Veřejná správa

Týden 2

1          VEŘEJNÁ MOC

 

Rychlý náhled kapitoly

V úvodní části studijní opory je pojednáno o institutech, z nichž veřejná správa vychází a na něž navazuje. Zdůrazněno je, že veřejná správa je nezbytnou součástí a podmínkou existence každé institucionální formy společnosti.

 

 

Cíle kapitoly

Cílem kapitoly je uvědomění si souvztažnosti základních institutu každé organizované formy společnosti a potažmo veřejné správy. Pojednáno je o :

 

Ø  znacích státního zřízení

Ø  významu veřejné správy ve státním zřízení,

Ø  jejím vztahu k právnímu státu atd.

 

 

Klíčová slova kapitoly

Stát, státní moc, veřejná moc, právo, právní stát. principy, znaky, zákonnost, právní jistota, přiměřenost práva.

 

 

 

 

 

 

 

 

1.1         STÁT, PRÁVO A PRÁVNÍ STÁT

Státem je institucionalizovaná forma společnosti, která disponuje vlastním územím, občany státu, tj společenstvím lidí, ozbrojenou mocí a veřejnou mocí vykonávanou veřejnou správou. V tomto ohledu je stát oprávněn organizovat chování i právní vztahy mezi subjekty, a k tomu uplatňuje své oprávnění regulovat společenské vztahy prostřednictvím práva, tj. souboru právních předpisů, kterými subjektům právního vztahu stanoví práva a povinnosti, může vydávat zákazy a omezení.

 

Stát je organizované společenství lidí, žijících na určitém území

 

 

 SHAPE  \* MERGEFORMAT

 

 

 

 

ZÁKLADNÍ

  Ohraničené (státní) území
  Občané státu

  Státní aparát (veřejná správa)
DALŠÍ

■ Ozbrojená moc (policie, vojsko)
■ Právní subjektivita (způsobilost samostatně vystupovat v právních vztazích)
■ Státní suverenita (svrchovanost stání moci, není
podřízena žádné vyšší moci)

 

ZNAKY  CHARAKTERIZUJÍCÍ  STÁT

 

 

Právo můžeme chápat v různých hledisek, nejčastěji je definováno, tak jak je výše uvedeno, tj. jako soubor právních předpisů, které stanoví příkazy, zákazy, práva a povinnosti, jimiž zákonodárný orgán upravuje  chování a určuje vzájemné vztahy svých členů.

 

Parlament je zákonodárce

Parlament České republiky je v naších podmínkách složkou státní moci, který těmito pravomocemi vládne, mj. schvaluje zákony a v nich stanoví pravidla. V právním státě má stát mocenský monopol regulovat chování subjektů, pouze stát je oprávněn  prostřednictvím svých orgánů vynucovat dodržování práva.

 

 

ÚSTAVA Článek 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá

1.2          PRÁVO

Definice

 

Právo je označováno za

„soubor

Právo je soubor pravidel stanovených
a vynucovaných státem

 

V širším slova smyslu je právem  každý soubor pravidel; jsou jím např. i pravidla, která platí ve vnitřním uspořádání firem, mezi zaměstnanci samotnými, ve školách mezi pedagogy i dětmi, mezi vězni v téže cele, apod.                                                                                                             

V užším slova smyslu jsou však právem pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát.

V České republiky, je poměrně pozdním a nikoli univerzálním uspořádáním: např. v islámských zemích platí církevní právo (šaría) a v některých působí náboženská policie (která má mj. právo přestupce na místě tělesně potrestat), ve Středomoří se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo 1.3          PRÁVNÍ  STÁT 

Žít ve společnosti jiných lidí je člověku geneticky dáno. Ve společnosti rozumem nadaných tvorů však nemůže jejich spolužití umožňovat jen existenci samu o sobě, ale zejména umožňovat vytváření obecně přijatelných

-          vtahů,

-         mechanizmů,

-         řídících procesů

usměrňujících  rozvoj  společnosti lidí a v jejím rámci i každého jedince. Z tohoto faktu vyplývá

 

objektivní potřeba existence organizovaného a řízeného uspořádání společnosti lidí, která je zprostředkovávána prostřednictvím právního  státu

 

Vnitřní vztahy, soubory mechanismů a řídících procesů každé organizované společnosti
se bytostně  dotýkají i každého člověka jako člena této společnosti. Dotýkají se ho jak v jeho roli občana, tak i v jeho roli člena rodiny, zaměstnance, voliče, vlastníka, spotřebitele atd. Zmiňované vztahy, mechanismy a procesy se každého člověka dotýkají bezprostředně tím, že přímo či nepřímo ovlivňují a vymezují jeho jednání i jeho seberealizaci v rámci daného společenství lidí a jejich kvalitativní úroveň má nepochybně značný vliv i na vztah občana k institucionalizované formě společenství, ve které žije. Jak je výše uvedeno je taková společnost v zájmu svého bezkonfliktního vývoje  nucena předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit. V každé společnosti soustavně dochází k celé řadě rozporů mezi zájmy fyzických osob, právnických osob, sociálních skupin apod., a to jak mezi nimi samými, tak ve vztahu ke společnosti jako celku

 

To vyžaduje existenci takové funkční společnosti, ve které její jednotlivé subjekty  mohou nerušeně v klidu a pořádku žít a současně uspokojovat své materiální  i kulturní potřeby. Neuspořádanost  společenských vztahů mezi jejich subjekty, je proto nezbytné podle možnosti snižovat tak, aby ve společnosti byl udržován rovnovážný vztah (homeostáza).

 

Působit na snižování neuspořádanosti společenských vztahů je nejvýznamnější funkci práva v každém organizovaném společenství lidí, tedy ve státě.

 

Jsou-li společenské vztahy ve státě regulovány obecně přijatelným  právními prostředky hovoříme
o existenci

PRÁVNÍHO   STÁTU

Principy právní státu

Definice

Právní stát „vláda práva/zákona“, znamená takový stát, v němž výkon státní moci je omezen zákonem. Podle Listiny základních práv a svobod[1]:

„Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví.“

 

 

 

 

Princip právního státu je jedním ze základních pilířů demokratického systému. Pojem „právní stát“
se teoreticky rozvinul zejména v Anglii v osmnáctém a devatenáctém století. Pravděpodobně nejprecizněji byla doktrína právního státu formulována britským ústavním teoretikem Albertem V. Diceyem.

 

Podle něho se právní stát musí opírat o tyto tři základní  zásady:

·         Nikdo nesmí být trestán, a majetková práva, jakož i osobní integrita nikoho nesmí být porušována, pokud taková osoba neporušila zákon.

·         Nikdo nestojí nad zákonem; každý je subjektem práva.

·         Vláda lidu musí být založena na vládě zákona.

 

Lze konstatovat, že stát musí být definován skrze právo, především garantuje, aby právo bylo aplikováno na každého člena společnosti stejně a sám musí být podřízen právu.

 

Hlavním cílem teorie právního státu bylo a je definovat správný vztah mezi jedincem
a státem. Tento vztah je v demokratické společnosti založen na principu:

·         občanovi je dovoleno vše, co není zakázáno právem, zatímco

·         orgánům státu je zakázáno vše, co jim právem není výslovně dovoleno nebo co jim není výslovně přikázáno.

 

Respektování tohoto principe je právním výrazem širšího politického principu, podle něhož vše, co není zakázáno zákonem, je dovoleno. Občan si musí být jist, že s ním bude vždy v rámci uplatňování státní moci, zacházeno v souladu s právem a stát se vždy musí řídit právem. To znamená, že:

·         aktivity všech státních orgánů musí mít právní základ,

·         každý vztah mezi jedincem a státní institucí musí být právním vztahem.

 

Faktory demokratického státu

V podmínkách České republiky je Ústavní soud povolán k tomu, aby všechny právní normy byly v souladu s ústavnosti. Právní předpisy, které se aplikují na stát i na jednotlivce, byly „dobré a spravedlivé“. Demokratický stát by měl být vázán čtyřmi faktory:

 

·         ústavou,

·         zákony,

·         mezinárodním právem, 

·         obecnými demokratickými principy.

Základní  znaky  právního  státu

K atributům každé demokratické společnosti patří, že její regulační funkce je uskutečňována prostřednictvím právního státu. To znamená, že i při výkonu veřejné správymusí být naplňovány  základní znaky právního státu, k nímž  patří :

 

■ zákonnost,

která je charakterizována tím, že každý je povinen  zachovávat ve svém konání právo (právní předpisy), a to včetně státu samého (jeho organizačních složek)

 

■ právní jistota,

tj. jistota každého, že

-          stát vůči němu bude postupovat podle práva,

-          stát mu poskytne právní ochranu proti porušováni jeho práva,

-          právo nebude působit nazpět – retroaktivně (lex  retro non agit),

-          práva jednou nabytá mu nebudou se zpětnou účinností zákonem ani jinak odňata.

K právní jistotě patří též právo  každého se co možno nejsrozumitelněji  seznámit s právem.

 

■ přiměřenost práva,

která znamená nepřípustnost nepřiměřeného použití práva a jeho jednotlivých prostředků k cíli, jehož má být dosaženo. Nebude právním státem ten, který aplikuje postihy neúměrné závažnosti spáchaného deliktu (šaria, diskuse o přiměřenosti sankcí v dopravě).

 

     Vedle uvedených základních funkci práva je třeba zmínit též některé další jeho funkce. Jedná se např. o funkce :

-          práva jako prostředku společenského řízení,

-          práva jako společenského regulačního systému (prevence a regulace předchozích chyb),

-          práva jako informačního systému (jak se podle práva chovat a jak se nesmím chov

Požadovaná  právní jistota je podmíněna srozumitelnosti právních předpisů  a potřebnou možnosti seznámení se s nimi tak, aby mohla být naplněna jedna ze základních právních zásad, tj. „neznalost zákona neomlouvá – ignoratia iuris non excusat“. 

V souvislosti s uvedeným je třeba se zamyslet nad současnou kvalitou našeho právního řádu. Jak
je výše uvedeno

každý občan ČR má právo na kvalitní, srozumitelné a čitelné právní předpisy,  což v sobě zahrnuje
i jejich stabilitu, která patří mezi znaky právního státu.

 

Shrnutí kapitoly

 

Úvodní kapitola má návodčí charakter, když konstatuje, že předpokladem a východiskem pro funkční výkon veřejné správy je v první řadě působení práva na snižování neuspořádanosti společenských vztahů. Předmětné společenské vztahy tedy musí být regulovány obecně přijatelnými právními předpisy aplikovanými příslušným právním státem.

Pozornost je proto věnována zejména principům a základům právního státu.

 

 

2          VEŘEJNÁ MOC A VEŘEJNÁ SPRÁVA

 

Rychlý náhled kapitoly

Vymezení vztahů veřejné moci, státní moci a její trojjedinosti, včetně výkonu veřejné moci státními orgány a veřejnoprávními korporacemi, tedy územně samosprávnými celky a zájmovými korporacemi, je předmětem této kapitoly. Znalost níže uváděných a rozpracovaných zásadních institutu  státní moci umožňuje následné poznání systému, organizace a funkčnosti veřejné správy. 

 

Cíle kapitoly

Prostudováním textu kapitoly lze získat povědomí o místě veřejné správy a jejich dílčích části v systému státní moci. Podrobně jsou zpracovány instituty

Ø  veřejná moc,

Ø  státní moc,

Ø  nestátní moc,

Ø  státní správa,

Ø  samospráva.

 

Klíčová slova kapitoly

Státní moc, veřejná moc, moc výkonná, moc zákonodárná, moc soudní, státní správa, veřejnoprávní korporace, územně samosprávné celky vyšší a základní kraje, obce.

 

 

2.1         VEŘEJNÁ  MOC

Definice

 

 

Pojem veřejné moci není v současné době definičně vymezen, nicméně je možno k tomu aplikovat dřívější stanovisko Ústavního soud ČSFR, které fakticky převzal a akceptuje i Ústavní soud ČR.

Veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu[2].

 

 

Pojem veřejná moc není definičně vymezen

     Veřejná moc je svěřena orgánům veřejné moci, které autoritativně rozhodují o právech, právem chráněných zájmech a povinnostech fyzických a právnických osob, a to ať již přímo, nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Uvedené chápání veřejné moci však není úplné, neboť veřejná moc zahrnuje i takovou státní moc, která zasahuje do právních poměrů subjektů jiným způsobem, než je autoritativní rozhodování o právech a povinnostech subjektů (jedná se zejména o zákonodárnou činnost Parlametnu). Lze tedy uvést, že veřejná moc zahrnuje státní moc a "zbývající" veřejnou moc ("nestátní" veřejnou moc). Ve smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky se státní moc člení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. "Nestátní" veřejná moc je svěřena zejména subjektům územní samosprávy, jakož i jiným subjektům veřejného a soukromého práva.

Od moci jako takové, to je obecné schopnosti vnutit a vynutit určitý způsob chování jiného subjektu, kterou má nejen stát ale i jednotlivec (např. rodič) se veřejná moc podstatně liší tím, že její subjekty
ji uskutečňuji jednak nikoliv v osobním, nýbrž ve veřejném zájmu a k zabezpečení veřejného zájmu.

Veřejná moc je tak nástrojem zabezpečování žádoucích vztahu ve společnosti. Oproti státní moci však vyjadřuje sílu celé občanské společnosti v hranicích státu nebo i jeho územní části. Sílu způsobilou prosadit vytvoření a zabezpečení určitých všeobecně uznávaných a chtěných společenských vztahů, třeba i proti vůli státní moci. Obsah pojmu moc veřejná je tak širší než pojmu moc státní, když tato moc je součásti moci veřejné.  Z toho vyplývá, že moc veřejná je vykonávána jak

 

■ orgány státní moci tj. orgány  mocí

Ø  zákonodárné,

Ø  výkonné,

Ø   soudní,

tak

■ dalšími nestátními subjekty, zejména orgány  samosprávy (územními, zájmovými), tzv. veřejnoprávními subjekty.

 

 

                                                         

2.2         STÁTNÍ MOC

Zdrojem veškeré státní moci je lid

Státní moc je tak druhem veřejné moci. Disponuje ji sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím zvláštního aparátu, označovaného jako státní mechanismus. Státní moc je často charakterizována jako 

„schopnost státu vnutit svou vůli subjektům, které jsou v dosahu jeho právního řádu“.

Slouží jako prostředek organizace a řízení společenských vztahů uvnitř určité státní formy společnosti. V novějším pojetí je státní moc chápána jako zastupitelská demokracie , která je rozšířená
o přímou demokracii (spoluúčast občanů).

Podle ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ve znění pozdějších předpisů, je zdrojem veškeré státní moci lid, který tuto moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné,
výkonné a soudní.[3]

Moc zákonodárná [4]

Zákonodárství obecně představuje tvorbu a přijímání zákonů zákonodárnými orgány, tj. oprávnění k vydávání zákonů.  Jedná se o jednu z nezávislých součásti státní moci (vedle moci výkonné a soudní) svěřené zákonodárci.

Zákonodárce je orgánem vykonávajícím zákonodárnou moc.  Tím je v ČR dvoukomorový Parlament. Komory tvoří Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a Senát.

Oprávnění zákonodárce upravovat prostřednictvím zákonů různé oblasti společenských vztahů 
vyplývá z Ústavy ČR[5].  Zákonodárce pak již při vydávání zákonů není ničím omezen, může normovat kteroukoli oblast společenských vztahů, aniž by k tomu potřeboval zvláštní zmocnění. Nicméně při tom nesmí překročit ústavní rámec. Stalo-li by se tak může Ústavní soud předmětný zákon nebo jeho část zrušit.

Moc výkonná - exekutiva

 

Další součásti státní moci je moc výkonná.  Je vykonávána orgány výkonné moci, kterými jsou v ČR  zejména prezident, vláda a orgány veřejné správy.  K jejích základním úkolům zejména orgánů veřejné správy patří výkon zákonů přijatých moci zákonodárnou. Z uvedeného je možno dovodit, že:

                                                              ■ zákonodárné orgány zákony vytváří,

                                                              orgány veřejné správy zákony provádí.

Na tom nic nemění skutečnost, že veřejná správa se  sice  podílí 

Ø  na  přípravě zákonů (např. zákonodárná iniciativa krajů), nicméně  její  vůle  není  pro přijetí zákonů rozhodující.

Ø  na tvorbě práva (viz. vydávání  obecně závazných vyhlášek a nařízení krajů i obcí), nicméně se nejedná o zákonodárství, ale o odvozenou normotvorbu, tj. vydávání právních předpisů
„na základě zmocněni v zákoně, k provedení zákona  a v jeho mezích“.

 

Bylo–li výše uvedeno, že veřejná správa je projevem výkonné moci ve státě můžeme
ji vymezit i z negativního hlediska, a to jako státní činnost, která je státem vykonávána vedle zákonodárství a soudnictví.

  

Moc soudní

 

Moc soudní vykonávají nezávisle soudy, které jsou podle stupňů rozhodování a působností uspořádány do soudní soustavy. Jejich cílem je zákonem stanoveným způsobem zajišťovat v :

 

Ø  občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv,

Ø  trestním řízení rozhodovat o vině a trestu za trestné činy,

Ø  správním soudnictví přezkoumávat akty orgánů veřejné správy,

Ø  ústavním soudnictví rozhodovat o souladu právních předpisů i rozhodnutí s ústavou,

Ø  dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny.

 

Svou podstatou je i soudnictví výkonnou činnosti orgánů státu, tedy prováděním (výkonem) zákonů. Rozlišující znaky s veřejnou správou však nalezneme v případě jejich:

v  funkčního rozlišení, když soudnictví představuje  nalézání práva ve sféře soukromých i veřejných zájmů, v případě veřejné správy nejde o primárně o nalézání práva, ale zejména o realizaci  zájmů veřejných v mezích práva,

 

v  organizačního rozlišení, když oproti veřejné správě je soudnictví realizováno orgány, které si jsou vzájemně rovny, a i přes hierarchické uspořádání jejich soustavy jsou na sobě, co se týče jejich nadřízenosti a podřízenosti a z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů, zcela nezávislé. Nezávislí jsou ve svém rozhodování i jednotliví soudci.

v

vSoustava soudní se takto vyznačuje koordinaci. Soustava orgánů veřejné správy spíše subordinaci, tj. nadřízenosti  a podřízenosti, vč. z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů,

2.3          NESTÁTNÍ  VEŘEJNÁ MOC

Výkon veřejné moci nestátními subjekty

Jedná se o tu část veřejné moci, která je v příslušném rozsahu svěřena  státem subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí. Tím je současně od státní moci odvozena a nemůže s ní být v rozporu. Projevuje se jako decentralizovaná státní moc a její subjekty společně se státem zabezpečují správu státu, jakožto veřejnou správu.

Zmíněné subjekty jsou nazývány veřejnoprávními samosprávnými korporacemi, které se člení na :

 

  územní veřejnoprávní korporace, kterými jsou

             • základní územně samosprávné celky (obce),

             • vyšší územně samosprávné celky (kraje),

● zájmové  veřejnoprávní korporace (neúzemního charakteru), mezi které patří např. veřejnoprávní korporace s povinným členstvím (lékařská komora, komora daňových poradců, notářská komora,
advokátní komora, stomatologická komora), veřejnoprávní korporace s nepovinným členstvím (hospodářská a agrární komora) či vysoké školy.

Nestátní subjekty sice svou subjektivitu odvozují od státu nicméně  se  od státních orgánu odlišují zejména  vlastní právní subjektivitou a z toho  vyplývajícími :

                                - vlastním majetkem,

                                - vlastní odpovědnosti,

                                - vlastními volenými orgány apod.

 

 

 

 

VEŘEJNÁ MOC

 

STÁTNÍ A NESTÁTNÍ VEŘEJNÁ MOC

 

 

 

STÁTNÍ
vykonávána státními orgány 

 

 

ZÁKONO- DÁRNÁ

VÝKONNÁ

SOUDNÍ

NESTÁTNÍ                                        vykonávána samosprávnými orgány -
veřejnoprávními korporacemi

VEŘEJNÁ SPRÁVA

Ústřední správní úřady

Územní správní úřady

Vyšší územní samosprávné celky

Základní územní samosprávné celky (veřejnoprávní korporace)

ÚZEMNÍ

ZÁJMOVÁ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Zdroj: vlastní

Jak bylo výše uvedeno veřejnou správou rozumíme:

Shrnutí kapitoly

Se znalostí textu předchozí kapitoly věnované výkladu „právního státu“ bylo v této „přechodné“ možno rozborovat problematiku veřejné moci a jejich součásti, tedy moci státní a její trojjedinosti, jakož i moci vykonávané nestátními subjekty, tj. veřejnoprávními korporacemi.

 

Kapitola nám tak umožňuje vstoupit do následujících části věnovaných důslednému výkladu
systému, organizace a institutům veřejné správy. 

 

3          VEŘEJNá  správa

 

Rychlý náhled kapitoly

V předchozích kapitolách byly objasňovány státoprávní instituty, které jsou předpokladem pro vstup do problematiky veřejné správa. Jejich znalost umožňuje pokračovat ve vymezování základního pojmu této studijní opory.

 

Cíle kapitoly

Získáme přehled o obecném obsahu pojmů :

-          veřejná správa,

-          funkce veřejné správy,

-          státní správa a  veřejná správa,

-          samospráva a veřejná správa,

-          prameny právní úpravy.

 

 

Klíčová slova kapitoly

Veřejná správa, veřejná moc, moc výkonná, státní správa, veřejnoprávní korporace, územně samosprávné celky,  zájmová samospráva, kraje, obce.

 

 

 

3.1          POJEM VEŘEJNÁ SPRÁVA

Pojem veřejná správa je termínem společným (nadřazeným) pro pojem státní správa (která je vykonávaná především stáními orgány), samospráva (která je vykonávaná orgány územních samosprávných celků či orgány zájmové/profesní samosprávy) a ostatní veřejná správa (která je vykonávaná zejména institucemi s právní subjektivitou – např. VZP, ČNB, ČT, ČTK)[6].

Správa veřejných záležitostí

Vztahy mezi subjekty, regulace jejich chování v každé organizované společnosti ovlivňuji každého člena. Tyto vztahy přímo nebo nepřímo ovlivňují a vymezují jednání i seberealizaci člověka. Jak
je výše uvedeno, je taková společnost v zájmu svého bezkonfliktního vývoje, oprávněná předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit. Hovoříme pak o správě veřejných záležitosti,
tj. o veřejné správě, jejíž systém fungování pak vychází z principu, že svoboda jednoho občana končí tam, kde začíná ohrožovat svobodu jiného občana[7].

 

Lze konstatovat, že žádný právní předpis používající pojmu veřejná správa neobsahuje její definici.  Německý administrativista E. Forsthoff dokonce prohlásil, že veřejná správa může být jen popsána, nikoli však definována.[8] 

 

Definice

 

Na základě výše uvedeného je snad možno veřejnou správu charakterizovat jako :

soustavu řídících i výkonných činností, které vyplývají z objektivní potřeby organizovaného uspořádání společnosti a jsou na území státu zabezpečovány specifickými orgány veřejné správy“.

 

 

 

      Po druhé světové válce nebyl v praxi pojem veřejná správa rozšířen tak jako je tomu v současné době. Tato situace souvisela se skutečnosti, že územní samospráva v současném pojetí v podstatě neexistovala, když tehdejší národní výbory byly „orgány státní moci a správy samosprávného charakteru“. Stát v té době svěřoval výkon státní správy nestátním subjektům ve velmi omezeném rozsahu (jednalo se např. o regresní řízení, které bylo svěřeno tehdejším okresním ústavům národního zdraví. Orgány Revolučního odborového hnutí pak vykonávaly správu nemocenského pojištění). Za této situace běžně používaný pojem státní správa plně zahrnoval existující reálnou skutečnost. Nicméně s navracením samosprávy obcím, vytvořením krajů jako vyšších územně samosprávných celků a rozvíjejícím
se systémem zájmové samosprávy se vytvořil ve společnosti vedle státní správy i subsystém
samosp1rávy vykonávaný nikoliv orgány státní správy, ale veřejnoprávními korporacemi samosprávného charakteru.

 

Dva subsystémy veřejné správy

V současném pojetí tak chápeme veřejnou správu v ČR jako systém složeny z části (subsystému), kterou je státní správa a z části (subsystému) tvořené samosprávou. Nicméně za součást veřejné správy je vedle správy území státu, krajů a obcí, správy veřejných financí, správy užívání veřejných věcí

a zařízení považována i správa veřejných záležitostí. Její smysl je dán:

 

“objektivní potřebou existence organizovaného a řízeného uspořádání společnosti prostřednictvím vytváření pro cílové subjekty přijatelných

○ vnitřních vztahů,

○ souborů mechanismu,

○řídících procesů

 v zájmu bezkonfliktního vývoje společnosti“.

 

Veřejná správa je formou společenského řízení. Jde tedy

o řízení lidí lidmi.

Vykonavateli veřejné správy jsou lidé (způsobilé fyzické osoby, které  jsou v přímém  kontaktu s jejími adresáty, tj. cílovými subjekty  veřejné správy) a lidmi jsou také adresáti jejího působení.

3.2          FUNKCE VEŘEJNÉ  SPRÁVY

Zobecněním výše uvedeného můžeme obecně vymezit následující funkce veřejné správy :

Ø  MOCENSKÁ – je jednoznačně nejvýraznější funkci veřejné správy, když disponuje veřejnou mocí, tedy schopností autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů. Rozhodnutí z moci veřejné není závislé na vůli subjektu, o kterém je rozhodováno. Prvotním nositelem veřejné moci je vždy stát, který však může některé činnosti delegovat na jiné orgány.

Ø  OCHRANNÁ  - když  úkolem veřejné správy hrozbami zvenčí (vnější ochrana).

Ø  ORGANIZAČNÍ – veřejná správa organizuje státní záležitosti (členění státu na menší územní celky – regiony, kraje, okresy, obce), vytváří organizační struktury dle obsahu činností (např. správa obrany státu, správa soudů, správa katastrů) a organizuje zdravotní a vzdělávací služby a služby sociálního zabezpečení.

Ø  REGULAČNÍ  – vytváření takového systému řízení, společnosti, který se zakládá na politickém pluralismu vzájemné komunikaci, solidaritě a toleranci a umožňuje trvalá nebo dočasná sdružení občanů a jejich shromažďování.

Ø  SLUŽBY VEŘEJNOSTI  - veřejná správa rovněž plní funkci služeb veřejnosti, kterými jsou např. služby sociální, finanční, pečovatelské, hospodářské, atd..

3.3          VZTAH STÁTNÍ SPRÁVY  SAMOSPRÁVY

Státní správa

 

Státní správa je veřejnou správou uskutečňovanou státem. Je tedy nezastupitelnou součásti veřejné správy, kterou vytváří spolu se samosprávou. Státní správa však tvoří základ a jádro veřejné správy, když je odvozená od samotné podstaty státu, od podstaty a způsobu realizace státní moci. Svým charakterem je zvláštním druhem společenského řízení, uskutečňovaného státem. Z hlediska forem činnosti státu (moc zákonodárná, výkonná, soudní) představuje realizaci výkonné moci státu.

 

Obsahem státní správy je:

·           řídící proces směřující k cílené aktivaci chování subjektů, vůči nimž směřuje (k dosažení stavu, který je v souladu se stanoveným cílem),

·           regulační proces cílené stabilizace takového chování (udržení žádoucího stavu v určitých mezích nebo obnovení nežádoucím způsobem narušeného předchozího stavu).

Státní správa tím v sobě účelně spojuje prvky řízení i regulace, které slouží k realizaci výkonné moci. Svou povahou je tak organizující a mocensko ochrannou činnosti státu.

 

Specifika státní správy vyplývá i ze skutečnosti, že

Ø  ve vztahu k zákonům se jedná o činnost výkonnou (vykonává zákony)
a podzákonnou (je vázána zákony),

Ø  ve vztahu k těm, vůči nimž směřuje (objektům státní správy), je činnosti nařizovací. To vyplývá z oprávnění orgánů státní správy vydávat normativní (vyhlášky, nařízení) i individuální správní akty (správní rozhodnutí), včetně vynutitelnosti jejich plnění (sankce za správní delikty).

Stát jako subjekt veřejné správy vykonává státní správu zejména prostřednictvím správních úřadu (ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, odvětvových územních správních úřadů, veřejných ozbrojených sborů a jiných subjektů, o nichž to stanoví právní předpisy).

Samospráva

Samospráva je veřejnou správou uskutečňovanou jinými veřejnoprávními subjekty než státem,
a to nestátními subjekty označovanými jako veřejnoprávní korporace. Ve veřejné správě jako správě státu představuje samospráva výkonné působení a ovlivňování společenského života prostředky
nestátního charakteru (např. kolektivní rozhodování, volba orgánů apod.), tj. takovými prostředky, které nemají státně mocenskou povahu. Tím se samospráva nejvíce liší od státní správy, která je ve své podstatě mocenským nástrojem realizace vůle státu.

 

Vznik a rozvoj samosprávy je do jisté míry závislý na pluralitě společenských a politických zájmů
ve společnosti zorganizované ve stát a na navazujícím partnerském vztahu státu
a veřejnoprávních korporací. To umožňuje státu svěřit výkon vymezených úkolů správy státu jim aprobovanými veřejnoprávními subjekty. Samospráva tak představuje tu část veřejné správy, která
je zákony svěřená subjektům, jichž se bezprostředně týká.
Proto hovoříme
o samosprávě jako o části správy státu, která je decentralizována na subjekty nestátního charakteru, tedy veřejnoprávní korporace.

 

Cílem subjektů samosprávy je realizace vlastní samosprávné moci, která však v sobě zahrnuje:

·           prvotní samosprávnou pravomoc rozhodování v otázkách, kdy stát ponechává plně na samosprávných orgánech tvorbu jejich samosprávné moci (vytváření svých orgánů, nakládání s majetkem apod.),

·           výkonnou samosprávnou pravomoc k výkonu nejen vlastních samosprávných aktů,
ale i k samosprávnému výkonu zákonů v podmínkách působení samosprávných orgánů.

 

Jako státní správa i samospráva v sobě zahrnuje řídící a regulační procesy. Zde se však projevují jinak, a to zejména tím, že směřuje k zajištění samořízení a samoregulace. Obdobně i samosprávu lze též charakterizovat jako činnost:

 

·           podzákonnou (regulují chování svými právními předpisy)

·           výkonnou (realizují zákony i své právní předpisy v praxi),

·           nařizovací (uplatňují své mocenské nástroje).

 

Státní správa i samospráva se vyznačují řadou specifických a svým způsobem protikladných charakteristických znaků vyskytujících se v činnosti jejich orgánů, které obě částí (subsystémy) veřejné správy vzájemně vymezují. S jistou mírou zobecnění je možno upozornit na následující. S jistou mírou zobecnění je možno vymezit tyto významné rozlišující znaky.

 

Státní správa

 

● jednání jménem státu,

● mocensko ochranný charakter 

    činnosti,

● monokratické vedení
   a rozhodování,

● jmenovací princip ustanovování 

   orgánů,

● subordinace ve vnitřních i vnějších

    vztazích,

● plně odvozená (podzákonná)

    normotvorná,

● normalizované správní řízení.

 

Samospráva

 

● jednání vlastním jménem,

● mimomocenský a organizační

   charakter činnosti,

● kolektivní vedení a rozhodování,

 

● ustanovování orgánů volbou,

 

● rovnost ve vnitřních i vnějších

   vztazích,

● vymezena primární normotvorba,

 

● výjimečná aplikace správního řízení.

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.4          VEŘEJNÁ SPRÁVA  A  SAMOSPRÁVA

V souvislosti s následujícím pojednáním o organizačním a funkčním pojetí veřejné správy je třeba se zmínit i o vztahu veřejné a soukromé správy. V předchozím výkladu již byla veřejná správa dostatečně charakterizována jako správa veřejných záležitostí a správa ve veřejném zájmu. Subjekty, které ji vykonávají jako právem uloženou povinnost tak činí z titulu svého postavení jako veřejnoprávních subjektů.

 

Soukromá správa se oproti veřejné vyznačuje tím, že se jedná o správu:

 

  • soukromých záležitostí v soukromém zájmu,
  • vykonávanou soukromými osobami, řídícími se přitom vlastní vůli a sledující určitý vlastní cíl.

 

Typickým příkladem soukromé správy je správa vlastního majetku, která vždy naplňuje uvedené znaky.

 

Veřejné služby

Význam rozlišování veřejné a soukromé správy spočívá i v tom, že na výkonu veřejné správy se mohou za určitých okolností podílet také subjekty soukromoprávního charakteru.
Jde o případy kdy subjekty veřejné správy dovoleně (nikoliv rozporu s obecně závaznými právními předpisy) zadají u soukromoprávních subjektů výkon tzv. veřejných služeb, jež by jinak měly provést samy. Je-li takováto veřejná služba subjektu soukromoprávnímu zadána, nejedná se o výkon správy soukromé, nýbrž o správu veřejnou. Rozhodné je, že je:

 

·      vykonávána ve veřejném zájmu,

·      v mezích příslušných veřejnoprávních podmínek.

 

Z uvedeného vyplývá, že z hlediska organizačního pojetí je rámec veřejné správy užší, než rámec veřejné správy vymezený jejím funkčním pojetím. Odborná veřejnost se dosud nesjednotila na jednoznačné klasifikaci výkonu veřejné správy subjekty soukromoprávními. Hovoří se o jejím přenesení, delegování, propůjčení nebo i o výkonu nepřímé veřejné správy. Typickým příkladem potvrzujícím výše uvedené jsou tzv. veřejné stráže, kam patří např. myslivecká stráž, rybářská stráž, vodní stráž
či lesní stráž.
Jedná se o fyzické osoby, kterým zákon svěřil veřejnoprávní výkon dozoru v některých specializovaných oblastech ochrany životního prostředí. Obdobné postavení mají kupříkladu i sčítací komisaři či revizoři, ředitelé škol apod.

3.5          PRVOTNÍ PRÁVNÍ PRAMENY VEŘEJNÉ SPRÁVY

Právní věda rozlišuje prameny práva v materiálním a ve formálním slova smyslu takto:

·         v materiálním smyslu jsou za prameny práva považovány příčiny, které ovlivňuji obsah práva, tedy společenské poměry, veřejné zájmy, historické události. Tyto prameny práva jsou pak zdrojem pramenů správního práva ve formálním smysl;

·         ve formálním smyslu jako vnější právní formu, v niž je obsaženo příslušné obecně závazné pravidlo chování, jehož dodržování je zajišťováno veřejnou moci (právní předpisy).

Právní řád České republiky je tvořen hierarchicky uspořádanými právními předpisy, které vymezuji a ovlivňuji veřejnou správu jak hlediska jejího funkčního, tak organizačního pojetí. Z hlediska právní síly a významu jsou obecně závazné právní předpisy tvořící právní řád rozdělovány na prvotní a podzákonné.

 

Právní předpisy se odlišují od ostatních normativních aktů, jakými jsou interní a individuální předpisy, svou obecnou závaznosti. Jsou proto vymezovány jako obecně závazné právní předpisy, které tvoří součást právního řádu České republiky a jsou vydávané orgány veřejné moci při výkonu veřejné správy. Právní předpisy se člení na:

Prvotní (originární), kterými jsou podle právní síly

·         Předpisy ústavního pořádku

·         Ratifikované a publikované mezinárodní smlouvy

·         Zákony a zákonná opatření Senátu

 

Podzákonné (derivátní), kterými jsou:

·         Nařízení vlády České republiky

·         Vyhlášky ústředních správních úřadů

·         Nařízení územně samosprávných celků (obcí a krajů) a s výhradou i jejich obecně závazné vyhlášky

 

!!!! Podzákonné právní předpisy jsou součásti následujícího výkladu o funkčním pojetí veřejné správy, a to části „formy výkonu veřejné správy“.

 

Prvotní (originární) obecně závazné právní předpisy

 

Do této skupiny nejvýznamnějších právních předpisů, které ve všech případech schvaluje Parlament České republiky, a jsou publikovány ve Sbírce zákonů České republiky nebo Sbírce mezinárodních smluv řadíme právní předpisy

Ø  Ústavního pořádku, které společně vytváří tzv. ústavní pořádek České republiky (ústavní zákony).

Ø  Mezinárodní smlouvy – ratifikované a publikované

Ø  Zákony a zákonná opatření senátu

 

Právní předpisy ústavního pořádku tvoří

Předpisy ústavního pořádku

■ Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava). Charakterizuje ČR jako stát typu parlamentní demokracie s omezenými pravomocemi prezidenta republiky a s odpovědnosti vlády vůči zákonodárnému orgánu.

 

■ Listina základních práv a svobod (LZPS), která byla znovu publikována jako Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky. LZPS byla dříve publikována jako Ústavní zákon Federálního shromáždění ČSFR pod č. 23/1991 Sb. Vymezuje základní lidská práva a svobody s tím, že k jejich omezování či zeslabování může dojít jen ve výjimečných případech, při splnění přísně stanovených podmínek a svěřuje je pod ochranu soudní moci. Dále vymezuje nezbytnou úctu k právům a svobodám. Listina vzhledem k svému obsahu bývá považována za základní soukromoprávní kodex.

 

■Další ústavní zákony jsou např.:

Ústavní zákon č. 4/1993 S., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní Republiky,

Ústavní zákon č. 29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní republiky,

Ústavní zákon č. 102/1930 Sb. z. a n. o úpravě státních hranic s Německem, Rakouskem a Maďarskem,

Ústavní zákon č. 205/1936 Sb. z. a n. o úpravě státních hranic s Německem,

Ústavní zákon č. 43/1988 Sb., o souhlasu ke změnám hranic České socialistické republiky na hraničních vodních tocích s Polskou lidovou republikou

Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků.

 

Právní předpisy tzv. ústavního pořádku se vyznačují mimo výše uvedeného i značnou mírou stability (mají rigidní – neměnný charakter), která je zajišťována potřebou vyššího počtu hlasů poslanců a senátorů při schvalování, doplňování nebo měnění ústavních zákonů, a to 3/5 většinou všech poslanců a 3/5 většinou přítomných senátorů (Čl. 9 odst. 2 a Čl. 39 odst. 4 Ústavy). Zmiňována stabilita umožňuje, aby se z nich odvozené zákony mohly připravovat a následně působit s co nejdelší perspektivou. Ochranou ústavnosti je pověřen Ústavní soud.

 

Mezinárodní smlouvy

 

Podle čl. 10 Ústavy České republiky jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy jsou závazné a mají přednost před vnitrostátními zákony.

 

Citované ustanovení upravuje inkorporaci uvedených mezinárodních smluv do českého právního řádu. Pro schválení mezinárodních smluv se vyžaduje stejný způsob hlasování a počet hlasů jako v případě ústavních zákonů. Tím se však nestávají součásti ústavního pořádku.

 

Zákony a zákonná opatření Senátu Parlamentu České republiky.

 

Veřejná správa jako činnost podzákonná

Zákony řadíme rovněž mezi originární, tj. neodvozené a tedy prvotní normativní akty, a to přesto, že musí být v souladu s nepočetnými předpisy ústavního pořádku a mezinárodními smlouvami splňujícími výše uvedené požadavky. Jsou dominujícím pramenem práva. Jejich výsadní postavení vyplývá ze skutečnosti, že jsou produktem zákonodárné moci svěřené Parlamentu České republiky, Ministerstvu aj.. Může je rušit opět jen zákon nebo Ústavní soud. Mají značný vliv na veřejnou správu, která je ve vztahu k zákonům činnosti podzákonnou (řídí se zákony) a výkonnou (vykonává zákony).

Příklad:

·         pouze zákonem lze zřídit ústřední správní úřad a stanovit mu jeho působnost,

·       pouze zákonem stanoveným způsobem může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných celků,

·       pouze zákonem lze svěřit orgánům samosprávy výkon státní správy

 

Zákon je určující v procesu realizace práva a je i kriteriem jeho kontroly. V případě rozporu nižší normy se zákonnou postupuje soud podle ustanovení zákona. Přednostní postavení formy zákona má pro veřejnou správu zásadní význam. Zákony jsou zprostředkujícím článkem, v němž jsou zachyceny významné instituty veřejné správy, jejich prostředky, cíle ale i hranice. Veřejná práva je povinna zákony prosazovat a aktivně uskutečňovat.

Prameny právní úpravy veřejné správy představují početný soubor zákonů, které ji vymezují. Z pohledu zaměření této práce patří k nejvýznamnějším:

·         zákon č. 500/2006 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů.,

·         zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy v ČR, ve znění pozdějších předpisů

·         zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů

·         zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů

·         zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů

·

Zákonná opatření Senátu Parlamentu České republiky jsou vydávána na návrh vlády podle čl. 33 Ústavy v případě, že dojde k rozpuštění Poslanecké sněmovny nebo v době její jiné nečinnosti. Jsou vydávána pouze ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Zákonné opatření musí být následně schváleno na prvním zasedání Poslanecké sněmovny po zahájení její činnosti. Nedojde-li k takovému schválení, pozbývá další platnosti. Zákonná opatření Senátu nelze přijímat ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu, volebního zákona a mezinárodních smluv.

 

 

Shrnutí kapitoly

V kapitole je první řadě věnovaná pozornost obecnému vymezení pojmu veřejné správy, která není dosud autoritativně definičně vymezena. Vymezení obsahu pojmu proto vyžaduje rozsáhlejší výklad včetně některých historických aspektů nedávné minulosti, včetně jejich funkcí.

Následně je řešena v obecnější formě problematika vztahu dvou subsystému veřejné správy, tedy státní správy a samosprávy a pramenů jejich právní úpravy. autoObsahuje jeden až dva krátké odstavce, kterými shrneme právě probranou látku.

 



[1] Opatření předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod, článek 2, odst. 2 

[2] Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, U 3/2 SbNU, sp. zn. II. ÚS 75/93

 

[3] Klasickou teorii o rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní vypracoval v první polovině 18. století francouzský ideolog osvícenectví CH. L. MONTESQUIEU žijící v létech 1689 - 1755.

[4] Latinsky  potestas legislativa

[5] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů

[6] Hendrych Dušan a kol.:Správní právo - obecná část, 7. vydání, C.H.Beck, Praha 2009

[7] Již prvotní křesťané  a později i katolický filozof sv. Tomáš Akvinský (1225 –7.3.1274) učil, že veřejné – obecné  blaho (salus publica - commune), má přednost před blahem jedince (salus persona).  Od toho také historické pravidlo Salus Populi Suprema Lex Esto - Blaho lidu nechť je nejvyšším zákonem.

[8] Forsthoff, E.: Lehrbuch des Verwaltungsrecht, sv.1, München, Beck, 1973