You are currently viewing the whole syllabus; go back to default view.
The speed of loading and viewing the syllabus may be slower when showing a large amount of content.
Týden 1
Týden 2
1
VEŘEJNÁ MOC
Rychlý náhled kapitoly
|
V úvodní
části studijní opory je pojednáno o institutech, z nichž veřejná správa vychází
a na něž navazuje. Zdůrazněno je, že veřejná správa je nezbytnou součástí a
podmínkou existence každé institucionální formy společnosti.
Cíle kapitoly
|
Cílem kapitoly je uvědomění si
souvztažnosti základních institutu každé organizované formy společnosti a potažmo
veřejné správy. Pojednáno je o :
Ø
znacích
státního zřízení
Ø
významu
veřejné správy ve státním zřízení,
Ø
jejím
vztahu k právnímu státu atd.
Klíčová slova kapitoly
|
Stát,
státní moc, veřejná moc, právo, právní stát. principy, znaky, zákonnost, právní
jistota, přiměřenost práva.
1.1
STÁT, PRÁVO A PRÁVNÍ STÁT
Státem je
institucionalizovaná forma společnosti, která disponuje vlastním územím, občany
státu, tj společenstvím lidí, ozbrojenou mocí a veřejnou mocí vykonávanou
veřejnou správou. V tomto ohledu je stát oprávněn organizovat chování i
právní vztahy mezi subjekty, a k tomu uplatňuje své oprávnění regulovat
společenské vztahy prostřednictvím práva, tj. souboru právních předpisů, kterými
subjektům právního vztahu stanoví práva a povinnosti, může vydávat zákazy a
omezení.
Stát je organizované společenství lidí,
žijících na určitém území
SHAPE \* MERGEFORMAT
|
|
|
ZÁKLADNÍ ■ Ohraničené (státní) území ■ Státní aparát (veřejná správa) ■ Ozbrojená moc (policie,
vojsko) |
ZNAKY CHARAKTERIZUJÍCÍ STÁT |
Právo
můžeme chápat v různých hledisek, nejčastěji je definováno, tak jak je
výše uvedeno, tj. jako soubor právních předpisů, které
stanoví příkazy, zákazy, práva a povinnosti, jimiž zákonodárný orgán
upravuje chování a určuje vzájemné
vztahy svých členů.
Parlament je zákonodárce |
Parlament
České republiky je v naších podmínkách složkou státní moci, který těmito
pravomocemi vládne, mj. schvaluje zákony a v nich stanoví pravidla. V právním státě má stát
mocenský monopol regulovat chování subjektů, pouze stát je oprávněn prostřednictvím svých orgánů vynucovat
dodržování práva.
ÚSTAVA
Článek 2
(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci
zákonodárné, výkonné a soudní.
(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v
mezích a způsoby, které stanoví zákon.
(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen
činit, co zákon neukládá
1.2
PRÁVO
Definice
|
Právo je označováno za
Právo je soubor pravidel stanovených
a vynucovaných státem
V širším
slova smyslu je právem každý soubor
pravidel; jsou jím např. i pravidla, která platí ve vnitřním uspořádání firem,
mezi zaměstnanci samotnými, ve školách mezi pedagogy i dětmi, mezi vězni v téže
cele, apod.
V užším slova smyslu jsou však
právem pouze taková pravidla, které stanoví a vynucuje stát.
V České republiky, je poměrně pozdním a nikoli univerzálním
uspořádáním: např. v islámských
zemích platí církevní právo (šaría) a v
některých působí náboženská policie (která má mj. právo přestupce
na místě tělesně potrestat), ve Středomoří
se uplatňuje právo vendety, v mnoha afrických zemích vynucují právo 1.3
PRÁVNÍ
STÁT
Žít ve společnosti jiných lidí je člověku geneticky
dáno. Ve společnosti rozumem nadaných tvorů však nemůže jejich spolužití
umožňovat jen existenci samu o sobě, ale zejména umožňovat vytváření obecně
přijatelných
-
vtahů,
-
mechanizmů,
-
řídících procesů
usměrňujících
rozvoj společnosti lidí a
v jejím rámci i každého jedince. Z tohoto faktu vyplývá
objektivní
potřeba existence organizovaného a řízeného uspořádání společnosti lidí, která
je zprostředkovávána prostřednictvím právního
státu
Vnitřní
vztahy, soubory mechanismů a řídících procesů každé organizované společnosti
se bytostně dotýkají i každého člověka
jako člena této společnosti. Dotýkají se ho jak v jeho roli občana, tak i v jeho roli člena rodiny, zaměstnance, voliče, vlastníka,
spotřebitele atd. Zmiňované vztahy, mechanismy a procesy se každého člověka
dotýkají bezprostředně tím, že přímo či nepřímo ovlivňují a vymezují jeho
jednání i jeho seberealizaci v rámci daného společenství lidí a jejich
kvalitativní úroveň má nepochybně značný vliv i na vztah občana
k institucionalizované formě společenství, ve které žije. Jak je výše
uvedeno je taková společnost
v zájmu svého bezkonfliktního vývoje
nucena předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit.
V každé společnosti soustavně dochází k celé řadě rozporů mezi zájmy
fyzických osob, právnických osob, sociálních skupin apod., a to jak mezi nimi
samými, tak ve vztahu ke společnosti jako celku
To vyžaduje
existenci takové funkční společnosti, ve které její jednotlivé subjekty mohou nerušeně v klidu a pořádku žít a
současně uspokojovat své materiální i
kulturní potřeby. Neuspořádanost
společenských vztahů mezi jejich subjekty, je proto nezbytné podle
možnosti snižovat tak, aby ve společnosti byl udržován rovnovážný vztah
(homeostáza).
Působit na
snižování neuspořádanosti společenských vztahů je nejvýznamnější funkci práva
v každém organizovaném společenství lidí, tedy ve státě.
Jsou-li
společenské vztahy ve státě regulovány obecně přijatelným právními prostředky hovoříme
o existenci
PRÁVNÍHO STÁTU
Definice
|
Právní stát „vláda práva/zákona“, znamená takový stát, v němž výkon
státní moci je omezen zákonem.
Podle Listiny základních
práv a svobod[1]:
„Státní
moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem,
a to způsobem, který zákon stanoví.“
Princip právního státu je jedním ze základních pilířů
demokratického systému. Pojem „právní stát“
se teoreticky rozvinul zejména v Anglii v osmnáctém a devatenáctém století.
Pravděpodobně nejprecizněji byla doktrína právního státu formulována britským
ústavním teoretikem Albertem V. Diceyem.
Podle něho se právní stát musí opírat o tyto tři základní zásady:
·
Nikdo nesmí být trestán, a majetková práva, jakož i osobní
integrita nikoho nesmí být porušována, pokud taková osoba neporušila zákon.
·
Nikdo nestojí nad zákonem; každý je subjektem práva.
·
Vláda lidu musí být založena na vládě zákona.
Lze
konstatovat, že stát musí být
definován skrze právo, především garantuje, aby právo bylo aplikováno na každého člena
společnosti stejně a sám musí být podřízen právu.
Hlavním cílem teorie právního státu bylo a je definovat správný
vztah mezi jedincem
a státem. Tento vztah je v demokratické společnosti založen na principu:
·
občanovi je dovoleno vše, co není zakázáno právem, zatímco
·
orgánům státu je zakázáno vše, co jim právem není výslovně
dovoleno nebo co jim není výslovně přikázáno.
Respektování tohoto principe je právním výrazem širšího
politického principu, podle něhož vše, co není zakázáno zákonem, je dovoleno.
Občan si musí být jist, že s ním bude vždy v rámci uplatňování státní
moci, zacházeno v souladu s právem a stát se vždy musí řídit právem. To
znamená, že:
·
aktivity všech státních orgánů musí mít právní základ,
·
každý vztah mezi jedincem a státní institucí musí být právním
vztahem.
Faktory demokratického státu |
V podmínkách
České republiky je Ústavní soud povolán k tomu, aby všechny právní normy
byly v souladu s ústavnosti. Právní předpisy, které se aplikují na
stát i na jednotlivce, byly „dobré a spravedlivé“.
Demokratický stát by měl být vázán čtyřmi faktory:
·
ústavou,
·
zákony,
·
mezinárodním
právem,
·
obecnými
demokratickými principy.
Základní znaky
právního státu
K atributům
každé demokratické společnosti patří, že její regulační funkce je uskutečňována
prostřednictvím právního státu. To znamená, že i při výkonu veřejné správymusí
být naplňovány základní znaky právního
státu, k nímž patří :
■ zákonnost,
která je
charakterizována tím, že každý je povinen
zachovávat ve svém konání právo (právní předpisy), a to včetně státu
samého (jeho organizačních složek)
■ právní jistota,
tj. jistota
každého, že
-
stát vůči němu bude postupovat podle práva,
-
stát mu poskytne právní ochranu proti porušováni jeho
práva,
-
právo nebude působit nazpět – retroaktivně (lex retro non agit),
-
práva jednou nabytá mu nebudou se zpětnou účinností
zákonem ani jinak odňata.
K právní
jistotě patří též právo každého se co
možno nejsrozumitelněji seznámit
s právem.
■ přiměřenost práva,
která
znamená nepřípustnost nepřiměřeného použití práva a jeho jednotlivých
prostředků k cíli, jehož má být dosaženo. Nebude právním státem ten, který
aplikuje postihy neúměrné závažnosti spáchaného deliktu (šaria, diskuse o
přiměřenosti sankcí v dopravě).
Vedle uvedených základních funkci práva je
třeba zmínit též některé další jeho funkce. Jedná se např. o funkce :
-
práva jako prostředku společenského řízení,
-
práva jako společenského regulačního systému (prevence
a regulace předchozích chyb),
-
práva jako informačního systému (jak se podle práva
chovat a jak se nesmím chov
Požadovaná
právní jistota je podmíněna srozumitelnosti právních předpisů a potřebnou možnosti seznámení se s nimi
tak, aby mohla být naplněna jedna ze základních právních zásad, tj. „neznalost
zákona neomlouvá – ignoratia iuris non excusat“.
V souvislosti s uvedeným je třeba se zamyslet
nad současnou kvalitou našeho právního řádu. Jak
je výše uvedeno
každý občan
ČR má právo na kvalitní, srozumitelné a čitelné právní předpisy, což v sobě zahrnuje
i jejich stabilitu, která patří mezi znaky právního státu.
Shrnutí kapitoly
|
Úvodní kapitola má návodčí
charakter, když konstatuje, že předpokladem a východiskem pro funkční výkon
veřejné správy je v první řadě působení práva na snižování neuspořádanosti
společenských vztahů. Předmětné společenské vztahy tedy musí být regulovány
obecně přijatelnými právními předpisy aplikovanými příslušným právním státem.
Pozornost je proto věnována zejména
principům a základům právního státu.
2
VEŘEJNÁ MOC A VEŘEJNÁ SPRÁVA
Rychlý
náhled kapitoly
|
Vymezení vztahů
veřejné moci, státní moci a její trojjedinosti, včetně výkonu veřejné moci
státními orgány a veřejnoprávními korporacemi, tedy územně samosprávnými celky
a zájmovými korporacemi, je předmětem této kapitoly. Znalost níže uváděných a
rozpracovaných zásadních institutu státní
moci umožňuje následné poznání systému, organizace a funkčnosti veřejné
správy.
Cíle
kapitoly
|
Prostudováním
textu kapitoly lze získat povědomí o místě veřejné správy a jejich dílčích
části v systému státní moci. Podrobně jsou zpracovány instituty
Ø
veřejná
moc,
Ø
státní
moc,
Ø
nestátní
moc,
Ø
státní
správa,
Ø
samospráva.
Klíčová
slova kapitoly
|
Státní moc,
veřejná moc, moc výkonná, moc zákonodárná, moc soudní, státní správa,
veřejnoprávní korporace, územně samosprávné celky vyšší a základní kraje, obce.
2.1
VEŘEJNÁ
MOC
Definice
Pojem veřejné moci není
v současné době definičně vymezen, nicméně je možno k tomu aplikovat
dřívější stanovisko Ústavního soud ČSFR, které fakticky převzal a akceptuje i
Ústavní soud ČR.
Veřejná moc je taková moc, která autoritativně
rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo
zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje
orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah
rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu[2].
Pojem veřejná moc není definičně vymezen |
Veřejná moc je svěřena orgánům veřejné
moci, které autoritativně rozhodují o právech, právem chráněných zájmech a
povinnostech fyzických a právnických osob, a to ať již přímo, nebo
zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán
veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí
tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu. Uvedené chápání veřejné moci však není
úplné, neboť veřejná moc zahrnuje i takovou státní moc, která zasahuje do
právních poměrů subjektů jiným způsobem, než je autoritativní rozhodování o
právech a povinnostech subjektů (jedná se zejména o zákonodárnou činnost
Parlametnu). Lze tedy uvést, že veřejná moc zahrnuje státní moc a
"zbývající" veřejnou moc ("nestátní" veřejnou moc). Ve
smyslu čl. 2 odst. 1 Ústavy České republiky se státní moc člení na moc
zákonodárnou, výkonnou a soudní. "Nestátní" veřejná moc je svěřena
zejména subjektům územní samosprávy, jakož i jiným subjektům veřejného a
soukromého práva.
Od moci jako
takové, to je obecné schopnosti vnutit a vynutit určitý způsob chování jiného
subjektu, kterou má nejen stát ale i jednotlivec (např. rodič) se veřejná moc
podstatně liší tím, že její subjekty
ji uskutečňuji jednak nikoliv v osobním,
nýbrž ve veřejném zájmu a k zabezpečení veřejného zájmu.
Veřejná moc je tak
nástrojem zabezpečování žádoucích vztahu ve společnosti. Oproti státní moci však vyjadřuje sílu celé občanské společnosti
v hranicích státu nebo i jeho územní části. Sílu způsobilou prosadit
vytvoření a zabezpečení určitých všeobecně uznávaných a chtěných společenských
vztahů, třeba i proti vůli státní moci. Obsah pojmu moc veřejná je tak širší
než pojmu moc státní, když tato moc je součásti moci veřejné. Z toho vyplývá, že moc veřejná je
vykonávána jak
■ orgány státní
moci tj. orgány mocí
Ø zákonodárné,
Ø výkonné,
Ø soudní,
tak
■ dalšími nestátními subjekty, zejména
orgány samosprávy (územními, zájmovými), tzv. veřejnoprávními subjekty.
2.2
STÁTNÍ MOC
Zdrojem veškeré státní moci je lid |
Státní
moc je tak druhem
veřejné moci. Disponuje ji sám stát a
zabezpečuje ji prostřednictvím zvláštního aparátu, označovaného jako státní
mechanismus. Státní
moc je často charakterizována jako
„schopnost státu vnutit svou vůli
subjektům, které jsou v dosahu jeho právního řádu“.
Slouží jako prostředek
organizace a řízení společenských vztahů uvnitř určité státní formy společnosti. V novějším pojetí je státní moc
chápána jako zastupitelská demokracie , která je rozšířená
o přímou demokracii (spoluúčast občanů).
Podle ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky ve
znění pozdějších předpisů, je zdrojem veškeré státní moci lid, který tuto moc
vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné,
výkonné a soudní.[3]
Moc zákonodárná [4]
Zákonodárství
obecně představuje tvorbu a přijímání zákonů zákonodárnými orgány, tj.
oprávnění k vydávání zákonů. Jedná
se o jednu z nezávislých součásti státní moci (vedle moci výkonné a
soudní) svěřené zákonodárci.
Zákonodárce
je orgánem vykonávajícím zákonodárnou moc.
Tím je v ČR dvoukomorový Parlament. Komory tvoří Poslanecká
sněmovna Parlamentu ČR a Senát.
Oprávnění
zákonodárce upravovat prostřednictvím zákonů různé oblasti společenských
vztahů
vyplývá z Ústavy ČR[5].
Zákonodárce
pak již při vydávání zákonů není ničím omezen, může normovat kteroukoli oblast
společenských vztahů, aniž by k tomu potřeboval zvláštní zmocnění. Nicméně při
tom nesmí překročit ústavní rámec. Stalo-li by se tak může Ústavní soud
předmětný zákon nebo jeho část zrušit.
Moc výkonná - exekutiva
Další
součásti státní moci je moc výkonná. Je
vykonávána orgány výkonné moci, kterými jsou v ČR zejména prezident, vláda a orgány veřejné
správy. K jejích základním úkolům
zejména orgánů veřejné správy patří výkon zákonů
přijatých moci zákonodárnou. Z uvedeného je možno dovodit, že:
■ zákonodárné orgány zákony
vytváří,
■ orgány veřejné správy zákony
provádí.
Na tom nic nemění
skutečnost, že veřejná správa se
sice podílí
Ø na přípravě zákonů (např. zákonodárná iniciativa krajů), nicméně její vůle
není pro přijetí zákonů
rozhodující.
Ø na tvorbě práva (viz. vydávání
obecně závazných vyhlášek a nařízení krajů i obcí), nicméně se nejedná o zákonodárství, ale o odvozenou normotvorbu,
tj. vydávání právních předpisů
„na základě zmocněni v zákoně,
k provedení zákona a v jeho
mezích“.
Bylo–li výše uvedeno, že veřejná správa je
projevem výkonné moci ve státě můžeme
ji vymezit i z negativního hlediska, a to jako státní činnost, která je státem vykonávána vedle zákonodárství a soudnictví.
Moc soudní
Moc soudní vykonávají nezávisle
soudy, které jsou podle stupňů rozhodování a působností uspořádány do soudní
soustavy. Jejich cílem je zákonem stanoveným způsobem zajišťovat v :
Ø občanskoprávním řízení ochranu
subjektivních práv,
Ø trestním řízení rozhodovat o vině a
trestu za trestné činy,
Ø správním soudnictví přezkoumávat
akty orgánů veřejné správy,
Ø ústavním soudnictví rozhodovat o
souladu právních předpisů i rozhodnutí s ústavou,
Ø dalších věcech, které jsou jim
zákonem svěřeny.
Svou podstatou je i soudnictví výkonnou činnosti orgánů státu, tedy prováděním (výkonem) zákonů. Rozlišující znaky s veřejnou
správou však nalezneme v případě jejich:
v funkčního rozlišení, když soudnictví představuje nalézání práva ve sféře soukromých i
veřejných zájmů, v případě veřejné správy nejde o primárně o nalézání
práva, ale zejména o realizaci zájmů
veřejných v mezích práva,
v organizačního
rozlišení, když oproti veřejné správě je soudnictví
realizováno orgány, které si jsou vzájemně rovny, a i přes hierarchické
uspořádání jejich soustavy jsou na sobě, co se týče jejich nadřízenosti a podřízenosti
a z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů, zcela
nezávislé. Nezávislí jsou ve svém rozhodování i jednotliví soudci.
v
vSoustava soudní se takto vyznačuje koordinaci.
Soustava orgánů veřejné správy spíše subordinaci, tj. nadřízenosti a podřízenosti, vč. z toho vyplývající
vázanosti příkazy výše postavených orgánů,
2.3
NESTÁTNÍ VEŘEJNÁ MOC
Výkon veřejné moci nestátními subjekty |
Jedná se o tu část
veřejné moci, která je v příslušném
rozsahu svěřena státem subjektům
nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí. Tím je současně od
státní moci odvozena a nemůže s ní
být v rozporu. Projevuje se jako decentralizovaná státní moc a její
subjekty společně se státem zabezpečují
správu státu, jakožto veřejnou správu.
Zmíněné subjekty
jsou nazývány veřejnoprávními samosprávnými korporacemi, které se člení na :
● územní veřejnoprávní korporace, kterými jsou
• základní územně samosprávné
celky (obce),
• vyšší územně samosprávné celky
(kraje),
● zájmové veřejnoprávní korporace (neúzemního
charakteru), mezi které patří např.
veřejnoprávní korporace s povinným členstvím (lékařská komora, komora
daňových poradců, notářská komora,
advokátní komora, stomatologická komora), veřejnoprávní korporace
s nepovinným členstvím (hospodářská a agrární komora) či vysoké školy.
Nestátní subjekty
sice svou subjektivitu odvozují od státu nicméně se od
státních orgánu odlišují zejména vlastní právní subjektivitou a z
toho vyplývajícími :
- vlastním majetkem,
- vlastní
odpovědnosti,
- vlastními
volenými orgány apod.
|
|
VEŘEJNÁ MOC |
STÁTNÍ A NESTÁTNÍ
VEŘEJNÁ MOC |
|
|
|
STÁTNÍ |
ZÁKONO- DÁRNÁ |
VÝKONNÁ |
SOUDNÍ |
NESTÁTNÍ vykonávána samosprávnými orgány - |
VEŘEJNÁ SPRÁVA |
Ústřední
správní úřady Územní
správní úřady |
Vyšší územní samosprávné celky Základní územní samosprávné
celky (veřejnoprávní korporace) |
ÚZEMNÍ |
ZÁJMOVÁ |
Zdroj: vlastní
Jak bylo výše uvedeno
veřejnou správou rozumíme:
Shrnutí kapitoly
|
Se znalostí textu předchozí kapitoly věnované výkladu
„právního státu“ bylo v této „přechodné“ možno rozborovat problematiku
veřejné moci a jejich součásti, tedy moci státní a její trojjedinosti, jakož i
moci vykonávané nestátními subjekty, tj. veřejnoprávními korporacemi.
Kapitola nám tak umožňuje vstoupit do následujících
části věnovaných důslednému výkladu
systému, organizace a institutům veřejné správy.
3
VEŘEJNá
správa
Rychlý
náhled kapitoly
|
V předchozích
kapitolách byly objasňovány státoprávní instituty, které jsou předpokladem pro
vstup do problematiky veřejné správa. Jejich znalost umožňuje pokračovat ve
vymezování základního pojmu této studijní opory.
Cíle
kapitoly
|
Získáme přehled o obecném obsahu pojmů :
-
veřejná
správa,
-
funkce
veřejné správy,
-
státní
správa a veřejná správa,
-
samospráva
a veřejná správa,
-
prameny
právní úpravy.
Klíčová
slova kapitoly
|
Veřejná
správa, veřejná moc, moc výkonná, státní správa, veřejnoprávní korporace, územně
samosprávné celky, zájmová samospráva,
kraje, obce.
|
3.1
POJEM VEŘEJNÁ SPRÁVA
Pojem veřejná správa je
termínem společným (nadřazeným) pro pojem státní správa (která je vykonávaná
především stáními orgány), samospráva (která je vykonávaná orgány územních
samosprávných celků či orgány zájmové/profesní samosprávy) a ostatní veřejná
správa (která je vykonávaná zejména institucemi s právní subjektivitou – např.
VZP, ČNB, ČT, ČTK)[6].
Správa veřejných záležitostí |
Vztahy
mezi subjekty, regulace jejich chování v každé organizované společnosti
ovlivňuji každého člena. Tyto vztahy přímo nebo nepřímo ovlivňují a vymezují
jednání i seberealizaci člověka. Jak
je výše uvedeno, je taková společnost
v zájmu svého bezkonfliktního vývoje, oprávněná
předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit. Hovoříme pak o
správě veřejných záležitosti,
tj. o veřejné správě, jejíž systém fungování pak vychází z principu, že
svoboda jednoho občana končí tam, kde začíná ohrožovat svobodu jiného občana[7].
Lze
konstatovat, že žádný právní předpis používající pojmu veřejná správa
neobsahuje její definici. Německý
administrativista E. Forsthoff dokonce prohlásil, že veřejná správa může být jen popsána, nikoli však definována.[8]
Definice
Na
základě výše uvedeného je snad možno veřejnou správu charakterizovat jako :
“soustavu řídících i výkonných činností,
které vyplývají z objektivní potřeby organizovaného uspořádání společnosti
a jsou na území státu zabezpečovány specifickými orgány veřejné správy“.
Po druhé světové válce nebyl v praxi
pojem veřejná správa rozšířen tak jako je tomu v současné době. Tato
situace souvisela se skutečnosti, že územní samospráva v současném pojetí
v podstatě neexistovala, když tehdejší národní výbory byly „orgány státní
moci a správy samosprávného charakteru“. Stát v té době svěřoval
výkon státní správy nestátním subjektům ve velmi omezeném rozsahu (jednalo se
např. o regresní řízení, které bylo svěřeno tehdejším okresním ústavům
národního zdraví. Orgány Revolučního odborového hnutí pak vykonávaly správu
nemocenského pojištění). Za této situace běžně používaný pojem státní správa
plně zahrnoval existující reálnou skutečnost. Nicméně s navracením
samosprávy obcím, vytvořením krajů jako vyšších územně samosprávných celků a
rozvíjejícím
se systémem zájmové samosprávy se vytvořil ve společnosti vedle státní správy i
subsystém
samosp1rávy vykonávaný nikoliv orgány státní správy, ale veřejnoprávními
korporacemi samosprávného charakteru.
Dva subsystémy veřejné správy |
V současném pojetí tak chápeme veřejnou správu
v ČR jako systém složeny z části (subsystému), kterou je státní
správa a z části (subsystému) tvořené samosprávou. Nicméně za součást
veřejné správy je vedle správy území státu, krajů a obcí, správy veřejných financí, správy užívání
veřejných věcí
a zařízení považována i správa veřejných záležitostí. Její smysl
je dán:
“objektivní potřebou
existence organizovaného a řízeného uspořádání společnosti prostřednictvím
vytváření pro cílové subjekty přijatelných
○ vnitřních vztahů,
○ souborů mechanismu,
○řídících procesů
v zájmu bezkonfliktního vývoje
společnosti“.
Veřejná správa je formou
společenského řízení.
Jde tedy
o
řízení lidí lidmi.
Vykonavateli
veřejné správy jsou lidé (způsobilé fyzické osoby, které jsou v přímém kontaktu s jejími adresáty, tj. cílovými subjekty veřejné správy) a lidmi jsou také adresáti
jejího působení.
3.2
FUNKCE VEŘEJNÉ SPRÁVY
Zobecněním výše uvedeného
můžeme obecně vymezit následující funkce veřejné správy :
Ø MOCENSKÁ – je jednoznačně nejvýraznější funkci
veřejné správy, když disponuje veřejnou mocí, tedy schopností
autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech subjektů. Rozhodnutí
z moci veřejné není závislé na vůli subjektu, o kterém je rozhodováno.
Prvotním nositelem veřejné moci je vždy stát, který však může některé činnosti
delegovat na jiné orgány.
Ø OCHRANNÁ
- když úkolem veřejné správy
hrozbami zvenčí (vnější ochrana).
Ø ORGANIZAČNÍ – veřejná správa organizuje státní
záležitosti (členění státu na menší územní celky – regiony, kraje, okresy,
obce), vytváří organizační struktury dle obsahu činností (např. správa obrany
státu, správa soudů, správa katastrů) a organizuje zdravotní a vzdělávací
služby a služby sociálního zabezpečení.
Ø REGULAČNÍ – vytváření takového systému řízení,
společnosti, který se zakládá na politickém pluralismu vzájemné komunikaci,
solidaritě a toleranci a umožňuje trvalá nebo dočasná sdružení občanů a jejich
shromažďování.
Ø SLUŽBY VEŘEJNOSTI
- veřejná správa rovněž plní funkci služeb veřejnosti, kterými
jsou např. služby sociální, finanční, pečovatelské, hospodářské, atd..
3.3
VZTAH STÁTNÍ SPRÁVY SAMOSPRÁVY
Státní správa
Státní správa je
veřejnou správou uskutečňovanou státem. Je tedy nezastupitelnou součásti veřejné správy, kterou vytváří
spolu se samosprávou. Státní správa však tvoří základ a jádro veřejné správy, když je odvozená od samotné podstaty
státu, od podstaty a způsobu realizace státní moci. Svým charakterem je zvláštním druhem společenského řízení,
uskutečňovaného státem. Z hlediska forem činnosti státu (moc
zákonodárná, výkonná, soudní) představuje
realizaci výkonné moci státu.
Obsahem státní správy je:
·
řídící proces směřující
k cílené aktivaci chování subjektů, vůči nimž směřuje (k dosažení stavu,
který je v souladu se stanoveným cílem),
·
regulační proces cílené
stabilizace takového chování (udržení žádoucího stavu v určitých mezích
nebo obnovení nežádoucím způsobem narušeného předchozího stavu).
Státní správa tím v sobě účelně spojuje prvky řízení i
regulace, které slouží k realizaci výkonné moci. Svou povahou je tak organizující
a mocensko ochrannou činnosti státu.
Specifika státní správy vyplývá i ze skutečnosti, že
Ø
ve vztahu
k zákonům se jedná o činnost výkonnou (vykonává zákony)
a podzákonnou (je vázána zákony),
Ø
ve vztahu k těm,
vůči nimž směřuje (objektům státní
správy), je činnosti nařizovací. To
vyplývá z oprávnění orgánů státní správy vydávat normativní (vyhlášky,
nařízení) i individuální správní akty (správní rozhodnutí), včetně
vynutitelnosti jejich plnění (sankce za správní delikty).
Stát jako subjekt
veřejné správy vykonává státní správu zejména prostřednictvím správních úřadu
(ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, odvětvových územních
správních úřadů, veřejných ozbrojených sborů a jiných subjektů, o nichž to
stanoví právní předpisy).
Samospráva je veřejnou správou
uskutečňovanou jinými veřejnoprávními subjekty než státem,
a to nestátními subjekty označovanými jako veřejnoprávní korporace. Ve veřejné
správě jako správě státu představuje samospráva výkonné působení a ovlivňování společenského
života prostředky
nestátního charakteru (např. kolektivní rozhodování, volba orgánů apod.), tj.
takovými prostředky, které nemají státně mocenskou povahu. Tím se samospráva
nejvíce liší od státní správy, která je ve své podstatě mocenským nástrojem realizace
vůle státu.
Vznik a rozvoj samosprávy je do jisté míry závislý na pluralitě
společenských a politických zájmů
ve společnosti zorganizované ve stát a na navazujícím partnerském vztahu státu
a veřejnoprávních korporací. To umožňuje státu svěřit výkon vymezených úkolů
správy státu jim aprobovanými veřejnoprávními subjekty. Samospráva tak představuje tu část veřejné správy, která
je zákony svěřená subjektům, jichž se bezprostředně týká. Proto hovoříme
o samosprávě jako o části správy státu, která je decentralizována na
subjekty nestátního charakteru, tedy veřejnoprávní korporace.
Cílem subjektů samosprávy je
realizace vlastní samosprávné moci, která však v sobě zahrnuje:
·
prvotní samosprávnou
pravomoc
rozhodování v otázkách, kdy stát ponechává plně na samosprávných orgánech
tvorbu jejich samosprávné moci (vytváření
svých orgánů, nakládání s majetkem apod.),
·
výkonnou samosprávnou
pravomoc
k výkonu nejen vlastních samosprávných aktů,
ale i k samosprávnému výkonu zákonů v podmínkách působení
samosprávných orgánů.
Jako státní správa i samospráva v sobě zahrnuje řídící a
regulační procesy. Zde se však projevují jinak, a to zejména tím, že směřuje
k zajištění samořízení a
samoregulace. Obdobně i samosprávu lze též charakterizovat jako činnost:
·
podzákonnou (regulují chování svými právními předpisy)
·
výkonnou (realizují zákony i své právní předpisy v praxi),
·
nařizovací (uplatňují své mocenské nástroje).
Státní správa i samospráva se vyznačují řadou specifických a svým
způsobem protikladných charakteristických znaků vyskytujících se
v činnosti jejich orgánů, které obě částí (subsystémy) veřejné správy
vzájemně vymezují. S jistou mírou zobecnění je možno upozornit na
následující. S jistou mírou zobecnění je možno vymezit tyto významné
rozlišující znaky.
Státní správa ● jednání jménem
státu, ● mocensko
ochranný charakter činnosti, ● monokratické
vedení ● jmenovací
princip ustanovování orgánů, ● subordinace ve
vnitřních i vnějších vztazích, ● plně odvozená
(podzákonná) normotvorná, ● normalizované
správní řízení. |
Samospráva ● jednání
vlastním jménem, ● mimomocenský a
organizační charakter činnosti, ● kolektivní
vedení a rozhodování, ● ustanovování
orgánů volbou, ● rovnost ve
vnitřních i vnějších vztazích, ● vymezena
primární normotvorba, ● výjimečná
aplikace správního řízení. |
3.4
VEŘEJNÁ SPRÁVA A
SAMOSPRÁVA
V souvislosti
s následujícím pojednáním o organizačním a funkčním pojetí veřejné správy
je třeba se zmínit i o vztahu veřejné a soukromé správy. V předchozím
výkladu již byla veřejná správa dostatečně charakterizována jako správa
veřejných záležitostí a správa ve veřejném zájmu. Subjekty, které ji vykonávají
jako právem uloženou povinnost tak činí z titulu svého postavení jako
veřejnoprávních subjektů.
Soukromá
správa se oproti veřejné vyznačuje tím, že se jedná o správu:
- soukromých záležitostí
v soukromém zájmu,
- vykonávanou soukromými
osobami, řídícími se přitom vlastní vůli a sledující určitý vlastní cíl.
Typickým
příkladem soukromé správy je správa
vlastního majetku, která vždy naplňuje uvedené znaky.
Veřejné služby |
Význam
rozlišování veřejné a soukromé správy spočívá i v tom, že na výkonu veřejné správy se mohou za
určitých okolností podílet také subjekty soukromoprávního charakteru.
Jde o případy kdy subjekty veřejné správy dovoleně
(nikoliv rozporu s obecně závaznými právními předpisy) zadají u soukromoprávních subjektů výkon tzv. veřejných služeb, jež
by jinak měly provést samy. Je-li takováto veřejná služba subjektu
soukromoprávnímu zadána, nejedná se o výkon správy soukromé, nýbrž o správu
veřejnou. Rozhodné je, že je:
·
vykonávána ve veřejném zájmu,
·
v mezích příslušných
veřejnoprávních podmínek.
Z uvedeného
vyplývá, že z hlediska organizačního pojetí je rámec veřejné správy užší,
než rámec veřejné správy vymezený jejím funkčním pojetím. Odborná veřejnost se
dosud nesjednotila na jednoznačné klasifikaci výkonu veřejné správy subjekty
soukromoprávními. Hovoří se o jejím přenesení, delegování, propůjčení nebo i o
výkonu nepřímé veřejné správy. Typickým příkladem potvrzujícím výše uvedené
jsou tzv. veřejné stráže, kam patří
např. myslivecká stráž, rybářská stráž, vodní stráž
či lesní stráž. Jedná se o fyzické osoby, kterým zákon svěřil veřejnoprávní
výkon dozoru v některých specializovaných oblastech ochrany životního
prostředí. Obdobné postavení mají kupříkladu i sčítací komisaři či
revizoři, ředitelé škol apod.
3.5
PRVOTNÍ PRÁVNÍ PRAMENY VEŘEJNÉ SPRÁVY
Právní věda rozlišuje prameny práva v materiálním a ve
formálním slova smyslu takto:
·
v materiálním smyslu jsou za prameny práva považovány
příčiny, které ovlivňuji obsah práva, tedy společenské poměry, veřejné zájmy,
historické události. Tyto prameny práva jsou pak zdrojem pramenů správního
práva ve formálním smysl;
·
ve formálním smyslu jako vnější právní formu, v niž je
obsaženo příslušné obecně závazné pravidlo chování, jehož dodržování je
zajišťováno veřejnou moci (právní předpisy).
Právní řád České republiky je tvořen hierarchicky uspořádanými
právními předpisy, které vymezuji
a ovlivňuji veřejnou správu jak hlediska jejího funkčního, tak
organizačního pojetí. Z hlediska právní síly a významu jsou obecně závazné
právní předpisy tvořící právní řád rozdělovány na prvotní a podzákonné.
Právní předpisy se odlišují od ostatních normativních aktů, jakými
jsou interní a individuální předpisy, svou obecnou závaznosti. Jsou proto
vymezovány jako obecně závazné právní předpisy, které tvoří součást právního
řádu České republiky a jsou vydávané orgány veřejné moci při výkonu veřejné
správy. Právní předpisy se člení na:
Prvotní (originární), kterými jsou podle právní síly
·
Předpisy ústavního pořádku
·
Ratifikované a publikované mezinárodní smlouvy
·
Zákony a zákonná opatření Senátu
Podzákonné (derivátní), kterými jsou:
·
Nařízení vlády České republiky
·
Vyhlášky ústředních správních úřadů
·
Nařízení územně samosprávných celků (obcí a krajů) a s výhradou i
jejich obecně závazné vyhlášky
!!!! Podzákonné právní
předpisy jsou součásti následujícího výkladu o funkčním pojetí veřejné správy,
a to části „formy výkonu veřejné správy“.
Prvotní
(originární) obecně závazné právní předpisy
Do této skupiny nejvýznamnějších
právních předpisů, které ve všech případech schvaluje Parlament České
republiky, a jsou publikovány ve Sbírce zákonů České republiky nebo Sbírce
mezinárodních smluv řadíme právní předpisy
Ø
Ústavního pořádku, které společně vytváří tzv.
ústavní pořádek České republiky (ústavní zákony).
Ø
Mezinárodní smlouvy – ratifikované
a publikované
Ø
Zákony a zákonná opatření senátu
Právní
předpisy ústavního pořádku tvoří
Předpisy ústavního pořádku |
■ Ústavní
zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen Ústava). Charakterizuje
ČR jako stát typu parlamentní demokracie s omezenými pravomocemi
prezidenta republiky a s odpovědnosti vlády vůči zákonodárnému orgánu.
■ Listina základních práv a svobod
(LZPS), která byla
znovu publikována jako Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení
Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České
republiky. LZPS byla dříve publikována jako Ústavní zákon Federálního
shromáždění ČSFR pod č. 23/1991 Sb. Vymezuje základní lidská práva a svobody
s tím, že k jejich omezování či zeslabování může dojít jen ve výjimečných
případech, při splnění přísně stanovených podmínek a svěřuje je pod ochranu
soudní moci. Dále vymezuje nezbytnou úctu k právům a svobodám. Listina
vzhledem k svému obsahu bývá považována za základní soukromoprávní kodex.
■Další
ústavní zákony jsou např.:
Ústavní
zákon č. 4/1993 S., o opatřeních souvisejících se zánikem České a Slovenské Federativní
Republiky,
Ústavní
zákon č.
29/1993 Sb., o některých dalších opatřeních souvisejících se zánikem České a
Slovenské Federativní republiky,
Ústavní
zákon č. 102/1930
Sb. z. a n. o úpravě státních hranic s Německem, Rakouskem a Maďarskem,
Ústavní
zákon č.
205/1936 Sb. z. a n. o úpravě státních hranic s Německem,
Ústavní
zákon č.
43/1988 Sb., o souhlasu ke změnám hranic České socialistické republiky na
hraničních vodních tocích s Polskou lidovou republikou
Ústavní
zákon č.
347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků.
Právní
předpisy tzv. ústavního pořádku se vyznačují mimo výše uvedeného i značnou mírou stability (mají rigidní –
neměnný charakter), která je zajišťována potřebou vyššího počtu hlasů
poslanců a senátorů při schvalování, doplňování nebo měnění ústavních zákonů, a
to 3/5 většinou všech poslanců a 3/5 většinou přítomných senátorů (Čl. 9 odst.
Mezinárodní smlouvy
Podle čl.
10 Ústavy České republiky jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž
ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí
právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se
mezinárodní smlouva. Ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy jsou závazné
a mají přednost před vnitrostátními zákony.
Citované ustanovení upravuje inkorporaci uvedených mezinárodních
smluv do českého právního řádu. Pro schválení mezinárodních smluv se vyžaduje
stejný způsob hlasování a počet hlasů jako v případě ústavních
zákonů. Tím se však nestávají součásti ústavního pořádku.
Zákony a zákonná
opatření Senátu Parlamentu České republiky.
Veřejná správa jako činnost podzákonná |
Zákony řadíme rovněž mezi originární, tj. neodvozené a tedy
prvotní normativní akty, a to přesto, že musí být v souladu s nepočetnými
předpisy ústavního pořádku a mezinárodními smlouvami splňujícími výše uvedené
požadavky. Jsou dominujícím pramenem práva. Jejich výsadní postavení vyplývá ze
skutečnosti, že jsou produktem zákonodárné moci svěřené Parlamentu České republiky,
Ministerstvu aj.. Může je rušit opět jen zákon nebo Ústavní soud. Mají značný
vliv na veřejnou správu, která je ve vztahu k zákonům činnosti podzákonnou
(řídí se zákony) a výkonnou (vykonává zákony).
Příklad:
·
pouze zákonem lze
zřídit ústřední správní úřad a stanovit mu jeho působnost,
·
pouze zákonem
stanoveným způsobem může stát zasahovat do činnosti územních samosprávných
celků,
·
pouze zákonem lze
svěřit orgánům samosprávy výkon státní správy
Zákon je určující v procesu realizace práva a je i kriteriem
jeho kontroly. V případě rozporu nižší normy se zákonnou postupuje soud
podle ustanovení zákona. Přednostní postavení formy zákona má pro veřejnou
správu zásadní význam. Zákony jsou
zprostředkujícím článkem, v němž jsou zachyceny významné instituty veřejné
správy, jejich prostředky, cíle ale i hranice. Veřejná práva je povinna
zákony prosazovat a aktivně uskutečňovat.
Prameny právní úpravy veřejné správy představují početný soubor
zákonů, které ji vymezují. Z pohledu zaměření této práce patří
k nejvýznamnějším:
·
zákon č. 500/2006 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění
pozdějších předpisů.,
·
zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních
orgánů státní správy v ČR, ve znění pozdějších předpisů
·
zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění
pozdějších předpisů
·
zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění
pozdějších předpisů
·
zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších
předpisů
·
Zákonná opatření Senátu Parlamentu České republiky jsou vydávána
na návrh vlády podle čl. 33 Ústavy v případě, že dojde k rozpuštění Poslanecké sněmovny nebo v době její
jiné nečinnosti. Jsou vydávána pouze ve věcech, které nesnesou odkladu a vyžadovaly by jinak přijetí zákona. Zákonné
opatření musí být následně schváleno na
prvním zasedání Poslanecké sněmovny po zahájení její činnosti. Nedojde-li
k takovému schválení, pozbývá další platnosti. Zákonná opatření Senátu
nelze přijímat ve věcech Ústavy, státního rozpočtu, státního závěrečného účtu,
volebního zákona a mezinárodních smluv.
Shrnutí kapitoly
|
V kapitole
je první řadě věnovaná pozornost obecnému vymezení pojmu veřejné správy, která
není dosud autoritativně definičně vymezena. Vymezení obsahu pojmu proto
vyžaduje rozsáhlejší výklad včetně některých historických aspektů nedávné
minulosti, včetně jejich funkcí.
Následně je
řešena v obecnější formě problematika vztahu dvou subsystému veřejné
správy, tedy státní správy a samosprávy a pramenů jejich právní úpravy. autoObsahuje
jeden až dva krátké odstavce, kterými shrneme právě probranou látku.
[1]
Opatření předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod,
článek 2, odst. 2
[2] Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, U 3/2
SbNU, sp. zn. II. ÚS 75/93
[3]
Klasickou teorii o rozdělení státní moci
na moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní vypracoval v první polovině
18. století francouzský ideolog osvícenectví CH. L. MONTESQUIEU žijící
v létech 1689 - 1755.
[4]
Latinsky „potestas legislativa“
[5]
Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů
[6] Hendrych Dušan a kol.:Správní právo - obecná část, 7.
vydání, C.H.Beck, Praha 2009
[7] Již prvotní křesťané a později i katolický filozof sv. Tomáš
Akvinský (1225
–7.3.1274)
učil, že veřejné – obecné blaho (salus
publica - commune), má přednost před blahem jedince (salus persona). Od toho také historické pravidlo Salus Populi
Suprema Lex Esto - Blaho lidu nechť je nejvyšším zákonem.
[8] Forsthoff, E.: Lehrbuch des Verwaltungsrecht, sv.1,
München, Beck, 1973
Týden 3
1
FUNKČNÍ A ORGANIZAČNÍ POJETÍ VEŘEJNÉ
SPRÁVY
Rychlý
náhled kapitoly
|
Jedná se o
jednu z prioritních kapitol celého studijního textu. Jeden až dva odstavce
o obsahu kapitoly, můžete objasnit návaznosti na předchozí témata, blíže
vymezit hloubku vykládané problematiky, upozornit na problematické pasáže atp.
Cíle
kapitoly
|
Kapitola odpovídá na otázky :
-
o
čem je veřejná správa (tzv. funkční pojetí) z hlediska jejich
•
funkcí,
•
metod,
•
forem.
-
kdo
vykonává veřejnou správu (tzv. organizační pojetí) uplatnění jejich
organizačních
principů.
Klíčová
slova kapitoly
|
Funkce,
metody, formy, činnost, obecně závazné právní předpisy, interní normativní
akty, individuální normativní akty, opatření veřejné povahy, veřejnoprávní
smlouvy, stimulace, ekonomická stimulace, centralizace, decentralizace,
dekoncentrace.
1.1
VYMEZENÍ POJMŮ FUNKČNÍ A ORGANIZAČNÍ POJETÍ
Z předcházejícího
výkladu vyplývá, že veřejnou správu pojímáme jako soubor výkonných
a řídících činností, které zabezpečují specifické orgány veřejné správy. Veřejná správa je tak chápána jednak jako
činnost a jednak jako soubor institucí, které tuto činnost vykonávají. Hovoříme
pak o tzv.:
·
funkčním (materiálním) pojetí veřejné správy,
které můžeme dále zohlednit z hlediska
o pozitivního vymezení, tj. z pohledu veřejné správě jako souboru podzákonných a
nařizovacích činnosti ve veřejném zájmu (tj. např. správní dozor, vydáváni
správních aktů), jakož souboru činností, při nichž jsou správní orgány vázány
správními předpisy, správními akty a za tuto činnost nesou odpovědnost.
o negativního vymezení, tj. z pohledu souhrnu činností, které nejsou zákonodárstvím
ani soudnictvím.
Funkční
pojetí dává odpověď na otázku o čem je veřejná správa.
·
organizačním (formálním) pojetí veřejné správy, tj. činnosti souboru
institucí (správních orgánů), které veřejnou správu vykonávají přímo nebo
zprostředkovaně na centrální nebo územní úrovni, s pravomocí řešit veřejné
úkoly, které nejsou přikázány parlamentu nebo soudům.
Organizační pojetí dává odpověď na otázku, kdo vykonává veřejnou
správu.
SHAPE \* MERGEFORMAT
VEŘEJNÁ SPRÁVA SOUBOR VÝKONNÝCH A ŘÍDÍCÍCH
ČINNOSTÍ, KTERÉ ZABEZPEČUJÍ SPECIFICKÉ ORGÁNY VEŘEJNÉ SPRÁVY ä |
soubor organizačních,
podzákonných, řídících funkční
(materiální) pojetí veřejné správy ä o
čem je veřejná správa |
soubor řízených a řídících
institucí, které přímo nebo zprostředkovaně vykonávají veřejnou správu = organizační
(formální) ä kdo
vykonává veřejnou správu |
Veřejná správa jako činnost zabezpečuje
svými vlastními prostředky dosahování
cílů a úkolů stanovených ji zpravidla právními předpisy moci
zákonodárné, jakož |
Z institucionálního pohledu
rozlišujeme veřejnou správu vykonávanou a) přímo státem, b) nepřímo nestátními subjekty na základě
zákonné státní delegace. |
Řízené plnění stanovených |
Vykonavateli veřejné
správy jsou stát a jim aprobované
subjekty, které označujeme jako subjekty VS veřejné správy |
Zdroj: vlastní
1.2
VEŘEJNÁ
SPRÁVA JAKO ČINNOST – FUNKČNÍ POJETÍ
Cíle a
úkoly činnosti veřejné
správy
Veřejná
správa je jako každá organizovaná činnost charakterizována :
Činnost ve veřejném zájmu |
■
dynamikou, která se projevuje zejména v proměnách a počtu úkolů, které ji
obsahově vymezují,
■
existenci závazných procesních pravidel, které předmětnou činnost činí
uspořádanou,
organizační
strukturou vykonavatelů veřejné správy.
V souladu
s touto charakteristikou rozumíme veřejnou správou ve funkčním pojetí
(materiálním) nikoliv jakoukoliv činnost, nýbrž činnost záměrnou, vykonávanou ve veřejném zájmu. Naplňování veřejného zájmu je pak základním cílem této
činnosti.
Základní
cíle si veřejná správa zpravidla sama
nestanoví. To přísluší zejména zákonodárným orgánům prostřednictvím zákonů.
Veřejná správa jako činnost tedy v první řadě zabezpečuje svými vlastními prostředky dosahování cílu a plnění úkolů
vymezených zákony. Z toho vyplývá, že základním úkolem činnosti veřejné správy je zajištění a výkon funkci
státu prostřednictvím veřejné správy.
Vedle
základních cílů si veřejná správa vymezuje i své vlastní cíle a úkoly. U státní
správy jsou to vždy cíle a úkoly nižšího
řádu (prováděcí). U samosprávy se jedná o cíle a úkoly formulované orgány samosprávy. Ve své podstatě ovšem i tyto
specifické cíle a úkoly stanovené samotnými orgány veřejné správy nemohou
směřovat jinam než k plnění základních, tj. zákony stanovených cílů a
úkolů. Základní i vlastní cíle a úkoly
pak společně určují obsah činnosti veřejné správy, který je dále
determinován funkcemi, metodami a formami realizace veřejné správy.
Funkce veřejné
správy
S přihlédnutím
k výrazné rozmanitosti cílů a úkolů veřejné správy je možno její funkce
rozlišit na
a) obecné,
které jsou vlastní
veřejné správě jako celku,
b) dílčí, které jsou vlastní jednotlivým
organizačním subsystémům či orgánům
veřejné správy.
ad a) obecné funkce veřejné správy
V obecném smyslu plní veřejná
správa dvě základní funkce a to:
■ funkci organizující (regulativní);
Podstatou
této funkce je co nejefektivnější uspořádání subjektů (nositelů) i adresátů
veřejné správy a vztahů mezi nimi, jakož i jejich vztahů a postavení vůči jiným
subjektům, a to vždy v souladu s naplňováním vytýčených cílů a úkolů.
Pro tuto funkci platí, že je tím efektivnější, čím více dochází ke shodě cílů
veřejné správy a zájmu a představ adresátů veřejnoprávního působení. To je vždy
podmíněno úrovní spolupůsobení „spravovaných subjektů“ na plnění uváděných cílů
(typické pro samosprávu obcí).
■ funkci mocenské ochrany
(ochrannou).
Podstatou
této funkce je limitované poskytování ochrany
ze strany orgánů veřejné správy s cílem jejího bezporuchového chodu
a včetně zjednání nápravy
v případech kdy došlo k porušení právních povinností (např.
ukládáním sankcí za tzv. správní delikty). Tato ochrana je limitována
prostředky, které má veřejná správa k dispozici. Při jejich překročení
nebo vyčerpání je ochrana poskytována jinými k tomu povolanými orgány
(např. soudy).
Obě
obecné funkce se v procesu fungování veřejné správy vzájemně prolínají a
doplňují. Nicméně v konkrétních případech činnosti veřejné správy nebývají
zastoupený ve stejném poměru.
ad
b) dílčí funkce veřejné správy
Dílčí
funkce fakticky odráží skutečnost, že obecné funkce se samozřejmě promítají do
funkci organizačních subsystému i jednotlivých orgánů veřejné správy, a tak
dochází k jejich konkretizaci. Dílčí funkce veřejné správy jsou pak
vyjadřovány jako relativně konkrétní
činnosti nebo také dílčí okruhy činnosti vykonávané určitými veřejnoprávními
orgány (např. funkce plánovací, koordinační, rozhodovací, kontrolní).
Funkce
veřejné správy jsou tedy výrazem zamýšlené a chtěné realizace vztahů mezi subjekty (nositeli) a adresáty (objekty)
veřejné správy, přičemž pro tyto vztahy je typické, že je zde mocenská převaha
orgánu veřejné správy vykonávajících přímo nebo zprostředkovaně státní moc.
Metody
působení veřejné správy
Obecné |
Metody
působení jsou úzce spjaty s funkcemi veřejné správy a můžeme je proto
charakterizovat jako prostředky, sloužící k bezprostřední realizaci funkci
veřejné správy nebo způsoby optimálního působení orgánů veřejné správy na
objekty, vůči nimž veřejná správa směřuje (objekty
řízené), jimiž se realizují cíle a úkoly zprostředkované funkcemi veřejné správy.
Veřejná správa se vyznačuje značnou
rozmanitosti svých úkolů a funkcí. Tento stav má svůj odraz i v četnosti
metod působení. Základní členění metod působení dělíme na
a) obecné a
b)
konkrétní.
b)
ad a) obecné metody působení
K nejfrekventovanějším
obecným metodám působení z hlediska četnosti jejich použití patří metoda
přesvědčovací a donucovací;
■ Metoda
přesvědčovací je vlastní zejména veřejnoprávním subjektům nestátního
charakteru, tj. subjektům samosprávným, smyslem uplatňování této metody je
nejrozsáhlejší využití k pozitivní stimulaci těch, vůči nimž směřuje
cestou zajištění plné informovanosti, veřejného ocenění, veřejného projednání.
Při realizaci této metody je vhodné využití tisku, rozhlasu apod.
■ Metoda
donucovací je typická zejména pro subjekty státní správy a velmi často tam kde
předchozí metoda přesvědčovací nebyla úspěšná. V souladu se současnými
požadavky kladenými na veřejnou správu je zapotřebí tuto metodu orientovat
v první řadě do polohy ochranně garanční, což vyžaduje pro její použití:
o
porušení
zákonné povinnosti,
o
zákonné
zmocnění orgánu veřejné správy k jejímu užití,
o
přiměřenost
použitých donucovacích prostředků apod.
ad b) konkrétní metody působení
Subjekty
veřejné správy používají při své činnosti nejrozmanitější konkrétní metody
působení k dosažení svých úkolů a cílů. Mezi základní a současně i
nejvýznamnější patří
·
administrativní metody působení, které vyjadřují administrativní
podstatu veřejné správy a jsou výrazem mocenského charakteru činnosti orgánů
veřejné správy založeném na jejich nařizovacích pravomocích ve vztahu moci a
podřízenosti. Co do svého zaměření, ve vztahu k plnění úkolů a funkcí
veřejné správy, se jedná o metody přímého působení na spravované subjekty např.
jednostranným vymezením úkolů, práv a povinnosti spravovaného subjektu,
stanovením podmínek a lhůt k jejich splnění;
·
ekonomické metody působení, které se realizují jako nejrůznější
ekonomická opatření a operativní ekonomické nástroje, jejich smyslem je
sjednotit ekonomické zájmy veřejné správy a spravovaných subjektů. Co do svého
zaměření, ve vztahu k plnění úkolů a funkci veřejné správy, jedná se o
metody nepřímého působení, když nesměřují přímo k dosažení stanovených
cílů, ale vytváří řízenému subjektu v rámci stanovených ekonomických
podmínek možnost volby ekonomických prostředků a cest, kterými lze daných cílů
dosáhnout, proto bývá také nazývána metodou stimulační. Využíváno je zde
ekonomických nástrojů jako subvencí, dotací, podpor, rozvojových programů,
ekonomických sankcí apod.;
·
organizační metody působení, které zabezpečují uspořádanost
vztahů jak uvnitř systému subjektů veřejné správy, tak mezi těmito subjekty na
straně jedné a adresáty jejich působení na straně druhé neprávními postupy. Co
do svého zaměření, ve vztahu k plnění úkolů a funkci veřejné správy, jedná
se o metody podpůrného působení, které zpravidla doplňují administrativní nebo
ekonomické metody např. vysvětlováním problematiky.
·
1.3
FORMY ČINNOSTI VEŘEJNÉ SPRÁVY
Z předchozího
výkladu o cílech, funkcích a metodách veřejné správy můžeme dovodit,
že pokud
cíle
veřejné správy jsou zajišťovány prostřednictvím jejích úkolů,
úkoly
veřejné správy jsou zprostředkovány prostřednictvím jejich funkcí,
funkce
veřejné správy jsou zprostředkovány prostřednictvím metod působení,
pak
metody
působení se realizují ve formách
činnosti veřejné správy.
Metody se realizují ve formách |
Formy
činnosti veřejné správy jsou výsledným (konečným) výrazem činnosti orgánů
veřejné správy. Rozumíme jimi cílené zprostředkování obsahu činnosti veřejné
správy do jejich vnějšího projevu, tj. zprostředkování obsahu činnosti veřejné
správy od požadavku a představy výsledku ve výsledek sám.
Přestože
pro všechny formy činnosti veřejného práva platí, že mají právní základ
vyplývající z právního vymezení veřejné správy jako takové, můžeme je co
do jejich důsledků rozdělit na ty, které
Ø mají právní důsledky (zavazujícího
charakteru) a hovoříme pak o právních
formách činnosti,
Ø takové důsledky nemají
(organizačního charakteru) a hovoříme pak o
neprávních formách činnosti.
Každou
z uvedených forem lze dále ještě členit podle zaměření, zda směřují vně nebo dovnitř organizačního
systému veřejné správy.
S přihlédnutím
k uvedenému prvotnímu členění lze s jistou výhradou, vyplývající
z určitého stupně jejich prolínání, vymezit následující strukturu forem
činnosti veřejné správy.
Právní formy činnosti
Právní formy činnosti představuje vydávání
Ø
podzákonných obecně závazných právních předpisů,
Ø
interních (vnitřních) normativních aktů,
Ø
individuálních správních aktů,
Ø
obecně závazných smluv,
Ø
opatření obecné povahy
Podzákonné obecně
závazné právní (prováděcí) předpisy
Jedná se o mocenskou
formu činnosti spočívající ve vydávání obecně
závazných a sankčně vynutitelných pravidel chování k tomu zákony pověřenými veřejnoprávními
orgány, a to:
·
vládou,
·
ústředními a jinými
správními úřady,
·
stanovenými orgány
krajů a obcí.
S určitou mírou nepřesnosti za obecně závazné právní předpisy
považujeme nařízení vydávané
vládou, jinými správními úřady a orgány územní samosprávy při výkonu přenesené
státní správy, vyhlášky
ministerstev a jiných ústředních správních úřadů, obecně závazné vyhlášky vydávané orgány obcí a krajů
v samostatné působnosti.
Charakteristické znaky podzákonných právních předpisů |
S dále uvedenými výjimkami při vydávání nařízení vlády a
obecně závazných vyhlášek řadíme mezi jejich charakteristické znaky:
·
podzákonnost, právního předpisu znamená, že zákon provádí a je z něj
odvozen. Obecně závazné normativní správní akty jsou tak vydávány v mezích
zákona, k jeho provedení zákona a na základě zmocnění v zákoně.
Nařízení vlády může být v zásadě vydáno i bez delegace v zákoně jako
vykládací a aplikační právní předpis.
Ve vztahu k zákonům jako obecně závazným právním předpisům
upravujícím prvotně určité oblasti společenského života mají tak postavení
sekundárních nebo též prováděcích či podzákonných právních předpisů.[1]
·
abstraktnost, popisovaných právních předpisů, která spočívá zejména
v tom, že se vztahují na blíže neurčitý počet adresátů (např. na blíže
neurčitý počet fyzických
a právnických osob, všechny osoby starší 15 let, na všechny fyzické osoby
podnikající a právnické osoby),
·
obecnost, spočívající v tom, že se jedná o akt obecně závazný
(neomezené platnosti) např. pro všechny subjekty zdržující se na konkrétním
území, ať už státu, kraje nebo obce,
·
jednostrannost, která je výrazem pravomoci veřejnoprávního orgánu autoritativně
a vrchnostenský rozhodnout.
Interní (vnitřní)
normativní akty:
Každá organizační jednotka (např. obchodní společnost, družstvo,
úřad, škola) vyžaduje ke svému řádnému fungování pravidla, které závazně
regulují její vnitřní chod. Taková normativní pravidla mající podobu interních
předpisů či instrukcí umožňují efektivní
a racionální využití všech vnitřních zdrojů za účelem plnění záměrů a
úkolů, k jejichž dosažení a zabezpečování byla konkrétní organizační
jednotka zřízená.
Ve veřejné správě se jedná o normativní akty, které slouží k uspořádání poměru uvnitř jedné
nebo více organizačních jednotek nebo zařízení veřejné správy. Nesměřují vůči
subjektům stojícím vně systému veřejné správy, ale naopak jsou vnitřní záležitosti systému orgánů veřejné
správy a zde směřují od nadřízených k podřízeným subjektům. Zpravidla
se takto jedná o řídící akty, které jsou závazné pouze pro podřízené orgánu,
který akt vydal.
Interní normativní akty bývají nazývány též jako interní
normativní instrukce, směrnice či normativní akty řízení (např. směrnice ministerstva, organizační řád úřadu práce, jednací řád
zastupitelstva obce, spisový nebo skartační řád).
Interní normativní akty jsou
„vnitřní závazné právní předpisy organizačních jednotek veřejné správy“.
Individuální
správní akty
Správní rozhodnutí |
Jedná se
o správní rozhodnutí, které je převažující formou činnosti orgánů veřejné
správy. Je faktickým výsledkem rozhodování (řízení) správního orgánu o právních
poměrech fyzických a právnických osob, to je o jejich právech, právem
chráněných zájmech a povinnostech. V řízení mají tyto osoby postavení
tzv. účastníků řízení. Z toho vyplývá, že oproti normativním správním
aktům směřují individuální správní akty vždy ke konkrétním, individualizovaným
adresátům.
Vzhledem
na to, že prostřednictvím těchto aktů dochází k aplikaci právních norem
obsažených v obecně závazných právních předpisech při řešení konkrétních
případu, hovoříme o nich jako o aktech
aplikace práva. Jsou druhem právně mocenského zásahu do sféry práv a svobod
explicitně uvedených adresátů, popřípadě dalších implicitně dotčených osob.
Jak z uvedeného vyplývá pro individuální správní akty
(správní rozhodnutí) jsou pojmově
určující následující znaky:
·
jde o jednání
příslušného správního úřadu, popřípadě jiného orgánu na základě zákona,
·
obsahují jednostranný
autoritativní výrok o právech a povinnostech nepodřízených subjektů,
·
mají bezprostřední právní závaznost,
·
konkrétnost věci, jakož
i subjektů, jimž je správní akt určen.
Členění
individuálních správních aktů
Podle :
■ povahy
právních účinků
Ø konstitutivní
akty, které se
zakládají, mění nebo ruší určité správně právní vztahy (např. rozhodnutí o
přijetí na vysokou školu, vyřízení žádosti o vydání cestovního pasu, uložení
pokuty v blokovém řízení, vydání řidičského oprávnění apod.). Zásadně působí do budoucna (pro futuro) a až od okamžiku právní moci (ex nunc),
Ø deklaratorní
akty, které
autoritativně stvrzují existenci nebo neexistenci určitého správně významného
stavu (např. osvědčení o státním občanství, potvrzení o studiu, osvědčení o
sociální potřebnosti apod.). Jedná se fakticky o „akt – nález“ a v tomto smyslu působí i do minulosti
(pro praeterito), od okamžiku vzniku vztahů, jejichž existenci potvrzují (ex
tunc),
■ obsahu
Ø materiální
správní akty
upravující hmotněprávní postavení adresátů
(zpravidla rozhodnutí ve věci),
Ø procesní
správní akty
upravující postavení adresátů v průběhu správního řízení (např. o
přerušení řízení, o pořádkové pokutě),
■ okruhu
zavázaných osob
Ø akty
řešící osobní poměry adresátů,
jimž jsou určeny – akty ad personam, které zavazují pouze v nich
jmenovitě uvedené osoby (např. rozhodnutí o vydání cestovního dokladu nebo
řidičského průkazu),
Ø akty
vztahující se k určité věci,
k níž má adresát rozhodnutí vztah. Pokud jsou pro vydání správního
rozhodnutí relevantní výlučné vlastnosti předmětné věci, nazýváme tyto akty ad
rem (např. rozhodnutí ve stavebním řízení). Zavazují nejen v nich
jmenovitě uvedené osoby, ale i jejich právní nástupce. To znamená, že působí
vůči každé osobě, která se ve vztahu k předmětu správního aktu nachází ve
stejné právní situaci jako původní adresát.
Ø
Veřejnoprávní smlouvy
Smlouvy |
Zákon
o obcích a zákon o krajích s touto smluvní formou počítají při výkonu
přenesené působnosti. Samotný způsob jejich uzavření a forem je upraven ve
správním řádu (zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů. Oproti výše uváděným právním aktům se jedná o akty postrádající
mocenský charakter. Z tohoto pohledu se jedná o atypickou formu realizace
veřejné správy v oblasti státní správy a naopak blízkou činnosti
veřejnoprávních korporací. Již samotný termín
„smlouva“ vypovídá o uplatnění
horizontální metody regulace, tedy mezí subjekty, které jsou při uzavírání
dohody v rovném postavení. Uzavřením smlouvy se však toto postavení může
změnit v nerovné.
Veřejnoprávní
smlouvy se zpravidla uzavírají jako dvou či vícestranné správní úkony mezi
subjekty veřejné správy, ale i mezi subjektem veřejné správy a od něj odlišným
subjektem (státním). Nejméně jednou smluvní stranou musí být orgán veřejné
správy. Význam dohod spočívá např. v koordinovaném postupu jejich
účastníků, efektivním vynakládaní a úspoře finančních prostředků. V závislosti
na tom kdo představuje účastníky smluvního ujednání můžeme veřejnoprávní
smlouvy členit na dvě skupiny:
■
smlouvy koordinační, které jsou uzavírané mezi subjekty veřejné správy. Patří
k nim
-
smlouva o spolupráci mezi obcemi ke splnění konkrétního úkolu,
-
dohoda o změně hranic obcí,
-
smlouva o vytvoření dobrovolného svazku obcí,
■ smlouvy subordinační, které jsou uzavírané mezi subjektem veřejné
správy a fyzickou nebo právnickou osobou, vůči níž směřuje výkon veřejné správy. Uzavírány jsou namísto
„vrchnostenských“ aktů. Dohodou se tak upravují věci, které by jinak musely být
řešeny vrchnostenský. „Subordinace“ zde nevyjadřuje nerovnost subjektů, nýbrž poukazuje na
uvedené aspekty. Mezi subordinační
Opatření obecné povahy
Jedná se o
správní akt s konkrétně vymezeným předmětem a s obecně určenými adresáty
(nikoli s konkrétními adresáty a abstraktním předmětem). Z hlediska svého
postavení se tak řadí mezi právní předpis, který je obecně závazný a správní
rozhodnutí, které směřuje vždy mezi konkrétní
účastníky. Vztahuje se tedy vždy k určité konkrétní situaci
v oblasti veřejné správy a okruh adresátů
je vymezen obecně, nelze je předem a kompletně určit.
Opatření
obecné povahy nemůže nahrazovat podzákonnou normotvorbu (stejně tak právní
předpis zase nemůže vzhledem ke své obecnosti regulovat pouze jednu určitou
situaci), ani nad rámec zákona stanovovat nové povinnosti, slouží tedy jen ke
konkretizaci již existujících
Typickými
příklady opatření obecné povahy jsou
-
zásady územního
rozvoje
-
územní plán,
-
zákazy
vjezdu apod.
Opatření
obecné povahy musí vždy obsahovat odůvodnění a oznamuje se veřejnou vyhláškou,
vyvěšenou mj. vždy na úřední desce.
Nabývá pak účinnosti po 15 dnech od vyvěšení, přičemž v případech, kdy hrozí
vážná újma veřejnému zájmu, může jí nabýt již dnem vyvěšení. Proti opatření
obecné povahy nelze podat opravný prostředek, lze je ale do 3 let od účinnosti
posoudit v přezkumném řízení
Činnosti |
NEPRÁVNÍ
(ORGANIZAČNÍ) FORMY ČINNOSTI
Operativně organizační činnosti
Jedná
se o formy správní činnosti, které jsou uskutečňovány na základě právních
norem, nicméně nemají právní účinky ani právní důsledky. Jejich prostřednictvím
se vytváří potřebné organizační předpoklady pro reálnost a plynulost
uskutečňování úkolů a funkci veřejné správy v praxi. Mohou směřovat jak
vně tak dovnitř systému veřejné správy a jsou založeny zejména na přesvědčování
a vysvětlování.
Operativně
organizační činnosti se realizují prostřednictvím různých výzev, seminářů,
kampaní, srovnávacích studii apod.
Materiálně technické operace
Jedná
se o operace, které ve vztahu k základním úkolům veřejné správy mají
převážně přípravný
a pomocný charakter. Přesto mají mocenskou povahu neboť je uskutečňují orgány
veřejné správy
na základě zákonného zmocnění.
Patří
sem nejrůznější agendy materiálně
technického charakteru, které přináleží výkonu veřejné správy (např.
vedení evidence obyvatelstva, matriční agenda, povinnost doručit katastrálnímu
úřadu
kolaudační rozhodnutí nebo dohodu o sloučení obcí, objednat přezkum hospodaření
obce, vyvěsit záměr obce o prodeji nemovitosti na úřední desku obce, povinné
preventivní činnosti na úseku požární ochrany, hygieny apod.).
SHAPE \* MERGEFORMAT
OBSAH ČINNOSTI
VEŘEJNÉ SPRÁVY je determinován
vzájemně navazujícími funkcemi, metodami a
formami řízené realizace veřejné správy
(VS) |
FUNKCE VS |
METODY PŮSOBENÍ VS (prostředky k realizaci funkcí) |
FORMY
ČINNOSTI VS (metody se realizují ve formách) |
organizující (regulativní) |
obecné |
dílčí |
mocenskoochranné (ochranné) |
obecné |
konkrétní |
donucovací negativní stimulace |
administrativního působení (přímého) |
přesvědčovací pozitivní stimulace |
obecně závazné normativní akty |
neprávní |
právní |
organizačního působení (podpůrné)) |
ekonomického působení (nepřímého) |
interní normativní akty |
individuální správní akty |
veřejnoprávní smlouvy |
Operativně organizační akty |
Materiálně technické operace |
opatření obecné povahy |
Zdroj: vlastní
1.4
ORGANIZAČNÍ POJETÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY
Pojem organizace má v praxi několik významů. V našem
případě jej používáme v jeho institucionálním, pojetí jako organizační soustavu a strukturu, tedy
jako systém tvořící soustavu subjektů veřejné správy. I ve veřejné správě se
uplatňuje obecné organizační pravidlo, že každá organizovaná činnost vyžaduje,
aby byla přiřazena k nějakému subjektu, který se tak stává nositelem
předmětné činnosti a současně subjektem odpovídajícím za její výkon. Ve své
podstatě zde nejde o nic jiného, než o propojení dvou aspektů veřejné správy, a
to materiálních a formálních.
Subjekty veřejné
správy
Při vymezení subjektů veřejné správy se jeví potřebným zohlednit,
že v současnosti se stále častěji takovými subjekty stávají rovněž osoby
soukromého práva, nicméně pouze ty, které stát zákonem k výkonu veřejné
správy pověří. Rozlišovat je pak třeba veřejnou správu vykonávanou přímo státem
jako státní správu, nepřímo jinými (nestátními) subjekty na základě zákonné
státní delegace.
MEZI
SUBJEKTY VEŘEJNÉ SPRÁVY SE ŘADÍ |
stát (přímo, nepřímo) |
státem delegované právnické a fyzické osoby, o nichž tak stanoví Ústava nebo zákon, tj.: |
ü
veřejnoprávní
korporace (územní, zájmové), ü
veřejné
ústavy, ü
veřejné
podniky, ü
jiné
subjekty, které ve veřejné správě vystupují jako představitelé a nositelé
veřejné moci ve státě. |
Stát jako subjekt
veřejné správy
Stát se jako právnická osoba veřejného práva řadí mezi
veřejnoprávní korporace (naplňuje ovšem
i znaky soukromoprávní korporace podle občanského zákoníku a je nejdůležitějším
subjektem veřejné správy. Nasvědčuje tomu skutečnost, že veřejná správa je
součásti moci výkonné, která se originárně přičítá státu a jejíž rozsah,
vykonavatele a jejich působnost stanoví zákony státu.
Výkon veřejné správy státem je
nazýván státní správou a stát ji vykonává
Ø
přímo
prostřednictvím svých orgánů, tj. ústředními správními orgány (ministerstvy
a jinými ústředními správními úřady) či
jejich územně dekoncentrovanými úřady nebo
Ø
nepřímo
prostřednictvím jiných subjektů veřejné správy (nestátních), na něž výkon
státní správy přenese jako je tomu v případě výkonu přenesené působnosti
obcí a krajů (v rámci
decentralizace státní správy).
Veřejnoprávní
korporace jako subjekty veřejné správy
Veřejnoprávní
korporace (např. obce a kraje) jsou svým charakterem občansky nebo člensky
organizované subjekty veřejné správy, kterým byla svěřena moc samostatně plnit úkoly ve veřejném zájmu.
Mezi společné znaky všech veřejnoprávních korporací patří, že:
·
musí mít právní základ, což
znamená, že jsou založeny zákonem nebo jiným „vrchnostenským“ aktem vydaným na
základě zákona;
·
správci i spravovaní tvoří jednotu,
když spravovaní jsou sami aktivními nositeli správy;
·
jsou právnickými osobami samostatně
způsobilými k majetkovým a jiným právně závazným úkonům,
jakož i způsobilými nést za své závazky odpovědnost;
·
musí být nadány
mocenskou pravomoci k činění „vrchnostenských“ úkonů;
·
musí mít jistou
nezávislost na státních správních úřadech v rozsahu úkolů a oprávnění,
které jim byly svěřeny. Státní dozor se zde omezuje pouze na kontrolu
zákonnosti, případně hospodaření s finančními prostředky státu.
Veřejnoprávní korporace
dělíme na:
·
Toto je marginálie ·
oto je marginálie |
·
územní, pro které je charakteristické, že pro členství v nich
je rozhodující tzv. domovské právo (domicilium), tj. trvalé bydliště fyzických
osob nebo sídlo právnických osob na jejich území. Územními veřejnoprávními
korporacemi jsou obce (zákon č. 128/2000 Sb., o obcích) a kraje (zákon č. 129/2000
Sb., o krajích).
·
zájmové (osobní), členství v nich se váže nejčastěji
k určité skupině povolání. V rámci zájmových veřejnoprávních
korporací dále rozlišujeme korporace s povinným členstvím (komory
advokátní, notářské, stomatologické, daňových poradců, apod.),
s nepovinným členstvím (Hospodářská a agrární komora). Zde řadíme i vysoké
školy.
Veřejný ústav jako
subjekt veřejné správy
Veřejným
ústavem se rozumí souhrn osobních a věcných prostředků, které subjekt veřejné správy používá za účelem zajišťování určitého trvalého
úkolu či služby. Vzhledem k tomu, že z této definice nevymezuje mezi
znaky veřejného ústavu právní subjektivitu, rozlišují se:
·
samostatné veřejné ústavy, které mohou být zřizované pouze zákonem
nebo právním předpisem vydaném na jeho základě. Stávají se tak právnickými
osobami způsobilými k právům a povinnostem vymezeným zřizovacím právním
předpisem
·
nesamostatné
veřejné ústavy, které nejsou samostatnými právnickými osobami a vznikají
zpravidla jako zvláštní organizační jednotky z vůle subjektu či
konkrétního vykonavatele veřejné správy. Interní předpisy zřizovatele poskytují
pak takovému ústavu určitou volnost potřebnou k plnění jeho úkolů.
Oproti
veřejnoprávním korporacím veřejné ústavy nedisponují členy ale zajišťují
subjektům užívajícím tyto ústavy věci a hodnoty. Uživatelé pak musí zachovávat
určitá pravidla stanovena ústavem. Jedná se například o školy, veřejné galerie, knihovny, obecní nemocnice.
Veřejný podnik
jako subjekt veřejné správy
Veřejný
podnik (čl. 31, 86 a 295 Smlouvy o ES) nemá oproti veřejnému ústavu většinou
trvalý charakter. Zpravidla se jedná o právnickou
osobu vykonávající určitou část úkolů veřejné správy na základě koncese nebo
veřejnoprávní smlouvy uzavřené mezi subjektem soukromého podnikání a oprávněným
subjektem veřejné správy. Zpravidla jde zvláštní a specifické úkoly ve
veřejném zájmu, orgány veřejné moci, mají zde rozhodující vliv. Patří sem
například vydávání technických norem,
veřejná doprava, autorizována technická kontrola stavu motorových vozidel.
V širším pojetí je za veřejný podnik považována každá kvalifikovaná
činnost uskutečňována ve veřejném zájmu, a to zpravidla na dobu určitou.
Za fyzickou
osobu ve smyslu občanského práva je považován kterýkoliv člověk jako
biosociální bytost, zásadně bez ohledu na možnou další specifikaci, jakou je
pohlaví, věk, zdravotní stav či vzdělání apod.. V souladu s výše
uvedeným rozlišujeme u fyzické osoby
její právní osobnost a svéprávnost.
Jiné subjekty
veřejné správy
Jedná se
o ty subjekty, které zabezpečují úkoly veřejné správy, zejména v oboru
služeb, správy majetku. Mohou jimi být fyzické i právnické osoby soukromého
práva, jestliže zákonem nebo rozhodnutím příslušného státního orgánu byla na ně
přenesením či propůjčením delegována
určitá veřejnoprávní působnost a pravomoc nebo došlo k uzavření
veřejnoprávní smlouvy, jejímž předmětem je plnění určitých veřejných úkolů
(vodní stráž, lesní stáž) nebo byla založena nová právnická osoba soukromého
práva za účelem dosahování obecně prospěšných cílů či služeb (fundace, ústavy).
SHAPE \* MERGEFORMAT
ORGÁNY
MOCI VÝKONNÉ (SÚ)
▪
ministerstva (14) ▪
ústřední orgány SS, v jejichž čele není člen vlády ( 13) ▪
správní úřady s celostátní působnosti podřízené některému
ministerstvu (SEI, GŘC, ČSSZ) ▪
územní správní úřady (ÚP, státní
oblastní archívy, obvodní báňské úřady,KHS, PČR – zák. o zbr./st.) |
JINÉ ORGÁNY nezávislé SO (např.NKÚ, Úřad pro ochranu osob. údajů, Rada pro RaTV vysílání,ČNB) |
ORGÁNY ÚZEMNĚ SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ ▪ obcí
▪ krajů
▪ městských obvodů nebo měst. částí statutárních měst s ÚMO/ÚMČ ▪ městských
částí hl. města Prahy |
PRÁVNICKÉ OSOBY ▪veřejnoprávní
korporace – profesní komory (např.ČAK,ČKA,ČSK,ČLK), ▪ soukromoprávní
PO (Burza CP, měření emisí, STK, ověř. způs. sportovních létajících zařízení), ▪ státní fondy
(St. zemědělský interv. fond,Vinařský fond, FYZICKÉ OSOBY např. ▪
veřejné stráže, finanční arbitr notář. |
SPRÁVNÍ ORGÁNY |
Zdroj: vlastní
organizační
principy veřejné správy
Vykonavateli
veřejné správy jsou stát a jim stanovené subjekty, které označujeme jako
subjekty veřejné správy, tj. soubor institucí, které přímo nebo zprostředkovaně
vykonávají veřejnou správu. Z institucionálního
pohledu rozlišujeme veřejnou správu vykonávanou přímo státem a nepřímo
nestátními subjekty na základě zákonné státní delegace.
Ucelenou
organizační strukturu orgánů veřejné správ možno z hlediska organizačně
technického vnitřně dále členit na dílčí systémy veřejné správy. Hovoříme pak o
systémech organizovaných na principech:
·
centralizace a
decentralizace,
·
koncentrace a
dekoncentrace,
·
územních a rezortních,
·
monokratických a
kolegiálních,
·
volebních a jmenovacích.
Princip centralizace, který bývá často spojován i
s principem koncentrace. Vyznačují se jimi organizační systémy kde
rozhodovací pravomoc je vyhrazená nejvyššímu organizačnímu článku a konkrétní
rozdělení na nižší stupně je výsledkem delegování jisté míry moci řídícím složkám těchto stupňů, např.
vydáváním interních normativních instrukcí. V případě koncentrace dochází
navíc k soustředění rozhodovací působnosti v jediném centru bez
jakéhokoliv dalšího členění (typickým Úřad pro technickou normalizaci,
metrologii a zkušebnictví při Ministerstvu průmyslu a obchodu).
Princip decentralizace, který se vyznačuj tím, že
umožňuje nezatěžovat nejvyšší organizační složku úkoly, jejichž plnění není
nezbytně vázáno na tuto úroveň a současně plnit tyto úkoly orgány nižšího
stupně nebo dokonce veřejnoprávními orgány stojícími vně daného organizačního
systému (subsidiarita). Tyto orgány jsou při výkonu decentralizované působnosti
samozřejmě vázány jak právním řádem, tak i interními normativními instrukcemi
orgánů, která působnost decentralizoval (decentralizace se vyskytuje zřetelně
při výkonu tzv. přenesené státní správy obecním úřady a krajskými úřady, státní
správa zde byla decentralizována na veřejnoprávní korporace).
Princip dekoncentrace, který předpokládá delegaci výkonu veřejné
správy z centrální úrovně na více nižších
nebo vedle sebe stojících organizačních jednotek v rámci téhož
hierarchicky uspořádaného organizačního systému. Typickým příkladem je
dekoncentrace státní správy z ústředních správních úřadu na jejich územní
pracoviště (např. ministerstvo práce a sociálních věcí a jeho územní pracoviště
úřady práce, ministerstvo financí a jeho územní pracoviště finanční
ředitelství).
Princip územní, který vymezuje
působnost veřejnoprávních orgánů ve vztahu k určitému území.
V souladu s tímto principem rozlišujeme působnost veřejnoprávních
orgánů na celostátní (ministerstva) a na ty, které vykonávají svou působnost
v menších územních obvodech (orgány obcí).
Princip rezortní nebo
také odvětvový, který je založen na vnitřních vazbách v rámci konkrétního
odvětví veřejné správy a je zpravidla
kombinován s principem územním (např. finanční správa je vykonávána
ministerstvem financí, finančními ředitelstvími a finančními pracovišti).
Princip monokraticky, který vyjadřuje
skutečnost, že v čele veřejnoprávního orgánu stojí a jedná za něj jediná
osoba s rozhodovací působnosti a odpovědnosti (např. ministr, ředitel
úřadu práce apod.).
Princip kolegiální, který vyjadřuje
skutečnost, že veřejnoprávní orgán je tvořen více jak jednou osobou a pro
rozhodnutí je zapotřebí souhlasné vůle většiny osob, které orgán tvoří (např. obecní
zastupitelstvo, rada kraje apod.).
Princip volební, který se vztahuje
k ustavování veřejnoprávních orgánů a vyskytuje se tam kde je orgán
volen shodnou vůli osob, které o
ustavení rozhodují (např. starosty obecním zastupitelstvem nebo zastupitelstva
občany obce).
Princip jmenovací, který představuje
povolávání k výkonu řídící funkce ve veřejnoprávním orgánu jmenováním,
přičemž je možno rozlišovat jmenování vnitřní (starosta obce tajemníka obecního
úřadu) a jmenování vnější (prezidenta, předsedu vlády nebo na návrh předsedy
vlády ministra).
Tyto klasické organizačně technické principy jsou v praxi
využívány tak, že v rámci systému konkrétního veřejnoprávního orgánu se
jich zpravidla uplatní více (např. v rámci ministerstva se uplatňuje
monokratický princip řízení ve spojení s jmenovacím principem ustavování
ministra do funkce, současně si ministr zřizuje na kolegiálním principu poradní
orgány, např. tzv. rozkladové komise k přezkumu podaných řádných opravných
prostředků proti rozhodnutím ministerstva.
SHAPE \* MERGEFORMAT
ORGANIZAČNÍ
PRINCIPY VEŘEJNÉ SPRÁVY Organizační strukturu veřejné
správy je možno z hlediska
organizačně technického dále vnitřně členit na dílčí systémy veřejné správy. Hovoříme pak o systémech
organizovaných |
c princip centralizace (koncentrace) |
c princip decentralizace |
c princip územní |
c princip dekoncentrace |
c princip volební |
c princip rezortní |
c princip kolegiální |
c princip monokratický |
c princip jmenovací |
|
Shrnutí kapitoly
|
Kapitola se věnuje intenzivnímu rozboru
funkčního a organizačního pojetí veřejné správy, včetně jejich funkci, metod,
forem a organizačních principů.
Z hlediska
dalšího textu je třeba zdůraznit význam principů dekoncentrace, který je
typicky pro státní správu a princip decentralizace, na němž je postavená
přenesená státní správa vykonávána územně samosprávnými celky.
2
INSTITUCE OVLIVŇUJÍCÍ A KONTROLUJÍCÍ
VEŘEJNOU SPRÁVU
Rychlý
náhled kapitoly
|
Jak
bylo výše uvedeno veřejná správa je z hlediska trojjedinosti veřejné moci
moci výkonnou, tedy moci, která si zpravidla sama nestanoví svoje úkoly a cíle.
Pokud jsou tyto stanoveny jinými subjekty, je na místě jejich právo kontrolovat
úkoly i cíle, které veřejné správě stanovily. Vedle toho jsou i samotné orgány
veřejné správy oprávněny v rámci správního dozoru vykonávat dohled nad
veřejnoprávní činnosti cílových subjektů veřejné správy, tedy fyzických a právnických
osob.
Cíle
kapitoly
|
Kapitola je
fakticky rozdělená na dvou části, a to na část věnující se kontrolní působnosti
vykonávané z vnějšího prostředí do veřejné správy, a na část věnující se
kontrolní a dozorové činnosti příslušných orgánů veřejné moci mimo veřejnou
správu. Text zahrnuje jak rozbor uváděných činnosti, tak rozsah kontrolní a
dozorové činnosti všech zainteresovaných subjektů
Klíčová
slova kapitoly
|
Dozor,
kontrola, parlament, soudy, kontrolní úřad, veřejný ochránce práv, veřejná kontrola,
informace, petice, stížnosti, podání.
2.1
DOZOR NAD VEŘEJNOU SPRÁVOU A SPRÁVNÍ DOZOR
Obecně lze
konstatovat, že dozor nad veřejnou správou je směřován z vnějšího
prostředí do veřejné správy, kdežto správní dozor směřuje vně veřejné správy (viz schéma)
2.2
DOZOR NAD
VEŘEJNOU SPRÁVOU A VE VEŘEJNÉ
SPRÁVĚ
■ Parlamentem ČR ■ Ústavním
soudem
■ obecnými soudy ■
Nejvyšším kontrolním úřadem
■ Nejvyšší
ochránce práv
■ Veřejná kontrola
MIMOÚSTAVNÍMI ORGÁNY
ÚSTAVNÍMI ORGÁNY
VEŘEJNÁ SPRÁVA
SPRÁVNÍ DOZOR
- preventivní, směřující
k předcházení porušování právních předpisů,
- represivní, využívající
státně mocenských nástrojů (zákazy, sankce
apod.).
Nápravné či
sankční prostředky dozoru:
- požadavek
odstranění věci (např. požární dozor),
- omezení nebo
ukončení určité činnosti (např. dozor v oblasti památkové
péče),
- uzavření
provozovny (např. hygienický dozor),
- odnětí oprávnění
(např. živnostenská kontrola),
- ukládání pokut
za správní delikty v rámci správního trestání (např.
obchodní inspekce).
-
hygienický dozor - - obchodní
inspekce -
- inspekce životního prostředí
-
- stavební dozor - - požární dozor - - živnostenská kontrola -
- veterinární dozor - - inspekce ve školství -
- celní dozor - - dozor nad
bezpečnosti práce - -
dozor v oblasti památkové péče -
- dozor při ochraně přírody a krajiny
-
DOZOR NAD
VEŘEJNOU SPRÁVOU A VE VEŘEJNÉ
SPRÁVĚ |
■ Parlamentem ČR ■ Ústavním
soudem
■ obecnými soudy ■
Nejvyšším kontrolním úřadem |
■ Nejvyšší
ochránce práv
■ Veřejná kontrola |
MIMOÚSTAVNÍMI ORGÁNY |
ÚSTAVNÍMI ORGÁNY |
VEŘEJNÁ SPRÁVA |
SPRÁVNÍ DOZOR - preventivní, směřující
k předcházení porušování právních předpisů,
- represivní, využívající
státně mocenských nástrojů (zákazy, sankce
apod.). Nápravné či
sankční prostředky dozoru: - požadavek
odstranění věci (např. požární dozor), - omezení nebo
ukončení určité činnosti (např. dozor v oblasti památkové péče), - uzavření
provozovny (např. hygienický dozor), - odnětí oprávnění
(např. živnostenská kontrola), - ukládání pokut
za správní delikty v rámci správního trestání (např. obchodní inspekce). |
-
hygienický dozor - - obchodní
inspekce -
- inspekce životního prostředí
- - stavební dozor - - požární dozor - - živnostenská kontrola - - veterinární dozor - - inspekce ve školství -
- celní dozor - - dozor nad
bezpečnosti práce - -
dozor v oblasti památkové péče - - dozor při ochraně přírody a krajiny
- |
Zdroj: vlastní
2.2
ÚSTAVNÍ DOZOR NAD
VEŘEJNOU SPRÁVOU
MOCI ZÁKONODÁRNOU
Dozor ústavními orgány |
V již uváděné teoretické konstrukci trojdílnosti státní moci
je zákonodárná moc považována za určující. Moc výkonná je v českém právním
řádu odvozená od moci zákonodárné, která v České republice náleží
Parlamentu České republiky. Přijímání zákonů, včetně ústavních (moc
zákonodárná) a schvalování mezinárodních smluv je pak jeho hlavní činnosti. Zde
je dán i význam Parlamentu České republiky pro fungování veřejné správy, která
je součásti moci výkonné. Veřejná správa má totiž zásadně podzákonný charakter,
což znamená, že zákony vykonává. Zákony současně vymezují veřejnou správu jak
z hlediska její činnosti tak organizace.
Parlament České republiky je v Ústavě České republiky
koncipován jako dvoukomorový. Za nejstarší jednokomorový je v Evropě
považován islandský ALTHING nebo také ALBING.[2]
Parlament České republiky je tvořen dvěma komorami, kterými jsou
Senát a Poslanecká sněmovna.
Poslanecká sněmovna
Poslanecká sněmovna má 200 poslanců, což je ve srovnání se
srovnatelnými evropskými zeměmi poměrně nadprůměrný počet. Volení jsou na dobu
4 let ve volebních krajích na zásadě poměrného zastoupení volebních stran. Aktivní volební právo (volit) mají
občané starší 18 let a pasivní volební
právo (být volen) občané starší 21 let. Volby jsou upraveny samostatným
zákonem.
Senát
Senát má 81 senátorů, volených na dobu 6 let, přičemž vždy po 2
létech se volí 1/3 senátorů. Tím je dosaženo potřebné kontinuality jeho
fungování. Volby jsou dvoukolové pokud v prvním kole uchazeč nezískal
nadpoloviční většinu hlasů. Aktivní volební právo mají občané starší 18 let.
Pro pasivní volební právo se vyžaduje dosažení 40 let.
Poslanecká sněmovna i Senát jsou strukturovanými orgány, které se
skládají z:
·
pléna, které stále zasedá na svých schůzích. Průběh jednání se
řídí jednacím řádem. V plénu komory přijímají veškerá rozhodnutí.
Způsobilé usnášet se jsou za přítomnosti nejméně 1/3
svých členů (67 poslanců,
28 senátorů). K přijetí
o
usnesení (zákona) je třeba souhlasu nadpoloviční většiny
přítomných v každé komoře,
o
usnesení (zákona) o souhlasu s pobytem cizích vojsk na území
ČR je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců (tj.101) a
nadpoloviční většiny všech senátorů (41),
o
ústavního zákona a ke schválení mezinárodní smlouvy je třeba
souhlasu 3/5 většiny všech poslanců (120) a všech senátorů (49),
·
předsedy a místopředsedů, kteří jsou volení plény komor. Jedná se
o samosprávnou funkci obou komor. Zatímco předseda komory může být vždy pouze
jeden, počet místopředsedů stanoven není a jejich počet je tak závislý na
rozhodnutí komor nebo na jejich jednacích řádech. Jak předsedové, tak
místopředsedové mohou být kdykoliv ze svých funkcí odvoláni,
·
výborů, komisí, klubů aj.
Parlament České republiky je nepochybně nejvýznamnější institucí ovlivňující veřejnou správu, když
zmiňovanými prvotními obecně závaznými právními předpisy ovlivňuje jednak
strukturu orgánů veřejné správy a jednak stanoví působnost a pravomoc těchto
orgánů. Činnost Parlamentu České
republiky ovšem nepředstavuje pouze zákonodárná činnost. Ve vztahu
k veřejné správě je možno
se zmínit o tzv. parlamentní kontrole
veřejné správy, kam patří schvalování státní rozpočtu formou zákona,
projednávání státního závěrečného účtu. Poslanecká sněmovna zřizuje vyšetřovací
komise Poslanecké sněmovny pro zjištění věci veřejného zájmu na návrh 1/5
poslanců. Je zde dále právo
poslanců (nikoliv senátorů) interpelovat vládu nebo její členy ve věcech jejich
působnosti (podstatná část interpelací se vždy dotýká problematiky veřejné
správy) a dalších oprávnění.
MOCI SOUDNÍ
Soudní dozor |
Soudnictví - vedle moci zákonodárné a moci výkonné tvoří třetí složka státní moci - kromě
rozhodování v trestních věcech tradičně poskytuje ochranu subjektivním
oprávněním („právům“) tzv. soukromého charakteru (práva a povinnosti,
vyplývající z občanskoprávních, obchodněprávních, pracovních a rodinných
vztahů, které jsou charakterizovány rovností osob na nich zúčastněných). Vedle
těchto „soukromých práv“ existují také subjektivní práva a povinnosti, která
vznikají mezi subjekty, které jsou ve vzájemném postavení nadřízenosti a
podřízenosti (obvykle občan nebo právnická osoba
na straně jedné a orgán státu nebo obce či samosprávného kraje na straně
druhé). Mluvíme o vztazích veřejného
práva, jimž je poskytována ochrana ve správním řízení soudním.
ÚSTAVA - HLAVA
IV - MOC SOUDNÍ -
ČL. 81 Soudní
moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy. ÚSTAVNÍ GARANCE
NEZAVISLOSTI SOUDCŮ ■
Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo
ohrožovat. ■
Soudce nelze proti jeho vůli odvolat nebo přeložit k jinému soudu; výjimky
vyplývající zejména z kárné odpovědnosti stanoví zákon. ■
Funkce soudce není slučitelná s funkcí prezidenta republiky, člena
Parlamentu |
ÚSTAVNÍ
SOUD |
SOUDY
(OBECNÉ) |
Zdroj: vlastní
Podstatou soudní moci je výkon soudnictví. Ústava České republiky
ji považuje za zvláštní oblast státní moci, což potvrzuje její institucionální
oddělení od moci zákonodárné a moci soudní. Z tohoto důvodu stanoví, že
výkon soudní moci přísluší nezávislým soudům jako ústavním orgánům, a to bez
ohledu
na jejich postavení v soudní soustavě.
V souladu s dělbou státní moci a s Ústavou České
republiky můžeme nezávislé soudy, které vykonávají soudní moc jménem republiky,
rozlišit na:
▀ Ústavní soud - jako ústavní orgán (čl. 83 Ústavy) ochrany ústavnosti, což
v obecné rovině znamená, že je povolán sledovat zejména soulad všech
právních předpisů s Ústavou České republiky, případně s mezinárodní
smlouvou, již je Česká republika vázána (čl. 10 Ústavy České republiky).
Zjistí-li
nesoulad, je oprávněn rozhodnout o zrušení právního předpisu nebo jeho části.
Z hlediska zaměření této práce a kapitoly je třeba zmínit i
rozhodnutí (nálezy):
·
ústavní stížnosti orgánu územní samosprávy proti nezákonnému
zásahu státu,
·
ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu
orgánu veřejné moci
do ústavně zaručených základních práv a svobod,
·
zrušení právních předpisů orgánů veřejné správy.
Rozhodnutí Ústavního soudu je závazné pro každého. Je autonomní
součásti moci soudní a jeho
15 soudců jmenuje prezident republiky
se souhlasem Senátu na dobu 10 let,
přičemž toto funkční období se váže individuálně na každého soudce Ústavního
soudu a nikoliv na Ústavní soud jako celek. Podmínkou jmenování soudcem je
bezúhonnost, volitelnost do Senátu (státní občan ČR a dosažení
40 let věku), vysokoškolské právnické vzdělání, činnost v právnickém
povolání nejméně po dobu
10 let. Soudce Ústavního soudu se své funkce ujímá složením slibu do rukou
prezidenta republiky.
▀ Obecné soudy, jsou povolány
především k tomu, aby zákonným způsobem poskytovaly ochranu právům.
Veřejnou správu ovlivňují a kontrolují v rámci tzv. správního soudnictví,
jehož výkon spočívá v přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné
správy, vydávaných ve správním řízení, a to na základě podaných žalob nebo
opravných prostředků. Právní vymezení správního soudnictví je od počátku roku 2003 vymezeno zákonem č. 150/2002 Sb., o správním řízení soudním, ve znění pozdějších
předpisů.
Správu
soudu jako organizačních jednotek vybavených personálně a materiálně vykonává
Ministerstvo spravedlnosti a předsedové jednotlivých soudů.
Soustavu
obecných soudu vymezuje Ústava České republiky (čl. 91) a tvoří ji Nejvyšší
soud a Nejvyšší správní soud, 2 vrchní soudy, 8 krajských soudu (vč. Městského
soudu v Praze) a okresní soudy.
Místní
působnost krajských a okresních soudu se nekryje se současným administrativním
členěním státu (14 krajů), ale kopíruje členění státu podle zákona č. 36/1990
Sb., o územním členění státu (8 krajů). Soudní obvody tak již dnes nejsou
zčásti totožné s územním členěním státu.
Obdobně jako soudci Ústavního soudu, jsou i soudci obecné soustavy
soudu do své funkce jmenováni prezidentem republiky. Nicméně v případě
jmenování soudců obecných soudů se nevyžaduje souhlas Senátu nebo jiné části
Parlamentu České republiky. Rozhodnutí prezidenta o jmenování však vyžaduje
spolupodpis předsedy vlády (kontrasignaci) nebo jim pověřeného člena vlády.
Soudce je do funkce jmenován bez časového omezení a své funkce se ujímá
složením slibu (do rukou ministra spravedlnosti).
Vedle správního soudnictví, dotýká se veřejné správy i výkon
trestního a civilního (občanského) soudnictví. Jedná se o případy, kdy se
veřejnoprávní orgány podílejí na soudním řízení nebo se soudy spolupracují.
V trestním soudnictví
upraveném v zákoně č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů, se jedná např. o: ·
oznamovací
povinnost státních orgánů vůči orgánům činným v trestním řízení o
skutečnostech nasvědčujících, že byl spáchán trestný čin. ·
spolupráce soudu
s obcemi při ukládání trestu obecně prospěšných pracímv případě
spáchání méně závažných trestných činů, ·
součinnost
správních orgánů pověřených péči o mládež, pří trestním řízení proti
mladistvým. |
V občanském soudnictví upraveném v zákoně č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se jedná
např. o: ·
soudní ustanovení
orgánu místní správy opatrovníkem fyzické osobě zbavené soudním rozhodnutím
právní způsobilosti zcela nebo zčásti, jakož i tomu, jehož pobyt není znám,
a je to třeba k ochraně jeho zájmu nebo vyžaduje-li to veřejný zájem, ·
součinnost orgánů
sociálně-právní ochrany dětí se soudem ve věcech péče soudu o nezletilé
(např. výchova a výživa dítěte, styk rodičů s dítětem, rozvod). |
Zdroj: vlastní
-
Soudce obecného soudu:
§ jmenován Prezidentem bez časového omezení
§ bezúhonný občan, který má vysokoškolské právnické
vzdělání,
§ další předpoklady stanoví zákon (soudní čekatelství,
složení zkoušky)
-
Ústavní soud České
republiky - stojí mimo soustavu obecných soudů
§ ochrana ústavnosti
§ 15 soudců - jmenováni na deset let (Prezident se
souhlasem Senátu)
§ v čele předseda + 2 místopředsedové
§ bezúhonný občan, který je volitelný do Senátu a má VŠ
právnické vzdělání a byl nejméně deset let činný v právnickém povolání
§ nelze trestně stíhat bez souhlasu Senátu
-
„Obecné“ soudy:
§ ochrana práv, jen
soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy
§ čtyřstupňový systém soudnictví:
4. stupeň: Nejvyšší soud, Nejvyšší správní soud
3. stupeň: Vrchní soud (2) – Praha, Olomouc
2. stupeň: Krajské soudy (8), Městský soud v Praze
1. stupeň: Okresní soudy (76), Obvodní soudy v Praze (10), Městský
soud v Brně
SHAPE \* MERGEFORMAT
SOUSTAVA
„OBECNÝCH“ SOUDŮ |
Nejvyšší soud Brno |
Vrchní
soudy
Praha, Olomouc |
odd.trestní |
odd.občanské |
Krajské
soudy (8)
7 krajských+ městský
v Praze |
trestní |
Okresní
soudy
76 v okresech /
10 obvodních soudu |
trestní |
občanské |
prvoinstanční
správní rozhodnutí obecního úřadu |
odvolací
správní řízení krajský
úřad |
Správní řízení soudní Zákon č.
150/2002 Sb. |
Správní řízení
Zákon.č 500/2004 Sb. |
správní |
občanské |
Zdroj: vlastní
Čl. 36 odst. 2 usnesení předsednictva ČNR
Č. 2/1993 Sb., LISTINA ZÁKLADNÍCH LIDSKÝCH PRÁV
A SVOBOD |
NEJVYŠŠÍ KONTROLNÍ ÚŘAD
Ústava
České republiky vymezuje ve svém čl.
Vykonavatel veřejné správy jako její zmocněný kontrolor |
Nezávislost Nejvyššího kontrolního úřadu (dále jen NKÚ) Ústava
České republiky sice deklaruje, ale blíže nevymezuje. Je však chápána ve vztahu
k moci zákonodárné, výkonné a soudní a tím také ve vztahu
k vládě a ústředním správním úřadům. Nezávislost je limitována i způsobem
utvářením orgánů NKÚ. Jeho prezidenta a viceprezidenta jmenuje prezident
republiky na návrh Poslanecké sněmovny, která poté na návrh prezidenta NKÚ volí
15 členů úřadu. Výkon kterékoliv funkce v NKÚ je neslučitelný
s výkonem jakékoliv jiné funkce ve veřejné správě, s funkci poslance
či senátora, soudce a státního zástupce. V podrobnostech o postavení,
působnosti a organizační struktuře odkazuje Ústava na zákon, kterým je zák.
č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadě, ve znění pozdějších
předpisů. Podle něho se NKÚ dále člení na
kolegium, senáty, kárnou komoru a jednotlivé kontrolory. Zákon rovněž
stanoví funkční období funkcionářů NKÚ na 9 let.
NKÚ svým právním
postavením nepatří mezi vykonavatele veřejné správy, nicméně uvedenou kontrolní
působnosti do veřejné správy zasahuje na
všech jejich úrovních. Jeho kontrolní působnosti podléhají všechny ústřední
i územní správní úřady, tak jako obce a kraje a to zejména na úseku jejich
hospodaření s prostředky získanými ze státního rozpočtu.
NKÚ pracuje buď v Kolegiu,
nebo senátech složených ze tří a více členů Úřadu. V působnosti NKÚ je zejména
kontrola:
- hospodaření se státním majetkem a finančními prostředky
vybíranými na základě zákona ve prospěch právnických osob s výjimkou
prostředků vybíraných obcemi
nebo 2.3
MIMOÚSTAVNÍ DOZOR NAD VEŘEJNOU SPRÁVOU
VEŘEJNÝ OCHRÁNCE PRÁV
Ombudsman
Postavení a působnost Veřejného ochránce práv, nazývaného též „ombudsmanem“, nejsou oproti dříve uvedeným kontrolním institucím založeny Ústavou České republiky, ale zákonem č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ochránce“). Základním úkolem ochránce je působit k ochraně osob před jednáním úřadu a dalších institucí uvedených v zákoně, a tím přispívat k ochraně základních práv a svobod. Výčet institucí, před jejichž jednáním jsou osoby chráněny ochráncem je velmi rozsáhlý. Pojednává-li se zde o veřejné správě je nutno jmenovat zejména ministerstva, jiné správní úřady s působnosti pro celé území státu a správní úřady jim podléhající, jakož i územně samosprávné celky pří výkonu přenesené působnosti.
V tomtéž zákoně jsou negativně vymezeny i instituce, na které se působnost ochránce nevztahuje (Parlament, prezidenta republiky a vládu, NKÚ, zpravodajské služby, apod.).
Každý má právo obrátit se na ochránce se svým podnětem, a to ve věci, která patří do jeho působnosti ať už písemně nebo ústně do protokolu a navíc bezplatně.
Podnět musí obsahovat zákonem stanovené náležitosti. Obdrží-li jej ochránce postupuje některým z dále uvedených způsobů. Podnět odloží - nemá-li zákonem stanovené náležitosti nebo věc, které se tyká, nespadá do jeho působnosti či se netýká osoby, která podnět podala. Vyrozumí stěžovatele
o tom, že podnět je podle jeho obsahu opravným prostředkem, žalobou nebo ústavní stížnosti a poučí stěžovatele o správném postupu. Zahájí šetření není-li důvodu pro výše uvedený postup. V rámci prováděného šetření je oprávněn mj. vstupovat s vědomím vedoucího úřadu do všech prostor úřadu, nahlížet do spisu, klást otázky zaměstnancům. Zjistí-li šetřením porušení právních předpisů či jiná pochybení, vyzve úřad, aby se ke zjištěním do 30 dnů vyjádřil. Následně postupuje tak, že provede-li úřad ve stanovené lhůtě opatření či nápravu a ochránce tyto shledá dostatečnými, vyrozumí o tom stěžovatele i úřad. Je-li úřad nečinný, sdělí stejným subjektům své stanovisko, jehož součásti je návrh opatření k nápravě.Nesplní-li úřad co mu bylo uloženo k nápravě zcela nebo zčásti, ochránce vyrozumí jeho nadřízený úřad a není-li takového, pak vládu České republiky. Může též ve věci informovat veřejnost s výjimkou utajovaných skutečnosti a údajů o totožnosti stěžovatele a zaměstnanců úřadu, v němž bylo šetření prováděno.
Ochránce je volen na funkční období 6 let Poslaneckou sněmovnou, které je taktéž za výkon své funkce odpovědny. Poslanecká sněmovna jej volí z kandidátů, z nichž dva navrhuje prezident republiky
a dva Senát, přičemž se musí jednat o osoby splňující podmínky volitelnosti do Senátu. Shodné návrhy obou navrhovatelů jsou přípustné. Svou funkci může ochránce vykonávat, je-li zvolen, maximálně po dva po sobě jdoucí funkční období. V době nepřítomnosti zastupuje ochránce jeho zástupce, kterého může ochránce pověřit výkonem části své funkce i po dobu své přítomnosti. Postup při jmenování a odvolávání zástupce ochrance je takřka totožný s postupem stanoveným pro ochránce samého.VEŘEJNÝ DOZOR NAD VEŘEJNOU SPRÁVOU
Vliv veřejnosti na veřejnou správu patří k nejvýznamnějším nástrojům ovlivňování a kontroly veřejné správy. Formy, jichž přitom veřejnost užívá, jsou velmi rozmanité. Jedná se např. o:
· podávání stížností, oznámení a podnětů orgánům státní správy zejména podle § 175 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
· podáváním petic podle zákona č. 85/1990 Sb., o právu petičním, ve znění pozdějších předpisů. Ve své podstatě se jedná opět o podávání stížností či návrhů, v tomto případě však hromadných (kolektivních),
· využíváním práva na informace o činnosti orgánu veřejné správy, které se opírá zejména o Listinu základních práv a svobod, která ve svém čl. 17 zakládá právo na informace a jemu odpovídající povinnost informace poskytovat. Toto právo je konkretizováno zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Povinnost orgánů veřejné správy poskytovat informace může být omezena pouze zvláštními zákony. Nepochybně nejvýznamnějším z nich je zákon č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Zatímco první z uvedených zákonů stanoví povinnost informace poskytovat, druhý ze zákonů naopak chrání před únikem osobních dat s výjimkou případů, kdy zákony práci s daty předpokládají. Oba zákony tvoří jakési spojité nádoby, kterými je zajištěna jejich vyvážená působnost. K dozoru nad dodržováním povinnosti z tohoto zákona vyplývajícím je zřízen nezávislý Úřad pro ochranu osobních údajů,
· využíváním práva nahlížet do zápisů či usnesení orgánů krajů a obcí,
· žádat o projednání určitých záležitosti některými z těchto orgánů,
· podávat jim návrhy, připomínky a podněty podle zákona o krajích a zákona o obcích.
Nejen výše uvedené formy, ale i ty které jsou zajišťovány tiskem, rozhlasem nebo prostřednictví televizního vysílání mají svůj základ v Listině základních práv a svobod (druhá část) a všechny společně patří mezi demokratické principy fungování a kontroly veřejné správy.
2.4 SPRÁVNÍ DOZOR
Kontrola
a dozor vně veřejné správyVýznamnou činností správních úřadů jako orgánů veřejné správy je správní dozor. Oproti kontrole veřejné správy (dozoru nad správou), která, směřuje od subjektů stojících mimo veřejnou správu vůči orgánům veřejné správy (viz. následující kapitola Instituce ovlivňující a kontrolující veřejnou správu), je správní dozor směřován opačně, tj. od správních úřadů vůči fyzickým a právnickým osobám, které jsou adresáty veřejné správy (vůči dozorovaným subjektům).
Dozorová činnost správních úřadů zahrnuje aspekty:
· preventivní, směřující k předcházení porušování právních předpisů,
· represivní, využívající státně mocenských nástrojů (zákazy, sankce aj.).
Zejména oprávnění dozorových orgánů k používání represivních nástrojů vyžaduje, aby správní dozor
Ø měl zákonný podklad,
Ø byl omezen pouze na splnění sledovaného účelu
Ø používal jen nezbytně nutných prostředků z těch, které zákon umožňuje použít.
Při výkonu dozoru jsou dozorové orgány povinny prokázat své oprávnění k této činnosti nejčastěji služebním průkazem nebo písemným pověřením, ale též uniformou či odznakem. Osoby podléhající dozoru musí naopak poskytovat příslušnou součinnost (i pod peněžitou sankci) spočívající ve strpění vstupu dozorového orgánu do objektu, na pozemky nebo v předkládání potřebných dokladů či ve sdělování informací.
Správním dozorem je např.:
o hygienický dozor ○ inspekce životního prostředí
o stavební dozor ○ požární dozor
o veterinární dozor ○ inspekce ve školství
o dozor nad bezpečnosti práce ○ dozor v oblasti památkové péče
o dozor při ochraně přírody a krajiny ○ obchodní inspekce
o živnostenská kontrola ○ celní dozor
Správní dozor zpravidla provádí orgány veřejné správy jako jednu z více svých činností (např. stavební dozor prováděný stavebními úřady) nebo jako svou hlavní činnost (inspekce bezpečnosti práce)
Nutno však doplnit, že dozorovou činnosti jsou ze zákona pověřeny v některých případech i právnické osoby (např. plynárenské podniky) nebo fyzické osoby (např. tzv. veřejné stráže, tj. myslivecké, vodní nebo rybářské stráže) a to v rámci tzv. delegace správního dozoru.
Při zjištění nedostatků používají dozorové orgány nejčastěji těchto nápravných či sankčních prostředků:
· požadavek odstranění věci (např. požární dozor),
· omezení nebo ukončení určité činnosti (např. dozor v oblasti památkové péče),
· uzavření provozovny (např. hygienický dozor),
· odnětí oprávnění (např. živnostenská kontrola),
· ukládání pokut za správní delikty v rámci správního trestání (např. Česká obchodní inspekce).
PŘÍKLADY SPRÁVNÍHO DOZORU:
o hygienický dozor ○ inspekce životního prostředí
o stavební dozor ○ požární dozor
o veterinární dozor ○ inspekce ve školství
o dozor nad bezpečnosti práce ○ dozor v oblasti památkové péče
o dozor při ochraně přírody a krajiny ○ obchodní inspekce
o živnostenská kontrola ○ celní dozor
TYPICKÉ SANKČNÍ OPATŘENÍ DOZOROVÝCH ORGÁNŮ :
· požadavek odstranění věci (např. požární dozor),
· omezení nebo ukončení určité činnosti (např. dozor v oblasti památkové péče),
· uzavření provozovny (např. hygienický dozor),
· odnětí oprávnění (např. živnostenská kontrola),
· ukládání pokut za správní delikty v rámci správního trestání (např. Česká obchodní inspekce).
PŘEDPOKLADY :
■ zákonný podklad,
■ omezeni pouze na splnění sledovaného účelu
■ aplikace pouze nezbytně nutných zákonných prostřed-ků
VÝZNAM
preventivní represívní
Shrnutí kapitoly
Před detailním rozborem činnosti státní správy a samosprávy bylo nezbytné vymezit jakým způsobem je garantována bezprostřední kontrola veřejné správy, tedy kontrola, která směřuje dovnitř veřejné správy a návazně vymezit i rozbor dozorové činnosti veřejnoprávních orgánů vně, tedy mimo
veřejnou správu.
3
systém státní správy a samosprávy
Rychlý
náhled kapitoly
|
Kapitola se s vyšší mírou intenzity zabývá
zejména organizaci státní správy z hlediska její :
• dekoncentrace, tj. přenesení výkonu státní správy z ústředních správních
orgánů na jejich územní pracoviště a •
decentralizace, tj. přenesení výkonu státní správy na nestátní veřejnoprávní
korporace (územně samosprávné celky).
Výklad směřuje i na organizaci
veřejnoprávních korporací, tedy územní, tj, vyšších a základních územně
samosprávných celků a okrajově i zájmové samosprávy.
Cíle
kapitoly
|
V této rozsáhle kapitole jsou z hlediska
jejich postavení, působnosti a pravomoci důsledně rozpracovány všechny ústřední
i územní státní orgány státní správy, jakož i orgány územní
i zájmové samosprávy.
Výklad obsahuje i systém vzájemných vztahů mezi
uváděnými orgány veřejné správy.
Klíčová
slova kapitoly
|
Státní
orgány, ústřední orgány, územní orgány, ministerstva, jiné ústřední správní
orgány, dekoncentrace, decentralizace, přenesená působnost, veřejnoprávní
korporace, územní samospráva, zájmová samospráva, obce, kraje.
Vstupní
organizační struktura :
Vláda
- organizuje řízení
věci veřejných -
vydává nařízení vlády - řídí a kontroluje činnost veřejné
správy |
|
MOC VÝKONNÁ |
PREZIDENT |
STÁTNÍ
ZASTUPITELSTVÍ |
Ústava
čl. 105 „Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy,
stanoví-li to zákon“ = přenesená
státní správa |
Profesní komory, Vysoké školy, atd |
Funkční pojetí např. policejní správa finanční správa celní
správa stavební správa sociální správa živnostenská s. |
I.zákl.
pověření, II.s pověřeným obecním
úřadem(393) III. s rozšířenou působnosti
(205) |
Zájmová |
SAMOSPRÁVA vykonávána nestátními veřejnoprávními
korporacemi |
STÁTNÍ SPRÁVA vykonávána státními správními úřady |
Organizační
pojetí |
Ústřední správní úřady |
Ministerstva a
jiné ústřední správní úřady |
Územní |
Územní
správní úřady |
Dekoncentrovaná
státní správa územní - regionální |
Vyšší územně samo-správné celky KRAJE |
Přenesená působnost |
Samostatná působnost |
Základní územně samo správné celky - OBCE |
Samostatná působnost |
Přenesená působnost |
VEŘEJNÁ SPRÁVA podzákonná,
výkonná, nařizovací |
3.1
STÁTNÍ SPRÁVA
správní
úřady s celostátní působností
Soustavu správních úřadů tvoří ministerstva, jiné ústřední správní
úřady a další správní úřady s celostátní působnosti, které jsou přímými
vykonavateli státní správy jako součásti veřejné správy. Činnost tzv.
ústředních správních úřadu (ministerstev a jiných ústředních správních úřadů)
řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.
Kompetenční zákon |
Jednotlivá ministerstva, včetně jejich působnosti a jiné ústřední
správní úřady vymezuje tzv. kompetenční
zákon, tj. zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních
orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů. I když obě skupiny ústředních správních úřadů vykazují řadu
odlišnosti je třeba se v první řadě zmínit o tom co je jim společné, tedy
co je spojuje. To obecně stanoví „Zásady
činnosti ústředních orgánů státní
správy“, které jsou vymezeny
v ustanoveních §§ 20 - 27 uvedeného kompetenčního zákona. Podle uvedených zásad ústřední správní úřady
mj. v okruhu své působnosti plní úkoly stanovené jim v zákonech a
v jiných obecně závazných právních předpisech, ve své činnosti se řídí
ústavními a ostatními zákony, jakož i usneseními vlády. Dále zkoumají
společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované
výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek Ministerstva a jiné
správní úřady.
Dále pracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení
stěžejních otázek, které předkládají vládě České republiky, za svěřená odvětví
předkládají podklady pro sestavení návrhu státního rozpočtu, připravují návrhy
zákonů a vydávají k jejich provedení prováděcí právní předpisy (vyhlášky)
byly-li k tomu zákony zmocněny.
Každé z výše uvedených ministerstev má postavení odvětvového, případně průřezového ústředního
správního úřadu (např. ministerstvo financí ve věcech správy státního rozpočtu
pro ostatní resorty). Jedná se o monokratické
orgány, v jejichž čele stojí ministr. Od jiných ústředních správních
úřadů se odlišují zejména tím, že:
·
ministři jsou vždy jmenování a odvolávání prezidentem republiky na
návrh předsedy vlády,
·
ministři jsou současně z titulu své funkce členy vlády,
·
oproti jiným ústředním správním úřadům je působnost ministerstev
zpravidla širší, některé z nich zahrnuji i více správních odvětví např.
Ministerstvo práce a sociálních věcí,
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo průmyslu a obchodu.
Působnost
jednotlivých ministerstev je vymezena výše zmíněným kompetenčním zákonem.
Článek 79
(3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na
základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem
zmocněny.
Rozdíl mezi ministerstvy a jinými ústředními správními úřady |
Jak již bylo uvedeno soustavu ústředních správních úřadu, tvoří
vedle ministerstev i jiné ústřední správní úřady (monokratické), jejichž výčet
stanoví kompetenční zákon, tak jako společné zásady jejich činnosti jako
ústředních správních úřadů. Jinými ústředními orgány státní správy rozumíme
správní orgány státní správy s celostátní místní působností
a specializovanou působností věcnou.
Oproti ministerstvům je pro jiné ústřední správní úřady
charakteristické zejména, že:
·
v jejich čele nestojí ministři (členové vlády), ale
předsedové (ředitel)příslušných úřadů, kteří jsou v naprosté většině
jmenováni a odvoláváni vládou ČR (není tomu tak v případě předsedů Českého
statistického úřadu a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, předsedy a členů
Prezidia Komise pro cenné papíry, které jmenuje a odvolává prezident republiky
na návrh vlády ČR),
·
předsedové ústředních správních úřadu nejsou členy vlády a jejich
jednání se zúčastňují pouze na pozvání,
·
ve své působnosti se oproti ministerstvům se vyznačují užší
specializaci.
Kompetenční zákon vyjmenovává 12 jiných správních úřadů. Přičemž
mezi ně řadí i Úřad vlády, který se ale svou působnosti od ostatních liší
tím, že má víceméně charakter poradenské a obslužné činnosti.
Další správní úřady
s celostátní působností
Celostátní působnost mají i další
státní úřady zřizované příslušným zákonem, které však nelze zařadit mezi
ústřední, neboť nejsou nejvyššími správními úřady. Jejich specifické postavení
je dáno tím, že nejsou řízeny přímo vládou, jsou podřízeny příslušnému
ústřednímu správnímu úřadu, vedoucího tohoto úřadu jmenuje a odvolává příslušný
ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu, vedle plnění vlastních
specifických úkolů zpravidla zprostředkovávají i řídící a kontrolní vztahy sobě
nadřízeného ústředního správního orgánu k jemu podřízeným územním
správním úřadům.
Příklad: Řídící ústřední správní úřad Podřízený správní
úřad s celostátní působnosti. Ministerstvo zemědělství Česká
zemědělská a potravinářská inspekce Státní veterinární správa ČR Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský Česká plemenářská inspekce Ministerstvo průmyslu a obchodu Česká energetická inspekce Česká obchodní inspekce Puncovní úřad |
územní (regionální) státní správa
Ve veřejné správě je rozhodující role přikládána ústřední státní
správě. Nicméně reformy správních systému zahájené ve vyspělých demokratických
zemích od počátku sedmdesátých let minulého století byly vyvolány poznáním, že
veřejnou správu nelze vykonávat pouze prostřednictvím jejich ústředních orgánu
(z centra). Zejména z hlediska její dostupnosti cílovým subjektům, tj.
právnickým a fyzickým osobám, je její výkon náležitě úrovňově strukturován v návaznosti na stávající územně správní
členění jednotlivých států do nižších stupňů veřejné správy. Vedle ústřední státní správy tak
hovoříme i o územní státní správě. Tvoří ji nižší úrovně správy než ty, které
jsou vykonávány ústředními správními orgány.
Reformy veřejné správy v České republice a v jejím rámci
i územní státní správy probíhá jako v jiných zemích ve znamení
uskutečňování základních cílů reformy, tj. přiblížení veřejné správy jejím
adresátům, výkonu veřejné správy jako výkonu veřejné služby a v neposlední
řadě realizace jejich základních principů, kterými jsou demokratizace,
decentralizace, dekoncentrace, o nichž bylo pojednáno v části zabývající
se organizačními principy veřejné správy.
Jak již bylo dříve uvedeno je možno rozlišit tyto subjekty územní
státní správy:
·
územně dekoncentrované (odvětvové) správní úřady (státní),
·
veřejnoprávní korporace (nestátní), při výkonu státní správy,
která na ně byla zákonem přenesena (přenesena státní správa).
Organizační rincip dekoncentrace |
Vytváření
územně dekoncentrovaných správních úřadů se opírá o organizační princip
vertikální dekoncentrace státní správy, který předpokládá rozdělení jejího
výkonu mezi ústřední správní úřady a jejich nižší organizační složky.
Dalším organizačním principem, který je v jejich činnosti uplatňován je
princip odvětvový (rezortní), přičemž odvětvová působnost je jím dána
odvětvovou působnosti svého zřizovatele, kterému jsou v celém rozsahu své
činnosti podřízeny.
Příklad :.
Ministerstvo práce a sociálních
věcí je mj. ústředním správním úřadem na úseku zaměstnanosti a k výkonu
této působnosti si jako podřízený územní orgán zřizuje Úřady práce. Ministr
práce a sociálních věcí jmenuje a odvolává ředitele úřadu práce.
V současné době nelze konstatovat, že územní působnost územně
dekoncentrovaných správních úřadu se kryje s územním členěním státu
(kraje, okresy, obce) a pokud se kryje, pak zpravidla nezahrnuje všechny stupně
územního členění. Příkladem kdy se
místní působnost orgánu státní správy nekryje
s územním členěním státu je
např. státní báňská správa, která je postavena
na územní působnosti tzv. obvodních báňských úřadů, jejichž celkový počet je
deset.
Pro účely státní správy je území České republiky rozděleno na
základě zákona č. 36/1960 Sb.,
o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů, do určitých územních
jednotek. Uvedený zákon stanoví, že území České republiky se dělí na kraje,
kraje se dělí na okresy, a okresy se dělí na obce a vojenské újezdy. Podle
tohoto zákona bylo dříve zřízeno 7 krajů, ke kterým můžeme započíst také území
hlavního města Prahy, které tvoří samostatnou územní jednotku.
Krajská úroveň
Významnou
a nedílnou součásti reformy veřejné správy v České republice bylo a je
vytvoření Ústavou České republiky vymezeného středního článku územně správního
členění státu, tj. vyšších územních samosprávných celků. Právní základ
k tomu byl dán
·
Ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních
samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů a
·
zákonem č. 129/2000 Sb. o krajích, ve znění pozdějších předpisů
Pojednání o územně dekoncentrovaných správních úřadu krajské
úrovně je nezbytně nutné poněkud rozšířit o výklad související současné právní
úpravy vymezující kraje jako vyšší územně samosprávné celky z hlediska
územního členění státu, krajského zřízení a tzv. regionu soudružnosti. Důvodem
je, že tato problematika se jeví nejen laické veřejnosti poměrně nepřehlednou a
mnohdy i matoucí. Toto
stanovisko ověřené praxi je opíráno o rozbor dále uvedených a
souvisejících obecně závazných právních předpisů.
Rozlišujeme základní a vyšší územně samosprávné celky, kterými
jsou obce a kraje (země). Předmětně vymezení rozvinul Ústavní zákon č. 347/1997
Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, ve znění pozdějších
předpisů, který vytvořil 14 krajů, včetně
hl. města Prahy. Jedná se o samosprávné
subjekty veřejné správy (veřejnoprávní korporace), které se vyznačují nejen
svým ohraničeným územím, ale i svými občany, vlastním majetkovým základem,
vlastními orgány (zastupitelstvem kraje, radou kraje, hejtmanem kraje, krajským
úřadem a zvláštními orgány kraje) a vlastní
působnosti kraje.
Podle zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění
pozdějších předpisů, se Česká republika člení na 7 krajů a hl. město Prahu
s postavením kraje. Zmíněné kraje jsou tvořeny celkem 76 okresy, včetně
tzv. městských okresů (Brno – město, Ostrava – město, Plzeň - město), které jsou v tomtéž zákoně
rovněž přímo vyjmenovány. I přes vznik 14 vyšších územně samosprávných celků
(krajů) v roce 1997 je zde několik odvětvových územně dekoncentrovaných
správních úřadů zřizovaných ústředními správními úřady, které vykonávají svou
působnost v krajích, případně okresech koncipovaných v roce 1960 výše
uvedeným zákonem. Území takových krajů a okresů tak mnohdy tvoří správní obvody
zmíněných dekoncentrovaných správních úřadů.
Faktem ovšem je, že zákon o územním členění státu pojednává pouze o
územních plochách a sám k nim neváže žádné veřejnoprávní či jiné
instituce. Tak činí až zvláštní zákony, které do zákonem o územním členění
státu vymezených území umístily správní, ale i soudní orgány (typickými jsou
krajské soudy, krajská státní zastupitelství).
NUTS (La Nomenclature des Unites Territoriales Statistiques
– Nomenklatura územních statistických jednotek)
Regiony soudržnosti |
Vzhledem ke zmínce o možných nejasnostech v pojetí krajů je
třeba upozornit i na tzv. regiony soudržnosti, o kterých hovoří zákon č.
248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoj, ve znění pozdějších předpisů.
Přijetí zákona předcházelo usnesení vlády č. 707/1998 vymezující po vzoru zemí
Evroské unie (dále jen EU) tzv. územní
jednotky NUTS (La Nomenclature des Unites Territoriales
Statistiques – Nomenklatura územních statistických jednotek) i na území ČR.
Vymezení 5 velikostních stupňů NUTS v pojetí Statistického úřadu Evropské
unie (Eurostatu) i v České republice bylo nezbytné proto, abychom se mohli
ucházet o prostředky z jejich
strukturálních fondů. Stabilizované regiony jsou v zemích EU respektovány
a jsou i dobře porovnatelné nikoliv ovšem podle rozlohy, ale podle počtu
obyvatel. Je zde též uplatňován princip skladebnosti v soustavě NUTS, což
znamená, že např. regiony úrovně NUTS III se seskupují do regionu úrovně NUTS
II a ty zase do úrovně NUTS I. Krajská struktura v ČR ovšem je pouze
zčásti kompatibilní s regionálním uspořádáním EU.
Obecně se v tuzemsku vymezuje jednotka NUTS I územím celé ČR. V EU se o ní hovoří jako
o jednotce velkých oblastí tj. zemí či makroregionů určitého státu. Při
respektování početních hodnot EU by byly v ČR ideální dvě regionální
jednotky NUTS I (zemské), a to Čechy a Morava se Slezskem.
Důležitým článkem evropských regionálních strategii a častým
příjemcem jejich dotačních titulů je jednotka NUTS II. Obvykle se jedná o střední článek územně správního členění
členského státu. V EU se mimo jiné vyžaduje na takovou statistickou
jednotku počet obyvatel v rozsahu 1 – 2 milióny (průměr 1 830 tis. a 23
tis. km2). V našich podmínkách však
V uvedené souvislosti je nutné se zmínit i o zákonu č.
129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, který nejasnosti vztahu
regionu soudržnosti a NUTS dále zvýrazňuje. V ustanovení svého § 35 odst.
2 písm. f) totiž stanoví, že zastupitelstva kraje volí své zástupce do
regionálních rad regionu soudržnosti. Za chybu tohoto zákona je možno
považovat, že sám nevymezil však právní status takovýchto regionálních rad, ale
zejména pak ani odkazem na zákon o regionální podpoře neurčil jaké regiony
soudružnosti má na mysli. Zda regiony vymezené zákonem o státní podpoře či
jiné. V odborné literatuře se tak již objevily názory, že nemusí jít o
prvně uvedené regiony, ale o seskupení krajů se zahraničními vyššími územně
správními celky. S určitou mírou absurdity by pak bylo možno dovodit, že
vnitrostátně neomezeným „soudržováním“ může být vytvořen region soudružnosti
Morava a Slezsko. Oklikou bychom se tak dostali k odmítanému zemskému
zřízení.
Z hlediska EU jsou dalšími nomenklaturními územními
statistickými jednotkami s přímou vazbou na její strukturální fondy NUTS III. V průměru tyto jednotky
představují 410 tis. obyvatel a 5,4 tis. km2. V České republice je
považováno za jejich ekvivalent 14 stávajících krajů. Z předchozího
pojednání o NUTS II pak ovšem vyplývá, že regiony soudružnosti Praha, Střední Čechy
a Moravskoslezsko představují jak NUTS II, tak NUTS III. Za jednotku NUTS IV se v EU považují
mikroregiony nebo okresy. V České republice se jsou představovány
stávajícími okresy. Za jednotky NUTS V jsou
v EU i v České republice považovány jednotlivé obce.
Jak z uvedeného vyplývá, musí občan České republiky
ucházející se o některou ze státních služeb poskytovaných na úrovni kraje, ale
i okresu, disponovat poměrně rozsáhlou mírou znalosti předmětné problematiky.
Jemu potřebná krajská instituce se totiž v kraji podle zákona z roku
1997 nemusí vůbec vyskytovat. Nezbývá než věřit, že veřejné instituce, které
vykonávají svou působnost v krajích zřízených v roce 1960 se postupně
cestou nových právních úprav a novelizací stávajících zvláštních zákonů
přizpůsobí novému krajskému zřízení z roku 1997. Vzhledem k finanční
a personální náročnosti procesu však jistě nelze hovořit o aktuální
záležitosti.
Zdroj:
http://www.hajduch.net/cesko/administrativni-cleneni
Okresní úroveň
Pro okresní úroveň platí obdobně totéž co bylo uvedeno v pojednání o krajích
založených zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění pozdějších
předpisů, když tento zákon vymezuje i zmiňovaných 76 okresů. Tyto okresy jsou
totožné se správními obvody územně
dekoncentrovaných úřadů, jakými jsou např. Okresní správa sociálního
zabezpečení, Okresní veterinární správa. Nelze předpokládat, že správní obvody
úřadů vykonávajících svou působnost ve stávajících okresech se přizpůsobí
zániku okresních úřadů a vzniku obcí s rozšířenou působnosti.
Další úroveň
Další úroveň územních dekoncentrátu zahrnuje široký okruh
správních úřadů zpravidla na vyšší než obecní úrovni, která však nedosahuje
úrovně okresní (finanční úřady) nebo
takových, které vůbec nerespektují krajské a okresní členění státu a vytváří si
své vlastní správní obvody (obvodní báňské úřady, správy lesů, celnice a celní
ředitelství, správy národních parků apod.).
Zdroj: vlastní
decentralizovaná státní správa
Z hlediska ekonomického a technického zabezpečení není
účelné, aby pro veškerý výkon státní správy existovaly zvláštní dekoncentrované
správní orgány. Státní správu proto vykonávají také jiné subjekty veřejné správy než stát, na které byl výkon státní správy,
za předpokladů uvedených v zákoně, přenesen.
Princip decentralizace |
Výkon státní správy může být přenesen (decentralizován) na základě
zákona na orgány obcí a krajů.
Přenesení výkonu státní správy vyplývá přímo z Ústavy České republiky.
Samosprávné organizace potom vykonávají státní správu v tzv. přenesené
působnosti. Tato koncepce vychází z tzv. smíšeného modelu, samosprávné územní celky pak vykonávají
·
vedle vlastní samosprávné moci (samostatná působnost) i
·
svěřenou část výkonu státní moci (přenesená působnost), jako
orgány dekoncentrované státní správy.
Přenesená působnost v krajích je vykonávána krajským úřadem, případně jiným orgánem
kraje v rozsahu svěřeném mu zákonem. Přenesenou působnost v obcích
vykonávají především obecní úřady,
ale také jiné orgány, na které byl její výkon přenesen zákonem. Za účelem
výkonu státní správy jsou obce rozděleny do tří stupňů podle rozsahu zákonného
zmocnění.
V prvním stupni (obce se základním pověřením) se jedná o
obce, které vykonávají státní správu pouze v základním rozsahu a v územním obvodu obce, který se kryje
s jejími hranicemi.
Ve druhém stupni se hovoří o pověřeném
obecním úřadu, protože je mu svěřen výkon státní správy v širším rozsahu
než v prvním stupni a v územní působnosti, která je dána hranicemi
více obcí, pro které vykonává pověřený obecní úřad státní správu. Výkon takto
rozšířené působnosti se týká zpravidla náročnějších otázek státní správy.
Ve třetím stupni takovéto obce označujeme obce s rozšířenou působností. Obecní úřady
těchto obcí vykonávají státní správu ještě v širší věcné působnosti než
v předchozím stupni a ve větším správním obvodu. Tato rozšířená věcná
působnost může být určena pouze zákonem. Každá obec na území České republiky
musí spadat do správního obvodu některé z obcí s rozšířenou
působností.
další
vykonavatelé územní státní správy
Přenesený výkon státní správy se
však neomezuje pouze na správní orgány samosprávných celků, ale může být svěřen
také osobám soukromého práva
(fyzickým a právnickým osobám). Jedná se například o lesní stráž nebo o státní
technickou kontrolu vozidel. Lesní stráž je fyzická osoba zajišťující ochrannou
službu v lesích při obecném užívání lesů občany. Lesní stráž je při své činnosti
oprávněna zjistit totožnost osoby, která při obecném užívání lesa porušuje
ustanovení zákona, může ukládat a vybírat pokuty za přestupky v blokovém
řízení nebo předvést bezodkladně policejnímu orgánu osobu, kterou přistihne při
přestupku, nelze-li jinak zjistit její totožnost.
3.2
SAMOSPRÁVA
Samospráva je součást veřejné
správy, která je vykonávaná jinou institucí než státem (nestátním subjektem - veřejnoprávní korporaci). Je relativně samostatná,
nezávislá na státu. Stát bez samosprávy může existovat, samospráva bez státu
však ne. Relativnost samostatnosti vyplývá ze skutečnosti, že stát vytváří pro
samosprávu podmínky jejího fungování. Její nezávislost tak není absolutní. Stát zasahuje do samosprávy tím, že
vydává zákony, kterými vymezuje rozsah výkonu,
a to působnost, pravomoc samosprávy.
Vztah státu a samosprávy |
Do samotných rozhodnutí samosprávných orgánů stát zasahovat
nemůže. Zasáhnout může pouze v případě, vyžaduje-li to ochrana zákona,
a jen způsobem stanoveným zákonem. Některá mocenská rozhodnutí samosprávy
jsou vykonatelná jen za pomoci státního donucení (policie, armády).
Samosprávu také můžeme chápat jako výraz autonomie a nezávislosti
na celku ve spojení s výkonem povinností, které jsou na samosprávu státem
delegovány, aby ovlivňovala určitou skupinu společenských vztahů. K výše
uvedenému účelu jsou samosprávě propůjčeny jisté státně mocenské oprávnění k
zefektivnění jejího působení ve společnosti.
Samospráva se dělí na územní a zájmovou. Samosprávu chápeme jednak
jako činnost územní,
tj. vykonávanou obecními nebo krajskými samosprávami. Zájmovou samosprávu
uskutečňují různá zájmová společenstva, jako jsou profesní komory, např.
advokátní komora, lékařská komora dále podnikatelské komory. Obě formy
samosprávy spojuje to, že stojí v protikladu státní správě a jsou závislé na
úrovni její decentralizace.
Existence
zájmové samosprávy vyplývá z principu, že subjektům, které spojuje určitý
společný zájem, může být svěřeno právo na samostatné rozhodování
o vlastních záležitostech.
Významnou složkou právního základu zájmové samosprávy je možnost
regulovat svými předpisy chování členů samosprávného společenství. Vydává-li zájmová
samospráva předpis, mluvíme nejčastěji o tzv. statutárním předpise.
ZÁJMOVÁ SAMOSPRÁVA
Zájmová samospráva je nejčastěji reprezentována subjekty uvedenými
v následujícím schématu.
SHAPE \* MERGEFORMAT
ZÁJMOVÁ SAMOSPRÁVA |
KOMORY (profesní) |
SPOLEČENSTVA (živnostenská) |
JINÉ
SUBJEKTY např. -
vysoké školy, -
veřejné fondy, -
nadace. |
S povinným
členstvím : - advokátní, - notářská, - exekutorů, - daňových poradců, - auditorů, - lékařská, - stomatolo- gická, - lékarnická, -veterinární, -patentových zástupců, - architektů, - autorizova- ných inženýrů a techniků ve výstavbě. |
S nepovinným |
územní
samosprávné celky a jejich vývoj
Územní
samospráva je prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem sám
rozhodovat o svých záležitostech. Územní samosprávu v České republice
tvoří územní samosprávné celky, a to
- obce jako základní územní samosprávné celky.
Specifické
postavení při výkonu územní samosprávy má hlavní město Praha, které je obcí
s působnosti kraje.
Územní samosprávné celky jsou
v Ústavně České republiky vymezeny jako územní společenství občanů, která mají právo na samosprávu.
Ústavními reprezentanty
a vykonateli této samosprávy jsou pak zastupitelstva
obcí a krajů, jejichž členové jsou
na 4 roky přímo voleni občany tajným
hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Relativní
oddělení územní samosprávy od státu a státní správy je zvýrazněna dalším
ústavním vymezením územních samosprávných celků jako veřejnoprávních korporací, které mohou mít svůj vlastní majetek,
mohou hospodařit podle vlastního rozpočtu a k tomu jsou vybaveny vlastní
právní subjektivitou. Občanský zákoník v souladu s tím zařazuje obce
a kraje mezi právnické osoby.
Historické aspekty |
Historicky je České republice aplikován
tzv. spojený systém výkonu územní veřejné správy.
To má za následek, že územní samosprávné celky vykonávají nejen samosprávu
v rámci své samostatné
působnosti, ale v souladu se stále posilovanou decentralizaci
státní správy je na ně přenášeno i plnění úkolu státu. Hovoříme pak o výkonu přenesené působnosti. Rozsah
přenášené působnosti je ovšem limitován Ústavou České republiky tak, že nikdo
jiný než zákon nemůže územně samosprávným celkům stanovit, kdy jsou správními
obvody a nikdo jiný než zákon nemůže svěřit jejich orgánům výkon státní správy.
Pro novodobý vývoj veřejné správy,
vykonávané územně samosprávnými celky, byl mezníkem rok 1990. Přijetím zákona
č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) bylo v České republice obnoveno
obecní zřízení v intencích předválečných a rakouskouherských právních
úprav. Nicméně po přijetí tohoto zákona byla s účinnosti od 1.1.1993
přijata Ústava České republiky, která přinesla dílčí úpravy v postavení
obcí. Posléze byl přijat ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších
územně samosprávných celků, který novelizoval ústavní vymezení územní
samosprávy. Stále intenzivnější proces začleňování České republiky do
evropských struktur vyvolal i potřebu přizpůsobit obecní zřízení evropským
standardům vymezeným zejména v Evropské chartě místní správy Rady Evropy,
ke které jsme v roce 1999 přistoupili. V druhé polovině devadesátých
let minulého století se začínají připravovat jednotlivé fáze reformy územní
veřejné správy. Tyto a další dílčí
důvody jakými byly např. potřeba právní reglementace vztahu obcí a krajů,
přesnějšího vymezení postavení statutárních měst a jejich vztahů k městským
částem nebo obvodům, dozor nad dodržováním zákonnosti v činnosti obecních
orgánů, vedly k potřebě nové právní úpravy.
Další etapa moderního vývoje územní
veřejné správy vyvrcholila na přelomu století a tisíciletí. V souladu
s realizaci reformy veřejné správy v České republice byl v roce 2000
s účinnosti ke dni voleb do zastupitelstev krajů (12. listopadu 2000)
přijat soubor tří zákonů, které v současné době tvoří základní právní vymezení
územně samosprávných celků o nichž je pojednáno v následující kapitole (zákon
č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské
zřízení), nový zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze a zejména pak i
nový zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení))
PRAMENY
PRÁVA ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY
Základní
mezinárodní dokumenty územní samosprávy
- Evropská charta místní samosprávy,
- Evropská charta regionální samosprávy (dosud v náývrhu),
Evropská charta místní samosprávy
stanoví, že princip místní
samosprávy je uznáván vnitrostátním zákonodárstvím a dle možnosti též ústavou.
Místní samosprávu vymezuje jako výraz práva a schopnosti místních společenství
v mezích zákona uspořádat a spravovat podstatnou část veřejných
záležitostí ve vlastní odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva
s tím, že toto právo je vykonáváno radami nebo shromážděními, jejichž
členové jsou voleni svobodně a tajným hlasováním na základě přímého, rovného a
všeobecného volebního práva.
Rady
nebo shromáždění mohou zřizovat výkonné orgány, které jsou jim odpovědny. Tím
není omezena možnost, aby o určité věci rozhodlo shromáždění občanů, či aby se
konalo referendum, anebo byla využita jiná forma přímé účasti občanů, jestliže
to právo dovoluje.
Základní
pravomoc a působnost orgánů místní samosprávy určí ústava nebo zákon. Těmto
orgánům může být nadto zákonem svěřena speciální pravomoc a působnost. Orgány
místní samosprávy mají právo zabývat se v rámci zákona všemi záležitostmi,
které nejsou vyňaty z jejich působnosti anebo svěřeny do pravomoci jiného
orgánu, a to v plné a výlučné působnosti. Ta nesmí být zpochybňována nebo
omezována žádným ústředním ani regionálním orgánem, není-li k tomu zákonný
důvod. (Čl. 2, 3, 4).
Evropská charta místní samosprávy je dokument přijatý v rámci
Rady Evropy ve Štrasburku dne 15. 10. 1985. Jménem České republiky
byla podepsána 28. 5. 1998, následně byla publikována ve Sbírce
zákonů České republiky a vstoupila v platnost dne 1. 9. 1999.
Evropská charta regionální
samosprávy. Regionální samospráva je
v současnosti v Evropě vzhledem k vzrůstajícímu významu regionů velmi
aktuálním a diskutovaným tématem. Trend posilování regionální samosprávy lze
sledovat ve většině evropských států. Ovšem v některých státech panují
z posílení samosprávy v regionech značné obavy a i z těchto
důvodů jsou některé státy k jakýmkoli mezinárodním závazkům v této
oblasti velmi rezistentní. To se dotýká i Evropské charty regionální
samosprávy, která je přes takřka patnáctiletou snahu o její přijetí dosud ve
stádiu návrhu. Přesto letitá kvalifikovaná diskuse v této oblasti přinesla
své ovoce, a to alespoň v podobě konsensu ohledně principů pro regionální
samosprávu. Posledním významným počinem je přijetí pracovního návrhu Charty dne
31. 5.
Základní vnitrostátní prameny
Ústava
České republiky - Ústavní zákon ČNR č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů Zákon č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník |
Ústava České republiky
předně v rámci základních ustanovení čl. 8 zaručuje samosprávu územních
samosprávných celků (tj. obcí a krajů), za druhé věnuje územní samosprávě celou
hlavu sedmou (čl. 99 až 105). Ústava stanoví, že ČR se člení na obce, které
jsou základními územními samosprávnými celky a na kraje, které jsou vyššími
samosprávnými celky. Územní samosprávné celky charakterizuje jako společenství
občanů, která má právo na samosprávu. Obec je vždy součástí kraje, který lze
vytvořit nebo zrušit jen ústavním záko
Ústava České republiky předně v rámci základních ustanovení čl. 8 zaručuje
samosprávu územních samosprávných celků (tj. obcí a krajů), za druhé věnuje
územní samosprávě celou hlavu sedmou (čl. 99 až 105). Ústava stanoví, že ČR se
člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky a na kraje,
které jsou vyššími samosprávnými celky. Územní samosprávné celky charakterizuje
jako společenství občanů, která má právo na samosprávu. Obec je vždy součástí
kraje, který lze vytvořit nebo zrušit jen ústavním zákonem. Orgán, který
samostatně spravuje obec nebo kraj je zastupitelstvo. Ústava České republiky
rovněž stanoví závazně právní formu obcí a krajů. Tyto celky jsou
veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek
a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Stát může zasahovat do činnosti územních
samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem
stanoveným zákonem. Působnost zastupitelstev obcí a krajů může být stanovena
jen zákonem a obce a kraje mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné
vyhlášky.
ÚSTAVNÍ ZÁKON Č. 1/1993 Sb., ÚSTAVA ČR |
Česká republika se člení na
obce, které jsou základními územními samosprávnými celky, ČL. 100 (1) Územní samosprávné celky
jsou územními společenstvími občanů, která mají právo na samosprávu. Zákon
stanoví, kdy jsou správními obvody. (2) Obec je vždy součástí
vyššího územního samosprávného celku. (3) Vytvořit nebo zrušit vyšší
územní samosprávný celek lze jen ústavním zákonem. ČL. 101 (1) Obec je samostatně
spravována zastupitelstvem. (2) Vyšší územní samosprávný
celek je samostatně spravován zastupitelstvem. (3) Územní samosprávné celky
jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek a
hospodaří podle vlastního rozpočtu. (4) Stát může zasahovat do
činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a
jen způsobem stanoveným zákonem. ČL. 102 (1) Členové zastupitelstev jsou
voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého
volebního práva. (2) Funkční období
zastupitelstva je čtyřleté. Zákon stanoví,za jakých podmínek se vyhlásí
nové volby zastupitelstva před uplynutím jeho funkčního období. ČL. 103 Vypuštěn ke dni 1.1.2000
novelou č. 347/1997 Sb. ČL. 104 (1) Působnost zastupitelstev
může být stanovena jen zákonem. (2) Zastupitelstvo obce
rozhoduje ve věcech samosprávy, pokud nejsou zákonem svěřeny zastupitelstvu
vyššího územního samosprávného celku. (3) Zastupitelstva mohou v
mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky. ČL. 105 Výkon státní správy lze svěřit orgánům
samosprávy jen tehdy, stanoví-li
to zákon. |
HLAVA I.
– ZÁKLADNÍ USTANOVENÍ Čl. 8 |
Je nutno
si v úvodu uvědomit, že správa obce a kraje představuje správu věcí veřejných (jde
o výkon tzv. veřejné správy, při kterém je např. nakládáno s veřejným
majetkem). I z tohoto
důvodu musí být určitá základní pravidla pro chod územních samosprávných celků
stanovena přímo příslušnými právními předpisy, které samozřejmě navazují na příslušné
mezinárodní prameny práva, jimiž je Česká republika vázána. K tomu je
třeba uvést, že vnitrostátní právní úprava neodporuje evropským principům
územní samosprávy, jak byly vytyčeny v Evropské chartě místní samosprávy,
která dává ve svých formulacích vnitrostátní legislativě možnost vyjádřit
zvláštnosti dané kulturou a tradicí té které země.
3.3
CHARAKTERISTICKÉ
ZNAKY ÚZEMNĚ SAMOSPÁVNÝCH CELKŮ
Základy územní samosprávy |
Z hlediska obecného systému veřejné
moci a správy charakterizujeme obce a kraje jako veřejnoprávní korporace a
zejména pak jako vyšší či základní územní jednotky státu. Současně jsou
ale i společenstvím občanů žijících na jejich území, jejichž zájmy a priority
se v jednotlivých krajích a obcích často velmi výrazně odlišují.
S jistou mírou zobecnění lze jejich postavení v systému veřejné správy vymezit těmito
základními charakteristickými znaky:
- občanský
(personální) základ, vycházející z existence občanů krajů a
obcí, kterými jsou fyzické osoby s právně kvalifikovaným
vztahem k nim,
- územní
(teritoriální) základ, opírající se o vlastní území,
- právní
základ, vyplývající z právní subjektivity, tj
z práva vystupovat v právních vztazích svým vlastním jménem a
nést odpovědnost v těchto vztahů vyplývající,
- majetkový
(ekonomický) základ, jenž do značné míry souvisí
s předchozí právní subjektivitou a
opírá se o vlastní majetek a
hospodaření podle vlastního rozpočtu,
- samosprávný základ, který se vyznačuje právem a způsobilosti
konkrétního společenství občanů spravovat své záležitosti samostatně.
ZNAKY (PRINCIPY) CHARAKTERIZUJÍCÍ POSTAVENÍ ÚZEMNĚ SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ
VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ |
ZÁKLADNÍ §
1, § 2 [
územní základ (teritoriální) [
občanský základ (personální) [
právní a majetkový základ [
vlastní působnost |
DALŠÍ [
vlastní symbolika [
vlastní orgány [
vlastní poradní a iniciativní orgány |
Rozbor jednotlivých principů je
rozpracován na podmínky obcí v následujících kapitolách.
Shrnutí kapitoly
|
Rozsáhlá
kapitola patří ke stěžejním částem studijní opory, když jsou zde vymezeny
takřka veškeré instituce působící v oblasti veřejné správy. Zdůrazněn je
rozsah jejich úkolů, kterými jsou pověřeny, jakož i podílu, kterým se účastní naplňování
cílů celé veřejné správy.
Upozorněno
je i na problematické skutečnosti vyplývající z vnitrostátní právní úpravy
v oblasti regionální správy v návaznosti na systém platný v EU (NUTS a kraje).
[1]
V případě obecně závazných vyhlášek obcí a krajů
vydávaných v samostatné působnosti je třeba uvést, že legitimita územně
samosprávných celků k jejich vydávání je odvozena z Ústavy (čl. 104
odst. 3), nicméně i tyto právní předpisy jsou vázány zákonem. Zákon o obcích
v ustanovení svého §
[2]
Je písemně doložený již v roce 930.
Z historického pohledu se dvě komory zákonodárného orgánu vytvářely
v důsledku stavovského rozčlenění středověké společnosti. Horní komoru
tvořila tehdy šlechta a osoby postavené jí na roveň (církevní hodnostáři,
představitele univerzit apod.). Dolní komoru, později volenou, pak tvořili
zpravidla představitelé širší vrstvy nešlechtické společnosti. V této
podobě existuje dodnes parlament Spojeného království Velké Británie a
Severního Irska.
Týden 4
1
ZÁKLADNÍ ÚZEMNĚ SAMOSPRÁVNÉ CELKY – obce
Rychlý náhled kapitoly
|
V
předchozích kapitolách jsme se zabývali veřejnou správou v její
celistvosti, jakož i vzájemnými vztahy mezi jejími jednotlivými složkami.
Osvojení této problematiky nám umožňuje přistoupit v této kapitole
k důslednému rozboru základních územně samosprávných celků, tedy obcí.
Pojednáno
je zde o všech formách obecního zřízení, tj. o obcích, městysech, městech a statutárních
městech. Dále o výkonu samostatné i přenesené působnosti. Rozsáhlé je pojednáno
o orgánech obcí, jejich zřizování,
působnosti pravomoci a vzájemných vztazích.
Cíle kapitoly
|
Kapitola přináší rozbor všech základních institutu
obecního zřízení, jakými jsou :
·
formy
obecních zřízení podle zákonné právní úpravy,
·
vymezení
pojmu rozsahu výkonu státní správy a samosprávy obcemi,
·
prameny
právní úpravy obcí
·
výčet
orgánů obce a způsob jejich zřizování,
·
působnost
a pravomoc jednotlivých orgánů obcí.
Klíčová slova kapitoly
|
Základní
územně samosprávný celek, obec, městys, město, statutární město, zastupitelstvo
města, rada města, starosta, primátor, obecní úřad. městský úřad, magistrát,
zvláštní orgány, městská policie, komise, výbory.
Dne 12. 11. 2000 nabyl účinnosti zákon
upravující v České republice obecní zřízení, a to zákon
č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), který nahradil předchozí zákon
stejného názvu (zákon č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)). Společně
s výše citovanými články I. a VIII. Ústavy České republiky je tak vytvořen
základní právní rámec obecního zřízení. Nicméně i zákon obcích trpí neduhem
současného stavu práva v České republice, tj, nestálosti upravované
materie, když i on je fakticky od nabytí své účinnosti postihován takřka
soustavnými novelizacemi (více jak 30 x), a to mnohdy i několika do roka (v
roce 2004 celkem 6x, v roce
Obec je v souladu s jejím ústavním vymezením možno
s výše uvedenými právními předpisy charakterizovat celou řadou znaků. Mezi
základní znaky patří:
·
je základním územním samosprávným společenstvím občanů, které
tvoří územní celek, který je vymezen hranicí území obce,
·
je veřejnoprávní korporací,
·
má vlastní majetek,
·
vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z
těchto vztahů vyplývající,
·
pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů;
při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem,
·
je samostatně spravována zastupitelstvem obce, spravuje své
záležitosti samostatně, a to samostatná působnost a státní orgány a orgány
krajů mohou do výkonu samostatné působnosti zasahovat pouze tehdy, vyžaduje-li
to ochrana zákona a jen způsobem, který zákon stanoví,
·
státní správu, jejíž výkon byl zákonem svěřen orgánu obce (např.
obecnímu úřadu), vykonává tento orgán jako svou přenesenou působnost.
1.1
OBCE A JEJICH ČLENĚNÍ
Formální členění obcí |
Současná
právní úprava obcí nečlení tyto např. na vesnice, městečka. To ovšem neznamená,
že by zákon o obcích jakékoliv členění vůbec neobsahoval. Je si ovšem třeba
uvědomit, že je fakticky jedná víceméně o členění formální, které
s nepodstatnými výjimkami u statutárních měst, nemá za následek, že by
v samosprávě bylo např. město nadřízeno obci nebo že by bylo nadáno větším
rozsahem samostatné působnosti. Zákon tak v obecné rovině hovoří o obcích
jako základním subjektu obecního zřízení a vymezuje základní právní rámec
samostatné působnosti všech obcí bez rozdílu jejich kategorie. V tomto
pojetí jsou obcemi i městyse, města a statutární města. Samostatnou právní
úpravu má pro své specifické postavení pouze hlavní město Praha.
▀ Obec
je základním typem obecního zřízení. Počet obyvatel jednotlivých obcí se
pohybuje od nejnižších hodnot v rámci jednotlivých typů obecního zřízení
(nejmenší obec v ČR co do počtu obyvatel, Vysoká Lhota. okr. Pelhřimov - 15
obyvatel) až po počet obyvatel vysoce překračujících nejmenší počet obyvatel
pro získání statusu města, který činí 3 000 obyvatel (obec Petrovice u
Karviné, okr. Karviná - 5 333 obyvatel). V současné době má 52 obcí
v ČR více jak 3 000 obyvatel.
Negativním
vymezením lze za obce označit ty základní uzemní samosprávné celky, kterým nebyl přiznán k tomu
oprávněným státním orgánem statut města, tj. právo používat ve svém názvu
označení město.
Pozitivně
jsou obcemi ty základní územní samosprávné celky, které jimi byly do 12.
prosince 2000 (účinnost zákona o obcích) a dále obce, které se jimi staly po
tomto datu např. oddělením, zrušením vojenského újezdů, změnou státních hranic
(viz. moravsko-slovenské pomezí).
▀ Městys (dříve i
městečko) je obcí, která stojí svou velikosti a významem mezi obcí
a městem. Původně měl právo týdenních a dobytčích trhů. Tento status obce byl
zrušen v roce 1950, znovu obnoven v roce 2006. V současnosti je oprávněno
používat status městys kolem 220 obcí. Limity či kritéria pro možnost přeměny
obce v městys nejsou zákonem stanovena s výjimkou historických.
▀ Městy jsou
všechny obce, které již uváděnému 12.listopadu 2000 takovýto statut již měly
(historické uznání). Obce, které by se chtěly stát městem později, musí
splňovat především základní podmínku a to je nejméně 3000 obyvatel. Nestává se
však městem automaticky po dosažení této hranice. Musí tak stanovit k návrhu
obce předseda Poslanecké sněmovny a to teprve po předchozím vyjádření vlády,
kterým mohou být zohledněna i jiná kritéria než pouze počet obyvatel. Patří k nim
např. urbanistické předpoklady (přirozené centrum, městská infrastruktura
apod.).
Zdůraznit je třeba, změna obce
v město je záležitosti její samostatné působnosti. Tím je dáno, že
zastupitelstvo příslušné obce se ke změně a podání příslušného návrhu může a
nemusí rozhodnout. Existuje řada obcí, které uvedené základní a další kritéria
bezpečně splňují a přesto
o právo k používání označení městem ve svém názvu neusilují. Mezi důvody
tohoto stavu nepochybně patří i s tím spojené ekonomické aspekty obce a
jejich občanů (nezbytné změny v záhlaví všech obecních písemnosti a v
osobních dokladech).
V důsledku zmíněného historického uznání existují
v ČR i velmi malá města (např.
Přebuz, okr. Česká Lípa - 69 obyvatel, Loučná pod Klínovcem, okr. Třebíč - 115
obyvatel). S méně než 3 000
obyvateli je nyní v ČR 204 měst z
celkového počtu 576 měst.
▀ Statutární města byla „navrácena“ do obecního
zřízení zákonem č. 367/1990 Sb.,
o obcích (obecní zřízení). Jejich
existence se váže již k Rakousku – Uhersku a posléze
se vyskytovaly i v období Československé republiky. Do roku 1928 vzniklo
v českých zemích celkem 11
statutárních měst[1]
(vč. Bilska, které se po roce 1920 stalo součástí Polska).
Od 1. prosince 1928 se jejich počet snížil na pět[2].
Současné právní vymezení
statutárních měst obsahuje § 4 zákona o obcích, který ve svém odst. 1 taxativně
vyjmenovává statutární města na území ČR. Podle
odst. 2 se území statutárních měst může
členit na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány. Takto územně
členěná statutární města upraví své vnitřní poměry ve věcech správy města
statutem, který je vydáván formou obecně závazné vyhlášky obce. Samospráva a
přenesená státní správa je pak v městských obvodech nebo městských částech
vykonávána z vůle města v rozsahu uvedeném ve statutu.
Od roku
1990 do současné doby se počet měst, která jsou oprávněná ve svém názvu
používat „statutární“ poměrně razantně rozrostl na 27 (včetně Prahy), což velmi
znatelně překračuje jejich počet v období Rakousko – Uherska či
Československé republiky v meziválečném období. Z níže uváděného
přehledu vyplývá, že počet statutárních měst od jejich znovuzavedení má poměrně
intenzivní růstovou tendenci.
Vývoj
vzniku statutárních měst po roce 1990
A/Zákonem č. 367/1990 o obcích (obecní zřízení)
§ 3 odst. 1 |
České
Budějovice, Plzeň, Karlovy Vary, Ústí nad Labem, Liberec, Hradec Králové,
Pardubice, Brno, Zlín, Olomouc, Ostrava, Opava a Havířov (Celkem 13) |
§ 3 odst. 3 |
Praha |
B/Zákonem č.128/2000
Sb. o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších předpisů
od 12. listopadu 2000 |
Jihlava,
Kladno, Most |
od 1. ledna 2003 |
Karviná,
Mladá Boleslav, Teplice |
od 1. července 2006 |
Děčín,
Frýdek- Místek, Chomutov, Přerov |
od 12. března 2012 |
Jablonec
nad Nisou, Prostějov |
od 31. srpna 2018 |
Třinec |
Zdroj:
J. Richter
V dalším pojednání se soustředím pouze na
statutární města vymezena zákonem o obcích.
Statut[3]
Obecně je pojmem statut označován určitý typ základního
právního předpisu či dokumentu některých právních subjektů. Mezi ně
patří i územně členěná statutární města, která své vnitřní uspořádání řeší
rozhodnutím svého zastupitelstva schvalujícím přijetí obecně závazné vyhlášky „
Statut statutárního města …….“.
Městské obvody nebo městské části ve statutárních městech |
K uvedenému je třeba doplnit, že
ustanovení § 4 odst. 2 zákona o obcích ponechává na vůli statutárních měst, zda
své území rozčlení na městské obvody nebo městské části s vlastními orgány
samosprávy[4].
Pokud se však předmětná města ke svému dalšímu členění rozhodnou, pak podle
ustanovení § 130 téhož zákona upraví své vnitřní poměry ve věcech správy
města statutem, který je vydáván zmíněnou formou obecně závazné vyhlášky. Z
dikce § 130 zákona vyplývá, že vydání statutu v těchto městech, již není
závislé na vůli zastupitelstev (jako rozhodnutí o rozčlenění), ale na splnění
zákonné povinnosti (viz. „upraví“, nikoliv může upravit).
Statut se po svém přijetí a nabytí
účinnosti stává fakticky základním interním právním předpisem statutárního
města, když zejména
v
stanoví výčet jednotlivých městských
obvodů a městských částí, vč. vymezení jejich území,
v
vymezí
pravomoc orgánů města a městských obvodů či částí na úseku
samostatné
a přenesené působnosti, včetně rozsahu správy majetku města.
Zákon
o hlavním městě Praze rovněž přímo nepřenáší na městské části (které jsou
orgány města) dílčí působnosti. I zde problematiku řeší Statut hlavního města
Prahy. Ten svěřuje
22 městským částem, z celkových 57, přenesenou působnost obdobnou působnosti
obcí
s rozšířenou působností, ne však zcela shodnou.
K novodobé historii (od roku
1990) užívání pojmu „statut“ ve městech je třeba doplnit,
že nebyl vždy příslušným právním předpisem aplikován. Zaveden byl sice zákonem o obcích č. 367/1990
Sb.[5], nicméně jeho novelou č.
302/1992 Sb. byl ze zákona vypuštěn. V novelizovaném § 3 tehdy platného
zákona o obcích pak bylo uvedeno, že statutární město může uspořádat své
vnitřní poměry ve věcech správy města obecně závaznou vyhláškou (obdobně v §
25). Pojem statut už zde ale nebyl
uveden.[6] Pravdou je, že praxe i přesto s tímto
pojmem pracovala, a zřejmě i proto se stávající právní úprava k původnímu
označení tohoto vnitro-organizačního předpisu města vrátila.[7]
Zvláštnosti naší právní úpravy
statutárních měst je skutečnost, že se jim může stát
i město, které žádný statut nepřijímá. Je tomu tak v naprosté většině
těchto měst. Zákon
o obcích totiž stanoví, že území statutárních měst se může členit na
městské obvody nebo městské části s vlastními orgány samosprávy § 4 odst.
2 zákona o obcích. Pouze statutární města, které se takto člení, jsou povinny
upravit své vnitřní poměry ve věcech správy města statutem ve formě obecně
závazné vyhlášky § 130 zákona o obcích. Tedy stanovit výčet městských obvodů
nebo městských části, vymezit jejich území a působnost, kterou jim statutární
město jako jediný právní subjekt svěří. V městských částech nebo obvodech
pak jejich občané volí nejen zastupitelstvo statutárního města, ale i
zastupitelstva městských části či obvodů. Zřizují se zde i další orgány vč.
úřadů městských části či obvodů. Statutární města, která se takto nečlení, se
fakticky odlišují od ostatních měst pouze formálními znaky. V čele nestojí
starosta ale primátor, který ze zákona při významných příležitostech a
občanských obřadech používá primátorské insignie a ne „pouze“ závěsný znak.
Místostarostové se zde označují jako náměstci primátora a městský úřad je magistrátem.
Současné členění obcí podle zákona o obcích (§ 3, §
4, § 61 odst. 1)
Podle statusu
(typu obce) F s působnosti v územním obvodu
obce (územním |
Podle
rozsahu výkonu přenesené působnosti F s působnosti ve správním obvodu
obce |
▀ obce |
▀ městyse |
▀ města |
▀ se základním pověřením |
▀ s pověřeným obecním úřadem úúúřademúřadem |
▀ s rozšířenou působnosti |
▀
statutární města |
STATUTUTÁRNÍ MĚSTA (27) |
Kladno,
České Budějovice, Karlovy Vary, Jablonec nad Nisou, HradeKrálové, Jihlava,
Zlín, Olomouc, Přerov, Chomutov, Děčín, Frýdek-Místek, Havířov, Most,
Teplice, Karviná, Mladá Boleslav, Prostějov, Třinec. |
STATUTÁRNÍ MĚSTA BEZ STATUTU (19) |
Praha,
Plzeň, Ústí na Labem, Liberec, Pardubice, Brno, Ostrava, Opava |
STATUTÁRNÍ MĚSTA SE STATUTEM (8) |
V praxi se též používá i jiných
označení měst než uvedených v zákoně o obcích. Setkáváme se běžně zejména
s
- okresními městy kde sídlí
okresní orgány, jakými jsou okresní státní zastupitelství čí okresní soud,
- krajskými městy, které jsou
sídly samosprávných orgánů (14 měst) nebo se sídly správních krajů (8 měst
se sídly krajských soudu, krajských státních zastupitelství apod.,
- městy sídelními, v nichž
sídlí orgány s celostátní působnosti. Zejména se jedna o Prahu kde
sídlí naprostá většina takových institucí, ale též o Brno se sídlem
zejména všech nejvyšších justičních orgánů některých profesních komor
(daňových poradců, exekutorů, patentových zástupců apod. Zmínit se je
možno i o Olomouci se sídlem Státního fondu rozvoje bydlení a lékařské
komory či o Opavě, ve které sídli Státní úřad inspekce práce.
1.2
samostatná působnost obcí
Právo
obcí na samosprávu je obsaženo v první řadě v Ústavě a samozřejmě
v zákoně o obcích. Ústava současně poskytuje záruky proti zásahům
státní mocí do obecní samosprávy. Stát je zmocněn k zásahu jen vyžaduje-li to
ochrana zákona a jen způsobem stanoveným v zákoně. Ani vláda České
republiky nemůže svými usneseními zasahovat do samostatné působnosti obcí.
Právo na samosprávu obcí |
Ústava
České republika ani zákon o obcích, se nesnaží v žádné ze svých části
o vymezení obecné definice územní samosprávy. Oba tyto právní předpisy vč.
zákona o krajích tuto působnost víceméně jen konstatují a chrání. Zákon o
obcích pak ve svém ustanovení § 35 vymezuje její rozsah. Obecně se proto za
samostatnou působnost obce považuje její právo spravovat své záležitosti
samostatně a pří výkonu samostatné působnosti se řídit pouze zákony a jinými
právními předpisy vydanými na základě zákona. Při vydávání obecně závazných
vyhlášek pak pouze zákonem. Samostatnost je zvýrazněná tím, že do ní mohou
zasahovat státní orgány a orgány krajů pouze vyžaduje-li to ochrana zákona a
způsobem stanoveným v zákoně. Nutno ovšem doplnit, že ingerence orgánů
krajů do samostatné působnosti obcí byla dále minimalizována zrušením dozoru
kraje nad vydávání obecně závazných vyhlášek obcí. V současné době
zahrnuje pouze právo hejtmana kraje požadovat svolání mimořádného
zastupitelstva obce a souhlas ředitele krajského úřadu k jmenování a
odvolání tajemníka obce.
Ve zmíněném ustanovení § 35 zákona o obcích je uvedeno
jednak pozitivní vymezení samostatné působnosti viz. „záležitosti, které jsou
v zájmu obce a občana obce, a které do samostatné působnosti obce svěří
zákon“ a jednak negativní vymezení, které je možno z pozitivního odvodit
tak, že z působnosti obcí vyloučíme ty záležitosti, které jsou „zákonem
svěřeny krajům nebo jde o přenesenou působnost orgánů obce nebo je zvláštním
zákonem svěřena správním úřadům jako výkon státní správy“.
Zákonodárce si zřejmě při vymezení rozsahu samostatné působnosti
byl vědom jisté nekonkrétnosti a proto ve výčtu jednotlivých působnosti
odkazuje na § 84,
do samostatné působnosti zahrnuje i „péči obcí v souladu s místními
předpoklady a místními zvyklostmi o vytváření podmínek pro rozvoj sociální péče
a pro uspokojování potřeb svých občanů, tj. zejména uspokojování potřeby
bydlení, ochrany a rozvoje zdraví, dopravy a spojů, potřeby informací,
výchovy a vzdělávání, celkového kulturního rozvoje a ochrany veřejného
pořádku“. Dá se říci, že řada takto
obecně vymezených působnosti je dále konkretizována zvláštními zákony. Např.
přestupkovým zákonem na úseku ochrany veřejného pořádku, zákonem o působnosti
orgánů ČR v sociálním zabezpečení na úseku sociální péče, zákonem o státní
správě a samosprávě ve školství na úseku výchovy a vzdělávání.
Zastupitelstvo jako jediný ústavní a přímo občany volený orgán
obce v samostatné působnosti má takřka komplexní samosprávnou pravomoc.
Jak již bylo uvedeno je zejména v § 84 zákona o obcích uveden výčet
působnosti, které jsou samosprávného charakteru. Ve výčtu je obsaženo
celkem 21 položek. Některé z nich můžeme s přípustnou mírou
nepřesnosti seskupit podle jejich charakteru např. na:
·
působnosti koncepční, tj. schvalování programu rozvoje obce, schvalování územního plánu a
regulačního plánu obce, schvalování rozpočtu obce a závěrečného účtu,
vydávání obecně závazných vyhlášek, rozhodování o vyhlášení místního referenda,
navrhovat změny katastrálních území uvnitř obce, schvalovat dohody o změně
hranic obce a o slučování obcí, rozhodovat o spolupráci obce s jinými
obcemi,
·
konstitutivní působnost s vnějším zaměřením, tj.
zřizování trvalých a dočasných fondů, zřizování a rušení příspěvkových
organizací a organizačních složek obce, založení nebo rušení právnických osob
vč. rozhodování o účasti v již založených právnických osobách, delegování
zástupců obce na valnou hromadu obchodních společnosti, v nichž má obec
majetkovou účast, navrhovat a odvolávat zástupce obce do ostatních orgánů obchodních společností s majetkovou
účasti obce,
·
konstitutivní působnost
s vnitřním zaměřením, tj. volit z řad členů
zastupitelstva obce a odvolávat starostu, místostarosty a další členy rady,
určovat funkce, pro které budou členové zastupitelstva obce uvolnění, stanovit
počet členů rady obce, zřizovat a rušit výbory zastupitelstva, volit a
odvolávat předsedy výborů a další jejich členy, zřizovat a zrušovat obecní
policii, rozhodovat o zřízení a názvech částí obce, o názvech ulic a dalších
veřejných prostranství.
Dále do samostatné působnosti patří zejména udělování a odnímání
čestného občanství a cen obce, rozhodování v oblasti výše uvedeného
hospodaření obce, slučování či oddělování obcí. Starosta obce může požadovat po
Policii České republiky spolupráci při zabezpečování místních záležitosti
veřejného pořádku, oprávnění rady obce k ukládání sankcí (pokut) podnikajícím
fyzickým osobám a právnickým osobám. Výkon samostatné působnosti je svěřen
zejména voleným orgánům obce. K předcházením dřívějších pochybnosti
zákonodárce stanovil, že pokud zvláštní zákon upravuje působnost obce a
nestanoví, že jde o přenesenou působnost obce, platí, že jde vždy o samostatnou
působnost.
1.3
přenesená působnost obcí
Čl. 101
odst.
|
PŮSOBNOST OBCE |
SAMOSTATNÁ § 35 |
Pozitivní vymezení : ■ záležitosti, které jsou v zájmu obce a občanů obce
(zejména vymezeny v § 84, ■ záležitosti, které do samostatné působnosti svěří zákon Dále ve svém územním obvodu pečuje v souladu s místními předpoklady a místními zvyklostmi o vytváření
podmínek pro rozvoj sociální péče a pro uspokojování potřeb svých občanů.
Především o :
- uspokojování potřeb bydlení, -
ochrany a rozvoje zdraví, -
dopravy a spojů, -
potřeby informací, -
výchovy a vzdělání, -
celkového kulturního rozvoje, - ochrany veřejného pořádku. - |
Negativní vymezení : ■ pokud nejsou zákonem svěřený krajům
■ nejde o přenesenou působnost orgánů obce ■
působnost svěřena zvláštním zákonem
správním úřadům |
■ ve věcech , které stanoví zvláštní zákony
■ ve správním obvodu
■ podle rozsahu pověření obce |
Zákon 170/1849 ř.z. (Stadionovo obecní
zřízení) Přirozená působnost „vše co zájmu obce nejprve se
dotýká a v rámci svých hranic plně obstarat může“ |
SAMOSTATNÁ PŮSOBNOST
Základní
právní úprava
ZÁKON O OBCÍCH |
PŘENESENÁ
PŮSOBNOST |
PŘENESENÁ § 61 |
Ve
srovnání s výkonem samostatné působnosti se přenesená působnost odlišuje
následujícími charakteristickými znaky:
·
rozsah
výkonu přenesené státní správy je oproti samosprávě omezen pouze na
záležitosti, které jsou obcím výslovně svěřené zákonem, zvláštnosti obcí je, že
tyto záležitosti jsou jim svěřovány diferencovaně, když zákon o obcích
rozlišuje pro výkon přenesené působnosti
tři stupně obcí,
·
při
výkonu přenesené státní správy se orgány obce neřídí pouze zákony a jinými
právními předpisy, ale i usneseními vlády, směrnicemi ústředních správních
úřadů publikovanými ve Věstníku vlády pro orgány krajů a orgány obcí, návrhy
opatření, popřípadě
·
kontroly
výkonu přenesené působnosti,
·
orgány
obce vykonávající přenesenou státní správu jsou instančně podřízený věcně
příslušným orgánům krajů a odvětvově řízeny věcně příslušnými ústředními
správními orgány; stát tak spolu s dozorem disponuje oproti samosprávě
podstatně rozsáhlejšími a intenzivnějšími prostředky k zajištění řádného
výkonu přenesené působnosti obcemi,
·
vzhledem
k nestátnímu charakteru obcí a tím i výkonu úkolů státu nestáními subjekty
je výkon přenesené působnosti úplatnou záležitosti, obce se ovšem nerady
spokojují s tím, že za plnění úkolu státu nedostávají proplaceny skutečné
náklady, ale pouze příspěvek na náhradu nákladů spojených s výkonem
přenesené působnosti,
1.4
KATEGORIZACE OBCÍ
PRO VÝKON PŘENESENÉ STÁTNÍ SPRÁVY
Důvody nezbytnosti kategorizace obcí pro výkon přenesené státní
správy |
Pro výkon samostatné působnosti nejsou
obce nijak kategorizovány. Není tomu tak ale při výkonu přenesené působnosti.
Vzhledem k velkému počtu obcí v ČR a navíc s poměrně malým
počtem obyvatel ( do 1000 občanů takřka 80 % obcí ) nelze zajistit
kvalifikovaný výkon přenesené státní správy ve všech obcích. Tento neblahý stav
se odráží v nezbytné diferenciaci obcí podle rozsahu vykonávané přenesené
státní správy (přenesené působnosti). Zákon o obcích upravuje třístupňovou
diferenciaci, která je dále konkretizována zákonem č. 314/2002 Sb., o stanovení
obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou
působnosti, jakož i vyhláškou Ministerstva vnitra č. 388/2002 Sb., o stanovení
správních obvodů obcí s pověřeným obecním úřadem a správních obvodů obcí
s rozšířenou působnosti (dále jen vyhláška).
Obce se základním rozsahem výkonu
přenesené státní správy
Přenesená
státní správa je vykonávána všemi obcemi na území České republiky.
Nejpočetnější kategorii tvoří obce, v nichž je vykonávána státní správa
pouze v základním rozsahu, aniž je přihlédnuto k jejich velikosti,
významu či počtu obyvatel. Negativně je možno tyto obce vymezit tak, že se
jedná o obce, které nejsou obcemi s pověřeným obecním úřadem nebo obcemi
s rozšířenou působnosti. Pro vymezeni této kategorie zvláštní zákony
zpravidla uvádí, že určitou působnost vykonává „obec“ či „orgán obce“.
Obce s pověřeným obecním
úřadem
Obecně
jsou nazývány tzv. dvojkovými obcemi a byly zřízeny již v roce 1990. Tyto
obce jsou nyní jmenovitě stanoveny v příloze č. 1 zmiňovaného zákona č.
314/2002 Sb., kde je jich uvedeno podle krajů 388. Vedle základního pověření,
které vykonávají všechny obce je obcím tohoto stupně zvláštními zákony svěřena
i další působnost, kterou vykonávají ve svých správních obvodech vymezených
vyhláškou. Správní obvod se v tomto případě již nekryje s územím
obce, ale je rozšířen o území obcí pro něž je přenesená státní správa
vykonávána. Nutno ale doplnit, že pokud obec s pověřeným obecním úřadem
vykonává přenesenou státní správu v širším rozsahu i pro obce se základním
pověřením, neznamená to, že je jim nadřízená. Nikdy ji nepřísluší přezkoumávat
rozhodnutí obcí ze základním pověřením vydaná v jejich kompetenci.
Přezkumným orgánem zůstává příslušný odbor krajského úřadu.
Je-li
výkon přenesené působnosti svěřován této kategorii obcí zvláštní zákony
pak zpravidla stanoví, že přenesenou
působnost vykonávají „obce s pověřeným obecním úřadem“. To nebrání tomu,
aby v obcích této kategorie fakticky vykonávaly přenesenou působnost pro
správní obvod zvláštní orgány nebo pověřené komise rady.
Obce s rozšířenou působnosti
Zrušení
okresních úřadů jako územních orgánů státní správy s všeobecnou působnosti
na konci roku 2002 mělo za následek vznik obcí s rozšířenou působnosti.
Jde o 205 tzv. „trojkových“ obcí jmenovitě uvedených v zákoně č. 314/2002
Sb., které vedle základního pověření a pověření dvojkových obcí, vykonávají
další působnosti svěřené jím zvláštními právními předpisy. Zejména se jedná o
zhruba 80 % kompetencí zrušených okresních úřadů (zhruba 20 % přešlo na krajské
úřady). Jedná se o obce s nejširším pověřením k výkonu přenesené
státní správy a jejich správní obvody zahrnují příslušné správní obvody obcí
s pověřeným obecním úřadem i obcí se základním pověřením.
Ukládají-li
zvláštní zákony těmto obcím výkon přenesené státní správy hovoří o „obcí
s rozšířenou působnosti“. Ani v tomto případě se nejedná vůči obcím
s menším rozsahem výkonu přenesené státní správy o nadřízenost a
podřízenost.
Za
situace kdy jsou obce s vyšším než základním pověřením k výkonu
přenesené státní správy výčtově uváděny v zákoně, musel zákonodárce
stanovit i postup pro případ, že některá z nich nebude schopna
v rozsahu pověření přenesenou státní správu vykonávat. Pro tento případ
mohou mezi sebou obce vykonávající přenesenou státní správu ve správním obvodu
obce s pověřeným obecním úřadem uzavřít veřejnoprávní smlouvu. Totéž mohou
učinit obce s rozšířenou působnosti ve správním obvodu příslušného
krajského úřadu. Proces uzavírání tohoto typu specifických smluv upraví nový
zákon o správním řízení. V zákonem stanovených případech může Ministerstvo
vnitra rozhodnout o změně vykonavatele přenesené působnosti nebo o její
delegaci.
Uváděnou
třístupňovou diferenciaci obcí je nutno doplnit. Mezi obce se základním
pověřením a obce s pověřeným obecním úřadem existuje mezistupeň tj. obce
s matričním úřadem a obce se stavebním úřadem. Zcela samostatně pak stojí
hlavní město Praha s působnosti kraje.
1.5
ÚZEMNÍ
ZÁKLAD OBCÍ
„Každá část území České republiky
je součástí území některé obce, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (např. zák.
č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR, ve znění pozdějších předpisů)“ „Obec
má jedno nebo více katastrálních území“ § 18 zákona o obcích.
Změny území obce |
Jak bylo výše uvedeno patří území obce
k jejím základním charakteristickým znakům. Celé území České republiky je
fakticky členěno na území jednotlivých obcí (s výjimkou vojenských újezdů),
které tvoří jedno nebo více katastrálních území. Obce se tak nikdy nemohou
dělit o jedno katastrální území. To ovšem neznamená, že území (hranice) každé
obce je neměnné.
Ke změnám území či hranic obcí může
dojít zejména:
·
dohodou obcí
o změně hranic;
·
sloučením či
připojením;
·
oddělením
části obce;
·
zrušením
vojenského újezdu.
|
ÚZEMÍ OBCE „Každá část území ČR je součástí
území některé obce, nestanoví-li
zvláštní zákon jinak (zák. č. 222/1999 Sb., o zajišťování obrany ČR) „Obec má jedno nebo více katastrálních
území“ (§ 18 zákona o obcích) |
|
ZMĚNY ÚZEMÍ
OBCE |
Dohodou (VPS) – změny hranic obce bez sloučení,
připojení nebo oddělení |
Projednání : -
Katastrální
úřad Oznámení : -
Ministerstvu
financí -
finančnímu úřadu -
Českému úřadu země- měřičskému a katastr. |
Dohodou
o připojení k jiné obci, se
kterou sousedí |
Opis
dohody : -
Ministerstvu
vnitra -
Ministerstvu
financí -
katastrálnímu
úřadu -
finančnímu
úřadu |
Dohodou o sloučení obcí – dvě nebo více obcí, které spolu sousedí |
Pravomocným rozhodnutím KÚ - na základě kladného výsledku místního referenda konaného v oddělující se části obce - podání návrhu na oddělení |
- Po vyhlášení výsledku
referenda obec požádá MV - Rozhodnutí podkladem pro
změnu zápisu v KN |
Zrušením
vojenského újezdu (Březina,
Boletice, Libava, Hradiště) |
Zdroj: vlastní
Česká
republika se svými takřka 6 300 obcemi patří do absolutní evropské špičky, co
se počtu obcí týká. Totéž platí i pro průměrný počet obyvatel na jednu obec,
který se pohybuje kolem 1 600 občanů. Srovnatelná Francie však jednak
zdůrazňuje, že orgány obcí i v nejmenších z nich jsou základem
občanské společnosti, ale zejména zde platí jiný systém územní veřejné správy
(pouvoar municipel = oddělený systém územní státní správy a samosprávy), který
takový stav umožňuje. Bezprostředně po roce 1990 byly integračním snahy
sedmdesátých
a osmdesátých let minulého století označovány za administrativní a necitlivé
vůči potřebám občanů daných obcí. I když obdobný proces proběhnul ve
Švédsku na počátku osmdesátých let kdy se počet obcí snížil pod 300. Po roce
1990 u nás docházelo k opačnému vývoji, poznamenaném masovým vznikem
nových obcí jejich oddělováním od stávajících obcí. Často se jednalo o obce s několika
desítkami obyvatel, které nebyly způsobilé vykonávat přenesenou státní správu.
Do zákona o obcích byla proto vložená ustanovení, která další vznik takovýchto
malých obcí neumožňují. Nicméně velký počet obcí v ČR je záležitosti nadále
problémovou.
ÚZEMÍ OBCE A KATASTRÁLNÍ ÚZEMÍ
Je třeba
zdůraznit, že nelze ztotožňovat pojmy „území obce“ a „katastrální území“ (jedno či více), což se
často v praxi stává.
▀ Území obce, ve smyslu obecního zřízení, je pojem
právní, který společně s občany obce, majetkem obce a pravomocemi,
jimiž je obec nadána, právně a současně i fyzicky ohraničuje obec jako
samosprávnou korporaci,
▀ Katastrální území je technická jednotka (evidenční
pojem), kterou tvoří místopisně uzavřený a v katastru nemovitostí
společně evidovaný soubor nemovitostí (§ 2 písm. h) zákona
č. 256/2013 Sb.),
Podle platných právních předpisů
není možné, aby se území obce nekrylo s jedním či více katastrálními
územími, nebylo tomu tak vždy. Před rokem 1989 docházelo ke změnám hranic obcí
jejich odlučováním či slučováním z rozhodnutí okresního, resp. krajského
národního výboru a tento proces v podstatě nepodléhal žádným limitujícím
podmínkám, vyplývajícím z právních předpisů.
1.6
OBČANSKÝ
ZÁKLAD OBCÍ
Společenství občanů obce |
Ústavou
České republiky (čl. 99 odst. 1) a zákonem o obcích (§ 1) je obec, mj.
definována jako společenství občanů.
Nelze proto jinak než dovodit, že pokud by v předmětném území nebylo osob
s trvalým pobytem nemohlo by se jednat o obec. Obecní občanství tak patří
k základním a neopominutelným existenčním znakům každé obce.
Současná
právní úprava jednak vymezuje podmínky nabytí obecního občanství a následně
s ním, po dosažení věku zletilosti, spojuje určitá subjektivní práva.
Vymezuje i další okruh osob, které těmito právy zcela nebo zčásti rovněž
disponují, a to i když občany obce nejsou (osoby s právy občanů
obce). Ne každá osoba, která se v obci zdržuje a dokonce zde i bydlí
nebo podniká je jejím občanem. Podmínkou obecního občanství je, že se jedná
o fyzickou osobu, která je:
·
státním
občanstvím České republiky,
·
přihlášená
v obci k trvalému pobytu.
Práva
občanů obce
Každá
fyzická osoba, která splňuje podmínky občanství, ale nedisponuje zmiňovanými
subjektivními právy. Proto musí ještě
splňovat další podmínku, kterou je zletilost,
tedy věková hranice 18 let..
Teprve takovýto občan se může aktivně podílet a ovlivňovat chod obce. Disponuje
k tomu podle zákona o obcích ( § 16 ) těmito právy:
·
volit a být volen do zastupitelstva
obce za podmínek stanovených zvláštním právním
předpisem. Jedná se
o typické tzv. „blanketní“ ustanovení zákona, když pro naplnění tohoto práva je
občan odkazován na jiný právní předpis, kterým je v tomto případě zákon,
který upravuje volby do zastupitelstev obcí.
·
hlasovat v místním referendu za podmínek stanovených zvláštním
zákonem. Druhé a
současně poslední blanketní ustanovení odkazující při naplňování tohoto
práva na zákon o místním referendu.
·
vyjadřovat na
zasedání zastupitelstva obce v souladu s jednacím řádem svá stanoviska
k projednávaným věcem. Ač se
toto právo může jevit jako samozřejmé za předchozí právní úprav nebylo
vymezeno. Vystoupit na jednání obecního zastupitelstva bylo možno pouze
s jeho souhlasem. Současna právní úprava tak více odráží potřebu rozšíření
municipální demokracie a zapojení občana do dění v jeho obci. Nicméně
realizace práva nemůže být bezbřehá, proto nelze diskutovat na jakékoliv téma,
ale pouze to, které je na programu jednání a jednací řád zastupitelstva nám
může jeho rozsah modifikovat, nikoliv ale zakázat.
·
vyjadřovat se
k návrhu rozpočtu obce a k závěrečnému účtu obce za uplynulý
kalendářní rok, a to buď písemně ve stanovené lhůtě, nebo ústně na
zasedání zastupitelstva. Právo je
zachováno z předchozí právní úpravy. Jedná se o vyjádření stanoviska
občana k rozpočtu a závěrečného účtu před jeho schválením na
zastupitelstvu.
·
nahlížet do rozpočtu obce a do závěrečného
účtu za obce za
předcházející kalendářní rok, usnesení a zápisu z jednání zastupitelstva
obce, usnesení rady, výborů zastupitelstva a komisí rady obce a pořizovat si
z nich výpisy. „Nahlížecí právo“ je konstruováno tak,
že o čem se jedná veřejně tam je právo nahlížet do všech „výstupních“
písemností. V případě neveřejných zasedání je informativní hodnota omezena
pouze na usnesení.
·
požadovat projednání
určité záležitosti v oblasti samostatné působnosti radou obce nebo zastupitelstvem obce; je-li žádost podepsána nejméně 0,5 % občanů obce,
musí být projednána na jejich zasedání nejpozději do 60 dnů, jde-li o působnost
zastupitelstva obce nejpozději do 90 dnů. Občan může samozřejmě žádat o zařazení
na jednání zastupitelstva obce či rady obce jakéhokoliv bodu programu
s jediným omezením, že se týká samostatné působnosti. V takovém
případě je věci rady či zastupitelstva zda jej na program jednání vůbec zařadí
a pokud ano tak kdy. Jinak je tomu, když občan takovouto žádost doloží
stanoveným počtem podpisů. Je-li směřována vůči zastupitelstvu obce, musí být
projednání fakticky zařazeno na jeho nejbližší zasedání, když jejich zákonná
periodicita je nejméně 1x za 3 měsíce. V praxi je toto právo takřka
nerealizovatelné v prostředí velkých měst. Zde by musely být pořádány
rozsáhlé podpisové akce, které by samotný žadatel ztěžka zvládnul.
·
podávat orgánům obce návrhy, připomínky
a podněty; orgány obce
je vyřizují bezodkladně, nejdéle však do 60 dnů, jde-li o působnost
zastupitelstva obce, nejpozději do 90 dnů.
·
Je třeba
doplnit, že oprávněním občana obce uvedených v § 16 zákona o obcích odpovídá
povinnost obce, resp. jejích orgánů uplatnění daných oprávnění občanu obce
umožnit.
V případě, že by obec tato oprávnění neumožnila, porušila by tím zákon.
Osoby
s právy občanů obce
Nejen
občané obce disponují uvedeným katalogem práv. Vnitrostátní vývoj i vstup do
Evropské unie si vyžádal potřebu rozšířit jejich nositele i na další osoby,
které sice nenaplňují znaky občanství obce, ale svědčí jim jiné důvody, pro
aktivní využívání všech nebo jen některých práv občana obce.
Zákonodárce
v roce 2000 pod vlivem očekávaného vstupu do Evropské unie stanovil, že
všechna práva občana obce bude mít i cizí státní občan samozřejmě starší 18,
který je v obci hlášen k trvalému pobytu, stanoví-li tak mezinárodní
smlouva, kterou je Česká republika vázána a která byla vyhlášená. To má za
následek, že počínaje květnem roku 2004 disponují všemi výše uvedenými právy
občana obce státní příslušníci zemí Evropské unie, pokud jsou přihlášení
k trvalému pobytu v některé obci České republiky. S jedinou
výjimkou nemohou se stát osobou zastupující obec navenek nebo jejím zástupcem
(starostou - místostarostou, primátorem - náměstkem primátora). Jednalo-li by
se o občana jiné než členské země EU, měla by taková osoba práva občana obce
v České republice pouze pokud byla uzavřena příslušná bilaterální a
reciproční smlouva se zemí, ke které má taková osoba občanství.
Omezení pouze na státní příslušníky
jiných státu vyvolává diskusi, když osoby bez státní příslušnosti i když mají
trvalý pobyt v obci fakticky práv jejího občana nemohou nabýt.
Další skupinu osob s právy občanů
obce mají občané české republiky fyzické starší 18 let, které sice nemají
v obci trvalý pobyt, ale jsou vlastníky nemovitostí na
jejím katastrálním území. Od roku 2000 i oni mohou ovlivňovat život
v obci, když z titulu vlastnictví do rozpočtu obce přispívají.
Nemohou zde však volit a být volení, jakož nemohou zde hlasovat v místním
referendu.
Vystoupit na jednání zastupitelstva
k projednávaným věcem může i čestný občan obce.
Nelze opominout ani výkon tzv. petičního práva, podle kterého má každý právo obracet se sám
nebo jinými nejen na orgány státní, ale též orgány územní samosprávy se svými
žádostmi, návrhy a stížnostmi.
1.7
EKONOMICKÝ (MAJETKOVÝ)
ZÁKLAD OBCÍ
Ekonomickým základem, který opět patří k základním znakům
obce jako veřejnoprávní korporace s vlastní právní subjektivitou, je majetek obce. Obec
jako suverénní vlastník svého majetku disponuje všemi obecnými atributy, které
jsou s institutem vlastnictví spojeny.
Majetek obcí |
Obec hospodaří jak s majetkem nemovitým, tj. s pozemky a
stavbami spojenými pevně se zemí základem, tak s věcmi movitými včetně
finančních prostředků. Obec může svůj majetek získávat vlastní činnosti,
podnikatelskou činnosti, z vlastních příjmu podle rozpočtových pravidel
územních rozpočtů, bezúplatným převodem od státu, darování apod. Obec má
zákonem uloženo, že musí nebo je povinna svůj majetek využívat účelně a
hospodárně, pečovat o zachování a rozvoj svého majetku, vést evidenci svého
majetku, chránit svůj majetek před zničením, poškozením, odcizením nebo
zneužitím, chránit svůj majetek před neoprávněnými zásahy a včas uplatňovat
právo na náhradu škody a právo na vydání bezdůvodného obohacení. Rovněž trvale
sledovat, zda dlužníci včas a řádně plní své závazky, a zabezpečit, aby
nedošlo k jejich promlčení nebo zániku z nich vyplývajících práv.
Za účelem zajištění veřejné kontroly při nakládání s obecním
majetkem jsou obcím uloženy další povinnosti, které obecné vlastnické právo
neomezeně nakládat s předmětem vlastnictví poněkud omezují.
Omezené ručení
Obec nesmí pod hrozbou neplatnosti právního úkonu ručit svým
majetkem za závazky fyzických a právnických osob. Výjimkou jsou mj. závazky ze
smlouvy o úvěru, jsou-li peněžní prostředky úvěru určeny pro investici
uskutečňovanou s finanční podporou ze státního rozpočtu, státních fondů
nebo národních fondů, závazky z téže smlouvy, jsou-li peněžní prostředky
úvěrem získané určené pro investici do obcí vlastněných nemovitostí, závazky
těch, jejichž zřizovatelem je obec.
Zveřejňování záměru o nakládání s majetkem
Fakticky specifickou formou veřejné soutěže je povinnost obce
zveřejnit na svůj záměr, že hodlá svůj nemovitý majetek prodat směnit, darovat,
pronajmout nebo poskytnout jako výpůjčku. Záměrem je právně neformalizovaná
listina, v niž však musí být nejméně uvedeno, že obec hodlá určitým způsobem
naložit se svým movitým majetkem a předmětný majetek alespoň v základních
znacích stanovených zvláštními právními předpisy identifikovat.
Zveřejňování musí být učiněno na úřední desce obce po dobu 15 dnů
a před projednáním v příslušném orgánu obce. Sankci za nevyvěšení záměru
je neplatnost právního úkonu od samého počátku. Ze zveřejňovací povinnosti jsou
vyňaty pronájmy bytů a hrobových míst, jakož i pronájmy nebo výpůjčky majetku
obce na dobu kratší než 30 dnů nebo jde-li o pronájem nebo výpůjčku právnické
osobě zřízené obcí.
Rozpočet, závěrečný účet a přezkum hospodaření
K povinnostem obce jako účetní jednotky patří i sestavování,
veřejné projednávání a schvalování rozpočtu a závěrečného účtu. Ve všech případech je občan
obce starší 18 let a osoby s právy občanů obce oprávnění aktivně
rozpočet a závěrečný účet ovlivňovat. Veřejné projednávání spočívá v tom,
že obec je povinna již o samotných návrzích rozpočtu a závěrečného účtu
občany obce informovat. V průběhu projednáváni na zastupitelstvu se občané
mohou k rozpočtu a závěrečnému účtu ústně nebo písemně vyjadřovat a po
jejich schválení do nich nahlížet.
Přestože obec disponuje rozsáhlými vnitřními kontrolními nástroji
její hospodaření podléhá i vnějšímu nezávislému přezkumu. Obec požádá o
přezkoumání hospodaření obce za uplynulý kalendářní rok příslušný krajský úřad,
anebo zadá přezkoumání auditorovi nebo auditorské společnosti (dále jen
„auditor”). Přezkoumání hospodaření obce provádí kraj v přenesené působnosti.
Nepožádá-li však obec o přezkoumání svého hospodaření příslušný krajský úřad,
ani nezadá přezkoumání auditorovi, přezkoumá hospodaření obce příslušný krajský
úřad. Náklady na přezkoumání hospodaření obce auditorem uhradí obec ze svých
rozpočtových prostředků.
1.8
ORGÁNY OBCE
Působnost
obcí ať již samostatnou nebo přenesenou vykonávají orgány obce. Již bylo dříve
uvedeno, že Ústava České republiky vymezuje základní charakteristiku
zastupitelstva obce, když stanoví, že „obec je samostatně spravována
zastupitelstvem“. Dále mimo jiné vymezuje způsob volby zastupitelstva (tajným
hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva) a jeho
čtyřleté volební období. Zákon o obcích pak potvrzuje v §
SHAPE \* MERGEFORMAT
ORGANIZAČNÍ STRUKTURA OBECNÍHO
ZŘÍZENÍ |
Volí:
-Občané obce
starší 18 let -Cizinci
s trvalým pobytem v obci starší 18 let |
Samostatná působnost Přenesená působnost |
Zastupitelstvo obce |
Rada obce |
Starosta |
Obecní
úřad |
Zvláštní orgány |
Výbory |
Komise |
Pověřené
komise |
Obecní |
Zdroj: vlastní
Vzhledem
k tomu, že tentýž zákon zmiňuje vedle obcí i jiné druhy obecního zřízení,
tj. města a statutární města, vyjmenovává pro každé z nich jejich orgány
takto:
Zastupitelstvo
obce Zastupitelstvo
městyse Zastupitelstvo
města Zastupitelstvo
statutárního města Zastupitelstvo
městské části /obvodu |
Starosta Starosta Starosta Primátor Starosta |
Zvláštní
orgány obce Zvláštní
orgány městyse Zvláštní
orgány města Zvláštní
orgány statutárního
města Zvláštní
orgány městské
části /obvodu |
Obecní
úřad Úřad
městyse Městský
úřad Magistrát Úřad
městské části
/obvodu |
Rada
obce Rada
městyse Rada
města Rada
statutárního
města Rada
městské části /obvodu |
Zdroj:
vlastní
Zákon o
obcích rovněž stanoví, orgánem obce se může stát komise rady, ale pouze za
podmínky, že ji byl svěřen výkon přenesené státní správy. Komise rady se tak
mohou vyskytovat „pouze“ jako poradní a iniciativní orgán rady nebo
v případě pověření jako orgán obce. Hovoříme pak o pověřených komisích
rady. Orgánem obce je obecní policie.
Obec i kraj informují občany o
činnosti svých orgánů zejména na zasedání svého zastupitelstva.
1.9
ZASTUPITELSTVO OBCE
Zastupitelstvo
je nejvyšší orgán obce v její samostatné působnosti. Oporou pro takovou
charakteristiku je, že se jedná o jediný orgán obce s ústavním vymezením, jakož
i to, že je rovněž jediným občany přímo voleným orgánem obce. Jeho legitimita
se tak odvozuje přímo od občanů obce. Zastupitelstvo patří mezi kolegiální
orgány obce, což znamená, že je tvořeno členy zastupitelstva, které podle
intenzity funkčního zařazení k obcí členíme na „uvolněné členy
zastupitelstva“ a „ostatní ( neuvolněné)
členy zastupitelstva“.
Počet
členů zastupitelstva
Východiskem
pro stanovení počtu členů zastupitelstva je jednak počet obyvatel obce
k 1. lednu roku, v němž se konají volby a jednak velikost územního
obvodu obce. Počet členů se stanoví tak, aby zastupitelstvo obce mělo
v obci, městě, městském obvodu, městské části
do 500
obyvatel 5 až 15 členů
nad 500
do 3 000 obyvatel 7 až 15 členů
nad 3
000 do 10 000 obyvatel 11 až 25 členů
nad 10
000 do 50 000 obyvatel 15 až 35 členů
nad 50
000 do 150 000 obyvatel 25
až 45 členů
nad 150
000 obyvatel 35
až 55 členů.
Vztah počtu obyvatel k počtu členů zastupitelstva |
Zastupitelstvo,
které má být ve volbách zvoleno je, co se týče počtu jeho členů, ovládáno
zastupitelstvem, jehož funkční období končí. Toto zastupitelstvo totiž může
stanovit v mezích daných zákonem počet členů budoucího zastupitelstva.
Pokud se k tomu rozhodne, musí tak učinit se značným časovým předstihem 85
dnů přede dnem voleb. Do dvou dnů po stanovení počtu musí být toto oznámeno na
úřední desce obecního úřadu a případně i způsobem v obci obvyklým.
Předstih je důvodný, když se jedná o významnou informaci pro politické strany a
volební seskupení. Na jejím základě začínají sestavovat volební kandidátní
listiny. Pro případ, že by zastupitelstvo obce, jehož volební období je u
konce, bylo ve věci nečinné, stanoví zákon, že budoucí zastupitelstvo bude mít
stejný počet členů jako končící.
Význam zastupitelstva se fakticky zvyšuje v nejmenších obcích
do 500 obyvatel, pokud zde bylo voleno méně než 15 členů zastupitelstva.
V takových obcích se nezřizuje rada a zastupitelstvo se spolu se starostou
rozděluje i o její vyhrazenou působnost.
Zasedání zastupitelstva obce
Zastupitelstvo obce je jediným obecním orgánem, jehož zasedání
jsou vždy veřejné. Zásada veřejnosti zasedání obecního zastupitelstva je
provázána s povinnosti obecního úřadu informovat nejméně se 7 denním předstihem
před zasedáním zastupitelstva o místě, době navrženém programu připravovaného
zasedání zastupitelstva, a to na úřední desce a vedle toho i způsobem
v místě obvyklém Právo navrhovat program jednání mají ze zákona členové
zastupitelstva obce, rada obce a výbory. Tento výčet však může být doplněn o
další subjekty jednacím řádem zastupitelstva obce např. o komise, občany obce.
Návrhy je možno předkládat i přímo na zasedání zastupitelstva. Stane-li se tak,
pak ale o zařazení na program rozhodne zastupitelstvo. Veřejnost jednání
zastupitelstva ovšem nelze spojovat s všeobecným právem do jednání
zasahovat. Zde je možno rozlišovat
·
pasivní účastnickou způsobilost, která zahrnuje pouze právo
účasti, bez možnosti aktivního ovlivňování průběhu zasedání bez práva slova nebo
předkládání návrhu na program jednání. Tato způsobilost není omezena věkem,
občanstvím ani jiným podobným censem,
·
aktivní účastnickou způsobilost, která naopak zahrnuje nejen právo
účasti, ale i ovlivňování jeho průběhu. Vedle výše uvedených subjektů,
které mají právo činit návrhy na doplnění programu jednání i v jeho
průběhu jsou to dále subjekty disponující právem na udělení slova
v průběhu zasedání, tedy s právem vystupovat k jednotlivým
projednávaným bodům programu zasedání. Patří sem členové vlády nebo jimi určení
zástupci, senátoři, poslanci, zástupci orgánů kraje. Dále též předsedové
osadních výborů zřízených zastupitelstvem obce, občané obce a osoby
s právy občanů obce či tajemník obecního úřadu.
Podrobnosti
o jednání zastupitelstva obce si toto upraví svým vnitřním předpisem a to
jednací řád. Nicméně nemůže takto upravit usnášeníschopnost zastupitelstva
obce, která je stanovena zákonem o obcích. Podmínkou k tomu, aby zastupitelstvo
mohlo vůbec začít jednat, je přítomnost nadpoloviční většiny jeho členů. Je-li
tato podmínka splněna pak pro každé usnesení musí hlasovat nikoliv většina
přítomných členů, ale většina všech členů zastupitelstva obce.
Ustanovení § 93 odst. 1 zákona o obcích
uvádí, že obecní úřad má informační povinnost
o zasedání zastupitelstva, která se váže k obecnímu úřadu. Jde vlastně o
množinu informací, jejímiž dílčími prvky jsou informace nejméně o:
·
místě konání zastupitelstva (jeho formě),
·
době konání zastupitelstva,
·
navrženém programu jednání zastupitelstva.
Mezi formy zasedání obecního zastupitelstva patří ustavující,
řádné, náhradní a mimořádné.
FORMY ZASEDÁNÍ OBECNÉHO ZASTUPITELSTVA |
ŘÁDNÉ |
NÁHRADNÍ |
USTAVUJÍCÍ |
MIMOŘÁDNÉ |
■
svolává dosavad. starosta do 15 dnů ode dne vyhlášení výsledku voleb (rozh.
soudu) ■
řídí dosav. starosta/nejstarší člen zast. ■
volba starosty,/ místost./čl. rady |
■
v souladu se schváleným ročním plánem (1x3 měsíce) ■
svolává a zprav. řídí starosta |
■
při nepřitom-nosti nadpolo-viční většiny členů ■
do 15 dnů ■
program totožný s řádným zastupitelstvem |
■
iniciovat může nejméně 1/3 členů/
hejtman kraje ■
do 21 dnů od doručení žádosti ■
pro nečinnost může svolat místostarosta/člen zastupitelstva |
informace
o konání a programu 7 dnů předem vždy na území obce |
Ustavující
zasedání zastupitelstva
První zasedání zastupitelstva, které se koná po volbách se
s ohledem na svůj konstitutivní program, stanovený zákonem, nazývá
ustavujícím. Zákon o obcích stanoví, že toto zasedání nově zvoleného
zastupitelstva obce svolává dosavadní (funkčně dosluhující) starosta po
uplynutí lhůty pro podání návrhu soudu na neplatnost voleb nebo neplatnost
hlasování tak, aby se konalo do 15 dnů ode dne uplynutí této lhůty, a jestliže
byl návrh na neplatnost voleb nebo na neplatnost hlasování podán, do 15 dnů ode
dne právní moci rozhodnutí soudu o posledním z podaných návrhů, pokud žádnému z
podaných návrhů nebylo vyhověno. Pokud by se ustavující zasedání nově zvoleného
zastupitelstva obce nekonalo v uvedené lhůtě, svolá je po uplynutí této
lhůty Ministerstvo vnitra, ledaže soud vyhověl návrhu na neplatnost voleb nebo
na neplatnost hlasování. Informaci
o svolání ustavujícího zasedání zastupitelstva obce zveřejní Ministerstvo
vnitra na své úřední desce.
Dosavadní starosta nejen ustavující zasedání svolává, ale
zpravidla mu i předseda. Nicméně funkce předsedajícího ustavujícího zasedání se
může ujmout i nejstarší člen zastupitelstva obce. V obou případech právo řídit zasedání
trvá pouze do doby, než je zvolen starosta nebo místostarosta. To znamená, že
stávající starosta nebo nejstarší člen zastupitelstva „řídí“ složení slibu
členů nového zastupitelstva, volbu mandátové a volební komise a volbu starosty.
Nově zvolený starosta svým zvolením nabývá právo předsedat dále zasedání a
řídit volbu místostarostů a dalších členů rady. Zvolením je zákonem stanovený
program ustavujícího zasedání naplněn.
Řádné zasedání zastupitelstva
Pojem řádné zasedání ZoO nezná. Nicméně je takto v praxi
nazýváno zasedání zastupitelstva, které se schází podle potřeby nejméně však
jednou za tři měsíce, a to zpravidla na základě harmonogramu (plánu) zasedání
zastupitelstva, které si tento orgán obce sám sestavuje. Jednak při tom stanoví
termíny konání jednotlivých zasedání a jednak jejich program vyplývající
z působnosti zastupitelstva. Usnesením pak plán konání zasedání řádného
zastupitelstva schvaluje.
Náhradní zasedání zastupitelstva
Konání
náhradního zasedání zastupitelstva je podmíněno nepřítomností nadpoloviční
většiny členu zastupitelstva na řádném nebo mimořádném zasedání. Zastupitelstvo
obce je schopno se usnášet, pouze je-li přítomna nadpoloviční většina všech
jeho členů. Není-li tomu tak při zahájení jednání zastupitelstva nebo v jeho
průběhu, ukončí předsedající zasedání zastupitelstva obce. Do 15 dnů se pak
koná jeho náhradní zasedání, které se svolává tak jako řádné zasedání.
Mimořádné zasedání zastupitelstva
Mimořádné zasedání zastupitelstva se koná, požádá-li o to alespoň
jedna třetina členů zastupitelstva obce, nebo hejtman kraje. Stane-li se tak,
pak je starosta povinen svolat zasedání zastupitelstva obce, a to nejpozději do
21 dnů ode dne, kdy byla žádost doručena obecnímu úřadu. Neučinil- li by tak,
je ke svolání zastupitelstva oprávněn místostarosta, popřípadě jiný člen
zastupitelstva obce.
Hlasování na zasedání zastupitelstva
Stanovení způsobu hlasování, pořadí řečníků a dalších podrobnosti
jednání zastupitelstva si toto upraví svým vnitřním předpisem, kterým je
jednací řád. Nicméně, jak bylo výše uvedeno, ZoO stanoví, že každé zasedání
zastupitelstva je schopno se platně usnášet za předpokladu přítomnosti
nadpoloviční většiny všech členů. Stane-li se tak, je k platnému přijetí
usnesení, rozhodnutí nebo volbě potřeba rovněž nadpoloviční většiny všech členů
zastupitelstva.
Zápis z jednání zastupitelstva
O
průběhu zasedání zastupitelstva obce se pořizuje zápis, který podepisuje
starosta nebo místostarosta a určení ověřovatelé. Náležitosti zápisu ze
zasedání zastupitelstva obce stanoví Zákon obcích. Zápis je nutno vyhotovit do
10-ti dnů po skončení zasedání a musí být uložen na obecním úřadě
k nahlédnutí.
O námitkách člena zastupitelstva k zápisu rozhodne
nejbližší zasedání zastupitelstva.
1.10
ČLEN
ZASTUPITELSTVA OBCE
Členem zastupitelstva obce se může stát pouze občan obce starší 18
let a při splnění zákonných podmínek i cizinec s trvalým pobytem
v obci byli-li zvoleni a složili zákonem stanovený slib. Ukončením
hlasování nabývají zvolení občané mandát člena zastupitelstva a volební
komise jim následně vydá osvědčení o zvolení. Práv a povinnosti člena
zastupitelstva se zvolený občan ujímá bezvýhradným složením slibu zpravidla na
ustavujícím zasedání zastupitelstva a před tímto zastupitelstvem.
Text slibu:
"Slibuji
věrnost České republice. Slibuji na svou čest a svědomí, že svoji funkci budu
vykonávat svědomitě, v zájmu obce (města, městyse) a jejích (jeho) občanů a
řídit se Ústavou a zákony České republiky."
Člen zastupitelstva obce vykonává svůj mandát
osobně a v souladu se svým slibem a není přitom vázán žádnými příkazy.
Odmítnuti složení slibu nebo složení slibu s výhradou má za
následek zánik mandátu člena zastupitelstva.
Veřejná funkce |
Výkon funkce člena zastupitelstva se v souladu se zákonem č.
262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, považuje za výkon
veřejné funkce. Zákoník práce definuje (§ 201), že výkonem veřejné funkce se rozumí
plnění povinností vyplývajících z funkce, která je vymezená funkčním nebo
časovým obdobím a obsazována na základě přímé nebo nepřímé volby nebo
jmenováním podle zvláštních právních předpisů.
Podle tohoto zákona se za výkon veřejné funkce považuje například
výkon funkce poslance Poslanecké sněmovny Parlamentu, senátora Senátu
Parlamentu, člena zastupitelstva územního samosprávného celku nebo přísedícího.
Přiznání statutu veřejného funkcionáře má za následek, že člen zastupitelstva
nemůže být pro výkon své funkce krácen v právech vyplývajících z jeho
pracovního či obdobného poměru.
Z rozhodnutí zastupitelstva mohou být někteří jeho členové
pro výkon funkce dlouhodobě uvolnění. Zákon o obcích přitom nijak neomezuje
zastupitelstvo obce v tom, kolik jeho zastupitelů bude uvolněných a kolik
neuvolněných. Zejména v malých obcích je tak poměrně obvyklé,
že z finančních důvodů není uvolněn žádný člen zastupitelstva obce.
Je třeba zdůraznit, že výkon funkce člena zastupitelstva nelze za
žádných okolnosti považovat za
pracovněprávní vztah. Žádný ze
zastupitelů se po svém zvolení a složení slibu nestává zaměstnancem obce a ani
obec není vůči členům zastupitelstva jejich
Práva a povinnosti členů zastupitelstva při výkonu funkce
Člen zastupitelstva má při výkonu
funkce mj. práva:
Iniciativní tj. předkládat zastupitelstvu obce, radě
obce, výborům a komisím návrhy na projednání,
Interpelační tj. vznášet dotazy, připomínky a podněty na
radu obce a její jednotlivé členy, na předsedy výborů, na statutární orgány
právnických osob, jejichž zakladatelem je obec, a na vedoucí příspěvkových
organizací a organizačních složek, které obec založila nebo zřídila; písemnou
odpověď musí obdržet do 30 dnů,
Informační tj. požadovat od zaměstnanců obce zařazených
do obecního úřadu, jakož i od zaměstnanců právnických osob, které obec založila
nebo zřídila, informace ve věcech, které souvisejí s výkonem jeho funkce;
informace musí být poskytnuta nejpozději do 30 dnů.
Dále má právo na :
odměnu
● uvolněný člen zastupitelstva = nárok na měsíční odměnu a odměnu
při skončení funkčního období,
●neuvolněný člen zastupitelstva = může být poskytnuta
měsíční odměna
pracovní volno,
● uvolněný člen
zastupitelstva = bez náhrady mzdy ve veřejném zájmu,
● neuvolněný člen zastupitelstva = s náhradou mzdy.[8]
Člen zastupitelstva má rovněž nárok
na náklady spojené s výkonem funkce pokud
jsou spojené s výkonem funkce (cestovní a jiné náklady).
Mezi povinnosti člena zastupitelstva patří při výkonu funkce zejména zúčastňovat se zasedání zastupitelstva
obce, případně jiných orgánů obce, je-li jejich členem, plnit úkoly, které mu
tyto orgány uložily, hájit zájmy občanů obce a jednat a vystupovat tak, aby
nebyla ohrožena vážnost jeho funkce.
Zánik mandátu člena zastupitelstva
Mandát člena zastupitelstva
zaniká :
·
Toto je marginálie |
·
Toto je marginálie |
·
ze zákona, splněním stanovené skutečnosti, a
to bez rozhodování nebo souhlasu orgánu obce. Rozhodnými skutečnostmi pro zánik
mandátu jsou mj. odmítnutí složení slibu,
složení slibu s výhradou, úmrtí člena zastupitelstva.
·
z vůle zastupitelstva, mj. vysloví-li to příslušné zastupitelstvo z důvodů pravomocného
rozhodnutí soudu, kterým byl člen zastupitelstva odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody, člen zastupitelstva přestal být volitelným nebo pro
neslučitelnost funkcí.
Mandát člena zastupitelstva zaniká
•
ukončením hlasování ve druhý den voleb ve 14:00
hodin,
•
odmítnutím
složení slibu nebo složením slibu
s výhradou,
•
odstoupením,
•
neslučitelností funkce,
•
ztrátou volitelnosti, (např. změna trvalého pobytu)
•
dnem sloučení, připojení obcí
•
pravomocným rozhodnutím soudu, kterým byl odsouzen k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody
•
úmrtím.
Funkce člena ZK je veřejnou funkcí a zastupitel
nesmí být zkrácen na právech, vyplývajících z jeho pracovního nebo jiného
obdobného poměr.
§ 68 odst.
1 Zastupitelstvo
obce při stanovení počtu členů zastupitelstva obce přihlédne zejména k
počtu obyvatel a velikosti územního obvodu. Mandát
člena zastupitelstva obce vzniká zvolením; ke zvolení dojde ukončením
hlasování. Člen
zastupitelstva obce skládá slib před zastupitelstvem obce na začátku
prvního zasedání zastupitelstva obce, jehož se po svém zvolení zúčastní. Slib je
složen bezvýhradným pronesením slova "slibuji". Člen zastupitelstva obce potvrdí
složení slibu svým podpisem. Člen zastupitelstva obce vykonává svůj
mandát : ■ osobně a ■ v souladu se svým slibem a ■ není přitom vázán žádnými příkazy. Funkce člena zastupitelstva obce je veřejnou
funkcí. Člen
zastupitelstva obce nesmí být pro výkon své funkce zkrácen na právech
vyplývajících |
POČET ČLENŮ
ZASTUPITELSTVA do 500 obyvatel 5 až 15 členů nad 500 do 3 000 obyvatel 7 až 15 členů nad 3 000 do 10 000 obyvatel 11 až 25 členů nad 10 000 do 50 000 obyvatel 15 až 35 členů nad 50 000 do 150 000 obyvatel 25 až 45 členů nad 150 000 obyvatel 35 až 55 členů. nad 500 do 3
000 obyvatel 7 až 15 členů nad 3 000 do
10 000 obyvatel 11 až 25 členů nad 10 000 do
50 000 obyvatel 15 až 35 členů nad 50 000 do
150 000 obyvatel 25 až 45 členů nad 150 000
obyvatel 35 až 55 členů. |
TEXT
SLIBU "Slibuji
věrnost České republice. Slibuji na svou čest |
NAVAZUJÍCÍ USTANOVENÍ § 201 ZÁKONÍKŮ PRÁCE „
Výkonem veřejné funkce se pro účely tohoto zákona rozumí plnění povinností
vyplývajících z funkce, která je a)
vymezená funkčním
nebo časovým obdobím a b)
obsazována na
základě přímé nebo nepřímé volby
nebo jmenováním podle zvláštních právních předpisů. Výkonem
veřejné funkce je například výkon
funkce poslance Poslanecké sněmovny
Parlamentu, senátora Senátu Parlamentu, člena
zastupitelstva územního samosprávného celku nebo přísedícího“ |
VZNIK MANDÁTU
ČLENA ZASTUPITELSTVA |
Mandát člena zastupitelstva obce vzniká zvolením
(okamžikem ukončení hlasování ve volební místnosti) Je na příslušné volební komisi, aby zjistila výsledky voleb a
následně je oznámila. Po zjištění a vyhlášení výsledků voleb registrační
úřad vydá nejpozději do prvního zasedání zastupitelstva zvoleným kandidátům
osvědčení o zvolení. Osvědčení se vydává až po uplynutí lhůt pro rozhodnutí soudu o
návrhu na neplatnost voleb, neplatnost hlasování nebo neplatnost volby
kandidáta. Složení slibu před zastupitelstvem je podmínkou pro výkon mandátu,
nikoliv pro jeho vznik. Odmítnutím složení slibu nebo jeho složením
s výhradou mandát zaniká. |
ZÁNIK MANDÁTU
ČLENA ZASTUPITELSTVA |
ZE ZÁKONA ■ odmítnutím složení
slibu ■ složením slibu s výhradou ■ úmrtím člena
zastupitelstva ■ dnem,
kdy starosta nebo primátor
obdrží písemnou rezignaci člena zastupitelstva na mandát (rezignaci
nelze vzít zpět) ■
dnem voleb do zastupitelstva obce ■
dnem sloučení obcí nebo připojení obce k jiné obci. |
Z VŮLE ZASTUPITELSTVA ■
vysloví-li to příslušné zastupitelstvo z důvodů pravomocného
rozhodnutí soudu, kterým byl člen zastupitelstva odsouzen
k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ■ člen zastupitelstva přestal být volitelným ■ pro neslučitelnost funkcí |
Mandát zaniká ze zákona,
splněním stanovené skutečnosti, bez rozhodování nebo souhlasu orgánu obce. |
Zastupitelstvo
konstatuje, zda jsou splněny podmínky pro zánik mandátu. Pokud
zastupitelstvo uzná splnění podmínky zániku mandátu, nemůže již rozhodnout
jinak, než tak, že mandát zaniká. |
|
PRÁVA ČLENŮ
ZASTUPITELSTVA PŘI VÝKONU
FUNKCE |
Iniciativní ► předkládat zastupitelstvu obce, radě obce,
výborům |
Interpelační
► vznášet
dotazy, připomínky a podněty |
Na odměnu
► uvolněný
člen zastupitelstva = nárok na a) měsíční odměnu a b) odměnu při skončení funkčního období, neuvolněný
člen zastupitelstva = může být
poskytnuta měsíční odměna |
Informační
► požadovat
od zaměstnanců obce zařazených do obecního úřadu, jakož i od zaměstnanců
právnických osob, které obec založila nebo zřídila, informace ve věcech, které souvisejí |
Na náklady spojené s výkonem funkce ► nezbytně nutně vynaložené náklady spojené s výkonem funkce
(cestovní a jiné náklady) |
POVINNOSTI ČLENŮ
ZASTUPITELSTVA PŘI VÝKONU
FUNKCE |
► zúčastňovat
se zasedání zastupitelstva obce, případně jiných orgánů obce, je-li jejich
členem, ►plnit
úkoly, které mu tyto orgány uložily, ►hájit
zájmy občanů obce, ►jednat
a vystupovat tak, aby nebyla ohrožena vážnost jeho funkce |
Na pracovní volno ► uvolněný člen zastupitelstva = bez náhrady mzdy ve veřejném zájmu ► neuvolněný
člen zastupitelstva = s náhradou mzdy !!! max. 20 pracovních dnů
(směn) v kalendářním roce (§ 201 odst. 3 zákoníku
práce) |
1.11
RADA OBCE
Výkonný orgán obce |
Rada obce je výkonným orgánem obce v
oblasti samostatné působnosti. V přenesené působnosti rada rozhoduje jen, stanoví-li tak
zákon, zde jde především o pravomoc vydávat nařízení obce. Za výkon své činnosti jsou členové rady
odpovědni zastupitelstvu.
Tento orgán volí zastupitelstvo obce
z řad svých členů, rovněž stanoví počet jejích členů, který musí být
nejméně
Zdroj:
vlastní
Rada obce rozhoduje o záležitostech,
které jsou jí svěřeny zákonem o obcích mj. jí přísluší zabezpečovat hospodaření
obce podle schváleného rozpočtu a provádět rozpočtová opatření v rozsahu
stanoveném zastupitelstvem obce, plnit vůči právnickým osobám a organizačním
složkám založeným nebo zřízeným zastupitelstvem obce úkoly zakladatele nebo
zřizovatele podle zvláštních právních předpisů, nejsou-li vyhrazeny
zastupitelstvu obce, rozhodovat ve věcech obce jako jediného společníka
obchodní společnosti, vydávat nařízení obce, na návrh tajemníka obecního úřadu
jmenovat a odvolávat vedoucí odboru obecního úřadu v souladu se zákonem o
úřednících územně samosprávných celků (zák.č. 312/2002 Sb.) a schvalovat
organizační řád obecního úřadu.
Vedle
vyhrazené působnosti přísluší radě obce i zabezpečování rozhodování
v ostatních záležitostech patřících do samostatné působnosti obce, pokud
nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo obce
nevyhradilo (např. zadávání veřejných zakázek).
Rada obce rozhoduje nadpoloviční
většinou všech členů, schází se na základě svolání starosty podle potřeby.
Schůze rady obce jsou neveřejné a ze schůzí se vyhotovuje zápis, jehož obsahem
je počet přítomných členů, schválený program, průběh a výsledek hlasování
a přijatá usnesení. Zápis se vyhotoví do 7 dnů, který podepisuje starosta
spolu s místostarostou nebo jiným členem rady. Zápis musí být uložen u obecního
úřadu k nahlédnutí členům zastupitelstva obce.
PŮSOBNOST RADY
OBCE |
·
výkonná zahrnující - přípravu jednání zastupitelstva
obce, - plnění usnesení zastupitelstva
obce, |
·
vyhrazená , v jejímž rámci je
jí svěřeno - zabezpečovat hospodaření
obce podle schváleného rozpočtu a provádět rozpočtová opatření v rozsahu
stanoveném zastupitel- stvem
obce, - plnit
vůči právnickým osobám a organizačním složkám zalo- ženým nebo zřízeným zastupitelstvem
obce úkoly zakladatele nebo zřizovatele podle zvláštních
právních předpisů, nejsou-li vyhrazeny zastupitelstvu obce, - rozhodovat ve věcech obce
jako jediného společníka
obchodní společnosti - vydávat
nařízení obce, -
projednávat a řešit návrhy, připomínky a podněty předložené - stanovit rozdělení pravomocí
v obecním úřadu, zřizovat - na návrh tajemníka obecního úřadu
jmenovat a odvolávat ve- doucí odboru obecního úřadu
v souladu se zákonem o úřed- nících územně samosprávných
celků (zák.č. 312/2002 Sb.), - kontrolovat plnění úkolů
obecním úřadem a komisemi v oblasti samostatné působnosti obce,
- stanovit celkový počet zaměstnanců obce v obecním úřadu -
přezkoumávat na základě podnětu opatření přijatá obecním úřadem v samostatné působnosti
a komisemi, -
schvalovat organizační řád obecního úřadu, -
zřizovat a zrušovat podle potřeby, komise rady obce, jmenovat -
stanovit pravidla pro přijímání a vyřizování petic a stížnosti, -
plnit úkoly stanovené zvláštním zákonem. |
■ s právem převodu (na jiný orgán obce) - ukládání
pokut ve věcech samostatné působnosti obce; tuto působnost může rada obce svěřit
příslušnému odboru obecního úřadu zcela nebo zčásti, - rozhodování o uzavírání
nájemních smluv a smluv o výpůjčce; tuto působnost může rada obce svěřit
rovněž příslušnému odboru obecního úřadu, ale též příspěvkové
organizaci obce zcela nebo zčásti. Vedle vyhrazené působnosti
přísluší radě obce i zabezpečování rozhodování v ostatních záležitostech
patřících do samostatné působnosti obce, pokud nejsou vyhrazeny zastupitelstvu obce nebo pokud si je zastupitelstvo
obce nevyhradilo (např. zadávání veřejných zakázek). |
Rada obce je rovněž oprávněná ukládat pokuty
podnikajícím fyzickým a právnickým osobám (§ 58), přičemž postupuje podle
správního řádu. Tuto svou kompetenci však může přenést i na jiný orgán obce.
1.12
STAROSTA (PRIMÁTOR)
Mimořádné postavení starosty |
Funkce starosty (primátora ve
statutárních městech), ale i místostarosty (náměstka primátora ve statutárních
městech) je charakterizována těmito základními znaky:
·
může se jim stát pouze občan České
republiky a občan obce s právem volit, bez jakéhokoliv věkového nebo
kvalifikačního omezení, nicméně cizinec s trvalým pobytem v obci a
vlastník nemovitosti v obci, kteří mají práva občanů obce, ale nestávají
se jejími občany, se starostou nemohou stát,
·
musí se jednat o člena zastupitelstva
obce, které jej volbou ustanovuje do funkce a rovněž odvolává z funkce
(je-li starosta odvolán ze své funkce nepřestane být členem zastupitelstva, do
kterého byl zvolen občany obce a osobami s právy občanů obce),
·
je členem rady nepodléhajícím volbě (starosta tak nemůže být z rady
obce odvolán samostatně, je-li odvolán však odvolán nebo se vzdá funkce
starosty přestává být automaticky členem rady obce),
·
z rozhodnutí zastupitelstva obce vykonává svou funkci jako jeho
uvolněný člen,
·
stojí v čele obecního úřadu, je jeho součásti a odpovídá
zastupitelstvu za jeho činnost buďto přímo nezřídil-li funkci tajemníka nebo
nepřímo byla-li tato funkce zřízená, když tajemník je z výkonu své funkce
odpovědny starostovi a starosta
zastupitelstvu obce (místostarosta je rovněž součásti obecního úřadu, ale v jeho
čele může stát pouze když zastupuje starostu).
Z předchozího
výkladu o orgánech obce a z těchto základních znaků vyplývá, že postavení
starosty v obcí je zcela mimořádné. Když doplníme jeho působnost i o
zřizování zvláštních orgánů obce a jmenování jejich členů, vedení obecní
policie a pověřování komisí rady výkonem přenesené působnosti není fakticky
orgán obce, jehož činnost by aktivně neovlivňoval. To se ovšem nedotýká pouze
orgánu obce, ale celého jejího chodu. Působnost starosty tak není vymezena
pouze zákonem o obcích, ale celou řadou dalších právních předpisů (viz. dále).
Zastupování obce starostou
Vztah mezi orgány obce v samostatné
působnosti a vnějším prostředím je zprostředkováván starostou, který obec
zastupuje navenek. Toto zastupování však není totožné se zastupováním
právnických osob statutárními orgány, jak stanoví občanský zákoník a příp. i zákon
o obchodních korporacích. Pokud by ale starosta provedl za obec úkon, který
vyžaduje předchozí schválení zastupitelstva nebo rady obce, byl by postižen
absolutní neplatnosti.
Uvedené ale neplatí v případech kdy
starosta plní podle zákona úkoly zaměstnavatele. Pak má postavení statutárního
orgánu zaměstnavatele, a to ve dvou případech:
·
fakultativně
- nebyla-li zřízená funkce tajemníka
obecního úřadu, pak starosta uzavírá a ukončuje pracovní poměr se
zaměstnanci obce a stanoví jim plat; vedoucí odborů jmenuje a odvolává podle
zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků (dále jen zákon
o úřednících) a stanoví jim plat, není-li zřízena rada obce,
·
obligatorně - vůči všem uvolněným členům zastupitelstva
obce a tajemníkovi obecního úřadu pokud jej jmenoval.
Starostu
obce zastupuje místostarosta, přičemž zastupitelstvo může zvolit i více
místostarostů a svěřit jim některé úkoly. Bylo-li zvoleno více místostarostů
pak zastupitelstvo obce určí tzv. I. místostarostů, který po dobu nepřítomnost
zastupuje starostu nebo jej zastupuje po dobu, kdy starosta nevykonává funkci
(pracovní neschopnost, karanténa, péče o dítě, dovolená).
Působnost starosty podle zákona o obcích
Vedle již zmiňované sistační působnosti
starosty vůči radě obce, působnosti k zastupování obce navenek a jako
statutárního orgánu zaměstnavatele je možno další jeho kompetence vymezené
zákonem o obcích rozdělit na:
·
zřizovatelské,
kam patří mj. jmenování a odvolávání
tajemníka za podmínek stanovených zákonem o o obcích a zákonem o úřednících, po
předchozím souhlasu ředitele krajského úřadu, tajemníkovi rovněž stanoví plat,
·
informační,
která generálně stanoví odpovědnost
starosty za informování veřejnosti o činnosti obce a zahrnuje řadu dílčích
informačních povinností, mezí které patří např. vůči občanům o činnosti obce na
zasedání zastupitelstva obce a dále jiným způsobem v místě obvyklém
(místními tiskovinami a rozhlasem, informačními kiosky, veřejnými deskami),
vyvěšování právních předpisů obce, záměrů o nakládání s nemovitým majetkem
obce a dohod obcí o připojení nebo sloučení na úřední desku a dále způsobem
v místě obvyklém,
·
ostatní, kam patří např. požadovat po Policii České
republiky spolupráci při zabezpečování místních záležitostí veřejného pořádku, rozhodování
o záležitostech samostatné působnosti obce svěřených mu radou obce.
1.13
OBECNÍ ÚŘAD
Obecní
úřad (magistrát ve statutárních městech) tvoří a v jeho čele stojí
starosta, místostarosta, tajemník obecního úřadu, je-li tato funkce zřízena a
zaměstnanci obce zařazení do obecního úřadu (o postavení zaměstnanců obce
samostatná kapitola dále) .
Ve statutárních městech se obecní úřad
označuje jako magistrát a úřady jednotlivých městských obvodů či částí se
nazývají úřad městského obvodu či úřad městské části. Podle rozhodnutí rady
obce se obecní úřad může členit na odbory a oddělení. Za účelem vymezení vnitřního uspořádání
obecního úřadu rada obce vydává organizační řád obecního úřadu.
Obecní úřad je orgánem, který vykonává
úkoly obce v přenesené působnosti, pokud nejsou svěřeny do pravomoci
jiného orgánu obce. V oblasti samostatné působnosti plní obecní úřad úkoly, které
mu uložilo zastupitelstvo obce nebo rada obce a pomáhá výborům zastupitelstva a
komisím rady v jejich činnosti. Zde je nutno připomenout a upozornit, že
všechny písemnosti, které obecní úřad vydává v samostatné působnosti musí
být označeny pod hlavičkou příslušné obce nikoliv obecního úřadu.
V případě výkonu přenesené působnosti se již uvádí konkrétní obecní úřad.
Tajemník
Statutární orgán v pracovněprávních vztazích |
Tajemník obecního úřadu je odpovědný za plnění úkolů obecního úřadu
v samostatné působnosti i v přenesené působnosti. Do jeho funkce ho jmenuje starosta obce s předchozím souhlasem ředitele
krajského úřadu a starostovi je také tajemník ze své funkce odpovědný. Funkce
tajemníka se povinně zřizuje v obcích s pověřeným obecním úřadem
a v obcích s rozšířenou působností, ostatní obce zřídit funkci tajemníka
obecního úřadu mohou, ale nemusí. Tajemník
nesmí vykonávat funkce v politických stranách a hnutích, může být však
jejích členem, zúčastňuje se zasedání zastupitelstva obce a schůzí rady
obce s hlasem poradním. V obcích, kde
nepůsobí tajemník, plní jeho úkoly starosta.
Tajemník obecního úřadu není orgánem
obce (je to úředník a
nikoliv politik, jako je starosta či ostatní zastupitelé).
Má rozhodovací povinnosti např. o
vyloučení vedoucích odborů obecního úřadu z projednávání a rozhodování
věcí ve správním řízení z důvodu podjatostí a činí potřebná opatření k
zajištění dalšího řízení. K jeho právům náleží také stanovování platů
zaměstnancům obce zařazeným do obecního úřadu, řízení a kontrola organizačních
složek obce, pokud zastupitelstvo nestanoví jinak. V jeho pravomoci je
vydání spisového řádu, skartačního plánu a pracovního řádu, případně
dalších interních normativních aktů obecního úřadu.
Základní povinností tajemníka je
zajišťování plnění úkolů obce v přenesené působnosti
s výjimkou věcí svěřených radě nebo zvláštnímu orgánu obce, plní také úkoly
uložené mu zastupitelstvem, radou nebo starostou obce.
1.14
ZVLÁŠTNÍ ORGÁNY OBCE
Zřizování
zvláštních orgánů obce, jmenovat a odvolávat jejich členy, přísluší pouze
starostovi obce. Učinit tak ale může pouze v případech stanovených
zvláštními zákony, a to pro výkon přenesené působnosti obce. V čele zvláštního orgánu obce může být jen osoba,
která, prokázala zvláštní odbornou způsobilost v oblasti přenesené
působnosti, pro jejíž výkon byl zvláštní orgán zřízen. Toto ustanovení se
nevztahuje na případy, kdy v čele orgánu obce stojí starosta.
Příkladem zvláštního orgánu obce je povodňová komise podle vodního zákona, bezpečnostní rada obce podle krizového zákona, anebo např. komise pro sociálně-právní ochranu dětí,
kterou zřizuje starosta obce s rozšířenou působností.
Podle
§ 1 odst. 1 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní
policii, ve znění pozdějších předpisů,
je obecní policie orgánem obce, který zřizuje a zrušuje zastupitelstvo obce
obecně závaznou
vyhláškou. Úkoly obecní policie plní v obcích, které jsou městy nebo statutárními
městy, a v hlavním městě Praze městská policie. Obecní policie zabezpečuje místní
záležitosti veřejného pořádku v rámci působnosti obce a plní
další úkoly, pokud tak stanoví zákon. Každý má právo obracet se na zaměstnance
obce zařazené do obecní policie (tj. na strážníky) se žádostí o pomoc;
strážníci jsou povinni v rozsahu svých úkolů požadovanou pomoc poskytnout.
Při plnění svých úkolů spolupracuje obecní policie s Policií České
republiky.
Obecní policii řídí starosta, pokud zastupitelstvo obce
nepověří řízením obecní policie jiného člena zastupitelstva obce. Obecní
policie může na základě veřejnoprávní smlouvy vykonávat úkoly i na území
jiné obce nebo obcí, které jsou smluvními stranami této smlouvy.
1.15
ORGÁNY ZASTUPITELSTVA A RADY OBCE
Orgány základních orgánů obcí |
Kolegiální
orgány obce vykonávající samostatnou působnost jsou jednak voleny občany obce
z řad svých spoluobčanů ucházejících se o zastupitelský mandát a jednak
občany, jimž už byl zastupitelský mandát svěřen. Není cílem municipální zastupitelské
demokracie, aby takoví občané vynikali vždy pouze odbornými znalostmi
v oblastech samostatné působnosti obce. V současné soutěži
politických stran a seskupení bývá mnohdy nakonec potlačeno i toto kritérium.
Zákon o obcích umožňuje přijímat zastupitelstvu obce a radě obce odborně
kvalifikovaná rozhodnutí tím, že jsou před schválením diskutována nejen
schvalovacím orgánem, ale i v jeho odborných aktivech k tomu účelu
zřízených. Jejich smysl samozřejmě nespočívá pouze v požadované odbornosti,
která by ale měla být vždy upřednostněna. Neopominutelný je zde i aspekt účasti
co nejširšího spektra občanů na správě věci veřejných, které se jich
bezprostředně dotýkají. Cesta k tomu spočívá mimo jiné i v zapojení
občanů do záležitosti obce prostřednictvím výborů zastupitelstva a komisí rady.
Jde o
občanský aktiv, který se do obecního zřízení vrátil účinnosti nového zákona o
obcích v roce 2000. Výbory zastupitelstva obce jsou právně koncipovány
jako iniciativní, kontrolní a výkonné (plní úkoly uložené jim zastupitelstvem
obce) orgány svého zřizovatele, které mu předkládají svá stanoviska a návrhy a
jsou mu rovněž ze své činnosti odpovědny. V ustanovení § 117 odst. 1
zákona o obcích se sice uvádí, že zastupitelstvo obce výbory může zřídit.
Nicméně již v následujícím odstavci zákona o obcích zavazuje direktivně
zastupitelstvo obce k bezvýjimečnému zřízení 2 výborů.
S
dílčími výjimkami v případě osadního výboru platí pro všechny výbory
zastupitelstva obce, že jsou voleny
zastupitelstvem obce, předsedou je vždy člen zastupitelstva obce zvoleny jim do
této funkce, tím je garantováno i právo výboru k prezentaci (právo
slova) svých stanovisek na jednání zastupitelstva obce prostřednictvím člena
zastupitelstva stojícího v čele výboru, který pro výkon funkce může být i
uvolněn.
Dále, že
plní úkoly, které jim uloží zastupitelstvo obce, jednotliví členové
zastupitelstva jim mohou předkládat návrhy na projednání. Předkládají návrhy
k zařazení na pořad jednání zastupitelstva obce.
Počet členů
výboru je vždy lichý. Výbory se schází jako neveřejné podle potřeby a členství
ve výboru může být spojeno s odměnou.
Zastupitelstvo
povinně zřizuje finanční výbor a
kontrolní výbor. Oba výbory zřizuje
zastupitelstvo obce vždy a v nejméně tříčlenném složení. Za situace kdy
oba výbory mají kontrolní působnost a z členství v nich jsou
vyloučení starosta, místostarosta, tajemník obecního úřadu a též osoby
zabezpečující rozpočtové a účetní práce na obecním úřadu. Z provedených
kontrol pořizují zápisy, které jsou předkládány zastupitelstvu obce.
Finanční výbor provádí kontrolu hospodaření s majetkem a finančními
prostředky obce podle rozpočtu a současně plní další úkoly, kterými jej pověřil
zřizovatel.
Kontrolní výbor kontroluje plnění usnesení zastupitelstva obce a rady obce, je-li
zřízená, kontroluje dodržování právních předpisů ostatními výbory a obecním
úřadem na úseku samostatné působnosti a plní rovněž další úkoly, kterými jej
pověřil zřizovatel.
Výbor pro národnostní menšiny
Povinně je tento výbor zřizován pouze v obcích, ve kterých
podle posledního sčítání lidu žije nejméně 10 % občanů hlásících se
k národnosti jiné než české. Za existence uvedené procentní podmínky pro
povinné zřizování výboru bývá často označován jako výbor podmínečný. To
potvrzuje další zákonný limit a to delegací zástupců národnostních menšin do
tohoto výboru jejich národnostním svazem. Jakož i to, že delegování a následně
zastupitelstvem obce i zvolení zástupci národnostních menšin musí tvořit
nejméně jednu polovinu všech členů výboru.
K významné působnosti tohoto výboru patří, že v obci obývané
příslušníky národnostních menšin se název obce, jejích částí, ulic a jiných
veřejných prostranství a označení budov státních orgánů a územních samosprávných
celků mohou uvádět též v jazyce národnostní menšiny, a to pokud:
·
podle
posledního sčítání lidu se hlásilo k této národnosti alespoň 10 % občanů obce,
·
o to
požádají zástupci příslušné národnostní menšiny prostřednictvím výboru pro
národnostní menšiny, a pokud ten svým usnesením návrh doporučí.
Je ale třeba upozornit, že i v obcích, ve kterých nežije 10 %
občanů hlásících se k národnosti jiné než české je možno takový výbor
zřídit a zvolit jeho členy. Pak není třeba dodržet podmínky vyslání svazem a
nadpoloviční většiny.
Mimo povinné výbory a výbor podmínečný může zastupitelstvo obce
podle své potřeby zřizovat jakékoliv jiné
iniciativní a kontrolní výbory.
Osadní
(místní) výbor je výbor, který se co do důvodu své
existence, ale i co do své činnosti poněkud vymyká dříve uvedeným výborům
zastupitelstva obce. Jeho smyslem je v první řadě zapojení občanů částí
obcí, které nemají své zástupce v zastupitelstvu obce do správy veřejných
záležitosti formou místního orgánu občanské iniciativy. Zákon č. 491/2001 Sb.,
o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů, totiž není
koncipován tak, aby zajistil všem částem obce zastoupení v obecním
zastupitelstvu. Název výboru je ale nutno označit za zavádějící. Osadní výbory
sice mohou být a zpravidla i jsou ustavovány v odlehlých částech obce
(osadách), nic ale nebrání tomu, aby vykonávaly svou činnost i v její
centrální části. Z tohoto pohledu by byl vystižnější název „občanský
výbor“, který se pro obdobné občanské aktivy používal do roku 1990, nicméně
zákon umožňuje od novely z roku 2006 používat alternativně název „místní
výbor“.
Členové
osadního výboru včetně předsedy jsou rovněž volení zastupitelstvem obcí,
z řad občanů, kteří jsou přihlášení k trvalému pobytu v tí části
obce, pro kterou je osadní výbor zřízen. V čele výboru ale nemusí stát
člen zastupitelstva obce, jak je tomu v případě ostatních výborů. Má však
právo vystoupit na jednání zastupitelstva obce když o to požádá tzv. (právo
slova).
Osadní
výbor je oprávněn:
·
předkládat
zastupitelstvu obce, radě obce a výborům návrhy týkající se rozvoje části obce
a rozpočtu obce,
·
vyjadřovat
se k návrhům předkládaným zastupitelstvu obce a radě obce
k rozhodnutí, pokud se týkají části obce,
·
vyjadřovat
se k připomínkám a podnětům předkládaným občany obce, kteří jsou hlášení
k trvalému pobytu v části obce, orgánům obce.
Jako výbory
ani komise nepatří mezi orgány obce. Zákonem o obcích jsou koncipovány jako
iniciativní a kontrolní orgány svého zřizovatele tj. rady obce. V praxi se
často vyskytují komise majetkové, životního prostředí, bytové, podnikatelské.
Oproti výborům zastupitelstva obce nemají komise kontrolní působnost. Dále je
odlišuje i skutečnost, že jejich zřizování a složení není tak direktivní jako
je tomu u výborů. Je zcela v kompetenci rady jaké komise zřídí a na jakou
dobu. Již zřízené komise může rada obce též podle svého uvážení zrušit. Rovněž
členy komise a jejich předsedu rada obce nevolí, nýbrž jmenuje. Nemusí se
přitom jednat ani o členy zastupitelstva obce. Tyto komise jsou odpovědné radě
obce a usnáší se většinou hlasů všech svých členů. Vyloučeny nejsou ani
duplicitní komise rady s výbory zastupitelstva (např. finanční komise).
Zde je ovšem nutno zdůraznit, že takováto komise může být pouze orgánem
poradním a nikoliv kontrolním.
Zvláštní
komise rady obce
Vedle
„pouze“ iniciativních a poradních komisí
rady obce, které svá stanoviska a návrhy předkládají svému zřizovateli a ze své
činnosti jsou mu zodpovědný zákon ovšem umožňuje i existenci komisí rady obce
jako výkonných orgánů. Jedná se o komise rady obce, kterým byl svěřen výkon
přenesené působnosti. Orgánem, který přenesenou působnosti komise rady obce
může pověřit je starosta obce, který je povinen pověření předem projednat
(rozsah pověření a důvod) s ředitelem příslušného krajského úřadu. Za
situace, kdy zákon o obcích nevyžaduje k pověření souhlasu ředitele
krajského úřadu, jedná se víceméně pouze o konzultační a informační záležitost.
Pověřením
zvláštní komise rady obce nabývají na významu, když se zařazují mezi orgány
obce vykonávající svěřenou část její přenesené působnosti. Předseda komise pak
podléhá povinnosti prokázání zvláštní odborné způsobilosti. To však neplatí
např. u povodňové komise zřizované podle zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, ve
znění pozdějších předpisů, kde musí stát v čele starosta obce, pokud ji rada
obce zřídila (k funkci uvolněného funkcionáře se povinnost zvláštní odborné
způsobilosti neváže). Z uvedeného vyplývá, že vznik zvláštních komisí rady obce
nemusí iniciovat pouze starosta na základě skutečných potřeb zejména menších
obcí bez specializovaných odborně zaměřených úředníků. Podnět může vzejít vedle
zmiňovaného „vodního zákona“ ze zákona o státní správě a samosprávě ve
školství, který hovoří o komisi pro výchovu a vzdělávání, o přestupkový zákon,
který umožňuje zřizovat přestupkovou komisi jako zvláštní komisi rady obce i
jako její zvláštní orgán.
|
|
VÝBORY |
FAKULTATÍVNÍ |
■
KONTROLNÍ VÝBOR Působnost
: ▪ kontroluje –
plnění usnesení ZO a RO –
dodržování právních předpisů ostatními
výbory ▪ plní další kontrolní úkoly, jimiž jej
pověřilo
zastupitelstvo ▪ o provedené kontrole pořídí zápis,
který předloží zastupitelstvu
s vyjádřením kontrolovaného Obsahuje : co kontrolováno, zjištěné nedostatky, návrhy, opatření.
Podepisuje : člen výboru provádějící
kontrolu a dotčený zaměstnanec |
■ FINANČNÍ VÝBOR Působnost
: ▪ kontroluje hospodaření s majetkem
a finančními prostředky obce
▪ plní úkoly, kterým jej pověřilo
zastupitelstvo |
PODMÍNEČNÝ [
v územním obvodu alespoň 10 % občanů
hlásicích se k jiné než české národnosti |
■
VÝBOR
PRO NARODNOSTNÍ MENŠINY [ členy i zástupci národnostních menšin
delegovaných svazy, tito
nejméně ½ členů výboru |
POVINNÉ [
nejméně 3 členná [ nepřípustnost členství pro starostu a místosta- rosty, tajemníka a osoby zabezpečující
rozpočtové a účetní práce na obecním
úřadě |
■
OSADNÍ (MÍSTNÍ) VÝBOR (v částech
obce) Působnost
: ▪ předkládat
ZO,RO, výborům návrhy týkající se rozvoje části obce a rozpočtu obce ▪ vyjadřovat se k návrhům
k rozhodnutím ZO a RO dotýkajícím se
části obce a připomínkám a podnětům předkládaným občany části obce
orgánům obce Počet členů určí
zastupitelstvo (min. 3), předsedu volí ZO a musí mu udělit (po požádání)
slovo. Předseda |
■ OSTATNÍ |
Shrnutí kapitoly
|
Výše
uvedená kapitola tvoří komplexní soubor institutu a výklad pojmů, které se váži
k osvojení problematiky nejen základních územně samosprávných celků. To je dáno
tím, že následující kapitola věnující se vyšším územně samosprávným
celkům není takto detailně rozpracována (viz. úvod následující kapitoly).
Osvojením
si textu kapitoly je možno získat komplexní poznatky o činnosti obcí ve všech
jejích formách, základních znacích charakterizujících jejich postavení ve
veřejné správě a jejich obsahu. Značná část textu je věnována orgánům obcí,
jejích zřizování, jakož i právům a povinnostem členů zastupitelstev jako
veřejných funkcionářů.
Poznatky
s této kapitoly je možno transformovat i do kapitoly následující.
2
vyšší
územně samosprávné celky – kraje
Rychlý náhled kapitoly
|
Kapitola je
ve své podstatě doplněním kapitoly předchozí, která na podmínkách obcí
rozpracovává obecné pojmy a instituty obou územně samosprávných celků. Jedná se
zejména o takřka totožnou úpravu základních znaků územní samosprávy, jakými je
občanský základ, majetkový základ, symbolika či specifika působnosti některých
funkcionářů, zejména hejtmana a ředitele krajského úřadu.
Níže jsou
pak zpracovány ty instituty, které jsou pojmově či obsahově typické pouze pro
kraje. Tj. zejména oblast území a správního obvodu kraje, specifika působnosti
a zřizování orgánů kraje, dozorové působnosti krajského úřadu vůči obcím apod.
Cíle kapitoly
|
Cíle této
kapitoly jsou totožné jako kapitoly předchozí.
Klíčová slova kapitoly
|
Vyšší
územně samosprávný celek, kraj, zastupitelstvo, působnost, pravomoc, rada,
hejtman kraje, náměstek hejtmana kraje, krajský úřad, ředitel krajského úřadu,
přenesená státní správa, samospráva.
Hlava sedmá, čl. 99
Ústavy České republiky stanoví, že se Česká republika člení na obce, které jsou
základními územními samosprávnými celky a kraje, které jsou vyššími územními
samosprávnými celky. Vytvořit nebo zrušit vyšší územní samosprávný celek lze
jen ústavním zákonem. Samosprávné kraje byly zřízeny ústavním zákonem č.
347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků ve znění
pozdějších předpisů. Bližší právní úpravu krajského zřízení obsahuje zákon č.
129/2000 Sb., o krajích (krajské zřízení), ve znění pozdějších předpisů.
Kraj je územním společenstvím občanů, který má právo na
samosprávu. Ze studia předchozí kapitoly o obecním zřízení již dokážete
také zde odvodit tři základní prvky krajské samosprávy. Stejně jako obce i
kraje mají územní základ, občany kraje a soustavu orgánů, které vykonávají
veřejnou moc. Kromě toho můžeme také říci, že kraj má postavení veřejnoprávní
korporace tzn., že vystupuje v právních vztazích svým jménem jako
právnická osoba a nese z těchto vztahů také svou odpovědnost. Kraj má
vlastní majetek a vlastní příjmy, se kterými hospodaří podle vlastního
rozpočtu.
Území kraje a jeho občané |
Území kraje vyplývá z ústavního zákona č. 347/1997 Sb., o
vytvoření vyšších územních samosprávných celků ve znění pozdějších předpisů.
Podle citovaného zákona je území krajů složeno z území okresů zařazených
do jednotlivých krajů, jejichž počet je stanoven na 14 (vč. hlavního města
Prahy, které je sice městem, ale s postavením kraje). Zároveň s tím
jsou uvedeny v tomto zákoně názvy jednotlivých krajů. Hranice krajů lze
měnit pouze zákonem a zřízení nového nebo zrušení stávajícího kraje je možné
pouze na základě ústavního zákona. Pokud by došlo ke sporu o území mezi dvěma
kraji, je příslušný řešit Ústavní soud.
Občanem kraje je fyzická osoba, která je státním občanem České
republiky a je přihlášena k trvalému pobytu v některé obci nebo
vojenském újezdu v územním obvodu kraje.
Občané kraje, kteří dovršili věku 18 let, mají podle zákona o
krajích široké spektrum práv. Mají právo mj. právo volit a být voleni do
zastupitelstva kraje, vyjadřovat na zasedání zastupitelstva kraje své
stanovisko k projednávaným věcem v souladu s jednacím řádem
zastupitelstva. Současně mohou také požadovat projednání určité záležitosti
v oblasti samostatné působnosti zastupitelstvem nebo radou kraje. Dále
mohou nahlížet do rozpočtu kraje, do závěrečného účtu kraje, do zprávy o
výsledku přezkoumání hospodaření kraje za uplynulý kalendářní rok, do usnesení
a zápisů z jednání zastupitelstva, do usnesení rady a pořizovat si z nich
výpisy. Občané kraje mohou podávat orgánům kraje návrhy, připomínky a podněty,
které musí být vyřízeny bezodkladně nejpozději však do 60 dnů v případě
působnosti zastupitelstva do 90 dnů. Stejná práva jako občan kraje,
s výjimkou práva volit a být volen do zastupitelstva, má také fyzická
osoba, která dosáhla věku 18 let a je vlastníkem nemovitosti na území kraje.
Naopak všechna práva občana kraje má fyzická osoba starší 18 let, která má na
území kraje ve svém vlastnictví nějakou nemovitost.
Kraj vydává pro svůj územní obvod Věstník právních předpisů kraje.
Kromě právních předpisů kraje se zde zveřejňují nálezy Ústavního soudu
dotýkající se jejich zrušení a též i jiné důležité písemnosti stanovené
zákonem o krajích. Právní předpisy kraje musí být ve Věstníku zveřejněny do 15
dnů od jejich vydání.
2.1
PŮSOBNOST KRAJE
Obdobně jako obce i kraje vykonávají dvojí působnost, a
to samostatnou a přenesenou působnost. Kraje
tak plní úkoly v samostatné působnosti, bez zasahování státu, jehož role
je omezena pouze na právní dozor jejich činnosti a dále úkoly, které na ně byly
státem přeneseny zvláštními zákony, tzv. přenesená působnost. Hranice mezi
samostatnou a přenesenou působností je dána zákonným pravidlem, které stanoví,
že pokud upravuje zvláštní zákon působnost krajů a nestanoví-li, že jde o
samostatnou či přenesenou působnost, platí, že jde vždy o činnosti patřící do
samostatné působnosti krajů.
Z hlediska
činnosti vyššího územního celku, je to samostatná působnost krajů, jejímž
prostřednictvím uskutečňuje zájmy kraje a občanů kraje a rozumí se jí
právo kraje spravovat své záležitosti samostatně ve věcech stanovených zákonem.
Tuto působnost kraj vykonává vlastním jménem a na vlastní odpovědnost a je při
tom vázán právními předpisy. Při výkonu samostatné působnosti kraj spolupracuje
s obcemi, nesmí však zasahovat do jejích samostatné působnosti. Kraj je oprávněn
vyjadřovat se k návrhům státních orgánů, které se dotýkají působnosti kraje.
Státní orgány jsou povinny předem projednat s krajem opatření dotýkající se
působnosti kraje.
Do
samostatné působnosti krajů patří zákonem vyjmenované úkoly svěřené do vyhrazené
pravomoci zastupitelstva a rady kraje (viz dále). Kromě toho můžeme do
samostatné působnosti zařadit veškeré záležitosti, které mají vliv na rozvoj
kraje a zájmy jeho obyvatel jako například rozvoj zdravých životních podmínek,
sociální péče, dopravy a spojů, výchovy, vzdělávání, kultury, ochrana veřejného
pořádku a zajišťování dostatku kvalitních informací. Kraj má za účelem
zabezpečení zájmů kraje a jeho obyvatel řadu dalších oprávnění, takovými jsou
též koordinace rozvoje územního obvodu kraje, schvalování územně plánovací
dokumentace, volení zástupců kraje do regionálních rad soudržnosti, stanovení
základní dopravní obslužnosti pro území kraje.
V majetkové
oblasti jde o celou řadu činností vykonávaných krajem v samostatné
působnosti jako je hospodaření s vlastním majetkem a finančními
prostředky, sestavování rozpočtu a závěrečného účtu. Do uvedené kategorie
zákon řadí také oprávnění zřizovat a rušit příspěvkové a organizační
složky kraje, jejíchž hlavním cílem není vytvářet zisk, ale plnit pro fyzické a
právnické osoby kraje určitou veřejnou službu. Kraj může podle zákona č.
250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších
předpisů, také zakládat a rušit obchodní společnosti ve formě společností s
ručením omezeným a akciové společnosti, přičemž režim založení a vzniku se řídí
obchodním zákoníkem.
V pravomoci
kraje je také poskytování dotací občanským sdružením a obcím, rozhodování
o nabytí a převodu nemovitých věcí, zřizování zástavního práva podle občanského
zákoníku.
Důležitou
činností samosprávy kraje je vydávání obecně závazné vyhlášky kraje.
Zastupitelstvo kraje má iniciativní pravomoc navrhovat zákony Parlamentu České
republiky. Zastupitelstvo kraje může též podat návrh Ústavnímu soudu na zrušení
právního předpisu pro rozpor se zákonem.
Podobně jako
obce může také kraj ukládat pokuty právnickým osobám a podnikajícím fyzickým
osobám. Kraj může udělit pokutu až do výše 200 000 Kč právnické osobě
a fyzické osobě, která je podnikatelem a porušila povinnost stanovenou právním
předpisem kraje. Výnos z těchto pokut je finančním příjmem rozpočtu kraje.
Kraje mohou
za účelem plnění svých úkolů v rámci samostatné působnosti spolupracovat
mezi sebou navzájem a také s obcemi. Tato spolupráce se zajišťuje na
základě smlouvy uzavřené ke splnění konkrétního úkolu nebo založením právnické
osoby. Kraje mohou spolupracovat také s územními samosprávnými celky
jiných států, případně mohou být také členy mezinárodních organizací.
Na základě
čl. 105 Ústavy České republiky orgánům samosprávy může být zvláštními zákony
svěřen výkon státní správy, čímž se rozumí přenesená působnost. Přenesený výkon
státní správy kraj nevykonává jako působnost sobě vlastní, tedy vlastní
územnímu samosprávnému celku. V takovém případě jde o úkoly, jejichž zajištění
je povinností státu a stát tyto úkoly přenesl na základě zákona na jinou
právnickou nebo fyzickou osobu a to v daném případě na kraj, který nadále
zůstává samosprávným celkem.
Příkladem
přenesené působnosti na kraj jsou například úkoly podle zákona o požární
ochraně, kdy orgány kraje projednávají koncepci požární ochrany v kraji,
vytvářejí podmínky pro dislokaci a vybavení jednotek hasičského
záchranného sboru. V rámci požární ochrany vydávají nařízením kraje
v oblasti požární ochrany nebo podle zákona o integrovaném záchranném
systému, podle něhož orgány kraje zajišťují přípravu na mimořádné události,
provádění záchranných a likvidačních prací a ochranu obyvatelstva.
Při výkonu
přenesené působnosti se orgány kraje řídí zákony a jinými právními předpisy,
usneseními vlády a směrnicemi ústředních správních úřadů. Podmínkou platnosti
směrnic ústředních správních orgánů je jejich publikování ve Věstníku vlády pro
orgány krajů a orgány obcí. Při vydávání nařízení se však kraje řídí pouze
zákony a jinými právními předpisy.
2.2
ORGÁNY KRAJE
Kraj je spravován zastupitelstvem kraje. Dalšími orgány kraje jsou
rada kraje, hejtman kraje a krajský úřad. Orgány kraje vykonávají činnosti jak
na úseku samosprávy, tak i na úseku státní správy. Mezi orgánem kraje je
potřeba zařadit též zvláštní orgán kraje zřízený podle zákona, který vykonává
svěřenou činnost na úseku státní správy.
Postavení zastupitelstva kraje vyplývá již z Ústavy České
republiky, která hovoří o tom, že vyšší územní samosprávný celek je samostatně
spravován zastupitelstvem. Zastupitelstvo kraje je orgán, který je nadřazen
všem ostatním orgánům kraje. Členové zastupitelstva jsou voleni občany kraje na
4-leté volební období.
Oproti obcím je počet členů zastupitelstva kraje taxativně odvozen
z počtu obyvatel kraje k 1. lednu roku, v němž se konají volby.
Zastupitelstvo kraje má nejméně 45 a nejvíce 65 členů. Příslušný volený počet
členů krajský úřad zveřejní na úřední desce a ve Věstníku právních předpisů
kraje. Počet členů zastupitelstva činí do 600 000 obyvatel 45 členů,
600 000 - 900 000 obyvatel 55 členů, nad 900 000 obyvatel pak 65
členů.
Členové zastupitelstva kraje a jejich mandát |
Mandát člena zastupitelstva vzniká zvolením k okamžiku ukončení
hlasování. Na prvním zasedání zastupitelstva skládá člen zastupitelstva do
rukou předsedajícího slib, pokud slib odmítne složit nebo jej složí
s výhradou, jeho mandát zaniká.
Funkce člena zastupitelstva zaniká mj. zvolením nového
zastupitelstva, jak bylo výše uvedeno, též odmítnutím slibu nebo složením slibu
s výhradou, doručením písemné rezignace hejtmanovi kraje nebo úmrtím.
Mezi práva člena zastupitelstva při výkonu funkce patří
předkládání návrhů zastupitelstvu, radě a jejich výborům a komisím. Je
také oprávněn vznášet dotazy, připomínky a podněty radě, předsedům výborů a
vedoucím příspěvkových a organizačních složek kraje, statutárním orgánům
právnických osob založených krajem. Písemnou odpověď musí člen zastupitelstva
v těchto případech obdržet do 30 dnů, pokud jejímu poskytnutí nebrání
zákon upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich zveřejnění. Člen zastupitelstva
má též právo požadovat informace od zaměstnanců kraje ve věcech, které
souvisejí s výkonem funkce člena zastupitelstva, pokud jejich poskytnutí
nebrání zákony upravující mlčenlivost anebo zákaz jejich zveřejnění. Informace
musí být poskytnuta nejpozději do 30 dnů.
Člen zastupitelstva mj. má povinnost aktivní účasti na zasedání
zastupitelstva a jiných orgánů, jichž je členem, plnit úkoly, které mu tyto
orgány uloží, hájit zájmy občanů a jednat s ohledem na vážnost své funkce.
Zastupitelstvo kraje rozhoduje v nejdůležitějších věcech
samostatné působnosti, ve věcech přenesené působnosti, jen stanoví-li tak
výslovně zákon o krajích.
V samostatné působnosti je zastupitelstvu kraje vyhrazeno mj.
předkládat návrhy zákonů Poslanecké sněmovně, dále koordinovat rozvoj kraje,
schvalovat územně plánovací dokumentaci kraje, schvalovat rozpočet a závěrečný
účet kraje, zřizovat peněžní fondy kraje.
Mezi pravomoci zastupitelstva kraje patří zřizovat a rušit
příspěvkové a organizační složky kraje, schvalovat jejich zřizovací
listiny. Do jejich samostatné působnosti patří vydávat obecně závazné vyhlášky
kraje, volit hejtmana, náměstka (náměstky) hejtmana a další členy rady
a odvolávat je z funkce, zřizovat a rušit výbory, volit jejich
předsedy i další členy a odvolávat je, udělovat ceny kraje.
Zastupitelstvo kraje má vyhrazenu působnost také v řadě
majetkoprávních úkonů, mezi které patří nabývání a převod nemovitých věcí,
poskytování věcných a peněžitých darů v hodnotě nad 100 000 Kč,
poskytování dotací občanským sdružením a jiným fyzickým a právnickým
osobám působícím na území kraje v oblasti mládeže, sportu a tělovýchovy,
kultury, vzdělávání a vědy, zdravotnictví. Vedle toho členové zastupitelstva
kraje rozhodují o zástavním právu k movitým a nemovitým věcem ve
vlastnictví kraje, emisích vlastních obligací, stanoví též majetkovou účast na
podnikání jiných právnických osob.
Konání zastupitelstva kraje |
Zastupitelstvo kraje se schází podle potřeby, nejméně však jednou
za 3 měsíce. Svolání zastupitelstva a jeho řízení je zpravidla
v rukou hejtmana. Informace občanům o místě, době, navrženém programu
připravovaného zasedání zastupitelstva jsou nejméně 10 dnů před zasedáním
vyvěšeny na úřední desce krajského úřadu. Zastupitelstvo je usnášeníschopné,
je-li přítomna polovina jeho členů. K platnému usnesení je potřeba souhlasu
nadpoloviční většiny všech zastupitelů.
Pokud na začátku jednání není zastupitelstvo usnášeníschopné,
ukončí zasedání předsedající a do 15 dnů svolá náhradní zasedání. Požádá-li o
to alespoň třetina členů zastupitelstva kraje, je hejtman kraje povinen svolat
mimořádné zasedání zastupitelstva do 21 dnů ode dne doručení žádosti na krajský
úřad.
Ustavující zasedání nového zastupitelstva kraje svolává dosavadní
hejtman tak, aby se konalo po uplynutí lhůty pro rozhodnutí krajského soudu ve
věci volebních stížností, nejpozději se však koná do 40 dnů ode dne vyhlášení
výsledků voleb. Ustavujícímu zasedání zastupitelstva předsedá zpravidla
nejstarší člen zastupitelstva do doby, než je zvolen hejtman nebo jeho
náměstek.
Ustavující zasedání volí hejtmana, jeho náměstky a další členy
rady. Pokud se tak nestane, předsedající ustavujícího zasedání zastupitelstva
kraje přeruší, přičemž zastupitelstvo ještě rozhodne, kdy se v něm bude
pokračovat. Nejdéle může být přerušeno na 7 dnů.
Zasedání zastupitelstva je veřejnosti přístupné, proto také musí
být informováni o zasedání zastupitelstva nejméně 10 dnů předem na úřední desce
krajského úřadu a způsobem v místě obvyklým. Prvotní návrh programu
připravuje rada a o zařazení návrhů přednesených v průběhu zasedání
rozhodne zastupitelstvo. V případě, že by požádal o slovo člen vlády,
senátor nebo poslanec, musí jim být vždy uděleno.
Bližší úpravu průběhu zasedání obsahuje jednací řád zastupitelstva
kraje, který stanoví podmínky, za kterých mohou také občané kraje vyjadřovat své
stanovisko k projednávaným otázkám.
O průběhu zasedání zastupitelstva se pořizuje zápis, který
podepisuje hejtman a zvolení ověřovatelé. Zápis obsahuje počet přítomných
zastupitelů, schválený program jednání, průběh a výsledek hlasování
a přijatá usnesení. Zápis musí být pořízen nejpozději do 10 dnů po
skončení zasedání a musí být přístupný na krajském úřadě k nahlédnutí.
Rada je výkonným orgánem kraje v oblasti
samostatné působnosti. Za výkon samostatné působnosti je odpovědná
zastupitelstvu kraje. V oblasti přenesené působnosti radě kraje přísluší
jen oprávnění vydávat nařízení kraje.
Členy rady kraje jsou hejtman, náměstci hejtmana
a další členové rady, poradní hlas má ředitel krajského úřadu. Počet členů rady
je dán zákonem a podle počtu obyvatel má 9 - 11 členů.
Jednotliví členové rady jsou voleni a odvolávání
zastupitelstvem kraje z řad svých členů, hejtman a jeho náměstci jsou
členové rady již z titulu své funkce. Rada kraje rozhoduje nadpoloviční
většinou všech svých členů.
Do působnosti rady kraje
patří především příprava návrhů pro jednání zastupitelstva kraje
a zabezpečení plnění jeho usnesení. Rada kraje dále zabezpečuje
hospodaření kraje podle schváleného rozpočtu, provádí rozpočtová opatření v
rozsahu svěřeném zastupitelstvem, stanoví počty zaměstnanců kraje a jejich
platy. Na návrh ředitele jmenuje a odvolává vedoucí odborů krajského úřadu, též
může zřizovat a rušit své komise, jmenovat a odvolávat jejich předsedy
a ostatní členy, ukládat a kontrolovat plnění úkolů v samostatné
působnosti krajským úřadem. V její kompetenci je rovněž řada
majetkoprávních úkonů, které si však může do své pravomoci vyhradit
zastupitelstvo. Kromě zákonem výslovně upravených pravomocí rada rovněž
zabezpečuje rozhodování
v ostatních záležitostech samostatné působnosti kraje, pokud si je
zastupitelstvo nevyhradilo. Rada může některé ze svěřených úkolů svěřit do
rukou hejtmanovi.
Rada kraje se schází podle potřeby a její schůze
svolává hejtman. Schůze rady jsou neveřejné, podle svého uvážení však může rada
přizvat i jiné osoby. Právo účasti na zasedání rady má vždy ředitel krajského
úřadu avšak jeho hlas je pouze poradní. Z jednání rady kraje se vyhotovuje
zápis, v němž se uvede alespoň počet přítomných členů, schválený program,
průběh a výsledek hlasování a přijatá usnesení. Ze zasedání rady se vyhotovuje
do 10 dnů zápis, zápis podepisuje hejtman nebo náměstek hejtmana spolu s
ověřovateli. Zápis musí být uložen u krajského úřadu
k nahlédnutí členům zastupitelstva. Kromě toho rada kraje podává zastupitelstvu
zprávu o své činnosti na každém jeho jednání. Členové rady kraje mají právo
podat vůči zápisu námitky, které se projednávají na příštím jednání rady.
Hejtman je představitelem kraje, reprezentuje
kraj navenek. Hejtman a náměstci hejtmana jsou voleni členy zastupitelstva
kraje ze svých řad, musí mít státní občanství České republiky.
Za výkon funkce jsou odpovědni zastupitelstvu,
rada kraje jím může ukládat úkoly jen
v rozsahu své působnosti. Z titulu své funkce jsou hejtman a jeho náměstci
rovněž členové rady kraje.
Hejtman mj. jmenuje a odvolává s předchozím
souhlasem ministra vnitra ředitele krajského úřadu, stanoví mu plat a ukládá mu
úkoly. Hejtman podepisuje spolu s náměstkem právní předpisy kraje. Zřizuje
zvláštní orgány pro výkon přenesené působnosti.
Mezi povinnosti hejtmana kraje patří mj.
odpovědnost za informování veřejnosti o činnosti kraje, zajišťuje ochranu
utajovaných informací, plní úkoly statutárního orgánu zaměstnavatele vůči
uvolněným členům zastupitelstva kraje a řediteli krajského úřadu. Hejtman je
rovněž odpovědný za řádné svolání zasedání zastupitelstva nejméně jednou za
3 měsíce. Je tak povinen učinit do 21 dnů v případě, že o to požádá
alespoň 1/3 členů zastupitelstva kraje. Vykonává další úkoly v samostatné
nebo přenesené působnosti, pokud mu jsou svěřeny zastupitelstvem, radou kraje
nebo zákonem.
Jestliže považuje hejtman usnesení rady kraje za
věcně nesprávné, může pozastavit jeho výkon a věc předložit k rozhodnutí
na nejbližším zasedání zastupitelstva kraje. Členové zastupitelstva jsou
oprávnění následně opatření hejtmana potvrdit nebo i zrušit.
Po dobu nepřítomnosti hejtmana nebo v době, kdy
není tato funkce obsazena, zastupuje hejtmana jeho náměstek. Zastupitelstvo
kraje může zvolit více náměstků hejtmana a svěřit jím zabezpečování konkrétních
úkolů v samostatné působnosti.
2.3
KRAJSKÝ ÚŘAD
Krajský úřad tvoří ředitel a další zaměstnanci
kraje zařazení do krajského úřadu. V čele úřadu stojí ředitel a úřad kraje se
dále člení na odbory, oddělení, sekretariát ředitele a sekretariát
hejtmana. Bližší uspořádání krajského úřadu, jeho struktura a pravomoci
jednotlivých částí jsou specifikovány v organizačním řádu kraje, který
vydává ředitel.
Krajský úřad v samostatné působnosti kraje plní
především úkoly, které mu uloží zastupitelstvo a rada kraje, pomáhá výborům a
komisím v jejich činnosti.
V přenesené působnosti vykonává státní správu
s výjimkou věcí patřících do působnosti zastupitelstva, rady
a zvláštních orgánů kraje. Mezi nosné úkoly v přenesené působnosti
krajského úřadu patří přezkoumávání rozhodnutí vydaných obecními úřady ve
správním řízení, ukládání sankcí podle zvláštních zákonů. Krajský úřad zřizuje
také funkci koordinátora pro romské záležitosti, poskytuje odbornou
a metodickou pomoc obcím a kontroluje výkon přenesené působnosti
orgány obcí.
Krajský úřad vykonává dozor nad výkonem
samostatné a přenesené působnosti obcí. Dozor je zaměřen výhradně na následné
posuzování dodržování zásad zákonnosti a je prováděn tak, aby nebyla omezována
samostatná působnost a rozhodovací pravomoc orgánů obce. Zaměstnanci kraje
zařazení do krajského úřadu, kteří se podílejí na výkonu dozoru, musí mít
vysokoškolské vzdělání v oblasti práva nebo v oblasti, která se vztahuje k
předmětu dozoru.
Ředitel krajského úřadu
Ředitel krajského úřadu stojí v jeho čele, je
vedoucím krajského úřadu. Ředitel je jmenován a odvoláván hejtmanem s
předchozím souhlasem ministra vnitra a při plnění úkolů krajského úřadu je
hejtmanovi také ze své činnosti odpovědný. Ředitel nesmí vykonávat funkce v politických
stranách a hnutích, může být však jejích členem. Ředitel nemůže být rovněž
poslancem, senátorem ani členem zastupitelstva územně samosprávného celku. Může
se účastnit zasedání zastupitelstva a jednání rady kraje s hlasem poradním.
Ředitel krajského úřadu mj. zajišťuje úkoly v
přenesené působnosti, podává návrhy Ministerstvu vnitra na pozastavení právních
předpisů obcí. Ředitel kraje dále plní úkoly statutárního zástupce
zaměstnavatele vůči zaměstnancům kraje zařazeným do krajského úřadu, kontroluje
jejich činnost, vydává zejména organizační, pracovní a spisový řád krajského
úřadu, je oprávněn předkládat radě návrhy na vydání nařízení kraje. Kromě toho
plní další úkoly uložené mu zastupitelstvem, radou kraje nebo hejtmanem.
2.4
ORGÁNY
ZASTUPITELSTVA A RADY KRAJE
V rámci samostatné působnosti kraje, je právem
zastupitelstva kraje zřizovat iniciativní a kontrolní výbory. Povinně je tomu
v případech zřízení kontrolního, finančního a výboru pro vzdělání, výchovu
a zaměstnanost. To, zda zřídí pro určitou oblast další výbor je výslovně
na zastupitelstvu samotném.
Ze své činnosti, která je soustředěna na
předkládání odborných stanovisek, návrhů a podnětů se jmenované orgány
zodpovídají zastupitelstvu. Počet členů výborů je vždy lichý. V čele
výboru stojí předseda volený z řad zastupitelů, ostatní členové mohou být
občany obce. Předsedu stejně jako ostatní členy výboru volí zastupitelstvo
kraje.
Členy výborů však nemohou být hejtman, náměstci
hejtmana, ředitel ani jiné osoby zabezpečující rozpočtové a účetní práce na
krajském úřadu. Výbory se scházejí podle potřeby
a k platnosti usnesení je potřeba souhlasu nadpoloviční většiny všech jeho
členů. Zápis z jednání výboru se vyhotovuje písemně a podepisuje jej
předseda.
Finanční
výbor
kontroluje hospodaření s majetkem a finančními prostředky kraje, dále
kontroluje hospodaření právnických osob a zařízení kraje jakož i využití
dotací z rozpočtu kraje obcemi, k čemuž má právo požadovat od obcí příslušné
podklady a nutnou součinnost. Plní také další úkoly ve finanční oblasti dané
zastupitelstvem kraje.
Kontrolní
výbor
kontroluje plnění usnesení zastupitelstva a rady kraje, kontroluje dodržování
právních předpisů ostatními výbory a krajským úřadem na úseku samostatné
působnosti, plní další úkoly dané zastupitelstvem kraje.
Výbor
pro vzdělání, výchovu a zaměstnanost je třetím, povinně vytvářeným výborem. Výbor v návaznosti na demografický
vývoj a vývoj zaměstnanosti, posuzuje síť škol a školských zařízení,
studijních a učebních oborů v působnosti kraje, předkládá návrhy na zkvalitnění
péče poskytované školami a školskými zařízeními, popřípadě předškolními
zařízeními, které zřizuje kraj. Výbor se vyjadřuje také k záměrům na poskytnutí
dotací v oblastí mládeže, tělovýchovy a sportu, projednává zprávy o
výsledcích výchovně vzdělávací činnosti škol, školských zařízení a předškolních
zařízení kraje a plní další úkoly v oblasti výchovy a vzdělání, kterými jej
pověří zastupitelstvo kraje.
V krajích, kde podle posledního sčítání lidu
žije alespoň 5 % občanů hlásících se ke stejné národnosti jiné než české, se
povinně zřizuje i výbor pro
národnostní menšiny. Mimo volené členy tohoto výboru jsou členy i zástupci
národnostních menšin, pokud je deleguje svaz utvořený podle sdružovacího
zákona. Zastupitelstvo kraje určí, kolik členů bude delegováno těmito
sdruženími.
Vždy však příslušníci národnostních menšin musí
tvořit nejméně polovinu všech členů výboru.
Jako své poradní a iniciativní orgány může zřídit rada kraje komise. Pro tutéž oblast
může být zřízen jak výbor, tak i komise. Svá stanoviska a náměty předkládá
komise radě kraje. Rada jmenuje a odvolává předsedu, ostatní členy a
určuje jejich počet. Členové komise mohou být členy zastupitelstva kraje, ale
také občané kraje. Na rozdíl od výborů v čele komise nemusí stát člen
zastupitelstva. Komise se usnáší většinou hlasů všech svých členů. Komise je
odpovědna ze své činnosti radě kraje.
Hejtman kraje zřizuje pro výkon přenesené
působnosti zvláštní orgány kraje, jmenuje a odvolává vedoucího a jejich
členy. Pro osoby stojící v čele zvláštních orgánů kraje platí povinnost zkoušky
zvláštní odborné způsobilosti obdobně jako pro úředníky územních samosprávných
celků. Zvláštní orgány kraje může hejtman zřídit pouze v případě, že tak
stanoví zvláštní zákon. Příkladem takového zákona je zákon č. 200/1990 Sb.,
o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, na základě kterého může
hejtman zřídit komisi pro projednání přestupků.
3
PRÁVNÍ
PŘEDPISY ÚZEMNĚ SAMOSPRÁVNÝCH
CELKŮ
Rychlý náhled kapitoly
|
Oprávnění
vydávat závazné právní předpisy mají oba územně samosprávné celky. Tato
skutečnost potvrzuje i jejich význam ve veřejné správě. Nicméně oproti ostatním
orgánům s tímto oprávněním je působnost krajů a obcí v této oblasti
poněkud modifikována.
V první
řadě zde platí, že jsou oprávněný vydávat dva právní předpisy. Důvodem je že
obce
a kraje jsou jediné veřejnoprávní orgány, které jsou nadány dvojí působnosti,
takže v samostatné působnosti vydávají obecně závazné vyhlášky a
v přenesené působnosti nařízení na základě zmocnění v zákoně. Další specifikou
je, že v krajích jsou jejich území i správní obvody totožné, takže
nařízení platí pro oba. Nicméně v obcích totéž platí pouze pro ty
z nich, které mají základní pověření. V obcích s pověřeným
obecním úřadem a s rozšířenou působnosti platí jejich obecně závazné
vyhlášky pro jejich území, ale nařízení těchto obcí mají účinnost i pro obce,
které jsou pro výkon přenesené státní správy začleněny do jejich správních obvodů.
Cíle kapitoly
|
Výsledným
přínosem osvojení si této kapitoly je, že bude získáno plné povědomí o
významném oprávnění obcí a krajů, tj. vydávat právní předpisy a zejména pak o:
Ø
podmínkách
vydávání právních předpisů v samostatné působnosti,
Ø
podmínkách
vydávání právních předpisů v přenesené působnosti,
Ø
jejich
publikace,
Ø
platnosti
a účinnosti,
Ø
kontrole
zákonnosti.
Klíčová slova kapitoly
|
Právo,
právní stát. obecně závazné právní předpisy, nařízení obcí, nařízení krajů,
obecně závazné vyhlášky obcí, obecně závazné vyhlášky krajů, platnost,
účinnost, zastupitelstvo, rada, úřední deska, věstník kraje, způsob
v místě obvyklý.
Jedná se o právní předpisy, které
mají v právním řádu specifický charakter, vyplývající z ústavního
postavení územně samosprávných celků a jejich „dvojkolejné“ působnosti. Ústava
České republiky stanoví v ustanoveních:
Čl. 79 odst. 3
„Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a
v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny“.
Čl. 104, odst. 3
„Zastupitelstva mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky“.
Tím je dán
ústavněprávní základ pro vydávání právních předpisů územními samosprávnými
celky. Na ústavní zmocnění navazují zákony o obcích, krajích a o hl. městě
Praze (č. 128/2000 Sb., o obcích, č. 129/2000 Sb., o krajích, č. 131/2000 Sb. o
hlavním městě Praze). Územní samosprávné celky jsou tak oprávněny vydávat dva
právní předpisy, což souvisí s výkonem dvou působností, a to:
- v samostatné působnosti - s obecnou závaznosti pro svá území obecně závazné vyhlášky
obcí
nebo krajů,
- v přenesené působnosti - s obecnou závaznosti pro správní obvod nařízení obcí nebo krajů.
3.1
OBECNĚ ZÁVAZNÉ VYHLÁŠKY OBCÍ A KRAJŮ
Obecně závazné
vyhlášky v současnosti charakterizujeme víceméně jako podzákonný
originární normativní právní akt. K jejich vydávání jsou zákonem zmocněná zastupitelstva územně
samosprávných celků, a to v rámci výkonu jejich samostatné působnosti na
území obce nebo kraje.
Schvalování obecně závazné vyhlášky |
Schválení obecně
závazné vyhlášky se děje formou usnesení zastupitelstva a je tak podmíněno
souhlasem nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva. Při vydávání obecně
závazných vyhlášek se obec či kraj musí řídit zákony. Aby byly tyto předpisy
platné, je nutné jejich vyhlášení. Obec či kraj musí zkoumat, zda daná oblast
již není upravena jakýmkoliv právním předpisem vyšší právní síly. Pokud tomu
tak není a jedná se o samostatnou působnost v mezích kompetencí obcí nebo
krajů, je možno obecně závaznou vyhlášku vydat. Nicméně hodlají-li obce nebo
kraje tímto právním aktem ukládat fyzickým a právnickým osobám povinnosti jsou
omezeny tak, že:
·
kraje k jejich stanovení mohou přistoupit pouze tehdy, stanoví-li
tak zákon,
·
obce pouze v těchto případech
o k zabezpečení místních záležitostí
veřejného pořádku; zejména může stanovit, které činnosti, jež by mohly narušit
veřejný pořádek v obci nebo být v rozporu s dobrými mravy, ochranou
bezpečnosti, zdraví a majetku, lze vykonávat pouze na místech a v čase obecně
závaznou vyhláškou určených, nebo stanovit, že na některých veřejných
prostranstvích v obci jsou takové činnosti zakázány,
o pro pořádání, průběh a ukončení
veřejnosti přístupných sportovních a kulturních podniků, včetně tanečních zábav
a diskoték, stanovením závazných podmínek v rozsahu nezbytném k zajištění
veřejného pořádku,
o k zajištění udržování čistoty ulic
a jiných veřejných prostranství, k ochraně životního prostředí, zeleně v
zástavbě a ostatní veřejné zeleň a k užívání zařízení obce sloužících potřebám
veřejnosti,
o stanoví-li tak zvláštní zákon.
Z uvedeného
plyne, že na rozdíl od zákona o obcích, zákon o krajích nestanovuje okruh
povinností, které lze upravovat obecně závaznou vyhláškou.
Dozor nad
vydáváním obecně závazných vyhlášek
Je-li obecně
závazná vyhláška obce nebo kraje vyhlášená je neprodleně po dni jejího
vyhlášení zaslána Ministerstvu vnitra, které ji podrobí kontrole souladu
s příslušnými zákony. Zjisti-li ministerstvo, že předmětná vyhláška
odporuje zákonu, vyzve zastupitelsvo obce nebo kraje ke zjednání nápravy
(pozastavit účinnost bez výzvy k nápravě může Ministerstvo vnitra pouze v
případě zřejmého rozporu obecně závazné vyhlášky obce nebo kraje s lidskými
právy a základními svobodami). Dále mohou nastat tyto situace:
·
zastupitelstvo zajistí nápravu ve stanovené lhůtě.
Ministerstvo
vnitra své rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky zruší
neprodleně poté, co obdrží sdělení o zjednání nápravy, jehož přílohou je i
obecně závazná vyhláška, kterou byla zjednána náprava.
·
zastupitelstvo nezjedná nápravu ani do 60 dnů od doručení výzvy.
Ministerstvo
vnitra rozhodne o pozastavení účinnosti této obecně závazné vyhlášky. Účinnost
obecně závazné vyhlášky je pozastavena dnem doručení rozhodnutí Ministerstva
vnitra obci nebo kraji. Ministerstvo vnitra v rozhodnutí současně stanoví
přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.
Nesjedná-li
zastupitelstvo nápravu ani ve stanovené lhůtě a není-li proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra podán rozklad, podá Ministerstvo vnitra do 30 dnů od
uplynutí lhůty pro podání rozkladu Ústavnímu soudu návrh na zrušení obecně
závazné vyhlášky. Je-li proti rozhodnutí Ministerstva vnitra podán rozklad,
podá Ministerstvo vnitra takový návrh Ústavnímu soudu do 30 dnů ode dne právní
moci rozhodnutí o rozkladu, kterým byl rozklad zamítnut. Jestliže Ústavní soud tento
návrh odmítne, zamítne nebo řízení zastaví, rozhodnutí Ministerstva vnitra o
pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky pozbývá platnosti dnem, kdy
rozhodnutí Ústavního soudu nabude právní moci.
Nelze ovšem
vyloučit, že zastupitelstvo obce nebo kraje zjedná nápravu až před samotným
rozhodnutím Ústavního soudu o návrhu na zrušení obecně závazné vyhlášky.
Pokud obec nebo kraj neprodleně sdělí
tuto skutečnost Ústavnímu soudu a Ministerstvu vnitra. Ministerstvo vnitra své
rozhodnutí o pozastavení účinnosti obecně závazné vyhlášky zruší do 15 dnů od
doručení sdělení obce o zjednání nápravy. Přílohou sdělení (usnesení
zastupitelstva o zrušení) bude i obec.
3.2
NAŘÍZENÍ RADY OBCÍ A KRAJŮ
Z výše
citovaného ústavního vymezení vyplývá, že nařízení jsou podzákonným
derivativním správním aktem, které jsou vydávány v přenesené působnosti obce či
kraje pro jejich správní obvod. Nařízení vydává rada obce (byla-li zřízená,
jinak zastupitelstvo obce) a v případě krajů vždy rada kraje. Účelem
nařízení je právně regulovat dané společenské vztahy (záležitosti), s
přihlédnutím k místním podmínkám obce nebo kraje. Jako prováděcí právní
předpisy se nařízení vydávají
·
na základě zmocnění v zákoně,
·
k provedení zákona a v jeho mezích,
·
v mezích.
Zmocnění krajů
vydávat nařízení je v některých případech věcně shodná s pravomocí obcí. Shodně
mohou vydávat nařízení mj. v případech:
·
územního plánování a stavebního řádu (stavební zákon),
·
působnosti orgánů České republiky v oblasti cen,
·
pozemních komunikací,
·
ochrany ovzduší a o změnách některých dalších zákonů (zákon o
ochraně ovzduší).
Rada obce mohou
dále vydávat nařízení např. v oblastech:
·
práva shromažďovacího,
·
živnostenského podnikání (živnostenský zákon),
·
veterinární péče a o změnách některých souvisejících zákonů (veterinární
zákon),
·
krizového řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon).
Rada kraje mohou
vydávat nařízení např. v případech:
·
požární ochrany,
·
zajišťování obrany České republiky.
Obec zašle nařízení obce neprodleně
po dni jeho vyhlášení krajskému úřadu ke kontrole jeho zákonnosti. Kraj zašle
nařízení kraje neprodleně po dni jeho vyhlášení věcně příslušnému ministerstvu
nebo jinému ústřednímu správnímu úřadu. Odporuje-li nařízení obce nebo kraje
zákonu nebo jinému právnímu předpisu, postupuje krajský úřad nebo
v případě nařízení kraje příslušné ministerstvo či jiný ústřední správní
úřad totožně jako Ministerstvo vnitra v případě obecně závazných vyhlášek.
Právní předpis je nutné dále zavést do evidence právních předpisů
3.3
LEGISLATIVNÍ PROCES
Vypracování
návrhu právního předpisu
Návrh právního předpisu obce nebo kraje zpravidla zpracovává věcně
příslušný odbor obecního úřadu (magistrátu), krajského úřadu, zaměstnanec nebo
skupina zaměstnanců úřadu Předpokladem zpracování návrhu je, že zpracovatel je
obeznámen s platnou právní úpravou, věcnými důvody navrhovaného předpisu a s
legislativně technickými pravidly pro vydávání právních předpisů. V návrhu se
uvede podle potřeby i variantní řešení jednotlivých otázek.
Důvodová zpráva. Součástí návrhu je důvodová zpráva,
která zejména obsahuje:
·
výstižné a konkrétní zhodnocení platného stavu po stránce právní a
ekonomické spolu s uvedením důvodů nové právní úpravy,
·
potřebné vysvětlení navrhované právní úpravy, cílů, které sleduje
a způsobu jejich provádění,
·
výhody a nevýhody případně navrhovaných variantních řešení a
zdůvodnění, která varianta se považuje za optimální,
·
finanční a hospodářský dopad navrhované právní úpravy ve vztahu k
rozpočtu obce (kraje) a způsob úhrady potřebných nákladů,
·
dopad na počet pracovních sil a na občany.
Připomínkové řízení k návrhu právního předpisu
Zpravidla zpracovatel, ale podle místních podmínek i vedoucí
odboru, tajemník obecního úřadu či starosta či ředitel krajského úřadu
zajišťují připomínkové řízení v nezbytném rozsahu. Návrh s důvodovou zprávou se
zašle k věcnému posouzení a k zaujetí stanoviska odborům či jiným pracovištím
příslušného úřadu (magistrátu), a to zejména těm, jejichž působnosti se věcně
dotýká. Týká-li se návrh jiných orgánů či právnických osob, lze jim návrh
rovněž zaslat k posouzení a případně i k vyjádření. Všem dožádaným osobám
zpracovatel určí lhůtu k zaujetí stanoviska, která je v naprosté většině
případů 15 denní. Samozřejmě může být i delší nebo naopak kratší s přihlédnutím
ke složitosti a rozsahu navrhované úpravy.
Vypořádání
připomínek k návrhu předpisu
Zaujmou-li dožádané osoby k návrhu odchylná stanoviska, je třeba
je s nimi projednat. Osoba nebo orgán zabezpečující připomínkové řízení je
povinen vyvinout potřebné úsilí ke sjednocení stanovisek, aby dořešení sporných
otázek nebylo neodůvodněně přesouváno až do doby předložení návrhu ke schválení
radě či zastupitelstvu. Průběh a výsledky připomínkového řízení uvádí
zpracovatel návrhu v předkládací zprávě, ve které se zpravidla uvádí s kým byl
návrh projednán a samotný výsledek projednání.
Schválení návrhu právního předpisu
Před předložením návrhu obecně závazné vyhlášky na jednání
zastupitelstva se doporučuje jeho předběžné projednání v radě s tím, že rada
seznámí zastupitelstvo na začátku projednávání návrhu se svým stanoviskem. K
posouzení návrhů právních předpisů (příp. jiných složitých právních
záležitostí) mohou územně samosprávné celky zřídit legislativně právní poradní
orgány ve formě výboru zastupitelstva nebo komise rady.
Jak již bylo výše uvedeno nařízení obce a kraje, schvaluji rady.
Pouze v obcích, kde pravomoc rady vykonává starosta, schvaluje nařízení obce
rovněž zastupitelstvo obce. Obecně závaznou vyhlášku obce nebo kraje, schvalují
vždy pouze jejich zastupitelstva. Schválení právního předpisu se provádí formou
usnesení zastupitelstva nebo rady. Ke schválení usnesení je zapotřebí, aby pro
něj hlasovala nadpoloviční většina všech jejich členů. Pro platnost usnesení
tak nestačí pokud by pro něj hlasovala pouze nadpoloviční většina přítomných
členů. Okamžik schválení právního předpisu se neváže k jeho podepsání, ale už k
okamžiku hlasování. Den schválení by měl být následně uveden v záhlaví právního
předpisu. Skutečnost, že starosta obce (primátor) a hejtman kraje stojí v čele
zastupitelstva i rady má za následek, že podepisují oba druhy právních
předpisů. V obcích společně s
místostarostou (primátor s náměstkem primátora) a v krajích společně s
náměstkem hejtmana.
3.4
PLATNOST A
ÚČINNOST PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ
OBCÍ A KRAJŮ
Na základě zákona
je platnost právních předpisů územních samosprávných celků podmíněna jejich
oficiální publikací. Forma publikace právních předpisů obcí a krajů není
totožná.
Obce
Publikačním
prostředkem je pro všechny obce s výjimkou hlavního města Prahy úřední deska
obecního úřadu. Obecně závazné vyhlášky a nařízení statutárního města se
vyhlašují též na úředních deskách městských částí a městských obvodů.
Minimální doba
vyvěšení na úřední desce je 15 dní. Dnem vyhlášení se rozumí první den vyvěšení
právního předpisu na úřední desce. Platnost právního předpisu nastává vyvěšením
právního předpisu na úřední desce a ten se pak stává účinným 15. dnem po
vyvěšení na úřední desce.
Zvláštní způsob
vyhlašování právních předpisů obce se týká nařízení obcí s rozšířenou
působností. Ty musí svá nařízení zveřejnit též na úředních deskách obecních
úřadů působících
v jejich správním obvodu.
Kraje
Platnost právních
předpisů kraje je podmíněna jejich vyhlášením ve Věstníku kraje. Platnost tedy
nastává dnem jejich vyhlášení ve Věstníku, přesněji dnem jeho rozeslání
(označeno
v záhlaví). Pokud není stanoven pozdější počátek účinnosti, nabývá právní
předpis účinnosti 15. dnem po jeho vyhlášení.
Ve Věstníku
právních předpisů jsou vyhlašovány i nálezy Ústavního soudu týkající
se právních předpisů příslušného kraje.
Evidence
Obce i kraje jsou
povinny vést evidenci právních předpisů. Tato evidence obsahuje číslo
a název právního předpisu, datum jeho schválení, datum nabytí jeho platnosti a
účinnosti, popřípadě datum pozbytí jeho platnosti. Každý právní předpis je
označen pořadovým číslem bez rozdílu, zda se jedná o obecně závaznou vyhlášku
nebo nařízení. Číselná řada začíná a uzavírá se vždy koncem kalendářního roku.
Právní předpisy
obce i evidence musí být přístupny každému v obci, která je vydala. Obecní
úřady s rozšířenou působností, mají zvláštní úpravu veřejného zpřístupnění
nařízení obcí,
a to tak, že musí být přístupné každému také u obecních úřadů působících v
jejich správním
obvodu.
Kraj zpřístupňuje
Věstník právních předpisů na krajském úřadu, na obecních úřadech v kraji a na
Ministerstvu vnitra.
Shrnutí kapitoly
|
Podmínky
vydávání právních předpisů obcemi a kraji jsou předmětem výše rozpracované
kapitoly. Je zde zpracován „legislativní proces“ při projednávání a
schvalování. Je možno konstatovat, že tento proces platí pro obce i kraje
totožně, nicméně liší se při jejich publikaci a potažmo platnosti a účinnosti,
což je dáno rozdílnými způsoby zveřejňování.
Je třeba
upozornit, že kraje (oproti obcím) se podílí i na vydávání prvotních
normativních aktů parlamentem, když disponují tzv. právem zákonodárné
iniciativy, tady právem předkládat poslanecké sněmovně návrhy zákonů.
4
VEŘEJNá služba
|
Rychlý náhled kapitoly
|
Organizační základ veřejné správy je založen na
tom, že veřejná správa je formou společenského řízení. Jde tedy o řízení, jehož
bezprostředními vykonavateli jsou,
v rámci výkonu veřejné služby zaměstnanci zařazení do příslušných orgánů
veřejné moci, potažmo orgánů veřejné správy. Nicméně oproti zaměstnancům
nestátního sektoru, kteří vykonávají tzv. závislou prací, vymezenou pouze
zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění pozdějších předpisů je právní regulace činnosti osob
vykonávajících veřejnou službu obsahem rozsáhlejší škály právních předpisů.
Cíle kapitoly
|
Z personálního hlediska se výkon veřejné
služby rozděluje :
Ø
na tu
část, která je vykonávána v pracovním poměru,
Ø
část, která je vykonávána v poměru
služebním.
Kapitola uvádí příčiny tohoto stavu, jakož i nejvýznamnější
rozdílové znaky obou poměrů. Součásti je schematické zobrazení právní úpravy
vzniku pracovního a služebního poměru.
Klíčová slova kapitoly
|
Zaměstnanec,
státní služba, úředník, pracovní poměr, služební poměr, pracovní smlouva,
správní rozhodnutí, jmenování, úřad, obec, kraj..
Personální základ veřejné správy je založen na
tom, že veřejná správa je formou společenského řízení. Jde tedy o řízení lidí
lidmi.
Právní
předpisy nestanoví pouze vůči jakému okruhu osob je veřejná správa adresována,
určují rovněž, které osoby a s jakými předpoklady mohou veřejnou správu
vykonávat.
Vykonavateli veřejné správy jsou lidé a lidmi
jsou také adresáti jejího působení.
Z hlediska funkčnosti je proto důležité právně reglementovat specifické
podmínky a požadavky na personální
obsazování institucí veřejné správy.
Oporou takového požadavku je nepochybně skutečnost,
že bezprostředními vykonavateli veřejné správy jsou v naprosté většině
způsobilé fyzické osoby, které
jsou v přímém kontaktu
s jejími adresáty (cílovými
subjekty veřejné správy). Na místě svého
pracovního či funkčního zařazení pak reprezentují nejen sebe, ale především
jsou reprezentanty příslušného úřadu, obce, kraje a státu.
Zaměstnancem
veřejné správy zpravidla rozumíme,
fyzickou osobu, která je k veřejné správě
vázána na základě svého pracovního nebo obdobného vztahu (služebního).
Bezprostředními vykonavateli veřejné služby jsou tak její zaměstnanci zařazení do příslušných
orgánů veřejné moci, potažmo orgánů veřejné správy. Nicméně oproti
zaměstnancům soukromé sféry (nestátního sektoru) vykonávajících tzv. závislou
prací, vymezenou pouze zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákoník práce) je právní regulace činnosti osob
vykonávajících veřejnou službu obsahem rozsáhlejší škály právních předpisů.
Tato situace je dána tím, že výkon veřejné správy je vnitřně strukturovaný a
právě podle personálního zařazení fyzických osob do příslušného veřejnoprávního
orgánu se rozlišuje právní regulace jejich činnosti při výkonu
4.1
POJEM VEŘEJNÁ SLUŽBA
Pro obecné vymezení činnosti a označení právního postavení veřejných
zaměstnanců pojmu veřejná služba.
V užším smyslu se pod
tento pojem zařazuje jen právní postavení a činnost
Ø úředníků VÝKON VeřejnÉ správY – VEŘEJNÁ SLUŽBA
STRUKTURA VYKONAVATELŮ – ZAMĚSTNANCŮ VEŘEJNÉ SPRÁVY Zaměstnancem veřejné správy zpravidla
rozumíme,
fyzickou osobu, která je
k veřejné správě vázána na základě svého pracovního nebo obdobného
vztahu (služebního). |
v zaměstnanci zařazení do státních úřadů nebo orgánů obcí a
krajů (služebních úřadů), kteří však nevykonávají státní správu ani
samosprávu, ale jsou pracovně činní jako servisní a obslužný personál;
jejich pracovně právní postavení je upraveno pouze zákoníkem
práce a výše uvedené zvláštní právní předpisy se na ně zpravidla nevztahují.
|
v úředníci, přičemž tyto je třeba podle místa výkonu služby
členit na |
■ státní
úředníky zařazené do orgánu
státní správy – služebních úřadů |
■ úředníky
územně samosprávných celků pracovně
zařazených do úřadů obcí či krajů a zajišťující výkon přenesené
státní správy (decentralizovaná státní služby) a samosprávy; jejich pracovně právní
postavení je právně vymezeno prvotně zvláštní právním předpisem, tj. zákonem č.
312/2002 Sb. o úřednících územně samosprávných
celků, ve znění pozdějších předpisů 312/2002 Sb., o úřednících územních
samosprávných celků, ve znění pozdějších přepisů (dále zákon o úřednících
nebo úřednický zákon), ke kterému má
zákoník práce opět pouze subsidiární
postavení,
|
4.2
PRACOVNÍ POMĚR A SLUŽEBNÍ POMĚR VE VEŘEJNÉ SPRÁVĚ
Rozdíl mezi pracovním a služebním poměrem |
Je třeba
zmínit i význam a vztah pojmů pracovní poměr a služební poměr při výkonu veřejné správy. Zásadní je, že
oba tyto poměry jsou součásti pracovněprávních
vztahů v uvedené oblasti.
- Služební poměr je spojen s výkonem závislé práce ve státní
službě tj. při výkonu státní
správy. Jedná se o poměr veřejnoprávní,
což má za následek, že řízení ve věcech
služebního poměru je (klasickým) správním řízením (rozhodování s ním
spojené představuje výkon veřejné moci) , ve kterém nadřízený
služební funkcionář vystupuje jako
správní orgán (ve vrchnostensky nadřazeném postavení). Služební poměr tak např. nevzniká pracovní
smlouvou ale rozhodnutím o přijetí do služebního poměru a všechna rozhodnutí vydaná ve věcech služebního poměru pak běžně podléhají
přezkumu ve správním soudnictví ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a tedy se
jedná o úkony správního orgánu, jimiž se autoritativně zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti.
- Pracovní poměr je obecně
typickým poměrem soukromoprávním když jeho účastníci mají rovné postavení. Zahrnuje pracovněprávní vztahy jak
v nestátní sféře tak výkon závislé
práce zaměstnanců všech
územně samosprávných celků a zaměstnanců státní správy, kteří však
nevykonávají jako závislou činnost státní správu, ale jejich pracovní
činnost zahrnuje ve státní správě
obslužné a servisní činnosti. Základní pracovní poměr zde proto
vzniká zejména pracovní smlouvou.
Schéma právní úpravy vzniku
pracovního a služebního poměru.
ZÁKONÍK PRÁCE
(262/2006
Sb.) PRACOVNÍ POMĚR |
ZÁKON O STÁTNÍ SLUŽBĚ (234/2014
Sb.) SLUŽEBNÍ
POMĚR PRACOVNÍ POMĚR |
pracovní
smlouvou |
jmenováním |
Vznik
pracovní smlouvou -úředníci a
zaměstnanci |
Vznik
jmenováním - ved.
úředníci / ved. úřadu |
Vznik
jmenováním - představení |
Vznik
pracovní smlouvou
státní zaměstnanci (při výkonu
obslužných a servisních činnosti) |
DOHODY O PRACÍCH KONANÝCH MIMO
PRACOVNÍ POMĚR |
Dohoda
o pracovní činnosti
|
Příklad zvláštní úpravy PPV ZÁKON OÚŘEDNÍCÍCH
ÚSC (312/2002
Sb.) PRACOVNÍ POMĚR |
Vznik
rozhodnutím státní
zaměstnanci (výkon správních
činností) |
§ 6
Dohoda
o provedení práce |
Shrnutí kapitoly
|
Kapitola
osvětluje dva základní rozlišující znaky
v „pracovněprávním postavení“
zaměstnanců statní správy i samosprávy a zejména pak úředníku státní správy a
úředníku pracujících v krajských a obecních úřadech. Specifické v této
problematice je, že sice při procesu výkonu státní správy (vč. přenesené)
postupuji totožně podle příslušných zákonů, nicméně z hlediska
personálního je jejich postavení značně odlišné a proto je tento problém zpracován
v samostatné kapitole.
Je třeba
upozornit, že předmětná problematika je zde zpracována pouze orientačně, a to
z důvodu zaměření tohoto studijního. K hlubšímu osvojení problematiky
je možno aplikovat distanční studijní oporu „pracovněprávní vztahy ve veřejné
správě“.
5
ÚŘEDNÍCI ÚZEMNĚ
SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ
Rychlý náhled kapitoly
|
Poslední
kapitola studijního textu je věnována pracovně právním vztahů upravených zákonem č. 312/2002 Sb.,
o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve
znění pozdější předpisů. Tento právní předpis obsahuje, ve vztahu
k zákoníku práce, zvláštní pravidla především pro vznik, trvání
a zánik pracovního poměru úředníků obcí a krajů, jakož i systém jejich
odborného vzdělávání. Předmětem kapitoly je proto výklad uvedených
pracovněprávních specifik s výjimkou vzniku pracovního poměru, který byl
proveden výše. Výklad se věnuje
i jednotlivým složkám odborného vzdělávání úředníků. Vyklad uvedené
problematiky se zaměřuje na úředníky obcí, když postavení a organizace úředníků
krajů je totožné.
Cíle kapitoly
|
V kapitole je proveden výklad :
-
vztahu
zaměstnanců a úředníků územně
samosprávných celků,
-
vztahu
úředníků, vedoucích úředníků a vedoucího úřadu,
-
postavení
(práv a povinnosti) úředníků,
-
odborného
vzdělávání úředníků územně samosprávných celků.
Klíčová slova kapitoly
|
Územně
samosprávný celek, vyšší a základní územně samosprávný celek, obec, kraj,
zaměstnanec, úředník, vedoucí úředník, vedoucí úřadu, tajemník, ředitel
krajského úřadu, vzdělávání, odborné vzdělávání, vstupní vzdělávání, další
vzdělávání, zvláštní odborná způsobilost, vzdělávání vedoucích úředníků.
Právní úprava
pracovního poměru úředníků územních samosprávných celků zvyšuje kvalitu výkonu
veřejné správy územními samosprávnými celky cestou profesionalizace jejich
úředníků. Důraz je v tomto ohledu kladen především na vzdělávání, a to jak
vzdělávání vstupní, tak příprava na prokazování zvláštní odborné způsobilosti,
vzdělávání vedoucích úředníků a průběžné vzdělávání.
Pracovně právní vztahy úředníků upravuje zákon
č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně
některých zákonů, ve znění pozdější předpisů. Tento právní předpis obsahuje, ve
vztahu k zákoníku práce, zvláštní pravidla především pro vznik, trvání
a zánik pracovního poměru úředníků obcí a krajů. Cílem úpravy je také
ochrana právního postavení úředníků při výkonu veřejné správy ve vztahu
k voleným orgánům územních samosprávných celků. Ze zvláštního
postavení citovaného zákona vyplývá obecná podpůrná platnost zákoníku práce
všude tam, kde zákon o úředních územních samosprávných celků nestanoví vlastní,
zvláštní pravidla.
Níže uvedený obrazec schematizuje
vztahy zaměstnanců obcí. V krajích platí
schéma takřka totožně pouze v případě ředitele krajského úřadu dává
souhlas s jeho jmenováním a případným odvoláním ministr vnitra. Šipka
v levé části obrazce znamená kdo funkci zřizuje.
5.1
ÚŘEDNÍK územně samosprávného celku
Jak již z názvu zákona vyplývá, vztahuje se
tento na úředníky územních samosprávných celků. Úředníkem ve smyslu tohoto
zákona jsou považování ti zaměstnanci obcí a krajů, kteří se podílejí na výkonu
správních činností. Za správní činnost je považována činnost zaměstnance,
kterou se podílí na plnění úkolů územního samosprávného celku v samostatné nebo
přenesené působnosti v oblasti veřejné správy. Správní činností je například:
·
rozhodování ve správním řízení,
·
kontrola, dozor nebo dohled,
·
příprava návrhů právních předpisů územních samosprávných celků,
·
zajišťování jejich právních úkonů,
·
plnění úkolů statutárního orgánu zaměstnavatele.
Úředník při výkonu správy věcí veřejných je
oprávněn rozhodovat například o povolení stavby, vydání občanského průkazu, o
uložení pokuty za nesplnění uložené povinnosti účastníkem řízení.
Toto je marginálie |
Postavení úředníka nemají členové volených
orgánů územních samosprávných celků, například člen zastupitelstva obce či
kraje. Úředníky nejsou ani zaměstnanci zařazení v jeho organizačních složkách,
například obecní policie, dále zaměstnanci zařazení ve zvláštních orgánech
územního samosprávného celku jakými je povodňová komise, přestupková komise.
Úředníci, kteří vykonávají obslužné, servisní nebo manuální práce nebo kteří výkon
takových prací řídí (tzv. obslužné činnosti jako například sekretariát,
pokladna, řízení a údržba motorových vozidel, úklid).
Zaměstnanec územního samosprávného celku je
považován za úředníka, pokud se alespoň zčásti podílí na plnění úkolů, které
jsou územnímu samosprávnému celku v samostatné nebo přenesené působnosti
uloženy zvláštními právními předpisy. O tom, kdo je či není v konkrétním
případě úředníkem rozhoduje vedoucí úřadu, kterým je tajemník obecního úřadu
nebo ředitel krajského úřadu.
Pracovní poměr úředníka
Úředníkem se může stát fyzická osoba, která má
státní občanství České republiky nebo fyzická osoba, která je cizím státním
občanem, ale v České republice má trvalý pobyt, za předpokladu, že dosáhla věku
18 let, má způsobilost k právním úkonům, je bezúhonná, ovládá jednací jazyk,
kterým je český jazyk a splňuje předpoklady pro výkon správních činností
stanovené zvláštním právním předpisem. Předpokladem k výkonu funkce například
matrikáře je osvědčení o způsobilosti k výkonu státní správy na úseku
matrik a jména a příjmení nebo úředníka stavebního úřadu pak osvědčení
o způsobilosti k výkonu státní správy na úseku územního plánování
a stavebního řízení.
Za bezúhonnou se nepovažuje fyzická osoba, která
byla pravomocně odsouzena pro trestný čin spáchaný úmyslně, nebo pro trestný
čin spáchaný z nedbalosti za jednání související s výkonem veřejné správy.
Bezúhonnost je prokázána výpisem z rejstříku trestů ne starším než
3 měsíce, případně čestným prohlášením.
Mezi předpoklady, které musí úředník splňovat
pro výkon vybraných správních činností, jak je uvedeno výše, patří zvláštní
odborná způsobilost, například, úředník, který vykonává funkci matrikáře, je
povinen prokázat zvláštní odbornou způsobilost do 18 měsíců ode dne, kdy začal
vykonávat funkci matrikáře. Pokud úředník zvláštní odbornou způsobilost ve
stanovené době neprokáže, územní samosprávný celek jej převede na jinou
činnost, pro kterou úředník předpoklady splňuje.
Vedoucímu úřadu, tajemníkovi obecního úřadu a
řediteli krajského úřadu je stanovena podmínka minimální praxe v době
trvání nejméně 3 let. Podmínkou pro vznik pracovního poměru úředníka
zařazeného v obecním úřadě je také veřejná výzva. Veřejná výzva musí též
předcházet uzavření pracovní smlouvy s vedoucími úředníky, jejichž pracovní poměr
není založen jmenováním, a kteří jsou zařazeni v obecním úřadě obce.
Územní samosprávný celek má povinnost vyvěsit veřejnou výzvu na úřední desce
úřadu po dobu nejméně 15 pracovních dnů přede dnem určeným pro podání přihlášek
zájemců a současně ji zveřejnit i způsobem umožňujícím dálkový přístup.
Toto je marginálie |
Pro vznik pracovního poměru pracovníků
zařazených v krajském úřadě, v obecním úřadě obce s rozšířenou
působností nebo -v pověřeném obecním úřadě je další nutnou podmínkou
stanoveno výběrové řízení. Výběrové řízení je také podmínkou pro jmenování do
funkce vedoucího úřadu a vedoucího úředníka. Výběrové řízení vyhlašuje vedoucí
úřadu oznámením na úřední desce úřadu územního samosprávného celku a současně i
způsobem umožňujícím dálkový přístup. Úprava lhůty pro oznámení je stejná jako
úprava lhůty pro vyvěšení veřejné výzvy.
Vedoucí úřadu po obdržení předá přihlášky
výběrové komisi. Ta pořídí o posouzení uchazečů písemnou zprávu. Výběrová
komise však neurčuje pořadí uchazečů o přijetí do pracovního poměru, rozhodovat
o tom, se kterým uchazečem bude uzavřena pracovní smlouva, bude vedoucí
úřadu.
Vedoucí úředníky bude jmenovat do funkce v
případě vedoucích odborů rada územního samosprávného celku, v případě vedoucích
oddělení vedoucí úřadu územního samosprávného celku. Jmenování vedoucích odborů
obecního úřadu je podmíněno návrhem tajemníka, zákon o obcích ovšem nestanoví
žádnou sankci neplatnosti v případě absence takového návrhu. Jmenování
vedoucích odborů krajského úřadu je pod sankcí neplatnosti vázáno na návrh
ředitele krajského úřadu.
Vedoucího úřadu obce jmenuje starosta
(primátor), vedoucího úřadu kraje pak hejtman. Jmenování tajemníka obecního
úřadu je pod sankcí neplatnosti vázáno na souhlas ředitele krajského úřadu,
jmenování ředitele krajského úřadu a ředitele Magistrátu hlavního města Prahy
je pod sankcí neplatnosti vázáno na souhlas ministra vnitra.
Pracovní poměr s úředníkem uzavírá územní
samosprávný celek na dobu neurčitou, což je jedna z výhod, které pro
úředníka zavádí zákon o úřednících. Jedná se o významný a pro úředníka
výhodný rozdíl od úpravy trvání pracovního poměru v zákoníku práce.
Zákon o úřednících stanoví dva výjimečné důvody,
pro které lze s úředníkem uzavřít pracovní poměr na dobu určitou. Prvním
důvodem, pro který lze s úředníkem uzavřít pracovní poměr na dobu určitou, je
potřeba zajistit časově omezenou správní činnost. Jedná se o činnost,
kterou obec nevykonává trvale, ale vznikla potřeba takovou činnost zajistit
(např. vymáhání pohledávek). Druhým důvodem, pro který lze s úředníkem uzavřít
pracovní poměr na dobu určitou, je potřeba nahradit dočasně nepřítomného
úředníka.
Jedním z předpokladů, které má úředník splňovat,
patří zvláštní odborná způsobilost. Zákon ukládá územnímu samosprávnému celku,
aby úředníka, který neprokáže zvláštní odbornou způsobilost v zákonem
stanovené lhůtě, převedl na jinou činnost, pro kterou úředník splňuje
předpoklady. V případě, že by žádná taková činnost v rámci úřadu nebyla,
může být úředníkovi dána výpověď. Pokud porušil povinnosti zvlášť závažným
způsobem, může dojít i k okamžitému zrušení pracovního poměru.
5.2
POSTAVENÍ ÚŘEDNÍKŮ
K základním povinnostem úředníka patří
dodržování ústavního pořádku, hájení veřejného zájmu při výkonu jeho správní
činnosti, nestranné rozhodování, zdržení se jednání vedoucího ke střetu
veřejného a soukromého zájmu. Úředník zásadně nepřijímá dary a jiné výhody,
zachovává mlčenlivost podle zvláštních předpisů, poskytuje účastníkovi řízení
pomoc, poučení a informace ve správním řízení.
Mezi povinnosti úředníka patří plnění pokynů
vedoucích úředníků, nejsou-li v rozporu s právními předpisy.
K zajištění kvalifikovaného výkonu správních činností je úředník povinen
svou kvalifikaci prohlubovat. Znamená to absolvování vstupního a průběžného vzdělávání
a vykonání zkoušky odborné způsobilosti. Mezi povinnosti úředníka patří plnění
nejen běžných pracovněprávních povinností, které jsou úředníku ukládány po dobu
výkonu práce, ale i povinnosti, které se vztahují na chování úředníka mimo
výkon práce. Například se úředník musí zdržet jednání, které by závažným
způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku.
Jiná výdělečná činnost jakou může být například
podnikání úředníka, je podmíněna předchozím písemným souhlasem územního
samosprávného celku, u něhož je úředník zaměstnán. Souhlas s výkonem
jiné výdělečné činnosti vydává za územní samosprávný celek ten, který plní
úkoly statutárního orgánu právnické osoby v pracovněprávních vztazích
(např. tajemník obecního úřadu, ředitel krajského úřadu). Z výše uvedeného
zákazu výkonu jiné výdělečné činnosti bez předchozího písemného souhlasu
územního samosprávného celku, u něhož je úředník zaměstnán jsou zákonem
stanoveny výjimky. Omezení se nevztahuje na činnost vědeckou, pedagogickou,
publicistickou, literární nebo uměleckou, na činnost znalce nebo tlumočníka
vykonávanou podle zvláštního předpisu pro soud nebo správní úřad, na činnost
v poradních orgánech vlády a na správu vlastního majetku.
5.3
VZDĚLÁVÁNÍ
ÚŘEDNÍKŮ
Jednou z výše uvedených povinností
úředníků, je prohlubování jeho kvalifikace pro výkon správních činností.
Jednotlivé formy prohlubování kvalifikace úředníků definuje samotný zákon, jsou
jimi povinné vstupní vzdělávání, průběžné vzdělávání a zvláštní odborná
způsobilost. Pro vedoucí úředníky a vedoucí úřadu je vedle toho povinné ještě
vzdělávání vedoucích úředníků.
Absolvování vstupního vzdělávání, průběžného
vzdělávání i vzdělávání vedoucích úředníků se prokazují pouze osvědčením
vydávaným vzdělávací institucí, která pořádá příslušný kurs, s těmito formami
vzdělávání však nejsou spojeny žádné zkoušky. Úspěšné absolvování zkoušky jsou
vyhrazeny pouze pro tzv. zvláštní odbornou způsobilost.
Vstupní vzdělávání
Vstupní vzdělávání je povinen úředník absolvovat
do 3 měsíců ode dne vzniku pracovního poměru. Zahrnuje v sobě znalosti
základů veřejné správy, zvláště obecných zásad organizace a činnosti veřejné
správy a územního samosprávného celku. Mezi uvedené znalosti patří též
základy veřejného práva, veřejných financí, evropského správního práva, práv a
povinností a pravidel etiky úředníka, základní dovednosti a návyky potřebné pro
výkon správních činností, znalosti základů užívání informačních technologií,
základní komunikační, organizační a další dovednosti vztahující se k jeho
pracovnímu zařazení.
Průběžné vzdělávání
Průběžné vzdělávání zahrnuje prohlubující,
aktualizační a specializační vzdělávání úředníků zaměřené na výkon správních
činností v územním samosprávném celku, včetně získávání a prohlubování
jazykových znalostí. Průběžné vzdělávání se uskutečňuje formou kurzů a o účasti
úředníka na nich rozhoduje vedoucí úřadu na základě potřeb územního
samosprávného celku a s přihlédnutím k plánu vzdělávání úředníka. Úředník je
povinen se kurzu osobně zúčastnit.
Zvláštní odborná způsobilost
Zvláštní odbornou způsobilost jsou povinni
prokazovat ti úředníci, kteří budou vykonávat správní činnosti stanovené
vyhláškou Ministerstva vnitra. Jedině prostřednictvím těchto úředníků bude moci
územní samosprávný celek tyto činnosti na úseku veřejné správy zajišťovat.
Kromě toho mohou územní samosprávné celky zajišťovat správní činnosti
i prostřednictvím úředníků, kteří sice neprokázali zvláštní odbornou
způsobilost, získali však vzdělání v rovnocenných bakalářských nebo
magisterských studijních programech.
Zvláštní odborná způsobilost má obecnou a
zvláštní část. Obecná část zahrnuje znalost základů veřejné správy, obecných
principů organizace a činnosti veřejné správy, znalost zákona o obcích, zákona
o krajích, zákona o hlavním městě Praze a zákona o správním řízení a schopnost
aplikace těchto znalostí. Zvláštní část zahrnuje znalosti nezbytné
k výkonu správních činností stanovených prováděcím právním předpisem,
zvláště znalost působnosti orgánů územní samosprávy a územních správních
úřadů vztahující se k těmto činnostem, a schopnost jejich aplikace.
Úředník je povinen prokázat zvláštní odbornou
způsobilost podle zákona o úřednících složením příslušné zkoušky a předložit
územnímu samosprávnému celku osvědčení o jejím složení do 18 měsíců ode dne
vzniku pracovního poměru k územnímu samosprávnému celku nebo ode dne, kdy
začal správní činnost, pro jejíž výkon je zvláštní odborná způsobilost
předpokladem, vykonávat, pokud již byl v pracovním poměru k územnímu
samosprávnému celku.
Vzdělávání vedoucích úředníků
Vzdělávání vedoucích úředníků zahrnuje obecnou
část a zvláštní část. Obecná část zahrnuje znalosti a dovednosti v oblasti
řízení úředníků. Zvláštní část zahrnuje přehled o činnostech vykonávaných
podřízenými úředníky. Vedoucí úředník je povinen ukončit toto vzdělávání vedoucích
úředníků do 2 let ode dne, kdy začal vykonávat funkci vedoucího úředníka.
Úředník, který se účastnil vzdělávání vedoucích
úředníků a jehož náklady hradil územní samosprávný celek, je povinen setrvat po
ukončení tohoto vzdělávání v pracovním poměru k územnímu samosprávnému
celku po dobu 3 let. Pokud takový úředník rozváže s územním samosprávným
celkem pracovní poměr dříve než po uplynutí 3 let od ukončení vzdělávání
vedoucích úředníků, je povinen uhradit územnímu samosprávnému celku náklady s
tímto vzděláváním spojené.
Poskytovat vzdělávání úředníků mohou jen
právnické nebo fyzické osoby, které jsou oprávněny ke vzdělávací činnosti
(např. vysoké školy nebo podnikatelské subjekty s příslušnou živnostenským
oprávněním) a jimž byla zároveň udělena akreditace Ministerstvem vnitra.
Vzdělávání zajišťuje také Institut pro místní správu zřízený přímo
Ministerstvem vnitra nebo samotné veřejnoprávní korporace, územní samosprávné
celky za podmínky, že jim byla udělena akreditace.
Shrnutí kapitoly
|
Pro tuto
poslední kapitolu studijního textu platí obdobně totéž co pro předchozí, tj. že
řeší doplňující problematiku k obecnému zaměření celé studijní opory.
Vychází se zde především
ze stavu, že podstatná část textu je zaměřená na územně samosprávné celky. Zde
jsme se věnovali i postavení veřejných funkcionářů, jichž se pracovní právo
v podstatě nedotýká. Nicméně součásti územně samosprávných celků jsou i
krajské či obecní úřady, a ty jsou personálně obsazeny zaměstnanci a úředníky
v pracovním poměru. Proto autor považoval za nezbytné zmínit jejich
postavení i v tomto studijním textu.
I zde je
třeba upozornit, že problematika je intenzivně zpracována v dostupné
distanční studijní opoře „Pracovní právo ve veřejné správě“.
Distanční
studijní opora „Veřejná správa“ představuje souborný text všech východisek,
návaznosti, rozborů, analýz a nástrojů, které ve svém celku umožňují pochopit,
osvojit si a orientovat
se v rozsáhlé a strukturované problematice, která je jejím předmětem.
Nastudováním textu
a především pochopením jeho návaznosti a souvztažnosti je možno připravit se
nejen na absolvování závěrečné zkoušky z tohoto předmětu, ale potažmo
vstřebat a v praxi aplikovat poznání
o podstatě, funkčnosti a nezbytnosti efektivního výkonu veřejné správy v každé
institucionální formě společnosti.
Na
základě dlouhodobých zkušeností z přednášek seminářů nejen na
vysokých školách doplnil zpracovatel text o rozsáhlý soubor obrazců a schémat,
která umožňuji
Další zdroje
|
SCISKALOVÁ, M. GONGOL, T. Veřejná správa. Distanční studijní opora. Karviná:
SU OPF,
2006, ISBN 80-7248-372-2.
RICHTER J. Veřejná správa, studijní opora, Karviná: SU OPF 2020, dostupné IS
SU OPF,
GROSPIČ, Jiří, SVOBODA, Karel. Místní právní předpisy a jejich
tvorba. 1. vyd.Praha: Vysoká škola ekonomická v Praze, Nakladatelství Oconomica,
2005, SBN 80-245-0892-3.
GROSPIČ, Jiří, VOSTRÁ, Lenka. Reforma veřejné správy v teorii a
praxi. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o. , 2004, ISBN 80-86473-71-6.
HARVÁNEK, Jaromír. Teorie práva.
vyd. Plzeň: Aleš Čeněk s.r.o., 2008, ISBN
978-80-7380-104-5.
LOUDA , Tomáš, GROSPIČ, Jiří, VOSTRÁ, Lenka. Modernizace veřejné
správy v Evropě a České republice. Plzeň: Aleš Čeněk, s. r. o. , 2005, ISBN
80-7380-001-2.
MATES, Pavel, MATULA, Miloš. Kapitoly z dějin a teorie veřejné
správy. 3.vyd. Praha: VŠE, 1999, ISBN 80-7079-407-0.
MATES, Pavel a kol. Reforma veřejné správy: sborník příspěvků. 1.
vyd. Praha: ASPI, a. s., 2007. 380 s. ISBN 978-80-7357-300-3.
ŠEMORA, Vítězslav. Dozor a
kontrola nad samostatnou a přenesenou působností svěřenou orgánům obcí, krajů a
hlavního města Prahy. Praha: Linde, 2007, ISBN 978-80-7201-640-2.
Prameny
Opatření předsednictva ČNR č. 2 /1993 Sb., Listina základních práv
a svobod,
Sdělení č. 181/1999 Sb., o přijetí Evropské charty místní
samosprávy.
Ústavní zákon č.1/1993 Sb., Ústava ČR.
Ústavní zákon č. 347/1997 Sb. o vytvoření vyšších územních
samosprávných celků a o změně ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České
republiky, ve znění pozdějších předpisů
Vyhláška Ministerstva vnitra č. 231/1996 Sb., kterou se
stanoví paušální částka nákladů řízení o přestupcích, ve znění vyhlášky
č. 340/2003 Sb.
Zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní řízení) ve znění
pozdějších předpisů.
Zákon č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, ve
znění pozdějších předpisů
Zákon č. 166/1993 Sb., o Nejvyšším kontrolním úřadu, ve znění
pozdějších předpisů
Zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 349/1999 Sb., o Veřejném ochránci práv, ve znění
pozdějších předpisů
Zákon č. 552/1991 Sb., o státní kontrole, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 320/2001 Sb., o finanční kontrole, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 129/2000 Sb., o krajích (krajské řízení) ve znění
pozdějších předpisů.
Zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní ve znění pozdějších
předpisů.
Zákon č. 312/2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků
a o změně některých zákonů.
Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších
předpisů
Zákon č. 420/2004 Sb., o přezkoumávání hospodaření územních
samosprávných
celků a dobrovolných svazků obcí, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při
výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona České národní rady č. 358/1992 Sb.,
o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 22/2004 Sb., o místním referendu a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
Zákon č. 491/2001 Sb., o volbách do
zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 131/2000 Sb., o
hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 314/2002 Sb., o
stanovení obcí s pověřeným obecním úřadem a stanovení obcí s rozšířenou
působností, ve znění zákona č. 387/2004 Sb.
Zákon č. 500/2004 Sb., správní
řád, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 85/1990 Sb., o právu petičním, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně
zákona ČNR č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 250/2000 Sb., o
rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů
Zákon č. 312/ 2002 Sb., o
úřednících územně samostatných celků a o změně některých zákonů, ve znění
pozdějších předpisů
Vydavatel: Slezská
univerzita v Opavě
Obchodně
podnikatelská fakulta v Karviné
Určeno: studentům SU OPF Karviná
Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.
[2] Praha,
Liberec, Brno, Olomouc, Opava
[3]
statut z latinského statutum,
tj ustanovení, stanovy, řád, pravidla
[4] Zákon o obcích § 4 odst. 1 „Území
statutárních měst se může členit na městské obvody nebo městské části
s vlastními orgány samosprávy.“
[5] V § 25 tohoto zákona statutární města měla
přijmout „statut“, ve kterém měla stanovit zejména území jednotlivých městských
částí nebo městských obvodů a úkoly orgánů statutárního města a orgánů
městských části a městských obvodů. Tento zákon ale v původním znění
neurčoval formu, v jaké mělo zastupitelstvo statutárního města přijímat
statut, nešlo tedy dovodit, že se tak mělo dít formou obecně závazné vyhlášky.
Citováno dle: KOPECKÝ
M., Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva, Wolters Kluwer, 2010, s. 113
[6] KOPECKÝ
M., Právní postavení obcí a krajů – základy komunálního práva, Wolters Kluwer, 2010, s. 114
[7] PRŮCHA,
P., Správní právo, obecná část, 7. doplněné
a aktualizované vydání. Brno: Masarykova univerzita, Doplněk, 2007, s. 216
[8] Podle § 201 odst. 3 zákoníku práce max. 20
pracovních dnů (směn) v kalendářním roce.