PROSTOROVÁ EKONOMIE DOC. ING. KAMILA TUREČKOVÁ, PH.D., MBA NPEKP/NKEKP 9) TEORIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE INSTITUCIONÁLNÍCH SMĚRŮ: TEORIE VÝROBNÍCH OKRSKŮ & TEORIE UČÍCÍCH SE REGIONŮ Slezská univerzita v Opavě, Obchodně podnikatelská fakulta v Karviné INSTITUCIONÁLNÍ SMĚRY ¡hlavní představitel, americký ekonom Richard R. Nelson→ upozornil na existenci 3 problémových oblastí, kterým se ekonomická teorie dostatečně nevěnuje a jež jsou klíčem k pochopení existujících rozdílů v míře dosaženého ekonomického růstu: ¡technologie a technologické inovace (inovace, proces učení, hledání nových postupů a řešení představuje v zásadě proces trvalého narušování rovnováhy trhu/v rozporu s neoklasickou teorií) ¡pojetí firmy (mikroekonomická věda vnímá a analyzuje firmy jako izolované a anonymní aktéry, na které působí jen mechanická pravidla poptávky a nabídky/nutnost pochopit principy fungování firem mnohem šířeji: ve vztahu ke konkurentům, subdodavatelů, ve způsobu vzájemné komunikace, ve vnitropodnikové organizaci práce, v praktikách řešení problémů apod.) ¡instituce (v nejširším slova smyslu) ¡formální (tzv. organizace s adresou): firmy, výzkumné organizace, obchodní komory, odborové organizace rozvojové agentury, inovační centra apod. ¡neformální/“nehmotné“ (institucionalizované praktiky, zvyklosti, hodnoty jak kolektivní, sdílené, tak hodnoty jednotlivců, formy chování apod.) 2 Nelson, Richard R, 1998. "The Agenda for Growth Theory: A Different Point of View," Cambridge Journal of Economics, Oxford University Press, vol. 22(4), pages 497-520, July. INSTITUCIONÁLNÍ SMĚRY ¡reflexe technologií a technologických inovací, širších projevů firem a institucí do tradičních teorií lépe vysvětluje hospodářské rozdíly mezi zeměmi a regiony → jedna nebo hned několik ze tří „dříve opomíjených“ oblastí byly aplikovány do tzv. institucionálních směrů teorií regionálního rozvoje ¡hledání příčin regionálních rozdílů s důrazem na „měkké/soft“ faktory neekonomické povahy ¡myšlenky institucionálních směrů lze identifikovat již v teorii kumulativních příčin (Gunnar Myrdal, 1957), jejich rozmach lze datovat od konce 70. let 20. století a stále se rozvíjejí → hledání regionálních rozdílů propojením institucionální ekonomie, ekonomická sociologie, kulturní teorie a kognitivní psychologie + snaha zformulovat normativní doporučení pro zlepšení konkurenceschopnosti regionů (problémem je specifičnost místního socioekonomického kontextu a problematika replikovatelnosti osvědčených postupů) → tendence používat „good practice“ ¡teorie výrobních okrsků, teorie flexibilní specializace, teorie učících se regionů, dále zde spadá teorie klastrů, triple helix (trojitá šroubovice), regionální inovační systémy, znalostní základny, příbuzné rozmanitosti, globální komoditní/hodnotové řetězce, globální produkční sítě 3 1) TEORIE VÝROBNÍCH OKRSKŮ ¡aglomerační úspory (speciální případ vnějších úspor/Alfred Marshall, 1890/1920) souvisí s lokalizací průmyslových aktivit a projevují se např. lepší dostupností specializovaných informací, dostupností pracovní síly, infrastruktury, specializovaných dodavatelů aj. ¡↓ ¡teorie výrobních okrsků (industrial districts) ¡S. Brusco a G. Becattini (Italové; přelom 70. a 80. let 21. stol.) analyzovali způsoby organizace a struktury výroby malých a středních firem, fungování trhu práce a aktivity místních institucí ve vybraných (ne tradičně průmyslových) regionech Itálie ¡ 4 Marshall při studiu specializovaných průmyslových aglomerací (popis průmyslových tradic a způsobu organizace výroby nožů a příborů v oblasti anglického Sheffieldu na konci 19. století) uvedl: „tajemství daného oboru přestává být tajemstvím, neboť je přítomné všude kolem ve vzduchu a děti se je učí jakoby mimochodem a nevědomky“. 1) TEORIE VÝROBNÍCH OKRSKŮ ¡hospodářská úspěšnost těchto míst nebyla postavena na principech individualizované, moderní průmyslové společnosti s vysokou mírou urbanizace, ale na specifických socioekonomických podmínkách ¡vysoká míra pospolitosti místních komunit, pocit sounáležitosti s místem, sdílení tradičních hodnot, důvěry, organizace místního života apod.) a ve spolupráci, prostorové blízkosti malých a velmi malých firem (do 10ti pracovníků) a v existenci aglomeračních efektů ¡podpora vertikální dezintegrace výroby (opak ke koncentraci výroby do velkých korporací) ¡soustava menších odvětvově spřízněných firem (pružnost reakce na trh, flexibilní technologie + extrémní stupeň dělby práce a intenzivní mezipodniková (sdružená) spolupráce a specializace, individuální pracovní iniciativa → preference samostatného podnikání; tj. flexibilní metody výroby a organizace práce) → úspory z rozsahu ¡malé firmy, jejich asociace a podpůrné instituce → nejvýznamnější subjekt regionálního rozvoje 5 1) TEORIE VÝROBNÍCH OKRSKŮ ¡výrobní okrsek představuje místní síť firem propojených těsnými mezipodnikovými vazbami stavějící na důvěře a vzájemné výhodnosti, specializaci a vzájemných kontaktech, která se pojí s inovací a schopností flexibilně reagovat na měnící se trendy na trhu, je zdrojem konkurenceschopnosti regionu (opak k celosvětovému trendu globalizace) ¡↓ ¡teorie flexibilní specializace (Piore a Sabel, 1984), volně navázala na předchozí teorii a propojila některé myšlenky s globálními změnami ve světové ekonomice (zkracování inovačního výrobní cyklu, práce na částečný úvazek, nárůst příležitostného zaměstnávání, rozvoj subdodávek od jiných firem, omezení skladování, individualizace ve spotřebě aj.) ¡ ¡v současnosti jsou výrobní okrsky velmi zranitelné a jejich systém se rozpadá (nové výzvy globalizované ekonomiky a mezinárodní konkurence (delokalizace výroby) + socioekonomické změny); transformace výrobních okrsků na obchodní skupiny 6 italské výrobní okrsky (soustředění odvětvově blízkých podniků – strojírenství v Bologni, keramická výroba v Sassuolu, textilní firmy v Pratu a Carpi), později také Hollywood či SiliconValley předstupněm výrobních okrsků byly např. cechy – sdílená koordinace výroby a zavádění inovací 2) TEORIE UČÍCÍCH SE REGIONŮ ¡90. léta 20. století: zdrojem konkurenceschopnosti jsou vědomosti, schopnost učit se a vytvářet kulturní klima, které napomáhá inovacím a novým způsobům interpretace reality (Lundvall 1992 nebo Reich, 1995) ¡termín „učící se region“ použil poprvé Richard L. Florida (1995) (zabýval se také kreativitou a její rolí v rozvoji území), za relativně ucelenou teorii vděčíme Kevinu Morganovi (1997) ¡klíčová otázka: jaké jsou příčiny skutečnosti, že některé regiony se v podmínkách rychlých strukturální změn dokáží dlouhodobě udržet mezi nejvyspělejšími regiony, zatímco jiné zaostávají? ¡→ hlavní příčinou je místně/regionálně specifický proces učení a schopnost utvářet klima, které napomáhá tvorbě inovací (a to ve všech oborech včetně tradičních odvětví) ¡vzniká konkurence založená na neustálých inovacích (cenová konkurence není klíčová), na nových formách kombinace znalostí a schopnosti vytvářet nové výrobky a služby ¡znalosti jsou nejstrategičtější „surovinou“ a učení představuje rozhodující proces z hlediska trvale udržitelné konkurenceschopnosti 7 2) TEORIE UČÍCÍCH SE REGIONŮ ¡dnes jen málo výrobních faktorů je nemobilních/vázaných na místo, protože jsme schopni se stále menšími náklady dopravit cokoli prakticky kamkoli + rozvoj komunikace → snižování bariér mezinárodního obchodu ¡právě meziregionální rozdíly ve schopnosti učit se a inovovat jsou tak klíčovým mechanismem regionální diferenciace (s předpokladem rostoucí významnosti v budoucnu) ¡učení a inovace se v rámci území šíří mezi subjekty formou vzájemných vztahů a blízkosti a definují tak místní institucionální strukturu a prostředí ¡charakteristiky učících se regionů (Malmberg, 1997) 1.ekonomická konfigurace regionu (existence většího množství obdobně zaměřených firem, jejichž vzájemná interakce napomůže výměně informací a nových myšlenek) 2.technologická infrastruktura (existence výzkumných institucí, které spolupracují s místními podniky → tvorba inovací) 3.kultura a instituce regionu (problematická kvantifikace: „4 i“: identifikace (společná identita aktérů), inteligence (dostatek informací a schopnost aktérů se učit), instituce (silné podnikatelské asociace a inovační centra) a integrace (dobrá provázanost a koordinace mezi všemi institucemi) 8 2) TEORIE UČÍCÍCH SE REGIONŮ ¡hlavní přínosy teorie: ¡snaha systematicky analyzovat procesy, kterými v regionech vzniká a udržuje se schopnost vytvářet nové poznatky a vědomosti rozlišení mezi kodifikovanými vědomostmi a nekodifikovanými (nevyslovitelnými) ¡kodifikované – je možné je standardizovat a naučit se je pomocí instrukcí a návodů (lze je získat kdekoli) ¡nekodifikované – získané pouze vlastní zkušeností a spoluúčastní na dané činnosti, zaškolením a praxí (významný zdroj konkurenční výhody, protože jsou vázány na specifický regionální kontext, na institucionální charakteristiky území (sítě kontaktů, formu zakořenění) ¡např. způsob dosahování konsenzu, způsob předávání informací o nových postupech, metody výběru a motivace pracovníků aj. (šíří se mezifiremní mobilitou zaměstnanců) ¡jsou svázány s procesem socializace v daném společenském prostředí + vnitrofiremní rutiny ¡učení se vzájemnou spoluprací ¡cílem regionů by měla být snaha o identifikaci těchto schopností a dovedností, jež jsou specificky vázány na dané území („vztahová aktiva“: regionálně utvořené vazby, vztahy a sítě kontaktů mezi subjekty, které nutně nevstupují do tržní směny, ale jsou podstatné pro fungování místní ekonomiky) a snažit se jich využít 9 ¡Děkuji za pozornost. ¡ 10 ZDROJ: TEORIE REGIONÁLNÍHO ROZVOJE, NÁSTIN, KRITIKA, IMPLIKACE (JIŘÍ BLAŽEK A DAVID UHLÍŘ)