Řízení finančních a bankovních rizik
FIU/BPFPM
Ing. Roman Hlawiczka, Ph.D.
Katedra financí a účetnictví

•Ing. Roman Hlawiczka, Ph.D.
–tel: 606 630 236
–e-mail: roman.hlawiczka@opf.slu.cz,
•Konzultační hodiny
–Vždy předem dohodnout a potvrdil si telefonicky
•
Kontakt

Finanční systém
tvoří základ ekonomiky každého státu.
Umožňuje přesun finančních prostředků mezi subjekty, které mají přebytek (věřitelé), a těmi, kteří
je potřebují (dlužníci).
Jeho efektivní fungování ovlivňuje stabilitu celé ekonomiky.
Pro studenty financí je klíčové porozumět nejen tomu, jak systém funguje, ale i kdo ho reguluje,
jaká rizika obsahuje a jak reaguje na změny hospodářského cyklu.

Hlavní funkce finančního systému
Finanční systém plní několik zásadních funkcí:
1. Alokační – zprostředkovává přesun úspor k investicím.
2. Platební – umožňuje plynulý oběh peněz a realizaci transakcí.
3. Selektivní – rozděluje kapitál podle míry rizika a výnosu.
4. Informační – poskytuje signály o hodnotě aktiv a úrokových sazbách.
5. Stabilizační – napomáhá udržovat důvěru v ekonomiku a finanční trhy.

Struktura finančního systému
Finanční systém se skládá ze tří klíčových prvků:
1. Finanční instituce – banky, pojišťovny, investiční společnosti, penzijní fondy.
2. Finanční trhy – místa, kde se obchoduje s finančními instrumenty.
3.Finanční nástroje – produkty, které umožňují převod kapitálu (úvěry, dluhopisy, akcie).
4.
Tyto složky se vzájemně doplňují – instituce zprostředkovávají obchod na trzích a nástroje
přenášejí riziko i výnos.

Přímé a nepřímé financování
Existují dva základní způsoby, jak se kapitál přesouvá:
• Přímé financování: dlužník si půjčuje přímo od investora (např. emise dluhopisů).
• Nepřímé financování: probíhá prostřednictvím finančního zprostředkovatele, nejčastěji banky.
V České republice převažuje nepřímé financování – bankovní sektor je klíčovým kanálem přenosu
kapitálu i rizik.

Finanční instituce a jejich úloha
Finanční instituce zajišťují propojení mezi investory a dlužníky.
Plní několik funkcí:
·transformují splatnost (přetvářejí krátkodobé vklady na dlouhodobé úvěry),
·transformují riziko (sdílení a diverzifikace rizik mezi více subjektů),
·zvyšují efektivitu alokace kapitálu,
·poskytují finanční služby a poradenství.
Bez stabilních institucí nemůže finanční systém fungovat, což se potvrdilo i během finanční krize
2008.

Rozdělení finančních institucí
Finanční instituce lze rozdělit podle typu činnosti:
·Bankovní instituce – komerční banky, spořitelní a úvěrová družstva.
·Nebankovní instituce – pojišťovny, penzijní fondy, leasingové a faktoringové společnosti,
investiční fondy.
·Veřejné instituce – centrální banka, státní fondy, garanční instituce.
Každá skupina má specifickou roli a podléhá odlišnému dohledu.

Finanční trhy a jejich členění
Finanční trhy rozlišujeme podle doby splatnosti nástrojů:
·Peněžní trh – obchod s krátkodobými nástroji (pokladniční poukázky, depozitní certifikáty).
·Kapitálový trh – obchod s dlouhodobými nástroji (akcie, dluhopisy).
·Devizový trh – obchod s měnami.
·Derivátový trh – obchod s nástroji navázanými na jiná aktiva (opce, futures, swapy).
Tyto trhy vytvářejí propojený systém, kde pohyb jedné proměnné může ovlivnit ostatní.

Funkce finančních trhů
Finanční trhy plní tyto základní funkce:
·umožňují tvorbu cen finančních aktiv,
·zajišťují likviditu,
·umožňují investorům a dlužníkům sdílet rizika,
·poskytují informace o vývoji ekonomiky.
Cenové signály z trhu jsou klíčové pro měnovou politiku a rozhodování investorů.
Kvalitní trh musí být transparentní, likvidní a regulovaný.

Finanční nástroje a jejich rozdělení
Finanční nástroje představují právní vztahy mezi věřitelem a dlužníkem.
Rozlišujeme:
·Primární nástroje: úvěry, akcie, dluhopisy.
·Sekundární nástroje: deriváty, které přenášejí riziko mezi investory.
Nástroje se liší výnosností, rizikovostí a likviditou.
Znalost jejich vlastností je pro řízení rizik v bankovnictví klíčová.

FINANČNÍ SYSTÉM A JEHO SLOŽKY



Význam regulace finančního systému
Finanční systém je citlivý na šoky a poruchy důvěry.
Z tohoto důvodu je nutná regulace a dohled, které zajišťují jeho stabilitu a ochranu klientů.
Regulace stanoví pravidla chování finančních institucí, jejich kapitálové požadavky a povinnost
informovat o rizicích.
Cílem není bránit podnikání, ale minimalizovat systémové riziko, které by mohlo ohrozit celý
finanční sektor.

Cíle finanční regulace
Hlavní cíle regulace jsou:
Stabilita systému – zabránit kolapsu bank a domino efektu.
Ochrana spotřebitele – zajistit, aby klienti měli přístup ke srozumitelným informacím.
Transparentnost – umožnit srovnání produktů a důvěru investorů.
Efektivita – snížit transakční náklady a podpořit konkurenci.
Prevence zneužití systému – boj proti praní špinavých peněz a financování terorismu (AML/CFT).

Česká národní banka jako regulátor
Česká národní banka (ČNB) je hlavním orgánem dohledu nad finančním trhem v České republice.
Vykonává:
·dohled nad bankami, pojišťovnami, penzijními fondy a kapitálovým trhem,
·měnovou politiku a udržování cenové stability,
·ochranu finanční stability – vydává doporučení, provádí stresové testy, stanovuje kapitálové
rezervy.
ČNB tak spojuje funkce centrální banky a regulátora trhu, což umožňuje komplexní přístup k řízení
finančních rizik.

Nástroje dohledu ČNB
Dohled ČNB je založen na kombinaci několika přístupů:
1.Prudenciální dohled – sleduje solventnost a likviditu bank.
2.Behaviorální dohled – chrání spotřebitele finančních služeb.
3.Makroobezřetnostní politika – zaměřena na stabilitu celého systému.
4.Analytický dohled – využívá data a stresové testy k hodnocení rizik.
Dohled může být na místě (inspekce v bance) nebo na dálku (analýza výkazů a reportů).

Makroobezřetnostní politika ČNB
Makroobezřetnostní politika sleduje finanční stabilitu z pohledu celého sektoru, ne jednotlivé
instituce.
Cílem je omezit cyklické výkyvy – přehřátí trhu v době růstu a podporu stability v době poklesu.
ČNB používá nástroje jako:
·proticyklická kapitálová rezerva,
·rezerva na systémové riziko,
·limity na hypoteční úvěry (LTV, DTI, DSTI).
Tato opatření pomáhají udržet rovnováhu mezi růstem úvěrů a bezpečností systému.

Evropská centrální banka (ECB)
ECB je hlavní institucí měnové politiky v eurozóně a hraje zásadní roli i v dohledu nad bankami.
Pro země eurozóny je součástí Jednotného mechanismu dohledu (SSM), který koordinuje kontrolu nad
největšími bankami.
ECB sleduje rizika, vydává makroobezřetnostní doporučení a provádí celoevropské stresové testy.
I když ČR zatím není členem eurozóny, ČNB s ECB úzce spolupracuje a přejímá její standardy.

Evropské orgány dohledu (ESA)
Evropská unie vytvořila Evropský systém finančního dohledu (ESFS), který se skládá z několika
institucí:
EBA (European Banking Authority) – dohled nad bankovnictvím, sjednocuje pravidla Basel III.
EIOPA (European Insurance and Occupational Pensions Authority) – dohled nad pojišťovnami a
penzijními fondy.
ESMA (European Securities and Markets Authority) – dohled nad kapitálovými trhy a ochranou
investorů.
ESRB (European Systemic Risk Board) – sleduje systémová rizika v rámci celé EU.

Vztah mezi ČNB a evropskými orgány
ČNB je součástí Evropského systému centrálních bank (ESCB) a spolupracuje s EBA, ESMA i ESRB.
Tato spolupráce zahrnuje:
·sdílení dat a metodik,
·jednotné reportování (FINREP, COREP),
·výměnu zkušeností při řešení krizových situací.
ČNB se tak aktivně podílí na tvorbě evropské regulace, i když ČR zatím není členem eurozóny.

Význam mezinárodní koordinace dohledu
Globální propojenost finančních trhů znamená, že problém jedné země se může rychle rozšířit do
ostatních.
Proto je nezbytná mezinárodní koordinace, která umožňuje:
·sdílení informací o rizicích,
·sjednocení pravidel (Basel III, CRR II, CRD V),
·prevenci regulační arbitráže (přesunu rizik do méně regulovaných zemí).
Koordinace pomáhá předcházet krizím, které by jednotlivé státy samy nezvládly.

Shrnutí
·  Regulace je nutná pro stabilitu a důvěryhodnost finančního systému.
·  ČNB je hlavním orgánem dohledu v ČR a kombinuje měnovou i makroobezřetnostní politiku.
·  Evropské instituce (EBA, EIOPA, ESMA, ESRB) zajišťují koordinaci dohledu v rámci EU.
·  Spolupráce mezi ČNB a evropskými orgány posiluje odolnost českého finančního sektoru.

Složky finančního systému
Finanční systém tvoří propojený celek, jehož hlavními složkami jsou:
Bankovní sektor – základní pilíř finančního systému, zprostředkovává většinu finančních toků.
Nebankovní finanční instituce – pojišťovny, penzijní fondy, investiční společnosti.
Kapitálový trh – místo, kde se setkávají investoři a emitenti cenných papírů.
Regulační instituce – zajišťují dohled a stabilitu.
Všechny složky spolu interagují; narušení jedné části se obvykle přenáší i do ostatních.

Bankovní sektor jako základ finančního systému
Bankovní sektor má v České republice dominantní postavení.
Převážná část finančních aktiv je soustředěna právě v bankách.
Jejich funkce zahrnují:
·přijímání vkladů, poskytování úvěrů,
·zajištění platebního styku,
·správu klientských prostředků,
·přenos měnové politiky ČNB do ekonomiky.
Banky tedy propojují domácnosti, podniky i stát a jsou hlavním kanálem pro tvorbu i přenos rizik.

Struktura českého bankovního sektoru
Český bankovní sektor je charakteristický vysokou koncentrací a stabilitou.
Dominují mu velké univerzální banky se zahraničním kapitálem (Česká spořitelna, ČSOB, Komerční
banka).
Vedle nich působí menší specializované banky a stavební spořitelny.
Do sektoru dále patří:
·pobočky zahraničních bank,
·spořitelní a úvěrní družstva (kampeličky),
·nové digitální banky a fintechy.
Silný dohled ČNB a vysoká kapitálová přiměřenost přispívají k jeho stabilitě.

Funkce bank v ekonomice
Banky plní tři základní transformační funkce:
Měnovou – zajišťují tok peněz mezi ekonomickými subjekty.
Rizikovou – sdílejí a rozkládají rizika mezi vkladatele a dlužníky.
Informační – díky znalosti klientů dokáží posoudit jejich úvěrovou bonitu.
Tím přispívají k efektivní alokaci kapitálu a k růstu ekonomiky.
V krizových obdobích navíc působí jako stabilizační prvek, protože jsou napojeny na centrální
banku.

Nebankovní finanční instituce
Nebankovní instituce doplňují banky v oblastech, které bankovní sektor plně nepokrývá.
Patří sem:
·Pojišťovny – přenášejí finanční rizika mezi subjekty.
·Penzijní fondy – zajišťují dlouhodobé spoření a investování.
·Leasingové společnosti – financují podnikatelské investice.
·Investiční společnosti a fondy – nabízejí zhodnocení kapitálu.
Tento sektor roste díky digitalizaci, inovacím a větší ochotě klientů investovat mimo tradiční
banky.

Úloha pojišťoven ve finančním systému
Pojišťovny představují důležitý stabilizační prvek.
Přenášejí individuální rizika na širší skupinu pojištěných osob a přispívají tak k finanční jistotě
domácností i podniků.
Kromě krytí rizik fungují také jako investoři – spravují značné objemy prostředků, které investují
do dluhopisů, akcií či nemovitostí.
Z hlediska systému tak působí nejen jako ochranný, ale i investiční článek.

Kapitálový trh a jeho význam
Kapitálový trh umožňuje získávání dlouhodobého kapitálu prostřednictvím emisí cenných papírů.
Na trhu působí investoři, emitenti a zprostředkovatelé (např. obchodníci s cennými papíry).
Hlavní části trhu:
·akciový trh – přináší vlastnické financování,
·dluhopisový trh – poskytuje úvěrové financování,
·derivátový trh – umožňuje řízení rizik.
V ČR má trh menší rozsah, ale jeho význam roste díky digitalizaci a rozvoji investičních platforem.

Burza cenných papírů Praha
Burza cenných papírů Praha (BCPP) je klíčovou institucí českého kapitálového trhu.
Zajišťuje:
·transparentní obchodování s akciemi a dluhopisy,
·tvorbu cen a likviditu,
·přístup investorů k informacím.
Součástí skupiny PX je také RM-SYSTÉM, který umožňuje obchodování drobným investorům.
V posledních letech se burza zaměřuje na digitalizaci a podporu menších emitentů prostřednictvím
trhu START.

Propojení sektorů ve finančním systému
Bankovní, pojišťovací a kapitálový sektor nejsou oddělené.
Vznikl tzv. finanční konglomerátový model, kde jedna skupina působí ve více oblastech (např.
bankopojišťovnictví).
Tento model přináší výhody v podobě sdílení klientské základny, ale i riziko přenosu problémů mezi
sektory.
Dohled nad konglomeráty proto vyžaduje koordinaci mezi jednotlivými regulátory i nadnárodní
spolupráci.

Finanční inovace a jejich význam
Finanční inovace představují nové produkty, procesy a technologie, které mění fungování finančních
trhů.
Jejich cílem je zlepšit efektivitu, dostupnost a flexibilitu finančních služeb.
Patří sem:
·nové investiční instrumenty,
·alternativní formy financování (crowdfunding, peer-to-peer),
·digitalizace procesů a automatizace služeb.
Inovace zvyšují konkurenci, ale zároveň vytvářejí nová rizika, která je třeba řídit.

Digitalizace ve finančním systému
Digitalizace zásadně proměňuje způsob, jakým lidé využívají finanční služby.
Klienti očekávají okamžitý přístup k účtům, rychlé platby a online poradenství.
Banky proto investují do:
·mobilního bankovnictví a digitální identity,
·online schvalování úvěrů,
·automatizovaných investičních nástrojů (robo-advisors).
Výhodou je efektivita, nevýhodou vyšší závislost na technologiích a riziko kybernetických útoků.

Fintech a jeho dopad na tradiční bankovnictví
Fintech označuje využívání moderních technologií ve financích.
Firmy v této oblasti často konkurují bankám v oblastech, kde mohou nabídnout rychlejší nebo
levnější služby.
Příklady fintech služeb:
·platební aplikace (Revolut, Wise),
·investiční platformy,
·digitální pojišťovny,
·kryptoměnové směnárny.
Fintech zvyšuje tlak na inovace a nutí banky přizpůsobovat se novému prostředí.

Kryptoměny a blockchain technologie
Kryptoměny, jako je Bitcoin nebo Ethereum, jsou decentralizované digitální měny založené na
technologii blockchain.
Blockchain zajišťuje transparentnost a bezpečnost transakcí bez nutnosti centrální autority.
Výhody:
·rychlé a levné převody,
·anonymita,
·nezávislost na bankovním systému.
Rizika:
·vysoká volatilita,
·absence právní ochrany,
·zneužití k nelegálním aktivitám.
Regulace kryptoměn je jedním z hlavních úkolů současných orgánů dohledu.

Decentralizované finance (DeFi)
DeFi (Decentralized Finance) je nová oblast financí založená na blockchainu, kde služby poskytují
automatizované protokoly místo institucí.
Umožňuje půjčky, směnu aktiv i investice bez prostředníků.
Přináší inovace, ale i nové hrozby:
·nedostatek regulace,
·technická rizika (hacky, chyby ve smlouvách),
·nejasná odpovědnost.
Pro regulátory představuje DeFi výzvu, jak udržet rovnováhu mezi inovací a ochranou stability.

Kybernetická rizika ve finančním systému
S digitalizací finančního světa prudce roste kybernetické riziko.
Jedná se o hrozby spojené s útoky na informační systémy bank, burz a pojišťoven.
Dopady mohou být:
·ztráta dat,
·zneužití identity klientů,
·přerušení služeb a reputační škody.
Z tohoto důvodu banky vytvářejí plány kybernetické odolnosti (Cyber Resilience) a školí zaměstnance
v oblasti kyberhygieny.

Regulační reakce na digitalizaci a fintech
Regulátoři reagují na rozvoj fintechu zaváděním nových rámců:
·PSD2 – směrnice EU o platebních službách, umožňuje otevřené bankovnictví (Open Banking).
·MiCA – nový evropský rámec pro regulaci kryptoměn a kryptoaktiv (platnost od 2024–2025).
·DORA (Digital Operational Resilience Act) – pravidla pro kybernetickou odolnost finančních
institucí.
Cílem je chránit klienty a zajistit rovné podmínky pro všechny účastníky trhu.

Finanční stabilita a inovace
Finanční inovace zvyšují efektivitu, ale mohou ohrozit stabilitu, pokud nejsou správně regulovány.
Příkladem je kolaps kryptoplatformy FTX v roce 2022, který ukázal, že absence dohledu může mít
systémové dopady.
Stabilní systém musí být inovativní, ale zároveň řízený – inovace by měly být podporovány, pokud
neohrožují důvěru a transparentnost trhu.
Balanc mezi inovací a regulací je klíčovým úkolem moderních centrálních bank.

Budoucí výzvy finančního systému
Do budoucna bude finanční systém čelit několika zásadním výzvám:
·růst digitalizace a automatizace,
·vznik nových forem kybernetických a technologických rizik,
·tlak na udržitelné financování (ESG),
·integrace umělé inteligence do risk managementu.
Budoucí finanční odborníci musí rozumět nejen ekonomii, ale i technologii, právu a etice.

Shrnutí a kontrolní otázky
·  Finanční systém tvoří síť institucí, trhů a nástrojů, které zajišťují oběh kapitálu.
·  Regulace a dohled (ČNB, EBA, ESMA, ECB) chrání stabilitu a důvěru.
·  Digitalizace, fintech a inovace mění podobu financí, ale přinášejí nová rizika.
·  Udržitelnost systému závisí na rovnováze mezi inovací, regulací a ochranou klientů.

Kontrolní otázky:
·Jaké výhody a hrozby přináší fintech a kryptoměny pro bankovní sektor?
Odpověď: Výhody – rychlost, efektivita, přístupnost; hrozby – kyberrizika, deregulace, ztráta
kontroly nad daty.
·
·
·Co je cílem regulace DORA a proč je pro finanční instituce zásadní?
Odpověď: Posílení digitální odolnosti finančních institucí a ochrana proti kybernetickým útokům.
·

TRANSFER ÚVĚROVÉHO RIZIKA



Úvod
Úvěrové riziko je jedním z nejvýznamnějších rizik v bankovnictví.
Vzniká, když dlužník nesplní svůj závazek vůči bance.
Transfer úvěrového rizika znamená, že banka toto riziko částečně nebo zcela přenáší na jiný subjekt
– například na pojišťovnu, jinou banku nebo investora.
Cílem kapitoly je ukázat, jaké nástroje banka používá k přenosu rizika a jak tyto nástroje
ovlivňují vztah mezi dlužníkem, věřitelem a regulátorem.

Význam řízení úvěrového rizika
Správné řízení úvěrového rizika je klíčové pro stabilitu banky.
Ztráty z úvěrů mohou ohrozit ziskovost i kapitálovou přiměřenost.
Základem je:
·přesné hodnocení bonity klienta,
·sledování úvěrového portfolia,
·zajištění úvěrů a
·možnost přenosu rizika mimo banku.
Transfer úvěrového rizika tak doplňuje interní metody řízení rizik a umožňuje bance efektivněji
rozkládat expozice.

Základní způsoby přenosu úvěrového rizika
Úvěrové riziko může být přeneseno různými způsoby:
1.Prodej úvěru (např. jinému investorovi nebo bance).
2.Pojištění úvěru – banka se pojistí proti nesplacení.
3.Sekuritizace – přeměna portfolia úvěrů na cenné papíry.
4.Úvěrové deriváty – finanční kontrakty, které kompenzují případnou ztrátu z úvěru.
Každý z těchto nástrojů má odlišné dopady na rizikovost, výnosnost i regulatorní kapitál banky.

Prodej úvěrů
Jednoduchou formou přenosu rizika je prodej úvěrového portfolia.
Banka převede své pohledávky na jiný subjekt (např. specializovaný fond nebo jinou banku).
Tento krok uvolňuje kapitál, zlepšuje likviditu a umožňuje soustředit se na nové klienty.
Nevýhodou je ztráta kontaktu s dlužníkem a možný pokles důvěry klientů.
V ČR je prodej úvěrů častý zejména u nesplácených úvěrů (NPL), které nakupují inkasní agentury.

Pojištění úvěrů
Banka může snížit své úvěrové riziko tím, že se pojistí u pojišťovny nebo specializované instituce.
Pojišťovna se zavazuje nahradit ztrátu, pokud dlužník nesplní své závazky.
Existují dva typy pojištění:
·Komerční pojištění úvěrů (např. EGAP, Euler Hermes).
·Pojištění exportních úvěrů podporované státem.
Tento nástroj zvyšuje jistotu banky, ale snižuje její výnos kvůli pojistnému.

Sekuritizace – základní princip
Sekuritizace je proces, při němž banka přemění část svého úvěrového portfolia na cenné papíry,
které prodá investorům.
Tím získá okamžitou likviditu a přenese riziko z dlužníků na investory.
Postup:
1.banka vytvoří pool úvěrů,
2.převede je na special purpose vehicle (SPV),
3.SPV vydá cenné papíry (ABS, MBS),
4.investoři získávají výnosy ze splátek úvěrů.
Sekuritizace je účinný, ale složitý nástroj, který vyžaduje transparentnost a důkladnou analýzu
rizik.

Typy sekuritizace
Rozlišujeme několik základních forem:
·True sale sekuritizace – banka skutečně prodá aktiva SPV.
·Synthetic sekuritizace – banka si aktiva ponechá, ale přenáší riziko pomocí derivátů.
·Re-sekuritizace – sekuritizace již sekuritizovaných aktiv (méně častá po krizi 2008).
Každý typ má jiný dopad na kapitálové požadavky banky podle pravidel Basel III a CRR II.

Úvěrové deriváty
Úvěrové deriváty jsou finanční kontrakty, které umožňují přenést úvěrové riziko mezi dvěma
stranami.
Základní typy:
·Credit Default Swap (CDS) – ochrana proti selhání dlužníka.
·Total Return Swap (TRS) – výměna výnosů z aktiva za pevnou platbu.
·Credit Linked Note (CLN) – dluhopis navázaný na kreditní riziko.
Úvěrové deriváty poskytují flexibilní možnost přenosu rizika, ale zároveň mohou být zdrojem
spekulace a systémové nestability.

Význam transferu úvěrového rizika pro banky
Transfer úvěrového rizika umožňuje bankám:
·uvolnit kapitál,
·diverzifikovat rizika,
·zlepšit likviditu,
·zvýšit odolnost vůči šokům.
Na druhou stranu přináší i rizika – složitost produktů, ztrátu kontroly nad úvěry nebo reputační
škody.
Po finanční krizi 2008 došlo ke zpřísnění pravidel pro sekuritizaci i derivátové obchody.

Shrnutí a kontrolní otázky
Shrnutí:
·Transfer úvěrového rizika znamená přenesení rizika selhání dlužníka na jiný subjekt.
·Používají se různé nástroje – prodej úvěrů, pojištění, sekuritizace, deriváty.
·Cílem je snížit kapitálovou zátěž a zvýšit likviditu banky.
·Při nadměrném využívání těchto nástrojů může dojít k oslabení kontroly nad rizikem.

Kontrolní otázky:
1.Jaký je hlavní rozdíl mezi sekuritizací a prodejem úvěru?
Odpověď: Při sekuritizaci banka vytváří cenné papíry z portfolia úvěrů, zatímco při prodeji převádí
úvěr jako celek.
2.Jaké výhody a nevýhody má pro banku využití úvěrových derivátů?
Odpověď: Výhody – flexibilita a ochrana; nevýhody – složitost, tržní riziko, regulatorní nároky.

Vztah mezi dlužníkem a věřitelem po přenosu rizika
Při přenosu úvěrového rizika se mění dynamika vztahu mezi bankou a jejím klientem.
Dlužník často zůstává ve smluvním vztahu s původní bankou, ale riziko selhání přebírá třetí strana.
To může vést ke změně motivací:
·banka ztrácí zájem na dlouhodobé spolupráci s klientem,
·třetí strana nemá přímý kontakt s dlužníkem,
·dlužník může pociťovat menší tlak na včasné splácení.
Tento fenomén se označuje jako morální hazard.

Asymetrie informací
Po přenosu rizika vzniká informační asymetrie mezi účastníky.
Banka má detailní znalosti o dlužnících, zatímco investor nebo pojišťovna pracují jen s
agregovanými daty.
Pokud banka předá nedostatečné nebo zkreslené informace, vzniká riziko adverzní selekce.
Regulace proto ukládá povinnost zveřejňovat informace o složení portfolia, míře defaultů a metodice
hodnocení bonity.
Transparentnost je klíčem k důvěře mezi subjekty.

Dopady na finanční stabilitu
Transfer úvěrového rizika má pozitivní i negativní dopady na stabilitu systému.
Pozitivní účinky:
·zlepšení rozložení rizika v ekonomice,
·uvolnění kapitálu pro nové úvěry,
·vyšší likvidita trhu.
Negativní účinky:
·přenos rizika na méně regulované subjekty,
·vznik složitých struktur obtížně kontrolovatelných regulátory,
·možné řetězové reakce při krizi.
Kombinace diverzifikace a přísné regulace je nezbytná pro udržení stability.

Krize 2008 a role sekuritizace
Finanční krize v roce 2008 ukázala rizika spojená s nadměrným využíváním sekuritizace.
Banky prodávaly balíčky hypotečních úvěrů bez dostatečné kontroly kvality.
Investoři nakupovali cenné papíry (CDO), aniž by rozuměli jejich skutečnému riziku.
Když dlužníci začali selhávat, hodnota těchto aktiv prudce klesla a vyvolala řetězovou reakci na
trzích.
Zkušenost z krize vedla k přijetí přísnějších pravidel pro sekuritizaci v rámci Basel III a
evropské legislativy CRR II.

Poučení z finanční krize
Základní ponaučení z krize zní:
·Přenos rizika neznamená odstranění rizika.
·Každý článek řetězce musí chápat, jaká rizika přebírá.
·Regulace musí být zaměřena nejen na banky, ale i na stínové finanční instituce.
Moderní banky proto zavedly systémy risk retention – povinnost ponechat si část rizika, které
prodávají.
Tím se posiluje odpovědnost a zamezuje bezohlednému předávání rizik dál.

Regulace podle Basel III
Basel III zavedl nové požadavky pro transfer úvěrového rizika:
·Vyšší kapitálové požadavky pro sekuritizované expozice.
·Zohlednění rizika protistrany u derivátů.
·Transparentnost – povinnost zveřejňovat informace o strukturách a rizicích.
Cílem je zajistit, aby banky i investoři měli dostatečný kapitál pro pokrytí potenciálních ztrát.
Tyto zásady byly promítnuty do evropských předpisů CRR II a CRD V.

Riziko protistrany
Při používání derivátů a jiných instrumentů přenosu rizika vzniká nové riziko – riziko protistrany.
Jde o možnost, že partner ve smlouvě (např. kupující CDS) nesplní své závazky.
Banka proto musí:
·pravidelně hodnotit úvěrovou spolehlivost partnera,
·používat kolaterál a zajišťovací mechanismy,
·provádět denní oceňování pozic (mark-to-market).
Nedostatečné řízení rizika protistrany bylo v minulosti příčinou pádu několika finančních
institucí.

Etické aspekty transferu rizika
Přenos rizika může být technicky dokonalý, ale eticky problematický.
Pokud banka přenáší rizika bez ohledu na dopad na klienty či investory, ztrácí důvěru.
Etické zásady řízení rizik vyžadují:
·transparentnost v informování klientů,
·odpovědnost při tvorbě a prodeji finančních produktů,
·respekt k principu „znáš svého zákazníka“ (KYC).
Důvěra je základní kapitál banky – její ztráta se obnovuje roky.

Praktický příklad: Česká republika
V českém prostředí se transfer úvěrového rizika využívá především u portfolií nesplácených úvěrů
(NPL).
Banky tyto pohledávky prodávají inkasním agenturám, které se specializují na jejich správu.
V posledních letech se objevují i první případy syntetické sekuritizace, kterou ČNB schvaluje v
rámci pilotních projektů.
Zatím jde o omezený trh, ale jeho význam poroste s rozvojem evropské integrace.

Shrnutí:
·  Přenos úvěrového rizika mění vztah mezi bankou, klientem a investorem.
·  Přináší výhody, ale i etické a systémové výzvy.
·  Regulace Basel III a CRR II zpřísnila požadavky na kapitál a transparentnost.
·  Klíčem k úspěchu je rovnováha mezi efektivitou a odpovědností.

Kontrolní otázky:
·  Proč může přenos úvěrového rizika vést k morálnímu hazardu?
Odpověď: Protože banka po přenosu rizika ztrácí motivaci důsledně kontrolovat bonitu dlužníka.
·  Jaký je hlavní cíl principu „risk retention“ podle Basel III?
Odpověď: Zajistit, aby banka nesla část rizika, které přenáší, a zachovala tak odpovědnost za
kvalitu úvěrového portfolia.

Credit Default Swap (CDS)
Credit Default Swap (CDS) je nejznámější nástroj pro přenos úvěrového rizika.
Jde o smlouvu, ve které se jedna strana (kupující ochrany) chrání proti riziku selhání dlužníka.
Druhá strana (prodávající ochrany) se zavazuje uhradit ztrátu, pokud dojde k defaultu.
Banka tak platí pravidelný poplatek (CDS spread) výměnou za jistotu, že případné nesplacení úvěru
bude kompenzováno.
CDS lze využít nejen pro zajištění, ale i ke spekulaci – což přispělo k rozšíření rizik v krizi
2008.

Total Return Swap (TRS)
Total Return Swap (TRS) umožňuje přenést výnosy i rizika z určitého aktiva.
Držitel aktiva (např. banka) předává veškeré výnosy i rizika druhé straně výměnou za pevné platby.
Tímto způsobem může banka:
·uvolnit kapitál,
·zachovat si vlastnictví aktiva,
·ale přenést kreditní i tržní riziko.
TRS se často používají v kombinaci se syntetickou sekuritizací nebo v rámci mezibankovních vztahů.

Credit Linked Note (CLN)
Credit Linked Note (CLN) je dluhopis, jehož výnos závisí na vývoji úvěrového rizika určitého
aktiva.
Investor přijímá úvěrové riziko emitenta výměnou za vyšší výnos.
Pokud nedojde k defaultu, investor získá plnou návratnost. Pokud ano, jeho ztráta pokrývá selhání
aktiva.
Pro banku je CLN způsob, jak přenést část rizika na investory bez nutnosti prodávat samotné úvěry.
Tento nástroj je vhodný pro sofistikované investory a podléhá přísné regulaci.

Syntetická sekuritizace
Syntetická sekuritizace umožňuje přenášet riziko bez skutečného prodeje úvěrů.
Banka si úvěry ponechá ve své rozvaze, ale přenese riziko pomocí derivátů (např. CDS nebo TRS).
Výhody:
·zachování vztahu s klienty,
·flexibilita při řízení kapitálu,
·nižší administrativní náročnost než při skutečné sekuritizaci.
Tento přístup je častý v Evropě a od roku 2021 je v EU podporován jako „Simple, Transparent and
Standardised (STS) syntetická sekuritizace“.

Praktické využití v evropských bankách
Evropské banky využívají transfer úvěrového rizika především pro:
·optimalizaci kapitálové přiměřenosti,
·zlepšení likvidity,
·rozložení rizik mezi více investorů.
Příklady:
·Santander využívá syntetickou sekuritizaci portfolia SME úvěrů,
·UniCredit realizuje prodeje NPL portfolií,
·ING Bank kombinuje CDS a sekuritizaci pro řízení kreditního portfolia.
Tyto transakce jsou vždy schvalovány regulátory a podléhají zveřejňování podle CRR II.

Transfer rizika v České republice
V ČR se využívají zejména tyto formy:
·Prodej NPL portfolií inkasním agenturám (např. APS, B2Holding).
·Zajištění úvěrů pojištěním EGAP u exportních transakcí.
·Pilotní projekty syntetické sekuritizace schválené ČNB – např. Česká spořitelna testovala model
přenosu rizika u firemních úvěrů.
Trh je zatím malý, ale postupně se rozvíjí s rostoucí integrací českého bankovnictví do EU.

Výhody a nevýhody nástrojů přenosu rizika
Výhody:
·efektivní řízení kapitálu,
·možnost růstu bez zvyšování rizika,
·zlepšení likvidity,
·diverzifikace portfolia.

Výhody a nevýhody nástrojů přenosu rizika
Nevýhody:
·složitost produktů,
·riziko protistrany,
·obtížná kontrola v případě selhání,
·potenciál pro spekulace a morální hazard.
Úspěšný transfer rizika vyžaduje kombinaci odbornosti, transparentnosti a regulace.

Budoucnost transferu úvěrového rizika
Transfer rizika se bude nadále vyvíjet směrem k:
·větší transparentnosti a standardizaci produktů,
·využití technologií (blockchain, smart contracts) pro evidenci transakcí,
·integraci ESG faktorů do kreditního hodnocení,
·širšímu využití syntetických sekuritizací i u menších bank.
Digitální technologie umožní lepší sledování rizik a sníží administrativní zátěž, ale budou
vyžadovat nové formy dohledu.

Příklad z praxe: Hypoteční trh v USA
V USA je sekuritizace základem hypotečního trhu.
Instituce jako Fannie Mae a Freddie Mac nakupují úvěry od bank, sekuritizují je a prodávají
investorům.
Tento model podporuje likviditu a dostupnost úvěrů, ale může být rizikový při poklesu cen
nemovitostí.
Poučení pro Evropu: sekuritizace je užitečná, pokud je transparentní, regulovaná a založená na
reálných datech o kvalitě aktiv.

Shrnutí a kontrolní otázky
Shrnutí:
·Transfer úvěrového rizika je klíčovým nástrojem moderního risk managementu.
·Banky využívají CDS, CLN, TRS i sekuritizace k diverzifikaci rizik.
·Regulace Basel III a CRR II posílila transparentnost a kapitálové požadavky.
·Rovnováha mezi inovací, regulací a etikou je nutná pro zachování důvěry.
·Český trh se postupně otevírá evropským standardům.

Kontrolní otázky:
·Jaký je hlavní rozdíl mezi syntetickou a skutečnou sekuritizací?
Odpověď: U syntetické zůstávají úvěry v rozvaze banky, riziko se přenáší deriváty; u skutečné jsou
aktiva prodána.
·
·Jaký přínos má princip „Simple, Transparent, Standardised“ pro finanční stabilitu?
Odpověď: Zajišťuje, že sekuritizace je pochopitelná, sledovatelná a méně riziková, což posiluje
důvěru investorů i regulátorů.
·

OPERAČNÍ A TRŽNÍ RIZIKO



Úvod
Operační a tržní riziko patří vedle úvěrového mezi nejvýznamnější typy rizik, která banka musí
řídit.
Zatímco úvěrové riziko vychází ze závazků klientů, operační riziko souvisí s vnitřní činností banky
a tržní riziko s pohyby cen, úrokových sazeb a měn.
Cílem kapitoly je porozumět, jak tyto rizikové faktory vznikají, jak se měří a jakými metodami se
řídí, aby neohrozily stabilitu banky.

Význam řízení operačních a tržních rizik
Správné řízení těchto rizik umožňuje:
·zamezit finančním ztrátám způsobeným chybami či výkyvy na trhu,
·ochránit důvěryhodnost banky a její klienty,
·optimalizovat kapitálové požadavky,
·zvýšit efektivitu vnitřních procesů.
Nedostatečné řízení operačních rizik často vede ke skandálům, zatímco selhání v řízení tržních
rizik může ohrozit samotnou existenci banky.

Operační riziko: definice
Operační riziko je riziko ztráty vyplývající z nedostatečných nebo selhávajících interních procesů,
systémů, lidských chyb či vnějších událostí.
Patří sem i kybernetické útoky, přírodní katastrofy nebo podvody.
Jeho zvláštností je, že se nevztahuje k žádnému konkrétnímu trhu nebo klientovi, ale k celkovému
fungování organizace.
Řízení operačního rizika vyžaduje kombinaci prevence, kontrol a vzdělávání zaměstnanců.

Kategorie operačních rizik (podle Basel II)
Basel II rozlišuje několik hlavních kategorií:
1.Interní podvody – zneužití postavení zaměstnance, zpronevěra.
2.Externí podvody – útoky hackerů, phishing, podvodné platby.
3.Selhání pracovních procesů – chyby v účtování, nesprávné zadání dat.
4.Poškození majetku – požár, záplava, výpadek elektřiny.
5.Porušení pracovních předpisů a bezpečnosti.
6.Chybné produkty a obchodní praktiky – nesprávná smlouva, špatná komunikace s klienty.
7.Externí události – války, pandemie, společenské otřesy.

Měření operačního rizika
Existují tři přístupy k měření operačního rizika:
1.Basic Indicator Approach (BIA) – kapitál = pevné % z hrubého výnosu banky.
2.Standardised Approach (SA) – různé koeficienty podle činností (např. retail, trading).
3.Advanced Measurement Approach (AMA) – interní modely využívající historii ztrát, externí data a
scénářové analýzy.
Volba přístupu závisí na velikosti banky a úrovni jejího řízení rizik.

Řízení operačního rizika v praxi
Účinný systém řízení operačních rizik zahrnuje:
·identifikaci rizik v procesech,
·hodnocení pravděpodobnosti a dopadu,
·monitoring a reporting incidentů,
·kontrolní mechanismy (princip čtyř očí, audit),
·plán kontinuity činností (BCP).
Cílem je předcházet chybám, nikoli je jen zaznamenávat.

Kybernetická rizika jako součást operačního rizika
Digitalizace přinesla novou dimenzi operačních rizik – kybernetické útoky.
Patří sem phishing, ransomware, DDoS útoky či zneužití dat klientů.
Banky investují do kybernetické bezpečnosti, školí zaměstnance a zavádějí systémy včasné detekce
incidentů.
Evropská regulace DORA (Digital Operational Resilience Act) od roku 2025 stanovuje povinnost
pravidelných testů kybernetické odolnosti pro všechny finanční instituce.

Tržní riziko: definice
Tržní riziko je riziko ztráty v důsledku nepříznivých pohybů tržních proměnných, jako jsou úrokové
sazby, směnné kurzy, ceny akcií nebo komodit.
Týká se především bankovního obchodního portfolia, ale ovlivňuje i běžné úvěrové a investiční
činnosti.
Tržní riziko je těsně propojeno s měnovou a úrokovou politikou centrální banky.

Hlavní složky tržního rizika
·  Úrokové riziko – změna úrokových sazeb ovlivňuje výnosy i náklady banky.
·  Měnové riziko – pohyb směnných kurzů ovlivňuje hodnotu aktiv a pasiv v cizí měně.
·  Akciové riziko – změna tržní ceny akcií, do kterých banka investovala.
·  Komoditní riziko – kolísání cen surovin, např. ropy nebo kovů.
Každá složka vyžaduje specifické metody měření a zajištění.

Měření tržního rizika
Nejpoužívanější metody:
·Value at Risk (VaR) – odhad maximální možné ztráty s určitou pravděpodobností.
·Stresové testy – simulace extrémních tržních situací (např. prudký růst sazeb).
·Duration Gap Analysis – citlivost na změnu úrokových sazeb.
·Backtesting – porovnání odhadů modelů s reálnými výsledky.
Tyto metody pomáhají odhalit zranitelnost banky vůči tržním šokům a slouží k určení kapitálových
rezerv.

Řízení tržního rizika
Cílem řízení tržního rizika je minimalizovat negativní dopad pohybů tržních proměnných na ziskovost
banky.
Zahrnuje kombinaci metod a nástrojů, které sledují, měří a kontrolují expozici banky.
Základní principy:
·Identifikace expozic – které položky jsou citlivé na změny trhu,
·Měření rizika – pomocí modelů (např. VaR, duration),
·Řízení rizika – diverzifikace, zajištění, stanovení limitů,
·Monitoring a reporting – průběžné sledování rizik a jejich dopadů.

Diverzifikace jako základní princip
Diverzifikace znamená rozložení rizika mezi různé trhy, aktiva nebo měny.
Cílem je snížit závislost na vývoji jednoho faktoru.
Banka může diverzifikovat:
·podle typu aktiv (akcie, dluhopisy, úvěry),
·podle odvětví a regionu,
·podle měny a doby splatnosti.
Efektivní diverzifikace zvyšuje stabilitu výnosů, ale nesmí vést ke ztrátě přehledu nad portfoliem.

Zajišťovací (hedgingové) techniky
Zajištění (hedging) znamená omezení rizika opačnou pozicí.
Základní metody:
1.Forwardy – dohoda o budoucím obchodu za pevnou cenu.
2.Futures – standardizované termínové kontrakty obchodované na burze.
3.Opce – právo koupit nebo prodat aktivum za předem stanovenou cenu.
4.Swapy – výměna plateb mezi stranami (např. úrokové, měnové).
Zajištění snižuje riziko, ale může zároveň omezit výnos, proto je nutná strategická rovnováha.

Úrokové riziko a jeho řízení
Úrokové riziko patří k nejdůležitějším složkám tržního rizika.
Vzniká, když se změní úrokové sazby a ovlivní výnosy z aktiv i náklady z pasiv.
Banky používají:
·Gap analýzu – rozdíl mezi aktivy a pasivy citlivými na úrok.
·Duration analýzu – měří průměrnou dobu splatnosti aktiv a pasiv.
·Úrokové swapy (IRS) – konverze fixních a pohyblivých úroků.
Cílem je udržet rovnováhu mezi výnosností a stabilitou.

Měnové riziko a jeho řízení
Měnové riziko vzniká, pokud banka drží aktiva nebo pasiva v cizích měnách.
Změny směnných kurzů mohou ovlivnit hodnotu investic i ziskovost.
Řízení měnového rizika zahrnuje:
·přirozené zajištění (shoda aktiv a pasiv v jedné měně),
·derivátové zajištění (forwardy, swapy),
·limity otevřených pozic,
·sledování citlivosti portfolia.
Banky pravidelně provádějí stresové testy na scénáře prudkých změn kurzů.

Regulace tržních rizik podle Basel III
Basel III přinesl přísnější pravidla pro měření a kapitálové krytí tržních rizik.
Zavádí:
·Fundamental Review of the Trading Book (FRTB) – nový rámec pro oceňování a měření rizik obchodních
portfolií,
·přesnější kapitálové požadavky podle reálného rizika pozic,
·povinnost validace interních modelů regulátorem.
Cílem je, aby kapitál bank skutečně odpovídal rizikům, která banka podstupuje na trzích.

Stresové testování tržních rizik
Stresové testy zkoumají, jak by se banka chovala při mimořádných tržních výkyvech.
Příklady scénářů:
·prudký růst úrokových sazeb,
·devalvace měny,
·pád cen akcií o 30 %,
·kolaps trhu s komoditami.
Výsledky testů slouží k úpravě limitů, doplnění kapitálu a tvorbě krizových plánů.
ČNB i EBA vyžadují pravidelné reportování těchto výsledků.

Příklad z praxe: řízení tržních rizik v ČR
České banky mají relativně nízké tržní riziko díky konzervativnímu přístupu.
Většinu expozic tvoří úrokové a měnové riziko.
Banky používají:
·úrokové swapy pro řízení výnosů,
·měnové forwardy pro zajištění cizoměnových půjček,
·stresové testy dle metodiky ČNB.
Díky tomu český bankovní sektor patří mezi nejstabilnější v EU.

Vztah mezi tržním a úvěrovým rizikem
Tržní a úvěrové riziko jsou úzce propojené.
Například pokles cen aktiv může snížit hodnotu zajištění úvěrů, což zvýší kreditní riziko.
Stejně tak nárůst úrokových sazeb může zhoršit schopnost klientů splácet úvěry.
Banky proto musí hodnotit souhrnnou expozici vůči oběma rizikům a vytvářet scénáře, které ukazují
jejich vzájemné vazby.
Integrované řízení rizik (ERM) tyto vazby zahrnuje do jednotného rámce.

Shrnutí
·  Operační riziko souvisí s vnitřní činností banky, tržní riziko s vývojem cen a sazeb.
·  Měření rizik probíhá pomocí modelů VaR, GAP, Duration či stres testů.
·  Řízení rizik zahrnuje diverzifikaci, zajištění a stanovení limitů.
·  Regulace Basel III posílila kapitálové požadavky a důraz na transparentnost.
·  Klíčem je prevence chyb a pochopení vazeb mezi jednotlivými typy rizik.

Kontrolní otázky:
·Jaký je hlavní rozdíl mezi operačním a tržním rizikem?
Odpověď: Operační riziko vzniká z interních chyb nebo selhání procesů, zatímco tržní riziko z
pohybů cen, úroků a měn.
·
·K čemu slouží stresové testy a jaký mají význam pro stabilitu banky?
Odpověď: Simulují extrémní situace a pomáhají odhalit slabá místa v řízení rizik; výsledky slouží
pro úpravu kapitálu a limitů.
·

•
•
•
•
•
•
•Děkuji za pozornost a přeji pěkný den J
•