Obecné, trvalé a závazné informace o kurzu: způsobu komunikace se studenty, studijních materiálech, podmínkách absolvování atp. Nepřehlédněte!
Kapitola se zabývá terminologickými proměnami pojmu underground a dalších pojmů paralelně se objevujícím vedle tohoto termínu (alternativní kultura, „podzemí“, underground, oficialita, polooficialita, ilegalita). Kapitola zahrnuje i metodologické obtíže spojené s praktikováním vymezených termínů. Charakterizujeme rovněž základní principy undergroundu podle vymezení Martina Pilaře a Johanny Posset s přihlédnutím k eseji Zpráva o třetím českém hudebním obrození od Ivana Martina Jirouse. V opoře studujeme na s. 7-13.
Kapitola se zaobírá základním literárněhistorickým vymezením fenoménu undergroundu či „podzemí“, a to od počátku padesátých let až po dobu konce „normalizace“. Zahrnuje tři proudy či spíše vlny, které vstupují do české literatury, potažmo kultury, ukazuje, jaký obecný dopad měly tyto vlny, a také to, jak je můžeme dále diferencovat. Neopomeneme zmínit ani skutečnost, jak se underground proměnil vlivem aktivit kolem Charty 77. V opoře studujeme na s. 14-21.
V kapitole se zabýváme některými vybranými poetikami či osobnostmi, které měly vliv na okruh autorů kolem edice Půlnoc, na formování její poetiky i další směřování zde se sdružujících tvůrců. Jako klíčové se tu jeví jednak působení básnické i výtvarné Skupiny 42 a její způsob vidění skutečnosti, jakož i výběr témat a vůbec její zaměření na „periferii“ jako takovou. Druhým zásadním vlivem byl surrealismus a jeho teorie i praxe, s nímž se byli nuceni autoři kolem edice Půlnoc vyrovnávat a na nějž však, ať už to bylo přímo jejich záměrem, či nikoli, také navazovali. V opoře studujeme na s. 22-26.
Kapitola pojednává o bohatých vztazích edice Půlnoc či autorů kolem ní se pohybujících a surrealistů. Ukazuje na jednotlivé významné osobnosti surrealismu, které měly vliv na situaci kolem edice Půlnoc, na tvorbu Egona Bondyho i dalších autorů. Současně se věnuje i specifické metodě gramatického automatismu, kterou tito autoři objevili a praktikovali. V opoře studujeme na s. 27-33.
Kapitola pojednává o edici Půlnoc, jejím vzniku, titulu a vybraných autorech, kteří se kolem této publikační nelegální aktivity pohybovali. Zmiňujeme se zde např. o Ivo Vodseďálkovi, o jehož tvorbě pojednáváme ještě podrobněji v kapitole věnované trapné poezii, nebo o Janě „Honze“ Krejcarové. V opoře studujeme na s. 34-39.
V kapitole ukážeme základní charakteristiky první ze dvou klíčových metod básnické i prozaické tvorby v první polovině padesátých let, tak jak se praktikovaly v okruhu edice Půlnoc, a to jak z pera Egona Bondyho, tak např. Ivo Vodseďálka, popř. Bohumila Hrabala. Pozadí pro pojetí této metody bude tvořit i rozbor Bondyho stejnojmenné básnické sbírky. V opoře studujeme na s. 40-45.
Kapitola se zabývá podrobnější charakteristikou metody trapné poezie, jak ji praktikovali dva tvůrci v okolí autorů edice Půlnoc, tedy nejen Egon Bondy, ale také Ivo Vodseďálek, který bývá označován za „objevitele“ tohoto přístupu. Přestože Vodseďálek po konci edice tvořil spíše v ústraní, v rámci nelegálních aktivit kolem edice v první polovině 50. let představoval zásadní organizační i tvůrčí osobnost. V opoře studujeme na s. 46-49.
Kapitola se zabývá generací, která je narozena většinou ve čtyřicátých letech a která zakládá underground v pravém slova smyslu. Je to tedy generace soustřeďující se kolem hudebních skupin jako The Plastic People of the Universe, DG 307, Umělá hmota a dalších. Ukazuje, že klíčovými postavami této „generace“ byli Ivan Martin Jirous a částečně Egon Bondy. Zohledňuje hlavní znaky této generace a také události, na základě kterých se tento okruh umělců formuje. V opoře studujeme na s. 50-53.
Kapitola přináší umělecké profily vybraných osobností undergroundu za doby „normalizace“, soustřeďuje se na Pavla Zajíčka a Fandu Pánka. V opoře studujeme na s. 54-57.
Kapitola se věnuje osobnosti a dílu básníka, prozaika a filosofa Egona Bondyho, jedné z nejvýraznějších postav uměleckého undergroundu a současně i literatury druhé poloviny dvacátého století. Ukazuje jeho základní básnické linie či způsoby stylizace: stylizaci totálně realistickou, charakteristickou pasivitou lyrického subjektu a pouhým prostým registrováním faktů, a stylizaci karatelskou, prorockou, kterou Bondy využil zejména v básni Pražský život, která upomíná na avantgardní žánr pásma a která na akt tvoření klade mnohem větší důraz, než tomu bylo u linie první. V opoře studujeme na s. 58-64.
V kapitole pojednáváme o prozaické tvorbě Egona Bondyho a zmínku také uvedeme o Bondyho rozsáhlých dějinách filosofie. V opoře studujeme na s. 65-70.
Kapitola pojednává o osobnosti Ivana Martina Jirouse, o jeho organizační roli ve společenství undergroundu. Dále se zabývá poetikou básnického Jirousova díla, stručným přehledem od počátků až do současnosti a také jeho tzv. artistním naivismem, který uměleckou Jirousovu tvorbu konstantně ovlivňoval. V opoře studujeme na s. 71-79.
Kapitola pojednává o vybrané tvorbě autorů nejmladší generace undergroundu, stručně nastiňuje její charakteristiku a autory. Soustřeďuje se však zejména na aktuálně nejvýraznější osobnost J. H. Krchovského. V opoře studujeme na s. 80-83.