V úvodním výkladu se zaměříme na proměny evropského divadla v první polovině 20. století v nástupu uměleckých avantgard, které bývají teatrology nazývány jako tzv. první (či velká) divadelní reforma. Budeme charakterizovat jednotlivé zlomové body i osobnosti s jejich teoretickými východisky a manifesty, které svými přesahy nástup reformy umožnily. Pojmenujeme také základní tendence nastupující etapy divadla. Detailněji nahlédneme na tvůrce i jednotlivé proudy, které se odvracejí od dosavadních konvencí a stereotypů evropské divadelní tradice založené na dominanci dramatického textu a formou tzv. re-teatraliace divadla se navrací k jeho původním kořenům. V opoře studujeme s. 8-20.
Výklad druhé kapitoly zaměříme na zásadní osobnosti dějin světového divadla první poloviny 20. století, jejichž směřování výrazně ovlivnily události 1. světové války, Velkou pozornost budeme věnovat divadelní kultuře v Německu – konkrétně proudům prosazujícím jevištní expresionismus, dále linii politického divadla a také i nové věcnosti. Ve Francii nahlédneme protichůdné trendy bulvárního a lidového plenérového divadla a neopomeneme zmínit také výjimečné dramatiky ze Španělska, Itálie, Velké Británie a USA. V opoře studujeme s. 21-38.
Po vzniku Československa v roce 1918 opět vzrostl význam divadla. Mezi přední scény se řadilo pražské Národní divadlo, a spolu s ním jeho velký konkurent – Městské divadlo na Královských Vinohradech. V obou se uplatňovaly nejnovější divadelní trendy jak v režii, tak v herectví. Zároveň tyto instituce kolem sebe soustředily vynikající domácí dramatiky. Po válce se pak u nás prosazovaly dva základní proudy: expresionismus a psychologický realismus. Ty zastupují dvě významné režisérské osobnosti – Karel Hugo Hilar (1885–1935) a Jaroslav Kvapil (1868–1950). V této kapitole se tedy blíže seznámíme s jejich mimořádnými režijními rukopisy a zmíníme i další tvůrce, kteří se prosadili i mimo naši divadelní metropoli. V opoře studujeme s. 39-46.
V období mezi dvěma světovými válkami u nás dochází k mimořádnému rozkvětu umění. S nástupem mladých umělců poválečné generace vzniká neobyčejně tvořivé a plodné kulturní ovzduší. Velkou měrou tomu napomohlo hnutí, které nazýváme avantgarda. A právě s jejími zásadními představiteli, kteří u nás působili v oblasti divadla, se nyní seznámíme. Pokusíme se výstižně charakterizovat režijní rukopisy trojice mimořádných tvůrců Jindřicha Honzla, Jiřího Frejky a E. F. Buriana, a zaměříme se také na poetiku dvojice Voskovec a Werich, kteří působili v Osvobozeném divadle – scéně našeho avantgardního hnutí Devětsil. V opoře studujeme s. 47-58.
České divadlo mezi válkami se vyvíjí ve dvou protichůdných liniích: vedle tradičních projevů, která ovlivnily autory píšící pro velké scény, se nově uplatňují tendence avantgardního divadla. Vedle tradiční dramatiky coby literárního žánru založeném v podstatě na jednotě děje, psychologické motivaci jednání postav, kresbě charakterů a iluzivním zobrazení začínají tvůrci hledat nekonvenční formy dramatického vyjádření. Vedle problematiky historické a etické se stále výrazněji uplatňovala tematika psychologická a společensko-sociální (např. divadelní texty s důrazem na poválečný sociální pohyb), a to v rozličných názorových polohách a dramatických žánrech. Rychle se šířila také veselohra a satira. V opoře studujeme s. 59-70.
Z tragického pocitu a zkušeností 2. světové války se rodí a vyvíjí dva výrazné proudy, které zásadně ovlivnily vývoj světového dramatu a divadla – existencialismus a absurdní drama. A na ně se nyní zaměří i výklad této kapitoly. Nejen že oba směry budeme detailně charakterizovat, ale nabídneme i jejich vzájemnou komparaci. Seznámíme se také s jejich výraznými představiteli a pojmenujeme jejich jedinečné rukopisy. A nebude to ani nesmyslné, ani beznadějné! V opoře studujeme s. 71-83.
V této kapitole se v základních rysech seznámíme s výrazným fenoménem světového divadla 2. poloviny 20. století – tzv. druhou divadelní reformou a s ní souvisejícími zásadními proměnami (odmítnutí divadelního systému a divadla jako instituce, hledání nové formy vztahu herec/divák a jeviště/hlediště, multimediálnost divadla, paradivadel-ní aktivity). Výklad také přiblíží jednotlivé nejvýznamnější tvůrce a soubory i s jejich přelomovými inscenacemi (Living Theatre, The Open Theatre, The Bread and Puppet, Peter Brook, Ariane Mnouchkinová, Odin Teatret, Jerzy Grotowski, Tadeusz Kantor). V opoře studujeme s. 84-95.
Cílem přednášky je seznámit posluchače s hlavními vývojovými etapami světového dramatu období druhé poloviny 20. století, prosazující se konkrétně v letech 1945–1989, a to s důrazem na jejich zasazení do souvislostí s obecnými dějinami kultury a umění, ale i kontextu světové literatury a divadla. Kromě přiblížení jmen významných světových dramatiků bude zájem soustředěn také na jednotlivé převažující žánry dramatu. V opoře studujeme s. 96-108.
V této kapitole budeme sledovat hlavní tendence vývoje českého divadla v letech 1945–1989. Při periodizaci budeme vycházet z přelomových politických a společenských událostí, které poválečný vývoj podstatně ovlivňovaly. Zaměříme se na vznik a existenci jednotlivých divadel, a to jak ve větších městech, tak na oblasti. Nahlédneme také na tendence, které se projevovaly v oblasti dramaturgie zásadních souborů. V opoře studujeme s. 109-118.
V této kapitole budeme sledovat významné české divadelní soubory a neopominutelné režijní osobnosti českého divadla v letech 1945–1989. Při periodizaci budeme vycházet ze zásadních politických a společenských událostí, které poválečný vývoj podstatně ovlivňovaly. Zaměříme se také na existenci autorských a studiových divadel, které vytvořily výraznou opozici tradičním, tzv. kamenným scénám. V opoře studujeme s. 119-136.
Výklad se zaměří na seznámení se s významnými osobnostmi české dramatiky tvořícími v rozmezí let 1945–1989 a to s ohledem na jednotlivé podstatné etapy vývoje divadla sledovaného období. Naši pozornost budeme věnovat také společensko-politickému kontextu i nepřehlédnutelným historickým mezníkům, které zásadně ovlivnily proměny českého dramatu. Pojmenujeme nejen obecné stylotvorné tendence jeho vývoje, ale i žánrové a tematické proměny dramatické tvorby nebo poetiku zmíněných dramatických autorů. V opoře studujeme s. 137-154.
V této kapitole budeme sledovat vývojové linie postmoderního a postdramatického divadla, které přirozeně reaguje na společenské i politické změny v období po rozpadu tzv. východního bloku v posledním desetiletí minulého století. Zaměříme se zejména na divadlo německé a polské, dále bude pozornost věnována jednotlivým výrazným režisérským osobnostem, které většinou tvoří v prestižních divadelních domech po celém světě. V případě Francie a Velké Británie zmíníme zejména zástupce dramatiků, neboť v těchto zemích je složka dramatu stále tou nejpodstatnější součástí divadelní inscenace. V opoře studujeme s. 155-169.
V této kapitole se seznámíme s proměnami a podobami českého činoherního divadla po roce 1989 i zásadními tendencemi české dramatiky tohoto období. Nejprve stručně načrtneme obecnou charakteristiku vývoje polistopadové divadelní kultury, následně postihneme organizační a institucionální proměny nově se formující divadelní sítě, a to s důrazem nejen na tradiční soubory, ale i nově vznikající nezávislé scény. V závěru neopomeneme zmínit jména výrazných režisérů a dramatiků napříč jednotlivými generacemi. V opoře studujeme s. 170-193.