Současný český jazyk
Současný český jazyk

1. Základní informace

Garant:

doc. PhDr. Eva Höflerová, Ph.D.


Vyučující:

doc. PhDr. Eva Höflerová, Ph.D.

Mgr. Monika Horsáková


1. Jazyk jako systém – jazyk jako znakový systém, jazyk a řeč, systém a struktura, strukturovanost, typologie jazyků a její případné využití v uměleckých textech

2. Současná čeština – stratifikace a diferenciace (útvary a polotvary národního jazyka, jejich výrazné projevy v rovině zvukové, morfologické a lexikální.

3.–5. Zvuková stránka jazyka – zvuková versus psaná podoba řeči, klasifikace hlásek, asimilace, suprasegmentální prostředky, ortoepie, využití zvukových prostředků pro charakteristiku postavy

6. Morfologie češtiny – zdroj poznatků o komunikační kompetenci mluvčích. Slovní druhy a slovnědruhové transpozice; využití slovních druhů v závislosti na typu textu

7. Gramatické kategorie (nižšího řádu); gramatické kategorie jmenné a slovesné; příznakovost vybraných forem; využití v mluvených a psaných textech s různou stylovou platností.

8. Základní poznatky o české syntaxi – základní a rozvíjející větné členy, větné a nevětné vyjádření větných členů, kondenzace textu. Slovosled a větosled v mluveném a psaném projevu.

9. Komunikační funkce v aktuálních mluvených a psaných textech. Neurčitost komunikačních funkcí.

10. Text a jeho základní vlastnosti. Fáze vzniku textu.

11. Typ činnosti jako faktor determinující stylovou oblast. Neurčitost „funkčních“ stylů.

12. Slohové postupy a útvary – jejich uplatnění v textech stylových oblastí.

13. opakování

2. Organizace kurzu

Kurz je rozčleněn do 13 lekcí, které odpovídají 13 týdnům semestru. To studenty podporuje v průběžném studiu a plnění úkolů; jednotlivé tutoriály jsou přitom v rámci semestru rozloženy pravidelně a umožňují průběžné konzultace a řízení procesu učení.

3. Podmínky absolvování

Účast ve výuce (75 %), odevzdání průběžných cvičení.

4. Literatura

povinná:

NEBESKÁ, I. Jazyk – norma – spisovnost. Praha: Karolinum, 2003.

ČECHOVÁ, M. – KRČMOVÁ, M. – MINÁŘOVÁ, E. Současná stylistika. Praha: Lidové noviny, 2008.

 

doporučená:

BRABCOVÁ, R. Čeština našich dní. Praha: Jinan, 1996.

ČERMÁK, F. – HRONEK, J. – MACHAČ, J. Slovník české frazeologie a idiomatiky. Přirovnání. Praha: Academia, 1993.

ČMEJRKOVÁ, S. (ed.). Čeština, jak ji znáte i neznáte. Praha: Academia, 1997.

ČMEJRKOVÁ, S. – DANEŠ, F. – SVĚTLÁ, J. Jak napsat odborný text. Voznice: LEDA, 1999.

DANEŠ, F. a kol. Český jazyk na přelomu tisíciletí. Praha: Academia, 1997.

Slovník spisovného jazyka českého. Praha: Academia, 1994 (a další vydání).

KOŘENSKÝ, J. a kol. Komplexní analýza komunikačního procesu a textu. 3. vyd. České Budějovice: Pedagogická fakulta JU, 1999.

LUKAVSKÝ, R. Kultura mluveného slova. Praha: Akademie múzických umění, 2000.

MÜLLEROVÁ, O. – HOFFMANNOVÁ, J. – SCHNEIDEROVÁ, E. Mluvená čeština v autentických textech. Praha: H & H, 1992.

STICH, A. Jazykověda – věc veřejná. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2004.

SVOBODOVÁ, J. Průvodce českou interpunkcí. Opava: Vade mecum Bohemiae, 2003.

ŠPAČKOVÁ, A. Moderní rétorika: jak mluvit k druhým lidem, aby nám naslouchali a rozuměli. Praha: Grada, 2003.

Učební text osvětluje vztah pojmů jazyk a řeč. Ve výkladu je vysvětleno, proč je nutno chápat jazykový jev jako znak (především pak jeho konvencionalizovanost, závaznost) – a s výhodou toho využít ve své tvorbě. Druhým cílem tohoto tématu je poučení o češtině mezi ostatními jazyky světa. To, že je čeština slovanským jazykem, je nejen obrazem historie, ale i součástí historicko-kulturní charakteristiky jazykového společenství češtinu užívajícího.

Kapitola podá přehled o útvarech národního jazyka užívaných na celém území i o krajových specifikách. Kapitola umožňuje nahlédnout do oblasti verbální komunikace nově – poučeněji. Získané poznatky jsou užitečné jak pro sebediagnostiku v oblasti řečového chování, tak pro hodnocení řečového chování lidí, s nimiž je jedinec /student spjat společnou činností – ať už je iniciována jím samým, nebo spolukomunikantem.

Kapitola je zaměřena na základní (z hlediska realizace řeči klíčové) jevy komunikace – na jevy zvukové. Zvuková realizace řeči ovlivňuje nejen srozumitelnost obsahu sdělení a tím průběh komunikace při činnosti spolukomunikujících, výrazně formuje i psycholingvistické a pragmalingvistické faktory výpovědi a spolurozhoduje tak o vyznění záměru, s nímž člověk mluví. Téma 3 je první součástí celku Zvuková stránka jazyka.

Druhé téma v rozsáhlém celku Zvuková stránka jazyka procvičuje dovednost slyšet, zaznamenat (transkribovat) a posoudit reálný řečový projev – věnuje se změnám hlásek v proudu řeči a suprasegmentálním jevům. Je předveden způsob transkripce, vysvětlena podstata a užití fonetických značek.

Téma seznamuje s ortoepickou normou, vyslovuje se ke kultuře mluveného projevu. Zároveň je zdůrazněna výhoda různosti - a to i ve smyslu spisovnost/nespisovnost - pro charakteristiku mluvčího a jeho záměrů.

Téma přináší komplexní pohled na gramatické kategorie vyššího řádu (slovní druhy). Slovní druhy jsou pojaty soubor nástrojů pro tvoření účinné mluvené a psané výpovědi. Důraz je kladen na aktuální komunikaci - jejím produktem jsou např. slovnědruhové transpozice.

Gramatické kategorie (pád, číslo a rod u jmen, osobu, číslo, způsob, čas a rod u sloves) jsou popsány s cílem chápat je jako funkční a fungující prostředek, který všichni uživatelé češtiny vstřebají jako základní jazykové vybavení nutné k dorozumění již v předškolním věku. Základní formy se pak učí užívat i u nově nabytých slovních jednotek. Ne vždy však vědomě využije celý potenciál tvarové soustavy češtiny. Zvládnutí všech možností by tak mělo způsobit, že užívání různých jazykových forem bude vědomé a cílené, nikoli náhodné nebo pouze napodobující různé mluvní "vzory".

Téma předkládá větnou a souvětnou syntax (skladbu) jako prostředek mluvčího/autora textu formulovat srozumitelně a účinně svůj komunikační záměr (mluvené sdělení s konkrétní funkcí, zprávu, repliku v rozhovoru, psaný text). Zde podaná teoretická sdělení jsou pak východiskem pro práci v kapitolách o souvislém psaném a mluveném projevu.

Komunikační funkce (KF) jsou podány jako jev zastřešující termíny zažité z předchozího studia (věta oznamovací, rozkazovací, tázací). Komunikační funkcí (asertivní, direktivní, interogativní, komisivní, permisivní a koncesivní, varovací, expresivní a satisfaktivní) se realizuje záměr mluvčího. Žádaného účinku je dosaženo gramatickými vlastnostmi přísudkového slovesa, lexikem, přítomností/nepřítomností částic a suprasegmentálními prostředky.

TV tématu je osvětleno, že pojem text je možno/nutno použít pro jakékoliv fixované sdělení, které nese význam. Seznámí se základními pojmy, kterými je text – a zejména proces jeho vzniku – charakterizován. Po zvládnutí kapitoly by mělo být zřejmé, že každý text má svou funkci. Její realizace a účinnost nezávisí na dominantních jednotlivostech, ale je výsledkem součinnosti všech textotvorných složek. Součinnost zajišťuje autor.

V tématu se navazuje na znalosti o "funkčních stylech". Postuláty relativizuje, doplňuje, nově koncipuje. Definuje termín "sféry" komunikace a poukazuje na tzv. míšení stylů v různých typech komunikace.

Slohové postupy a útvary jsou podány jako vysoce funkční prostředek k naplnění funkce stylu. Je zdůrazněna omezená možnost uplatnění neobjektivních slohových postupů v textech odborné povahy.

Poslední výukové téma je v reálné výuce věnováno řešení a komentování opakovacích a průřezových otázek.

Previous