Cílem předmětu je ukázat komunikaci jako živou součást lidského chování, na jejímž úspěšném používání záleží úspěšnost člověka ve společenském prostředí. Pozornost je věnována základním formám lidské komunikace a schopnosti rozlišit různé komunikační situace a jim odpovídající výrazové prostředky, jak verbální, tak neverbální povahy. Pozornost je také věnována některým komunikačním strategiím, zejména fungování zdvořilosti a nezdvořilosti v řečové interakci. Hodnocena je nejen řečová činnost v procesech mluvení a používání jazyka v reálném komunikačním prostředí, ale také v textu psaném, ev. umělém, zejména literárním. Osnova: 1. Komunikace, komunikační situace 2. Přenos sdělení 3. Produkce, recepce, percepce, interpretace 4. Kódový vs. inferenční model komunikace; teorie relevance 5. Znaky a jejich funkce 6. Neverbální komunikace 7. Komunikační sféry 8. Mluvenost a psanost 9. Dialog a monolog 10. Řečové akty 11. Konverzační maximy 12. Teorie zdvořilosti 13. Literární komunikace Vyučující PhDr. Soňa Schneiderová, Ph.D. Organizace kurzu Kurz je rozčleněn do 13 lekcí, které odpovídají 13 týdnům semestru. To studenty podporuje v průběžném studiu a plnění úkolů; jednotlivé tutoriály jsou přitom v rámci semestru rozloženy pravidelně a umožňují průběžné konzultace a řízení procesu učení. Studijní opora předmětu sleduje tyto cíle: • Formuluje v souladu se sylabem základní témata obsahu předmětu, a to tak, aby si student osvojil podstatu sdělovaného tématu prostřednictvím náležité terminologie. • Řídí proces učení (osvojení poznatku až do úrovně komunikace poznatkem): výkladový text je doplňován různými distančními prvky, zejména osvětlujícími příklady (aplikacemi), kontrolními otázkami a úkoly, jež poznatek upevňují. • Propojení hlavního výkladového textu a systému autoevaluačních činností v systému moodle zajistí osvojení učiva v postupných krocích. • Student je přitom ve studiu řízen a podporován nejen studijní oporou, ale i kontaktem s učitelem – ve fázi přímé výuky, při konzultacích a prostřednictvím elektronické individuální nebo skupinové komunikace. Podmínky absolvování Kurz je ukončen zápočtem. Zápočet je realizován zápočtovým testem. Termíny jsou vypsány v systému STAG.
Vymezení základních pojmů teorie komunikace s ohledem na lingvistický výklad komunikace. Cílem je vysvětlit pojem komunikace, definovat základní pojmy teorie komunikace, vysvětlit různé interpretační přístupy k textu. V této části se soustředíme na to, aby studentka/student pochopili, co je podstatou komunikace jako řečového jednání. Chceme ukázat, že komunikace je dána rozdílností komunikačních situací, individualitou komunikantů, u nichž hraje roli míra získání komunikační kompetence, tzn. zkušenosti s komunikací, věk, vzdělání, sociální postavení a v neposlední řadě i pohlaví. Důležitou složkou porozumění komunikace je proces interpretace a schopnost komunikanta uvědomovat si tuto činnost v jejích rozdílných polohách a přístupech. Ve studijní opoře studujeme strany 8-9.
Pojednává o tom, co je to komunikační médium, komunikační kanál, jaké druhy šumu znesnadňují přenos sdělení. Výklad se týká i systému znaků, které umožňují sdělení, definuje, co je to komunikát. Ve studijní opoře studujeme strany 10-11.
V této části je vysvětlen pojem produkce, při níž vzniká text, pojem recepce, který je spjat s příjemcem, a pojem percepce. Ta je součástí recepce spolu s interpretací. Ve studijní opoře studujeme strany 10-11.
V této části je vysvětlen rozdíl mezi dvěma modely komunikace. Starší teorie komunikace jsou založeny na kódovém modelu: Ten předpokládá systém, který navzájem kóduje (spojuje) myšlenkové obsahy a výpovědi (signály). Inferenční model předpokládá jisté dovozování na základě mezery, která je zaplňována interpretací významů výpovědí teprve v konkrétní situaci. V teorii relavance je důležité, co výpověď implikuje, nikoliv vlastní sdělení. Výpověď přináší možnost více interpretací. Ve studijní opoře studujeme strany 12-19.
Cílem této části je vysvětlit různá pojetí znakové teorie a provést klasifikaci znaků. Tato část výkladu přináší vhled do problematiky sémiotiky, tedy nauky o znaku. Úkolem je vysvětlení pojetí znaku ve třech přístupech, u třech různých badatelů – Ferdinanda de Saussura, Charles Sanders Peirce a Charlese W. Morrise a předložení příkladů, pomocí nichž mají studentka/student možnost aplikovat abstraktní pojetí znaku na konkrétní komunikační situace. Ve studijní opoře studujeme strany 20-23.
Cílem této části je podat přehled prostředků neverbální komunikace, vést studenty k pochopení podstaty, možností, výhod i nevýhod neverbální komunikace, upozornit na negativní projevy neverbálního chování. Úkolem je seznámit studentku/studenta s různými polohami neverbální komunikace. Důležité je poukázat na významnost neverbálních prostředků v komunikaci, jež verbální komunikaci nejen doprovází, ale také ji zastupují/nahrazují. Neverbální prostředky jsou velmi podstatnou složkou komunikace, která ovlivňuje celkové vnímání komunikanta v komunikaci a podílí se na úspěšnosti komunikace. Ve studijní opoře studujeme strany 24-31.
Část seznamuje studentky a studenty s rozrůzněnými komunikačními sférami, jež odpovídají základním fundamentálním oblastem lidské činnosti. Popisovány jsou také jako funkční styly, jimž slouží základní soubory vyjadřovacích prostředků z výběru možností, které jazyk a neverbální prostředky nabízejí. Každá komunikační sféra je charakterizována specifickými komunikačními situacemi, výběrem výrazových prostředků a žánry - je to oblast běžnědorozumívací, odborná, publicistická a umělecká. Jako specifické komunikační oblasti se vyděluje oblast řečnictví a administrativy. Ve studijní opoře studujeme strany 32-36.
Tato část má přispět k pochopení shod a rozdílů u jevů, které jsou reprezentovány pojmy mluvenost a psanost. Z lingvistického hlediska jde o dvě rovnocenné manifestace společného jazykového kódu, přesto fungující v rozdílných komunikačních podmínkách. Tyto varianty jednoho kódu jsou v tomto výkladu popsány z hlediska diferenčních rysů, zdůrazněna je však skutečnost, že se rysy mluvenosti a psanosti v komunikátech prostupují. Tato část má tak za úkol vést studentky/studenty k pochopení toho, že mluvený a psaný text jsou dvě odlišné formy vyjadřování. Je potřeba si uvědomit, že v komunikačních situacích využíváme zpravidla buď jedné, nebo druhé formy, ale jsou i žánry, v nichž se mísí prvky obojího. Nelze však v komunikaci používat jen „jeden jazyk“ ve všech situacích stejně. Je potřeba rozlišovat vzhledem k funkci a vhodnosti v závislosti na konkrétní situaci. Ve studijní opoře studujeme strany 37-42
Část seznamuje se dvěma základními formami lidské interakce, dialogem a monologem, přičemž vychází z popisu dialogu jako základní komunikativní složky lidského řečového jednání. Monolog je tu popisován ve vztahu k dialogu, jako forma, jež ve své „čisté“ podobě v podstatě neexistuje, neboť veškeré texty jsou různými způsoby dialogizovány. Ve studijní opoře studujeme strany 43-55.
Část seznamuje s tzv. teorií řečového jednání, jejíž základní jednotkou je pojem řečového neboli mluvního aktu. V této teorii jde o to, že „ jazyková výpověď“ je určitým aktem, „skutkem“ (např. skutkem informování, slibování, žádosti atd.). Východiskem je popis řečového neboli mluvního aktu v pojetí Johna Austina. Ten řečový neboli mluvní akt chápe jako výpověď složenou ze dvou dílčích aktů: lokučního a ilokučního. Jako třetí složku uvádí akt perlokuční, který je však na jiné úrovni než akt lokuční a ilokuční, neboť představuje efekt, který je řečovým neboli mluvním aktem vykonán na adresátovi. Ve studijní opoře studujeme strany 56-64.
Část seznamuje studentky a studenty se základním předpokladem komunikace, a tím je kooperační princip. Ten formuloval Herbert Paul Grice, který je také autorem souboru tzv. konverzačních maxim. Ty jsou jakýmisi doporučeními, jak úspěšně komunikovat („mluv k věci“ atd.), ale prostřednictvím nich se rovněž dovídáme o tom, že nejde jen o to, jak komunikujeme, ale co naše komunikace implikuje. Poučení o konverzačních maximách nás učí uvědomovat si a odhalovat způsoby a procesy, kterými dospíváme k vyvození „skutečných“ významů výpovědí, tedy těch, které nejsou doslova vyjádřeny. Část tak pojednává o dalším důležitém jevu naší komunikace, a to tzv. konverzačních implikaturách, především konverzačních, ale také například konvenčních. Ve studijní opoře studujeme strany 65-73.
Tato část výkladu má studentky a studenty seznámit s dalšími komunikačními principy, které jsou inspirovány Griceovým kooperačním principem. Těmi jsou princip G. Leecha, který předpokládá respektování tzv. zdvořilostních maxim, a zdvořilostní princip Brownové a Levinsona, který se orientuje na uplatňování seberealizace a sebeobranu komunikujícího v interakci. Zdvořilostní princip je některými považován za princip ještě důležitější než princip kooperační. Součástí je i výklad týkající se pojmu řečová etiketa. Ve studijní opoře studujeme strany 74-91.
Tato část studentky/studenty seznamuje se základními pojmy literární komunikace – autor, text, čtenář, subjekt literárního díla. Zabývá se jednotlivým přístupy k interpretaci literárního textu, a to z hlediska základního východiska ke zkoumání textu – z pozice autora, analýzy vlastního textu a vnímání textu čtenářem. Soustřeďuje se na způsoby komunikace autora s jinými texty, textů navzájem a působení této komunikace na čtenáře. Ve studijní opoře studujeme strany 92-101.