Předmět je zaměřen na současný vývoj útvarů českého národního jazyka; přednostně na studium teritoriálních dialektů. Studenti dialektologie se seznámí s dialektologickou teorií, s metodami terénního výzkumu, s dialektologickými pracovišti a s jazykovou stratifikací. Semináře jsou zaměřeny prioritně na rozbor textů (přepisů starších i aktuálních); seminární práci doplňují terénní výjezdy. Součástí výuky je výklad o vývoji dialektů po současnost (od 19. století) a seznámení s klasifikací a se znaky nářečí českého jazyka. 1. Dialektologie, její předmět. Pojmy a problémy. Metody a prostředky dialektologie. Běžně mluvená čeština, útvary strukturní a nestrukturní. 2. Utváření nářeční diferenciace. Jazykový standard. Nářečí českého jazyka v širším smyslu a jejich klasifikace 3. Průřez vývojem české dialektologie na pozadí vývoje světového. Jazykový zeměpis u nás i ve světě. Jevy obecně české a obecná čeština. 4. Pojetí a vymezení regionu, problematika jazykové regionalistiky. Český jazykový atlas. Nářečí středočeská. 5. Základy nářeční lexikografie. Typy dialektismů. Klasifikace a využití nářečních slovníků. Nářečí jihozápadočeská. 6. Stavba slovníkového hesla, principy lemmatizace. Problémy lexikografické praxe. Nářečí severovýchodočeská. 7. Dialektologická transkripce textu. Teorie a praxe terénního výzkumu. Nářečí jihovýchodočeská. 8. Problematika jazykového korpusu a nářeční databáze. Vedení kartotéky a její využití. Nářečí středomoravská centrální a jižní. 9. Základy pomezních věd (etnolingvistiky, lingvistické antropologie, etnografie apod.), nářečí a reálie. Nářečí středomoravská západní a východní. 10. Tzv. „sociální nářečí“. Sociolekty a jejich klasifikace. Nářečí východomoravská severní a jižní. 11. Jazykové pohraničí, příhraničí a enklávy našich krajanů ve světě. Nářečí východomoravská západní a jihovýchodní. 12. Kontaktová lingvistika a vicinologie (teorie sousedství). Nářečí slezskomoravská. 13. Metodologie dialektologického a jazykovězeměpisného výzkumu. Metody a prostředky, fáze výzkumu, metody přímé a nepřímé. Nářečí slezskopolská. Vyučující Mgr. Kristýna Dufková, Ph.D. Organizace kurzu Kurs je rozčleněn do 13 lekcí, které odpovídají 13 týdnům semestru. To studenty podporuje v průběžném studiu a plnění úkolů; jednotlivé tutoriály jsou přitom v rámci semestru rozloženy pravidelně a umožňují průběžné konzultace a řízení procesu učení. Studijní opora předmětu sleduje tyto cíle: • Formuluje v souladu se sylabem základní témata obsahu předmětu, a to tak, aby si student osvojil podstatu sdělovaného tématu prostřednictvím náležité terminologie. • Řídí proces učení (osvojení poznatku až do úrovně komunikace poznatkem): výkladový text je doplňován různými distančními prvky, zejména osvětlujícími příklady (aplikacemi), kontrolními otázkami a úkoly, jež poznatek upevňují. • Propojení hlavního výkladového textu a systému autoevaluačních činností v systému moodle zajistí osvojení učiva v postupných krocích. • Student je přitom ve studiu řízen a podporován nejen studijní oporou, ale i kontaktem s učitelem – ve fázi přímé výuky, při konzultacích a prostřednictvím elektronické individuální nebo skupinové komunikace. Podmínky absolvování Kurs se ukončuje zápočtem, který má formu testu v prostředí LMS Moodle. Předmětem zápočtu jsou především nejdůležitější pojmy a koncepty. Zápočet probíhá ve zkouškovém období. Termíny jsou vypsány v systému STAG.
Komplex českého národního jazyka (KČNJ) a problémy jeho stratifikace z hlediska dialektologie. Teorie národního jazyka. Předmět dialektologie. K pojmu dialekt. Tradiční teritoriální, lokální; sociální (vrstvový) sociolekt (profesní, slang, argot); interdialekt čili nadnářečí. Ve studijní opoře studujeme s. 11-21.
Nářečí přechodová (přechodná) a smíšená. Regiolekt. Teorie národního jazyka. Nářečí přechodová (přechodná) a smíšená. Na pomezí struktury (substrát, superstrát, adstrát). Makrodialekt, mikrodialekt, regiolekt. Idiolekt, biolekt, familiolekt. Ve studijní opoře studujeme strany 21-36.
Diferenciační znaky českých nářečí. Společné rysy českých nářečí. Společné hláskové změny v českých nářečích v širším smyslu. Přehledná klasifikace základních rysů českých interdialektů. Hláskové odlišnosti v rámci běžně mluvené češtiny. Obecné procesy. Studijní oporu studujeme na s. 37-49.
Specifické úseky: Třebívlicko (lounsko – litoměřický úsek), Humpolecko, Sedlčansko, Ledečsko, Benešovsko, Mšensko, jevy obecnější povahy apod. Jevy do středních Čech pronikající (od západu posesivní typ – ovic, od východu typ vyrovnání viďim vojáci, ďál) aj. Podskupina jihozápadočeská. Společné rysy jihozápadočeských nářečí. Hláskosloví. Tvarosloví. Morfosyntax. Oblastní jevy na západním a jižním úseku. Okrajové typy západočeské. Hláskosloví. Tvarosloví. Specifické nářeční typy západočeské. Domažlický (chodský) typ. Manětínský, stříbrský a strážovský typ. Jevy dokládající spíše příslušnost k jižnímu úseku. Hláskosloví. Specifické nářeční typy jihočeské. Doudlebský typ (nejjižnější úsek). Hláskosloví. Tvarosloví. Morfosyntax. Slovotvorba. Prachatický typ. Nářečí jihovýchodočeská („českomoravská“) Hláskosloví. Tvarosloví. Vlivy severovýchodní. Okrajové typy českomoravské (jihovýchodočeské). Žďársko-bystřický typ (západovýchodní). Jemnický typ (severojižní, hladovský); specifické vlivy jihozápadočeské a středomoravské. Nářečí severovýchodočeská Hláskosloví. Zachování u, w, popř. zánik retných hlásek. Nadbytečné –ej v 7. sg pův. ia-kmenů. Typ bratroj (3. a 6. sg). Kontrakce na typ ďál. Asimilace (dn – nn… dň – nň) a disimilace (nn – dn… nň – dň... ňn – jn). Progresivní asimilace znělosti u h (pjet choďin)... apod. Tvarosloví. Vyrovnávání (u jmen 4. pl. životných subst. podle 1.pl.; sponové si/ seš a osobní morfém s´). Nadbytečné –ej ve 3. a 6. pl (husej/-ch, husejm; v Ňemcejch) apod. Posesiva typu bratrú/ bratru apod. Morfosyntax (šla dochtoroj). Podještědí, Podkrkonoší, Náchodsko, Kladsko, Litomyšlsko („petácký“ úsek). Studijní oporu studujeme na s. 49-70.
Na základě bývalého zemského zřízení zemí někdejší Koruny české byla vždy specifickým úsekem Morava. V této kapitole představíme (v rámci dalšího popisu nářečí českých v širším smyslu) tzv. nářečí středomoravská (z etnografického hlediska nazývaná též jako hanácká), která jednoznačně dokreslují jazykovou situaci části tohoto regionu. Vymezíme si hraniční izoglosy mezi touto nářeční skupinou a nářečími českými (v užším smyslu), nářečími východomoravskými a nářečími slezskými). Kromě základních diferenčních jevů (např. výskytu střídnic é, ó) přejdeme k širší klasifikaci podle jazykových rovin, k popisu jevů specifických. Ve studijní opoře studujeme s. 71-77.
Základní úseky členíme na podskupinu centrální a jižní. V jižní podskupině pak odlišujeme typ (a) znojemský, (b) horský, (c) židlochovický. Centrální středomoravská podskupina je rovněž charakterizována především diferenčními jevy hláskoslovnými (dvojí e, dvojí o). Okrajové úseky středomoravských nářečí jsou také dva: - západní s typem (a) zábřežským, (b) kunštátsko-budějovickým - východní s typem (a) čuháckým, (b) kojetínsko-přerovským, (c) slavkovsko-bučovickým. Studijní oporu studujeme na s. 77-86.
Následuje výklad o nářečích východomoravských (dříve též moravskoslovenských); tedy o nářečích východních i nejvýchodnějších lokalit našeho území. Především se seznámíme s diferenčními rysy, jež vymezují tento úsek jak proti středomoravským a slezským lokalitám, tak vůči nářečím slovenského jazyka. Následně však upozorníme i na jevy, které jsou zde se sousedními oblastmi společné. Ani zde se nelze důkladně věnovat lexikonu; to bude možné až poté, kdy bude kožné plně využít podkladů Slovníku nářečí českého jazyka (dosud zveřejněných jen po písmeno Č); k posouzení určité lexikální diferenciace však mohou posloužit mapy a komentáře ČJA. Navážeme tu tedy na dosavadní znalosti a seznámíme se s dalšími možnostmi užití odborné terminologie. Sledované lokality odlišíme z hlediska teritoriálního. Studijní oporu studujeme na s. 87-95.
Odlišení severního a jižního úseku východomoravských nářečí. Severní část východomoravských nářečí (tedy Valašsko s Kelečskem, lokálně však i sever dolských nářečí) se vyděluje z východomoravského komplexu. Současně se tak odděluje nejen od většiny středomoravských nářečí, ale též od jižních nářečí východomoravských (východních dolských, hlavně ale slováckých, podlužských, okrajově západního úseku většiny nářečí kopaničářských). Západní podskupina na západě sousedí se středomoravskou nář. skupinou, s níž je spojují některé společné znaky, kterými se liší od východnějších úseků, zejména od jižní (slovácké, podlužské) a severní (valašské) podskupiny. Z obecnějších jevů je zde zastoupeno severněji dvojí i – y. Odlišujeme tu nářečí kelečské a hranické; dále pak pomezní pás na severním okraji nářečí dolských. Jihovýchodní (kopaničářská) podskupina zahrnuje mluvu lokalit položených východně od Strážnice (směrem k Vlárskému průsmyku a ke slovenské hranici) a pruhu území při státní hranici se Slovenskem. Shodují se ve velké části s nářečími slovenskými. Jsou odrazem pozdní slovenské kolonizace (staršího slovenského superstrátu). Ve studijní opoře studujeme s. 95-104.
Tato kapitola vysvětluje problém šíření nářečních jevů v českém (moravském) Slezsku. Důležitým úkolem je zodpovědět si základní otázky: jakými inovacemi se odlišila nářeční skupina slezská od ostatních moravských nářečí a jaké starší jevy ji naopak s dalšími moravskými nářečími spojují? Na základě obecnějších i dílčích diferencí je nutné popsat odděleně nářečí slezskomoravská (lašská) a nářečí slezskopolská. Studijní oporu studujeme na s. 105-116.
V rámci nářečí slezskomoravských odlišujeme skupinu západní (opavskou), východní skupinu (ostravskou), jižní skupinu (frenštátskou, popř. štramberskou). Nářečí slezskopolská bývala zmiňována rovněž jako česko-polský (popř. ) polsko-českýsmíšený pruh; popř. jako širší skupina nářečí západotěšínských. Zahrnují úsek těšínský, karvinský, bohumínský, jablunkovský (popř. přechodový). Studijní oporu studujeme na s.116-133.
Představíme vývoj českých, moravských a slezských dialektů na základě vývoje českého jazyka, s přihlédnutím k procesům vnitřních i vnějších adaptací. Chronologie nářečního vývoje odlišuje období 14. - 16. století, 17. - 18. století a 19. - 20. století. Sledujeme zejména: Přehlásky a - ě – e, á - ´é – ié – í / u – ű – i, ú – ǜ – í. Slabikotvorné lo , ro. Užití i – y. Výsledky depalatalizace ď – d, ť – t, ň – n´ - n, retnice + následné e (ě) nebo i. Užití l – ł. Další historické změny: ó – uo – ú (ů)/, ´é – ié – í/, é – í. Proteze a hiát v- před –o, h- a j-. Asimilace artikulační (nesystémové změny) a znělostní. Disimilace (zejména šč – šť, ždž – žď). Změny příznakové pro jednotlivé interdialekty. Diftongizace ý - ej (také po sykavkách). „Zpětná přehláska“ tautosylabického aj – ej. Tvaroslovné vyrovnání koncovky v 1. pl. všech rodu adjektiválií (-í: malí kluci, holky, ďecka), koncovka – ma (v 7. pl. subst.), vyrovnání koncovky –aj/-ej, aji/-eji, ají/-ejí + ou (ve 3. pl. sloves), odsouvání koncového –l u příčestí činného minulého. Studijní oporu studujeme na s. 134-156.
Jazykový zeměpis u nás i ve světě (základní informace). V této části se budeme věnovat odlišení předmětu zájmu lingvistická geografie a klasické dialektologie a dále stručné historii vývoje obou oborů (jazykového zeměpisu i dialektologie) na území Čech, Moravy a Slezska, na Slovensku i dále ve světě. Seznámíme se s prvními dialektologickými a jazykovězeměpisnými díly, s proměnami obou oborů ve II. polovině 20. století a dále ve století 20. Představíme etapy dialektologického výzkumu po roce 1947. Zaměříme se na region a jeho vymezení, typy, pojetí a mluvu. Český jazykový atlas, jeho geneze a vývoj (v kontextu jiných zdrojů). Vicinologie (teorie sousedství). Jazykové pohraničí. Naši krajané ve světě. Představíme jazyk našeho obyvatelstva v pohraničí, enklávy českých dialektů v příhraničí sousedních zemí i nářečí našich krajanů ve vzdálenějších zemích. Dále představíme problematiku geolingvistiky a vicinologie. Studijní oporu studujeme na s. 157-196.
Metody a prostředky dialektologického výzkumu. Význam a charakteristika dialektologického výzkumu. Etapy (fáze) výzkumu. Pomezí metod výkladových (monografie, antologie, chrestomatie, nářeční slovník). Metody specifické Na pomezí dialektologie a toponomastiky; metoda malých typů; etnologie. Nářečí a reálie. Pojmenování reálií jako jazyková reflexe. Slova a věci, metoda Wörter und Sachen. Korpusová metodologie. Na pomezí výzkumu registrů.Klasifikace pojmenování z hlediska tematizace reálií. Studijní oporu studujeme na s. 197-247.