Kapitola pojednává o počátcích fenoménu preromantismus a jeho paralelní myšlenkové koncepce, jíž bylo osvícenství. Neopomíjí ani zvláštní podobu preromantismu, jakou byl sentimentalismus a jednu z největších osobností tehdejší anglické literatury (Laurence Sterne). V opoře studujeme na s. 7-11.
Kapitola se zaobírá základním literárněhistorickým vymezením fenoménu romantismu, a tím, jak se projevoval v jednotlivých evropských národních literaturách. V opoře studujeme na s. 13-20.
Kapitola pojednává o terminologickém vymezení realismu jako směru a jako uměleckého přístupu, dále se věnuje pojetí realismu v jednotlivých národních literaturách, zejména francouzské, anglické a ruské. Poslední část kapitoly se zabývá fenoménem naturalismu, jeho myšlenkovými východisky a tím, jak se utvářela jeho pozice ve vztahu k realismu, např. v dílech francouzských romanopisců. V opoře studujeme na s. 21-27.
Kapitola pojednává o terminologickém vymezení realismu jako směru a jako uměleckého přístupu, dále se věnuje pojetí realismu v jednotlivých národních literaturách, zejména francouzské, anglické a ruské. Poslední část kapitoly se zabývá fenoménem naturalismu, jeho myšlenkovými východisky a tím, jak se utvářela jeho pozice ve vztahu k realismu, např. v dílech francouzských romanopisců. V opoře studujeme na s. 28-31.
Kapitola se věnuje vlivům a proudům druhé poloviny 19. století, které působily napříč uměleckými oblastmi, zohledňuje tedy nejen oblast literatury, ale také výtvarného umění. Pokud jde o vybrané národní literatury, pak v této části sledujeme zejména literaturu francouzskou a anglickou. Jde-li o dobové a určující směry, zaměřujeme se především na impresionismus a symbolismus a následně také na tendence dekadentní a obecně myšlenky fin de siècle, tedy tzv. konce století. Opominuty nejsou ani filosofická východiska uvedených uměleckých koncepcí. V opoře studujeme na s. 32-38.
V kapitole se pojednává nejprve o pojmu avantgarda a o kulturních i vědeckých proměnách společnosti. Následuje charakteristika znaků a klíčových tendencí jednotlivých avantgardních směrů a hnutí (expresionismus, kubismus, futurismus, kubofuturismus). Výklady jednotlivých směrů zahrnují jejich hlavní autory a díla, myšlenkovou podstatu a znaky. V opoře studujeme na s. 39-44.
Kapitola pokračuje v předešlém výkladu a zaměřuje se na další dvě avantgardní hnutí, kterými byly dada a surrealismus. Výklady těchto směrů zahrnují jejich hlavní autory a díla, myšlenkovou podstatu a znaky. V opoře studujeme na s. 45-48.
Kapitola pojednává o vybraných segmentech prozaické tvorby mezi dvěma světovými válkami. Zabývá se prozaickým (a částečně i básnickým) angloamerickým modernismem (Joyce, Woolfová, T. S. Eliot) nebo literaturou „ztracené generace“ (např. Hemingway). V opoře studujeme na s. 49-55.
Kapitola se věnuje německy psané próze mezi léty 1918-1933 reprezentující pozdní fázi tzv. německé měšťanské kultury (bratři Mannové, H. Hesse, J. Roth), popř. literatuře populární (E. M. Remarque). Poslední část zahrnuje několik nejznámějších případů německy psané tvorby v českých zemích (Franz Kafka, Alfred Kubin, Gustav Meyrink) z komunity židovské i nežidovské. V opoře studujeme na s. 56-61.
Kapitola pojednává o několika významných tendencích v próze ve druhé polovině 20. století. Zaměřuje se nejprve na oblast existencialismu, a to jak na jeho filosofické pozadí (Heidegger), tak na známé umělecké projevy zejména z literatury francouzské (Sartre, Camus). V opoře studujeme na s. 62-65.
Kapitola se věnuje vybraným poetikám a osobnostem hnutí beatniků (hlavně Kerouac, Ginsberg), kteří se stali v české literatuře fenoménem, a to již od konce 50. let, kdy začaly překlady jejich textů vycházet v časopise Světová literatura. Beatnickou stopu pak je možno pozorovat napříč celé tuzemské literatuře a kultuře (Václav Hrabě, ale především underground, např. Milan Koch ad.). V opoře studujeme na s. 66-70.
Kapitola se věnuje dvěma čtenářsky populárním koncepcím v oblasti světové prózy, kterými jsou magický realismus a postmoderna. Vnímáme magický realismus jako součást velkého postmoderního proudu či umělecké linie a alespoň stručně se zaobíráme několika představiteli magického realismu (Márquez, Borges). Druhá část ukazuje klíčové znaky postmoderní estetiky, které závěrem prezentuje na díle Umberta Eka. V opoře studujeme na s. 71-76.
Kapitola se věnuje současnému fenoménu postkoloniální literatury, kde vzhledem k britské koloniální historii převažují především autoři anglofonního okruhu, v menší míře pak frankofonního. Jedná se o autory, kteří buďto pocházejí ze zemí, jež v minulosti byly součástí britského impéria, nebo již byli narozeni v Británii, ale svým dílem reprezentují etnicky menšinový hlas v metropoli. Nejhojněji jsou zde zastoupeni autoři z jihoasijské diaspory.