Pedagogika jako věda o výchově. Pedagogika společenskovědní disciplína, zkoumající záměrné ovlivňování vývoje osobnosti člověka, zkoumá výchovný poces jako jeden nejvýznamnějších společenských jevů.Definování pojmu pedagogika. Etymológie pojmu. Rozvoj pedagogické teorie jako součásti společenských teorií (náboženských, filosofických a politických náhledů). Výchova jako činnost, v které se odevzdával „duchovní majetek“ společnosti z generace na generaci. Pedagogika jako věda o edukaci, která zkoumá výchovu jako záměrnou formativní činnost , její vývoj a zákonitosti, podstatu, strukturu, funkci, mechanizmy v konkrétních historických podmínkách společenského vývoje na základě zjištění rozpracovává teorii a metodiku edukačního (výchovně-vzdelávacího) procesu, jeho obsah, principy, organizační formy, metody a postupy.
Výchova a vzdělávání je celoživotní proces. Vývoj pg teorií od Komenského didaktiky (učení po celý život) k Herbartovské pedagogice až k současnému systému věd o výchově. Z antropologického hlediska je pedagogika věda o člověku v situaci výchovy. Současná struktura pedagogických věd: pedagogika - výchova a vzdelávání dětí a mládeže; andragogika - výchova a vzdělávání dospělých; gerontogogika - výchova a vzdělávání starších lidí. Antropogogika (antropos – člověk, agogé = vést). Všechny jsou transdisciplinární převážne aplikační obory věd o výchově. PG. nepřijímá pasívní znalosti z vnejška, je v obousměrném vztahu se svým okolím, ve vztahu teorie a praxe. Andragogika termín používaný vedle „pedagogika dospělých“ nebo „teorie vzdělávání dospělých.“Andragogika je definována jako věda o výchově dospělých, vzdělávání dospělých a péče o dospělé, respektující všestranné zvláštnosti dospělé populace a zabývá se při tom personalizací, socializací a enkulturací. Paradigmy v spoločenských vedách jsou synchronně multiparadigmatické.
Základní výchovně vzdělávací koncepce v průběhu historie. Dogmatická koncepce a katechetická řevažující v období středověku nezohledňovaly zvláštnosti žáka, v tomto ohledu byla slovno-názorná koncepce Komenského převratná a přispěla k rozšíření a zpřístupnění vzdělávání školního vzdělávání.
Terminologie pedagogiky. Jednou z nejpodstatnejších rysů vědy, jejich stránek - abstraktní myšlení tvoření pojmu a kategorií. Každá vědní disciplína má vytvořen svůj specifický pojmový aparát, vlastní terminologii. Terminologie slouží na usústavnení znalostí konkrétní vědní disciplíny, její upřesňování je průběžným jevem a projevem rozvíjející se vědy. Mnohé výrazy a pojmy jsou v pg. poměrně jasné a srozumitelné, ale takto intuitivně chápáno vnášejí do vědy nepřesnost a mnohoznačnost. Rysem pedagogiky je její specifický vědecký jazyk, který se spolu s odbornou terminologií přibližuje mimovědeckému jazyku. Vymezení základních pojmů: výchova a vzdělávání. Výchova a vzdelávaní je celoživotný proces
Výchova jako pedagogický proces, jako záměrné, cílevědomé, plánovité, systematické působení na osobnosť jedince, kterému vštepujeme potřebné vlastnosti, rozvíjíme psychické a fyzické dispozice. Jde o cílevědomou, na vzájomné interakci založenou činnosť, v průběhu které se rozvíjí osobnosT jednotlivca, nebo celé výchovní skupiny. V p. v. důležitou roli má vnitrní spracování vnejších podnetů, které nemohou být jen pasívním odrazem, ale samostatnost a tvorivý pŔístup k spracovaní vede k dalšímu rozvojI osobnosti tak, aby získal zájem pracovat na sebe a dosáhnout vyšších kvalit. Průběh a fáze výchovného procesu. První krok je zistení počátečného stavu vychovanosti, fáza vstupní diagnózy. Následuje etapa pedagogického plánovaní (pedagogického projektovaní) spočívá ve vytvoření projektu výchovního působení. Třetí je etapa usmerňovaní realizácie výchovných opatrení výchovní činnosti, která spočívá ve spočíva ve vytváření výchovních situáci. Na konec procesu jde o zhodnocení výsledků pedagogického působení a stanovení výslední diagnózy, kdy zistujeme účinnost pedagogického působení.
Cíle výchovy, charakteristika funkce cílů výchovy. Cíl je kategorie historická, mění se se společenským zřízením státem, národem, filozofií a kulturou. Předmětem pedagogiky je taková výchova, s kterou je možné dosáhnut optimální výsledky, resp. zjišťuje optimální podmínky a prostředků na dosažení cíle výchovy (v souladu s duševnÍm a tělesným vývojem díteťe), Jako iv souladu se společenskými a individuálními potřebami, je prvořadý, je určující pro metody a prostředky. V nejobecnější podobě je cíl očakávaný výsledek, je ucelená představa (ideál) předpokládaných a žádoucích vlastností člověka, které lze získat výchovou. Cíl výchovy znamená orientaci k určeným hodnotám. Cíle výchovy postihují vědomě zvolené pedagogické možnosti, cíle výchovy vymezují směr žádoucího vývoje vychovávaných a působení vychovávajících, cíle výchovy mají být přiměřené podmínkám vnějším i vnitřním. Funkce cíle jsou orientační a anticipační – správně formulované cíle výchovy vedou vychovávající i vychovávané k optimálnímu směru výchovy, poskytujú vychovávajícím i vychovávyným správnou peg. Orientaci (směr, zaměření) Jsou anticipací zákl. pg. Možností i projektem výchovně vzdelávacích výsledků. Motivační a stimulační – přiměřeně stanovené výchovné cíle, aktivizují svou činnost. Dostupnost výchovných met motivuje jedince ke překonávání vlastních možností, podněcují je k dosahování vytýčených úkolů; společensky i osobně významné cíle mají pro všech zainteresovaných. Mají i motivační a stimulační význam. Realizační – promyšleně formulované cíle výchovy proměňují pedagogické představy ve skutečnost; cíle výchovy se považují za východiska zvyšování kvality i efektivity výchovy. Podmiňují výběr vhodných výchovných prostředků a respektování podmínek výchovy. Regulační – vhodně formulované výchovné cíle umožňují na výchově zainteresovaným osobám rozebírat, srovnávat a hodnotit požadovaný perspektivní stupeň kvality člověka s aktuální úrovní a v případě potřeby zařadit jiné prostředky, případně usměrnit i adekvátnost samotných cílů výchovy.
Podmínky výchovy (biologické, psychické a sociální). Pedagogika nepřijímá pasívní znalosti z vnejška, je v obousměrném vztahu se svým okolím. Podmínky výchovy jsou determinanty výchovy, vedení i utváření lidí. Vnější podmínkv: tvoří přírodní okolnosti, za nichž výchova probíhá, dělíme je na přírodní, objektivní, subjektivní, materiální. Vnitřní podmínky tvoří komplexně pojatá, dosažená úroveň jedinců i skupin.
Formy výchovy. První formu představuje rodinná výchova, pak výchova školní - výchova ve školním prostředí a výchova mimoškolní – organizace a zájmové skupiny, zájmové studium, zájmové kroužky, veřejná výchova, veřejné sdělovací prostředky. Důležitou formou výchovy sebevýchovy je autoregulace, která dominuje v dospělém věku. Prostředky výchovy. Výchova se uskutečňuje za použití rozmanitých prostředků, které působí jak intencionálně - záměrně, tak funkcionálně-nepřímo jakoby bezděčně a navzájem se doplňují a podporují.
Obsah výchovy. Složky výchovy Rozumová výchova. Hlavním úkolem rozumové výchovy je předat základní informace a učební fakta. Součástí rozumové výchovy je výchova a rozvoj smyslového poznávání, výchova myšlení a řeči, osvojení znalostí, zkušeností a vědeckých poznatků, výchova a rozvoj praktických dovedností a výchova tvůrčí činnosti. Konkrétní i abstraktní myšlení se ve škole uplatňuje při osvojování si poznatků a dovedností i postupném nabývání osobních zkušeností. Soustava znalostí, dovedností a návyků je výsledkem poznávací činnosti člověka, jejíž důležitou složkou je myšlení, umožňující získávat dokonalejší znalosti. Rozumová výchova se realizuje pomocí vyučování a učení. Mravní výchova. V současné době chápeme etickou výchovu jako jeden z nejdůležitějších úkolů výchovy. Vývoj mravní osobnosti je složitý proces, který se týká všech sfér osobnosti. Primární roli v tomto procesu mají city a emoce. Cit vyjadřuje vztah člověka ke světu, k lidem, k sobě i vlastním činům, přírodě, k předmětům, věcem i jevům. City kladně ovlivňují subjekt, podněcují jej k tvořivosti, k činnosti, ale také záporně oslabují aktivitu a chuť pracovat. Mravní city se stávají regulujícím motivem chování. Rozvoj vůle je komplikovaný proces učení a zrání. Závisí jednak na vrozených dispozicích, ale také na procesu učení, cvičení, sebezdokonalování, sebeprosazování a v neposlední řadě i na motivační síle pro rozhodování a jednání. Charakterové vlastnosti se formují na základě poznání a zkušeností. Naším úkolem je výchovnými postupy pěstovat kladné a překonávat negativní vlastnosti. Estetická výchova. Mezi základní úkoly patří výchova uměním a vytváření vztahu k ostatním formám estetična. Z pedagogického hlediska chápeme estetickou výchovu jako výchovu k tvořivosti jako záměrnou formující činnost, kterou uskutečňujeme pomocí speciálních metod, forem a prostředků a vytvářením adekvátních podmínek orientovaných na umělecké i neumělecké činnosti. Výchova vkusu podporuje vytváření vlastních soudů, názorů, postojů a hodnot, ovlivňuje estetické záliby, estetický výběr, kultivuje estetický smysl. Vkus chápeme jako hodnotící postoj, který hledá a vytváří nové estetické hodnoty. Estetický vkus je vyjádřen potřebou vnímat krásu v práci, doma, v chování i v umění.Poznávání uměleckých děl poskytuje příležitost pro vnímání myšlenky, obsahu, významu, formy a příležitost pro vytváření estetického vztahu k životu, kultuře, přírodě, pro estetické zhodnocování okolního světa. Ve výchovně vzdělávací práci nejčastěji používáme prostředky z těchto oblastí výtvarného, slovesného, hudebního a pohybového umění. Ekologická výchova. Ekologickou výchovu lze charakterizovat jako výchovu vzájemného vztahu mezi člověkem a přírodou. Jejím cílem je připravit žáky na řešení různých problémů ochrany přírody a tím v nich vypěstovat lásku k přírodě. Ekologická výchova má složku výchovnou i vzdělávací. Vzdělávací složka – osvojování si přiměřených vědomostí a poznatků o přírodě a její ochraně, osvojování si dovedností a návyků ochrany přírody; výchovná složka - výchova žáků k záměrné ochraně přírody. Při výchově žáků k ochraně životního prostředí by měl obsahovat etapy vzbuzení zájmu o ochranu životního prostředí, dále poskytnutí informací o stavu životního prostředí a příprava k osvojení si dovedností a návyků ochrany prostředí. Pracovní a polytechnická výchova. Pracovní výchova je z hlediska historie nejstarší a je zaměřena na psychomotorickou oblast (doménu) osobnosti. Jejím úkolem je, aby děti a mládež získaly základní znalosti, dovednosti a návyky z nejrůznějších oborů pracovní činnosti a zároveň se naučili dovedně zacházet s nejjednoduššími nástroji a stroji. Jedná se o rozvoj schopností a manuálních dovedností. S tím úzce souvisí i pracovní morálka, kterou chápeme jako souhrn postojů a vztahů individua k systematické pracovní činnosti, vyjadřuje i volové, emocionální a charakterové činitele, motivaci a sociální potřeby, přičemž individuum zkoumáme jako člena sociální skupiny. Tělesná výchova. Je to cílevědomé, plánovité a organizované pedagogické působení na tělesný, pohybový a morální rozvoj člověka pomocí tělesných cvičení. Tělesná výchova byla součástí výchovného procesu ve všech etapách vývoje lidské společnosti. Úkolem tělesné výchovy je upevňovat zdraví mládeže, rozvíjet vrozené tělesné a psychické dispozice, upevňovat morální a volní vlastnosti a pozitivně ovlivňovat denní režim žáka. Cílem je zajištění tělesného rozvoje vychovávaných (pohybových schopností, koordinačních schopností, pohybových dovedností a návyků), osvojení poznatků z tělesné kultury sebezdokonalování. Tělesná výchova plní zdravotní, vzdělávací a výchovnou úlohu.
Výchova rozumová. Rozumová výchova je základní složka všestranné a harmonické výchovy člověka; edukační činnost zaměřená na rozvíjení intelektu, poznávacích procesů (hlavně myšlení), řeči a schopnosti racionálně a produktivně se učit. Rozumová výchova se v novější literatuře označuje výchova poznání. V pedagogice se teorií rozumové výchovy zabývá didaktika, kterou definujeme jako teorii vyučování a vzdělávání. Obsah rozumové výchovy tvoří nejprve rozvoj smyslového poznání, osvojování znalostí a zkušeností. Úzce souvisí s rozvojem myšlení a řeči,rozvoj intelektuálních schopností, návyků a rozvojem poznávacích (kognitivních) schopností. To jsou předpoklady pro pozdější rozvoj kritického myšlení a tvořivosti. Rozumová výchova v sobě obsahuje také osvojování metod a technik aktivního a samostatného získávání znalostí, jejich tvůrčí aplikace a utváření návyků efektivní duševní práce, studia a samostudia. Kritické myšlení předpokládá zkoumat myšlenky a názory s odstupem, porovnávat je s jinými myšlenkami a názory a teprve potom vytvořit vlastní stanovisko. Na podporu kritického myšlení můžeme použít například problémové otázky, úkoly a zadání, brainstorming a pojmové mapování. Výchova mravní. Cílem mravní výchovy je formování mravně zralého člověka, který se řídí společensky uznanými morálními zásadami. Výsledkem mravní výchovy je mravní chování, které je vyjádřením zevnitřněných mravních hodnot.Obsah mravní výchovy tvoří mravní hodnoty jako mravní hodnoty ve vztahu k sobě samému, mravní hodnoty ve vztahu k jiným lidem, mravní hodnoty ve vztahu ke společnosti ak práci. Stupeň rozvoje mravního vědomí a chování závisí na mravní výchově a sebevýchově. Mezi metody etické výchovy patří metody objasňování, přesvědčování, příkladu, cvičení a metodu zhodnocování. Nejefektivnější metody mravní výchovy jsou založeny na činnosti, zkušenosti a zážitku vychovávaného.
Výchova pracovní a technická. Pracovní výchova je z hlediska historie nejstarší a je zaměřena na psychomotorickou oblast (doménu) osobnosti. Jejím úkolem je, aby děti a mládež získaly základní znalosti, dovednosti a návyky z nejrůznějších oborů pracovní činnosti a zároveň se naučili dovedně zacházet s nejjednoduššími nástroji a stroji. Jedná se o rozvoj schopností a manuálních dovedností. S tím úzce souvisí i pracovní morálka, kterou chápeme jako souhrn postojů a vztahů individua k systematické pracovní činnosti, vyjadřuje i volové, emocionální a charakterové činitele, motivaci a sociální potřeby, přičemž individuum zkoumáme jako člena sociální skupiny.
Metodologie pedagogiky. Výzkum je cílevědomá, záměrná, organizovaná činnost zaměřená na získávání nových poznatků, informací. Druhy výzkumu - základní výzkum aplikovaný a akční výzkum. Znaky vědeckého výzkumu: validita, reliabilita, objektivita. Etapy výzkumu jsou přípravná (etapa sběru dostupných doterajších výzkumů ve zvolené oblasti) za využití literární, historické a komparativní metody. Tvorba projektu výzkumu (jde o písemný plán, dokument výzkumu). Druhá část je realizační – v terénu – uplatnění výzkumných metod na vybraném výzkumném souboru. Závěrečná část je vyhodnocovací – uplatnění matematicko-statistických metod (statistické zpracování naměřených hodnot za použití aritmetického průměru, mediánu, modusu směrodatné odchylky a rozptylu. Na základě získaných výsledků se realizuje kauzální analýza (která se snaží odhalit příčinné souvislosti za využití).Interpretace výzkumu, jejíž kvalita závisí i na zkušenostech a odborné úrovni výzkumníka. ve fázi realizace samotného výzkumu jsou objevovací metody (metody sběru dat) , kterými se získávají nové údaje. Metody kvantitativního výzkumu: pozorování, rozhovor, dotazník, anketa, didaktický test, pedagogický experiment, experimentální metody, sociometrická metoda. Metody výzkumu kvalitativního výzkumu: kazuistika, anamnéza, případová studie, etnografie školy, pasportizace, portfolio, analýza školních dokumentů. Po realizaci nastupuje fáze zpracování výsledků výzkumu. Metody zpracování získaných údajů, obvykle matematicko-statistické metody, v závěre používáme metody kvantitativního a kvalitativního hodnocení.