HZCCDDRP03 Historiografie a metodologie

Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě
zima 2021
Rozsah
ISP. 25 kr. Ukončení: dzk.
Garance
prof. PhDr. Zdeněk Jirásek, CSc.
Ústav historických věd – Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě
Kontaktní osoba: Bc. Eva Jakubcová
Omezení zápisu do předmětu
Předmět je určen pouze studentům mateřských oborů.
Mateřské obory/plány
Cíle předmětu
Předmět ověřuje znalosti historiografie s ohledem na specializaci doktoranda a jeho schopnost uvažovat o problematice českých a československých dějin v teoretické rovině. Zkouška sestává ze dvojice otázek, z nichž jedna je zaměřena na dějiny historiografie, druhá na metodologické a teoretické otázky historické vědy. Doktorand je veden k reflexi aktuálně aplikovaných metodologických přístupů, teorií a konceptů ve vztahu k období a tematice dizertační práce. Vedle české, respektive bohemikální teoretické a metodologické literatury se předmět zaměřuje také na teorie a koncepty aktuálně užívané ve světové historiografii.
Výstupy z učení
Student bude schopen: -shrnout základní vývojové tendence české historiografie -orientovat se v metodologických otázkách
Osnova
  • Výběrová základní studijní literatura Všeobecné historiografické a metodologické tituly 1. Berger, S. – Feldner, H. – Passmore, K. Jak se píšou dějiny: teorie a praxe. Brno 2016.
  • 2. Čornej, P. Historici, historiografie a dějepis. Praha 2016.
  • 3. Lužný, D. – Váně, J. Koncept kolektivní paměti – základní východiska a závěry, Historický časopis 65, 2017, s. 577-590.
  • 4. Nodl, M. Mikrohistorie a historická antropologie, Dějiny - teorie - kritika 1, 2004, s. 237-252.
  • 5. Rogge, J. (ed.) Cultural History in Europe. Institutions – Themes – Perspectives. Bielefeld 2011.
  • 6. Skálová, B. Diskurzivní analýza jako metoda zkoumání historické reality. In: Vybrané metodologické problémy mezinárodních teritoriálních studií, Praha 2011 s. 55-66.
  • 7. Stočes, J. Prosopografie – od nadšení ke skepsi a zpět, Český časopis historický 110, 2012, s. 765-775.
  • 8. Storchová, L. – Horský, J. a kol. Paralely, průsečíky, mimoběžky. Teorie, koncepty a pojmy v české a světové historiografii 20. století. Ústí nad Labem 2009.
  • 9. Šmidrkal, V. Historická komaparace a její alternativy. In: Skálová, B. a kol. Vybrané metodologické problémy mezinárodních teritoriálních studií, Praha 2011 s. 79-96.
  • 10. Völkel, M. Geschichtsschreibung. Eine Einführung in globaler Perspektive. Köln 2006.
  • Středověk a raný novověk
  • 1. Antonín, R. Model středoevropského typu středověkého státu jako interpretační problém české a polské medievistiky, Historia Slavorum Occidentis 1, 2011, s. 65-76.
  • 2. Burns, J. H. (ed.) The Cambridge History of Medieval Political Thought c. 350 – c. 1450. Cambridge 2008.
  • 3. Čapský, M. Polská medievistika na české (moravské a slezské) půdě uplynulého desetiletí, Historia Slavorum Occidentis 1, 2011, s. 77-84.
  • 4. Dülmen, R. v. Die Entdeckung des Individuums. 1500–1800. Frankfurt am Main 2002.
  • 5. Kühtreiber T. – Schichta, G. (eds.) Kontinuitäten, Umbrüche, Zäsuren. Die Konstruktion von Epochen in Mittelalter und früher Neuzeit in interdisziplinärer Sichtung. Heidelberg 2016.
  • 6. Moraw, P. – Schieffer, R. (eds.) Die deutschsprachige Mediävistik im 20. Jahrhundert. Ostfildern 2005.
  • 7. Nejedlý, M. O nových směrech medievistického bádání ve Francii, o zdrojích francouzské inspirace a o každoroční proměně výkladních skříní, Mediaevalia Historica Bohemica 13, 2010, s. 109-165.
  • 8. Neuhaus, H. Die Frühe Neuzeit als Epoche. München 2009.
  • 9. Nodl, M. Středověk v nás. Praha 2015.
  • 10. Peters, J. „Postmodernes“ Mittelalter: Über neue Möglichkeiten, alte Texte zu lesen, Bohemia. Zeitschrift für Geschichte und Kultur der böhmischen Länder 37, 1996, s. 381-390.
  • Novodobobé a nejnovější dějiny
  • 1. Hanzal, J. Cesty české historiografie 1945-1989. Praha 1999.
  • 2. Hlavačka, M. – Raška, J. (eds.) Symboly doby. Historické eseje. Praha 2019, s. 293–301.
  • 3. Hrubý, K. Cesty komunistickou diktaturou. Kritické studie a eseje. Praha 2018.
  • 4. Hrubý, K. O všedním životě v „socialismu“. Jaká byla komunistická diktatura? Dějiny – teorie – kritika 11, č. 2 (2014), s. 269-292.
  • 5. Jiroušek, B. a kol. Proměny diskursu české marxistické historiografie. České Budějovice 2008.
  • 6. Jiroušek, B. Jaroslav Goll. Role historika v české společnosti. České Budějovie 2006.
  • 7. Nodl, M. Možné přístupy ke studiu dějin české historické vědy v letech 1945-2000, Soudobé dějiny 8, 2001, s. 9-22.
  • 8. Jaeger, F. – Rüsen, J. Geschichte des Historismus. München 1992.
  • 9. Řepa, M. (ed.) 19. století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Praha 2008.
  • 10. Sommer, V. Angažované dějepisectví. Stranická historiografie mezi stalinismem a reformním komunismem, 1950–1970. Praha 2011.
  • Dějiny zemí (Landesgeschichte) a regionální dějiny
  • 1. Cetwiński, M. Historia i politika. Teoria i praktyka mediewistyki na przykładzie badań dziejów Śląska. Kraków 2008.
  • 2. Červená, R. – Dvořák, T. – Vyskočil, A. (eds.) Jak psát dějiny velkých měst? Brno 2016.
  • 3. Freitag, W. et al. Handbuch Landesgeschichte. Berlin – Boston 2018.
  • 4. Hartmann, P. C. Landes- und Regionalgeschichte in Europa in Vergangenheit, Gegenwart und Zukunft, Blätter für deutsche Landesgeschichte 148, 2012, s. 277-286.
  • 5. Hibordian, S. (ed.) Methoden und Wege der Landesgeschichte. Ostfildern 2015.
  • Po konzultaci se školitelem bude zadáno orientačně deset až patnáct titulů historiograficko-metodologické literatury tuzemské i zahraniční provenience k samostudiu. Literatura je zadávána s ohledem na téma a chronologický záběr dizertační práce. Při ústní zkoušce je ke studijní literatuře vedena rozprava. Zkouška sestává z jedné otázky k metodologii a jedné otázky k historiografii.
Výukové metody
Samostudium, individuální konzultace
Metody hodnocení
Ústní zkouška
Další komentáře
Předmět je dovoleno ukončit i mimo zkouškové období.
Předmět je zařazen také v obdobích léto 2022, zima 2022, léto 2023, zima 2023, léto 2024, zima 2024, léto 2025.