V originále
Článek je případovou studií o osudech ukrajinských reemigrantů z ČSR na sovětské Ukrajině v první polovině 30. let minulého století, které nebyly dosud podrobněji zpracovány. V úvodu stručně shrnuje dosavadní českou literaturu k ukrajinské reemigraci v Československu v meziválečném období i osobám odvlečeným po skončení druhé světové války do SSSR a stručně připomíná výsledky výzkumů obětí sovětských politických perzekucí ve 20. – 30. letech včetně osudů Čechů, československých občanů a obyvatel českých zemí v Sovětském svazu, které probíhaly v posledních desetiletích. Poté charakterizuje dvě hlavní skupiny ukrajinských emigrantů, kteří se později vraceli do Sovětského svazu a stávali se ve 30. letech terčem represí. Jednalo se o tzv. „Haličany“, tj. příslušníky Ukrajinské haličské armády, jejíž jednotky ustoupily na československé území v letech 1919 – 1920, a tzv. „petljurovce“, tj. vojáky a důstojníky jednotek Ukrajinské lidové republiky, kteří byli internováni v táborech na polském území a odsud přicházeli jednotlivě ve 20. letech do Československa. Z jejich řad pocházela i většina z dvou tisíc studentů na českých i ukrajinských školách v ČSR, z nichž se část po skončení studií vrátila do USSR. První perzekuce příslušníků inteligence z řad tzv. „Haličanů“ jsme zachytili v letech 1932 – 1933, přičemž většina z nich včetně profesora Michala Lozinského, bývalého člena vlády Západoukrajinské lidové republiky, byla sice mimosoudně odsouzená politickou policií za členství v Ukrajinské vojenské organizaci jen k pěti nebo deseti letům nápravně pracovního tábora, ale v době Velkého teroru byla vězněna v zařízeních Bělomořsko-baltského tábora na Soloveckých ostrovech a 3. listopadu 1937 popravena u osady Sandarmoch v Karélii. Od podzimu 1933 pak byli zatýkáni bývalí petljurovci obvinění také ze špionáže pro ČSR ve spojení s českým konzulátem v Charkově či československými občany. Rovněž v těchto případech jim hrozily tresty od pěti do deseti let v táborech, zatímco českoslovenští státní příslušníci byli – nepochybně s ohledem na rozvoj vzájemných vztahů – pouze vypovídáni ze SSSR. I tyto případy však byly znovu otevírány za Velkého teroru a staly se záminkou dalších, daleko tvrdších represí včetně poprav.
In English
The article is a case study of the fates of the Ukrainian re-emigrants from Czechoslovakia in Soviet Ukraine in the first half of the 1930s, which have not been processed in detail yet. In the introduction, it briefly summarizes the Czech literature on Ukrainian re-emigration in Czechoslovakia in the inter-war period as well as people forcibly moved to the USSR after the end of World War II. Additionally, it briefly recalls the results of research work which has taken place over the last decades, focusing on victims of the Soviet political persecutions in 1920s and 1930s, including the fates of Czechs, Czechoslovak citizens and inhabitants of Czech lands in the Soviet Union. It then characterizes two main groups of Ukrainian emigrants who later returned to the Soviet Union and became the target of repression in the 1930s. These were so called “Galicians”, i.e. members of the Ukrainian Galician Army, whose troops retreated to Czechoslovak territory in 1919–1920, and the so called “Petliurites”, i.e. soldiers and officers of the army units of the Ukrainian National Republic who were interned in camps in Polish territory and subsequently moved in the 1920s to Czechoslovakia. In addition, the majority of two thousand students at Czech and Ukrainian schools in Czechoslovakia came from among their ranks, some of whom returned to the USSR after their studies. The first persecution of members of the intelligentsia from the so called “Galicians” was detected in 1932–1933; most of them, including professor Michal Lozinski, a former member of the government of the People's Republic of the West Ukraine, were extrajudicially sentenced by the political police for membership of a Ukrainian military organisation to five or ten years in a labour camp. In the period of the Great Terror they were imprisoned in the facilities of the White Sea–Baltic Camp on the Solovets and were executed at Sandarmoch in Karelia on the 3rd of November 1937. From 1933, the former “Petliurites” were arrested and accused of espionage in Czechoslovakia in connection with the Czech consulate in Kharkiv or of Czechoslovak citizens. Czechoslovak citizens, undoubtedly with regard to the development of mutual relations, were only expelled from the USSR. Furthermore, these cases were reopened during the Great terror leading to far more severe repression including executions.