EVROPSKÁ UNIE
Evropské strukturální a investiční fondy
Operační program Výzkum, vývoj a vzdělávání M I N I S T E R S T V O Š K O L S T V Í ,
M L A D E 2 E A TĚLOVÝCHOVY
Název projektu Rozvoj vzdělávání na Slezské univerzitě v Opavě
Registrační číslo projektu CZ.02.2.69/0.0./0.0/16_015/0002400
Uvod do hudební muzeologie
Distanční studijní text
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková
Opava 2019
SLEZSKA
UNIVERZITA
FILOZOFICKO-
PftíRODOVÉDECKÁ
FAKULTA V OPAVÍ
Obor: Muzeologie
Klíčová slova: Hudební muzeologie, hudební muzeum, muzea hudebních nástrojů
Anotace: Studijní opora poskytuje úvodní vhledy do hudební muzeologie - jedné
ze subdisciplín muzeologie - a sice ze čtyř úhlů: meta-vědního, teoretického,
historického a prakticky orientovaného. Příručka se zabývá samotným
vymezením hudební muzeologie, jejími základními charakteristikami
(předmětem, metodou, cílem, terminologií, institucionální bází),
dále pak podává přehled vývoje hudebněmuzeologického myšlení,
hlavně v českých zemích, načež se podrobněji věnuje jednotlivým hudebním
muzeím v České republice i v zahraničí a jejich typologické klasifikaci.
Následuje část věnovaná praxi hudebního muzejnictví.
Autor: M g r . B c . M i i 0 § Zapletal, Ph.D.
Mgr. Markéta Haničáková, Ph.D.
Toto dílo podléhá licenci:
Creative Commons Uveďte původ-Zachovejte licenci 4.0
Znění licence dostupné na:
http://creativecommons.Org/licenses/by-sa/4.0
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Obsah
ÚVODEM 7
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY 8
1 HUDEBNÍ MUZEOLOGIE: ZÁKLADNÍ POJMY (MILOŠ ZAPLETAL) 9
2 STRUČNÝ PŘEHLED HUDEBNĚMUZEOLOGICKÉHO MYŠLENÍ, ZEJMÉNA
ČESKÉHO (MILOŠ ZAPLETAL) 24
3 PŘEHLED DĚJIN SVĚTOVÝCH HUDEBNÍCH MUZEÍ (MILOŠ ZAPLETAL). 51
3.1 Dějiny muzeí hudebních nástrojů 51
3.2 Dějiny skladatelských muzeí 55
3.3 Hudební muzejnictví a muzeologie na Slovensku 61
4 HUDEBNÍ MUZEA V ČESKÉ REPUBLICE (MILOŠ ZAPLETAL) 66
4.1 České muzeum hudby 67
4.2 Muzeum Bedřicha Smetany 75
4.3 Muzeum Antonína Dvořáka 77
4.4 Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea 79
4.5 Muzikologické oddělení Slezského zemského muzea (Markéta Haničáková)...82
4.6 Hudební oddělení Ostravského muzea 92
4.7 Popmuseum 92
4.8 Ostatní hudebněmuzejní instituce v ČR 93
4.8.1 Památníky a pamětní síně skladatelů a muzejní expozice věnované
jednotlivým skladatelským osobnostem 93
4.8.2 Památníky výkonných hudebních umělců 105
4.8.3 Muzea hudebních nástrojů 106
4.8.4 Jiná muzea s hudbou související 108
4.8.5 Zaniklá hudební muzea na území ČR - výběr 111
5 SOUČASNÁ SVĚTOVÁ HUDEBNÍ MUZEA: TYPOLOGICKÁ KLASIFIKACE
(MILOŠ ZAPLETAL) 113
5.1 Komplexní hudební muzea 114
5.2 Muzea hudebních nástrojů 115
5.2.1 Nejvýznamnější muzea hudebních nástrojů 115
5.2.2 Další obecná muzea hudebních nástrojů a sbírky hudebních nástrojů v jinak
(nebo obecně) zaměřených muzeích 117
5.2.3 Etnické (tradiční) hudební nástroje evropské i mimoevropské 119
4
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
5.2.4 Muzea j ednotlivých nástrojů či nástroj ových skupin 120
5.3 Památníky skladatelů a výkonných umělců v Evropě a ve světě 122
5.3.1 Památníky skladatelů 122
5.3.2 Památníky výkonných umělců 144
5.4 Muzea hudebních institucí 145
5.5 Muzea populární hudby 145
5.5.1 Muzea populární hudby v USA 147
5.5.2 Muzea populární hudby mimo USA 149
5.6 Muzea etnické hudby 151
5.7 Jiná muzea (vážné) hudby a specifické hudebněmuzejní instituce 152
5.8 Světové kulturní dědictví 153
6 SBÍRKOTVORNÁ ČINNOST MUZEA (MARKÉTA HANIČÁKOVÁ) 155
6.1 Sbírkové předměty hudební povahy 156
6.2 Metodika výběru sbírkových předmětů 158
6.3 Akviziční činnost a způsoby nabytí sbírkových předmětů 161
6.4 Charakteristika a typologie sbírkového fondu hudebních muzeí 163
6.5 Způsoby vyřazení sbírkových předmětů 165
7 PÉČE O SBÍRKOVÉ PŘEDMĚTY A JEJICH OCHRANA (MARKÉTA
HANIČÁKOVÁ) 168
7.1 Formy péče o sbírkové předměty 168
7.2 Ohrožení a degradace sbírkových předmětů 170
7.3 Metodika preventivní konzervace hudebních nástrojů 176
7.4 Specifika restaurování hudebních nástrojů 177
8 DOKUMENTACE SBÍRKOVÝCH PŘEDMĚTŮ (MARKÉTA HANIČÁKOVÁ)
181
8.1 Hudebněmuzejní výzkum 181
8.2 Evidence sbírkových předmětů 183
8.3 Centrální evidence sbírek - CES 187
8.4 Mezinárodní sdružení hudebních knihoven, archivů a dokumentačních středisek
(IAML) 188
8.5 Česká národní skupina IAML 190
8.6 RISM - Mezinárodní databáze hudebních pramenů 190
8.7 RILM - Mezinárodní databáze hudební literatury 191
8.8 RIPM - Mezinárodní databáze hudebních časopisů 191
5
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
LITERATURA 194
6
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
ÚVODEM
Tato studijní opora poskytuje úvodní vhledy do hudební muzeologie -jedné ze subdisciplín
muzeologie - a sice ze čtyř úhlů: meta-vědního, teoretického, historického a prakticky ori­
entovaného.
• Studijní opora je určena primárně pro studenty muzeologie a příbuzných oborů
(památková péče, ochrana kulturního dědictví apod.), sekundárně pro studenty
muzikologie a příbuzných oborů, a dále pak pro všechny zájemce o hudební muzejnictví
amuzeologii.
• Student by měl znát základy teoretické a historické muzeologie.
• Student může s textem pracovat několika způsoby: může jej číst souvisle jako
knihu, propedeutické kompendium hudební muzeologie, může v něm (fulltextově)
vyhledávat potřebné informace k jednotlivým problematikám, může jej používat
jako průvodce po českých hudebních muzeích (který jinde nenajde) či
jako komplexní přehled světových hudebních muzeí (který jinde nenajde),
nebo jej může použít jako dosud nejúplnější bibliografický soupis hudebněmuzeologické
literatury (který jinde nenajde).
• V textu jsou použity tzv. distanční prvky, což jsou vizuálně zvýrazněné části
textu, které upozorňují na pozoruhodnou pasáž textu, stimulují k dalšímu přemýšlení,
zadávají úkoly apod., a vůbec zjednodušují čtenářovu orientaci v textu.
Distančním prvkům lze porozumět intuitivně.
Velmi děkujeme za cenné rady a připomínky lektorům této práce doc. Karlu Boženkovi a
dr. Tereze Berdychové.
7
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY
Tato příručka se nejprve zabývá samotným vymezením hudební muzeologie, jejími základními
charakteristikami (předmětem, metodou, cílem, terminologií, institucionální bází
atd.). Dále pak podává přehled vývoje hudebněmuzeologického myšlení, hlavně v českých
zemích. V následujících třech kapitolách se podrobněji věnuje jednotlivým hudebním muzeím
v České republice i v zahraničí, jejich minulosti i současnosti, a typologický je klasifikuje.
Následuje část hudebněmuzeografická (kapitoly č. 6-8), věnovaná praxi hudebního
muzejnictví a aplikované hudební muzeologii. Obsáhlá bibliografie hudebněmuzeologické
literatury je rozptýlena v poznámkách pod čarou, v úplném závěru práce pak podáváme
přehled hlavních titulů.
8
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
1 HUDEBNÍ MUZEOLOGIE: ZÁKLADNI POJMY (Miloš
Zapletal)
RYCHL Ý NÁHLED KAPITOL Y
Kapitola podává stručné vymezení hudební muzeologie coby subdisciplíny obecné muzeologie
a coby speciální muzeologie; definuje její předmět, metodu, cíl a institucionální
bázi. Dále vymezuje základní termíny a pojmy, s nimiž hudební muzeologie operuje.
CÍLE KAPITOLY
• Porozumění základním charakteristikám hudební muzeologie
• Porozumění vztahu hudební a obecné muzeologie
• Porozumění konceptu muzeality a jeho aplikování v oblasti hudební kultury
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Hudební muzeologie, hudební muzeum, muzealita, muzealizace, muzejní fenomén, muzeálnost,
muzeálie, negativní muzealita, ostenze, auratičnost, autentičenost, muzeografie,
monografické muzeum, muzejní sbírkový předmět, CIMCIM
Hudební muzeologie je pozoruhodnou subdisciplínou muzeologie. Její specifičnost a
komplikovanost vyplývá z povahy samotného hudebního muzejničiví, jímž se tato věda
především zabývá. Tak jako je obtížné, a vlastně dosti nesamozřejmé, muzejně si podmaňovat
a chápat (muzealizovat) hudbu a hudební kulturu, tak je i nesnadné tyto procesy teoreticky
formulovat. Ani samotný termín „hudební muzeologie" není u nás, a už vůbec ne
v zahraničí, pevnou součástí odborného pojmosloví (výjimečně se objevuje spojení „museology
of music").1
Konečně, tak j ako je hudební muzejní civí poměrně mladým odvětvím
1
Stránský používal také slovní spojení „musikomuzeologie", tento novotvar se však neujal. Viz STRÁNSKÝ,
Zbyněk Zbyslav. Hudba v regionálních muzeích. Zprávy Muzea Vyškovská 1969, č. 78, s. 27.
9
Hudební muzeologie: základní pojmy (Miloš Zapletal)
muzejnictví (patří mezi nejmladší muzejní disciplíny u nás i na Slovensku),2
tak i jeho teoretická
reflexe není stará o moc více než sto let; o skutečné hudební muzeologii přitom
můžeme hovořit vlastně až od šedesátých let 20. století. Jestliže je celá (obecná) muzeologie
stále ještě poměrně mladým vědním oborem - se všemi půvaby i pubertálním akné,
které mládí provázejí - pro muzeologii hudební to platí v míře vrchovaté: zatím se nedospělo
ke shodě, ani pokud jde o základní charakteristiky této disciplíny. Přesto však úkolů,
otázek a problémů, kterými by se mohla a měla zabývat, není málo: už jenom vzhledem
k velkému a stále rostoucímu počtu hudebních muzeí. Z těchto, maximálně stručně naznačených
důvodů vyplývá vzrušující povaha současné hudební muzeologie ve všech jejích
podobách.
Základem každého úvodu do vědní disciplíny musí být alespoň povšechné definování
klíčových termínů a pojmů, s nimiž daná disciplína operuje. Tato příručka - jako každá
„první kniha" - není bezpříznaková. To znamená, že nepodává nějaký „neutrální", univerzální
pohled na věc, nýbrž vychází z určitého přístupu, rozvíjí určité paradigma. My navazujeme
na přístup k obecné muzeologii, který vyvinul Z. Z. Stránský, jedna z klíčových,
ba zakladatelských postav muzeologie české i světové. Tento přístup je dodnes inspirativní,
a v kontextu postmoderního pohledu na kulturu přímo kontroverzní; z pohledu mnohých se
jedná o přístup zastaralý, a jak tomu někdy bývá, právě proto jej můžeme považovat za
potenciálně inovativní.3
Stránského koncepce muzeologie se zakládá na konceptech muzeality
a muzealizace.4
Protože aplikace Stránského koncepce obecné muzeologie na oblast
muzeologie hudební nebyla dosud teoreticky rozpracována (autor této stati nyní pracuje na
základním rozvrhu takovéto aplikace), omezíme se zde jen na načrtnutí hlavních předběžných
tezí a hypotéz.
Muzealitou je míněn specifický vztah člověka ke skutečnosti, na jehož základě člověk
záměrně vyčleňuje určitou oblast skutečnosti (jednotlivé věci, soubory věcí, nehmotné kulturní
statky, i celé komplexy kulturní tradice a přírodního bohatství), primárně motivován
snahou tuto oblast uchovat, protože jí (jí samotné, nebojí coby dokumentu něčeho jiného)
přisuzuje hodnotu. Tato hodnota může být opět různého rázu, ale primárně se nejedná o
hodnotu užitnou, tedy o možnost dané věci využívat v ekonomickém smyslu. Zde dodejme,
že hodnotami se zabývá filosofická disciplína zvaná axiologie. Vnějškovým projevem mu-
2
Srov. BUGALOVÁ, Edita. Počiatky hudobného múzejníctva na Slovensku. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s.
1.
3
K současné debatě srov. zejm. MENSCH, Peter van. Museality atbreakfast: The conceptof museality in
contemporary museological discourse. Museologica Brunensia 2015, roč. 4, č. 2, s. 14-19; LALKOVIC,
Marcel. O niektorých aspektoch muzealizácie skutočnosti. Museologica Brunensia 2012, roč. 1, č. 1, s. 18-
22. K vývoji pojmů viz zejm. RUTAR, Václav. Geneze pojmů muzeálie, muzealita a muzealizace na stránkách
Muzeologických sešitů v letech 1969-1986. Museologica Brunensia 2012, roč. 1, č. 1, s. 6-13.
4
Viz zejm. STRÁNSKÝ, Zbyněk Z. Úvod do studia muzeologie. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000;
dále srov. WAIDACHER, Friedrich. Príručka všeobecnej muzeologie. Bratislava: Slovenské národné
muzeum, 1999, s. 28; BRŮŽA, Oskar - STRÁNSKÝ, Zbyněk Z. Zrod muzejní terminologie. Muzeologické
sešity 1986, č. 10, s. 137-172; SULER, Petr. Muzealita - vlastnost, stav či funkce. Muzeologické sešity
1981, č. 8, s. 141-147; BENEŠ, Josef. Muzealizace ajejí místo v muzeologii. Múzeum 1991, č. 3, s. 1-7;
TKÁČ, Vladimír. Muzeologie - muzealita - muzeálie. Muzeologický bulletin 1991, č. 1, s. 63-66.
10
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
zeality je muzejní fenomén. Tento termín označuje nejrůznější podoby kulturních mechanismů,
praktik, institucí a materiálních struktur, kterými se muzealita realizuje. Existence
muzea jako takového je historicky nejmladší a nej rozvinutější podobou muzejního fenoménu.
Proces, kdy se z nějaké oblasti reality stává muzeálie - tedy kdy je realizován vztah
člověka k dané oblasti, který jsme nazvali muzealitou -, se nazývá muzealizací. Pro muzealizaci
je charakteristické a podmiňující přenesení předmětu (nemusí se jednat o předmět
hmotný, i když tenje typický) z primárního kontextu do kontextu sekundárního; tedy z kontextu,
v němž daný předmět plnil jednu nebo více přírodních, společenských nebo kulturních
funkcí, do kontextu, v němž jeho hlavní nebo jedinou funkcí je muzeálnost.5
Takovýto
předmět se stává muzeálií. Namnoze se jedná o funkci vyplývající z jeho vřazení do
struktury jiných muzejních předmětů. V případě prostého sběratelství převažuje zájem „o
věc jako takovou", projevující se někdy až jako „kult věci".
NÁMĚT NA TUTORIÁL
Zdá se však, dodejme, že zájem „o věc jako takovou" je, zdá se, implicitně přítomný v každém
projevu muzealizace.
Naproti tomu pro muzealizaci je podle Stránského charakteristické hledisko „zastupování",
reprezentace toho, „co je ,za věcí'".6
Vzhledem k této primárně reprezentační povaze muzealizace
můžeme uvažovat o fenoménu, který pracovně nazveme negativní muzealita.
Jedná se o takové situace, kdy jsou určité výseky skutečnosti vyčleňovány, uchovávány a
vystavovány pro jejich funkci historického mementa, odstrašujícího příkladu apod., jednoduše
řečeno proto, že jsou považovány za špatné. Jako příklad z oblasti hudebního muzejnictví
zmiňme artefakty, dokumentující nacistickou hudební kulturu, instalované v rámci
velmi působivé expozice „Nationalsozialismus in München" v Mnichovském městském
muzeu. Paradoxně může být negativní muzealita projevem marginalizačních či restriktivních
tendencí různých režimů - příkladem budiž nechvalně proslulá putovní výstava „Entartete
Musik" (1938), názorně ukazující, které všechny hudební projevy, od avantgardy až
po jazz, jsou z pohledu nacistické kulturní ideologie zvrhlé.7
Teoretická muzeologie bude
muset dále promýšlet jeden z jádrových aspektů muzeality, a sicejejí rozprostraněnost mezi
sémiotičností (tedy povahou znakovou), performativností (povahou předvádějící) a prostým
ukazováním se - zde bude třeba vzít v potaz zejm. teoretickou koncepci tzv. ostenze,
5
V tomto ohledu např. Bayreuth Festspielhaus není muzeem, i když jinak má mnoho vlastností, které jej
charakteru muzea (muzea R. Wagnera i muzea samotných bayreuthských hudebních slavností) přibližují:
protože jeho základní funkce se i v dnešní době nadále vztahují k primárnímu (původnímu) kontextu.
6
STRÁNSKÝ, Zbyněk Z. Úvod do studia muzeologie. Brno: Masarykova univerzita Brno, 2000, s. 32.
7
Tato výstava byla v roce 20007 muzejně uchopena pozoruhodnou výstavou „Das verdächtige Saxophon:
,Entartete Musik' im Dritten Reich".
11
Hudební muzeologie: základní pojmy (Miloš Zapletal)
již rozpracoval světově uznávaný brněnský estetik Ivo Osolsobě.8
Zdá se, že snad až antropologický
platným principem v pozadí každé muzeality je auratičnost, iracionální fascinace
originálem, vázaná na fenomény rituálu a fetiše.9
S auratičností pak úzce souvisí
„představa autentičnosti", jež - jak píše významný kulturní historik Ch. Saumarez Smith
- „leží v srdci veškeré muzejní aktivity".10
Oproti Stránského převážně idealistickému a
univerzalistickému pohledu je přístup dnešní, zejména tzv. „kritické muzeologie" mnohem
materialističtější: zdůrazňuje, že tvorba hodnot je výsledkem tlaků a vyjednávání různých
společenských skupin a jejich ideologií.
SAMOSTATNÝ ÚKOL
Připomeňte si Stránského koncepci muzeologie a její základní koncepty.
Nyní je třeba definovat samotný pojem hudební muzeologie. Hudební muzeologie je druhem
speciální muzeologie.11
O samostatné speciální muzeologii se zpravidla uvažuje tam,
kde existuje samostatné specializované muzejnictví. Van Mensch ve své systematice muzeologických
disciplín definuje speciální muzeologie jako ty, které se zabývají aplikací
obecných muzeologických principů na konkrétní podmínky jednotlivých vědních oborů.1 2
Beneš pak v návaznosti na Van Mensche ve svém systému muzeologického výzkumu definuje
speciální muzeologie jako ty, které „aplikují obecné principy uchovávání a uplatňování
sbírek na konkrétní podmínky jednotlivých druhů muzeí a galerií a jednotlivých sbírkových
disciplín".1 3
Hudební muzeologie je subdisciplínou muzeologie: vědou, která se zabývá projevy muzeality
v hudební oblasti. Co je muzealita, již zhruba víme; co je to však „hudební oblast",
není jasné. Přesněji hudební muzeologii vymezím jednak tím, že určíme její předmět, me-
8
Srov. zejm. OSOLSOBĚ, Ivo. Ostenze, hra, jazyk: Sémiotické studie. Brno: Host, 2003. O vztahu muzejního
fenoménu a ostenze uvažoval Boženek, viz BOŽENEK, Karel. Hudební muzeum. Disertační práce,
Katedra hudební výchovy Pedagogické fakulty Ostravské univerzity. Ostrava, 1999.
9
Ke konceptu „aury" je základním textem esej BENJAMIN, Walter. Umělecké dílo ve věku své technické
reprodukovatelnosti. Labyrint revue 2008, č. 23-24, s. 166-174. Od osmdesátých let byla auratičnost zkoumána
zejm. v rámci tzv. „nového historismu" v literární historii, je také důležitým tématem kulturní historie
a historické antropologie.
1 0
SAUMAREZ SMITH, Charles. Museums, Artefacts, and Meanings. In: Peter Vergo (ed.). The New
Museology. London: Reaktion Books, 1991, s. 18.
1 1
Srov. BARDIOVA, Marianna. Problematika specializovaných muzeologii na príklade hudobnej muzeologie.
In: Zdena Krišková (ed.). Muzeológia - teória - prax. Banská Štiavnica: Spoločnosť pre pamiatky,
2006, s. 91-107. Ke speciální muzeologii dále viz zejm. BENEŠ, Josef. O vztahu obecné muzeologie k muzeologiím
speciálním. Časopis Národního muzea - vědy společenské 1965, roč. 134, s. 111-114. STRÁNSKÝ,
Zbyněk. Poměr obecné a speciální muzeologie. Časopis Moravského muzea - vědy společenské
1968/1969, roč. 53/54, č. 2, s. 207-252.
1 2
MENSCH, Peter van. Museological research. ICOFOM Study Series 1995, roč. 21, s. 19-33.
1 3
BENEŠ, Josef. Problémy muzeologických výzkumů. Acta historica et museologica Universitatis Silesianae
Opaviensis. Řada C 1995, roč. 2, s. 163.
12
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
todu, cíl a jazyk, jednak tím, že určíme její místo v systému věd, zejména její vztah k muzeologii
na straně jedné a k muzikologii (hudební vědě) na straně druhé. Vztah disciplíny
(či subdisciplíny) k hlavnímu oboru, v tomto případě hudební muzeologie k muzeologii
obecné, probíhá v zásadě dvousměrně. Zaprvé disciplína přejímá od oboru předmět, jejž
specifikuje, zadruhé soubor metod a jednotlivé metodologie, které si upravuje pro své potřeby,
dále též cíl, jenž má na zřeteli vzhledem ke svému postupu a vůbec k formulování
výzkumných otázek a hypotéz, a konečně terminologii, již rovněž modifikuje vzhledem ke
svému specifickému předmětu. Zadruhé - v opačném směru - hlavní obor shromažďuje,
usoustavňuje a syntetizuje poznatky získané disciplínou, což je systémově možné právě
jenom tehdy, pokud disciplína přebírá předmět, metodu, cíl a terminologii hlavního oboru.
V naznačeném ohleduje hudební muzeologie disciplínou obecné muzeologie, její konkretizací.
O jediné dosud vzniklé ucelené koncepci hudební muzeologie (již vytvořil Karel
Boženek) promluvíme v kapitole o vývoji hudebněmuzeologického myšlení.
Z muzikologie neboli hudební vědy, chápeme-li ji jako vědu o hudbě a hudební kultuře
(či o „univerzu hudby"),14
sice hudební muzeologie přebírá dílčí poznatky, potkává se s ní
pochopitelně v předmětném zájmu, využívá její terminologii atd., ovšem výše naznačený
systémový vztah mezi nimi není možný.1 5
Muzikologie, navzdory své šíři, vždy upírá svůj
zájem primárně na hudbu: všude tam, kde sleduje nejrůznější aspekty přírodní i kulturní
reality související s hudbou, zajímá se o ně primárně se zřetelem na jejich vztah k hudbě
coby umělecky strukturovanému zvuku. Naproti tomu muzeologie, coby věda o muzealitě,
opět zabíhá z hlediska svého předmětu a zájmu do nejrůznějších oblastí přírodní i kulturní
reality, ty ovšem studuje vždy primárně prizmatem muzeality. Tak jako muzeologie ve
Stránského pojetí není pouhou teoretickou reflexí hudebněmuzejní praxe, tak také hudební
muzeologii budeme chápat nikoliv pouze jako prakticistně orientovanou teorii hudebního
muzejnictví (pro tuto - jistě důležitou oblast - použijeme na základě stávající české uzance
spíše pojem hudební muzeografie), ale mnohem siřeji a hlouběji zaměřenou vědu o hudebněmuzejním
fenoménu, tedy o rozličných projevech muzeality v oblasti hudby a hudební
kultury.
DEFINICE- HUDEBNÍ MUZEOLOGIE
1 4
FUKAČ, Jiří - Ivan POLEDŇÁK. Hudba ajejí pojmoslovný systém: otázky stratifikace a taxonomie
hudby. Praha: Academia, 1981.
1 5
Vztahem muzeologie a muzikologie se zabývala zejm. Bárdiová, viz: BARDIOVA, Marianna. Vztah muzeologie
a muzikologie. Disertační práce, Ustav hudobnej vedy SAV. Bratislava, 2006. BARDIOVA, Marianna.
Hudobná muzeológia ajej postavenie v systematike muzeologie a muzikologie. In: Mária Strenáčiková
(ed.). Horizonty umenia. Banská Bystrica: Akadémia umení, 2013 [elektronický sborník na CD].
BARDIOVA, Marianna. Odraz vzťahu muzeologie a muzikologie v názoroch slovenských a českých teoretikov.
In: Marianna Bárdiová - Edita Bugalová (ed.). Hudba a počítač. Banská Bystrica: Dom Techniky
ČSVTS, 1988, s. 29-38. Dále viz zejm. FUKAČ, Jiří. Medze vedného poznania v muzikológii a problémy
súčasného hudobného dejepisu. In: Musicologica slovaca IV. Bratislava: Vydavatelstvo SAV, 1973, s. 237-
239.
13
Hudební muzeologie: základní pojmy (Miloš Zapletal)
Můžeme tedy hudební muzeologii definovat jako disciplínu muzeologie, která se zabývá
hudebněmuzejním fenoménem, tedy projevy muzeality ve sféře hudební kultury (oblasti
kultury primárně se vztahující k tvorbě, provozování a recepci hudby), a to z hlediska teoretického
i historického.
Snad ještě dva konkrétní příklady, které pomohou pochopit tuto abstraktní definici. Zaprvé:
Když Leoš Janáček v devadesátých letech 19. století pozval slovácké lidové hudce, aby
vystoupili v brněnském Besedním domě, jednalo se o projev muzeality v hudební kultuře
(byla zde jasně patrná snaha vyčlenit, svým způsobem uchovat a „vystavovat" výsek hudební
kultury, jenž byl považován za hodnotný), ovšem nikoliv o projev nabývající podoby
muzea nebo jeho vývojového předstupně. Zadruhé: Zařazování hudebních nástrojů do sbírek
renesančních šlechticů někdy nemuselo vyplývat z primární, hudební funkce a povahy
těchto předmětů (byly třeba považovány za krásné, zajímavé, vzácné nebo reprezentativní
apod.), přesto však se jednalo o příklad hudebněmuzejního fenoménu, protože zde byla
realizována muzealita ve vztahu k předmětům primárně náležejícím do hudební kultury. Je
ovšem třeba přesněji definovat hudební muzealitu16
a hudebněmuzejní fenomén, a zjistit,
zde má vůbec smysl o nich mluvit jako o zvláštních případech obecných kategorií, vyžadujících
existenci samostatné vědní disciplíny (je totiž zřejmé, že sice existují muzea hraček,
nemá ovšem smysl uvažovat o samostatné disciplíně, která by se právě na ně soustřeďovala).
To už jsou ovšem teoretické otázky přesahující rámec těchto skript. Doplňme
ještě, že v mnoha ohledech podobné meta-vědní problémy řeší literární muzeologie,17
ale
také etnomuzeologie.18
Stěžejním pojmem hudební muzeologie je pochopitelně hudební muzeum (někdy též
„muzeum hudby", anglicky „music museum"; třeba však zdůraznit, že tento pojem a jeho
ekvivalenty nejsou ve světě samozřejmě a stejně používány). Hudební muzeum je zřejmě
nej významnějším, nej rozšířenějším a vývojově nej mladším projevem hudebněmuzejního
1 6
Tento termín, i když jinak, používá Bárdiová, viz BARDIOVÁ, Marianna. Hudobná muzeológia
z pohľadu muzikologického diela Jozefa Kresánka. Musicologica Slovaca 2013, roč. 30, č. 4, s. 230. Dále
se hudební muzealitou zabývala např. v práci: BARDIOVÁ, Marianna. Uplatnenie hudobnej muzeológie
pri záchrane, ochrane a sprístupňovaní kultúrneho dedičstva. In: Dana Drličková (ed.). Hudobné dedičstvo
vofondoch knižníc a múzeí. Bratislava: Univerzitná knižnica, 2009, s. 19-33.
1 7
Viz např. KOVÁČ-ADAMOV, Mišo. Úvod do literárnej muzeológie. Martin: Matica slovenská, 1982.
BOHÁČ, Antonín. Ontológie literárně muzejního materiálu. In: Literárne pamiatky a pamätníky 1967. Martin:
Matica slovenská, 1967, s. 77-86. POPOVIČ, Anton - P. ŠKRABÁK - Zbyněk Z. STRÁNSKÝ. Pojmoslovie
literárnomúzejnej komunikácie. Dolný Kubín: Literárne múzeum P. O. Hviezdoslava, 1979.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Z. The „Dictionary of Literary Museological Communication". Project of the
Hviezdoslav Literary Museum - an outline of its genesis. ICOM/ International Committeefor Literary
Museums 1982, č. 6, s. 73-77. STRÁNSKÝ, Zbyněk Z. Muzeologický prístup k umeleckej skutočnosti. In:
Jozef Beňovský (ed.). Literárnomúzejný letopis 1-12. Martin: Matica slovenská, 1979, s. 104-107.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Z. Historický fakt v literárním muzejnictví. In: Ján Kopal - Peter Liba (edd.). Problémy
historického žánru a literárne vzdelanie. Dolný Kubín: Oravské múzeum P. O. Hviezdoslava, 1984,
s. 197-214. BEŇOVSKÝ, Jozef. (ed.). Práca literárnych múzeípo 17. zjazde KSČ. Martin: Matica slovenská,
1988. ZAJAC, Peter (ed.). Literárna a literárnomúzejná tradícia. Dolný Kubín: Orav. múzeum, 1980.
1 8
Srov. např. MRUSKOVIC, Štefan a kol. Etnomuzeológia. Martin: SNM - Etnografické múzeum, 1993.
14
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
fenoménu. Oním „zřejmě" poukazujeme na skutečnost, že všechny tyto zdánlivě samozřejmé
výroky představují problémy, jejichž nesamozřejmost se vyjevuje právě na základě
hudebněmuzeologického zkoumání. Hudební muzejnictví je druhem specializovaného
muzejnictví,1 9
hudební muzea (hudební oddělení) mohou být však rovněž součástí muzeí
univerzálněji zaměřených. Z hlediska rozlišení na národní (či celostátní) a regionální muzea
se pak může jednat o muzea obojího druhu.
ICOM - hlavní současná celosvětová muzejnicka organizace - vymezuje pojem muzeum
slovy: „Muzeum je stálá instituce neziskového charakteru ve službách společnosti a
jejího rozvoje, která získává, uchovává, studuje, předává a vystavuje hmotné a nehmotné
dědictví lidstva a jeho prostředí s cílem studia, vzdělávání a potěšení."
PRO ZÁJEMCE
Pro rok 2019 ICOM vyhlásil veřejnou soutěž o novou, co nejvýstižnější definici pojmu
muzeum.20
Podle Boženka je hudební muzeum
„název muzejních institucí, zabývajících se specificky zaměřenou hudebně sběratelskou činností
[...], jakož i vědeckým zpracováním vlastních sbírkových fondů. [...] Ve volnějším slova smyslu
se o hudebním muzeu hovoří i tam, kde se jedná o stabilní, veřejnosti přístupné sbírkové instalace
typu památníků významných osobností apod. Hudební muzea zpravidla shromažďují, třídí (vědeckými
metodami hodnotí), evidují, katalogizují, uchovávají, konzervují a zpřístupňují (jak badatelům,
tak - pomocí stálých či dočasných expozic - širší veřejnosti) prakticky všechny druhy
památek a pramenů týkajících se hudby a hudební kultury. [... ] Komplexností shromažďovaných
a zpracovávaných památek a pramenů se hudební muzea liší od hudebních knihoven, od tzv. hudebních
archívů i od reálných archívních zařízení, která soustřeďují listinné prameny a mnohdy i
organické fondy vzniklé činností různých (též hudebních) institucí. Výraz hudební muzeum vznikl
specifikací slova muzeum [...]. Dnešní koncepce hudebního muzejnictví je výsledkem dlouhodobého
vývoje a v globálním měřítku se dosud neprosadila. Leckde přežívá starší pojetí, podle něhož
patří do sféry muzejní činnosti pouze ,trojrozměrné' předměty, čímž se fakticky hudební muzea
redukují zvi. na sbírky hudebních nástrojů."2 1
1 9
Srov. zejm. LALKOVIČ, Marcel. Typológia múzeí. Banská Bystrica: Fakulta prírodných vied UMB,
2005.
2 0
https://icom.museum/en/activities/standards-guidelines/museum-definition/
2 1
[BOŽENEK, Karel]. Hudební muzeum. In: Jiří Fukač - Petr Macek - Jiří Vysloužil (edd.). Slovník české
hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 320-321. Heslo je signováno šifrou „MKC" (= Miroslav
K. Černý), jeho autorem byl však s největší pravděpodobností Karel Boženek.
15
Hudební muzeologie: základní pojmy (Miloš Zapletal)
O jiná, méně systematická vymezení pojmu hudební muzeum, potažmo muzejnictví se
pokusili např. Sadie nebo Bugalová. Podle Sadieho se hudební muzeum liší od ostatních
dvou hlavních typů paměťových institucí, totiž hudebních knihoven a archivů (respektive
hudebních oddělení příslušných institucí) především tím, že knihovny a archivy pouze
„získávají a uchovávají materiál pro budoucí generace", zatímco muzea nadto „interpretují
své sbírky" pro široké publikum.2 2
Bugalová nepřímo definuje hudební muzejnictví jako „úsilie cieľavedome sústreďovať
predmety hudobnej povahy s cieľom umožniť proces dokumentácie oblasti hudobnej kultúry
v jej historickom priereze [...]. Svojou podstatou patrí k najpestrejším disciplínám.
Z aspektu muzikológie zrkadlí celú škálu systematiky vedného odboru a z hľadiska muzeologie
sa ocitá v priebežnom procese hľadania odpovedí na otázky vyplývajúce zo vzájomného
prieniku."23
Jinde píše o hudebním muzeu, že „okrem archívnych materiálov tezauruje
aj hudobné nástroje či iné trojrozmerné predmety so vzťahom k hudbe, resp.
osobnostiam hudobníkov, a tak múzeá dokážu poskytnúť nielen plastickej ší obraz, ale
predstavujú aj dostatočný prezentačný potenciál."2 4
K definici pojmu hudební muzeum
píše Bugalová, že v zahraničí se jím rozumí muzeum hudebních nástrojů, zatímco instituce
shromažďující hudební památky „papírové povahy" (hudebniny a jiné hudební archiválie)
se nazývá hudebním archivem.25
Hudební muzeum coby instituce shromažďující
všechny druhy hudebních památek je podle ní specifikem Českých zemí a Slovenska.26
Vycházejíce z teze H. H. Eggebrechta, podle níž nejlepší definicí pojmu jsou jeho dějiny,
musíme připomenout, že samotné proměny používání výrazu „hudební muzeum" a
souvisejících pojmů představují jeden z problémů hudebněmuzeologické reflexe.
Zvláštním a u nás, jakož i v Německu a Rakousku, dosti rozšířeným druhem hudebních
muzeí jsou tzv. muzea monografická, někdy nazývaná též biografická. Monografická
muzea se věnují jedné umělecké osobnosti (většinou skladateli, mnohem méně často
výkonnému umělci nebo jiné postavě hudebního života), jejímu životu, dílu a odkazu.
Podle Boženka jsou monografická hudební muzea, alespoň ta česká, poměrně progresivní,
a sice pro různorodost artefaktů, které shromažďují: „jak písemné či listinné doku-
2 2
SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE. Calling on the Composer: A Guide to European Composer Houses
and Museums. New Haven - London: Yale University Press, 2005, s. 5.
2 3
BUGALOVÁ, Edita. Počiatky hudobného múzejníctva na Slovensku. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 1-2.
2 4
BUGALOVÁ, Edita. Mikuláš Schneider-Trnavský (1881-1958) v múzeu. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s.
28.
2 5
Slovníková hesla pojednávající o hudebním archivu: BOŽENEK, Karel. Hudební archív. In: Jiří Fukač Petr
Macek - Jiří Vysloužil (edd.). Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 320-
321. Heslo je signováno šifrou „BKf' (= Božena Kúfhaberová), jeho autorem byl však s největší pravděpodobností
Karel Boženek. LESURE, Frangois - Roger BOWERS. Archives and music. In: Stanley Sadie
(ed.). The New Grove Dictionary ofMusic and Musicians, LA- Bacilly. New Yrok: Grove, 1995, s. 552-
555.
2 6
BUGALOVÁ, Edita. Počiatky hudobného múzejníctva na Slovensku. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 2.
16
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
menty [...], tak různé předměty památkové a osobní [...], hudební nástroje spojené s činností
oné osobnosti, obrazy [...], fotografie, předměty charakterizující dobu a prostředí
atd."27
V anglosaském prostředí se používá pojem skladatelské muzeum (composer
museum), jímž se myslí monografické muzeum věnované určité skladatelské osobnosti.
Hlavními dvěma druhy těchto muzeí jsou větší památníky (composer memoriál) a menší
pamětní síně (composer memoriál room), přičemž oba tyto druhy mohou být instalovány
v budově, která má charakter skladatelova domu (composer house).
Muzikolog Sadie při klasifikaci artefaktů, které spravují hudební muzea (ale též archivy
a knihovny, nebo také jednotliví soukromí vlastníci), používá pro jejich souhrnné
označení pojem „hudební dědictví" (musical heritage). Nepokouší se jej však definovat
teoreticky - to je ostatně specificky muzeologický problém -, pouze uvádí jeho hlavní typické
druhy. Nej důležitějšími druhem hudebního dědictví jsou podle Sadieho „hudební
prameny" (musical sources), tj. rukopisné partitury v různých fázích rozpracovanosti, rukopisné
kopie partitur a tištěné notopisy. To je podle Sadieho okruh pramenů více méně
stabilního rozsahu. Dále jsou zde prameny dokumentující „provozování" hudby (performance)
- tento okruh se stále rozrůstá; Sadie mezi ně řadí zvukové a audiovizuální záznamy,
historické hudební nástroje, a potom také prameny úžeji se vztahující k provozování
a recepci hudby (vstupenky, koncertní programy, tištěná průvodní slova, plakáty, populárně-naučná
literatura - typicky různí konzertfúhreři, texty hudební kritiky, hlavně
z novin a časopisů). Dalším okruhem jsou prameny hudebněikonografické, zobrazující
buď konkrétního skladatele, nebo provozování hudby. Dále existují předměty - můžeme
říci memorabilie - vztahující se k samotnému skladateli, jako různé úřední dokumenty
(rodný a úmrtní list, vysvědčení, certifikáty, diplomy, průkazy), korespondence, deníky,
diáře a „pamětní předměty" (commemorative objects), tedy medaile, věnce, dárkové
předměty, a „památky" (memorials), tedy zejména pamětní desky a náhrobky (naopak sochy
a busty - mající často podobnou funkci - Sadie řadí mezi ikonografické prameny).
Poslední skupinu tvoří prameny spojené s komponováním, muzicírovaním a praktickým
životem: nábytek, psací náčiní, brýle, dýmky, vycházkové hole, nádobí, šatstvo, a což je
obzvlášť důležité, samotné obytné prostory, v nichž skladatel žil.2 8
Důležitou roli v památnících
skladatelů hrají výtvarná díla, ať už portréty skladatele nebo obrazy jeho životního
prostředí, a rovněž v 19. století značně oblíbené sádrové nebo kovové odlitky rukou
(v případě, že byl skladatel zároveň klavíristou) či posmrtné masky.29
Existence muzea, tudíž i muzea hudebního, je primárně (i když ne výlučně) vázána na
existenci sbírky, a to sbírky hmotných předmětů. Trojrozměrné předměty hrají v existenci
2 7
[BOŽENEK, Karel]. Hudební muzeum. In: Jiří Fukač - Petr Macek - Jiří Vysloužil (edd.). Slovník české
hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 321.
2 8
SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE. Calling on the Composer: A Guide to European Composer Houses
and Museums. New Haven - London: Yale University Press, 2005, s. 4-5.
2 9
Ibid., s. 36-39.
17
Hudební muzeologie: základní pojmy (Miloš Zapletal)
muzejního fenoménu hlavní roli, hudba je však ze své podstaty ne-předmětná, „nehmotná":
z toho vyplývá jakési vnitřní napětí hudebního muzejnictví. Sbírkové předměty
hudebních muzeí (někdy nazývané „sbírkové předměty hudební povahy") se většinou
dělí na primární a sekundární; primární někdy bývají nazývány muzikálie. Podle Kalinayové
jsou primární předměty ty, které se svým původním určením primárně vztahují
k provozování a záznamu hudby (notové záznamy hudebního díla, hudební nástroje, reprodukční
aparáty, audiovizuální prostředky). Sekundární jsou pak ty, které s hudbou jinak
souvisejí (různé písemnosti o hudbě, ikonografické materiály, užitkové a osobní předměty
apod.).30
Takovéto vymezení vyplývá z praxe hudebního muzejnictví coby pomocné
vědy hudební historiografie (v níž se tradičně používá obdobné rozlišení na primární a
sekundární prameny). Z hlediska systematického však toto dělení v rámci hudební muzeologie
nebylo uspokojivě vysvětleno. Zmíněné dělení navíc nerespektuje skutečnost, že
mnohé předměty zařazené mezi sekundární prameny se svým původním určením primárně
vztahují k jiným důležitým oblastem existence hudby, a sice k její recepci, ale také
tvorbě; např. novinové výstřižky s hudebními recenzemi j sou primárním dokumentem hudební
recepce; a stůl pocházející z pracovny skladatele nemusí být primárním dokumentem
hudební tvorby o nic méně než skladatelův klavír. Obecně můžeme shrnout, že žádný
předmět nemá „hudební povahu" an sich: jeho hudebnědokumentační povaha může být
odhalena na základě zkoumání jeho vztahu k realizování hudby a hudební kultury, povahu
hudebněmuzejního sbírkového předmětu pak získává zařazením do struktury hudebněmuzejní
sbírky. A to se - připomínám - pořád pohybujeme v oblasti vážné hudby 19.
století, tradiční to doméně hudebního muzejnictví... Středověký graduál může být dokumentem
hudební, nebo literární a knižní, ale také výtvarné kultury, a jako takový se může
stát sbírkovým předmětem muzea hudebního, literárního nebo uměleckého; hudební nástroj,
třeba buben, používaný při rituálních příležitostech může být z pochopitelných důvodů
součástí muzea hudebních nástrojů, ale také muzea etnologického; archeologické
nálezy hudebních nástrojů se u nás uchovávají v historických sbírkách, atd. Častejšou vůbec
přesahy mezi muzejnictvím hudebním na jedné straně a muzejnictví m divadelním či
historickým na straně druhé. Jindy se používá také dělení na sbírkové předměty trojrozměrné
(hlavně hudební nástroje) a plošné (materiály archivní povahy). Toto pojetí bylo
však už dávno kritizováno.3 1
Jednotlivé uměnovědné obory se nejpřirozeněji stýkají nad zájmem o mezní či průnikové
druhy umění. V případě hudebního divadla (opera, opereta, balet, muzikál ad.) se
muzikologie potkává s teatrologií. Z hlediska muzejnictví jde o rozdělení kompetencí
mezi muzea hudební a divadelní, z hlediska teoretické reflexe muzejního fenoménu pak o
dvě speciální muzeologie: hudební a divadelní. Teatrálie, tedy památky divadelní kultury
3 0
KALINAYOVÁ-BARTOVÁ, Jana. Úvod do hudobnej muzeologie. Bratislava: KHV FiF UK, 2010, s.
46-48. Dále srov. KALINAYOVÁ, Jana. Koncepcia počítačového spracovania zbierkových predmetov
v Hudobnom múzeu SNM. Múzeum 1991, roč. 36, č. 4, s. 10-16.
3 1
BALLOVÁ, Ľuba. Výsledky riešenia druhej etapy prípravnej fázy čiastkovej úlohy Centrálna evidencia
zbierkových predmetov hudeobnej povahy č. 534-32-1-11. In: Edita Bugalová - Marianna Bárdiová (edd.).
Hudba a počítač: zborník zo seminára k rezortnej výskumnej úlohe Centrálna evidencia zbierkových predmetov
hudobnej povahy v múzeách SSR č. 534-32-1-11. Banská Bystrica: Dom techn. ČSVTS, 1988, s. 5-
26.
18
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
(např. divadelní cedule, plakáty, fotografie a audiovizuálni záznamy představení, kostýmy,
kulisy, scénografické a kostýmní návrhy atd.), jako takové jsou převážně v kompetenci
divadelního muzejnictví, a to i tehdy, vztahují-li se k hudebnímu divadlu. Divadelní
muzea, podobně jako muzea hudební, ale také shromažďují předměty spíše archivní povahy,
týkající se významných institucí nebo osobností. I divadelní muzejnictví je především
a tradičně orientováno na hmotné památky. Divadlo je nicméně z hlediska muzealizace
podobně problematické jako hudba, neboť divadelní představení je ještě pomíjivější
než hudební produkce (zdá se například, že skladba je v partituře fixována více, než je divadelní
představení „zachyceno" v dramatickém textu - jedná se ovšem o fundamentální
estetický problém...). Prvním velkým shromáždištěm teatrálií v Českých zemích se stalo
divadelní oddělení Národopisné výstavy roku 1895, které vzniklo z iniciativy ředitele Národního
divadla F. A. Šuberta. Později se hlavní institucí divadelního muzejnictví v Československu
stalo divadelní oddělení Národního muzea, jež rovněž disponovalo mnoha
cennými sbírkovými předměty souvisejícími s hudebním divadlem (především fondy
vztahujícími se k Národnímu divadlu, včetně operního archivu ND, dále např. pozůstalostí
Emmy Destinové a jiných pěvců, atd.).32
Hudební muzea jsou vedle hudebních knihoven, sbírek, archivů a dokumentačních (informačních)
center také jedním z hlavních typů institucí muzikologické dokumentace,
jejímž smyslem je připravit materiál (muzikologické prameny v širokém slova smyslu)
k vlastní muzikologické kritice, interpretaci a analýze.3 3
Hudebněmuzeologickým výzkumem (tedy samotným provozováním hudební muzeologie,
coby praxe odlišné od hudebního muzejnictví) míníme systematické, racionálněempirické
zkoumání projevů muzeality v oblasti hudební kultury. S ohledem na různé podoby
hudebněmuzeologického výzkumu můžeme hudební muzeologii dále členit na teoretickou,
historickou a aplikovanou. Teoretická hudební muzeologie promýšlí teoretické
a metodologické základy hudebněmuzeologického výzkumu, historická zkoumá vývoj a
proměny konkrétních podob hudebněmuzejního fenoménu, aplikovaná se zaměřuje, ať
už deskriptívne či preskriptivně, na hudebněmuzejní praxi.
Zajímavým a příznačným problémem, jímž by se měla hudební muzeologie zabývat,
jsou různé ne-muzejní podoby hudebněmuzejního fenoménu. Míníme tím takové projevy
hudební muzeality, které nejsou vázané na „kamenné" muzejní instituce. Příkladem
budiž již zmíněné Janáčkovo „vystavování" slováckého hudebního folklóru nebo různé
aktivity v rámci smetanovských oslav roku 1924 aj. Naopak případem „vystavování"
3 2
K jeho počátkům viz např. KNAP, Josef. Divadelní oddělení. In: In: Národní museum 1818-1948. Praha:
Národní museum, 1949, s. 137-141.
3 3
K muzikologické dokumentaci viz zejm. KOUBA, Jan - Jiří SEHNAL. Hudebněvědecká dokumentace.
In: Vladimír Lébl - Ivan Poledňák (edd.). Hudební věda: historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj,
3. díl. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1988, s. 891-988.
19
Hudební muzeologie: základní pojmy (Miloš Zapletal)
hudby, které však nemá muzejní povahu, jsou různá zapojování hudby do audiovizuálních
výstavních instalací, obecně související s postupy Nové hudby.34
S hudební muzeologií souvisejí také zajímavé výzkumy z nedávné doby, týkající se
funkcí zvuku (a hudby) v muzeích nebo ve speciálních výstavních projektech.35
Pro vymezení praxe určité vědy jsou klíčové také hlavní instituce, které danou vědu
provozují, a tím formují její podobu. Kromě samotných muzejních institucí, o nichž bude
řeč dále, je třeba uvést především CIMCIM (Comité international pour les musées et
collections ďinstruments et de musique), mezinárodní instituci organizující hudební muzea
hlavně z hlediska metodiky jejich provozu, dále též katalogizace a popisu fondů,
zprostředkování toku informací mezi jednotlivými muzei atd. - ovšem především ve
smyslu muzeí hudebních nástrojů. CEVICIM je od svého vzniku v roce 1960 jedním z výborů
ICOM (International Council of Museums).36
V roce 1971 z podnětu CIMCIM
vznikla IAMIC (International Association of Musical Instruments Collections), jež se o
čtyři roky později sloučila s mateřskou institucí. V současné době probíhá posun
CEVICIM od úzkého zaměření na organologické muzejnictví směrem k zájmu o hudební
muzea vůbec; CIMCIM tak dnes definuje své poslání jako „fostering connections
amongst, advocating for and advising museums and collections of musical instruments
and music of all kinds".3 7
CEVICIM se schází každé tři roky v rámci konferencí ICOM,
mezi těmito setkáními organizuje samostatné výroční konference. CEVICIM vydává svůj
bulletin, jenž informuje o dění v oboru, konferencích a nových publikacích; v posledních
zhruba pěti se letech tento bulletin přibližuje charakteru odborného časopisu, vycházejí
v něm i studie apod.
V roce 2008 byl při University of Edinburghu zahájen projekt MIMO - Musical Instrument
Museums Online.3 8
Kromě toho se výuka i výzkum v oblasti hudební muzeologie provozují na univerzitách,
především ve spojitosti s muzeologií (a příbuznými obory) nebo muzikologií. Obdobně
je hudebněmuzeologická problematika reflektována převážně v časopisech z oblasti
zmíněných dvou oborů.
3 4
Např. Expozice experimentální hudby v Brně na konci šedesátých let; viz např. ZAPLETAL, Miloš. Čtyřicet
let poté: Expozice experimentální hudby očima tehdejší kritiky. Opus musicum 2009, roč. 41, č. 5, s.
14-22.
3 5
Viz zejm. COX, Rupert. There's Something in the Air: Sound in the Museum. In: Sharon Macdonald Helen
Rees Leahy (ed.). Handbook of Museum Studies, vol. 3: Museum Media. Oxford: Blackwell, 2015, s.
215-234. Dále viz JONG, Steffi de. Sentimental Education: Sound and Silence at History Museum.
Museum and Society 2018, roč. 16, č. 1, s. 88-106. FIEBIG, Gerald - Uta PIERETH - Sebastian KARNATZ.
The Cadolzburg Experience: On the Use of Sound in a Historical Museum. Leonardo Music Journal
2017, roč. 27, s. 67-70. LANE, Cathy - Nye PARRY. The Memory Machine: sound and memory at the
British Museum. Organised Sound 2005, roč. 10, č. 2, s. 141-148.
3 6
K historii CIMCIM viz zejm. http://network.icom.museum/cimcim/who-we-are/cimcim-history
3 7
http://network.icom.museum/cimcim/
3 8
RODGER, Norman. The MIMO Project: Musical Instrument Museums Online. CIMCIM Newsletter
2011, Č. l,s. 2-7.
20
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Pro orientaci ve vědním oboru je důležitá rovněž jeho bibliografie. Hudebněmuzeologická
bibliografie týkající se sbírek hudebních nastrojuje součástí příslušných hesel
v hlavních hudebních encyklopediích, MGG (Musik in Geschichte und Gegenwart) a
Grove dictionary. Dosud nejkomplexnější bibliografie ostatní hudebněmuzeologické literatury
(zejména české) je součástí této příručky. Důležitou příručkou - kromě dílčích katalogů
sbírek jednotlivých muzeí - je stále Průvodce po pramenech k dějinám hudby?9
jenž obsahuje údaje k hudebninám a hudebním nástrojům v jednotlivých muzeích v Cechách.
Obdobnou příručkou vztahující se k moravskému a slezskému terénu jsou dva průvodci
po sbírkách ODH M Z M . 4 0
V oddělení hudebních nástrojů C M H je uložen strojopis
Kellerovy evidence hudebních nástrojů v českých sbírkách. Ze slovníkové literatury jsou
dále důležitá hesla v dvoudílném Československém hudebním slovníku osob a institucí,41
jenž nověji postupně nahrazuje internetový Český hudební slovník osob a institucí. Rada
kvalitativně podstatných hudebněmuzejních sbírek ovšem není dosud odborně zpracována
ani v rámci studie, natož pak formou monografie či katalogu (u nás např. Vlastivědné muzeum
Olomouc); bibliografie Oddělní hudebních nástrojů C M H čítá tituly spíše k jednotlivostem
sbírky než k celku.
Bibliografie k muzeím hudebních nastrojuje poměrně rozsáhlá a komplexně zpracovaná,
proto i v bibliografickém soupisu obsaženém v poznámkovém aparátu této příručky
podáváme jen její část (předností našeho bibliografického soupisu je však jeho aktuálnost,
a pokud jde o českou literaturu, snažili jsme se podat její úplný přehled - jejž člověk jinde
nenalezne). Kromě hesel v hlavních muzikologických slovnících jako jsou jednotlivé
edice Grove Dictionary, Riemann Musik Lexikon a MGG42
(zvlášť vyčerpávající je soupis
sbírek hudebních nástrojů a k nim se vztahující literatury uvedený v New Grove On­
line),43
ale i slovnících českých,4 4
důležitou bibliografickou příručku stále představuje
3 9
KOUBA, Jan (ed.). Průvodce po pramenech k dějinám hudby: Fondy a sbírky uložené v Čechách. Praha:
Academia, 1969.
4 0
STRAKOVA, Theodora (ed.). Průvodce po archívníchfondech Ústavu dějin hudbyMoravského musea
v Brně. Brno: Ustav dějin hudby Moravského musea, 1971. KYAS, Vojtěch. Průvodce po archivníchfondech
II: Oddělení dějin hudbyMoravského zemského muzea (přírůstky za léta 1971-2001 a doplňky). Brno:
Moravské zemské muzeum, 2007.
4 1
ŠTĚDROŇ, Bohumír - Zdenko NOVÁČEK - Gracian ČERNUŠÁK (edd.). Československý hudební
slovník osob a institucí. Svazek 1., A-L. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1963, s. 505, 506, 511, 514,
567, 603. ŠTĚDROŇ, Bohumír - Zdenko NOVÁČEK - Gracian ČERNUŠÁK (edd.). Československý hudební
slovník osob a institucí. Svazek 2., M-Ž. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1965, s. 131, 132, 249,
250, 1068.
4 2
Instrumentensammlungen. In: Wilibald Gurlitt - Hans Heinrich Eggebrecht (edd.). Riemann Musik Lexikon:
Sachteil. Mainz: B. Schotťs Söhne, 1967, s. 405-406. SCHMID, Manfred Hermann - Sabine Katharina
KLAUS - Barbara LAMBERT - Alfred BERNER. Instrumentensammlungen. In: Ludwig Finscher
(ed.). Die Musik in Geschichte und Gegenwart: Sachteil, 4. Hamm - Kar. Basel: Bärenreiter, 1996, s. 970-
1011. LIBIN, Laurence. Instruments, collections of. In: Stanley Sadie (ed.). The New Grove Dictionary of
Music and Musicians, 9. Iacobus - Kerman. Oxford: Oxford University Press, 1995, s. 245-254.
4 3
LIBIN, Laurence - Arnold MYERS - Barbara LAMBERT - Albert R. RICE. Instruments, collections of.
In: Grove Music Online, http://www.oxfordmusiconline.com/grovemusic/view/10.1093/gmo/9781561592630.001.000
l/omo-9781561592630-e-0000047690
4 4
PHSNI, ČSHS, SČHK, ČHSOI
21
Hudební muzeologie: základní pojmy (Miloš Zapletal)
práce Jamese Coovera O muzealizaci hudebních nástrojů mj. pojednává stěžejní organologické
kompendium Kurfurstovo.46
Bibliografii k evropským skladatelským muzeím
obsahuje kniha Calling on the Composer.41
DALŠÍ ZDROJE
Dosud jedinou existující příručkou hudební muzeologie jsou skripta Jany Kalinayové-Bartové
Úvod do hudobnej muzeologie, z nichž nejhodnotnější je část věnovaná aplikované
muzeologii. Přehled vývoje hudebních muzeí v Českých zemích je rovněž součástí kvalitních
skript Vademecum muzeologie.48
4 5
COOVER, James. Musical instrument collections: catalogues and cognate literature. Detroit: Information
Coordinators, 1981.
4 6
KURFÜRST, Pavel. Hudební nástroje. Praha: Togga, 2002, s. 936-952.
4 7
SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE. Calling on the Composer: A Guide to European Composer Houses
and Museums. New Haven - London: Yale University Press.
4 8
ŠOPÁK, Pavel. Literární a hudební muzea. In: Jiří Knapík - Pavel Šopák - David Váhala - Jaromír 01šovský.
Vademecum muzeologie. Opava: Slezská univerzita, 2012, s. 141-145.
22
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
23
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
2 STRUČNÝ PŘEHLED HUDEBNĚMUZEOLOGICKÉHO
MYŠLENÍ, ZEJMÉNA ČESKÉHO (Miloš Zapletal)
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola podává stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého,
od jeho počátků v 19. století (v kontextu zrodu moderní hudební vědy), přes koncepce F.
L. Riegera, Z. Nejedlého, V. Helferta, J. Racka, Z. Z. Stránského, B. Stědroně, M . Malého
aj., až po moderní formulaci hudební muzeologie coby samostatné disciplíny u Karla Boženka.
Kapitola se rovněž zabývá současnou situací hudebněmuzeologického myšlení
v rámci světové muzeologie i muzikologie.
CÍLE KAPITOLY
• Porozumění základním podmínkám a konturám vývoje hudebněmuzeologického
myšlení
• Porozumění vztahu mezi hudební muzeologií a muzikologií (hudební vědou)
• Porozumění hudebněmuzeoligcké koncepci Vladimíra Helferta
• Porozumění hudebněmuzeologické koncepci Karla Boženka
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
Muzikologie (hudební věda), organologie, Victor-Charles Mahillon, Curt Sachs, vlastivědná
muzea, F. L. Rieger, Z. Nejedlý, V. Helfert, hudební archiv, hudební knihovna, hudební
muzeum, hudební historiografie, Jan Racek, Karel Boženek, selekce, tezaurace, prezentace,
muzejní hudební sbírkový předmět, hudební sbírkový doklad, pramen, axiologie,
hudební dílo, museum studies, muzejní analýza
Zatímco kořeny moderní obecné muzeologie lze klást již do první poloviny 19. století,
ne-li do dřívějších období, o hudební muzeologii v pravém slova smyslu můžeme opatrně
mluvit až v souvislostech druhé poloviny století dvacátého. Toto zpoždění souviselo jednak
s pomalejším vývojem hudebního muzejnictví, jednak s častým chápáním jeho domény
v rozsahu omezeném na muzea hudebních nástrojů. Koncem devatenáctého a v první polovině
20. století vzniklo několik studií a brožur pojednávajících o praktických aspektech
tvorby organologických sbírek a také několik průvodců a dokumentačních textů, později i
24
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
historiografických přehledů, týkajících se skladatelských památníků. Pokud jde o první typ
textů, je třeba zmínit především organologa Victora-Charlese Mahillona (1841-1924),
který nejenže inicioval a vyvíjel rozsáhlou sbírkotvornou činnost bruselského Musée instrumental
du Conservatoire Royal de Musique, ale rovněž sestavil monumentální katalog
nástrojů, v jehož rámci na počátku osmdesátých let 19. století publikoval vlivnou studii,
zabývající se klasifikací hudebních nástrojů.4 9
Kromě Mahillona publikovali významné katalogy
sbírek hudebních nástrojů Carl Engel (South Kensington Museum, 1870), Georg
Kinsky (Kolín, 1912), Julius von Schlosser (Vídeň, 1920) nebo Curt Sachs (Berlín,
1922). Ovšem už v roce 1861 publikoval muzikolog Adolphe Le Doulcet hrabě de Pontécoulant
esej o hudebním muzejnictví u příležitosti založení muzea hudebních nástrojů
při pařížské konzervatoři,5 0
o tři roky později pak knihu o tomto muzeu.51
Druhý typ textů
se věnoval např. Beethoven-Hausu v Bonnu nebo skladatelským památníkům italským či
belgickým.5 2
V první polovině 20. století pak platilo, že vědecky nej fundovanější práce
týkající se hudebního muzejnictví byly orientovány primárně organologicky.53
Na základě předběžného zkoumání můžeme souhrnně konstatovat, že hudebně muzeologické
myšlení se rodilo v rámci moderní muzikologie, a sice ve dvou dominantních podobách,
jako součást dvou muzikologických metodologických debat a v rámci dvou muzikologických
subdisciplín: zaprvé v rámci hudebněhistoriografické debaty o heuristice a
hudebním archivnictví, zadruhé coby součást debaty organologické o muzeích hudebních
nástrojů.
Moderní hudební věda (muzikologie) vznikla v 19. století nikoliv jako věda „neutrální",
nýbrž jako intelektuální úsilí od počátku plnící zcela konkrétní politické, kulturní a ideologické
funkce; její vznik je pak zcela nemyslitelný bez německého nacionalismu, v případě
české muzikologie bez nacionalismu českého. V tomto ohledu bylo hlavní rolí muzikologie
posilňovat národní vědomí a spoluvytvářet národní kulturu. Muzikologie 19. století metodologicky
vycházela z tehdy nej silnější humanitní vědy - filologie. Podle Cooka právě odtud
pramení její „tradiční důraz na ediční praxi", coby snahu „dostat se zpět k originálu",
4 9
MAHILLON, Victor-Charles. Catalogue descriptifet analytique du Musée instrumental du Conservatoire
royal de Bruxelles, precede d'un Essai de classification méthodique de tous les instruments anciens et
modernes. Gand: C. Annoot-Braeckman, 1880.
5 0
Le DOULCET, Adolphe, comte de Pontécoulant. Musée Instrumental. L 'ArtMusical 1861, 11. 4., s.
145-147; 25.4., s. 161-162; 2. 5., s. 169-170; 16. 5., s. 187-188.
5 1
PONTÉCOULANT, Adolphe. Musée instrumental du Conservatoire de musique. Histoires et anecdotes.
Paris: Michel Lévy Frěres, 1864.
5 2
Např. Neue Satzungen, Inventar des Museums, Verzeichnis der Mitglieder des Vereins Beethoven-Haus in
Bonn. Bonn: Universitäts-Buchdruckerei von Carl Georgi, 1898; WILDEMAN, Theodor. Die Instandsetzung
von Beethovens Geburtshaus und der Umbau des Beethovenarchivs in Bonn in den Jahren 1935-37.
In: Jahrbuch der Rheinischen Denkmalpflege 1938, roč. 14-15, s. 540-545; CONDORELLI, B. II Museo
Belliniano: Catalogo storico, iconografico. Catania, 1939; RADOUX, C. La maison de Grétry: Suivez le
guide! Une heure au musée. Liege, 1946.
5 3
Viz zejm. KINSKY, Georg. Musikinstrumentensammlungen in Vergangenheit und Gegenwart. Jahrbuch
der Musikbibliothek Peters 1920, roč. 27, s. 47-60. Dále viz např. SACHS, Curt. Das neue Wiener Instrumenten-Museum.
Archivfür Musikwissenschaft 1921, Č. 2, s. 128-134. BESSARABOFF, N. Ancient European
Musical Instruments: an Organological Study in the Leslie Lindsay Mason Collection at the Museum
ofFine Arts, Boston. Cambridge, 1941.
25
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
jakož i „důraz na hudební díla spíše než na vzorce společenské funkčnosti, skrze něž [díla]
získávají význam". Do třetice pak z původní filologické orientace muzikologie vyplývá
představa „hudby jako v podstatě formy psaní", literatury, a hudebních děl jako textů.5 4
Takto lze velmi zhruba a předběžně vysvětlit fakt, že hudební muzea - na rozdíl od hudebních
archivů či knihoven - nehrála v raných etapách rozvoje muzikologie až tak důležitou
roli.
Curta Sachse (1881-1959), profesora hudební vědy na berlínské univerzitě, později
působícího v USA a průkopníka moderní etnomuzikologie a organologie, lze do určité míry
považovat rovněž za zakladatele hudební muzeologie.55
V přechodném období let 1933—
1937 Sachs působil v pařížském Musée ďEthnographie, kde se intenzivně věnoval klasifikaci
sbírky hudebních nástrojů. Během této práce napsal přelomové dílo, studii Význam,
úloha a museografická technika sbírek hudebních nástrojů.56
V ní určil základní principy
fungování muzeí hudebních nástrojů, přičemž zdůraznil nadřazenost prezentační činnosti
nad sbírkotvornou, a předložil fundamentální teorii hudebního muzea. Podle Gétreauové se
tak jedná o „manifest" hudebního muzejnictví a vůbec „první teoretickou esej zabývající
se obecnými problémy hudební muzeologie".57
Sachsova esej byla teprve nedávno
publikována v anglickém překladu,5 8
a tudíž nezasáhla hudební muzeologii 20. století zdaleka
v takové míře, jakou by bylo lze očekávat.5 9
SAMOSTATNÝ ÚKOL
Doplňte si znalosti o C. Sachsovi četbou hlavních muzikologických encyklopedií Grove
dictionary a MGG.
5 4
COOK, Nicholas. Changing the Musical Object: Approaches to Performance Analysis. In: Zdravko Blažekovič
(ed.). Music's Intellectual History. New York: RILM, 2009, s. 777.
5 5
GÉTREAU, Florence. Curt Sachs and his Contribution to the Museology of Music. In: Wolfgang Behrens
- Martin Eiste - Frauke Fitzner (edd.). Vom Sammeln, Klassifizieren und Interpretieren. Die zerstörte
Vielfalt des Curt Sachs. Berlin: SIM - Schott, 2017, s. 99-109. GÉTREAU, Florence. Curt Sachs as a theorist
for music museology. In: Zdravko Blažekovič (ed.). Music's Intellectual History. New York: RILM,
2009, s. 303-313. Dále viz: Von der Sammlung alter Musikinstrumente zu einem Museum der Tonkunst:
Drei interne Denkschriften von Curt Sachs. In: Wolfgang Behrens - Martin Eiste - Frauke Fitzner (edd.).
Vom Sammeln, Klassifizieren undInterpretieren. Die zerstörte Vielfalt des Curt Sachs. Berlin: SIM Schott,
2017, s. 111-126. FITZNER, Frauke. Curt Sachs, Erich M. von Hornbostel und die Idee eines
Museums der Tonkunst. In: Ibid., s. 127-133.
5 6
SACHS, Curt. La signification, la táche et la technique muséographique des collections d'instruments de
musique. Mouseion 1934, roč. 27-28, s. 153-184.
5 7
GÉTREAU, Florence. Curt Sachs and his Contribution to the Museology of Music. In: Wolfgang Behrens
- Martin Eiste - Frauke Fitzner (edd.). Vom Sammeln, Klassifizieren und Interpretieren. Die zerstörte
Vielfalt des Curt Sachs. Berlin: SIM - Schott, 2017, s. 104.
5 8
SACHS, Curt. Relevance, Function, and Museographic Tasks and Techiques of Musical Instrument Collections.
In: Wolfgang Behrens - Martin Eiste - Frauke Fitzner (edd.). Vom Sammeln, Klassifizieren und
Interpretieren. Die zerstörte Vielfalt des Curt Sachs. Berlin: SIM - Schott, 2017, s. 73-98.
5 9
GÉTREAU, Florence. Curt Sachs and his Contribution to the Museology of Music. In: Wolfgang Behrens
- Martin Eiste - Frauke Fitzner (edd.). Vom Sammeln, Klassifizieren und Interpretieren. Die zerstörte
Vielfalt des Curt Sachs. Berlin: SIM - Schott, 2017, s. 104.
26
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Nyní se zaměříme na prapočátky hudebněmuzeologického myšlení v Českých zemích.
Plán budování sbírek hudebního charakteru se nacházel již v ideovém návrhu činnosti Společnosti
Vlastenského musea, jež bylo předchůdcem dnešního Národního muzea. Hudební
sbírky měly být součástí fondů umělecké, průmyslové a technické výroby. Sbírka „umění
hudebního (harmonie)" měla zaprvé obsahovat „sbírku vlasteneckých děl hudebních, rukopisných
i tištěných a to se stálým zřetelem k národům Slovanským", zadruhé pak „sbírku
hudebních nástrojů, jen Slovanům vlastních".6 0
Nutnost sběru hudebních děl - v souvislosti
s oborem umělecké archeologie - proklamoval i František Palacký v pojednání O účelích
vlastenského museum v Cechách z roku 1841, jež bylo programovým textem rozvoje Národního
muzea.61
V roce 1854 pak František Ladislav Rieger zveřejnil poměrně systematický plán vytvoření
instituce českého hudebního archivu v časopisu Lumír (v několika málo existujících
přehledech českého hudebního muzejnictví zůstává tento text úplně stranou pozornosti).
Rieger tvrdil, že založení a provozování archivu, jenž by sbíral „všecko, cokoli hudebnost
česká kdy zdařilého a trvalého vyvedla", by mělo být v gesci Národního muzea,
odvolávaje se přitom na původní i novější statuty muzejního spolku. Přesněji řečeno by se
mělo jednat o zvláštní oddělení při muzejní knihovně, jež by shromažďovalo všechny české
hudební tisky i rukopisy, a to jak ve smyslu hudebnin, tak i hudebních teoretik. Podle
Riegera bylo především třeba systematicky shromáždit díla velkých českých mistrů minulosti
a současnosti. (Připomeňme, že se tak dělo ještě před vystoupením Smetanovým!)
Ceskost hudebních památek i samotného archivu - to je velmi důležité - Rieger jednoznačně
pojímal ve smyslu zemském, nikoliv národnostním: do českého hudebního archivu
tedy patří všechna díla nějakým významným způsobem se pojící k Českým zemím, nebo
napsaná skladateli, kteří zde dlouho působili (jako třeba Ch. W. Gluck) apod. Po tomto
úvodu pak vRiegerově článku následuje seznam hlavních skladatelů, na něž je třeba se
zaměřit, se stručnými informacemi o jejich dílech.6 2
Zřejmě první českou muzeologickou knihou - jakkoliv útlou - byla příručka Klimenta
Čermáka (hlavní postavy progresivního časopisu Věstník českoslovanských museí a spolků
archaelogických, vycházejícího vletech 1895-1901) O musejích městských a okresních
z roku 1886.63
Tato příručka určuje úkol vlastivědných muzeí, jenž spočívá v podání co
nej komplexnější ho a nej reprezentativnějšího obrazu přírody a kultury daného regionu, a to
včetně současného stavu. (Připomeňme, že vlastivědné muzejnictví bylo v Českých zemích
klíčovým typem muzejnictví v letech 1890-1914.)64
Čermák navrhuje členit sbírky vlasti-
6 0
HANUŠ, Josef. Národní muzeum a naše obrození, 2. díl. Praha, 1923, s. 90-91.
6 1
AXMAN, Emil. Hudební oddělení. In: Národní museum 1818-1948. Praha: Národní museum, 1949, s.
63.
6 2
RIEGER, Fr[antišek] Ladislav. Slovo o založení národního hudebního archivu v Čechách. Lumír 1854,
roč. 4, č. 27 (6. 7.), s. 639-644; č. 28, s. 660-664; č. 29, s. 691-693; č. 30, s. 709-716.
6 3
ČERMÁK, Kliment. O musejích městských a okresních. Čáslav: Fr. Starch, 1886.
6 4
SPET, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). Praha: Státní pedagogické nakladatelství,
1979, s. 68.
27
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
vědných muzeí do čtyř hlavních oddílů. Druhý oddíl, zabývající se etnografií, má obsahovat
kromě sbírek hmotné lidové kultury i speciální knihu, do níž se kromě lidových pověstí,
obyčejů apod. zapisují též lidové písně.
Podobně v roce 1897 se v programovém článku z Věstníku českoslovanských museí a
spolků archaelogických píše, že hlavním úkolem vlastivědných muzeí je, „by pečovalo o
trvalé zachycení obrazu současného života a všech jeho proudů, které zmítají naší společností
a to vše pro budoucí věky a pokolení". Přičemž platí: „Podobně jako spisovatelů budiž
dbáno také malířů, sochařů, řezbářů, stavitelů, hudebníků a hleděno budiž kde možno, by
práce jejich neb aspoň kopie, odlitky v museu zachovány byly."6 5
Avšak o pohledu české muzejnické obce na hudbu v době okolo roku 1900 svědčí programové
prohlášení prvního ročníku Českoslovanských letopisů musejních, v nichž je explicitně
vytyčena orientace na problematiku archeologickou, historickou a národopisnou o
hudbě zde však nepadne ani zmínka.6 6
Jedna z klíčových postav stojících u zrodu moderní české muzikologie Zdeněk Nejedlý
-jenž byl v mládí zaměstnán v Museu Království českého (Národním muzeu) a zasáhl významně
do smetanovského muzejnictví - publikoval v roce 1907 programovou esej, v níž
formuloval požadavky na moderní hudební archiv. Pojmem „hudební archiv" míní systematicky
budovanou a organicky rostlou sbírku notopisů, potažmo i jiných pramenů pro
hudební vědu. Odvolává se přitom na starý, avšak dosud stále nenaplněný plán Riegerův.
Nejedlý se ve své stati zabývá národnostními hledisky souvisejícími s budováním českého
hudebního archivu, čině - na rozdíl od Riegera - kompromis mezi hlediskem národním a
zemským (do šedesátých let 19. století nehrála podle něj česko-německá otázka zásadní
roli, pak se ovšem hudba v Českých zemích jednoznačně rozdělila na českou a německou),
dále otázkou způsobu budování hudebního archivu, a především jeho funkce. Ta má být
primárně vědecká, sekundárně umělecká. Vybudování hudebního archivu je podle Nejedlého
conditio sine qua non rozvoje české muzikologie (zejména však hudební historiografie
16. až 19. století), tehdy ještě velmi mladého oboru: „Co by česká hudební věda archivem
všechno získala, lze těžko vypočítati; nejlépe jest naznačiti to slovem: všechno." Hudební
archiv by se měl stát i institucí vychovávající muzikologický dorost, centrem rozvoje celého
oboru, jenž by tak pro český národ představoval „zisk věcný, avšak též mravní", a to
proto, že „odstranil by z celého oboru našeho písemnictví povrchnost, jež mu neslouží ke
cti". Nejedlý však soudí, že obě veřejné knihovny disponující největším počtem muzikálií
- knihovna univerzitní a muzejní - se těžko stanou základem takovéhoto hudebního archivu:
ideální se mu v daném směru jeví soukromá sbírka Horníkova.6 7
Líhní úžeji zaměřeného hudebněmuzeologického myšlení se v evropském, a tak i celosvětovém/
měřítku staly České země, přesněji řečeno prvorepublikové Československo.
6 5
KÖNIG, Bohumír. Další úkoly musea pro budoucnost. Věstník českoslovanských museí a spolků archaelogických
1897, roč. 2, č. 8, s. 113-114. Zvýraznil M.Z.
6 6
JENÍČEK, Václav V. Několik slov k našemu pracovnímu programu. Českoslovanské letopisy musejní
1903, roč. 1, s. 1-4.
6 7
NEJEDLÝ, Zdeněk: Český hudební archiv. Česká revue 1907, roč. 1, č. 1, s. 16-20.
28
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Debaty o hudebním muzejnictví zde probíhaly již před první světovou válkou a těsně po
ní,6 8
až do roku 1919 však nebyly hlubší snahy založit sběr českých hudebních muzeálií či
obecně české hudební muzejnictví na teoretických základech: tedy vytvořit hudební muzeologii.
Rok 1919 představuje zlom, jelikož tehdy muzikolog a kulturní historik Vladimír
Helfert (1886-1945) bezprostředně po svém příchodu do Brna zakládá Hudební archiv při
Moravském muzeu,69
a činnost tohoto archivu pak systematicky organizuje na teoretickém
základě, jejž formuluje v četných textech.70
Hudební archiv Moravského muzea zaměřoval
svou sbírkotvornou činnost na „rukopisné hudebniny, dopisy a listiny vztahující se k hudbě,
divadelní cedule a programy koncertů, libreta operní a oratorní, rukopisné katalogy hudebních
sbírek a hudebních knihoven, podobizny hudebníků a hudební nástroje historicky
cenné".7 1
DALŠÍ ZDROJE
Helfertovým dosud nejúplnějším, i když v mnoha ohledech problematickým životopisem
je kniha Rudolfa Pečmana Vladimír Helfert (Brno, 2003). Pečman rovněž napsal monografii
Jana Racka, svého učitele.
Pro Helferta bylo hudební muzeum základní institucí umožňující hudebněhistoriografickou
práci, a sice shromažďováním, evidencí a ochranou hudebních památek, najmě ovšem hudebnin.
V článku z roku 1925 Helfert volal po systematické evidenci hudebních památek,
jaká je běžná v jiných historických vědách a bez níž nemůže česká hudební historiografie
smysluplně existovat.72
Hudební muzeologie (i když takto nenazývaná!) znamenala pro
Helferta především metodologii a metodiku hudebního muzejnictví - s ohledem na jeho
výše zmíněnou služebnou funkci. Helfertův hlavní přínos se proto týkal aplikované hudební
muzeologie, ovšem i s některými přesahy do hudební muzeologie teoretické. A - jako i pro
mnohé pozdější české hudební muzeology - byla Helfertovi hudební muzeologie de facto
6 8
Zásadní (i programové) texty rodící se české hudební muzeologie: HŮLKA, Karel. O našich povinnostech
k české starší hudbě. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1908. HELFERT, Vladimír. Hudební
věda a naše hudební poměry. Smetana 1910-1911, roč. 1, s. 4; HELFERT, Vladimír. Hudební věda na naší
universitě. Smetana 1910-1911, roč. 1, s. 71-74; NEJEDLY, Zdeněk. Český hudební archiv. Česká revue
1907, roč. 1, č. 1, s. 16-20; NEBUSKA, Otakar. Na záchranu hudebních památek. Hudební revue 1909,
roč. 2, s. 314-317; ŠILHÁN, Antonín. Pražské hudební knihovny. Přítomnost 1912, roč. 10, s. 6-7; CMÍRAL,
Adolf. Čs. hudební museum. Cesta 1918-1919, roč. 1, s. 829-831, 857-858.
6 9
Z nejnovějších prací srov. zejm. PIVODA, Ondřej. Vladimír Helfert, zakladatel Hudebního archivu Moravského
zemského muzea. Musicologica Brunensia 2016, roč. 51, č. 2, s. 127-137.
7 0
BOŽENEK, Karel. Hudebně historiografická práce v muzeu. Časopis Slezského muzea, série B, 1972,
roč. 21, č. 1, s. 25. Srov. též NOVÁK, Přemysl. Vladimír Helfert - tvůrce Janáčkova archivu: dokumenty a
korespondence. Brno: Filosofická fakulta, 1959. Helfertovu bibliografii viz zde: POLEDŇÁK, Ivan. Soupis
prací Vladimíra Helferta. Musikologie 1958, č. 5, s. 253-313.
7 1
BOŽENEK, Karel. Hudebně historiografická práce v muzeu. Časopis Slezského muzea, série B, 1972,
roč. 21, č. 1, s. 25.
7 2
HELFERT, Vladimír. Pro soupis hudebních památek. Časopis Matice moravské 1925, roč. 49, č. 1-4, s.
537-538.
29
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
pomocnou vědou hudební historiografie. Jak píše Boženek, Helfert se „ve své koncepci
[... ] již ztotožňuje se současnými základními principy obecné muzeologie - tj. požadavkem
selekce pramenů, jejich tezaurace a prezentace, jejichž teoretickému vymezení se dopracovává".7
3
Práce s hudebním pramenem notopisné povahy pak má podle Helferta vrcholit
jeho rozezněním, stylově přiměřenou interpretací. Helfert si však uvědomoval i důležitost
dokumentace hudební současnosti. V temže zlomovém roce 1919 rovněž svolal schůzi slovenských
hudebních konzervátorů, jejímž cílem bylo vybudovat na Slovensku obdobnou
instituci - Ústřednu slovenských hudebních konzervátorů.7 4
V roce 1927 Helfert publikoval metodologickou studii Hudební archiv zemského muzea
v Brně, v níž se především zabýval určením rozsahu hudebních pramenů.7 5
Již předtím publikoval
několik hudebněmuzeologických studií, výzev a metodických esejů.7 6
V pozdním
syntetickém díle Státní hudebně-historický ústav se pak zabýval funkcí a posláním příslušné
modelové instituce a upřesnil zde poznatky obsažené v práci z roku 1927.77
Hlavní
funkcí státního hudebněhistorického ustavuje podle Helferta příprava pramenného materiálu
pro hudebněhistoriografický výzkum. Prameny hudební historiografie dělí na prameny
primární, tedy přímo vybízející k hudebněhistoriografickému zpracování („notové záznamy,
teoretické spisy hudební, traktáty, inventáře hudebních sbírek, libreta i synopse a
speciální písemné záznamy o hudbě /např. rukopisné hudební kroniky/ a hudební nástroje"),
a sekundární, tedy určené hlavně pro obecněhistoriografický výzkum („zápisy o
hudbě nebo hudebnících, roztroušené v pramenech obecně historických /např. v matrikách,
pozemkových knihách, účtech, relacích apod./"). Hudební „archiv" se podle něj má orientovat
na prameny primární.
Své pohledy na hudební archiv a hudební muzeum Helfert syntetizoval v Pazdírkově
hudebním slovníku naučném, kde rovněž podal přehled dobového hudebního muzejnictví.
„Hudební archiv" dle jeho vymezení je
„soust, sbírka nud. pramenů, tj. všeho, co přispívá k poznání dějin hudby: nud. díla rkp. i tištěná
díla v pův[odních] vydáních, operní a oratorní libreta, zprávy o hudbě a hudebnících, listinný a
obrazový materiál, jenž se vztahuje k hudbě. Nástroje, pokud tvoří samost. skupinu, bývají předmětem
museální úschovy. H. a. uschovává takové památky, aby byly trvale zachovány a činí je
přístupnými vědeckému studiu. Často se jménem h. a. mylně označují knihovny, kt. slouží běžné
potřebě vypůjčovatelů."7 8
7 3
BOŽENEK, Karel. Hudebně historiografická práce v muzeu. Časopis Slezského muzea, série B, 1972,
roč. 21, č. 1, s. 25.
7 4
K němu se vyjádřil mj. v článcích: HELFERT, Vladimír. Dotazník o hudebních památkách. Věstník moravského
musea zemského v Brně 1921, roč. 1, č. 1-3, s. 38-39; HELFERT, Vladimír. Evidence hudebních
památek. Věstník moravského musea zemského v Brně 1921, roč. 1, č. 3, s. 30-34.
7 5
HELFERT, Vladimír. Hudební archiv zemského musea v Bmě. Časopis Moravského musea 1927, roč.
51, s. 369. Přetištěno in: HELFERT, Vladimír. O české hudbě. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury,
hudby a umění, 1957, s. 22-34.
7 6
HELFERT, Vladimír. Pro hudební památky. Hudební věstník 1926, roč. 19, č. 1, s. 3-4.
7 7
HELFERT, Vladimír. Státní hudebně-historický ústav. Praha: Umělecká beseda, 1945.
7 8
V. H. [HELFERT, Vladimír]. Hudební archiv. In: Gracian Cernušák (ed.). Pazdírkúv hudební slovník naučný
I. Část věcná. Brno: Ol. Pazdírek, 1929, s. 158-159.
30
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Pojem „musea" - příznačně bez prívlastku „hudební"! - definuje slovníkové heslo, jež
zřejmě napsal Emil Axman společně s Vladimírem Helfertem:
„Musea, jež obsahují různé památky hud. umění, jsou v četných větších městech celého světa.
Zvláštním zájmem upoutávají tu sbírky hud. nástrojů, jež nejsou určeny praktické potřebě, nýbrž
věd. studiu. V Československu je největší sbírka toho druhu v Národním museu v Pr[aze]. [...] Ve
st[átní] kons[ervatoři] pražské je sbírka nástr., jež vyšly za trvání ústavu z užívání [...]. Několik
zajím[avých] kusů mát[éž] klášter strahovský. [...] Ze soukr. sbírek venkovských vyniká lobkovická
v Roudnici [...]. Jednotlivé kusy a menší sbírky jsou kromě toho v krajinských m[usejích],
na někt. zámcích a v klášterních kůrech . Zatím chybí jejich soustavná evidence. Na Mor. a ve
Slezsku se ji snaží zjednati Hud. archiv zemsk. musea v Brně [...] Mnohem bohatší a soustavnější
sbírky [hudebních nástrojů] jsou v cizině. [... ] Vedle těchto obecných [sic!] sbírek jsou četná
m[usea] speciální, věnovaná různým tvůrčím zjevům. [...] Dále sbírky jiných památek hud[ebních],
jako jsou na př. sbírky víd[eňské] Gesellschaft der Musikfreunde, ve Frankfurtě nad Mohanem
hud.-hist. m[useum] Fr. Nie. Manskopfa a m[useum] P. Hirsche, v Norimberce Deutsches
Sängermuseum a mn[ohá] j [iná] ."7 9
Jak vidno, Helfert a Axman8 0
vymezují dva hlavní typy paměťových institucí orientovaných
na hudbu - tedy hudební „archiv" a „museum" - na základě charakteru sbírkových
předmětů, přičemž je vlastně vůbec nezajímá jejich institucionální povaha: archiv se orientuje
na písemné a obrazové (dvojrozměrné) hudební nebo s hudbou související prameny,
muzeum na hudební nástroje (tedy typický druh hudebních pramenů trojrozměrných).
Kromě toho oba muzikologové řadí pod pojem (hudební) „museum" jako jeho
zvláštní druh i muzea monografická („speciální"), především památníky skladatelů.8 1
Helfertem redigovaný brněnský sborník Musikologie hned v prvním roce své existence
(1938) příznačně věnoval mnoho prostoru přehledu hudebněmuzejních institucí.8 2
Za
první republiky vznikly i jiné texty zabývající se hudebním muzejnictvím (např. Adolf
Cmíral volal po účelné organizaci veřejných hudebních knihoven, Jaroslav Ušák rekapituloval
přínos brněnského Hudebního archivu),83
Helfertův přínos je však v této oblasti stě­
žejním.
7 9
E. A. [AXMAN, Emil - Vladimír HELFERT]. Musea. In: Gracian Černušák (ed.). Pazdírkův hudební
slovník naučný I. Částvěcná. Brno: Ol. Pazdírek, 1929, s. 250-251. První polovina heslaje podepsána šifrou
„E. A.", druhá polovina hesla není podepsána.
8 0
Z dalších Axmanových textů viz např. AXMAN, Emil. Hudební archiv Národního musea. Musikologie
1938, roč. 1, s. 144-145. AXMAN, Emil. Bendliana v zemském museu. Smetana 1913, roč. 4, č. 15-16, s.
225.
8 1
Dále srov. hesla „Hudební archiv zemsk. musea" a „Knihovna hudební" v Pazdírkově hudebním slovníku
naučném.
8 2
Kromě jinde zmíněných studií: Hudební archiv Olomouckého arcibiskupství v Kroměříži. Musikologie
1938, roč. 1, s. 149-150. HAŠEK, Vladimír. Hudební archiv v Českém Krumlově. Musikologie 1938, roč.
1, s. 150-151. V. H. [HELFERT, Vladimír]. Posmrtná výstava Jana Levoslava Belly v Bratislavě. Musikologie
1938, roč. 1, s. 151-152.
8 3
Např. CMÍRAL, Adolf. Veřejné knihovny hudební. Hudební výchova 1921, roč. 2, s. 55-56; UŠÁK, Jaroslav.
Hudební archiv. Hudební věstník 1935, roč. 28, č. 1, s. 12-13. R. S. Péče o hudební památky na Moravě.
Hudební věstník 1936, roč. 29, č. 4.
31
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
V základní prvorepublikové příručce pro vlastivědná muzea se psalo, že tato mají
„poskytovati ucelený a všestranný obraz své zájmové oblasti", mají míti ráz široce „kulturně
historický" a mají být „co nejvíce popularisační".8 4
Hudba je v příručce dále zmiňována
coby součást široce pojatého „kulturně-historického" zájmu vlastivědným muzeí,
jenž má ovšem co nejvíce dokumentovat i současnost; v oblasti „kultury města" je to
„hudba" coby součást „činnosti osvětové", implicitně pak snad též hudba coby součást
„slavností"; v oblasti „kultury venkova" je to „píseň, hudba, tanec";85
dále zde figurují
„sbírky písní" coby položka v sekci „ostatní lidové umění a dokumenty duchovní kul­
tury".86
Helfertovu koncepci hudebněmuzejní práce dále rozpracoval j eho žák Jan Racek.87
Po
studii z roku 193588
a jiných, příležitostných textech89
se zejména v práci Organisace a
vědecké poslání moderního hudebního archivu z roku 1937 pokusil specifikovat hudebněhistoriografickou
práci s historickými prameny.90
Klíčovou institucí je pro Racka hudební
archiv, pomocnou institucí pak hudební knihovna. V první z nich hudební historik
nachází primární prameny, ve druhé pak prameny sekundární. Hudební archiv „je přímým
zdrojem hudebně vědného bádání"; zde uložené „památky a písemnosti mají výlučně povahu
pramennou, shromažďují materiál většinou vědecky dosud nezpracovaný a kriticky
nezhodnocený. Jejich funkce a poslání má proto také mnohem menší duplicitu, než je
tomu u knihoven". Naproti tomu hudební knihovna „poskytuje badateli pouhý doplněk
k jeho poznatkům, které získal přímým studiem hudebních pramenů".9 1
Ve vymezení rozsahu
sbíraných pramenů v hudebním archivu Racek vychází z Helferta, upřesňuje však
jeho koncepci: kromě hudebního archivu v užším slova smyslu („vědecký ústav, který
shromažďuje, vědecky popisuje a odborně konzervuje soustavný soubor hudebních památek
/not, písemností, libret, obrazů, teoretických děl atd./ psaných a tištěných") je součástí
takovéto instituce také oddělení muzejních památek, historických hudebních nástrojů a
výtvarných předmětů („portréty hudebníků a obrazový materiál", „fotografický archív,
deskový a filmový") vztahujících se k hudební kultuře minulých dob.9 2
I nadále se však
jednalo primárně o teorii a metodiku hudebního archivu, nikoliv muzea. V roce 1937
8 4
LÁBEK, Ladislav. Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná. Praha: Národopisná
společnost českoslovanská, 1927, s. 7.
8 5
LÁBEK, Ladislav. Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná. Praha: Národopisná
společnost českoslovanská, 1927, s. 51.
8 6
LÁBEK, Ladislav. Nástin praktické museologie pro krajinská musea vlastivědná. Praha: Národopisná
společnost českoslovanská, 1927, s. 55.
8 7
Srov. zejm. STRÁNSKÝ, Zbyněk Z. Hudební muzejnictví v díle Jana Racka. Muzeologické sešity 1976,
roč. 6, s. 193-198.
8 8
RACEK, Jan. Organisace hudebně-vědeckého bádání na Moravě. Tempo 1935-1936, roč. 15, s. 122-124.
8 9
RACEK, Jan. Jak se zachraňují památky naší staré hudby. Lidové noviny 1933, roč. 41, č. 15 (24. 6.), příloha,
-ek [RACEK, Jan]. Hudební archiv Zemského musea v Brně. Musikologie 1938, roč. 1, s. 145-149.
RACEK, Jan. Janáčkova pracovna v zemském museu v Brně. Národní politika 1939, roč. 57, č. 208 (28.
7.). Srov. též RACEK, Jan. Beethoven a české země. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964.
9 0
RACEK, Jan. Organisace a vědecké poslání moderního hudebního archivu. Brno: Zemské museum,
1937. Jedná se o zvláštní otisk z Časopisu Zemského musea v Brně 1937, roč. 30.
9 1
RACEK, Jan. Organisace a vědecké poslání moderního hudebního archivu. Brno: Zemské museum,
1937, s. 6.
9 2
RACEK, Jan. Organisace a vědecké poslání moderního hudebního archivu. Brno: Zemské museum,
1937, s. 7-9 ff.
32
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
vstoupil Racek do debaty o tzv. „dynamismus moravskoslezský", již uzavřel článkem, ve
kterém označil brněnský hudební archiv za základ poznání charakteru moravskoslezské
hudby.93
Třetí generaci brněnské muzikologické školy reprezentoval Jiří Fukač. Navázav na
Helferta a Racka, i on se ve svém raném spisu, vynikajících skriptech O studiu hudební
vědy, věnoval hudebnímu muzejničiví především s ohledem na hudebněhistoriografickou
heuristiku. Rozlišil pro tento účel tři instituce zabývající se sběrem a zpracováním hudebněhistorických
pramenů: „1) Muzea - ústavy zabývající se budováním sbírek nejrůznějšího
materiálu či pouze některých speciálních druhů předmětů, mimo jiné i různých druhů
hudebních pramenů, 2) archivy - soubory písemností a jiných pramenů, jež jsou ve
vztahu k minulé činnosti určité instituce úřední či veřejné povahy, 3) knihovny - ústavy
shromažďující systematicky veškerou či speciálně vybíranou literaturu."94
Sféru hudebního
muzejnictví tedy, jako už jeho předchůdci, vymezil především s ohledem na materiál,
kterým se zabývá a který, coby pomocná disciplína, chystá pro hudebněhistoriografický
výzkum: jedná se o památky a dokumenty převážně hmotné kultury, typicky o hudební
nástroje a ikonografický materiál (naproti tomu písemnosti jsou typické pro archivy
a knihovny). Druhé hlavní specifikum hudebního muzejnictví viděl mladý Fukač v zúženém
záběru sbírkotvorné činnosti: muzea sbírají předměty, které se vztahují k nějakému
konkrétnímu místu, osobě, události apod., sbírají je s ohledem na jejich vzájemný vztah a
coby jedinečné exempláře, hmotné doklady typické pro určitý hudebněkulturní jev; naproti
tomu pro archivy a knihovny je podle Fukače typický univerzalismus sběru (archivy
provádějí sběr muzikologických pramenů systematicky, zatímco muzea sbírají převážně
cenné exempláře). Fukač zároveň kritizoval dobovou roztříštěnost pramenné báze, zmatek
v kompetencích a pojmosloví jednotlivých institucí, problémy spojené s dokumentací
a katalogizací jejich fondů atd.
Význam brněnské hudebněhistorické školy pro hudební muzeologii shrnul Boženek
následujícími slovy: „Realizovala požadavky V. Helferta a vytvořila hudebně historické
pracoviště muzejního typu na evropské úrovni. Položila základy k teoretickému řešení
problémů souvisejících s touto prací a její hlavní přínos je především v řešení metodiky a
organizace této práce."9 5
V prakticky orientované Příručce vlastivědné práce z roku 1941 se píše, že „úkolem
vlastivědného výzkumu jest také věnovati bedlivou a soustavnou pozornost vývoji a nynějšímu
stavu kulturního života kraje a obce po všech stránkách". Mezi ně patří také „vývoj
pěstování hudby v kraji nebo obci (pěvecké a hudební spolky, jejich činnost, programy
koncertů, soupis hudebních památek, notového materiálu, zejména staršího, ale i
9 3
RACEK, Jan. O dynamismus moravskoslezský. Moravská orlice 1937, roč. 75, č. 92 (18. 4.). Dále se
k muzejní problematice věnuje jiný příspěvek do oné debaty, a sice: KOŽÍŠEK, A. J. O záchranu hudebních
památek země Moravskoslezské je postaráno. Moravská orlice 1937, roč. 75, č. 80 (4. 4.).
9 4
FUKAČ, Jiří. O studiu hudební vědy, s. 113.
9 5
BOŽENEK, Karel. Hudebně historiografická práce v muzeu. Časopis Slezského muzea, série B, 1972,
roč. 21, č. 1, s. 28.
33
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
z přítomné doby, sbírky hudebních nástrojů, seznamy skladatelů a výkonných hudebníků
z kraje a obce, jich písemné pozůstalosti, soupisy jejich prací, jejich paměti a pod.)".
Vlastivědný výzkum si však má všímat také hudební kultury v širším slova smyslu lidové,
do níž patří „místní zábavy (taneční, posvícenské, masopustní [...])", ale též „rozšíření a
vliv rozhlasu", a samozřejmě i „vývoj divadelní činnosti".9 6
To vše s hudbou souvisí.
Mezi předměty „lidopisného výzkumu" potom patří lidová hudba. „Značnou vědeckou
cenu mají různé rukopisné zpěvníky lidové, notové sešity venkovských muzikantů, podrobný
sběr a popis lidových hudebních nástrojů, zprávy o známých lidových hudbách
v kraji, o cestách místních muzikantů do ciziny a jejich zkušenostech a úspěších, případně
jejich písemné paměti, o potulných sumářích a pod. Nemělo by smyslu zatajovati v tomto
výzkumu stinné stránky lidové povahy". Nejvděčnější oblastí lidové hudby jsou pro vlastivědného
výzkumníka lidové písně.9 7
Pro vlastivědného (muzejního) pracovníka je důležité
se orientovat v pomocných vědách historických a „vědách příbuzných", a osvojit si
jejich základní poznatky; mezi ony příbuzné vědy patří psychologie, filosofie, dějiny
umění, sociologie, filologie, etnografie - nikoliv však muzikologie.98
V padesátých letech i později do debat o hudebním muzejnictví, hlavně organologickém,
a do rodící se hudební muzeologie zasáhl i vůbec první vedoucí Muzea české hudby
Alexander Büchner,9 9
dále též Jakub Pavel svým rekapitulačním textem1 0 0
a Oldřich
Pulkert.1 0 1
V obnovené brněnské Musikologii vyšlo roku 1955 - v návaznosti na předválečnou
tendenci sborníku - několik rekapitulačních textů o hlavních hudebněmuzejních
institucích.1 0 2
Z doby kvasu, již představovala i v hudební muzeologii šedesátá léta, třeba
zmínit ještě jednu práci M . K. Černého.1 0 3
9 6
ROUBÍK, František. Příručka vlastivědné práce. Praha: Jan Stene, 1941, s. 85-87.
9 7
ROUBÍK, František. Příručka vlastivědné práce. Praha: Jan Stene, 1941, s. 89.
9 8
ROUBÍK, František. Příručka vlastivědné práce. Praha: Jan Stene, 1941, s. 33-34.
9 9
Zejm. BÜCHNER, Alexander. K problematike hudobného múzea. Múzeum 1953, roč. 1, č. 4, s. 74-78.
BÜCHNER, Alexander. Ochrana hudebních archivů a nástrojů. Zprávy památkové péče 1955, roč. 15, č.
10, s. 105-110. BUCHNER, Alexander. Hudební oddělení Národního muzea. Musikologie 1949, roč. 1, s.
269-265. BUCHNER, Alexander. Hudební oddělení Národního muzea v Praze v letech 1949-1953. Musikologie
1955, roč. 4, s. 263-265. BUCHNER, Alexander. Hornimanovo muzeum a problémy etnoorganologie.
Časopis Národního muzea 1965, roč. 134, s. 34—10. BUCHNER, Alexander. Kuriózní automatofonv
uměleckém kabinetu císaře Rudolfa II. Časopis Národního muzea 1966, roč. 135, s. 188-196. BÜCHNER,
Alexander. Problém podnikových muzeí starých hudebních nástrojů v Lubech a Kraslicích. Hudební nástroje
1970, roč. 7, s. 37. BUCHNER, Alexander. Leningradské muzeum hudebních nástrojů L, II. Hudební
nástroje 1971, roč. 8, s. 102, 140. BUCHNER, Alexander. Hudební násttoje v maďarském Národním muzeu
v Budapešti. Hudební nástroje 197'4, roč. 11, č. 4, s. 99-100. Srov. též [BUCHNER, Alexander]. Seznam
publikovaných prací dr. Alexandra Buchnera (z let 1937-1981). Hudební nástroje 1981, roč. 18, č. 4,
s. 148-151.
100 PAVEL, Jakub. Výsledky péče o hudební památky od r. 1945. Zprávy památkové péče 1960, roč. 20, č.
2, s. 92-94.
1 0 1
PULKERT, Oldřich. Dokumentace hudby ajejí účel. Hudební věda 1962, roč. 3-4, s. 148-153.
1 0 2
STRAKOVÁ, Th[eodora]. Hudebně historické oddělení Moravského musea v Brně. Musikologie 1955,
roč. 4, s. 259-262. BUCHNER, Alexander. Hudební oddělení Národního musea v Praze v letech 1949-
1953. Musikologie 1955, roč. 4, s. 263-265. WAISAR, Alfons. Museum Bedřicha Smetany 1952-1953.
Musikologie 1955, roč. 4, s. 266-271.
1 0 3
CERNY, M. K. Dokumentace hudebního života - ještě nikoliv bez otázek. Hudební rozhledy 1964, roč.
15.
34
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
V roce 1964 publikoval Jaroslav Vaničky, v té době ředitel Muzea české hudby, esej,
zabývající se vztahem hudebního muzejnictví k hudebněhistorické heuristice. První zmíněnou
oblast vědecké praxe chápe jako svého druhu specializaci druhé, a tedy jako pomocnou
aktivitu hudební historiografie i jiných disciplín muzikologie. Hudebněmuzejní
sbírkotvorná činnost tak podle Vanického předně musí pružně reagovat na změny probíhající
v muzikologickém výzkumu; typicky se to týká novějšího zájmu muzikologie o populární
a užitkovou hudbu. Poměrně inovativní byl v dané době Vanického důraz na reprodukované
(rozezněné) hudební dílo coby pramen, a tedy i předmět muzejního zájmu:
reprodukované hudební dílo je totiž „projev života díla, jeho existence, a proto z hlediska
společensko historického základní pramen". V tomto ohledu prý zatím funkci muzea do
značné míry supluje rozhlas se svými archivy.1 0 4
Do vývoje hudební muzeologie zasáhl významně - i když v kontextu jeho celkového
díla jen okrajově - také Zbyněk Z. Stránský (1926-2016). Nutno zde připomenout, že
Stránský byl původním vzděláním muzikolog (žák Rackův a Stědroňův) a že v mládí působil
v Muzeu Antonína Dvořáka; mj. byl autorem několika scénářů hudebněmuzejních
výstav a expozic (z nichž snad nej zajímavější je experimentální výstava „Koncert: Janáčkovo
kvarteto" z roku 1976).105
Ve studii z roku 1969 se zabýval funkcemi hudebních oddělení
v regionálních muzeích, nutností jejich zakládání a posilování. Stránský konstatuje,
že dosud se hudebněmuzejní činnost rozvíjela hlavně ve velkých muzeích, pražském N M ,
brněnském M Z M a opavském SZM. „Pro všechna tato pracoviště," píše, „je charakteristické,
že jejich sbírkotvorný program osciluje mezi obecně až regionálně hudebně historickou
tematikou." Naproti tomu v činnosti monografických („pamětních") muzeí, tedy
památníků a pamětních síní zaměřených na jednotlivé skladatelské osobnosti, „příliš dominuje
kulturně pamětní aktivita nad globální muzejní prací"; mnohá z nich, zejména
„detašované památníky, proto „mají pouze kulturní funkci", a musíme je tudíž „důsledně
odlišovat od vlastních hudebně muzejních institucí jako ústavů". Stránský se dále podrobněji
věnuje problematice „úrovně sbírkových fondů", již považuje za stěžejní, a prezentačním
formám. Příčiny neuspokojivého stavu v obou oblastech a v regionálním hudebním
muzejnictví vůbec vidí především v nezájmu příslušných ústavů o regionální hudební
problematiku a v slabém teoretickém a organizačním zázemí hudebního muzejnictví.
Mezi hlavní předpoklady řešení této situace řadí vytvoření hudební muzeologie coby samostatné
speciální muzeologie, která bude primárně vycházet z obecné muzeologie a až
sekundárně z hudební vědy. V této souvislosti Stránský rovněž zmiňuje svou starší práci
Základy hudební muzeologie,106
jež však bohužel zůstala v rukopisné podobě (ostatně
stejně jako Stránského vrcholné syntetické dílo, habilitační práce De museologia). Dále je
podle Stránského třeba vytvořit na tomto teoretickém základě síť hudebněmuzejních pracovišť
a institucí, v níž by instituce centrální a regionální kooperovaly na základě přesně
1 0 4
VANIČKY, Jaroslav. K metodám muzejní práce. Hudební rozhledy 1964, roč. 17, č. 12, s. 501-502.
1 0 5
DOLÁK, Jan - Jana VAVŘIKOVA. Muzeolog Z. Z. Stránský: Život a dílo. Brno: Masarykova univerzita,
2006, s. 34-36.
1 0 6
Ve Stránského dosud nejúplnější bibliografii není zmíněna, viz DOLÁK, Jan - Jana VAVRIKOVÁ. Muzeolog
Z. Z. Stránský: Života dílo. Brno: Masarykova univerzita, 2006, zejm. s. 28-29.
35
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
rozdělených funkcí. Je ovšem také nutné zainteresovat mladé muzikology k práci v regionálních
muzeích, a poskytnout jim v daném ohledu odpovídající vzdělání.1 0 7
Z téhož roku jako zmíněná studie Stránského pochází také příspěvek Bohumíra Štědroně,1
0 8
vedle Racka čelného představitele druhé generace brněnské muzikologické
školy. Oba texty vznikly z referátů pronesených v rámci malé konference, konané u příležitosti
výstavy „Hudba Vyškovská".1 0 9
Nikoliv náhodou: tato výstava, realizovaná Muzeem
Vyškovská a vycházející ze scénáře Z. Z. Stránského,1 1 0
byla vůbec první českou
muzejní akcí zaměřenou na komplexní dokumentaci hudební kultury jednoho určitého regionu.
Tak i Stědroňova esej se obecně zabývá nutností hudebních oddělení v regionálních
muzeích.
Dlouholetý ředitel Muzea B. Smetany a Muzea české hudby Miloslav Malý se v anglicky
psané studii z roku 1972 pokusil o fundamentální vymezení hudebního muzea a
hudebněmuzejní práce. „Muzeum hudby" je podle něj „vědeckým ústavem uměnovědného
typu, jehož základem jsou hmotné doklady, které vznikají jako nedílná součást hudební
produkce a reprodukce, v souvislosti s celospolečenským vývojem, a jehož cílem je
především hudebněvědný výzkum těchto dokladů za účelem jejich prezentace, zejména
formou kritických vydání a hudebních expozic." Oněmi hmotnými doklady jsou prameny
(předměty), jež Malý dělí na přímé (hudební) a nepřímé (mimohudební). Hlavní místo
v hudebním muzeu mají prameny přímé, a z nich nejvýznamnějším typem je notový autograf.
Tento typ pramene totiž údajně „zastupuje tvůrčí subjekt autora, interpreta i posluchače
[sic!] v nej autentičtější podobě a vypovídá o funkci hudby ve společnosti. Tím, že
vyzařuje energii, kterou je nabit, - můžeme mluvit o vnitřním napětí tektonických sil, poutá
k sobě další a další doklady, především nototisk a zvukový záznam." Tyto dva typy
přímých pramenů jsou vedle autografního notopisu nej důležitější. K nim se připojuje typ
čtvrtý, hudební nástroj. Jeho „výpovědi o hudbě" jsou však podle Malého „poněkud omezené".
Nepřímé prameny - do nichž spadá teoreticky všechno, co v nějakém kontextu nějak
souvisí s hudbou, a může tak doplňovat prameny přímé - jsou „pro muzeum hudby
kořením, které mu dodává vůni". Mají zároveň vysokou „hodnotu noetickou, neboť jejich
prostřednictvím můžeme poznávat i ty stránky hudby a hudebního života, které by jinak
unikly naší pozornosti, nebo, které by byly samotnou hudbou přímo nedoložitelné". Hudební
sbírku Malý vymezuje jako strukturu „stále se měnících relací a funkcí" vyplývající
z „tektonických sil", kterými „jsou v různé míře nadány všechny druhy hudebních i mimohudební
ch dokladů". „Muzejní výzkum" potom slouží k „odhalení" těchto „tektonických
sil". V oblasti hudebních muzeí (coby služebných institucí hudební historiografie)
1 0 7
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav. Hudba v regionálních muzeích. Zprávy Muzea Vyškovská 1969, č. 78, s.
26-32. Z dalších Stránského souvisejících prací srov. např. STRÁNSKÝ, Zbyněk Z. Umění a muzeum
v kontextu perspektivy lidstva. Muzeologické sešity 1981, roč. 8, s. 15-25.
los šxĚDROŇ, Bohumír. O nutnosti uměnovědného, zvláště hudebního oddělení v muzeu. Zprávy Muzea
Vyškovská 1969, č. 78, s. 33-38. Z prací téhož autora dále zmiňme zejm. STEDRON, Bohumír. O Slezský
hudební archiv. Slezský sborník 1953, roč. 51, č. 1, s. 97-98.
109 VETTERL, Karel - Bohumír ŠTĚDROŇ (edd.). Hudba Vyškovská. Vyškov: Muzeum Vyškovská, 1968.
1 1 0
DOLÁK, Jan - Jana VAVŘÍKOVÁ. Muzeolog Z. Z. Stránský: Život a dílo. Brno: Masarykova univerzita,
2006, s. 35.
36
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
pak muzejní výzkum probíhá v podobě „vnitřní" a „vnější kritiky pramene", a syntézy
takto získaných poznatků. Syntéza pak „muzeologickým směrem vede k muzejní presentaci
pramenů. Její formy jsou především dvě: kritické vydání hudebních pramenů a dokumentace
a hudební expozice, včetně demonstrace ať už produkcí nebo reprodukcí hudby.
Kritická vydání pramenů jsou dnes na prvním místě, protože nejbezprostředněji slouží
hudbě." Pokud jde o zařazování znějící hudby do expozic, byla jí „získána rozhodující
síla, dovršující proces poznání, a to síla vysoké emocionality, která se však v expozici poněkud
více osamostatňuj e[,] než připouští proporce s ohledem na hmotný materiál. Proto
je s ní třeba maximálně šetřit a nasadit ji v uzlových bodech prohlídky, nebo na začátku a
v závěru (na začátku jen fragmentálně navozením situace, na konci a v uzlových bodech
jako znělý exponát)." Zvláštním, hybridním typem na pomezí divadla, vzdělávací instituce
a muzea, tehdy v Československu hojně využívaným, bylo tzv. divadlo hudby, jež
podle spojuje „slovní výklad, promítaný obraz a mimický projev".111
Karel Boženek (nar. 1938),112
muzikolog, muzeolog a muzejní pracovní, jeden z prvních
absolventů postgraduálního studia muzeologie v Československu (Stránského žák),
byl začátkem sedmdesátých let v českém a zřejmě i celosvětovém kontextu prvním, kdo
se pokusil formulovat hudební muzeologii jako samostatný vědní obor, mající svůj specifický
předmět, svou metodu a svůj cíl (přičemž hudební muzeologie byla již takto nazývána:
do té doby se nejčastěji mluvilo o „muzeologické praxi" hudební historiografie,
čímž se ještě umocňovalo služebné pojetí disciplíny). Hudební muzeologie byla pro Boženka
pomocnou vědou hudební historiografie - spolu s hudební paleografií, diplomatikou,
historickou organologií aj. Boženek reagoval na tehdy probíhající debaty české muzikologické
obce, přehodnocující hudební historiografii113
a usilující dobrat se vědeckého,
systematického a teoreticky odůvodněného přístupu k pramenné bázi hudební historie,
k jejímu „budování, shromažďování, zajištění, uchování a [...] využití".1 1 4
Zmatku pojmoslovnému
(„hudební muzeum", „archiv", „knihovna") odpovídal i zmatek kompetenční,
výsledkem čehož byla roztříštěnost pramenného fondu i jeho sběru.
Boženek ve své hlavní studii z roku 1972 přehodnotil dosavadní koncepci hudebněmuzejní
práce, jak ji vytvořila brněnská hudebněhistoriografická škola, pokusil se vytvořit
seriózní a systematickou teorii, metodologii a metodiku muzejní práce a její organizace,
jež by odpovídala novým požadavkům hudební historiografie (vzhledem k níž je hudební
1 1 1
MALÝ, Miloslav. Music Museum: Conception and Definition. Muzeologické sešity 1972, roč. 4, s. 45-
58 (cit. s. 53-55).
1 1 2
K osobnosti K. Božeka srov. zejm. STEINMETZ, Karel. Karel Boženek - opavský muzkolog a muzeolog,
zakladatel Hudebněhistorického oddělení Slezského zemského muzea. In: Karel Boženek - Karel
Steinmetz - Jan Mazurek. Hudba v rakouském/českém Slezsku v minulosti i přítomnosti. Ostrava: Ostravská
univerzita, 2018, s. 97-102. Kniha obsahuje i Boženkovu výběrovou bibliografii a reprint některýchjeho
starších studií.
1 1 3
Viz zejm. ČERNÝ, M. K. Hudební dílo z hlediska hudební historiografie. Hudební věda 1965, roč. 2, č.
3, s. 474-499. ČERNÝ, M. K. Předmět hudební historiografie. Hudební věda 1964, roč. 1, s. 577-607.
1 1 4
BOŽENEK, Karel. Hudebně historiografická práce v muzeu. Časopis Slezského muzea, série B, 1972,
roč. 21, č. 1, s. 23.
37
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
muzeologie v tomto pojetí pomocnou vědou) a jež by se opírala o teoretický, metodologický
a pojmoslovný aparát rodící se moderní obecné muzeologie. Pro pochopení kontextu
Boženkovy koncepce je rovněž třeba vzít v potaz, že šedesátá léta byla zároveň dobou,
kdy se muzeologie jako samostatný obor teprve rodila, a snažila se uhájit svou identitu.
Řešil se vztah muzeologie k ostatním vědám, hledala se odpověď na otázku, zdaje
muzeologie samostatný obor, či zda se jedná o aplikaci jiného vědního oboru v muzeu, či
o pouhou metodiku muzejní práce, nebo snad o disciplínu úplně zbytečnou. Boženek chápal
muzeologii jako jednu „z disciplín sféry dokumentace", spolu s „archivistikou" a
„bibliologií",1 1 5
což odpovídá faktu, že muzeum je jedním ze tří druhů institucí, které pečují
- každá svým způsobem - o pramenné fondy hudební historiografie.
Boženek především definoval hudební muzeologii jako samostatný obor v rámci pomocných
věd hudební historiografie, mající svůj vlastní předmět, metodu a cíl. Předmětem
hudební muzeologie je „vytváření vědecko-kritické pramenné báze hudební historio­
grafie".116
Takto definovaný předmět však platí i pro zbylé dvě, v té době již rozvinutější
pomocné vědy hudební historiografie (hudební lexikografii a bibliografii). Od nich se hudební
muzeologie odlišuje tím, že se zaměřuje na „hmotný vid pramene", zajímají „především
reálně existující podoba hudebně historického pramene". Takovéto artefakty totiž
„vypovídají o hudební skutečnosti mimo systém znakový i svou předmětnou formou".1 1 7
O jaké artefakty („doklady") se jedná? O „všechny písemné, předmětné, obrazové i akustické
(uchované ve zvukovém záznamu) výsledky a svědectví hudebního života, který
chápeme v celé jeho trojjedinosti (sféra produkční, interpretační, receptivní)."1 1 8
Jinde
Boženek definoval předmět hudební muzeologie jako „poznání primárního hudebně historického
pramene v předmětném vidu", které má „za pomoci metod selekce, tezaurace a
prezentace [...] připravit cíl, jímž j e na vědeckých základech zpracovaný veškerý hmotný
pramenný materiál, připravený k využití pro potřeby hudební historiografie".119
Cílem takovéto práce pak je „vytváření samostatných sbírkových fondů, které mohou
sloužit jako soubory pramenů hudební historiografie", přesněji řečeno „systematicky a
kriticky zpracované podklady pro faktografické deskripce, získané z hmotných vidů existence
hudebního díla ve společnosti i s obrazem jeho působení, které vytvoří základ a
podmínky k řešení otázek hudebně historiografické problematiky".120
Jinak řečeno je cílem
hudební muzeologie „připravit na vědeckých základech veškerý hmotný pramenný
materiál k využití pro potřeby hudebně historiografického výzkumu".1 2 1
Metoda hudební muzeologie je v Boženkově koncepci v úzkém obousměrném vztahu
s předmětem i cílem: proměny jednoho aspektu ovlivňují vždy i zbylé dva. Základem metody
hudební muzeologie je „identifikace hlavních charakteristických muzeálních znaků
1 1 5
Ibid., s. 29.
1 1 6
Ibid., s. 30.
1 1 7
Ibid., s. 30.
1 1 8
Ibid., s. 30.
1 1 9
Ibid., s. 30-31.
1 2 0
Ibid., s. 30.
1 2 1
Ibid., s. 38.
38
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
hudebního sbírkového předmětu". Metody hudební muzeologie jsou převzaty z aplikované
muzeologie, což vyplývá z funkce hudební muzeologie vzhledem k hudební historiografii:
jedná se tedy především o metody selekce, tezaurace a prezentace.
Selekce je výběr „hudebně historiografických pramenů v hmotném vidu". Přesněji řečeno:
„Hudební sbírka musí být již souborem selektovaných pramenů, vytvořená se specifickým
cílem, která má svoji vlastní strukturu podle povahy hudebního jevu, který má dokumentovat.
Proto u hudebně muzeologické dokumentace nepůjde jenom o pouhé sbírání
předmětů, ale o systematické metodické získávání a rozšiřování pramenné báze hudební
historiografie, a to nejenom z hlediska jej [í]ch dnešních potřeb."1 2 3
Dokumentační materiál
může představovat dosud nezpracovaný pramenný materiál pro hudební historiografii,
nebo materiál touto disciplínou již zpracovaný.
Zásadním problémem je definování pojmu „muzejní hudební sbírkový předmět".
Jedná se o „rozlišení zdroje pramenných informací a nositele dokumentačních informací".
V případě „hudebních muzeálií" (synonymum výše uvedeného termínu) platí - a to je zásadní
-, že „bude rozhodující především jejich originální hodnota, dokumentující konkrétní
stav hudebního vývoje, obsahující v sobě obecné a zároveň specifické rysy tohoto
procesu". Zde už vyvstává klíčová otázka hodnoty: v tomto případě je hodnota artefaktu
dána primárně jeho potenciální využitelností v hudebněhistoriografickém výzkumu současném
i budoucím. Zároveň platí, a to je podle Boženka další specifikum hudební muzeologie,
že „na rozdíl od jiných disciplín společenskovědních neuměnovědných, které se
zaměřují na předměty, u nichž primární funkce použití ve společnosti zanikla, si hudebně
historický pramen i ve funkci muzejního sbírkového předmětu udržuje vzhledem ke svým
vnitřním estetickým hodnotám [...] svoji společenskou platnost".124
Potom i selekce musí
probíhat na několika úrovních: „obecně hudebně historiografické", „hudebně estetické", a
té, která se vztahuje k vnitřní diferenciaci „speciálních dílčích oborů".1 2 5
Od „hudebního sbírkového předmětu" Boženek odlišuje „hudební sbírkový doklad",
což je sekundární forma, „která již nesplňuje požadavek přímé součásti prostředí a jevů
v originálním hmotném vidu, ale pouze formu primární nahrazuje složkou obsahovou a
jevy pouze dokládá fixací z vnějška". Pramen (jenž se v muzeu stává sbírkovým předmětem)
„vzniká přímo v procesu hudebně historického vývoje nezávisle na podnětech hudební
historiografie, dokument vzniká z podnětů hudebně historiografické praxe".126
Zde
doplňme, že současná teorie historické vědy pojímá pramen jinak, zdůrazňuje hledisko
intencionálni a konstruktivní: něco (hmotného či nehmotného) se stává pramenem tehdy,
chce-li někdo ono něco jako pramen pojímat.
1 2 2
Ibid., s. 38.
1 2 3
Ibid., s. 32-33.
1 2 4
Ibid., s. 33.
1 2 5
Ibid.
1 2 6
Ibid.
39
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
V přístupu k pramenu (za pramen je primárně považován notační zápis hudební
skladby) se hudební muzeologie odlišuje od hudební historiografie tím, že prvou disciplínu
zajímá hlavně „předmětná forma zápisu", kdežto pro druhou je tato forma pouze
předstupněm „znějící formy", hudebního „artefaktu", na nějž hudební historiografie především
soustřeďuje svůj zájem. Předmětná forma pramene - jakož i „forma [jeho] fixace",
„její výskyt a množství" - je pro hudební muzeologii „nositelem informace". A to
proto, že „určujícím faktorem u hudební muzeologie kromě informační hodnoty pramenů
je i rozsah jejich výskytu a formy dochování. Z toho vyplývá, že je nutno hudební dílo
v jeho pramenné fixaci postihnout a dokumentovat v celém jeho časovém prostředí existence,
tj. od doby jeho vzniku až po současnost, především se zachycením provenienčního
určení".1 2 7
Jinde Boženek píše, že nově se rozlišují dvě „sféry intonačního zvukového záznamu":
„1) dokumentační, zachycující specifičnost uměleckého výkonu v jedinečném
prostředí a jedinečnou formu existence hudebního díla; 2) konzervační, fixující z určitého
aspektu záměrnou zvukovou podobu díla ve zcela konkrétní materializované formě". A
dodává: „Tento druh dokumentace [...] můžeme označit po stránce kvalitativní za hudebně
historický pramen primární".1 2 8
Prameny coby sbírkové předměty (tedy prameny uchopené hudebním muzejnictvím)
dělí Boženek podle jejich „hmotného vidu" následovně:
„1) Prameny písemné uchovávající hudební dílo v podobě notačního zápisu a umožňující jeho živou
zvukovou realizaci, kterou jedině můžeme považovat za hudební artefakt.
2) Prameny zvukové, zachycující interpretační výkony jako dokument dobového provozování
díla.
3) Prameny objasňující vztahy skladatelů a interpretů k dané době.
4) Prameny postihující receptivní společenskou apercepci díla.
5) Prameny dokumentující materiální podmínky vzniku uměleckého artefaktu, především vznik a
vývoj instrumentáře."1 2 9
Další stěžejní metodou hudební muzeologie je podle Boženka tezaurace. Vychází z etymologie
slova „tezaurus", jež znamená něco, „co odděluje a zároveň uchovává".1 3 0
Smyslem
této metody je „uchování optimálního množství hudebně historických pramenů muzejní
hodnoty s požadavkem jejich ochrany". Tezaurace je „zajištění [hudebně historiografických
pramenů v hmotném vidu], [jejich] uchování a vědecké zpracování", je „tvorbou
hudebně historických sbírkových fondů - tezaurů - ve smyslu uchování hodnotového
charakteru hudebně historických pramenů. Přitom uchování tohoto materiálu nemá smysl
pouze ilustrativní, ale především hodnotový, dokumentující kvalitu úrovně hudebně historického
vývoje. Z toho vyplývá, že tezaurace nemůže být pouze metodou muzeografickou,
tedy metodou pouhé muzejní techniky [...], ale metodou, která vytváří předpoklady
1 2 7
Ibid., s. 34-35.
1 2 8
Ibid., s. 35.
1 2 9
Ibid., s. 34.
1 3 0
Ibid., s. 35.
40
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
pro vznik systematického pramenného fondu hudební historiografie, který je vždy z hlediska
hudebního života neúplný a musí být neustále doplňován."1 3 1
Tuto tezi Boženek doplňuje
slovy: „Tvorba hudebně muzejní sbírky je v podstatě tvorbou typu hudebně historické
skutečnosti, jehož vědecká interpretace umožňuje hudební historiografii konkrétní
poznání skutečnosti, kterou sbírka postihuje. Tvorba soustavy sbírky musí být ovšem založena
na základě strukturální shody s obsahovou totožností. I když sbírková soustava zastupuje
skutečnost, není s ní totožná a má být modelem, který charakterizuje vlastnosti
originálu."132
Třetí hlavní metoda, prezentace, je „vyvrcholením celého procesu", zároveň je však
podmíněna předchozími fázemi. Jedná se o „vlastní využití [hudebně historiografických
pramenů] pro vědeckou i uměleckou práci".1 3 3
Hlavní úkolem prezentace je „komunikace
získaných informací". Specifikem této metody je fakt, že „pracuje se samotným zdrojem
informací". Základem jsou především „ediční formy", dále se pracuje také s formami
„průvodními" (zejm. katalogy). Specifické formy představují „expozice nebo výstava hudebně
historického pramenného materiálu", jež „specificky muzejní formou komunikují
originální poznání [... ] materiálů. [... ] Prostředkem je zde zvláštní soustava prvotních hudebně
historických informačních zdrojů, reprezentovaná hudebně muzejními exponáty".
Důležitou formou - a doplňme: specificky hudebněmuzejní formou - prezentace je též
„slohově správná realizace skladeb obsažených ve [...] sbírkách s požadavkem jejich interpretace
na historických hudebních nástrojích".1 3 4
Dodejme zde, že Boženek se zmíněné
činnosti hojně a novátorsky věnoval: při muzikologickém oddělení Slezského zemského
muzea od roku 1983 pod jeho vedením fungoval komorní soubor Collegium musicum
Musei Silesiae, jenž prováděl skladby 14. - 16. století převáženě slezské provenience ze
sbírek muzea, a usiloval přitom o tzv. historicky poučenou interpretaci.
Boženek chápe hudební muzeologii - a v tom značně překonává brněnskou hudebněhistoriografickou
školu - siřeji jako teorii komunikace svého předmětu, jímž je „hudebně
historický proces jako celek v jeho hmotných formách".1 3 5
Právě orientace na tyto
hmotné formy - „originální hmotný dokumentační materiál" - představují klíčové specifikum
hudebního muzejnictví. Na takovéto objekty se hudebněmuzejní práce zaměřuje, aby
je připravovala pro hudební historiografii (to je pro Boženka její hlavní, nadřazená
funkce), ale proto, aby je nechávala takříkajíc mluvit samy za sebe: materiál v muzeu „je
zkoumán nejenom jako objekt poznání, ale současně i jako subjekt reprodukce tohoto po-
1 3 1
Ibid., s. 35-36.
1 3 2
Ibid., s. 36. Zvýraznil M Z .
1 3 3
Ibid., s. 38.
1 3 4
Ibid., s. 37.
1 3 5
Ibid., s. 31.
41
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
znání". V naznačených vztazích spočívá specifikum „hudebně muzeologických metod poznání".1
3 6
Z toho pak vyplývá, že „materiál informačně hodnotný z hlediska hudební historiografie
(např. edice pramenů) může být z hudebně muzeologického aspektu informačně
zcela sterilní".1 3 7
Hudební muzeologie je sice v Boženkově pojetí podřízena hudební historiografii,
ovlivňování obou disciplín je však obousměrné: „protože právě vytvářením pramenných
fondů ovlivňuje hudební muzeologie [nikoliv hudební muzejnictví - sic!] směr příštích
badatelských výzkumů hudební historiografie".138
Hudební muzeologie pak měla mít
blízko k tehdy módní teorii informací:
„Zabývá se [...] strukturou vlastností informace, přičemž obsah je záležitostí sekundární aje ponecháván
ke zpracování hudební historiografii i celému komplexu dalších muzikologických disciplín.
Sama hudební muzeologie zkoumá zákonitosti této činnosti, její teorii, metodiku, organizaci
i historii s cílem vypracovat optimální způsoby a prostředky pro sbírkotvornou činnost práci, analyticko-syntetické
zpracování materiálů, ochranu materiálů získaných z výzkumu i samotné zprostředkování
informace o hudebně historických pramenech."139
Boženek se ve své hlavní studii dotýká i problematiky muzeality, i když ji takto nena­
zývá:
„Příslušnost sbírkového materiálu jako předmětu hudební muzeologie nevyplývá jenom z jeho
vlastní podstaty, ale pouze z jeho vnitřního vztahu k hudebně historickému procesu. Tento vnitřní
vztah se přitom projevuje jako nová, získaná kvality, kterou příslušné muzejní předměty nabyly
v průběhu své vlastní existence a zcela nezávisle na svém původním určení."1 4 0
Tento vztah ovšem Boženek chápe poměrně úzce vzhledem k tvorbě v oblasti artificiální
(vážené) hudby, v návaznosti na pojetí 19. století: „U tohoto vztahu můžeme rozlišovat
jeho dva druhy: pasivní, tj. vztah vzniklý v kontextu hudební tvorby nebo při její realizaci,
a aktivní, daný působením na utváření hudební tvorby."1 4 1
Boženek později rozvinul své úvahy o třech druzích hudebněhistoriografické dokumentace,
příslušných typech institucí (archiv, knihovna, muzeum) a typech či videch pramenů.
V zásadě z nich vyplývá, že muzejním sbírkovým předmětem se může stát teoreticky
jakýkoliv předmět, bez ohledu na svou materiální formu a způsob kódování svého
obsahu,142
a že je potřeba muzejně dokumentovat všechny tři sféry existence hudby: „produkční"
(z hlediska sbírkových předmětů se jedná hlavně o notové záznamy skladeb),
„interpretační" (nahrávky a hudební nástroje), a což je nej obtížnější, i „apercepční"
1 3 6
Ibid.
1 3 7
Ibid.
1 3 8
Ibid.
1 3 9
Ibid.
1 4 0
Ibid.
1 4 1
Ibid., s. 31.
1 4 2
BOŽENEK, Karel. Písemná forma pramene v archivu, muzeu a knihovně. Acta historka et museologica
Universitatis Silesianae Opaviensis. Rada C 1995, roč. 2, s. 164-169.
42
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
(hlavně různě písemně fixované záznamy recepce). Rovněž je podle Boženka nutné se věnovat
i současné hudbě nonartificiální, a tu dokumentovat v její komplexnosti, přičemž
selekce má být prováděna na základě zjištění sociologických. Vyzdvihuje pak hledisko
axiologické: „Základní potřebou muzejní dokumentace hudební kultury a jejího začlenění
do současného životního styluje teoretické rozpracování hodnotových systémů vztahu
hudba a současný člověk". Proto je nezbytná spolupráce muzeí s institucemi, které se programově
zabývají archivováním zvukových záznamů (zejm. archivy rozhlasové a televizní)
nebo soudobé hudební produkce (archiv Českého hudebního fondu). V této souvislosti
zejména zmiňuje „snahu Československého rozhlasu o vytvoření zlatého fondu nahrávek,
tj. v podstatě nahrávek, jejichž hodnoty byly již historickou skutečností prověřeny".1
4 3
Muzejní dokumentací současnosti se Boženek zabýval i jinde, podobně jako jiný
významný hudební múzejník Jiří Sehnal.144
Souhrnně můžeme konstatovat, že Boženkovo pojetí hudební muzeologie je preskriptivní
spíše než deskriptivní. I když je v jeho koncepci disciplíny zastoupen i moment teoretický
a dokonce historický, praktický (aplikační) zřetel, orientovaný na službu hudební
historiografii, jasně převažuje; středobodem hudební historiografie pak j e tradičně hudební
dílo.
Svůj pohled na hudební muzeologii Boženek po více než dvaceti letech syntetizoval a
upřesnil v dosud nepublikované disertační práci Hudební muzeum}45
Práce, můžeme říci,
rekapituluje hlavní oblasti Boženkovy muzikologické aktivity od počátku šedesátých let
do konce let devadesátých; v jednotlivých kapitolách se tak zabývá vztahem muzea a výchovně
vzdělávacího procesu, vznikem a výsledky práce muzikologického pracoviště
Slezského zemského muzea, a dějinami slezské hudební kultury. Samotné hudební muzeologii
je věnována druhá kapitola. V ní Boženek obohatil svůj dřívější pohled o teoretické
impulzy Z. Z. Stránského (zejm. koncept muzeality) a jiných, posílil zřetele filosofické
(najmě axiologické), jeho hlavní východiska z počátku sedmdesátých let však zůstala zachována.1
4 6
1 4 3
BOŽENEK, Karel. Potřeby, možnosti a skutečnost muzejní dokumentace funkce hudební kultury v současné
společnosti. In: Muzeum a dokumentace přírodního prostředí a způsobu života. Opava: Slezské muzeum,
1984, s. 90-92.
1 4 4
BOŽENEK, Karel. Dokumentácia súčasného hudobného života. In: Vladimír Čížík (ed.). Zborník referátov
zo seminára venovaného problematike dokumentácie súčasného hudobného života 13. 2. 1986. Bratislava:
SNM - SHF, 1986, s. 65-72. SEHNAL, Jiří. K dokumenatci hudební současnosti v muzeích. Muzeologické
sešity 1974, roč. 5, s. 5-11.
1 4 5
BOŽENEK, Karel. Hudební muzeum. Disertační práce, Katedra hudební výchovy Pedagogické fakulty
Ostravské univerzity. Ostrava, 1999.
1 4 6
Z dalších Boženkových hudebněmuzeologických prací zmiňme: BOŽENEK, Karel. Funkce archívu,
knihovny a muzea v dokumentaci hudebního života. Opus musicum 1980, roč. 22, č. 3, s. 77-80. BOŽENEK,
Karel. Ke vzniku hudebního oddělení Slezského muzea. Časopis Slezského muzea, série B 1968, roč.
17, č. 2, s. 185-187. BOŽENEK, Karel. Dokumentace hudební kultury současnosti. In: Metodický zpravodaj
3. Opava: Slezské muzeum, 1977, s. 56-61. (K tomu srov. Boženkem koeditovaný sborník: ČÍŽÍK, Vladimír
(ed.). K problematike dokumentácie súčasného hudobného života na Slovensku. Bratislava: Slovenský
hudobný fond, 1986.) BOŽENEK, Karel. Přehled hudebně historickýchfondů v muzeích Severomoravského
43
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
Do vývoje české hudební muzeologie druhé poloviny 20. století zasáhl také Boženkův
kolega, opavský muzikolog Petr Koukal.1 4 7
Zcela zásadní prací je Sehnalova a Belisova
Směrnice pro dokumentaci varhan v českých zemích.148
Důležitým příspěvkem jsou také
práce Čížkovy.1 4 9
Celkově vzato se dnes české hudebněmuzeologické myšlení rozvíjí
hlavně s ohledem na tematiku organologickou.150
Jiří Spét se ve svých dějinách českého
kraje. Opava: Slezské muzeum, 1978. BOŽENEK, Karel - Jindřich ZÁVODNÝ. Systém restaurování a rekonstrukce
historických hudebních nástrojů. In: Muzeologie a metodika. Opava: Slezské muzeum, 1988, s.
36-59. BOŽENEK, Karel. Vztahy muzeologie a axiologie. Acta historka et museologica Universitatis Silesianae
Opaviensis, řada C, 1997, roč. 3, s. 205-211. BOŽENEK, Karel - Ludvík KUNZ. Nástroje lidové
hudby v České republice: expozice ze sbírek Ústavu lidové kultury v Strážnici. Strážnice: Ustav lidové kultury,
1993.
1 4 7
Viz zejm. KOUKAL, Petr. Regional - Inter/National - Global. Musiksammlungen als Speicher interkultureller
Prozesse. Statement. In: Erik Fischer (ed.). Musik-Sammlungen - Speicher interkultureller Prozesse.
Band 2B. Stuttgart: Franz Steiner, 2007, s. 627-630. KOUKAL, Petr. Die Sammlungen der
Musikwissenschaftlichen Abteilung des Slezské zemské muzeum in Opava - Ein Quellenfundus zum
Musikleben im schlesisch-mährischen Kulturraum. In: Erik Fischer (ed.). Musik-Sammlungen - Speicher
interkultureller Prozesse. Band 2A. Stuttgart: Franz Steiner, 2007, s. 165-172.
1 4 8
SEHNAL, Jiří - Jiří BELIS. Směrnice pro dokumentaci varhan v českých zemích. Brno: Česká hudební
společnost, 1986.
1 4 9
ČÍŽEK, Bohuslav. Nástrojové sbírky pražské konzervatoře: studia a katalog, 1-2. Diplomová práce, FF
UK. Praha, 1983. Tiskem vyšly části práce v časopisu Hudební nástroje. Dále: ČÍŽEK, Bohuslav. Sto let
českého hudebního výstavnictví a muzejnictví. Muzejní a vlastivědná práce 1992, roč. 30, č. 1, s. 167-169.
ČÍŽEK, Bohuslav. V. F. Červený ajeho hudební nástroje v pražském Národním muzeu. Hudební nástroje
1992, roč. 29, č. 3, s. 138-141. ČÍŽEK, Bohuslav. Václav František Červený und seine Musikinstrumente
in Prager Nationalmuseum. Das Musikinstrument 1992, roč. 41, č. 11, s. 73-78. ČÍŽEK, Bohuslav. Lobkovická
sbírka hudebních nástrojů z Roudnice na Labem ajejí umístění v Národním muzeu v Praze. Hudební
nástroje 1993, roč. 25, č. 1, s. 27-32. ČÍŽEK, Bohuslav. Klavichordy v českých zemích: studie a katalog.
Kandidátská disertační práce, FF UK. Praha, 1994 (část vyšla tiskem ve Sborníku Národního muzea). ČÍŽEK,
Bohuslav. 300 let s klavírem: studie a katalog výstavy v Národním muzeu. Praha: Národní muzeum,
1999.
1 5 0
Kromě jiných citovaných prací viz zejm. starší podrobnou studii: KELLER, Jindřich. Katalogizace hudebních
nástrojů v nespecializovaných muzeích. Muzejní a vlastivědná práce 1974, roč. 12, č. 4, s. 209-
226. Dále viz KELLER, Jindřich. Strahovská sbírka hudebních nástrojů. Sborník Národního muzea v Praze,
řada A - historie 1977, roč. 146, č. 3-4, s. 176-186. FREEMANOVÁ, Michaela. Windband (Harmonie)
music in the Bohemian and Moravian music collections. In: Ute Omonsky - Boje E. Schmuhl (edd.). Zur
Geschichte undAuffúhrungspraxis der Harmoniemusik. Augsburg: Wiftner, 2006, s. 353-365. FREEMANOVÁ,
Michaela. Rare Music instruments in the Bohemian Collections. In: Monika Lustig - Boje E. Hans
Schmuhl (edd.). Musikalische Auffúhrungspraxis in nationalen Dialogen des 16. Jahrhunderts, Teil 2.
Augsburg: WiBner, 2007, s. 227-250. Viz též: VYTLAČIL, Lukáš M. Výběrová bibliografie prací Michaely
Freemanové. Hudební věda 2018, roč. 55, č. 1, s. 105-112. HÔHN, Jiří. Hudební nástroje. 1. část: Dlabané
smyčcové nástroje. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2014. HÔHN, Jiří. Hudební nástroje. 2.
část: Basové smyčcové nástroje. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2016. HÔHN, Jiří. Hudební nástroje.
3. část: Citera a kobza. Strážnice: Národní ústav lidové kultury, 2018. KALINA, Petr. Smyčcové
chordofony v lidovém instrumentáři Lužických Srbů. Disertační práce, FF MU. Brno, 2010. BERDYCHOVÁ,
Tereza. Výstavní činnost Společenstva hotovitelů hudebních nástrojů v Praze. Musicalia 2014, č.
1-2, s. 53-68. BERDYCHOVÁ, Tereza. Lesní rohy Michaela Leichamschneidera v českých sbírkách. Hudební
věda 2014, roč. 2014, č. 3-4, s. 289-302. BERDYCHOVÁ, Tereza. Nejstarší české lesní rohy ve
sbírce Českého muzea hudby v Praze. Opus musicum 2013, roč. 45, č. 5, s. 50-64. ŽURKOVÁ, Tereza.
Unum Instrumentum antiquum cujus nomen ignoratur: Dochované hudební nástroje z klášterů v Oseku a
Strahově na základě dobových inventářů. Opus musicum 2014, roč. 2014, č. 1, s. 57-73. BERDYCHOVÁ,
Tereza. Rohové hudební nástroje ze sbírky Muzea lesnictví, myslivosti a rybářství na zámku Ohrada. Prameny
a studie 2013, roč. 50, č. 1, s. 95-112. Viz též další zde citované práce Terezy Žůrkové. KLIMENTOVÁ,
Barbora. Dokumentace hudebních záznamových pásů mechanických hracích strojů ve sbírkových
fondech muzeí ČR a komparace s orchestrionem Philips Paganini model 3 v Technickém muzeu v Brně. Bakalářská
práce, FF MU. Brno, 2018.
44
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
muzejnictví z roku 1979, dodnes v mnoha ohledech nepřekonaných, hudebním muzejnictvím
prakticky vůbec nezabývá - někdy je vyloženě ignoruje.151
Dodnes pozoruhodnou
metodologickou prací z okruhu slovenské hudební muzeologie je Bergerovo Museum and
Utopy(mi).152
V současné světové muzikologii je problematika hudebněmuzeologická dosti marginalizována.
Kupříkladu v jednom z nej významnějších muzikologických kompendií poslední
doby není o muzejním fenoménu ani zmínka.1 5 3
Podobně je tomu v případě tradiční německé
učebnice muzikologie.1 5 4
Různé propedeutické práce české (resp. československé)
muzikologie nevěnovaly hudebněmuzejní problematice velkou pozornost, a už vůbec neuvažovaly
o hudební muzeologii jako o subdisciplíně muzikologie.1 5 5
Ani v muzikologické
propedeutice Jana Racka (první české knize svého druhu) není hudební muzeologie
zmíněna, a co j e vzhledem k autorovi dané knihy j eště prekvapivej ší, téměř vůbec se v ní
nepíše ani o hudebním muzejnictví jako takovém.1 5 6
Fukač a Poledňák ve svých skriptech
- hlavní české v současnosti používané propedeutické příručce hudební vědy - hudební
muzeologii nedefinují jako samostatnou subdisciplínu.1 5 7
Tak je tomu i v základním českém
akademickém kompendiu hudební vědy.1 5 8
Ani Elschek, jeden z nej větších odborníků
v oblasti klasifikace a systematiky hudební vědy (navazující zejm. na jiného systematika,
Jozefa Kresánka), o hudební muzeologii takto neuvažuje, úlohu muzeí vidí
zejména v zajišťování pomocných prací organologie.159
Taktéž Lissa nevyhrazuje hudební
muzeologii postavení samostatné subdisciplíny.1 6 0
Zejména s popularitou tzv. nové muzikologie vzniklo v angloamerickém prostředí od
devadesátých let několik pozoruhodných prací, zabývajících se - velmi zhruba řečeno sociálními
a kulturními podmínkami vztahů hudby a muzejního fenoménu; oblíbená je
1 5 1
Viz ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). Praha: Státní pedagogické nakladatelství,
1979.
1 5 2
BERGER, Roman. Museum and Utopy: An Outline to a Philosophy of Documentation. In: Friedemann
Hellwig - Pavel Kurfürst - Ivan Macák (edd.). Contributions to the Study of Traditional Musical Instruments
in Museum. Bratislava: Slovenské národné múzeum, 1987, s. 8-40.
1 5 3
BEARD, David - Kenneth GLOAG. Musicology: The Key Concepts. London - New York: Routledge,
2005.
1 5 4
KREFT, Ekkehard (ed.). Lehrbuch der Musikwissenschaft. Düsseldorf: Schwann, 1985.
1 5 5
Viz např. KRESANEK, Jozef. Úvod do systematiky hudobnej vedy. Bratislava: Slovenské pedagogické
nakladateľstvo, 1980, zejm. s. 25-40;
1 5 6
RACEK, Jan. Úvod do studia hudební vědy. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1949. Srov. též
ur-verzi knihy: RACEK, Jan. Stručný úvod do studia hudební vědy. Praha: Unie českých hudebníků z povolání,
1940.
1 5 7
FUKAČ, Jiří - Ivan POLEDŇÁK. Úvod do studia hudební vědy. Olomouc: Univerzita Palackého, 2005.
1 5 8
LEBL, Vladimír - Ivan POLEDŇÁK (edd.). Hudební věda: historie a teorie oboru, jeho světový a český
vývoj, 2. díl. Praha: SPN, 1988, zejm. s. 349.
1 5 9
ELSCHEK, Oskar. Hudobná veda súčasnosti: systematika, teória, vývin. Bratislava: Veda, 1984. Kromě
této syntetické práce publikoval Elschek své návrhy systematiky hudební vědy v mnoha samostatných studiích.
Srov. též ELSCHEK, Oskar. Hudobnovedná systematika a organológia. In: Musicologica slovaca I.
Bratislava: Vydavateľstvo SAV, 1969, s. 5-41.
1 6 0
LISSA, Žofia. Wstep do muzykologii. Warszawa: Panstwowe wydawnictwo naukowe, 1974, zejm. s. 34-
39.
45
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
zejména tematika konstruování hudebních kánonů a vůbec ideologických aspektů muzikologie
(kteréžto příspěvky však často bývají psány z vyhraněně ideologických, ovšemže
nepřiznaných, pozic). Převážně bývají tyto záležitosti nahlíženy optikou kulturněmaterialistickou.
Tak například podobnost mezi navštěvováním koncertů vážné hudby a muzeí
je spatřována v tom, že oba rituály jsou „quasi-religiózní".1 6 2
V souvislosti se situací
koncertního provozu vážné hudby, konzervujícího, především prostřednictvím renomovaných
těles, určitý repertoár v nerovné soutěži s komercializovaným hudebním průmyslem,
se přímo používá pojem „museum culture".163
V roce 1992 ve vlivné studii The Imaginary
Museum of Musical Works rozvíjela Lydia Goehrová tezi, že evropská hudební
kultura 19. a 20. století zásadně formována a regulována imaginárním, neexistujícím,
avšak vlivným muzeem tvořeným j ednotlivými kanonickými hudebními díly.1 6 4
Podobně, jako je tomu v případě současné hudební vědy, i aktuální muzeologie hudebněmuzejní
a hudebněmuzeologickou problematiku poněkud přehlíží.1 6 5
Hudební muzeologie
kupříkladu není jako samostatná subdisciplína pojata v hlavním (čtyřdílném) oborovém
kompendiu současnosti, The International Handbooks of Museum Studies.
Přesto však od devadesátých let probíhají pozoruhodné hudebněmuzeologické výzkumy.1
6 6
Roku 1983 byla vydána základní příručka aplikované hudební muzeologie
Anatomy of an Exhibition,161
v roce 1997 pak metodická příručka a směrnice muzejní
péče o historické hudební nástroje.1 6 8
V roce 1993 vyšla zásadní publikace Museums of
Music Heléne La Rue a Kate Arnold-Forsterové, jejíž snahou bylo pobídnout muzea, aby
prezentovala všechny aspekty hudební historie, více se zaměřovala na ne-západní a
1 6 1
Základním dílem „nové muzikologie" je kniha: COOK, Nicholas - Mark EVERIST (edd.). Rethinking
Music. Oxford: Oxford University Press, 1999.
1 6 2
ELLIS, Katharine. The sociology of music. In: J. P. E. Harper-Scott - Jim Samson (edd.). An Introduction
to Music Studies. Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 48.
1 6 3
LEVI, Erik. Concert music. In: J. P. E. Harper-Scott - Jim Samson (edd.). An Introduction to Music Studies.
Cambridge: Cambridge University Press, 2009, s. 154-155, 170, 172; BOTSTEIN, Leon. Music of a
century: museum culture and the politics of subsidy. In: Nicholas Cook - Anthony Pople (edd.). The Cambridge
History of Twentieth-Century Music. Cambridge: Cambridge University Press, 2004, s. 40-68.
1 6 4
GOEHR, Lydia. The Imaginary Museum ofMusical Works. An Essay in the Philosophy ofMusic. Oxford
and New York: Clarendon Press, 1992. Zajímavě tuto koncepci komentuje Cook, viz COOK, Nicholas.
Music: A Very Short Introduction. Oxford: Oxford University Press, 2000, s. 29-31.
1 6 5
O vztahu muzikologie a provozování muzeí hudebních nástrojů pojednává, zejména z hlediska uplatnění
absolventů muzikologie, na základě mnohaleté praxe ředitele Muzea hudebních nástrojů při univerzitě
v Lipsku, Schrammek, viz SCHRAMMEK, Winfried. Musikwissenschaft und MusikinstrumentenMuseum.
In: Sabine Ehrmann-Herfort (ed.). Musikwissehschaft und Berufspraxis. Darmstadt: WBG, 2002,
s. 163-171.
166 Kromě prací citovanýchjinde v této příručce zmiňme zejm. HELLWIG, Friedemann. Basic concepts of
musical instrument presentations. CIMCIM Newsletter 1986, s. 41-47. STEIN, Ingeborg. Exhibition item
music: The conception and realisation of a music museum. In: Beiträge zur musikalischen Quellenforschung
IV. Bad Köstritz: Forschungs- und Gedenkstätte Heinrich-Schütz-Haus, 1998, s. 123-147.
EDGE, Kevin. Music in the Museum: Some Problems in Collecting & Interpreting the Technologies of
Pop. Popular Musicology Online 2000, Č. 3. Online: http://www.popular-musicology-online.com/issues/03/edge.html.
LEONARD, Marion - Robert KNIFTON. A Critical Survey of Museum Collections of
Popular Music in the United Kingdom. Popular Music History 2017, roč. 10, Č. 2, s. 171-191.
1 6 7
BARCLAY, Robert L. (ed.). Anatomy of an Exhibition: The Look ofMusic. Ottawa: International Institute
for Conservation-Canadian Group, 1983.
1 6 8
BARCLAY, Robert L. (ed.). The Care ofHistoric Musical Instruments. Edinburgh: Museums and Galleries
Commission, Canadian Conservation Institute and CIMCIM, 1997.
46
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
folklórní problematiku a také na hudbu 20. století. Pozoruhodné i z hlediska obecné
muzeologie jsou práce věnované autenticitě sbírkových předmětů v hudebních muzeích.1
7 0
Pro teoretickou reflexi nových technologií v hudebním muzejnictví byla důležitá
konference 1997 CIMCIM MEETINGS ve Washingtonu v roce 1997, nazvaná „Musical
Instrument Collections in the Electronic Age".
Zcela aktuální a různorodé pohledy na hudební muzejnictví a hudební muzeologii nabízí
kolektivní monografie Musikausteilungen: Intention, Realisierung, Interpretation}11
PŘÍPADOVÁ STUDIE
S touto publikací úzce souvisí výzkumný projekt „Ausgestellte Musik: Untersuchungen
zur Vermittlung und Rezeption von musikalischen Themen im Museum", jenž aktuálně
probíhá v Německu. Zabývá se koncepcemi hudebního muzejnictví (přesněji řečeno „hudebních
výstav" - „Musikausstellungen"), jež se pokouší také teoreticky interpretovat,
především prismatem sémiotiky a naratologie; vycházejí přitom z předpokladu, že „sich
Exponate als Zeichen lesen lassen und in Verbindung mit anderen Ausstellungselementen
bestimmte Inhalte vermitteln". Jedná se o „první systematický a komplexní výzkum výstav
coby institucí hudební kultury".1 7 2
Koncepty jednotlivých výstav jsou zkoumány na
základě semi-strukturovaných rozhovorů s kurátory, scénografy, restaurátory a muzejními
pedagogy. Pro výzkum divácké recepce jsou použity metody etnografické. Vedoucím
projektuje etnomuzikolog Andreas Meyer. Dále jsou v něm zapojeny hudební historická
Maria del Mar Alonso Amat a etnomuzikoložka Elisabeth Magesacher. Zkoumána jsou
následující muzea podle typologické klasifikace: (1) výstavy primárně věnované evropským
hudebním nástrojům a evropské umělecké hudbě: Germanisches Nationalmuseum Abteilung
Musikinstrumente (Norimberk), Museum für Musikinstrumente der Universität
Leipzig (Lipsko), Haus der Musik (Vídeň); (2) výstavy věnované významným postavám
evropské umělecké hudby: Händel-Haus (Halle), Handel House Museum (London), Mozarthaus
Vienna (Vídeň); (3) prezentace ne-západní hudby a ne-západních hudebních nástrojů:
Ethnologisches Museum - Staatliche Museen zu Berlin, Abteilung Musikethnologie
(Berlín), Tropenmuseum, Muziekwereld (Amsterdam); (4) výstavy populární hudby:
RAGNAROCK - Museet for pop, rock og youth culture (Roskilde), rock'n'popmuseum
(Gronau), Ruhr Museum (Essen) - zde speciální výstava Rock und Pop im Pott; (5) smíšené
formy: Münchner Stadtmuseum, Sammlung Musik (Mnichov), Muziekinstrumentenmuseum
(Brüssel), Philharmonie de Paris - Musée de la Musique (Paříž), HMB -
1 6 9
ARNOLD-FOSTER, Kate - Helene La RUE. Museums ofMusic: a review of musical collections in the
United Kingdom. HMSO, 1993.
1 7 0
ELSTE, Martin. Reflections on the „Authenticity" of Musical Instruments. In: Copies of Historic Musical
Instruments. [Edinburgh]: CIMCIM, 1994, s. 3-7. KÖSTER, John. The „Exact Copy" as a Legitimate
Goal. In: Ibid., s. 7-13.
1 7 1
MEYER, Andreas (ed.). Musikaustellungen: Intention, Realisierung, Interpretation. Hildesheim: Georg
Olms, 2018.
1 7 2
http://ausgestellte-musik.folkwang-uni.de/index.html
47
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
Museum für Musik (Basilej); (6) muzea související se společnostmi vyrábějícími hudební
nástroje: Deutsches Harmonikamuseum Trossingen (Hohner).
Výzkum se snaží zodpovědět zejména tři následující otázky:
„1) Jaké koncepty a obsahy jsou vhodné pro „muzejněanalytický" (museumsanalytisch)
přístup k výzkumu hudebních muzeí? Zvláštní pozornost je věnována [...] uspořádání trojrozměrných
exponátů, zvukových souborů, videozáznamů a informačních tabulek, jakož i významu
jednotlivých artefaktů v celkovém kontextu. Při umisťování těchto položek do vzájemných vztahů
je třeba brát v potaz způsoby, jakými tyto elementy mohou interagovat a vytvářet mnohonásobné,
ambivalentní významy. Prostorový aspekt, míra, do jaké architektura výstavy strukturuje sled událostí,
by v těchto úvahách neměl být přehlížen. Pozornost by též měla být věnována tomu, jak doporučené
trasy vedoucí muzeem i dostupnost a zapojení zvukových průvodců a prohlídky s průvodcem
ovlivňují způsob, jakým lidé přistupují k exponátům, zda mají možnost porozumět výstavě
tak, jak považují za vhodné, a tudíž se individuálně vztahovat k exponátům. Jedním z klíčových
bodů je využití zvuků. To je stejně důležité pro hudbu hranou na nástroje jako pro využití zvukových
systémů a elektronických médií v interaktivních stanicích, které nejenže umožňují lidem se
vzdělávat a objevovat, ale také činí výstavu zábavnější. [Tento] výzkum se zaměřuje na různé způsoby
jejich začleňování do výstavy.
2) Jaké jsou zásadní kurátorské záměry a jak je lze realizovat? Tato část se zabývá především
obsahy a koncepty výstavy z pohledu organizátorů. V tomto kontextu vzniká otázka, do jaké míry
vůbec analytické interpretace [...] skutečně odpovídají záměrům kurátorů. Rovněž by měly být
zkoumány koncepty, z nichž výstavy vycházejí, vzhledem k jejich argumentaci a potenciálním výsledkům,
a způsoby, jakými mohou být implementovány [...]. Potenciální role sponzorů a/nebo
místních zájmových skupin by sem také měla být zahrnuta. Kromě toho by mělo být věnováno úsilí
při zjišťování, jak významná je role publika při formování základního konceptu výstavy, a zdaje
třeba oslovovat nějakou konkrétní cílovou skupinu, zda nějaké cílové skupiny by měly být zapoj eny
do fáze tvorby výstavního konceptu, a jakou roli hrají ,ideální návštěvníci'.
3) Které receptivní faktory ovlivňují zážitek diváků z výstavy? Konečně by měl také být proveden
výzkum o tom, do jaké míry je zamýšlený obsah [výstavy] skutečně komunikován, zda návštěvníci
muzea vyvozují své vlastní závěry, ajakou roli hrají vlastní zájmy, zkušenosti a předchozí
vědomosti návštěvníků. Zde je třeba se zabývat otázkou motivace k návštěvě muzea. Dále by měly
být zkoumány způsoby, jakými fungují receptivní faktory. Jedná se o procesy jako komunikace
mez skupinami návštěvníků, čas, který lidé věnují sledování exponátů, které vysvětlující texty jsou
čteny a které nikoliv, a do jaké míry návštěvníci využívají interaktivní stanice. Jistě je možné, že
vlastní trasy muzeem, které si návštěvníci vytvářejí, a následné individuální syntézy vedou k vytváření
nových muzejních prostorů (musealer Räume)."1 7 3
1 7 3
http://ausgestellte-musik.folkwang-uni.de/ziele.html
48
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Pro současnou západní muzeologii je typická najedná straně dezintegrace oboru
(mluví se v této souvislosti spíše o multi- či inter-disciplinárně pojatém poli různých badatelských
přístupů k muzejnímu fenoménu, zvaném „museum studies"),175
na straně
druhé jsou to pak pokusy o založení nových jednotně zaměřených přístupů, např. „muzejní
analýzy".1 7 6
Zároveň probíhá přibližování muzeologie k „heritage studies": zájem
tohoto oboru směřuje k celému kulturnímu a přírodnímu dědictví. Tak i ICOM se definuje
jako organizace, která je „committed to the research, conservation, continuation and communication
to society of the world's natural and cultural heritage, present and future, tangible
and intangible".177
Máme za to, že v této situaci je potřeba nově vymezit muzeologii
jako vědní obor - mající svůj specifický předmět, metodu, cíle a jazyk - a hudební muzeologii
jako její subdisciplínu.
1 7 4
Z další svetové hudebnémuzeologické literatúry uplynulých padesáti let: CICHA, Dominika. Muzyka
v múzeu. Muzealnictwo 1977, roč. 24, s. 110-118. REIMERS, Gerd. Ocksä museerna tar musiken tili vara.
Musikrevy 1977, roč. 32, s. 168-172. SCHMIDT, Wolfgang. Rolf Steidel: Musikerziehung im Museum.
Blätterfür Lehrerfortbildung 1973, roč. 25, s. 189-197. ZWOLSKA, Barbara. Ein neues polnisches Museum
der volkstümlichen Musikinstrumente. Polish Music / Polnische Musik 1975, roč. 10, č. 3, s. 25-29.
ANDRZEJEWSKA, Maria. Warszawskie Towarzystwo Muzyczne. Biblioteka-Muzeum-Archiwum.
Poradnik Muzyczny 1961, č. 4, s. 19-21.
1 7 5
Viz zejm. MACDONALD, Sharon (ed.). A Companion to Museum Studies. Oxford: Blackwell, 2006.
1 7 6
BAUR, Joachim (ed.). Museumsanalyse: Methoden und Konturen eines neuen Forschungsfeldes. Bielefeld:
Transcript, 2010.
1 7 7
https://icom.museum/en/activities/standards-guidelines/museum-definition/
49
Stručný přehled hudebněmuzeologického myšlení, zejména českého (Miloš Zapletal)
50
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
3 PŘEHLED DĚJIN SVĚTOVÝCH HUDEBNÍCH MUZEÍ
(Miloš Zapletal)
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola podává stručný přehled dějin hudebních muzeí, jiných hudebněmuzejních institucí
a sbírek v Evropě a ve světě (situace v Českých zemích je pojednána ve čtvrté kapitole).
První podkapitola se věnuje muzeím a sbírkám hudebních nástrojů, druhá pak skladatelským
(monografickým) muzeím. Třetí podkapitola podává přehled hudebního muzejnictví
a hudební muzeologie na Slovensku.
CÍLE KAPITOLY
• Porozumění podmínkám a fázím vývoje muzeí hudebních nástrojů, především v
kontextu vývoje sbírek hudebních nástrojů, od starověku do současnosti
• Porozumění fenoménu rozličně motivovaného sbírání hudebních nástrojů
• Porozumění podmínkám a kulturněhistorickým souvislostem a fázím vývoj e skladatelských
(monografických) muzeí
• Porozumění situaci slovenského hudebního muzejnictví
KLICOVA SLOVA KAPITOLY
EJ
Muzeum hudebních nástrojů, sbírka hudebních nástrojů, uměleckoprůmyslové muzejnictví,
Henri Hinrichsen, Curt Sachs, historicky poučená interpretace, historismus, hudební
kánon, génius, aura, monografické muzeum
3.1 Dějiny muzeí hudebních nástrojů
Obsáhlý přehled muzeí hudebních nástrojů, jejich vývoje a aktuálního stavu v hudebním
slovníku Grove Music Online vřazuje tato muzea do širší oblasti sbírek hudebních nástrojů.
Ty jsou a byly pořizovány z různých, nejen muzejních důvodů (jako nástroje určené
k provozu hudby, výtvarné objekty, historické a etnografické dokumenty, dokumenty
51
Přehled dějin světových hudebních muzeí (Miloš Zapletal)
technologického vývoje, cennosti atd.), i když některé sbírky původně jiného charakteru
časem získaly nebo potenciálně mohou získat muzejní charakter. Obecně řečeno, „kompletace
a záměrné uchovávání skupin nastrojuje starou, ovšem nikoliv univerzální praxí".1 7 9
Poměrně rozsáhlé sběry hudebních nástrojů jsou dokumentovány i mimo západní svět, a to
zpravidla tam, kde určitá společnost delší dobu obývá jednu lokalitu a kde se provozuje hra
nástrojových ansámblů, např. na Nové Guinei, ve východní Africe nebo v himalájských
chrámech. Uchovávání hudebních nástrojů v preliterárních a historicky vzdálených společnostech
mívá často mimohudební, především náboženské nebo magické souvislosti; zřejmě
první skutečné sbírky hudebních nástrojů představovaly soubory kultovních nástrojů, které
byly pohřbívány spolu s mrtvými pro jejich ochranu.180
Platí však, že největší sbírky hudebních
nástrojů existovaly a existují v civilizovaných společnostech „s dlouhou tradicí
instrumentální umělecké hudby".181
Komplexní pohled na vývoj sběratelství hudebních
nástrojů - jež nabízí například zmíněné slovníkové heslo - odhaluje šíři, do jaké se
rozprostírá hudební muzealita. Ta často zasahuje i do oblastí ryze mimo-vědeckých: řeč je
o těch situacích, kdy jsou hudební nástroje sbírány z jiného důvodu než pro jejich bezprostřední
funkci či primárně praktické využití (otázkou ovšem zůstává, do jaké míry je muzealita,
coby antropologický jev, vůbec podmíněna relikty před-racionálního, najmě magického
myšlení).
Velký rozvoj sbírání hudebních nástrojů nastal v renesanční Itálii. Je třeba jej především
chápat jako součást širšího fenoménu sběratelství a jeho kulturních souvislostí.1 8 2
Některé
nástroje zase byly součástí dobově oblíbených kabinetů kuriozit. Většina renesančních
a barokních sbírek se však nezachovala, přinejmenším ne v soudržné podobě. Mezi
connoisseury, především italskými, postupně vznikal koncept „sbírky [hudebních nástrojů]
coby uměleckého díla"; taková sbírka měla „ukazovat vnitřní harmonii" mezi jednotlivými
vystavenými nástroji a „vyjadřovat vkus svého vlastníka".1 8 3
Jeden z nej významnějších
šlechtických znalců a milovníků hudby Alfonso II. ďEste vlastnil sbírku hudebních nástrojů,
„umístěnou ve dvou velkých místnostech, v nichž zároveň hrávali jeho hudebníci;
nástroje byly seřazeny podle kategorií a rozděleny podle toho, zda se na ně hraje, nebo zda
se ,liší od těch [...], které jsou dnes většinou vyráběny'."1 8 4
První veřejnosti přístupné muzeum, jímž bylo proslulé oxfordské Musaeum Tradescantianum
(předchůdce dnešního Ashmolean Museum), již v polovině 17. století disponovalo
1 7 8
LIBIN, Laurence - Arnold MYERS - Barbara LAMBERT - Albert R. RICE. Instruments, collections
of. In: Grove Music Online, http://www.oxfordmusiconline.com/gro-
vemusic/view/10.1093/gmo/9781561592630.001.0001/omo-9781561592630-e-0000047690
1 7 9
Ibid.
1 8 0
„Special ceremonies, taboos and skills connected with their [musical instruments'] manufacture and use
reinforce the instruments' extra-musical connotations among non-literate societies; revered collections may
thus be said to express a people's history and beliefs." A jinde: „[...] many ancient peoples hoarded apotropaic
(evil-averting) and votive instruments for inclusion at burials. Cult instruments brought together to be
entombed constitute the oldest extant true collections." Ibid.
1 8 1
Ibid.
1 8 2
Ibid.
1 8 3
Ibid.
1 8 4
Ibid.
52
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
několika exotickými „válečnými" hudebními nástroji. Hudební nástroje byly i součástí římského
muzea Athanasia Kirchnera. Jezuitský učenec a jeden z nejvýznamnějších raně novověkých
hudebních teoretiků popsal nástroje ze své sbírky ve vlivném traktátu Musurgia
universalis (1650). Italský vynálezce hudebních nástrojů Michele Todini v 17. století veřejně
vystavoval osobitou sbírku svých nástrojů; podle amerického organologa Emanuela
Winternitze se jednalo o „první muzeum výlučně věnované hudebním nástrojům".1 8 5
18. století bylo pak dobou velkého rozmachu sběratelství klávesových hudebních nástrojů.
Úpadek aristokratického sběratelství nastal po Velké francouzské revoluci.
Doplňme na okraj, že Musée de Bordeaux provozovalo v letech 1783-1793 komponované
večery, sestávající z přednášky, recitace poezie a orchestrálního koncertu, a zásadním
způsobem se tak podílelo na tamním hudebním životě.1 8 6
19. století, století vzestupu měšťanstva, pak bylo dobou zakládání veřejně přístupných
sbírek. Tuto ideu prvně vyhlásila nová pařížská konzervatoř roku 1795: cílem bylo vystavovat
„sbírku starých nebo zahraničních nástrojů, jakož i nástrojů dnes používaných,
které pro svou hlavní přednost, dokonalost, mohou sloužit jako modely".1 8 7
Skutečný provoz
muzea hudebních nástrojů při pařížské konzervatoři začal však až roku 1864.188
Ještě
dříve, roku 1859, vzniklo při hudební stolici univerzity v Edinburghu muzeum hudebních
nástrojů, jež existuje dodnes; zřejmě se jednalo o vůbec první muzeum hudebních nástrojů
založené za účelem vědeckého zkoumání a akademické výuky. Roku 1870 následovalo
dodnes světově významné bruselské muzeum, roku 1888 byly položeny základy muzea
berlínského, a následně vznikly i jiné podobné instituce. Počátek Sbírky starých hudebních
nástrojů vídeňského Kunsthistorisches Museum - jiného z dnešních nej významnějších
muzeí daného typu - bývá kladen už do roku 1824.
Hudební nástroje se také stávaly součástí rozmáhajících se umělecko-průmyslových
muzeí, v kterýchžto případech nabývala hudební muzealita specifické podoby, což ostatně
platí pro umělecko-průmyslová muzea vůbec (muzealizace je v nich primárně prakticky
orientována na posílení technického a technologického pokroku). Nejvýznamnějším příkladem
je londýnské South Kensington Museum (dnešní Victoria and Albert Museum),
otevřené roku 1852. Jiným významným momentem, jenž inspiroval další podniky - a jenž
úzce souvisel s fenoménem umělecko-průmyslového muzejnictví - byla Světová výstava
1 8 5
Ibid. Ke sbírkám hudebních nástrojů ze 17. století srov. STOBART, Henry. World musics. In: J. P. E.
Harper-Scott - Jim Samson (edd.). An Introduction to Music Studies. Cambridge: Cambridge University
Press, 2009, s. 100.
1 8 6
WEBER, William. Cosmopolitan, National, and Regional Identities in Eighteenth-Century European
Musical Life. In: Jane F. Fulcher (ed.). The Oxford Handbook of the New Cultural History ofMusic. Oxford:
Oxford University Press, 2011, s. 222-223.
1 8 7
LIBIN, Laurence - Arnold MYERS - Barbara LAMBERT - Albert R. RICE. Instruments, collections
of. In: Grove Music Online, http://www.oxfordmusiconline.com/grovemusic/view/10.1093/gmo/9781561592630.001.000
l/omo-9781561592630-e-0000047690
1 8 8
Srov. GETREAU, Florence. Aux origines du musée de la Musique. Les collections du Conservatoire de
Paris, 1793-1993. Paris: Klinscksieck, 1996.
53
Přehled dějin světových hudebních muzeí (Miloš Zapletal)
konaná v Paříži roku 1889. Mimo jiné prezentovala indonéský gamelan (soubor bicích nástrojů),
jenž fascinoval skladatele Claudea Debussyho. South Kensington Museum také v
roce 1872 zorganizovalo krátkodobou výstavu, jež získala v Anglii velkou popularitu a inspirovala
podobné výstavy v zahraničí. Jak uváděl katalog jedné z nich, smyslem takovýchto
výstav bylo prostřednictvím srovnání starších a novějších hudebních nástrojů seznámit
všechny zájemce o hudbu s pokrokem, který nastal a který lze očekávat v oblasti
výroby hudebních nástrojů.1 8 9
„Darwinovská teorie pokroku, vědecký zájem o akustiku, snadný kontakt s koloniálními
oblastmi a hojné peněžní zdroje povzbudily sběratele 19. století, jejichž majetky se staly
zárodky mnoha muzejních sbírek."1 9 0
Některá muzea se zaměřovala na osvětovou a vzdělávací
činnost, zatímco jiná se spíše snažila oslovit turisty s vášní pro exotiku; ještě jiná
muzea se stala „archivními" (archival), tedy soustředila prameny pro muzikologický výzkum.
Až do první světové války tak probíhal „zlatý věk" sběratelství hudebních nástrojů,
taženého převážně soukromými sběrateli z řad bohatých diletantů.
Významnými postavami a institucemi první poloviny 20. století byli zejména hudební
vydavatel Henri Hinrichsen, pečující o Univerzitní muzeum hudebních nástrojů v Lipsku,
významný organolog Curt Sachs - kurátor sbírky patřící Hochschule für Musik v Berlíně,
a Francis Galpin, jehož soukromá sbírka se stala základem organologického oddělení
Museum of Fine Arts v americkém Bostonu.
Po druhé světové válce získaly hudební sbírky nový smysl života díky rozmachu zájmu
o starou hudbu a její tzv. historicky poučenou interpretaci, jakož i díky novému rozvoji
organologie, jenž s výše řečeným úzce souvisel. Jako v jiných oblastech muzejnictví, tak i
v oblasti veřejně přístupných sbírek hudebních nástrojů byla druhá polovina 20. století ve
znamení snahy oslovit širší publikum pomocí lepších technik vystavování, a později též
pomocí internetu. Tato snaha přiblížit a „vysvětlit" hudební nástroje vedla k převaze tematicky
orientovaných expozičních postupů nad postupy taxonomickými. Zároveň se standardizovala
přesnější dokumentace muzejních sbírek (a analytičtější katalogizace), nově zacílená
i na původní sociální a kulturní kontexty existence jednotlivých nástrojů, což vedlo též
ke zdůraznění nutnosti primárního výzkumu v terénu (včetně pořizování autentických nahrávek).
Změnily se rovněž strategie uchovávání nástrojů a péče o ně (konzervování, restaurování).1
9 1
Zdaje vytváření kopií historických nástrojů pro koncertní využití rozumnějším
postupem než využívání originálů, je dodnes sporné: především záleží na typu ná­
stroje.
Nejvýznamnější univerzitní sbírky hudebních nástrojů (Edinburgh, Yale, Lipsko, Vermillion
v Jižní Dakotě, a několik sbírek v Oxfordu - Ashmolean Museum, Bate Collection
a Pitt Rivers Collection) se staly centry akademické organologie. Stěžejní evropské sbírky
1 8 9
LIBIN, Laurence - Arnold MYERS - Barbara LAMBERT - Albert R. RICE. Instruments, collections
of. In: Grove Music Online, http://www.oxfordmusiconline.com/gro-
vemusic/view/10.1093/gmo/9781561592630.001.0001/omo-9781561592630-e-0000047690
1 9 0
Ibid.
1 9 1
Ibid.
54
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
patřící konzervatořím (Berlín, Paříž, Brusel) byly zestátněny a ke konci 20. století přeneseny
do architektonicky impozantních budov.1 9 2
3.2 Dějiny skladatelských muzeí1 9 3
Zatímco sbírky hudebních nástrojů, které lze označit za muzejní, se objevují už v raném
novověku, péče o hudbu a hmotný odkaz skladatelů minulosti byla novou myšlenkou, jež
se rozvinula až v 19. století v souvislosti s rozmachem historismu, historického vědomí a
kultu historie. Ještě v předchozí dekádě převážně platilo, že většina provozované hudby
byla hudbou novou, aktuální. Zlom v tomto ohledu představuje slavné Mendelssohnovo
provedení Matoušových pašijí]. S. Bacha v roce 1829 (79 let po skladatelově smrti). S rozmachem
historismu souvisela i jiná novinka, a sice zájem o životy skladatelů minulosti,
přerůstající postupně až do podoby kultu skladatelů. První biografické údaje bývaly uváděny
v hudebních slovnících už na konci 17. století, zájem o životy velkých skladatelů se
však stupňoval ve století osmnáctém. Jak uvádí Sadie, v té samé době se objevuje myšlenka
„fyzického ztělesnění" obdivovaných skladatelů (a vůbec umělců) minulosti; jako příklad
uvádí plán nerealizovaného pařížského pomníku Parnasse Francois, jenž měl zahrnovat sochu
J. B. Lullyho a podobizny jiných francouzských skladatelů éry Ludvíka XIV. Pravým
objektem obdivu se však stal Händel. Byl prvním skladatelem, jehož socha kdy byla vztyčena
(stalo se tak roku 1738 v Londýně), prvním skladatelem, o němž byla napsána monografie,
prvním skladatelem, jenž byl připomenut a oslaven velkým výročním festivalem
(roku 1784), jehož dílo se stalo předmětem souborné edice a jenž byl pohřben v národní
svatyni (v hrobce završené sochou).194
V 19. století se pak široce rozšířila praxe obřadných
pohřbů významných osobností, tedy i skladatelů, a ukládání jejich ostatků do vyhrazených
památečních zón na centrálních hřbitovech (Zentralfriedhof ve Vídni, Pere Lachaise v Paříži,
Vyšehrad v Praze). Formování národních hudebních kánonů úzce souviselo s formováním
moderních národů, což se typicky ukazuje na příkladu dvou velkých evropských
národů konstituovaných v 19. století: národa německého s jeho symfonickou tradicí a národa
italského s jeho tradicí operní.1 9 5
Toto byl kontext, v němž v 19. století nastal pravý
rozmach oslavování skladatelů minulosti. Sochy a busty národních skladatelů bývaly umísťovány
do veřejného prostoru, podobně jako sochy králů, vojevůdců a jiných významných
mužů (první Haydnova už ve třicátých letech, Beethovenova roku 1840, Mozartova 1842,
Bachova 1843, a další následovaly). Jinou formu oslavného připomínání velkých skladatelů
představují pamětní desky (v německojazyčném prostředí byla zřejmě první ta Haydnova,
instalovaná ve Vídni roku 1840), dále též pojmenovávání ulic, náměstí a institucí. Pojetí
skladatele coby hrdiny přichází však až s Beethovenem. V prvních desetiletích 19. století
1 9 2
Ibid.
1 9 3
V této podkapitole vycházíme především z úvodních kapitol knihy: SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE.
Calling on the Composer: A Guide to European Composer Houses and Museums. New Haven - London:
Yale University Press, 2005. Viz dále odkazy na konkrétní místa textu.
1 9 4
SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE. Calling on the Composer: A Guide to European Composer Houses
and Museums. New Haven - London: Yale University Press, 2005, s. 24.
1 9 5
Ibid., s. 24-25.
55
Přehled dějin světových hudebních muzeí (Miloš Zapletal)
se zásadně proměňuje veřejné chápání umělecké činnosti, ať už skladatelské, malířské nebo
básnické: už nikoliv coby činnosti řemeslné, nýbrž tvůrčí. Skladatel je pojímán jako génius,
a tak i jeho každodenní život získává auru, kterou je třeba uchovávat a které je třeba se
klanět.1 9 6
Odtud byl už jen krok k prvním skladatelským muzeím.
Jak uvádí Sadie, většina skladatelských muzeí byla a je věnována skladatelům narozeným
v druhé polovině 19. století (zhruba 100), podstatně méně skladatelům narozeným
v první polovině 19. století (cca 50), na třetím místě pak jsou skladatelé narození jednak
v druhé polovině století osmnáctého (cca 30), jednak během celého století dvacátého (cca
30; mezi nimi ovšem převažují skladatelé narození na samém začátku století). Muzea věnující
se skladatelům staré nebo soudobé hudby - tedy tvořícím převážně před rokem 1700
nebo po roce 1950 - představují raritu; příkladem budiž Hildegarda von Bingen na jedné
straně a průkopník elektronické hudby Ralph Lundsten na straně druhé.
Dodejme zde, že počet a kvalita muzeí věnovaných určitému skladateli jsou většinou
svého druhu ukazatelem role, jakou tento skladatel hraje v daných národních mytologiích,
ideologiích a kulturách; např. relativně malý zájem muzeí o Mendelssohna koresponduje s
malou pozorností, která je mu tradičně věnována ze strany německé muzikologie; protikladem
je např. polský národní kult Chopina, o nějž pečuje zejm. chopinovský institut, ruský
kult Čajkovského, nebo italský kult Verdiho. Naznačené vztahy a souvislosti představují
nesmírně zajímavé kulturněhistorické a muzeologické téma. Je rovněž pozoruhodné, jak
málo muzejní péče je věnováno dvěma nejvýznamnějším skladatelům 20. století, Stravinskému
a Schônbergovi.
Sbírání předmětů - především hudebnin, nástrojů a ikonografických materiálů - souvisejících
se skladateli začalo až na konci 18. století. Velký rozmach této aktivity nastal pak,
jak bylo řečeno, v 19. století. Kromě zmíněných druhů předmětů se začaly sbírat i ty, které
s hudbou přímo nesouvisejí: osobní předměty, nábytek, knihy, šaty aj. S tímto zájmem o
způsob života velkých umělců pak pochopitelně úzce souvisel zájem o budovy, ve kterých
žili, což vedlo ke snaze uchovat nebo znovuvytvořit (z budov a předmětů) svět, který skladatel
obýval. Tato posedlost neopanovala pouze svět hudby, měla své obdoby i v jiných
druzích umění: v Shakespearově rodném domě ve Stradfordu nad Avonou byl zřízen památník
už v roce 1847, v Goethově rodišti ve Frankfurtu v roce 1859. První skladatelské
muzeum - Mozartův Geburtshaus v Salcburku - bylo otevřeno roku 1880; už roku
1856 se však zde konala výroční mozartovská slavnost. Z přehledu, který uvádí Sadie, vyplývá,
že následovala muzea věnovaná Grétrymu (Liěge, 1882), Lisztovi (Výmar, 1887),
Saint-Saénsovi (Dieppe, 1890) a Beethovenovi (Bonn, 1891). Před první světovou válkou
vzniklo mnoho nových skladatelských muzeí, hlavně v Německu a Rakousku (Brahmsovo
v Gmundenu, Bachovo v Eisenachu, Wagnerovo v Graupě, Haydnovo ve Vídni, Schubertovo
tamtéž, Schumannovo ve Zwickau, Lisztovo v Raidingu, Spohrovo v Kasselu, Silcherovo
ve Schnaitu), ale i jinde (Rossiniho a Donizettiho památníky v Itálii aj.). Některá
1 9 6
Ibid., s. 25-28.
56
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
z těchto muzeí byla založena veřejnými institucemi, jiná soukromníky nebo rodinami skladatelů.
Od té doby se množství skladatelských muzeí v Evropě - jež zůstala doménou tohoto
druhu muzeí - rozrostlo do obrovské šíře přesahující tři stovky. Stále však existuje
několik skladatelů považovaných za klasiky, kterým dosud není věnováno žádné muzeum
- z autorů 19. a 20. století jsou to např. Meyerbeer, Gounod, Offenbach, Franck, Borodin,
Balakirev, Bizet, Fauré, Hindemith, Poulenc a Webern. Doplňme zde, že odhalit důvody
těchto a jiných disproporcí může být úkolem hudební muzeologie. Sadie vidí hlavní důvod
ve skutečnosti, že někteří z těchto skladatelů působili převážně v cizině nebo nebyli vázáni
k žádnému specifickému místu; nebo prostě chyběla vůle a finance nutné k vytvoření příslušného
muzea.1 9 7
Jinde Sadie uvádí, že od počátku existovaly jisté disproporce mezi tím,
jaký je skutečný (ať už dobový nebo dnešní) význam skladatele, a mírou muzejní péče o
jeho odkaz; příkladem jsou raná skladatelská muzea, věnovaná Silcherovi, Suppěmu či
Benoitovi. Tento jev byl podle Sadieho zapříčiněn faktorem náhody: mohlo se jednat o
spojení skladatele s ekonomicky nebo politicky silnými společenskými skupinami, nebo o
jeho „reprezentativní roli v politicky utlačované skupině", či o záležitosti majetkové, ceny
nemovitostí, ochotu lokálních bank a podniků poskytnout finanční podporu apod.1 9 8
Potom také existuje disproporce geografická: jen relativně velmi málo skladatelských
muzeí vzniklo ve Velké Británii, Francii a Španělsku. Odlišnost od Německa, Itálie a středoevropských
zemí z hlediska formování moderního národa a národního státu je zřejmě
nikoliv jediným, avšak zdaleka nej důležitějším faktorem (dodejme, že se jedná o pozoruhodné
téma pro muzeologický výzkum).1 9 9
Jednotlivá existující muzea skladatelů se značně liší kvalitativně i kvantitativně. Na
jedné straně zde jsou velká profesionálně řízená muzea.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Z těch nejvýznamnějších jmenujme např. Händel-Haus v Halle, Mozart Geburtshaus v Salcburku,
Beethoven-Haus v Bonnu, Griegův dům v Troldhaugenu a Cajkovského dům
v Klinu.
Pak jsou zde malá soukromá muzea na straně druhé. Za zmínku zde stojí dnes již zaniklý
památník Erika Satieho v Paříži, jenž pro své miniaturní rozměry získal název Musée-Pla-
1 9 7
Ibid., s. 1-3.
1 9 8
Ibid., s. 29-30.
1 9 9
K tomu viz zejm. komentáře: SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE. Calling on the Composer: A Guide
to European Composer Houses and Museums. New Haven - London: Yale University Press, 2005, s. 30 a
31.
2 0 0
Ibid., s. 1-3.
57
Přehled dějin světových hudebních muzeí (Miloš Zapletal)
card (muzeum-skříň). Skladatelským muzeím se obecně daří v evropských zemích s bohatou
hudební tradicí a v těch zemích, které se staly národním státem poměrně nedávno.
Jedno nebo druhé platí zejména pro tyto země: Rakousko, Německo (v někdejší NSR tento
vývoj ještě akceleroval v době hospodářské konjunktury sedmdesátých a osmdesátých let),
pobaltské země, Rumunsko, jihoslovanské země, Ukrajina, Polsko, Maďarsko (zde jsou
muzejně uctíváni národní skladatelé, ale i Haydn a Beethoven), České země (zde je, dodejme,
situace podobná jako v Maďarsku, pokud jde o Beethovena, Mozarta a Mahlera, ale
nikoliv třeba Webera nebo Wagnera; smutným případem je pak haydnovská Lukavice...)
a Slovensko; zvláštním případem pak je dvoj národnostní Belgie.2 0 1
Mimo Evropu - do níž v tomto ohledu řadíme i Rusko - se skladatelská muzea vyskytují
hlavně ve Spojených státech amerických (Bily Clocks Museum ve Spillville v Iowě, připomínající
tamní Dvořákův pobyt, Deliusův památník u Jacksonville na Floridě, Casalsův
v portorickém San Juan, malý archiv Oleho Bulla v Sudbury ve státě Massachusetts,
zmiňme však i památník Noěla Cowarda na Jamajce), dále též v Austrálii a na Kavkazu.
Pro kultury velkých asijských civilizací není typická představa oslavování jednoho skladatele.2
0 2
Většina skladatelských muzeí nedisponuje velkým množstvím artefaktů, proto nemají
možnost obměňovat stálou expozici nebo pořádat výstavy. Skladatelská muzea se velmi
zřídka nacházejí v budovách postavený pro tento účel (např. Čiurlionisovo muzeum
v Kaunasu).203
Typicky jsou instalována v místech, kde se skladatel narodil (německy Geburtshaus,
anglicky Birthplace), nebo kde žil a pracoval (Wohnhaus/Wohnung, house),
nebo kde zemřel (Sterbewohnung, deathplace), či v těsné blízkosti takovýchto objektů (tak
je tomu v případě Čajkovského památník v Klinu). Všechny zmíněné vlastnosti se pochopitelně
mohou prolínat v jednom objektu, i když to není častý případ. Většina skladatelů je
připomínána prostřednictvím svých rodných domů nebo míst v jejich bezprostřední blízkosti
(mj. Händel, J. S. Bach, Haydn, Mozart, Beethoven, Schubert, Rossini, Donizetti,
Bellini, Berlioz, Chopin, Schumann, Liszt, Verdi, Smetana, Bruckner, Musorgskij, Čajkovskij,
Dvořák, Puccini, Mahler, Debussy, Elgar, Sibelius, Rimskij-Korsakov). Pokud v nich
není přímo muzeum, bývá na rodných domech skladatelů či v jejich blízkosti instalována
alespoň pamětní deska, anebo také busta či socha. Obecně řečeno muzea v rodných domech
podávají obecnej ši, celistvej ší přehled skladatelova života a díla. Podle Sadieho rodná místa
vyvolávají „sentimentální konotace", což v ještě větší míře platí pro místa úmrtí, která
nadto „poskytují větší prostor pro evokaci". Snaha evokovat obraz skladatelovy smrti - pro
našince občas přehnaně patetickým nebo až morbidním způsobem - je typická pro italská
muzea.2 0 4
Památníky v rodných domech většinou, jakkoliv stručně, vyprávějí celý příběh
skladatelova života a tvorby, zatímco památníky v místech úmrtí spíše „sumarizují jeho
život, načež se soustřeďují na poslední roky a pozdní díla, pocty skladateli, jeho hudební
1
Ibid., s. 30-33.
2
Ibid., s. 33.
3
Ibid., s. 10.
4
Ibid., s. 6-7.
58
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
odkaz a posmrtnou recepci". Některé památníky j sou věnovány skladatelově rodině spíše
než samotnému skladateli (památník Mozartovy matky v St. Gilgen, Beethovenovy
v Ehrenbreitsteinu, nebo Mozartova otce - jenž byl ovšem také skladatelem - v
Augsburgu), pochopitelně zvláště tehdy, jedná-li se o hudebnícký rod (Bachův památník
ve Wechmaru, Mozartův v Salcburku, Památník rodu Foersterů v Osenicích) nebo bratryhudebníky
(rodiště bratrů Haydnů v Rohrau, Bendů v Benátkách nad Jizerou, Vranických
v Nové Říši, Schubertů ve Vídni aj.), nebo hudebnické manželské páry (schumannovská
muzea), nebo se soustřeďují na zobrazení rodinného zázemí a rodinných vztahů (Berliozův
rodný dům v La Côte-Saint-André nebo Dvořákův památník na Vysoké). Některá muzea
jsou věnována dvěma a více skladatelům zároveň, skladatelským či uměleckým skupinám,
hudebnímu žánru, instituci, nějaké jiné významné místní postavě apod. Zmínit je třeba
Wagnerovo muzeum v Bayreuthu, jež je zároveň muzeem bayreuthského festivalu, Spohrovo
muzeum v Kasselu zabývající se siřeji hrou na housle, či dvě muzea mužského sborového
zpěvu a Sángerbundů (Koschatovo v Klagenfurtu a Silcherovo ve Schnaitu), nebo
Händel-Haus v Halle - toto vcelku ojedinělé muzeum rovněž dokumentuje hudební historii
svého regionu a také hudební nástroje.2 0 6
Některá muzea se až přehnaně zaměřují na ostatní
život skladatele na úkor jeho díla: příkladem je Verdiho památník v Roncole.2 0 7
Místa, kde skladatel žil a pracoval, nejlépe dokumentují jeho způsob života, a často mohou
být v tomto směru velmi objevná. Většinou jde o venkovské nebo měšťanské obytné
domy, může se jednat také o šlechtické rezidence, v nichž skladatel trvale nebo dočasně
působil, či církevní objekty. Zvláštním případem tohoto druhu památníku j sou různá skladatelská
refugia, umožňující soustředění a inspirativní svým okolím, např. kompoziční
chaty (zejm. rekonstrukce Mozartovy původně vídeňské chaty „Zauberflôte" v Salcburku
a tři chaty Mahlerovy) a letní byty (např. janáčkovský domek na Hukvaldech, Dvořákova
vila Rusalka nebo Sukův dům v Křečovících). Nej zaj ímavěj ší j sou pro návštěvníky v tomto
směru samozřejmě samotné pracovny skladatelů, ať už zachované či rekonstruované (někdy
na úplně jiném místě, jak je tomu v případě Schônbergovy losangeleské pracovny rekonstruované
ve Vídni), poněvadž umožňují jedinečným, specificky muzeálním způsobem
evokovat zdroje skladatelovy inspirace. Nejedná se přitom jenom o pracovny samotné, tedy
místnosti a jejich vybavení, ale také o umístění domu v určitém prostředí, pohledy z okna
do krajiny, třeba i zvuky doléhající do místnosti zvenčí - jakkoliv se to vše více nebo méně
změnilo od skladatelových dob. Interiéry některých památníků mají i vysokou hodnotu
umělecko-historickou (např. Ježkův „Modrý pokoj" nebo Ravelův památník v Montfort-
1'Amaury). Typickými příklady památníků poměrně autenticky zachovávající všechny
zmíněné, muzejní i mimo-muzejní aspekty jsou Mahlerova chata u Wôrthersee, Janáčkův
2 0 5
Ibid., s. 36.
206 HEYDE, H. Historische Musikinstrumente des Händel-Hauses. Halle ander Saale: Händel-Haus, 1983.
MUSKETA, K. Musikgeschichte der Stadt Halle: Führer durch die Ausstellung des Händel-Hauses. Halle
an der Saale: Händel-Haus, 1998.
2 0 7
SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE. Calling on the Composer: A Guide to European Composer Houses
and Museums. New Haven - London: Yale University Press, 2005, s. 15-21.
59
Přehled dějin světových hudebních muzeí (Miloš Zapletal)
domek na Hukvaldech či dvořákovský areál na Vysoké. Dodejme, že takovéto poznání mohou
ovšem zprostředkovat i domy, v nichž žádné muzeum není instalováno: např. dům,
osazený pamětní deskou, ve kterém žil a pracoval Vilém Petrželka, sám o sobě dokumentuje
specifickou atmosféru prvorepublikového Brna - jsa obklopen tehdy vysoce moderní
architekturou, sochami sportovců a rušnými bulváry - i topografické souvislosti (je vzdálen
do pěti minut chůze od obydlí Janáčka, Pavla Haase, malíře Eduarda Milena, varhanické
školy atd.). Pracovny mohou také jedinečně dokumentovat skladatelovu pracovní metodu
(např. Mahlerovy asketické chaty). Je zajímavé a paradoxní, že většina muzealizovaných
pracoven skladatelů je prosta reprodukované hudby: umožňují návštěvníkovi si hudbu
představovat a v klidu o ní přemýšlet.2 0 8
Mnoho památníků, zejména ve střední a východní Evropě, je instalováno v podobě
školní třídy, což reflektuje skutečnost, že nezanedbatelné množství skladatelů tvořili synové
venkovských učitelů (Schubert, Bruckner). Poměrně častým typem jsou pracovny v
hudebních školách, konzervatořích a univerzitách (Rossiniho v Pesaru, Donizettiho v Bergamu,
Piccinniho v Bari, Schumannova v Lipsku, Janáčkova v Brně, Dittersdorfova v Javorníku,
Lisztova v Budapešti). Jen relativně málo skladatelských muzeí je instalováno
v rámci koncertních a divadelních budov (Nielsenův památník v Odense, Pergolesiho a
Spontiniho památník v Jesi).2 0 9
Nejen v českých zemích, ale i v Rakousku a Německu existuje silná tradice vlastivědných
muzeí, jež pochopitelně připomínají významné skladatele dané lokality (nikoliv nutně
rodáky) v rámci svých stálých expozic. V Rakousku to jsou například připomínky Brahmse
v Gmundenu, Brucknera ve Vocklabrucku, Suppěho v Gars am Kamp, Grubera v Arnsdorfu;
v Německu je podobně vzpomínán Weber v Eutinu či J. S. Bach ve Wechmaru,
Eisenachu, Ohrdrufu a Arnstadtu. Podobné příklady existují i v jihoslovanských zemích a
jinde.2 1 0
Sbírání hudebních památek - především hudebnin - je poměrně mladou záležitostí.
Záhy poté, co začali být skladatelé oceňováni jako velcí umělci, géniové, začali se objevovat
zájemci o sbírání jejich rukopisů. To se dělo od konce 18. století, a zejména pak v průběhu
století následujícího. Do té doby byly skladby sbírány pouze z důvodů interpretačních,
nikoliv pro jejich imanentní hodnotu. Sbírání jiných památek souvisejících se skladateli
- hudebních nástrojů, na které hráli, dokumentů a nejrůznějších osobních předmětů se
vyvíjelo pomaleji; většina takovýchto materiálů se dochovala z 19. a 20. století. Jak píše
Sadie: „Všechny takovéto předměty získávají svou blízkostí skladateli speciální auru, a
jsou proto neocenitelné pro každé muzeum, které se chce pokusit znovuvytvořit jeho
svět."2 1 1
2 0 8
Ibid., s. 7-10.
2 0 9
Ibid., s. 13-14.
2 1 0
Ibid., s. 14-15.
2 1 1
Ibid., s. 35-36. Přeložil M.Z.
60
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
3.3 Hudební muzejnictví a muzeologie na Slovensku
Počátky hudebního muzejnictví na Slovensku souvisejí se vznikem československého
státu: Vladimír Helfert inicioval v roce 1919 systematický sběr slovenských hudebních pramenů
s cílem vytvořit státní hudebně-historický ústav, který by centrálně evidoval materiály
české i slovenské provenience.212
Další postavou, která se výrazně zasadila o vznik
slovenského hudebního muzejnictví, byl Dobroslav Orel, zakladatel slovenské muzikologie.
Při Filozofické fakultě nově vzniklé Univerzity Komenského v Bratislavě začal po roce
1921 shromažďovat dokumenty k hudební historii - vytvořil zde hudební archiv, analogický
k těm, které existovaly v Praze a Brně - a zejména pozůstalost Jána Levoslava Belly.
Kromě toho Orel inicioval sběr nehmotných památek slovenského hudebního folklóru
v Státním ústavu pro lidovou píseň při Univerzitě Komenského, jenž vznikl roku 1925.
Další pohyb směrem ke vzniku slovenského muzejnictví pak přinesl ruch po druhé světové
válce, související se snahou evidovat a zabezpečit konfiskované kulturní památky šlechtické
a církevní provenience. Juraj Simko-Juhás usiloval o založení Slovenského hudebního
muzea při klášteře v Dolnej Křupej (lokalitě též spojené s Beethovenem).213
Prováděl
akvizice hudebních památek (nástrojů, hudebnin a pozůstalostí osobností hudební kultury)
pro tehdejší Slovenské muzeum. V roce 1956 tak vzniklo v Dolnej Křupej detašované Hudební
oddělení Slovenského muzea, o dva roky později však zaniklo.2 1 4
K ZAPAMATOVÁNÍ
První specializované hudebněmuzejní pracoviště na území Slovenska tak konečně vzniklo
až v roce 1965: Hudobné oddelenie v rámci Historického ústavu Slovenského národného
múzea.
Jeho sbírkotvorná činnost byla profilována převodem památek z muzikologických pracovišť
univerzity a akademie věd, j akož i etnografických artefaktů ze SNM. Hudební oddělení
se osamostatnilo roku 1991, čímž vzniklo Hudobné múzeum pod egidou S N M . 2 1 5
Jeho
2 1 2
BUGALOVÁ, Edita. Hudobné pramene - kultúrne dedičstvo Slovenska: poznámky k vývoju tezaurácie
hudobných prameňov na Slovensku. In: Hudobné pramene - kultúrne dedičstvo Slovenska. Bratislava: Slovenská
muzikologická asociácia - SNM, 2011, s. 5-10.
2 1 3
Srov. KRAJČIOVÁ, Mária. Poznámky k životu a pôsobeniu Juraja Šimka-Juhása v kontexte jeho prínosu
pre slovenské hudobné múzejníctvo. In: Hudobné pramene - kultúrne dedičstvo Slovenska. Bratislava:
Slovenská muzikologická asociácia - SNM, 2011, s. 148-157.
2 1 4
BUGALOVA, Edita. Počiatky hudobného múzejníctva na Slovensku. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 1.
2 1 5
K dějinám muzea dále viz např. TAUBEROVÁ, Alexandra. Nahliadnutie do života Hudobného múzea
Slovenského národného múzea v rokoch 1975-2000. In: Hudobné pramene - kultúrne dedičstvo Slovenska.
Bratislava: Slovenská muzikologická asociácia - SNM, 2011, s. 175-176. ČÍŽIK, Vlaidmír. Dokumentácia
súčasného hudobného života na Hudobnom oddelení SNM v Bratislave. In: Vladimír Čížik (ed.). Zborník
referátov zo seminára venovaného problematike dokumentácie súčasného hudobného života 13. 2. 1986.
61
Přehled dějin světových hudebních muzeí (Miloš Zapletal)
prvním ředitelem byl etnoorganolog Ivan Macák, jenž zajistil pozoruhodnou sbírku hudebních
nástrojů. V rámci slovenského hudebního muzejnictví hraje Hudobné múzeum klíčovou
roli.2 1 6
U příležitosti 25. výročí svého vzniku uspořádalo reprezentativní výstavu „KleNOTY
z múzea".2 1 7
V letech 1990 a 1993 Hudobné múzeum hostilo Mezinárodní seminář
o problematice dokumentace tradičních hudebních nástrojů pod záštitou CFMCIM.
Pokud jde o sbírkotvornou činnost Hudobného múzea, jejím prvořadým kritériem je
„výpovedná hodnota hudobného prameňa vo vzťahu k hudobnej minulosti a súčasnosti Slovenska".
Sbírkový fond Hudobného múzea2 1 8
se dělí na: (1) archiválie (hudební sbírky,
osobní fondy, fondy institucí), (2) hudební nástroje (evropské, slovenské lidové, tradiční
evropské i mimoevropské), (3) zvukové nosiče a (4) ikonografické prameny. Touto tematickou
i materiálovou šíri je Hudobné múzeum specifické v kontextu evropských hudebních
muzeí, podobně jako České muzeum hudby; většinu sbírkových předmětů H M totiž
tvoří archiválie, tedy typ sbírkových předmětů, na níž se v zahraničí specializují hudební
archivy a knihovny.2 1 9
Od roku 2016 má Hudobné múzeum kurátora pro oblast nonartificiální
hudby.2 2 0
Mezi sbírkovými předměty ve fondech pro nonartificiální hudbu převládají
sekundární sbírkové předměty, dokumentující provozování, propagaci a recepci hudby
(různé programy, pozvánky, skládačky, bulletiny, plakáty, fotografie z vystoupení, fotografie
umělců, ideové koncepce, ediční a nahrávací plány institucí, gramofonových firem
a vydavatelství, korespondence, výstřižky z periodik i celá periodika, trofeje). Z primárních
předmětů jsou zastoupeny notové záznamy skladeb (autografní i tištěné), reprodukční technika
a audiovizuální nosiče. Sbírkotvorná činnost v oblasti nonartificiální hudby se bude
zřejmě značně rozvíjet. Velkou roli v dědictví slovenské nonartificiální hudby hraje rezoBratislava:
Slovenské národné muzeum - Slovenský hudobný fond, 1986, s. 22-28. Dokumentácia pamiatok
hudobnej povahy v Hudobnom oddelení Historického ústavu Slovenského národného múzea v Bratislave.
Interní metodický materiál. Bratislava, 1988. BALLOVÁ, Ľuba et al. Hudobné zbierky Slovenského
národného múzea/Musiksammlungen des slowakischen Nationalmuseum 1965-1975. Bratislava: Slovenské
národné muzeum - Slovenský hudobný fond, 1975. BALLOVÁ, Ľuba. Budovanie hudobného oddelenie
SNM. Múzeum 1967, roč. 12, č. 3, s. 9-11.
2 1 6
BUGALOVÁ, Edita. Počiatky hudobného múzejníctva na Slovensku. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 2.
2 1 7
KALINAYOVÁ-BARTOVÁ, Jana. Klenoty z múzea alebo ako sa zbiera hudba. Múzeum 208, roč. 64,
č. 2, s. 56. Pro přehled výstav a expozic Hudobného múzea viz FOJTÍKOVÁ, Lucia. Ako prezentujeme
hudbu v SNM-Hudobnom múzeu. Múzeum 208, roč. 64, č. 2, s. 49-52.
2 1 8
Srov. K ALINAYOVÁ-BARTOVÁ, Jana (ed.). Sprievodca po zbierkovomfonde Hudobného múzea
SNMI. Hudobné zbierky archívnej povahy. Bratislava: Slovenské národné múzeum-Hudobné múzeum,
2001. K ALINAYOVÁ-BARTOVÁ, Jana (ed.). Sprievodca po zbierkovomfonde Hudobného múzea SNM
II. Hudobné nástroje. Bratislava: Slovenské národné múzeum-Hudobné múzeum, 2003. BUGALOVÁ,
Edita et al. SNM - Hudobné múzeum z pohľadu vybraných súborov zbierkových predmetov. Múzeum
2013, roč. 59, č. 3, s. 16-19.
2 1 9
URDOVÁ, Sylvia. Odborná dokumentácia zbierkového fondu v SNM-Hudobnom múzeu. Múzeum
2018, roč. 64, č. 2, s. 8.
2 2 0
K termínu nonartificiální hudba, jenž v české (a slovenské) muzikologické terminologii v sedmdesátých
letech 20. století nahradil dřívější pojmy a termíny jako populární, lehká, zábavná, bytová aj. hudba, srov.
zejm. POLEDŇÁK, Ivan - Jiří FÚKAČ. Nonartificiální hudba. In: Jiří Fúkač - Petr Macek - Jiří Vysloužil
(edd.). Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 618-620.
62
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
fonická kytara dobro, jež získala zvláštní oblibu v USA; v roce 2017 jí byla věnována výstava
„... A nazvali ju Dobro". V roce 2008 byla Hudobným muzeem uspořádána reprezentativní
výstava „Slovenský bigbít".2 2 1
Na Hudobné oddelenie SNM navázala v následujících desetiletích jiná hudebněmuzejní
pracoviště na Slovensku. V roce 1969 to bylo Literárne a hudobné muzeum v Bánské
Bystrici (dnes součást banskobystrické Štátnej vedeckej knižnice), jehož sbírkový fond
obsahuje hlavně předměty vztahující se k osobnostem, tělesům, akcím a institucím banskobystrického
regionu (mezi dokumentované osobnosti patří zejm. Tibor Andrašovan, Ján
Ergy, Ján Levoslav Bella, Viliam Figuš Bystrý, Ján Móry, Ján Cikker, Andrej Očenáš
aj.)-222
V roce 1974 byla zřízena muzikologická pozice v Západoslovenském muzeu v Trnavě
k zabezpečení péče o pozůstalost Mikuláše Schneidera-Trnavského. Výsledkem je dnešní
trnavský Dom hudby Mikuláša Schneidera-Trnavského, umístěný v budově, ve které
Schneider-Trnavský bydlel téměř padesát let. Plán muzea vznikl už v roce 1958, kdy skladatel
zemřel, stálá expozice zde byla instalována v roce 1978, u příležitosti dvacetiletého
výročí. O významu, jaký je Schneiderovi-Trnavskému přisuzován ve slovenské hudební
kultuře, svědčí fakt, že se původně mělo jednat o muzeum zakladatelů slovenské moderní
hudby. Na zámku Dardanely ve východoslovenských Markušovcích byla roku 1983 zpřístupněna
stálá expozice klávesových nástrojů - dnes patří Muzeu Spiše v Spišské Nové
Vsi. Od roku 1992 pak je úsek dějin hudební kultury součástí Záhorského muzea v Skalici.
V roce 2006 bylo Nadací Jána Cikkera zřízeno Muzeum Jána Cikkera ve skladatelově
bratislavském domě. Jedním ze stěžejních poslání muzea je zpracování Cikkerovy pozů­
stalosti,223
obsahující četné primární i sekundární sbírkové předměty, a uchování a šíření
2 2 1
FOJTÍKOVÁ, Lucia. Ako ďalej s populárnou hudbou v SNM-Hudobnom múzeu? Múzeum 2018, roč.
64, č. 2, s. 25-27.
2 2 2
Srov. BARDIOVA, Marianna. Literárne a hudobné múzeum, 25 rokov. Banská Bystrica: Literárne a hudobné
múzeum, 1994. BARDIOVA, Marianna. Literárne a hudobné múzeum. In: Oľga Lauková (ed.) Knižnica
v premenách času, 1926-2001. Banská Bystrica: Štátna vedecká knižnica, 2001, s. 67-69. BARDIOVA,
Marianna. Zástoj Literárneho a hudobného múzea v Banskej Bystrici v hudobnej kultúre Slovenska.
Slovenská hudba 1999, roč. 25, č. 4, s. 520-530. BARDIOVA, Marianna. Literárne a hudobné múzeum v
Banskej Bystrici, jeho zástoj a perspektíva v rozvoji kultúry a umenia mesta a regionu. In: Rudolf Veselovský
(ed.). Mestská konferencia o kultúre a umení v Banskej Bystrici. Banská Bystrica: Park kultúry a oddychu,
1995, s. 19-23. BARDIOVA, Marianna. Špecializované vyučovacie hodiny v Literárnom a hudobnom
múzeu v Banskej Bystrici - typy, zameranie, obsah. In: Marianna Šáškyová (ed.). Múzeum školou a hrou.
Bratislava: SNM-NMC, 2000, s. 58-63. BARDIOVA, Marianna. Dokumentácia súčasnej hudobnej kultúry
v Literárnom a hudobnom múzeu v Banskej Bystrici. In: Vladimír Cížik (ed.). Zborník referátov zo seminára
v Bratislave 13. 2. 1986. Bratislava: SNM - SHF, 1986, s. 35-41. BARDIOVA, Marianna. Dokumentácia
hudobnej tvorby s tematikou SNP v Literárnom a hudobnom múzeu v Banskej Bystrici. In: Marianna
Bárdiová (ed.). SNP v hudbe. Banská Bystrica: Literárne a hudobné múzeum, 1985, s. 134-140. BARDIOVA,
Marianna. Hudobnodokumentačná a muzikologická práca v Literárnom a hudobnom múzeu v Banskej
Bystrici. Literárno-hudobné Pohronie 1983, č. 15, s. 33-38. ŠĽVlIG, Imrich. Tibor Andrašovan v zbierkovom
fonde ŠVK - Literárneho ahudobného múzeav Banskej Bystrici. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 31.
2 2 3
Srov. BARDIOVA, Marianna. Cikkerova pozostalosť z pohľadu hudobnej muzeologie. Slovenská hudba
2012, roč. 38, č. 1, s. 106-120.
63
Přehled dějin světových hudebních muzeí (Miloš Zapletal)
skladatelova odkazu. Hudební sbírky archivní povahy (zejm. pozůstalosti a osobní fondy
četných hudebníků) j sou též shromažďovány v Literárním archivu Slovenské národní
knihovny v Martině.2 2 5
V Sarišském muzeu v Bardejově je uložen pozůstalost skladatele
a dirigenta Bély Kélera.2 2 6
Muzeum města Bratislavy vlastní unikátní fotografickou sbírku
městského archiváře Jána Batky, jež má hodnotu hudebního pramene.227
Zajímavý projekt,
nazvaný „Ako znejú...", realizuje od roku 2015 Považské múzeum v Žilině; je zaměřený
na dokumentaci a prezentaci lidových nástrojů žilinského regionu. Hudebněmuzejní aktivity
vyvíjelo též Východoslovenské muzeum v Košicích.2 2 8
Přestože na Slovensku se hudební muzeologie v posledních letech čile rozvíjí,2 2 9
stále
zde platí, že hudební muzejnictví je v systému slovenského muzejní civí marginalizováno.
Během minulého režimu pak platilo,2 3 0
že mnoho cenných památek hudební kultury „v čase
budovania nových sídlisk a asanácie mestských štvrtí končili obyčajne v kontajneroch. Málokto
ich považoval za predmety hodné záchrany, neuvažoval nad ich možnou múzejnou
hodnotou" 2 3 1
2 2 4
MICHALICOVÁ, Irena. Čím žije Múzeum Jána Cikkera. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 57-61. Podrobněji
o muzeu pojednává: SEDLÁKOVÁ, Katarína. Múzeum Jána Cikkera ako model inovácie hudobného
múzea. Bakalářská práce, Univerzita Konštantína Filozofa. Nitra, ?.
2 2 5
BUGALOVÁ, Edita. Mikuláš Schneider-Trnavský (1881-1958) v múzeu. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s.
28.
226 G U T E K , František. Hudobná pozostalosť a memorabilie Bélu Kélera. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 39-
42. GUTEK, František. Pozostalosť Bélu Kélera v Šarišskom múzeu v Bardejove. In: K. Medňanský (ed.).
Tvorba bardejovského rodáka Bélu Kélera z pohľadu muzikológov a interpretov 21. storočia. Prešov: Prešovská
univerzita, 2013, s. 49-62.
2 2 7
FRANCOVÁ, Zuzana. Fotografická zbierka Jána Baťku (1845-1917) jako hudobný prameň. Múzeum
2018, roč. 64, č. 2, s. 35-38.
2 2 8
Srov. PETÁCH, J. Hudobné oddelenie Východoslovenského múzea. Múzeum 1953, roč. 1, č. 1.
2 2 9
Podle Bárdiové se hudebněmuzeologické problematiky ve svých dílech opakovaně dotýkal Jozef Kresánek,
víz BARDIOVÁ, Marianna. Hudobná muzeológia z pohľadu muzikologického diela Jozefa Kresánka.
Musicologica Slovaca 2013, roč. 30, č. 4, s. 224-234. Důležitým aktuálním příspěvkem k hudební muzeologii
je monotematické číslo slovenského časopisu Múzeum (roč. 64, č. 2), věnované hudebnímu muzejnictví.
Z dalších hudebněmuzeologických prací slovenské provenience: BARDIOVÁ, Marianna. Hudobnomúzejný
pohľad na zborovú tvorbu Jána Móryho. In: Milan Pazúrik (ed.). Cantus choralis slovaca 1998.
Banská Bystrica: Pedagogická fakulta UMB, 1999, s. 72-77. HRADSKÁ, Brigita. K téme ochrany zbierkových
fondov. In: Hudobné pramene - kultúrne dedičstvo Slovenska. Bratislava: Slovenská muzikologická
asociácia - SNM, 2011, s. 177-204. FOJTÍKOVÁ, Lucia. Hudobný prameň a múzejný vzdelávací program.
In: Ibid., s. 205-213. JANTOŠČIAK, Peter. Cesta od katalogizačných kariet k digitálnym záznamom: Digitálne
záznamy umeleckých hudobných nástrojov v SNM - Hudobnom múzeu. In: Ibid, s. 268-276.
TAUBEROVÁ, Alexandra. Dokumentácia pamiatok hudobnej povahy. Múzeum 1991, roč. 36, č. 4, s. 9-10.
BARDIOVÁ, Marianna. Literárne a hudobné múzeum v Banskej Bystrici a umelecká výchova. In: Eva
Langsteinová - Ľudmila Červená (ed.). Ako ďalej v hudobnej výchove. Banská Bystrica: Univerzita Mateja
Bela, 1995, s. 214-221.
2 3 0
Srov. např. STILICHOVÁ, Danica. Niekoľko osobných spomienok. In: Hudobné pramene - kultúrne
dedičstvo Slovenska. Bratislava: Slovenská muzikologická asociácia - SNM, 2011, s. 170-171. ČÍŽIK, Vladimír.
Za hrsť spomienok bývalého múzejníka. In: Ibid., s. 172-174.
2 3 1
BUGALOVA, Edita. Mikuláš Schneider-Trnavský (1881-1958) v múzeu. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s.
28. Bugalová se k marginalizaci hudebního muzejnictví vyjadřovala už ve článku BUGALOVÁ, Edita.
Múzeum - súčasť prítomnosti. Nové slovo 45/1987.
64
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
65
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
4 HUDEBNÍ MUZEA V ČESKÉ REPUBLICE (Miloš Zaple­
tal)
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOL Y
Kapitola podává přehled vývoje a současného stavu hudebněmuzejních institucí (samostatných
hudebních muzeí, hudebních oddělení a sbírek jinak nebo obecně zaměřených muzeí,
jiných druhů hudebněmuzejních institucí) na území České republiky. Hlavní současné
hudebněmuzejní instituce (ČMH včetně monografických muzeí B. Smetany a A. Dvořáka,
ODH MZM, Muzikologické oddělení SZM, Hudební oddělení Ostravského muzea, Popmuseum)
jsou pojednány podrobněji než menší muzea hudebních nástrojů, památníky, pamětní
síně a jiné instituce a oddělení.
CÍLE KAPITOLY
• Porozumění vývoji hudebního muzejnictví v českých zemích
• Podrobnější porozumění dějinám hlavních českých hudebněmuzejních institucí
• Porozumění současnému stavu a struktuře hudebně muzejních institucí v České re­
publice
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
České muzeum hudby, Muzeum české hudby, Hudební sbor, Emil Axman, Alexander
Büchner, Vladimír Helfert, Jan Racek, ODH MZM, Hudební archiv Moravského musea,
Muzeum Bedřicha Smetany, Muzeum Antonína Dvořáka, Muzikologické oddělení SZM,
Slezský ústav ČSAV, Karel Boženek, Hudební oddělení Ostravského muzea, Popmuseum,
památník, pamětní síň
66
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
4.1 České muzeum hudby
Centrální hudebněmuzejní institucí v České republice je České muzeum hudby.2 3 2
Tento odborný ústav Národního muzea
„řeší [... ] úkoly v oblasti výzkumu a podpory české hudební kultury a identity, a to vždy v historicky
daném kontextu. Století, v nichž Cechy, Morava a Slezsko ještě patřily k Habsburské monarchii,
sedmdesát čtyři let společného československého státu i různá státoprávní uspořádání se
odrážely a odrážejí jak ve sběrném programu, tak ve vědecké interpretaci a prezentaci shromážděných
sbírek. Samotný název muzea napovídá, že je v něm pozornost věnována hudebnímu životu
na našem území v celé jeho mnohotvárnosti a zároveň, byt' v menší míře, nezůstává stranou ani
působení českých hudebníků v zahraničí, ,vývoz' české hudby, její percepce atd."233
Počátky českého hudebního muzejnictví lze klást už do doby po roce 1818, kdy vzniklo
Národní muzeum, respektive instituce, z níž se dnešní Národní muzeum vyvinulo - Vlastenské
muzeum v Čechách. To shromažďovalo mimo jiné i památky hudební kultury,
ovšem spíše náhodně a nesystematicky. Absence jasné programové koncepce, jakož i nedostatek
financí na nákup sbírkových předmětů (muzeum bylo v tomto ohledu odkázáno
převážně na dary) jsou důvodem dnešní značné různorodosti fondů Českého muzea
hudby.2 3 4
Dary přicházely do Národního muzea „ze stejných pohnutek, jakými byli vedeni
dárci literárních památek: aby pro budoucno byly zachovány doklady kulturní vyspělosti
národa".2 3 5
Památky hudební kultury směřující do muzea byly písemné i trojrozměrné, do konce
19. století se jich nahromadilo velké množství a některé byly zvláště cenné. Jednalo se
zejména o liturgické knihy, literátské zpěvníky, unikátní soubor renesančních dechových
nástrojů, tradičně označovaný j ako „rožmberská kapela", pozůstalost skladatele Václava
Jana Tomáška, skladby Jakuba Jana Ryby, notovou sbírku hudebního kritika Josefa SrbaDebrnova,
obsahující autografy Smetanových a Dvořákových skladeb, rukopisný hudební
slovník či „dodnes nevydané soupisy a popisy zvonů",2 3 6
nebo žesťové nástroje Josefa
2 3 2
Hlavní publikací o Českém muzeu hudby je kniha: ČÍŽEK, Bohuslav - Jana FOJTÍKOVÁ - Markéta
HALLOVÁ - Olga MOJŽÍŠOVÁ - Milan STLOUKAL - Jarmila TAUEROVÁ. Muzeum české hudby, historie
a sbírky. Praha: Národní muzeum, 1999. Kniha existuje též v české a německé verzi. Dále viz STEFANCOVÁ,
Dagmar. České muzeum hudby. In: Karel Sklenář (ed.). Velká kniha o Národním muzeu.
Praha: Národní muzeum, 2016. PAULOVÁ, Eva. Výstavní činnost Českého muzea hudby v letech 2003-
2008 / Exhibitions Mounted by the Czech Museum of Music from 2003 to 2008. Musicalia 2010, roč. 2, č.
1-2, s. 127-134, s. 135-142. Kol. Napříč sbírkami Českého muzea hudby / The Czech Museum of Music
and its Collections. Musicalia 2009, roč. 1, č. 1-2, s. 6-25, 26-50. V roce 2019 vychází v časopisu Harmonie
seriál věnovaný ČMH.
2 3 3
ŠTEFANCOVÁ, Dagmar. Profil Českého muzea hudby: v roce dvoustého jubilea Národního muzea
v Praze. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 18.
2 3 4
V roce 1908 Národní muzeum např. nemělo dostatek financí na nákup cenné Donebauerovy sbírky.
VOJTESKOVÁ, Jana. České muzeum hudby: 200 let po založení Národního muzea. Harmonie 2018, č. 1,
s. 43.
235
150 let Národního muzea v Praze. Praha, 1968, s. 29.
2 3 6
VOJTĚŠKOVÁ, Jana. České muzeum hudby: 200 let po založení Národního muzea. Harmonie 2018, č.
1, s.43.
67
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
Šedivý.2 3 7
Zapomenout nesmíme ani na rozsáhlou sbírku varhanního virtuosa a hudebního
skladatele Ondřeje Horníka, profesora pražské konzervatoře, již muzeum získalo
v roce 1918 a která obsahovala hudebniny, hudební nástroje, knihy a ikonografické materiály2
3 8
v rozsahu 18 velkých skříní.2 3 9
Horníkova systematicky pojatá sbírka - zásadní
pro dějiny české hudby 18. a začátku 19. století - byla nedávno zpracována dvoudílnou
monografií.2 4 0
Jak jsme řekli, tato sbírkotvorná činnost ovšem nebyla systematická a samostatné hudební
oddělení dosud chybělo. Zatímco písemné artefakty (hudebniny tištěné i rukopisné,
knihy s hudební tematikou, libreta, korespondence a jiné archiválie) byly ukládány v muzejní
bibliotéce,2 4 1
trojrozměrné předměty (zejména hudební nástroje, dále různé trofeje,
ikonografické prameny - obrazy a busty aj.) směřovaly do sbírek archeologických a etnografických.
Takovýto stav panoval zhruba sto let.
Okolo poloviny 19. století se už sbírka rozrostla a nabyla nadnárodního a nadregionálního
významu natolik, že František Ladislav Rieger navrhl založení samostatné sbírky,
jež by dokumentovala výhradně hudební kulturu Cech.2 4 2
Vznik tzv. Hudebního sboru
při Museu Království českého v roce 1873 (zřízen byl Společností musea z Riegerovy iniciativy)2
4 3
nepředstavoval pro hudební muzejnictví zdaleka tak silný stimul, jak by se
mohlo zdát; a to navzdory tomu, že jej tvořily takové postavy jako Otakar Hostinský, zakladatel
české muzikologie, Ludevít Procházka, tehdy čelný hudební kritik a organizátor,
František Zdeněk Skuherský, významný hudební teoretik a profesor pražské konzervatoře,
a skladatel Josef Drahorád. A navzdory dobře koncipovanému programu, jehož cílem
bylo „hudebniny chované v Národním muzeu systematicky uspořádat ve zvláštním
oddělení jakožto hudební archív, sestavit repertoirium, v němž by byly zachyceny
všechny skladby a spisy českých hudebníků a hudebních spisovatelů s udáním, kde se jejich
díla nacházejí, a ovšem dále rozmnožovat hudební sbírku".2 4 4
První velkou akvizicí
Hudebního sboru byla kompletní pozůstalost skladatele Tomáška. Krátce nato získal
2 3 7
ŽŮRKOVÁ, Tereza. Josef Šedivá (1853-1915) and his Collection of Musical Instruments at the National
Museum - Czech Museum of Music in Prague. Galpin Society Journal 2016, roč. 69, s. 225-238. ŽŮRKOVÁ,
Tereza - Viktor HRUŠKA. JosefŠedivá (1853-1915) ajeho sbírka hudebních nástrojů v Národním
muzeu - Českém muzeu hudby. Praha: Národní muzeum, 2016.
2 3 8
Další akvizice uvádí Vojtěšková, viz VOJTĚŠKOVÁ, Jana. České muzeum hudby: 200 let po založení
Národního muzea. Harmonie 2018, č. 1, s. 43.
2 3 9
AXMAN, Emil. Hudební oddělení. In: Národní museum 1818-1948. Praha: Národní museum, 1949, s.
65.
2 4 0
ŠTEFANCOVÁ, Dagmar - Markéta KABELKOVÁ - Eva PAULOVÁ. Hudební sbírka Ondřeje Horníka.
I. Díl: Sbírka hudebnin, knihovna a výtvarné dokumenty. Praha: Národní muzeum, 2012. KOTAŠOVÁ,
Daniela - Tereza ŽŮRKOVÁ - Jan KŘÍŽENECKÝ. Hudební sbírka Ondřeje Horníka. II. Díl: Hudební
nástroje. Praha: Národní muzeum, 2012.
2 4 1
Srov. VRCHOTKA, Jaroslav. Dějiny Knihovny Národního muzea v Praze: 1818-1892. Praha: SPN,
1967.
2 4 2
KABELKOVÁ, Markéta - Eva PAULOVÁ. České muzeum hudby - Národní muzeum. In: Český hudební
slovník osob a institucí. Online: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php7option=com
mdictionary&task=record.record detail&id= 1003552. Heslo odkazuje na dva prameny, udávající
dvě různá data: 1854 a 1864.
243
150 let Národního muzea v Praze. Praha, 1968, s. 29.
2 4 4
Ibid., s. 30.
68
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
srovnatelně významnou pozůstalost Jakuba Jana Ryby. V roce 1876 pak Sbor získal
sbírku hudebních nástrojů kyšperského děkana Antonína Buchtela.2 4 5
Pouze malý bezprostřední
vliv na vývoj českého hudebního muzejnictví mělo krátké působení mladého
Zdeňka Nejedlého v Národním muzeu (nastoupil sem roku 1899 na místo archivního
úředníka).2 4 6
Tak jako celé české muzejnictví, i sbírkotvornou činnost Národního muzea zaměřenou
na památky hudební kultury umocnily a rozšířily dvě velké celonárodní výstavy, Jubilejní
v roce 1891 a Národopisná o čtyři roky později. Především se jednalo o spolupráci s regionálními
vlastivědnými institucemi a jednotlivci. Notový archiv v knihovně Národního
muzea se dále rozšiřoval a volal po zřízení samostatné hudebněarchivní instituce, jež by
jej odborně zpracovávala a dále rozšiřovala.2 4 7
Zatím se notový (hudební) archiv v roce 1913 -jejž můžeme považovat zajeden z
mezníků ve vývoji hudebního muzejnictví v Českých zemích - dočkal alespoň toho, že jej
začal spravovat odborník. Byl jím skladatel, muzikolog a hudební kritik Emil Axman.
Ostatní s hudbou související sbírkové předměty však zůstaly i nadále nesystematicky roztroušené
v jiných sbírkách muzea.2 4 8
K ZAPAMATOVÁNÍ
Samostatné hudební oddělení v rámci Národního muzea vzniklo až v roce 1946.
Jeho přednostou se stal znovu Axman, který jej řídil do své smrti v roce 1949. Po Axmanovi
vedl hudební oddělení slovenský muzikolog Alexander Buchner, a to až do roku
1962.251
Buchnerovým úkolem bylo „vybudovat samostatné hudební oddělení v komplexním
pojetí jako středisko péče o hudební památky v nejširším slova smyslu a pramennou
2 4 5
Přednesení jednatele na valném shromáždění Musea království Českého dne 31. října 1873. ČNM1873,
roč. 48, s. 375.
2 4 6
SMOLKA, Jaroslav. Nejedlý, Zdeněk. In: Český hudební slovník osob a institucí. Online:
http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionaryí&task=record.record_de-
tail&id=7643
247 ŠTEFANCOVA, Dagmar. Profil Českého muzea hudby: v roce dvoustého jubilea Národního muzea
v Praze. Múzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 19.
2 4 8
Srov. FOIT, Bohuslav. Z počátků hudebního oddělení Národního musea v Praze. Věstníkpěvecký a hudební
1936, roč. 73, č. 4.
2 4 9
Srov. KABELKOVÁ, Markéta - PAULOVÁ, Eva. Počátky samostatného hudebního oddělení Národního
muzea. Časopis Národního muzea. Rada historická, 2017, roč. 186, č. 3-4, s. 3-24.
2 5 0
Srov. POŠTOLKA, Milan. K 25. výročí úmrtí Emila Axmana. Časopis Národního muzea, historické muzeum,
1974, roč. 143, č. 1-2, s. 76-77.
2 5 1
Srov. slovníkové heslo: KALINA, Petr Ch. Buchner, Alexander. In: Český hudební slovník osob a institucí.
Online: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionaryí&task=record.record_detail&id=
1031
69
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
základnu pro muzikologické bádánř Büchner se - coby organolog vcelku pochopitelně
- orientoval na péči o sbírku hudebních nástrojů, jež záhy dosáhla světové
úrovně.2 5 3
V roce 1948 se ze sbírek Národního muzea vyčlenily sbírkové předměty pro
hudební oddělení; především šlo o vyjmutí hudebních nástrojů ze správy historicko-archeologického
oddělení, jež proběhlo hlavně Buchnerovou zásluhou v roce 1949.2 5 4
Hudební
archiv se administrativně oddělil od Knihovny Národního muzea, která si ovšem
ponechala i nadále některé vzácné knižní muzikálie. Rovněž lidové hudební nástroje se
nestaly součástí sbírky hudebního oddělení. Hlavní problém představovala sbírka hudebních
nástrojů a jiných trojrozměrných předmětů. Ty vyžadovaly, i s ohledem na potenciální
další růst, samostatné prostory. Poválečné dvacetiletí bylo nadto dobou obrovského
rozmnožení sbírkového fondu v důsledku konfiskací církevního a šlechtického majetku.
Funkci nového objektu, uchovávajícího a zpřístupňujícího hudební sbírky, krátce plnil
břevnovský klášter, a pak po více než padesát let (1950-2003) Velkopřevorský palác na
Malé Straně. Zde byla umístěna sbírka hudebních nástrojů2 5 5
i další fondy, a rovněž archiv,
knihovna a rozsáhlá stálá expozice hudebních nástrojů (zpřístupněna veřejnosti roku
1954).256
Velkopřevorský palác měl výborné expoziční možnosti, avšak jeho depozitáře
byly rozsahem nevyhovující. Po Buchnerovi vedli hudební oddělení Jaroslav Vaničky
(1962-1966), Emil Hradecký (1966-1974) a Milada Rutová (1974-1976).
V roce 1976 se hudební oddělení vyčlenilo z Historického muzea, čímž byl umožněn
vznik samostatného hudebněmuzejního ústavu v rámci Národního muzea (vedle Historického
muzea, Náprstkova muzea, Přírodovědného muzea a Knihovny Národního muzea).
Bylo jím Muzeum české hudby, jež vzniklo sloučením hudebního oddělení Národního
muzea s Muzeem Bedřicha Smetany a Muzeem Antonína Dvořáka (do té doby spravovaných
Památníkem národního písemnictví). Prvním ředitele Muzea české hudby byl smetanovský
expert Miloslav Malý (1976-1985). Po něm vedl muzeum až do roku 1989 Bohuslav
Čížek.
Co se týče struktury oddělení, Muzeum české hudby obsahovalo specifikum, tzv. hudební
archiv, což byla sbírka materiálů archivní povahy (písemností tištěných i rukopisných
a ikonografických dokumentů).2 5 7
Pod správu Muzea české hudby spadal i Mozartův
památník na Bertramce a několik mimopražských hudebních památníků. Velké
změny přinesl rok 1989. Ředitelem se stal muzikolog, hymnolog Stanislav Tesař, pod
2 5 2
750 let Národního muzea v Praze. Praha, 1968, s. 30. Zvýraznil M.Z.
2 5 3
750 let Národního muzea v Praze. Praha, 1968, s. 30. Zvýraznil M.Z.
2 5 4
AXMAN, Emil. Hudební oddělení. In: Národní museum 1818-1948. Praha: Národní museum, 1949, s.
68.
2 5 5
Srov. KELLER, Jindřich. První pozvánka do muzea. Expozice starých hudebních nástrojů v hudebním
oddělení Národního muzea v Praze. Hudební nástroje 1970, roč. 7, č. 1, s. 22-23. V dalších číslech časopisu
následovaly další pozvánky.
2 5 6
Coby dokumenty té doby srov. zejm. BUCHNER, Alexander. Průvodce výstavou České hudební nástroje
minulosti v břevnovském klášteře sv. Markéty. Praha: Národní muzeum, 1950. BUCHNER, Alexander.
Průvodce sbírkami Hudebního oddělení Národního musea. Praha: Národní muzeum, 1954. BUCHNER,
Alexander. České hudební nástroje [průvodce výstavou]. Praha: Národní muzeum, 1959.
2 5 7
Srov. KABELKOVÁ, Markéta. Hudební archiv Muzea české hudby - geneze hudebního fondu a evidenčních
pomůcek. In: Zpravodaj pobočky České informační společnosti - 7. celostátní konference archivářů
ČR - Badatelna a badatelé. Praha: SUA, 1998, s. 83-89.
70
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
jehož vedením (do roku 1996) se muzeum zapojilo do rozsáhlé restituční činnosti. Během
ní mj. navrátilo hudební sbírky křížovníků s červenou hvězdou, premonstrátů ze Strahova
aj. V té době se ustálila struktura sbírkových oddělení Muzea české hudby:
(1) hudebněhistorické oddělení
(2) oddělení hudebních nástrojů
(3) Muzeum Bedřicha Smetany
(4) Muzeum Antonína Dvořáka
V roce 2008 k nim přibylo Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií.
Současná struktura pracovišť Českého muzea hudby tedy vypadá takto:
(1) ředitelství a sekretariát
(2) hudebněhistorické oddělení
(3) oddělení hudebních nástrojů a správy Státní sbírky hudebních nástrojů
(4) Muzeum Bedřicha Smetany
(5) Muzeum Antonína Dvořáka
(6) Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových médií
(7) oddělení správy, evidence a péče o sbírky
(8) oddělení práce s veřejností a marketingu
Po Tesařovi působili jako ředitelé muzea Markéta Hallová (1997-2004), za jejíž éry
(v roce 2001) došlo k přejmenování instituce na České muzeum hudby, dále pak Eva
Paulová (2004-2006) a Dagmar Fialová (2006-2010). Od roku 2010 vede muzeum Emanuele
Gadaleta. Mezi stěžejní dosud nezmíněné osobnosti spojené s Českým muzeem
hudby patří dále organolog Jindřich Keller a hudební historici Milan Poštolka, Michaela
Freemanová a Hana Séquardtová. Nový název instituce odpovídá faktu, že muzeum se
zdaleka nezabývá pouze „českou hudbou", kterýžto pojem je navíc zatížen ideologií
svého původního kontextu. Po povodních v roce 2002 se o rok později hlavní budovou
Českého muzea hudby stal objekt vzniklý přestavbou odsvěceného kostela sv. Máří Magdalény
na malostranském Újezdě.
NEZAPOMEŇTE NA ODPOČINEK
A také nezapomeňte, co pravil Petronius: „Quidquid discis, tibi discis."
71
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
Hudebněhistorické oddělení - oddělení stěžejní, přinejmenším z hlediska kvantity - spravuje
rozsáhlý archiv hudebnin, staré rukopisy a tisky, knihovnu,2 5 8
fonotéku, fondy pozůstalostí
a ikonografie, korespondenci,259
nenotové archiválie a fond tiskové dokumentace2
6 0
(zásadní pro výzkum recepce). Různorodými sbírkovými předměty, ovšem v podstatně
menším množství, disponují i obě monografická muzea. Oddělení hudebních nástrojů
disponuje zhruba 3000 nástroji. Centrum pro dokumentaci populární hudby a nových
médií vlastní fond postavený na původně soukromé sbírce zaměřené na Karla Gotta,
a neúplné pozůstalosti Vlasty Průchové. V současné době České muzeum hudby disponuje
asi 700 000 jednotlivých sbírkových předmětů.2 6 1
Na internetu j sou zveřejněné naskenované
ručně psané katalogizační lístky hudebnehistorického oddělení (písemnosti notované
a nenotované),2 6 2
dále online katalog (knihovna a zvukové dokumenty),263
a webové
stránky muzea.2 6 4
Co se fondů a sbírek týče,2 6 5
není zde na místě podávat jejich obsáhlý přehled, jen připomeňme,
že České muzeum hudby vlastní autografy - a v některých případech též celé
pozůstalosti - předních skladatelských osobností české hudby 19. a 20. století (Bedřich
Smetana, Antonín Dvořák, Jakub Jan Ryba, Julius Fučík, Josef Suk, Vítězslav Novák, Josef
Bohuslav Foerster, Karel Boleslav Jirák, Sláva Vorlova, Bohuslav Martinů, E. F. Burian,
Miloslav Kabeláč, Jaroslav Ježek, Alois Hába, Ervín Schulhoff, Viktor Kalabis,
Václav Trojan, Karel Reiner, Miroslav Ponc, Zbyněk Vostřák, Ivo Jirásek, Luboš Fišer
aj.), dokumenty vztahující se k předním českým interpretům a souborům (České kvarteto,
České noneto, Due Boemi, houslisté Jan Kubelík, František Ondříček, Josef Suk aj., pěvkyně
Marie Teuberová a Ema Destinová), pozůstalosti muzikologů (např. Jaroslava Sedy,
Jarmila Burghausera, Marie Svobodové a Zdeňka Nouzy), památky staré hudby 15.-18.
století (Kutnohorský kodex, tabulatury a kancionály), jakož i rukopisné prameny k hudbě
18. a 19. století. V Českém muzeu hudby jsou uloženy také materiály Archivu Svazu československých
skladatelů (1949-1969) a Svazu českých skladatelů a koncertních umělců.
Fond nenotových archiválií obsahuje korespondenci zmíněných skladatelů a interpretů,
dále Leoše Janáčka, nakladatelů Urbánkových, muzikologa Dobroslava Orla, ale též významných
zahraničních skladatelů (Berlioz, Liszt, Schumann, Wagner). Přednedávnem
ČMH získalo vzácnou ucelenou sbírku Václava Nejedla, obsahující asi 70 000 hudebních
2 5 8
Srov. MAÝROVÁ, Kateřina. Hudební knihovna Hudebněhistorického oddělení Muzea české hudby v
Praze, její formování a základní profil. Acta Musaei Moraviae, Sci. soc. 2000, roč. 85, s. 195-221.
2 5 9
K ní srov. např. POŠTOLKA, Milan. Musikbriefe in der Musikabteilung des Nationalmuseums in Prag.
In: Gíinťher Brosche (ed.). Beitráge zur Musikdokumentation. Tutzing: Hans Schneider, 1975, s. 363-390.
2 6 0
Srov. např. MAÝROVÁ, Kateřina. Koncertní programy k dějinám českých hudebních a pěveckých
spolků v 19. a 20. století ve sbírkách Muzea české hudby v Praze. In: Úloha spolkov, spoločností a združení
v hudobných dejinách Európy. Trnava: Západoslovenské múzeum, 2001, s. 100-147.
2 6 1
VOJTĚŠKOVÁ, Jana. České muzeum hudby: 200 let po založení Národního muzea. Harmonie 2018, č.
1, s. 45.
2 6 2
https://retris.nkp.cz
2 6 3
https://cmh.opac.nm.cz/#!/
2 6 4
www.nm.cz/ceske-muzeum-hudbv
2 6 5
Pro podrobnější přehled viz VOJTĚŠKOVÁ, Jana. České muzeum hudby: 200 let po založení Národního
muzea. Harmonie 2018, č. 1, s. 43—45.
72
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
rukopisů a tisků, a sbírku Richarda Morawetze, pozoruhodnou především pro ikonografické
materiály a korespondenci (mj. obsahuje album Jana Nepomuka Štěpánka, dokumentující
činnost Stavovského divadla v první třetině 19. století, a album korespondence
významného hudebního kritika druhé poloviny 19. století Ludevíta Procházky).2 6 7
Sbírková
knihovna disponuje fondy starých tisků, libret, osobní knihovny, periodika atd. Fonotéka
sestává jak z nahrávek uložených na nej starších fonografických válečcích, tak i digitální
média. Mnoho unikátních sbírkových předmětů je součástí sbírky hudebních nástrojů;
kromě již zmíněné rožmberské kapely jsou to zejména housle z dílen Stradivariho
a členů houslařského rodu Amati, či čtvrttónový klavír, postavený z podnětu průkopníka
mikro-intervalové kompozice Aloise Háby. Pod správou Českého muzea hudby je také
tzv. Státní sbírka hudebních nástrojů, což je sbírka smyčcových nástrojů špičkové kvality
(založená roku 1953 Buchnerovou zásluhou), které si mohou vypůjčovat vybraní interpreti.
Kromě dokumentační činnosti, k níž náleží také digitalizace a akustická dokumentace,
vyvíjí České muzeum hudby také bohatou činnost konzervátorskou a restaurátorskou,
týkající se papírových dokumentů2 6 8
a hudebních nástrojů. Součástí muzea je od
roku 2016 Metodické centrum dokumentace, konzervace a restaurování hudebních nástrojů
(MCMI). V roce 2018 ČMH zprovoznilo mimopražský Centrální depozitář.
Pokud jde o výzkumnou činnost,2 6 9
pracovníci muzea se zaměřují na hudební historii
Českých zemí od středověku až do 19. století, dále též na historii zvukových záznamů, a
samozřejmě na problematiku organologickou.270
Obě monografická muzea, smetanovské
a dvořákovské, samozřejmě vyvíjejí výzkumnou a ediční činnost vztahující se k příslušným
skladatelským osobnostem. Od roku 2009 České muzeum hudby vydává česko-anglický
recenzovaný časopis Musicalia.
Nově muzeum pracuje na projektu „Nový fonograf: Naslouchejme zvuku historie", jehož
cílem je „vytvoření postupů a nástrojů pro evidenci, digitalizaci, zpřístupnění a dlouhodobou
ochranu zvukových záznamů na historických nosičích v paměťových institucích".2
7 1
České muzeum hudby pracuje také na projektu kritické edice Smetanovy korespondence
(aktuálně se připravuje druhý svazek), a celkově vzato vyvíjí poměrně bohatou
publikační činnost. Pravidelně též pořádá koncerty, konference, workshopy atp.
2 6 6
Srov. POŠTOLKA, Milan. Hudební památky Morawetzovy sbírky. Časopis Národního muzea, oddíl věd
společenských, 1962, roč. 131, č. 2, s. 89-113. VOJTĚŠKOVÁ, Jana. Sbírka Richarda Morawetze. Muzikologickéfórum
2012, roč. 1, č. 1, s. 47-54.
2 6 7
Srov. VOJTĚŠKOVÁ, Jana (ed.). Album Jana Ludevíta Procházky z let 1860-1888. Praha: KLP - Národní
muzeum, 2013. VOJTĚŠKOVÁ, Jana - Jiří K. KROUPA - Mark NEWKIRK (edd.). Fotoalbum
Ludevíta Procházky z let 1862-1888. Praha: KLP - Národní muzeum, 2015. VOJTĚŠKOVÁ, Jana - Jiří K.
KROUPA (edd.). Deníky Ludevíta a Marty Procházkových (1868-1888). Praha: KLP - Národní muzeum,
2018.
2 6 8
BÉNOVÁ, Jana. Dílna restaurování papíru v Českém muzeu hudby / The Paper Restoration Workshop
at the Czech Museum of Music. Musicalia 2016, roč. 8, č. 1-2, s. 153-156, 157-160.
2 6 9
Přehled o ní podává webová stránka: http://www.nm.cz/Veda-a-vyzkum/Pracovnici-ve-vede-a-vyzkumu/
2 7 0
Viz zejm. SVOBODOVÁ, Darina. Přehled publikací vydaných Českým muzeem hudby / Publications of
the Czech Museum of Music. Musicalia 2012, roč. 4, č. 1-2, s. 149-156.
2 7 1
https://www.nm.cz/muzeum/odborna-cinnost/novy-fonograf-naslouchejme-zvuku-historie
73
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
Od roku 2004 je v centrální budově České muzeum hudby instalována stálá expozice
„Člověk - Nástroj - Hudba", zaměřená převážně organologicky, navazujíc tak na tradici
stálé expozice hudebních nástrojů v Muzeu české hudby. Obsahuje též poslechové body,
které umožňují návštěvníkům slyšet zvuk konkrétních historických nástrojů. Expozice se
patrně bude dále rozvíjet ve smyslu větší interaktivity a většího množství elektrofonických
nástrojů. První bod patrně bude platit i pro obě muzea monografická.2 7 2
Stálá expozice
klávesových nástrojů Českého muzea hudby je od roku 2008 umístěna ve státním
zámku v Litomyšli. Muzeum Antonína Dvořáka spravuje (ale nevlastní) dvořákovský památník
v Nelahozevsi. Součástí Českého muzea hudby je i Památník Josefa Suka v Křečovících
(stálá expozice z roku 2008) a Památník Jaroslava Ježka v Praze, jejž spravuje
od roku 1982.
Kromě stálých expozic k životu a dílu Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka a stálé
expozice hudebních nástrojů pořádalo muzeum v minulosti také mnoho výstav, a to jak
krátkodobých, tedy trvajících zpravidla dva až tři měsíce (např. „Pašije", „Roráty", „Secesní
hudební tisky", „Hudebníci na cestách", „Shakespeare a hudba"), tak střednědobých,
trvajících zhruba rok. Pozoruhodné muzejní zážitky nabízejí zejména dlouhodobé
výstavy, pojaté často mezioborově a využívající i práce odborníků z jiných oddělení Národního
muzea. Z poslední doby zmiňme např. tyto výstavy v centrální budově: „Kouzelné
hrací strojky" (o automatofonech), „Století valčíku a polky", „Smrt kmotřička"
(téma smrti v hudbě), „Paleta srdce" (malířská tvorba J. B. Foerstera), „Život je jen náhoda"
(100. výročí narození J. Ježka), „Zaniklé chrámy - živá hudba", „Musika Etnika",
„Fenomén Martinů", „Beatlemánie!", „Antonín Dvořák", „Josef Suk - Housle, můj
osud", „Hudba a pohádka", nejnověji „Import/Export/Rock'n'roll". Z výstav Muzea Antonína
Dvořáka: „Prahou po stopách Antonína Dvořáka", „Diplomy Antonína Dvořáka",
„Jak Novosvetská dobyla svět", „Antonín Dvořák a zbožnost", „Antonín Dvořák: Inspirace
přírodou". Z výstav Muzea Bedřicha Smetany: „Pražský pěvecký sbor Smetana",
„Jak se u Smetanů malovalo", „František Kysela a Smetanovy opery", „Putování za rodokmenem
Bedřicha Smetany". V roce 2017 se České muzeum hudby podílelo na
úspěšné výstavě o fenoménu Karel Gott („Gott, My Life"). V roce 2019 by měla být otevřena
výstava „Slavní čeští skladatelé" v rekonstruované historické budově Národního
muzea: zaměřuje se na kanonizovanou čtveřici Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů.
České muzeum hudby autorsky realizovalo i některé mimopražské pamětní síně, spravované
jinými institucemi: Pamětní síň V. J. Tomáška ve Skutči, Pamětní síň Františka
Skroupa v Osičích, Pamětní síň Pavla a Antonína Vranických v Nové Ríši aj.
Nyní se budeme podrobněji zabývat dvěma monografickými muzei, která j sou součástí
Českého muzea hudby a která se zabývají odkazem zakladatelských postav české moderní
hudby: ovšem v dnešním pojetí, odsouvajícím Zdeňka Fibicha a jiné skladatele poněkud
stranou.
2 7 2
ŠTEFANCOVÁ, Dagmar. Profil Českého muzea hudby: v roce dvoustého jubilea Národního muzea
v Praze. Muzeum 2018, roč. 64, č. 2, s. 23.
74
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
4.2 Muzeum Bedřicha Smetany
Muzeum Bedřicha Smetany,273
dokumentující život a dílo zakladatele moderní české
hudby, vzniklo v roce 1926. Idea muzea je však starší: podnítil ji velký úspěch Smetanových
oper na Mezinárodní divadelní a hudební výstavě ve Vídni roku 1892.2 7 4
Tehdy však
realizace myšlenky narážela na neexistenci odpovídajících budov pro deponování Smetanovy
pozůstalosti - ta byla uložena v Jabkenické myslivně, kde o ni tehdy ještě pečovala
Smetanova rodina. Dalším důležitým momentem ve vývoji smetanovského muzejnictví
byla Národopisná výstava z roku 1895, v jejímž rámci byly vystaveny některé smetanovské
autografy i jiné památky. Výstavu shlédlo více než dva miliony návštěvníků, jednalo se
tedy v tomto směru o obrovský smetanovský muzejní počin.2 7 5
Poté byla myšlenka muzea
Bedřicha Smetany oživena v souvislosti s velkou smetanovskou výstavou v Praze roku
1917. Jak píše Malý, pro Zdeňka Nejedlého bylo plánované smetanovské muzeum „nástroj
smetanovské ideologie", a proto i „strategickým cílem, k němuž [...] směřoval od památné
Smetanovy výstavy [...], jejíž katalog je nejen prvním soupisem hudebních památek po
Smetanovi, ale i metodickým návodem komplexního pojetí hudební expozice, tematicky
prokomponované, historicky pravdivé a esteticky působivé". Výstavu, umístěnou v budově
Národopisného muzea v Kinského sadech, shlédlo okolo třiceti tisíc návštěvníků. Nadto
měla širší kulturní a politický dosah i cíl: „Provázely ji národní manifestace před Národním
divadlem (fanfáry z loggie), slavnostní tisky (plakát Františka Kysely, od té doby stálého
spolupracovníka Zdeňka Nejedlého) a provolání Cechové s ideou samostatného státu československého".2
7 6
V roce 1919 - kdy v Brně jeho někdejší blízký spolupracovník Vladimír
Helfert zakládal hudební oddělení Zemského muzea - publikoval Zdeněk Nejedlý požadavek
zřízení Muzea Bedřicha Smetany. Rada quasi-muzejních akcí pak proběhla
2 7 3
Pro základní orientaci viz MOJŽÍŠOVÁ, Olga. Muzeum Bedřicha Smetany. In: Český hudební slovník
osob a institucí. Online: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com mdictionary&task=record.record
detail&id=4864 Průvodce po muzeu: MOJŽÍŠOVÁ, Olga - OTTLOVÁ, Marta.
Muzeum Bedřicha Smetany [průvodce]. MOJŽÍŠOVÁ, Olga - OTTLOVÁ, Marta. The Bedřich Smetana
Museum [průvodce]. Praha: Národní muzeum, 1999. Praha: Národní muzeum, 2000. MOJŽÍŠOVÁ, Olga OTTLOVÁ,
Marta. Bedřich-Smetana-Museum [průvodce]. Praha: Národní muzeum, 2000. Dále viz VIKTOROVA,
Kateřina. Muzeum a Památník Bedřicha Smetany. In: Karel Sklenář (ed.). Velká kniha o Národním
muzeu. Praha: Národní muzeum, 2016, s. 212-225. MOJŽÍŠOVÁ, Olga - Jana PLECITÁ - Milan POSPÍŠIL.
Muzeum Bedřicha Smetany 1926-2006 / The Bedřich Smetana Museum 1926-2006. Praha: Národní
muzeum, 2006. MOJŽÍŠOVÁ, Olga. Muzeum B. Smetany. Hudební věda 1993, roč. 30, č. 4, s. 399-
400. MOJŽÍŠOVÁ, Olga. Muzeum Bedřicha Smetany (historie, sbírky). In: Bedřich Smetana: doba - život
- dílo: Muzeum Bedřicha Smetany. Praha: Národní muzeum, 1998, s. 143-166. MOJŽÍŠOVÁ, Olga. Pozvání
do Muzea Bedřicha Smetany. Hudební rozhledy 1999, roč. 52, č. 8, s. 34-35. MOJŽÍŠOVÁ, Olga.
Muzeum Bedřicha Smetany. In: Bohuslav Čížek - Jana Fojtíková - Markéta Hallová - Olga Mojžíšová Milan
Stloukal - Jarmila Tauerová. Muzeum české hudby, historie a sbírky. Praha: Národní muzeum, 1999,
s. 31-39. MOJŽÍŠOVÁ, Olga. Restrukturalizace sbírekjako nezbytný předpoklad katalogizace. Specifika a
problémy sbírkových fondů Smetanova muzea. In: Stanislav Tesař (ed.). Kritické edice hudebních památek
IV. Brno: Masarykova univerzita, 2001, 113-116. SRŠEN, Lubomír. Podobizny Bedřicha Smetany prezentované
Smetanovým muzeem. Muzejní a vlastivědná práce 2004, roč. 42, č. 4, s. 235-239.
2 7 4
Ke smetanovské muzeologii srov. zejm. MALÝ, Miloslav. Smetanovská muzeologie. Opus musicum
1982, roč. 14, č. 4, s. 127-128, VII.
2 7 5
MALÝ, Miloslav. Smetanovská muzeologie, s. 127.
2 7 6
Ibid.
75
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
v rámci velkých jubilejních smetanovských oslav roku 1924 (nejen výstavy, odhalení pomníků
a pamětních desek, ale též provedení všech Smetanových oper „důsledně podle autorova
originálu"),2 7 7
to vše v režii Zdeňka Nejedlého. Dva roky nato již bylo založeno
samostatné smetanovské muzeum. V roce 1909 vznikl Sbor pro postavení pomníku Bedřichu
Smetanovi v Praze (v roce 1931 pak byl přejmenován na Společnost Bedřicha Smetany),
instituce mající za cíl prosazovat smetanovský kult.2 7 8
Sbor spravoval smetanovské
muzeum od jeho vzniku a systematicky budoval jeho sbírkový fond. Sbírkové předměty
byly nejprve shromažďovány a zpracovávány v Ústavu pro hudební vědu Karlovy univerzity.
Správou sbírek byl pověřen tehdej ší hlavní smetanovský muzikolog a apologet Zdeněk
Nejedlý, jejich jádrem byla Smetanova pozůstalost, odkoupená státem a následně svěřená
do péče muzea.2 7 9
Od roku 1935 Muzeum Bedřicha Smetany sídlí v novorenesanční budově
bývalé Staroměstské vodárny v těsném sousedství Karlova mostu. Stálá expozice zde
byla otevřena roku 1936 za přítomnosti prezidenta Edvarda Beneše. Prvním ředitelem Smetanova
muzea byl Alfons Waisar (1935-1960). Výstavní činnost zahájilo muzeum už v roce
1929 v prostorách Ústavu pro hudební vědu, nejvýznamnější výstava byla realizována v Litomyšli
u příležitosti smetanovského jubilea roku 1934.2 8 0
Za druhé světové války probíhaly
v muzeu „šedé" produkce divadelního souboru Divadélko ve Smetanově muzeu, jehož
členy byly mnohé postavy meziválečné avantgardy. Po uzavření v letech 1944-1945 bylo
Muzea Bedřicha Smetany roku 1952 zestátněno. V letech 1958-1975 je spravoval Památník
národního písemnictví, v roce 1976 se pak stalo součástí Muzea české hudby. Nové
expozice byly zveřejněny v letech 1964 a 1998. V letech 1961-1975 vykonával funkci ředitele
muzea Miloslav Malý. Ředitelkou obnoveného muzea se v roce 1992 stala Olga Mojžíšová,
a setrvala v této funkci až do roku 2017. Aktuálně vede Muzeum Bedřicha Smetany
Sandra Bergmanová.
Jádrem sbírek muzea je fond „Bedřich Smetana", jehož základ představuje Smetanova
pozůstalost.2 8 1
Muzeum disponuje autografy většiny Smetanových kompozic, valnou částí
jeho korespondence a různými dalšími dokumenty a písemnostmi, jakož i ikonografickým
materiálem. Kromě toho vlastní cenné sbírkové předměty a archiválie dokumentující kontext
produkce, distribuce, uvádění a recepce Smetanovy hudby (fotoarchiv, výtvarná sbírka,
scénografická kolekce, soubor trojrozměrných předmětů, fond tiskové dokumentace,
sbírky nenotových rukopisů a tisků, hudebnin a libret, fonotéka a videotéka) a pozůstalosti
2 7 7
SYCHRA, Antonín - Jiří BAJER (edd.). Dějiny české hudební kultury. Díl 2. 1918-1945. Praha: Academia,
1981, s. 143. K této akci dále srov. např. BARTOŠ, Josef. Poznámky k slavnostnímu cyklu smetanovskému
v Národním divadle. Smetana 1924, roč. 14, s. 28-29, s. 49-54.
2 7 8
K činnosti společnosti viz ČECHOVA, Olga. Společnost Bedřicha Smetany. Diplomová práce na Filozofické
fakultě Univerzity Karlovy. Praha, 1980. K přehledu činnosti, publikacím, výstavám a přednáškám
společnosti dále viz WAISAR, Alfons. Společnost Bedřicha Smetany v Praze. Musikologie 1938, roč. 1, s.
140-143. Na závěr činnosti Společnosti Bedřicha Smetany. Musikologie 1955, roč. 4, s. 272-296 ff.
2 7 9
Z dobových pramenů: Statut Smetanova musea. In: Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v
Praze. Výroční zpráva za rok 1925. Praha: Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi, 1926, s. 2-3.
BARTOŠ, Josef. Smetanovské výstavy. Zprávy Společnosti Bedřicha Smetany 1936, roč. 5, č. 1, s. 15-19.
[WAISAR, Alfons]. Museum Bedřicha Smetany v Praze: průvodce. Praha: Melantrich, 1938. WAISAR,
Alfons. Museum Bedřicha Smetany 1952-1953. Musikologie 1955, roč. 4, s. 266-271.
2 8 0
Ke smetanovskému jubileu z roku 1934 viz WAISER, Alfons (ed.). Oslavy Bedřicha Smetany 1934.
Praha: Společnost Bedřicha Smetany, 1935.
2 8 1
ČECHOVÁ, Olga - FOJTÍKOVÁ, Jana. Bedřich Smetana. Inventář fondu. Strojopis. Praha, 1984.
76
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
některých Smetanových současníků (František Pivoda, Josef Jiránek, Joseph Proksch, Ferdinand
Heller, Ludevit Procházka, Otakar Hostinský). Muzeum zajišťuje komplexní muzejní
péči o své sbírkové předměty a je tradičním centrem smetanovského bádání, jehož
výstupem je také bohatá činnost ediční. Stálou expozici doplňují pravidelné menší výstavy.
Muzeum Bedřicha Smetany spravovalo nebo spoluzakládalo různé památníky a pamětní
síně, o nichž bude podrobněji pojednáno dále v těchto skriptech (památník Zdeňka Fibicha
ve Všebořicích, Smetanovy pamětní síně v Obříství a v Benátkách nad Jizerou, rodný dům
Bedřicha Smetany v Litomyšli). Dnes spravuje a vlastní pouze Památník Bedřicha Smetany
v Jabkenicích. V roce 1961 muzeum připravilo expozici pro švédský Göteborg, kde Smetana
působil vletech 1856-1862, později připravilo i další zahraniční výstavy. Od roku
1936 muzeum rovněž pořádá přednášky a koncerty.
4.3 Muzeum Antonína Dvořáka
Druhým z hlavních monografických muzeí ve správě Českého muzea hudby je Muzeum
Antonína Dvořáka.2 8 2
Svou činnost zahájilo roku 1932, a od té doby se nachází v Michnově
letohrádku, zvaném též Vila Amerika, na pražském Novém Městě (v barokní budově před-
2 8 2
Pro základní orientaci viz VEJVODOVA, Veronika. Muzeum Antonína Dvořáka. In: Český hudební
slovník osob a institucí. Online: http://www.ceskvhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php7option=com
mdictionary&task=record.record detail&id=7534 Průvodce: KABELKOVA, Markéta - STEFANCOVÁ-VANISOVÁ,
Dagmar. The Antonín Dvořák Museum: A Guidebook. Praha: Národní muzeum,
1999. Dále viz NOVA, Kateřina. Muzeum Antonína Dvořáka. In: Karel Sklenář (ed.). Velká kniha o Národním
muzeu. Praha: Národní muzeum, 2016, s. 201-207. VANISOVÁ, Dagmar. One Thousand Years of
CzechMusic. In: Vladimír Brych - Martin Mádl (edd.). A Thousand Years ofCzech Culture: Richesfrom
the National Museum in Prague. Salem: Old Salem, 1996, s. 70-77. TAUEROVÁ, Jarmila. Muzeum Antonína
Dvořáka. In: Eva Paulová (ed.). Z pokladnice Národního muzea 1818-1998. Praha: Národní muzeum,
1998, s. 37-38. HALLOVÁ, Markéta - TAUEROVÁ, Jarmila. Muzeum Antonína Dvořáka. In: Bohuslav
Čížek - Jana Fojtíková - Markéta Hallová - Olga Mojžíšová - Milan Stloukal - Jarmila Tauerová. Muzeum
české hudby, historie a sbírky. Praha: Národní muzeum, 1999, s. 40-57. VELICKÁ, Eva. Poklady sbírky
Muzea Antonína Dvořáka. Harmonie 2011, roč. 19, č. 9, s. 12-13. HALLOVÁ, Markéta - Jarmila TAUEROVÁ.
The Antonín Dvořák Museum. In: Bohuslav Čížek - Jana Fojtíková - Markéta Hallová - Olga
Mojžíšová - Milan Stloukal - Jarmila Tauerová. The Czech Museum ofMusic. Praha: Národní muzeum,
2000, s. 41-57. VELICKÁ, Eva. Antonín Dvořák. Publikace u příležitosti výstavy Antonín Dvořák - Národní
muzeum - České muzeum hudby. Praha: Národní muzeum, 2011. Zajímávaje také série článků „Příběhy
předmětů z Muzea Antonína Dvořáka": VEJVODOVA, Veronika. Hudební nástroje Antonína Dvořáka.
Harmonie 2014, roč. 22, č. 5, s. 18-20. VELICKÁ, Eva. Antonín Dvořák a životní styl. Harmonie
2014, roč. 22, č. 6, s. 22-24. NOVÁ, Kateřina. Antonín Dvořák a sláva. Harmonie 2014, roč. 22, č. 7, s.
30-32. VELICKÁ, Eva. Americké střípky. Harmonie 2014, roč. 22, č. 8, s. 13-15. VEJVODOVA, Veronika.
Antonín Dvořák a Leoš Janáček. Harmonie 2014, roč. 22, č. 9, s. 24-26. NOVÁ, Kateřina. Dvořákův
jubilejní rok 1941. Harmonie 2014, roč. 22, č. 10, s. 29-31. VEJVODOVA, Veronika - Kateřina VIKTOROVA.
Výstavní činnost Muzea Antonína Dvořáka a Muzea Bedřicha Smetany v letech 2009-2017 / Exhibitions
at the Antonín Dvořák Museum and the Bedřich Smetana Museum from 2009 to 2017. Musicalia
2017, roč. 9, č. 1-2, s. 153-160, 161-168. SLAVÍKOVÁ, Jitka. Proměny Muzea Antonína Dvořáka. Hudební
rozhledy 1991, roč. 44, č. 7, s. 330-331. HALLOVÁ, Markéta. Prague the Centre of Dvořák Research.
In: Milan Pospíšil - Marta Ottlová (edd.). Antonín Dvořák 1841-1904: Report ofthe International
Musicological Congress. Praha: AV ČR, 1994, s. 19-28. HALLOVÁ, Markéta. Dvořákův Bôsendorfer.
Hudební rozhledy 1996, roč. 49, č. 6, s. 54.
77
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
tím krátce sídlilo Hygienické muzeum). Jak píše Vejvodova: „K roku 2017 spravuje Muzeum
Antonína Dvořáka kolem 9 000 sbírkových předmětů a jedná se tak o nej větší dvořákovskou
sbírku na světě, která zahrnuje cca 80 % všech rukopisů Antonína Dvořáka."2 8 3
Muzeum založil záhy po svém vzniku v roce 1931 Spolek pro postavení pomníku Mistra
Antonína Dvořáka v Praze (roku 1944 přejmenován na Společnost Antonína Dvořáka),2 8 4
jehož demiurgem byl dvořákovský expert, muzikolog Otakar Sourek. Dvořákovská společnost
muzeum spravovala až do roku 1955. Prvním správcem muzea byl Jan M . Květ. Po
něm tuto funkci vykonávali Jaroslav Mikan, Aleš Křička, Zbyněk Z. Stránský (nejvýznamněj
ší postava moderní české muzeologie, původním vzděláním muzikolog) a Jindřich Jaroš.
Pokud jde o sbírkové předměty, muzeum z počátku disponovala Dvořákovým nábytkem a
osobními věcmi, a postupně začalo vyvíjet vlastní sbírkotvornou činnost, jež se zaměřovala
i na památky po skladatelových žácích. První expozice představovalo nábytek z Dvořákova
bytu; budova v tehdejším stavu však muzejním účelům nevyhovovala. V roce 1956 bylo
muzeum zestátněno a spolu s Muzeem Bedřicha Smetany převedeno do gesce Památníku
národního písemnictví.2 8 5
Mělo pobočky (památníky či pamětní síně) v Nelahozevsi, Křečovicích,
Skutči, Zlonicích, Sychrově a Lužanech. Muzeum Antonína Dvořáka v té době
vedl právník Karel Mikysa, za jehož éry byla započata rekonstrukce muzejní budovy. První
stálá expozice pak byla slavnostně otevřena v jubilejním roce 1961. Od roku 1973 působila
jako ředitelka muzea Ludmila Bradová. V roce 1976 se dvořákovské muzeum stalo součástí
Muzea české hudby, nikoliv však jako samostatná organizační jednotka. V osmdesátých
letech muzeum vyvíjelo bohatou vědeckou a ediční činnost. V letech 1990-1997 jej vedla
Markéta Hallová, za jejíž éry vzniklý projekt vědeckého centra s tzv. mezinárodní dvořákovskou
databankou bohužel nebyl realizován. V jubilejním roce 1991 byla otevřena nová
stálá expozice. Od roku 1992 je Muzeum Antonína Dvořáka oddělením restrukturalizovaného
Českého muzea hudby. Dále vedla muzeum Jarmila Tauerová, v letech 2010-2012
pak Eva Velická, po ní (do roku 2016) Kateřina Nová, a od roku 2017 je vedoucím Muzea
Antonína Dvořáka Veronika Vejvodova. V jubilejním roce 2011 se v prostorách Českého
muzea hudby realizovala rozsáhlá dvořákovská výstava. V roce 2012 byla v přízemí Vily
Amerika otevřena nová expozice, nazvaná „Cesty Antonína Dvořáka". Z původních dvořákovských
poboček nyní Muzeum Antonína Dvořáka spravuje pouze památník v Nelaho­
zevsi.
2 8 3
VEJVODOVA, Veronika. Muzeum Antonína Dvořáka. In: Český hudební slovník osob a institucí. Online:
http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionaryí&task=record.re-
cord_detail&id=7534
2 8 4
HALLOVÁ, Markéta. 75 let společnosti AD. Hudební rozhledy 2006, roč. 59, č. 3, s. 44-46.
2 8 5
Z pramenů k rané činnosti muzea: [Z muzea památek po hudebním skladateli Ant. Dvořákovi v letohrádku
Amerika: Pracovna Ant. Dvořáka]. Světozor 1932, roč. 32, č. 34 (26. 5.), s. 551. [Dvořákovo
museum v Praze]. Podřipský kraj 1936, roč. 3, č. 1 (15. 9.), s. 36. MIKAN, Jaroslav. Katalog výstavy památek
a díla Antonína Dvořáka. Praha: Uměleckoprůmyslové museum, Praha 1941. BERKOVEC, Jiří. S českou
hudbou do světa. Květy 1954, roč. 4, č. 17, s. 8-9. KVĚT, Jan Miroslav. K otázce Dvořákova musea.
Hudební rozhledy 1957, roč. 10, č. 22, s. 954. VINAREK, Josef. K otázce Dvořákova musea. Hudební rozhledy
1958, roč. 11, č. 3, s. 126. KVET, Jan Miroslav. Ještě k Dvořákovu museu. Hudební rozhledy 1958,
roč. 11, č. 6, s. 257.
78
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Zásadní posun ve sbírkotvorné činnosti Muzea Antonína Dvořáka nastal v roce 1980,
kdy získalo od Dvořákových dědiců komplet skladatelových rukopisů, korespondence a
dokumentů. Muzeum disponuje také Dvořákovou knihovnou (zachovanou však fragmentárne)
a významnou ikonografickou sbírkou. Důležitou součástí jeho sbírek j e i soubor audiovizuálních
dokumentů a fond tiskové dokumentace, jakož i pozůstalosti předních dvořákovských
badatelů Otakara Sourka a Jarmila Burghausera.
4.4 Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea
Vedle Českého muzea hudby je druhou hlavní českou (a hlavní moravskou) hudebněmuzejní
institucí Oddělní dějin hudby Moravského zemského muzea (ODH MZM).2 8 6
Sbírka ODH se primárně vztahuje k dějinám hudby a hudební kultury na Moravě od středověku
do současnosti; její součástí je také bohatý organologický soubor.
K ZAPAMATOVÁNÍ
Počátky muzea klademe do roku 1919, kdy vznikla původní instituce pod názvem Hudební
archiv Moravského musea. Nynější ODH M Z M takj e nej starší fungující hudebněmuzejní
institucí na území České republiky.
Vznik Hudebního archivu inicioval Vladimír Helfert (1886-1945) záhy po svém příchodu
do Brna v létě 1919. Vznik muzea se tak časově takřka dokonale kryje se zrodem brněnské
univerzitní muzikologie (v podobě Semináře pro hudební vědu nově vzniknuvší Masarykovy
university), jejímž zakladatelem byl rovněž Helfert. Dalšími osobnostmi, jež stály u
počátků Hudebního archivu, byli Helfertův bratr Jaroslav, ředitel Moravského zemského
muzea a jedna z klíčových postav v dějinách českého muzejnictví a muzeologie, a Gracian
Černušák, brněnský muzikolog a vlivný hudební kritik. Pro Helferta bylo hudební muzeum
základní institucí umožňující hudebněhistoriografickou práci, a sice shromažďováním, evidencí
a ochranou hudebních památek, především ovšem hudebnin.
Helfertovými spolupracovníky se postupně stali dva jeho žáci, později čelní představitelé
druhé generace brněnské muzikologické školy, Karel Vetterl a Jan Racek. Druhý
jmenovaný začal ještě za Helfertova života působit coby vedoucí Archivu (1929-1948).
Mezi zakladatelské osobnosti a spolupracovníky Hudebního archivu v době první republiky
dále patřili Jaroslav Ušák, Emil Liebenberger a Robert Smetana. Mezi další významné
vedoucí dané instituce patřili Theodora Straková (1948-1978) a Jiří Sehnal (1978—
286 p r o z ákia dní přehled viz zejm. GREGOROVÁ, Růžena (ed.). Moravské zemské muzeum: s úctou kpráci
průkopníků, s díkyjejich pokračovatelům. Brno: Moravské zemské muzeum, 2015, s. 297-316. Dále viz
BRODESSER, Slavomír - Jan BREČKA - Jiří MIKULKA. Kpoznání a slávě země... Dějiny Moravského
zemského muzea. Brno: Moravské zemské muzeum, 2002.
79
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
1994). 8 7
Působení v této instituci v letech 1963-1972 znamenalo důležitou etapu ve vědeckém
a uměleckém zrání Miloše Štědroně (nar. 1942), zejména s ohledem na jeho janáčkovské
bádání a ediční činnost. Kromě jiného zde provozoval tzv. Malé divadlo hudby,
instituce zaměřená na popularizační a vzdělávací pořady o hudby, hojně využívající reprodukční
techniku.288
Stěžejní postavou současnosti a vedoucím oddělení je janáčkovský odborník
Jiří Zahrádka (nar. 1970) (před ním tuto funkci vykonávala Simona Sindlářová).
Po vzniku Hudebního archivu začala okamžitě probíhat čilá sbírkotvorná a katalogizační
činnost, pro kterýžto účel Helfert vymyslel a aplikoval dobově velmi pokrokový systém
katalogizace hudebněmuzejních sbírkových předmětů. O něco pomaleji probíhala činnost
výstavní.2 8 9
Mezi první významnější akvizice Hudebního archivu náležela hudební sbírka
strážnického zámku. Muzeum systematicky evidovalo a dokumentovalo hudební památky
celé Moravy z okresních muzeí a oblastních archivů, a v průběhu let převzalo většinu hudebního
materiálu z celé Moravy; jen v dílčích případech se přikročilo k dislokaci sbírkových
celků (to je případ Umeleckohistorického muzea v Kroměříži).2 9 0
Převážná část starších
sbírkových předmětů, hlavně hudebnin, pochází ze zámků, klášterů, kostelů a také ze
soukromých sbírek. Převažují mezi nimi artefakty z druhé poloviny 18. století. Zmiňme
zde heslovitě zejména pražský neumový misál ze 13. století, sborníky raně novověké vokální
polyfonie, kancionály,2 9 1
loutnové tabulatury. Součástí fondu muzea je několik kompletních
zámeckých hudebních archivů, převážně moravské provenience (Náměšť nad
Oslavou, Buchlovice, Lysice, Strážnice aj.). Celné místo patří sbírkám z klášterů (pozoruhodná
a obsáhlá je zvláště sbírka benediktinského kláštera v Rajhradu292
nebo augustiniánského
kláštera na Starém Brně2 9 3
) a z kostelních kůrů (na prvním místě třeba zmínit hudební
archiv brněnského kostela sv. Jakuba),294
opět převážně moravských. Mezi nej vzácnější
sbírkové předměty muzea patří Mozartovy, Beethovenovy, Brahmsovy a Dvořákovy autografy.
Dále třeba zmínit písemnou pozůstalost brněnské skladatelky a klaviristky první poloviny
19. století Agnes Tyrellové (1848-1883). Pokud jde o sbírky vztahující se k 20.
století, jedinečnou dokumentační hodnotu pro hudební kulturu v Brně a na Moravě mají
pozůstalosti skladatelů, ať už Janáčkových žáků (Jana Kunce, Viléma Petrželky, Osvalda
2 8 7
Z další dobové literatury srov. např. VETTERL, Karel. Pět let hudebního archivu Zemského musea moravského
v Brně. Věstník moravského musea zemského v Brně 1924, roč. 3, s. 24-30. UŠÁK, Jaroslav. Hudební
archiv. Hudební věstník 1935, roč. 28, č. 1, s. 12-13. Janáčkovy památky v Brně. Musikologie 1938,
roč. 1, s. 143-144. STRAKOVÁ, Theodora. Organisace hudebně vědeckého bádání na Moravě. Musikologie
1949, roč. 2, s. 201-207. STRAKOVÁ, Theodora. Hudebně historické oddělení Moravského musea
v Brně. Musikologie 1955, roč. 4, s. 259-262.
2 8 8
Tuto významnou přidruženou aktivitu dokumentuje: JANÁČKOVÁ, Libuše. Malé divadlo hudby a poezie
v Brně 1962-1995. Disertační práce, Ustav hudební vědy FF MU. Brno, 2017.
2 8 9
Srov. např. HELFERT, Vladimír - Karel VETTERL - Jaroslav UŠÁK. Katalog výstavky hudebního archivu
Zemského musea. Brno: Moravské zemské museum, 1930.
2 9 0
Perspektivní zamyšlení nad jednímjubileem [rozhovor Aleny Němcové s Theodorou Strakovou]. Opus
musicum 1969, roč. 1, č. 10, s. 295-298.
2 9 1
SEHNAL, Jiří. Rukopisné kancionály. Harmonie 20148, č. 8, s. 34-36.
2 9 2
VESELÁ, Irena. Rajhrad u Brna - benediktinský klášter ajeho sbírka hudebnin. Harmonie 2018, č. 5, s.
26-28.
293 STUDENIČOVÁ, Hana. Musicalia v barokní knihovně brněnských augustiniánů. Harmonie 2018, č. 7,
s. 36-38.
2 9 4
K ní viz zejm. RATOLÍSTKOVÁ, Michaela. Hudební sbírka kostela svatého Jakuba v Brně jako zrcadlo
dějin. Harmonie 2018, č. 2, s. 17-19.
80
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Chlubny, Jaroslava Kvapila, Václava Kaprála a Pavla Haase), či skladatelů pozdějších generací
(Vítězslavy Kaprálové, Theodora Schaefera, Milana Harašty, Zdeňka Blažka, Jaromíra
Podešvy, Josefa Berga, Aloise Piňose, Antonína Tučapského, Františka Emmerta
aj.),295
jakož i skladatelů žijících (Miloš Stědroň), dále pak interpretů, dirigentů, sbormistrů
a muzikologů; své místo zde mají také archivy významných brněnských institucí (Beseda
brněnská, Klub moravských skladatelů, brněnská pobočka Svazu československých skladatelů).
Bohatá je rovněž sbírka hudebních nástrojů, již roku 1928 založil Jaroslav Ušák.
Organologická sbírka soustřeďuje všechny historické druhy nástrojů, mezi její nejvzácnější
exempláře patří raně novověké varhanní nástroje. Depozitář hudebních nástrojů se nachází
na zámku v Jevišovicích u Znojma, v němž byla přednedávnem nově zpřístupněna pozoruhodná
expozice klávesových nástrojů.2 9 6
Po sbírce Českého muzea hudby se jedná o druhou
nej větší sbírku hudebních nástrojů v České republice. V depozitářích muzea jsou též
uloženy cenné autografy a dobové opisy děl W. A. Mozarta a Antonia Salieriho (v roce
2016 z nich muzeum uspořádalo výstavu „Mozart v muzeu").297
Součástí ODH M Z M je i Centrum Ericha Wolfganga Korngolda. Zájemcům o život
a dílo významného německo-židovského skladatele, pocházejícího z Moravy, je k dispozici
soukromý archiv Erich Wolfgang Korngold Society, jenž byl věnován Moravskému zemskému
muzeu. Archiv obsahuje kopie dopisů, dobových kritik, studií, článků a fotografií,
jakož i základní literaturu, vztahující se k životu a dílu skladatele a k problematice soužití
tři etnik v Brně devatenáctého a první půle 20. století, dále téměř kompletní korngoldovskou
diskografii a rozličné hudebniny.
Specifické místo ve sbírkách ODH M Z M zaujímá Archiv Leoše Janáčka.2 9 8
Základem
archivuje Janáčkova pozůstalost,2 9 9
jež přecházela do muzea po skladatelově smrti v roce
1928. Kromě písemných materiálů se jednalo i o vybavení Janáčkovy pracovny, knihovnu,
korespondenci a další předměty. Od padesátých let byly tyto sbírky doplňovány z jiných
zdrojů. Jak píše Zahrádka, fond Archivu obsahuje „přes 95 procent dochovaných rukopisů
Janáčkových skladeb i dokumentů".3 0 0
Nej důležitější částí Archivu Leoše Janáčka je skladatelova
hudební pozůstalost. Obsahuje skladby z celého dlouhého Janáčkova tvůrčího období,
tedy od počátku sedmdesátých let 19. století až do konce dvacátých let století dvacátého,
a to v různých fázích rozpracovanosti (skici, rukopisné verze, opisy, autorsky korigo-
2 9 5
Srov. např. PIVODA, Ondřej. Pavel Haas a Vítězslava Kaprálova. Dokumenty válečných let. Harmonie
2018, č. 3, s. 24-27.
2 9 6
MALÝ, František. Moravské zemské muzeum zpřístupnilo na zámku v Jevišovicích rozsáhlou sbírku
klávesových hudebních nástrojů. Harmonie 2018, č. 11, s. 42-44.
2 9 7
ŠINDLÁŘOVÁ, Simona. Skladby Wolfganga Amadea Mozarta a Antonia Salieriho ve sbírkách Oddělení
dějin hudby Moravského zemského muzea. Harmonie 2018, č. 4, s. 22-25.
2 9 8
DOČKALOVA, Klára. Minulost, přítomnost a budoucnostArchivu Leoše Janáčka. Mgr. práce, FF MU.
Brno, 2018.
2 9 9
Srov. např. Abs [AMBROS, Emanuel]. Janáčkova pracovna v Brně. Národní listy 22. 5. 1936; RAAB,
Jaroslav. Oslava Leoše Janáčka v Brně. Moravský přítel lidu 24. 10. 1933.
3 0 0
ZAHRÁDKA, Jiří. 201 let Moravského zemského muzea a 99 let jeho hudebního oddělení. Harmonie
2018, č. 1, s. 20.
81
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
vané tiskové předlohy). Tento fond je „jednou z vůbec nejucelenějších skladatelských sbírek".3
0 1
Kromě hudebnin obsahuje Janáčkova pozůstalost také operní libreta, teoretická díla
a fejetony - opět v podobě rukopisů, korektur i tisků. Jedinečná je pak Janáčkova korespondence,
nejkompletněji dochovaná od devadesátých let 19. století.3 0 2
Jak píše Zahrádka,
„patří k největším dochovaným korespondenčním celkům skladatelských osobností ve světovém
kontextu".303
V edičně zpracované podobě je Janáčkova korespondence přístupná
online.3 0 4
Pro janáčkovské badatele mají velký význam také dochované Janáčkovy zápisníky,
pozoruhodné zejména s ohledem na Janáčkovu posedlost zapisováním tzv. nápěvků
mluvy. Archiv dále obsahuje Janáčkovy dokumenty, kompletní skladatelovu knihovnu,
ikonografickou sbírku, skladatelovy výstřižky (důležitý pramen pro studium recepce jeho
hudby), soubor Janáčkových programů koncertů a divadelních představení, fond scénických
návrhů, a trojrozměrné předměty ze skladatelovy pozůstalosti, z nichž některé jsou
součástí stálé expozice. Samostatným celkem sbírkových předmětů je archiv varhanické
školy. Janáček ji založil roku 1881 a až do vzniku první republiky působil coby její ředitel;
varhanická škola sídlila v tzv. „řecké" či Chleborádově vile na dnešní Kounicově ulici,
která je budovou dnešního ODH M Z M . V přilehlé zahradě se nachází domek - Památník
Leoše Janáčka -, v němž je umístěna stálá expozice.305
4.5 Muzikologické oddělení Slezského zemského muzea (Markéta
Haničáková)
Vznik muzikologického pracoviště Slezského zemského muzea je úzce spjat se Slezským
studijním ústavem (dále jen SSÚ), jehož základy byly položeny 9. ledna 1946 v
Moravské Ostravě.3 0 6
Úkolem ústavu, který zpočátku fungoval na spolkové bázi, byl od
jeho vzniku výzkum a studium Slezska i někdejších severomoravských oblastí mezi Odrou
a Ostravicí (někdejšího okresu moravsko-ostravského, místeckého, novojičínského) po
stránce historické, archeologické, geografické, jazykovedné, národopisné, folkloristické,
přírodovědecké, technické, sociologické či zdravovědní. V prvních dvou letech reprezentovalo
ústav pět badatelských sekcí, a sice sekce filologická, přírodovědecká, sociografická
hospodářsko-technická a zejména historicko-vlastivědná. Právě do jejího rámce spadal též
výzkum dějin hudby daného regionu. V dubnu 1948 došlo ke sloučení SSÚ s Maticí opav-
3 0 1
ZAHRÁDKA, Jiří. 201 let Moravského zemského muzea a 99 letjeho hudebního oddělení. Harmonie
2018, č. l,s. 20.
3 0 2
Podrobněji ke korespondenci viz zejm. ZAHRÁDKA, Jiří. 201 let Moravského zemského muzea a 99
letjeho hudebního oddělení. Harmonie 2018, č. 12, s. 46-49.
3 0 3
ZAHRÁDKA, Jiří. 201 let Moravského zemského muzea a 99 letjeho hudebního oddělení. Harmonie
2018, č. l,s. 20-21.
3 0 4
http://www.musicologica.cz/korespondencejanacek/index.php
3 0 5
Z další literatury srov. též JANÁČKOVÁ, Libuše. Marketingový plán oddělení dějin hudby Moravského
zemského muzea. Mgr. práce, FF MU. Bmo, 2011.
3 0 6
KNAPIK, Jiří. Slezský studijní ústav v Opavě 1945-1958. Proměny vědeckého pracoviště v regionu.
Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2004, s. 18. DOKOUPIL, Lumír - Milan MYŠKA - Jiří SVOBODA
a kol. Kulturněhistorická encyklopedie Slezska a severovýchodní Moravy. Ostrava: Ustav pro regionální
studia Ostravské univerzity, 2005, s. 257.
82
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
skou (významným národně obranným spolkem činným v regionu od roku 1877 a zabývajícím
se mimo jiné též produkcí regionálně zaměřené vědecké literatury), čímž se stal jediným
pracovištěm zaměřeným na regionální vlastivědnou a společenskovědní výzkumnou
práci. Zestátnění tentokrát už Slezského studijního ústavu v Opavě proběhlo 8. prosince
1949.307
Ve SSÚ byla ještě před jeho ustavením vytvořena dvě oddělení namísto původních pěti
sekcí. Od roku 1948 do něj spadalo Oddělení pro vědy přírodní, jehož součástí byl referát
pro zoologii, botaniku a geologii, a z našeho úhlu pohledu významnější Oddělení pro vědy
o společnosti, jehož jádrem se stal referát pro historii a vlastivědu, dočasně zde patřil mimo
referátu pro sociologii, etnografii, vědu o výtvarném umění a jazykovědu také referát pro
hudební vědu. V roce 1953 byl SSÚ zařazen pod muzejní odbor Ministerstva kultury a roku
1958 se stal součástí Československé akademie věd jakožto Slezský ústav ČSAV.3 0 8
Samotný referát pro hudební vědu byl založen 16. listopadu 1949. Na post prvního referenta
nastoupil hudební historik Oldřich Petráš (1921-1970).309
V obecné proklamativní
rovině se činnost referátu týkala vědecké problematiky slezského hudebního života a vyrůstala
z potřeby ovlivňovat současnou slezskou hudební produkci. Cílem vědecké činnosti
bylo započetí slezského hudebněvědného bádání a z hlediska dalšího vývoje muzejního
fondu podstatnější průzkum a evidence hudebně historického materiálu. Zmíněný hudebně
historický materiál zahrnoval hudebniny, historické hudební nástroje, odbornou hudební
literaturu, hudební ikonografii či další rozmanité dokumentační materiály, vztahující se
k hudbě. Ke sběru a výzkumu hudebnin docházelo zejména na zámcích, v klášterech, kostelích,
muzeích, archivech, knihovnách a ve sbírkách soukromých majitelů v rámci celé
výzkumné oblasti. V oblasti hudebního národopisu bádání probíhalo již dříve, proto se nejednalo
o oblast hudebním výzkumem zcela nedotčenou. Hudební referát si však kladl za
cíl detailnější průzkum hudebněvědného odvětví spočívající ve sběru lidových písní slezské
provenience. Stranou zájmu opět nezůstal ani výzkum hudebně folkloristických památek.
Zřízení referátu pro hudební vědu tak byl v roce 1949 položen základ k organizaci systematického
hudebněvědného výzkumu ve Slezsku. Po praktické stránce se výsledky vědecké
práce hudebního referátu odrazily ve spolupráci s rozhlasem, divadelními scénami,
orchestrálními, komorními, pěveckými soubory, jednotlivými umělci, dále v jeho působení
jako poradní a kritické instituce jak v uměleckých sférách, tak v oblasti hudebního školství.
Hudební referát při Slezském studijním ústavu měl rovněž mnoho externích spolupracovníků,
např. z řad pedagogů či vysokoškolských studentů hudebněvědných pracovišť z
Brna, Olomouce či Prahy. Enormní podíl na výzkumu hudebnin slezské provenience měli
3 0 7
KNAPÍK, Jiří. Slezský studijní ústav v Opavě 1945-1958. Proměny vědeckého pracoviště v regionu.
Praha: Výzkumné centrum pro dějiny vědy, 2004, s. 27, 36.
3 0 8
Ibid., s. 155.
3 0 9
Ibid., s. 82. BOŽENEK, Karel. Hudebněhistoriografwkápráce v muzeu. Prolegomena k hudební kultuře
Slezska. Opava: Slezská univerzita v Opavě, 1998, s. 91-92.
83
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
muzikologové Jan Racek a Bohumír Stědroň, kteří stáli u zrodu referátu a formulovali jeho
pracovní náplň.3 1 0
Počátky systematického sběru a evidence slezských klášterních a kůrových hudebních
archivů jsou spjaty právě se jménem posledního zmíněného externího spolupracovníka Bohumíra
Stědroně. Pod jeho vedením se v rozmezí od 5. do 10. září 1949 uskutečnil první
muzikologický průzkum starých hudebnin v Opavě a Hradci nad Moravicí, kterého se zúčastnilo
pět posluchačů semináře hudební výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Brně. Výzkum se týkal kostelních kůrů, jejich hudebních sbírek,
farních hudebních archivů a soupisu hudebních nástrojů, zejména varhan nejen v jednotlivých
chrámech Opavy, Krnova, Hradce nad Moravicí, Holasovic a Neplachovic, ale také
dalších lokalit širšího Opavska a Krnovská. Nej cennější hudebniny byly objeveny v Opavě
- šlo o hudební sbírku kostela sv. Ducha, jejíž jádro je datováno do 18. století a dodnes
patří v rámci regionu k nej rozsáhlejším a nej cennějším souborům svého druhu. Výsledkem
tohoto průzkumu byla katalogizace přibližně 500 hudebnin. Výzkum poslední části minoritské
sbírky byl dokončen v roce 1950, prováděli jej opět posluchači vyšších ročníků hudební
výchovy Pedagogické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Brně pod vedením
Bohumíra Stědroně. Jeho zásluhou bylo uspořádání sbírky starých hudebnin a odborné
zpracování jejího autorského a tematického katalogu, který představoval první systematickou
vědeckou kategorizaci celé sbírky. Co se typologie a obsahu sbírkového fondu
týče, opavskou minoritskou sbírku z větší části tvořily rukopisné liturgické skladby především
z poslední čtvrtiny 18. století, přičemž zde došlo také k nálezu menšího počtu tisků.
Cenné hudebniny byly objeveny též na zámku v Hradci nad Moravicí, kde došlo ke katalogizaci
nejen hudebnin pocházející z tohoto zámeckého sídla, ale také dalších exemplářů
shromážděných zde z jiných regionálních zámeckých rezidencí během tzv. svozů, které následovaly
po konfiskaci zámků a jejich vybavení po závěru druhé světové války. Tehdy se
do depozitářů tzv. svozových objektů (k nimž patřil i zámek v Hradci nad Moravicí) dostal
jak cenný mobiliář, např. vzácné staré hudební nástroje, tak vybavení a obsah zámeckých
knihoven, jejichž součástí bývaly také dříve soukromé archivy hudebnin.311
V roce 1949 byl realizován hudebně etnografický průzkum zaměřující se na lidovou
píseň na Hlučínsku a Opavsku. Provedl jej Státní ústav pro lidovou píseň v Brně ve spolupráci
s hudebněvědným seminářem Filozofické fakulty univerzity Univerzity Jana Evangelisty
Purkyně. Cílem tohoto průzkumu, jehož se zúčastnili mj. Bohuslav Indra i Jiří Vysloužil
bylo zachycení a vyhodnocení písně ve Slezsku. Bylo shromážděno a dokumentováno
700 písní z Bělé, Bohuslavic, Bolatic, Dvořiska, Hněvošic, Chuchelné, Kobeřic,
Kravař, Oldřišova, Rohová, Služovic, Strahovic, Svobody, Silheřovic a Stěpánkovic (tedy
z oblasti Hlučínska).3 1 2
Roku 1950 proběhl pod vedením Jiřího Vysloužila další průzkum
3 1 0
STOLAŘÍK, Ivo. Hudební věda ve Slezsku po roce 1945. Slezský sborník 1960, roč. 58, č. 4, s. 576.
3 1 1
RACEK, Jan. Problémy a úkoly slezské hudební historiografie. Slezský sborník 1954, roč. 52, č. 1-2, s.
11. STĚDROŇ, Bohumír. Zpráva o musikologickém průzkumu Opavy a Hradce. Slezský sborník 1949, roč.
47, s. 380.
3 1 2
STOLAŘÍK, Ivo. Hudební věda ve Slezsku po roce 1945. Slezský sborník 1960, roč. 58, č. 4, s. 576. INDRA,
Bohumír. Průzkum lidové písně ve Slezsku. Slezský sborník 1949, roč. 47, č. 4, s. 380-381.
84
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
lidové písně a lidových tanců na Hlučínsku a Těšínsku, kterého se již tehdy za Státní ústav
pro lidovou píseň v Brně zúčastnil muzikolog, etnograf, rozhlasový pracovník a pedagog
Ivo Stolařík, který se později stal dalším referentem Slezského studijního ústavu pro
hudební vědu. Výzkumy se uskutečnily i ve farním kostele v Drahotuších, v jehož sbírce
starých hudebnin byl při této příležitosti objeven notový materiál z konce 18. a počátku
19. století, dokumentující českou hudební tvorbu regionu. V roce 1951 byl obdobný průzkum
realizován rovněž ve farním kostele sv. Martina v Krnově. Na tomto výzkumu, studiu
a katalogizaci hudební sbírky se podíleli studenti a budoucí význační čeští hudební
vědci, jako např. František Hrabal, Miloslav Masařík, Rudolf Pečman nebo pozdější
známý sběratel lidových písní Alfred Vondráček. Tato selekční sbírkotvorná činnost byla
realizována opět studenty z brněnské univerzity v rámci archivní praxe pod vedením Bohumíra
Stědroně. Hudební sbírky farního kostela tvořily tamní chrámové hudebniny, dále
hudební materiál z kaple Panny Marie na Cvilíně či ze soukromých sbírek některých ředitelů
kůru a krnovských učitelů z let 1792-1860. Nej starší skladby datované do rozmezí let
1792-1825 náležely krnovskému kantorovi Josefu Questlovi. Mladší hudebniny pocházející
z let 1830-1860 byly v majetku krnovských kantorů Johanna a Antona Bayerových.
Nejmladší sbírka zahrnovala pozůstalost Antonína Weisse, ředitele kůru ve Velkém Meziříčí,
jež ve větší míře obsahovala též skladby českých autorů.3 1 3
Další výzkum pod vedením Bohumíra Stědroně proběhl na Opavsku v roce 1952. Tentokrát
se jej zúčastnili také studenti z Pedagogické a Filozofické fakulty Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně (dnešní Univerzita Palackého v Olomouci). Posluchači hudebněvědného
semináře ve spolupráci se skladatelem a dirigentem Cyrilem Vymetalém, vytvořili
pod Stědroňovým vedením soupis archivu z pozůstalosti Josefa Stypy, učitele ze Slavkova
u Opavy a jeho vnuka Ondřeje Skotáka, tamního regenschoriho. V temže roce pak
skupina studentů v rámci své archivní praxe pokračovala v katalogizaci přibližně 200 hudebnin
výše jmenovaných sbírek zámku Hradec u Opavy.3 1 4
Hudební referent Slezského studijního ústavu Oldřich Petráš se zabýval tématikou spojenou
s hudebními skladateli (Pavel Josef Vejvanovský, Franz Ludwig Poppe, Pavel Křížkovský).
Podílel se také na organizaci hudebních akcí konaných na podzim roku 1950
v rámci padesátiletého výročí úmrtí Zdeňka Fibicha a 18. prosince téhož roku zahájil Fibichovými
skladbami pravidelně se konající akci Divadlo hudby v někdejším opavském
paláci Razumovských (později využitém jako sídlo SSU AVCR), jejímž cílem bylo na základě
reprodukované hudby seznamovat veřejnost s jednotlivými epochami hudebních
dějin. Petrášova vědecko-výzkumná činnost byla rozšířena také o přednáškové aktivity.
Na počátku 50. let začalo v souladu s politickou situací docházet k potlačování původního
záměru Slezského studijního ústavu, a sice všeobecně zkoumat historický vývoj českého
3 1 3
ŠTĚDROŇ, Bohumír. Hudebně historický průzkum ve Slezskuv r. 1951. Slezský sborník 1951, roč. 49,
s. 590.
3 1 4
STOLAŘÍK, Ivo. Hudební věda ve Slezsku po roce 1945. Slezský sborník 1960, roč. 58, č. 4, s. 576.
ŠTĚDROŇ, Bohumír. Zpráva o hudebně historickém výzkumu Slezska. Slezský sborník 1952, roč. 50, s.
631.
85
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
Slezska. Do popředí se dostával výzkum industrializace a průmyslového vývoje, zejména
problematika hornictví a hutnictví, což měly zohlednit i další obory. V referátu pro hudební
vědu se tato nová orientace projevila např. v přípravě vydání hornických písní od
ostravského hudebního skladatele Milana Balcara (1886-1954), na jehož přípravě participoval
také Oldřich Petráš. V pozici hudebního referenta však Petráš setrval jen do 31.
prosince 1951.3 1 5
Dne 1. ledna 1954 nastoupil na vedoucí pozici referátu pro hudební vědu Ivo Stolařík
(1923-2010), jenž začal s podrobnou evidencí slezských hudebníků pomocí dotazníkové
akce a kromě toho se zabýval hudebně historickým a hudebně folkloristickým výzkumem
Slezska. Jeho úkolem bylo pokračovat ve výzkumu lidové písně na Těšínsku, který probíhal
již od roku 1950, dále pak doplňovat, třídit, inventarizovat a katalogizovat materiál
Slezského hudebního archivu. Jeho další aktivity se potom zaměřovaly na studium, sběr
památek a materiálu s vazbou k Pavlu Křížkovskému a Leoši Janáčkovi, zkoumání jejich
vzájemného vztahu a vlivu na národní hudební kulturu. V neposlední řadě věnoval pozornost
také tehdejšímu hudebnímu životu v Ostravském kraji. V popředí Stolaříkova odborného
zájmu se kromě Janáčka a Křížkovského ocitl také Ludwig van Beethoven, zejména
pak jeho vztah k českým zemím a české hudební kultuře. Do širokého spektra Stolaříkových
zájmu patřil konečně také vliv poezie Petra Bezruce na českou hudbu. K dlouhodobějšímu
plánu ústavu se řadilo např. vydání slezské hudebně historické bibliografie či hudebně
folkloristické a muzikologické literatury. I nadále měla pokračovat spolupráce
s hudebně vědeckým seminářem Filozofické fakulty Univerzity Jana Evangelisty Purkyně
v Brně a také s Kabinetem pro lidovou píseň ČSAV v Brně.3 1 6
V roce 1955 Stolařík nově formuloval a upřesnil úkoly, jimiž se měl referát pro hudební
vědu zabývat nadále. Obecnějším úkolem byl komplexní výzkum hudební minulosti
tehdejšího Ostravského kraje, jenž zahrnoval organizaci, soupis, zhodnocení hudebních
památek a jejich využití pro zpracování dějin hudby této oblasti. Konkrétněji se jednalo
o výzkum zdejší lidové hudby, tzn. lidových písní zaměřených na dělnickou píseň a
novou tvorbu, a hornických kapel ostravskokarvinského revíru, dále o sběr pramenů a jejich
výzkum pro syntetické zpracování dějin hudby Ostravského kraje s důrazem na historii
hornických kapel, čtenářsko-pěveckých spolků, o vliv jeho lidové hudební tvořivosti
na umělou hudební kulturu, o přínos jeho hudební tradice národní hudbě. Pozornost se
měla obrátit k nej významnějším osobnostem tohoto kraje, ať už se jednalo o Pavla Křížkovského,
Leoše Janáčka nebo Milana Balcara a Rudolfa Kubína. Úkolem referenta bylo
také nejen publikovat práce o významných hudebních obdobích, osobnostech, ale také
sledovat a kriticky reflektovat hudební dění kraje.317
3 1 5
STOLAŘÍK, Ivo. Hudební věda ve Slezsku po roce 1945. Slezský sborník 1960, roč. 58, č. 4, s. 576.
3 1 6
Ibid. BOŽENEK, Karel. Minulost a současnost hudební kultury Opavska a Ostravska [průvodce výstavou].
Opava, 1977, s. 32.
3 1 7
STOLAŘÍK, IVO. K úkolům referátu pro hudební vědu SSU [zpráva, březen 1954]. Opava: Slezský studijní
ústav, 1954, s. 1. STEINMETZ, Karel - Karel BOŽENEK - Jan MAZUREK. Ivo Stolařík. Osobnost
hudebního Ostravska. Ostrava: Montanex, 2006, s. 24.
86
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Jako bývalý redaktor a hudební režisér Československého rozhlasu v Ostravě měl Ivo
Stolařík v tomto oboru nemalé zkušenosti, které uplatnil i na svém novém pracovišti vytvářením
hudebně zaměřených pořadů pro ostravský rozhlas, např. o moravské a slezské
lidové písni v rámci cyklu Naše lidové písně, vysílané téměř v měsíčním intervalu od
února 1954. Podle stanoveného plánu prováděl Stolařík výzkum lidových písní na Ostravici,
Hrčavě, ve Dvořisku u Opavy, dokončil zapisování nových písní lidové skladatelky
Anny Dřevjané z Janovic a pokračoval ve výzkumu Hrčavy s akademickým malířem Ferdišem
Dušou.3 1 8
Stolařík realizoval i hudebně folkloristický výzkum v okolí Frýdlantu nad Ostravicí a
zapisoval lidové písně především na Jablunkovsku. Cenné materiály objevil v Bukovci,
Písku a Milíkově. Jak si žádal výzkumný záměr SSÚ, do středu zájmu se dostaly také
hornické kapely, kvůli nimž Stolařík navštívil Antonína Štefánika, skladatele hornických
písní, v Petřvaldě a Josefa Uherka v Karviné. Následně se zabýval zápisy lidových písní
ve Frenštátě pod Radhoštěm, v Trojanovicích, na Bílé, Starých Hamrech, v dalším výzkumu,
pokračoval v Heřmanovicích, Michálkovicích u Ostravy, v Karviné-Fryštátě,
Hlučíně a ve Slezské Ostravě.
Hodnotné byly nálezy z Karviné-Fryštátu, kde se našlo 132 světských a církevních hudebních
skladeb, přičemž některé opisy pocházely již z 18. století. Z větší části se zde
ovšem našly české, polské a německé opisy z 19. století. Obsáhlý byl rovněž nález ze
Slezské Ostravy, jehož součástí bylo 43 inventárních čísel opisů a tisků z 19. a počátku
20. století. Do sbírky Slezského hudebního archivu přibylo rovněž několik rukopisů skladeb
a část korespondence z pozůstalosti ostravského hudebního skladatele Eduarda Mar-
huly.
Od roku 1955 hudební referát vydával hudební edici Slezského studijního ústavu (později
SÚ ČSAV), v níž vyšlo 17 svazků, které doplňovaly studie publikované např. ve
Slezském sborníku nebo Radostné zemi. V letech 1955-1959 se referát pro hudební vědu
podílel na vzniku Československého hudebního slovníku, pro který vypracoval více než
70 hesel osob a institucí ze Slezska.3 1 9
Roku 1956 získal referát cenný hudební archiv z frýdeckého kůru, jenž obsahoval 612
inventárních čísel. Jednalo se o díla českých, polských a německých autorů z 18. a 19.
století. V rámci badatelských aktivit týkajících se především Leoše Janáčka a Ludwiga
van Beethovena, navázal hudební referát úzkou spolupráci s odborníky z tehdejšího Sovětského
svazu, Estonska, Izraele, Jugoslávie, Německa, Polska, Rakouska, Rumunska
nebo Spojených států amerických, z nichž někteří osobně dokonce několikrát navštívili
pracoviště referátu. Významná byla zejména návštěva ruské spisovatelky Marietty
Sagiňanové 12. srpna 1957. Ve svém zájmu o hudební dění tehdejšího Československa se
318
STOLAŘÍK, Ivo. Život nenífráze. Paměti. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002, s. 181.
3 1 9
STOLAŘÍK, Ivo. Hudební věda ve Slezsku po roce 1945. Slezský sborník 1960, roč. 58, č. 4, s. 579.
STOLAŘÍK, IVO. Život nenífráze. Paměti. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002, s. 215.
87
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
zaměřila na Josefa Myslivečka, o němž vydala dvě monografie. Při své druhé návštěvě
22. července 1959 věnovala Sagiňanová Slezskému hudebnímu archivu vzácné mikrofilmy
rukopisu partitury opery Josefa Myslivečka // Medonte, re de Epiro a partitury jeho
pěti instrumentálních skladeb.320
V roce 1957 podnikli Ivo Stolařík a Jaromír Gelnar, historik z Ústavu pro etnografii a
folkloristiku ČSAV v Brně, společný výzkum lidových písní a lidových skladeb na Frenštátsku,
Rožnovsku a Vsacku. Rovněž byla dokončena inventarizace Slezského hudebního
archivu, jehož součástí bylo 2 549 inventárních čísel, z toho 2 415 inventárních čísel
skupiny A - rukopisné a tištěné hudebniny. Samostatný oddíl archivu tvořil Archiv lidových
písní, založený Ivo Stolaříkem roku 1954. Vzorem mu byl Ustav pro etnografii a
folkloristiku ČSAV v Brně a základ tvořilo 17 sbírek lidových písní s 1 415 písňovými
' • 321
zápisy.
Roku 1958 došlo k inkorporaci Slezského studijního ústavu do Československé akademie
věd, s čímž rovněž souvisela zásadní proměna jeho badatelského zaměření na počátku
60. let. Zejména díky Stolaříkově neutuchající aktivitě získal SHA do konce dubna
1960 kolem 3 500 nově zkatalogizovaných hudebnin, které pocházely převážně z Frýdku,
Fryštátu, Opavy, Staré Vody, Moravské Ostravy, Slezské Ostravy a jeho součástí byly
např. pozůstalosti ostravských skladatelů, pedagogů a dirigentů Artura Könnemanna, Rudolfa
Wünsche, Eduarda Marhuly nebo již zmíněného ostravského skladatele Milana
Balcara, Václava Kalika či opavského hudebního kritika Karla Brachtla.
V závěrečném období svého působení na Slezském ústavu ČSAV se Ivo Stolařík zaměřil
na práci s prameny k tématu Pěvecké spolky ve Slezsku a na Ostravsku do roku
1918 & Hudba v Ostravě 1918-1958, u něhož dokončil heuristiku a pro Sborník města Ostravy
napsal článek týkající se Klubu přátel vážné hudby v Moravské Ostravě. Byl redaktorem
publikace k 60. výročí založení Pěveckého sdružení moravských učitelů?22
V roce 1963 došlo k reorganizaci ústavů ČSAV. Prezidium Akademie věd rozhodlo o
změně zaměření Slezského ústavu, který se měl zabývat studiem dělnického hnutí, a o
zrušení uměnovědných oborů - hudebních věd, věd o výtvarném umění a literárních věd.
Za těchto okolností 1. října 1963 ukončil svou činnost také Ivo Stolařík, který svou sbírkotvornou
a organizační činností položil základy sbírkových fondů dvou budoucích hu-
3 2 0
STOLAŘÍK, Ivo. Život nenífráze. Paměti. Šenov u Ostravy: Tilia, 2002, s. 188.
3 2 1
STOLAŘÍK, IVO. Archiv lidových písní SSU [zpráva]. Opava: Slezský studijní ústav, 1956, s. 1. STOLAŘÍK,
Ivo. Hudební věda ve Slezsku po roce 1945. Slezský sborník 1960, roč. 58, č. 4, s. 575-580.
3 2 2
GROBELNÝ, Andělín. Činnost oddělení společenských věd SÚO ČSAV v roce 1962. In: Publikace
Slezského ústavu ČSAV v Opavě [zpráva č. 124, červenec 1963]. Opava: Slezský ústav, 1963, s. 2-6. STOLAŘÍK,
Ivo. Jubileum PSMU. In: Publikace Slezského ústavu ČSAV v Opavě. Opava: Slezský ústav, 1962,
s. 3.
88
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
debních pracovišť, které j sou v regionu dodnes činné: Hudebně-historického oddělení Ostravského
muzea a Hudebního oddělení Slezského muzea v Opavě (dnes muzikologické
pracoviště Slezského zemského muzea).323
Muzikologické pracoviště, spravující muzikologickou sbírku Slezského zemského muzea,
patří v trojici samostatných muzejních pracovišť svého druhu v České republice
(Praha, Brno) mezi nej mladší a plní funkci hudebněvědného, dokumentačního a výzkumného
centra pro oblast někdejšího českého Slezska a severní Moravy. Je členem Mezinárodní
asociace hudebních knihoven, muzeí a dokumentačních center (IAML). Svým vznikem
se řadí k nejmladším pracovištím Slezského zemského muzea.
Geneze sbírkového fondu, jehož odborná správa patří mezi primární úkoly tohoto pracoviště,
je spjata se vznikem hudebního referátu Slezského ústavu Československé akademie
věd v Opavě. Jak bylo uvedeno výše, jeho odborným pracovníkem byl v rozmezí let
1954-1963 muzikolog a etnograf Ivo Stolařík. Po zrušení referátu pro hudební vědu při
Slezském ústavu ČSAV byli tehdy již dosti obsáhlé a cenné sbírky Slezského hudebního
archivu převedeny nejen na Hudebně-historického oddělení Ostravského muzea, ale
zejména také do nově založeného Hudební oddělení (později přejmenovaného na Muzikologické
pracoviště) tehdejšího Slezského muzea v Opavě. Základ sbírkového fondu tohoto
nově ustaveného muzejního pracoviště utvářel rovněž notový materiál, který byl převeden
z Krajského osvětového střediska ze zámku Hradce nad Moravicí.
Vznik muzikologického pracoviště, tehdy hudebního oddělení Slezského muzea v
Opavě, podnítil muzikolog a hudební pedagog Karel Boženek. Pracoviště bylo z jeho popudu
založeno 1. září 1967.3 2 4
Karel Boženek setrval ve funkci vedoucího pracovníka plných
dvacet let až do roku 1987. Za dobu svého působení vybudoval z muzikologického
pracoviště respektované hudebnědokumentační středisko severní Moravy a Slezska. Aktivně
se podílel na sběru a vědeckém zpracování starých rukopisů, prvotisků, hudebních
nástrojů, trofejí a dalších sbírkových předmětů v lokalitách Opavska, Jičínska, Bruntálská,
Krnovská, Javornicka a Jesenicka, a systematicky tak budoval, doplňoval a zhodnocoval
budovanou hudební sbírku. V roce 1971 bylo opavské hudební oddělení přijato za
člena Československé skupiny AIBM (Association Internationale des Bibliothěques
Musicales - Mezinárodní asociace hudebních knihoven), na což posléze navázal rozvoj
spolupráce na mezinárodním soupisu hudebních pramenů RISM.3 2 5
3 2 3
STEINMETZ, Karel - Karel BOŽENEK - Jan MAZUREK. Ivo Stolařík. Osobnost hudebního Ostravska.
Ostrava: Montanex, 2006, s. 43. STOLAŘÍK, Ivo. Život není fráze. Paměti. Senov u Ostravy: Tilia,
2002, s. 217.
3 2 4
GREGOR, Vladimír - Karel STEINMETZ (edd.). Hudební kultura na Ostravsku po roce 1945. Ostrava:
Profil, 1984, s. 232. WIESNEROVÁ, Markéta. Muzikologická podsbírka. In: Museum Silesiae. Opava:
Slezské zemské muzeum, 2014, s. 167.
3 2 5
BOŽENEK, Karel. Ke vzniku hudebního oddělení Slezského muzea. Časopis Slezského muzea, série B
1968, roč. 17, č. 2, s. 185-187.
89
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
Své zkušenosti uplatnil Boženek při realizaci řady výstav a kulturních akcí, jejichž význam
přesahoval hranice regionu. Z těchto akcí pak bylo nej významnější sympozium u
příležitosti jubilejního výročí založení závodu Varhany Krnov v roce 1973 nazvané 100
let krnovského varhanářství. V rámci této události byla uspořádána výstava Krnovské varhany,
vydán sborník Varhany Krnov 1873-1973 nebo zorganizován Festival varhanní
hudby v rozsahu čtyřiceti koncertů, jehož se zúčastnili mimo jiné přední čeští a slovenští
varhaníci Jiří Reinberger, Milan Šlechta, Alena Veselá, Ferdinand Klinda či Irma Skuhrová.3
2 6
Krátká pětiletá epizoda (1976-1981) dějin hudebního oddělení změnila jeho název na
Oddělení dějin divadla a hudby Slezského muzea v souvislosti se vznikem divadelního
pracoviště, a také vedoucího pracovníka, kterým se stal divadelní historik Stanislav
Migda. Karel Boženek zůstal nadále ve funkci kurátora. Od roku 1982 se obě pracoviště divadelní
i hudební odštěpila a ve funkci vedoucího pracovníka hudebního oddělení figuroval
opět Karel Boženek.3 2 7
V roce 1977 Boženek uspořádal výstavu Minulost a současnost hudební kultury Opavska
a Ostravska, mapující historický vývoj regionální hudební kultury. Mezi léty 1981—
1985 se mu podařilo získat významný soubor historických hudebních nástrojů viol da
gamba (diskantová, sopránová, altová, tenorová). Na základě takto získané akvizice pak
při Slezském muzeu v roce 1983 inicioval založení souboru Collegium musicum Musei
Silesiae, jehož členové hráli na kopie těchto hudebních nástrojů. Soubor nahrával skladby
jak pro Československý rozhlas, tak pro Československou televizi a spolupracoval např.
s významnou cembalistkou Zuzanou Růžičkovou. U příležitosti dvacátého výročí pracoviště
pak Boženek uskutečnil, před odchodem ze Slezského muzea, svou poslední výstavu
Od hracího strojku k modernímu zvukovému záznamu.328
Nastupující kurátor Petr Koukal převzal hudební sbírku v roce 1988 a pokračoval
v započatém hudebněvědném výzkumu pracoviště, které se nadále orientovalo na dokumentaci
hudebního života a hudebních památek Slezska v období 17. - 20. století. Tento
směr výzkumu se ukázal jako dostatečně nosný i na mezinárodním odborném fóru.
V rámci této aktivity reprezentoval Petr Koukal muzikologickou podsbírku na řadě domácích
i mezinárodních muzikologických konferencí (Česká republika, Slovensko, Velká
Británie, Německo, Polsko), svou pozornost zacílil na významného představitele vídeňského
klasicismu, skladatele Carla Ditterse von Dittersdorfa, jemuž uspořádal ve spolupráci
se zahraničními partnery výstavu s názvem Carl Ditters von Dittersdorf ajeho působení
v Rakouském Slezsku a v Cechách, dittersovskému tématu byla v Opavě věnována
i mezinárodní konference. Ke 100. výročí narození skladatele Václava Kalika podnítil výstavu
Václav Kálik vefotografii. Další výstava Mozartovské ozvěny měla dokumentovat
3 2 6
ŠKAPOVÁ, Iveta. Vznik, vývoj a stav sbírkovýchfondů muzikologické podsbírky Slezského zemského
muzea. Diplomová práce, Slezská univerzita v Opavě. Opava, 2015, s. 70.
3 2 7
Ibid., s. 72.
3 2 8
Ibid., s. 75.
90
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
vliv mozartovského fenoménu během staletí na nejrůznější oblasti lidského života. Jako
organolog se Petr Koukal podílel na regionální dokumentaci varhan. Navázal spolupráci
se zahraničními badatelskými centry v Německu (Institut fiir Deutsche Musik im Osten Bergisch
Gladbach, Kulturwerk Schlesien - Wiirzburg) a jako odborný editor spolupracoval
i na edičních projektech, vycházejících ze sbírek Slezského zemského muzea, publikoval
přes padesát odborných textů. Ve své funkci setrval do roku 2013, plných pětadvacet
let. Jeho nástupkyní se od roku 2013 stala muzikoložka Markéta Wiesnerová, později
Haničáková.3 2 9
Sbírkový fond muzikologické podsbírky Slezského zemského muzea v současnosti zahrnuje
bezmála 56 tisíc sbírkových předmětů. Podsbírka je tematicky rozdělena do třinácti
fondů, z nichž nejvýznamnej ši je kolekce starých hudebních rukopisů a tisků, která
má v kontextu materiálů obdobného charakteru své nezastupitelné místo i v celostátním
měřítku. Obsahuje např. vzácný rukopisný rorátník opavského literátského bratrstva, nebo
cenný hudební archiv minoritu, díky kterému se fond rukopisů a tisků rozšířil o vzácné
rukopisy skladatelů 18. a 19. století, v nichž je mj. zastoupena i tvorba skladatelů 18. století,
působících na slezských zámcích a kostelních kůrech. Z té doby se dochovaly i tisky
operních libret a teoretických prací. Podobně i sbírka hudebních nastrojuje souměřitelná
s podobnými soubory jiných evropských muzeí a je zaměřena zejména na produkci regionálních
výrobců hudebních nástrojů. Ve fondech se nachází i fotografické, zvukové a ikonografické
materiály, dále libreta, teoretická díla o hudbě, programy, plakáty koncertů a
divadelních představení. Ve sbírce je deponována i řada pozůstalostí skladatelů a dalších
hudebních osobností se vztahem k dokumentovanému regionu (např. Karla Brachtla, Miloše
Celedy, Čeňka Gardelky, Ludwiga Grandeho, Františka Chutného, Václava Kalika,
Arnošta Rychlého, Ondřeje Skotáka, Vladimíra Svatoše, Cyrila Vymetala, Ivo Zídka a
dalších).
Vlastní akviziční činnost muzikologického pracoviště je zaměřena na sběr novodobých
materiálů dokumentujících lokální hudební dění (programy, plakáty, fotografie, zvukové
záznamy), rukopisných hudebnin z dosud neprobádaných kostelních kůrů, unikátních historických
hudebních nástrojů regionální provenience stejně jako pozůstalosti hudebních
skladatelů a důležitých osobností svázaných s teritoriem českého Slezska.
V současné době se pracoviště zaměřuje na vědecko-výzkumnou činnost a budování
sbírkových fondů cílenou akviziční činností. S muzejní tezaurací, tedy vědeckým, oborově
podmíněným poznáním sbírky je spojena návazná publikační činnost, s další prezentací
nabytých poznatků souvisí účast na českých i mezinárodních vědeckých konferencích
či spolupráce s dalšími institucemi (České muzeum hudby, Moravské zemské muzeum Oddělení
dějin hudby Památník Leoše Janáčka, Ostravské muzeum - Oddělení hudební
historie, kabinet hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd České republiky).
S kabinetem hudební historie Etnologického ústavu A V ČR připravilo muzikologické
3 2 9
WIESNEROVÁ, Markéta. Muzikologická podsbírka. In: Museum Silesiae. Opava: Slezské zemské muzeum,
2014, s. 168.
91
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
pracoviště v roce 2014 výzkumný projekt k Roku české hudby Skladatelé ve Slezsku ve
sbírkách Slezského zemského muzea. Opomíjená není ani vlastní muzejní prezentace, realizovaná
prostřednictvím původních výstav. Výstava Jubilant Václav Kálik připomněla
výročí významného skladatele Václava Kalika, dále byl touto formou vzpomenut pedagog,
sbormistr a skladatel Arnošt Rychlý, j emuž byla uspořádána výstava Arnošt Rychlý.
Hudební skladatel ajeho město, ke které byl publikován i samostatný katalog {Arnošt
Rychlý a Opava. Město ajeho skladatel), výstava Per Bezruč v hudbě a umění uspořádaná
u příležitosti 150. výročí básníkova narození nebo výstava, věnující pozornost houslařské
tradici ve Slezsku v 19. a 20. století, nazvaná Znějící krása aneb um(ění) mistrů
houslařů.
4.6 Hudební oddělení Ostravského muzea
Důležitou hudebněmuzejní institucí slezského a severomoravského regionu je také Hudební
oddělení Ostravského muzea. Ostravské muzeum vzniklo v roce 1924 sloučením tří
předchozích institucí. Jak píše Steinmetz, v muzeu se
„ve 2. polovině 30. let [...] uskutečnily dvě výstavy reflektující hudební tematiku; v roce 1937 k
70. narozeninám Petra Bezruce to byla výstava skladatelských rukopisů kompozic Vítězslava Nováka,
Otakara Jeremiáše, Václava Kalika, Rudolfa Kubína a dalších, zhudebňujících básníkovy
verše a o rok později na podzim se konala výstava k životu a dílu Leoše Janáčka, jenž v srpnu
1928 v Ostravě zemřel."3 3 0
Hudebně-historické oddělení vzniklo v Ostravském muzeu na počátku šedesátých let,
zejména zásluhou muzikologa Ivo Stolaříka (1923-2010). Základem sbírky byly materiály,
vztahující se převážně k ostravské hudební kultuře, převedené ze zaniklých uměnovědných
pracovišť Slezského studijního ústavu ČSAV v Opavě. Sbírka, od té doby notně
rozšiřovaná, obsahuje hudebniny z ostravských kůrů 18. a 19. století, ovšem také všemožné,
převážně písemné sbírkové předměty k dějinám ostravské hudby i hudebních institucí
a těles 20. století, ale též historické hudební nástroje. Mezi další pracovníky muzikologického
oddělení patřily - postupně v tomto pořadí - Eva Sýkorová, Ludmila Malotová
a Lenka Černíková.
4.7 Popmuseum
V České republice ojedinělým příkladem seriózního muzea výhradně se soustřeďujícího
na oblast populární hudby je Muzeum a archiv populární hudby - zkráceně Popmuseum.
Hlavní postavou Popmusea je od jeho vzniku v roce 1998 muzikolog Aleš Opekar. Z hlediska
institucionálního je Popmuseum spravováno stejnojmenným nezávislým občanským
sdružením. Muzeum disponuje dvěma depozitáři (v Praze-Počernicích a v Brně), jeho
330 STEINMETZ, Karel. Ostravské muzeum - hudební oddělení. In: Český hudební slovník osob a institucí.
Online: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovniMndex.php?option=com_mdictionary&task=record.re-
cord_detail&id=1004477
92
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
hlavní sídlo se nachází v budově kulturního centra Kaštan na Břevnově. Předtím, do roku
2002, sídlilo v bývalé budově Umělecké besedy na Malé Straně. Zde byla roku 2000 otevřena
stálá expozice „Bigbít", pojednávající o československé rockové hudbě od konce
padesátých let do nástupu normalizace. Základ sbírkového fondu muzea vznikl v souvislosti
s přípravou televizního seriálu Bigbít. Sbírkový fond Popmusea tvoří písemné dokumenty,
hudební nástroje, přístroje, memorabilie, gramodesky a množství zvukových a audiovizuálních
záznamů. Důležitou součástí sbírek i stálé expozice jsou hudební nástroje
československé výroby - zejména elektrické kytary a v menší míře též klávesové nástroje.
Současná stálá expozice hojně využívá prezentaci pomocí elektronických médií; převážná
část výstavních prostor však bývá využívána pro krátkodobé výstavy.3 3 1
4.8 Ostatní hudebněmuzejní instituce v ČR
4.8.1 PAMÁTNÍKY A PAMĚTNÍ SÍNĚ SKLADATELŮ A MUZEJNÍ EXPOZICE VĚNOVANÉ
JEDNOTLIVÝM SKLADATEĽSKÝM OSOBNOSTEM
K ZAPAMATOVÁNÍ
Česká republika je z hlediska absolutního počtu skladatelských muzeí ve světovém měřítku
na třetím místě (za podstatně větším Německem a srovnatelně velkým Rakouskem),332
z hlediska relativního zřejmě na místě prvním.
Rozmach hudebního muzejnictví, zejména s ohledem na zakládání skladatelských muzeí,
nastal za první republiky (podobně jako třeba v Polsku nebo Rumunsku, v zemích, které
rovněž získaly samostatnost po skončení první světové války), a potom během komunistické
éry. Tyto procesy souvisely jednat s potřebou získání státní prestiže (v obou obdobích),
jednak s převahou státního vlastnictví (v období druhém).3 3 3
Z mezinárodního hlediska
výjimečně zdařilým je institucionální systém hudebních muzeí v rámci Českého muzea
hudby.
Památníky a pamětní síně v České republice jsou převážně zaměřeny na jazykově (a
národnostně) české skladatele. Výjimky tvoří několik j inojazyčných, převážně německých,
světově proslulých skladatelů (W. A. Mozart, L. van Beethoven, G. Mahler). Množství a
3 3 1
OPEKAR, Aleš. Muzeum a archiv populární hudby - Popmuseum. In: Český hudební slovník osob a institucí.
Online: http://www.ceskyhudebnislovnik.cz/slovnik/index.php?option=com_mdictionaryí&task=record.record_detail&id=
1004441
3 3 2
SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE. Calling on the Composer: A Guide to European Composer Houses
and Museums. New Haven - London: Yale University Press, 2005, s. 32.
3 3 3
Ibid.
93
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
kvalita jednotlivých památníků docela přesně reflektují význam, který je příslušným skladatelům
dnes přisuzován českou muzikologií, kritikou i samotným koncertním a operním
provozem. Nápadná je v tomto směru velká pozornost věnovaná Smetanovi a Dvořákovi
(a o něco méně také Janáčkovi), a naproti tomu malá pozornost věnovaná Zdenku Fibichovi,
Josefu B. Foersterovi a Otakaru Ostrčilovi, klíčovým skladatelským postavám moderní
české hudby v letech 1870-1939, dříve namnoze považovaným za spoluzakladatele
moderní české hudby po Smetanovi. Rovněž Pavla Křížkovského - objektivně považovaného
za největší postavu moravské hudební kultury před Janáčkem - dnes připomíná pouze
několik pomníků (pamětní deska na starobrněnském klášteře, v němž žil a zemřel, a sochapomník
na Spilberku; pamětní deska na místě rodného domu v Holasovicích; busta
v Opavě, místě studií).
Následuje stručný přehled monografických muzeí, řazený abecedně podle jednotlivých
skladatelů.
Emil AXMAN
Muzeum Kroměřížska spravuje Památník Emila Axmana (1887-1949), skladatele druhé
generace české hudební moderny, hudebního kritika a - co je pro nás obzvláště zajímavé
- též prvního vedoucího hudebního oddělení Národního muzea. Památník se nachází
na zámku v Chropyni, v kterémžto městě Axman prožil část svého dětství.
Ludwig van BEETHOVEN (a Ferenc LISZT)
Dva pobyty Ludwiga van Beethovena na zámku v Hradci nad Moravicí u knížete Karla
Aloise Lichnovského (1806 a 1811) dnes připomíná hudební salón, jenž je součástí stálé
expozice.3 3 4
Muzejní expozice, budovaná zde od roku 1963 (v roce 1970 aktualizovaná
pod názvem „Ludwig van Beethoven a české země"), v původním rozsahu však již neexistuje.
Sbírka slezského zámku obsahuje i různé písemné, trojrozměrné a ikonografické
prameny vztahující se k Beethovenovi, dominantní památkou je Beethovenův kladívkový
klavír. Některé artefakty upomínaj i rovněž na tamní pobyt Ference Liszta (1841, 1846,
1848), zejména dva jeho klavíry, na něž zde hrával v roce 1846. (Kromě zmíněných dvou
navštívily Hradec i jiné postavy hudební kultury 19. století, N . Paganini (1828) a C. Wag-
3 3 4
Zejm. viz BOŽENEK, Karel - Eva KOLÁŘOVÁ - Petr HANOUSEK a kol. Hradec nadMoravicí a
Ludwig van Beethoven. Hradec nad Moravicí: Národní památkový ústav - Městský úřad v Hradci nad Moravicí,
2017. Dále viz BOŽENEK, Karel. Schloss Grätz, das Adelsgeschlecht Lichnowsky und Ludwig van
Beethoven. Ostrava: Státní památkový ústav, 2002. KOLÁŘOVÁ, Eva. Hudební portrét zámku Hradce.
Opava: Ritornel, 2004. K dřívější podobě beethovenovského muzejnictví v Hradci nad Moravicí srov. např.
MALURA, Miroslav - VALU SEK, Bohuslav. Beethoven u nás: výstava. Hradec u Opavy: Slezské kult.
středisko, [1961]. BUCHNER, Alexander. Lisztův klavír v Hradci. Časopis Národního muzea 1967, roč.
136, s. 129-134. Srov. též k Opavě a Hradci se vztahující pasáže a vyobrazení v knize RACEK, Jan. Beethoven
a české země. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1964.
94
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
nerová (1902, 1903). V roce 1911 byla na nádvoří zámku instalována beethovenovská pamětní
deska,335
dnes jsou v krajinářsky pozoruhodném zámeckém lesoparku k vidění
busty Beethovena a Lizta.3 3 6
bratři BENDOVÉ
Městské muzeum Benátky nad Jizerou provozuje Pamětní síň bratří Bendů, nacházející
se v benáteckém zámku, sídle instituce. Oba místní rodáci, František (1709-1786) a Jiří
Antonín (1722-1795), byli věhlasní skladatelé, již působící převážně v cizině. Jiří Benda,
skladatel působící převážně v německých zemích, je připomínán ve Schutzově muzeu
v Bad Köstritz, kde strávil závěr života. Jedná se o poměrně ojedinělý případ, jelikož
většina evropských skladatelských muzeí se zaměřuje na „národní" skladatele - jakkoliv
je tato kategorie nemístná pro hodnocení skladatelů 18. století, speciálně pak pro fenomén
tzv. hudební migrace.
Karel Ditters von DITTERSDORF
Městské muzeum v Javorníku připomíná pamětní síní ve skladatelově rodném domě třicetiletý
pobyt významného klasicistního skladatele Karla Ditterse von Dittersdorfa
(1739-1799) v jesenickém kraji, najmě ve službách vratislavského biskupa Schaffgotsche
na zámku Jánský Vrch (1770-1796), jenž byl v té době jedním z kulturních center Slezska.
Expozice z roku 1994 ukazuje faksimile písemností a hudebnin, jakož i fotografie
míst spojených s Dittersdorfem.
Jan Ladislav DUSÍK
V Čáslavské Galerii, jež je součástí Městského muzea Čáslav, upomíná drobná expozice
na tamního rodáka, ve své době světoznámého skladatele a klavíristu Jana Ladislava Dusíka
(1760-1812).
K ZAPAMATOVÁNÍ
Dusíkovo příjmení je psáváno též ve tvaru Dussek - ovšem neplést s F. X. Duškem!
František Xaver DUŠEK - viz Wolfgang Amadeus MOZART
Antonín DVOŘÁK
Kromě Muzea Antonína Dvořáka, o němž byla řeč výše, existují v České republice následující
dvořákovská muzea. Památník Antonína Dvořáka v Nelahozevsi poblíž Prahy spra-
3 3 5
SETTARI, Olga. Hradec nad Moravicí. In: Jiří Fukač - Petr Macek - Jiří Vysloužil (edd.). Slovník české
hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 276-277'.
3 3 6
Zajímavě se v těchto souvislostech píše o Hradci také v knize PUTNA, Martin C. Obrazy z kulturních
dějin Střední Evropy. Praha: Vyšehrad, 2018, s. 59-74.
95
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
vuje Muzeum Antonína Dvořáka (České muzeum hudby), a je v něm rovněž umístěn depozitář
muzea. Návštěvníci památníku si mohou prohlédnout stálou expozici ve skladatelově
rodném domě, kladoucí důraz na období skladatelova dětství a mládí (z nějž se žel
dochovalo poměrně málo autentických památek). Památník byl otevřen v roce 1951 Společností
Antonína Dvořáka, v roce 1956 přešel pod správu Muzea A. Dvořáka; v roce
1971 do něj byla instalována současná stálá expozice, aktualizovaná pak roku 1991. V devadesátých
letech byl dům v rámci restituce vrácen rodině Martina Lobkowicze, i nadále
však zůstal ve správě Muzea A. Dvořáka. Památník Antonína Dvořáka ve středočeských
Zlonicích, místě Dvořákova dospívání, se nachází v budově barokního špitálku. Vznikla
z iniciativy Společnosti Antonína Dvořáka ve spolupráci s Vlastivědným kroužkem Zlonicka
v roce 1954. Dokumentuje i hudební tradici samotných Zlonic, klíčové jsou zde
však trojrozměrné exponáty z Dvořákovy pozůstalosti: návštěvník zde může vidět mistrovo
úmrtní lože a drobnější osobní předměty. V roce 1984 byla veřejnosti zpřístupněna
také vedlejší církevní budova, tzv. Varhaníkovna, v níž se nachází zrekonstruovaný příbytek
Dvořákova učitele Antonína Liehmanna. Památník Antonína Dvořáka ve Vysoké na
Příbramsku a jeho bezprostřední okolí jsou jedinečným dokumentem atmosféry, v níž
skladatel ve zralém tvůrčím období nejraději tvořil a odkud bral inspiraci: park, Rusalčino
jezírko, tzv. vila Rusalka, v níž Dvořák bydlíval od roku 1884, a okolní krajina. Zámecký
areál ve Vysoké nechal roku 1878 postavit Dvořákův švagr hrabě Václav Kounic. Památník
ve vile Rusalka vznikl úsilím Společnosti Antonína Dvořáka, první stálá expozice zde
byla otevřena v roce 1963. Vila zůstala v podobě před smrtí Dvořákovy vdovy Anny. Aktuální
expozice, využívající všechna tři patra zámku, byla zpřístupněna v roce 1994. Závěrečnou
část expozice tvoří makety scén z premiér vybraných oper a kostýmy hlavních
postav opery Rusalka. Součástí expozice je hudební doprovod a filmový dokument, jakož
i posluchárna. Ve Varhaníkovně, bývalé učebně, se nachází také pamětní síň zlonického
rodáka Eduarda Ingriše, hudebníka a cestovatele, mj. autora známé trampské písně
„Teskně hučí Niagara". V roce 2009 získal soubor zdejších lokalit spojených s Dvořákem
titul European Heritage Label.
Josef Bohuslav FOERSTER
Jednu z nejvýznamnějších postav české moderní hudby Josefa Bohuslava Foerstera
(1859-1951) připomíná pouze Pamětní síň Foersterova rodu (kantorského a hudebnického
rodu, jehož byl Josef Bohuslav nejvýznamněj ším členem) v severočeských Osenicích.
Pamětní síň je umístěna v budově bývalé Národní školy J. B. Foerstera.
Vladimír FUKA
Součástí Městského muzea a galerie Dačice j e Pamětní síň Vladimíra Fuky (1920-1996),
skladatele převážně nonartificiální hudby, jenž velkou část svého života působil na jihozápadní
Moravě.
Kryštof HARANT z Polžic a Bezdružic
Historická expozice na hradu Pecce připomíná nejvýznamněj šího tamního pána, Kryštofa
Haranta z Polžic a Bezdružic (1564-1621), cestovatele, spisovatele, politika a především
96
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
největšího z českých skladatelů doby renesance. Nalezneme zde rekonstrukci Harantovy
pracovny, včetně dobových hudebních nástrojů.
Václav HOLAN ROVENSKÝ
Historická expozice Muzea Českého ráje v Turnově pojednává také o barokním skladateli
Václavu K. Holanovi Rovenském (1644-1718). Autor významného katolického kancionálu
Capella regia musicalis působil v Turnově jako chrámový varhaník. Exemplář
zmíněného kancionálu je součástí sbírky starých tisků Muzea Českého ráje.
Fryderyk CHOPIN
Památník Fryderyka Chopina v Mariánských Lázních - městě vyznačujícím se celkově
vzato silným chopinovským kultem - upomína i na jiné české pobyty klavíristy a skladatele
(v Praze či Karlových Varech) a seznamuje s činností Společnosti F. Chopina, jež o
památník, otevřený roku 1960 (a původně ve správě Městského muzea), pečuje.
Leoš JANÁČEK
Klíčovou součástí Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea v Brně je z hlediska
muzejní prezentace Památník Leoše Janáčka.3 3 7
Je umístěn v neoklasicistním zahradním
domku na Smetanově ulici, v bezprostředním sousedství Chleborádovy vily bývalého
sídla Janáčkem založené a dlouhá léta vedené varhanické školy. Postaven byl na
Janáčkův popud coby domek pro ředitele varhanické školy v roce 1910. Ještě téhož roku
se do něj skladatel nastěhoval, a bydlel v něm pak s chotí a služkou po zbytek života;
vznikly zde mnohé jeho vrcholné kompozice. Po Janáčkově smrti v létě 1928 věnovala
manželka Zdenka vybavení skladatelovy pracovny Zemskému muzeu. Pracovna byla dočasně
umístěna v prostorách městského muzea v nynější brněnské Nové radnici, v roce
1935 pak byla přesunuta do Moravského zemského muzea. Janáčkova manželka žila v zahradním
domku až do své smrti v roce 1938, roku 1956 přešel do správy muzea. Tehdy
byla do domku vrácena Janáčkova pracovna, která tak již tvořila drobnou expozici. S ní
související výstava „Život a umělecký zápas Leoše Janáčka" byla instalována v prvním
patře Chleborádovy vily. Nová expozice, zabírající již většinu zahradního domku, se otevřela
roku 1978; obsahovala Janáčkův nábytek, klavír značky Ehrbar, její součástí byla
též tzv. poslechová místnost. Nejnovější expozice, „Život a dílo Leoše Janáčka", byla veřejnosti
zpřístupněna roku 2004. Sestává z Janáčkovy pracovny, klavíru, knihovny, nábytku,
fotografií, Úprkový skici k Jízdě králů a dalších exponátů, doplněných informačními
tabulkami apod. Součástí prezentačního a muzejnepedagogického vybavení domku
je multimediální sál, využívaný kromě jiného pro menší výstavy současného výtvarného
umění. Aktuálně se připravuje nová stálá expozice. Muzejní objekt těží značnou část své
energie z jedinečného genia loci. V Janáčkově památníku probíhá bohatý muzej nepedagogický
program pro školy mateřské, základní i střední. Konají se zde (jakož i v přilehlé
zahradě) též působivé komorní hudební produkce - pravidelně v rámci Brněnské muzejní
Srov. PŘIBÁŇOVÁ, Svatava (ed.). Leoš Janáček's Memoriál. Brno: Moravian Museum, 1990.
97
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
noci a festivalu Janáček Brno.3 3 8
Součástí památníků (Janáčka v Brně, Jindřicha Jindřicha
v Domažlicích aj.) bývá promítání filmů; je vtipné, že v Janáčkově případě tuto roli plní
vysoce stylizovaný Jirešův snímek Lev s bílou hřívou. Kromě brněnského zahradního
domku se druhý památník Leoše Janáčka nachází na Hukvaldech; od roku 1997 jej spravuje
Nadace Leoše Janáčka. Nová expozice byla zveřejněna roku 2000. Sestává z původního
interiéru tři místností domu hajného Sládka. Kromě toho se zde nachází naučná část
a audiovizuální místnost. Expozice zvaná „Kořeny - Inspirace - Žeň" dokumentuje jedinečné
sepětí tohoto místa s Janáčkovou tvorbou. Jsou v ní k vidění fotografie z Janáčkova
života, dopisy, poznámky, notové zápisy a kostýmní návrhy k inscenaci opery Příhody
lišky Bystroušky. Janáček se v Hukvaldech narodil (rodný dům, na němž je umístěna pamětní,
však není přístupný veřejnosti), a přestože většinu života prožil v Brně, do svého
rodiště se od roku 1888 často a rád vracel, v dospělosti zejména o letních prázdninách: se
svou múzou Kamilou Stósslovou zde strávil - nepočítáme-li terminálni fázi v ostravské
nemocnici - i poslední dny svého života. Studoval zdejší lašský folklór, zval si sem hosty
(třeba skladatele Vítězslava Nováka), podněcoval zdejší hudební a společenský život.
Především se však napájel krásou zdejší přírody a ovšem komponoval. Domek byl zpřístupněn
veřejnosti v roce 1933, ovšem nikoliv trvale. Už v Janáčkově závěti však bylo určeno,
že dva hlavní pokoje mají být po jeho smrti v podstatě muzealizovány, tedy ponechány
v původním stavu. Trvalo pak ale více než třicet let (do roku 1962), než zde byla
zřízena stálá expozice.3 3 9
Muzeum Albrechticky, umístěné v roubeném domě z poloviny
19. století, seznamuje své návštěvníky s rodem Leoše Janáčka: jeho děd Jiří Janáček působil
v pooderské obci jako kantor a regenschori. Muzeum osobností a lidových tradic
v jihomoravských Vnorovech, jež vzniklo roku 2010, připomíná okrajově pobyty mladého
Leoše Janáčka u jeho strýce, vnorovského faráře. Na budově fary je umístěna pamětní
deska.
Jaroslav JEŽEK
Pozoruhodným hudebním muzeem je pražský Památník Jaroslava Ježka v Kaprově ulici
na Starém Městě, spravovaný Českým muzeem hudby. Nachází se v tzv. Modrém pokoji,
jenž je součástí bytu, ve kterém Ježek za první republiky bydlel a tvořil. Funkcionalistické
interiéry navrhl Ježkův přítel architekt František Zelenka. Součástí památníků je
Ježkův klavír, knihovna a fonotéka.
Jindřich JINDŘICH
Součástí Muzea Chodska v Domažlicích je Muzeum Jindřicha Jindřicha (1876-1967),
skladatele a významné postavy města i regionu. Jindřich proslul především jako sběratel a
znalec jihočeské lidové hudby. Nová stálá expozice v muzeu, vzniklém roku 1972, stojí
na pomezí hudebního památníku a etnografického muzea: představuje část Jindřichovy
rozsáhlé národopisné sbírky (převážně z oblasti výtvarné kultury) a doplňuje ji ukázkami
archivních zvukových záznamů místního hudebního folklóru (dudácké muziky) i Jindřichovy
tvorby. Expozice též pojednává o Jindřichových pokračovatelích a místním
338
Většina faktografických informací čerpána z: ILLEOVA, Nikola - Petra CTVERACKOVA. Památník
Leoše Janáčka. Harmonie 2018, č. 6, s. 40-42.
3 3 9
Srov. VYSLOUŽIL, Jiří. Janáček a Hukvaldy. Brno: Česká hudební společnost, 1984.
98
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
folklóru a folklorismu obecně; její součástí je rekonstrukce tří místností Jindřichova bytu
a různé memorabilie vztahující se k jeho osobě. Jindřicha Jindřicha okrajově připomíná
též Muzeum Jindřicha Šimona Baara v Klenci pod Čerchovem. Katolický spisovatel byl
Jindřichovým současníkem a srovnatelně významnou postavou chodské kultury.
Václav KÁLIK
Miniaturní expozice ve vstupu do ZUS Václava Kalika v Opavě připomíná skladatele,
jenž se v onom domě narodil (u vchodu je rovněž instalována jeho busta).
Václav KAPRÁL, Vítězslava KAPRÁLOVA
Zvláštní lokalitou v dějinách české hudební kultury jsou Tři Studně. Vesnice na Vysočině
představovala místo setkávání tří pozoruhodných hudebníků meziválečné éry. Brněnský
skladatel a Janáčkův žák Václav Kaprál (1889-1947) sem jezdíval na letní byt, často
v doprovodu dcery Vítězslavy Kaprálové (1915-1940), dirigentky a vynikající skladatelky.
V roce 1938, těsně před svým definitivním odchodem z vlasti, zde pobýval také
Bohuslav Martinů, Kaprálové milenec. Na vilce Kaprálových je umístěna pamětní deska
a přilehlý penzion nabízí k vidění drobnou expozici.
Leopold KOŽELUH
Městské muzeum Velvary vystavuje v rámci stálé expozice jeden panel věnovaný místnímu
rodákovi, významnému klasicistnímu skladateli Leopoldu Koželuhovi (1747-1818).
Na zchátralém Koželuhově rodném domě ve středočeském městečku je instalována pamětní
deska.
Jiří Ignác LINKA
Muzeum Bakovska v Bakově nad Jizerou připomíná jednou místností život a dílo klasicistního
skladatele Jiřího Ignáce Linky (1725-1791). Linka se v Bakově narodil a žil zde
pak po většinu svého života; v místním kostele sv. Bartoloměje působil jako ředitel kůru,
angažoval se též jako člen bakovského literátského bratrstva.
Ferenc LISZT - viz Ludwig van BEETHOVEN
Gustav MAHLER
Dům Gustava Mahlera v Jihlavě (spravovaný Muzeem Vysočiny) obsahuje od roku 2006
stálou expozici věnovanou životu a dílu skladatele, jenž zde žil prvních patnáct let svého
života (1860-1875). V jihlavském Muzeu Vysočiny byla předtím od roku 1994 jiná expozice.3
4 0
Ta nynější zejména seznamuje se skladatelovou rodinou, dále s ranou etapou Mahlerova
života, a soužitím tří národů či etnik obývajících Jihlavu 19. století (Cechů,
Němců a Židů). V muzeu se nachází také expozice o životě Mahlera a jeho ženy Almy,
jakož i o jejich současnících (Franz Werfel, Walter Gropius, Josef Hoffman, E. J. Schindler
aj.). Dodejme zde jenom, že Mahlerův krátký pobyt v domě na olomouckém Horním
340
The Young Gustav Mahler and Jihlava: a Guide through the Museum Exposition. Jihlava: Muzeum Vysočiny
Jihlava, 1994.
99
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
náměstí v roce 1883, je připomenut pamětní deskou. V rodišti Gustava Mahlera, Kališti
u Humpolce, je od roku 1998 zvláštní památník (a pamětní deska) umístěn přímo
v rodném domě, jenž zároveň plní svou původní funkci zájezdního hostince.342
V samotném
Humpolci, přesněji řečeno v tamním Muzeu Dr. Aleše Hrdličky, se nachází stálá expozice
věnovaná Mahlerovi, a to od roku 1986.
Jožka MARTÍNEK, František PÁLKOVSKÝ
Expozice Památníku Vojtěcha Martínka v Brušperku, založeného roku 1969, představuje
také hudební skladatele ostravského regionu Jožku Martínka a Františka Palkovského.
Bohuslav MARTINŮ
Městské muzeum a galerie Polička věnuje značnou pozornost místnímu rodákovi světoznámému
skladateli Bohuslavu Martinů (1890-1959) a rovněž spravuje část jeho pozů­
stalosti.343
Zaprvé je zde k vidění expozice ve skladatelově rodné světnici, která se nachází
ve věži chrámu sv. Jakuba. Ve specifických, od vnějšího světa odloučených a pro
návštěvníky jistě působivých věžních prostorách prožil Martinů - syn chudého pověžného
a obuvníka - první jedenáct let života. Světnice pokud možno zachovává svou autentickou
podobu. Hlavní expozice věnovaná Bohuslavu Martinů se nachází v objektu Městského
muzea. Do roku 1934 byla sídlem chlapecké měšťanské školy, již navštěvoval i budoucí
komponista. Dnes se zde nachází zrekonstruovaná školní třída z přelomu 19. a 20.
století. Stěžejní expozice, zvaná „Barevný svět Bohuslava Martinů", představuje prostřednictvím
bohatého vizuálního materiálu, sekundárních sbírkových předmětů a dokumentů
život a dílo skladatele od jeho poličských začátků, přes pobyty v Praze, Paříži, New
Yorku, Itálii a jinde až po závěr života, strávený ve Švýcarsku. Expozici doplňuje audiovizuální
sál, v němž mohou návštěvníci shlédnout dokumentární filmy o skladateli či záznamy
jeho jevištních děl nebo si poslechnout některou z jeho skladeb.
František Adam MÍCA
Barokní hudební kulturu na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou za doby Jana Adama
z Questenberka, spojenou zejména se skladatelem a kapelníkem v hraběcích službách
Františkem Adamem Mícou (1696-1744), dokumentuje tamní expozice (zahrnuje hudební
salonky, taneční sál, dobové hudební nástroje a další mobilie související s hudebním
životem).
3 4 1
Pokud jde o Mahlerovy pražské pobyty, včetně delšího studijního pobytu v letech 1871-1872 a angažmá
v německém divadle v letech 1885-1886, srov. zejm. MUSIL, Jiří František. Hudební Praha: průvodce po
stopách skladatelů, inštrumentalistu, pěvců, dirigentů a nástrojářů. Svazek I. Praha: Nakladatelství Lidové
noviny, 2005.
3 4 2
RYCHETSKÝ, J. Tracing Mahleťs Roots. In: Gustav Mahler Birthplace Resurrection. Prague: Musica
Noster Amor Foundation, 1996, s. 12-15.
3 4 3
Viz zejm. JIRGLOVA, Lucie. Recepce díla Bohuslava Martinů v Poličce v letech 1890-1959. Magisterská
diplomová práce. FF Univerzity Palackého, Olomouc, 2013, zejm. s. 98-108, 164-170. Dále viz POPELKA,
Iša. Památník Bohuslava Martinů: Muzeum Polička. Praha: Merkur, 1973. POPELKA, František.
Znovuotevření památníku Bohuslava Martinů v Poličce v roce 1984 ajeho tradice. Vlastivědný sborník
okresu Svitavy 1985, roč. 5, s. 59-61. Průvodce: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce: místo pro zábavu a
poznání. Polička: Městské muzeum a galerie, 2009.
100
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Wolfgang Amadeus MOZART (a František Xaver DUŠEK)
Pražská, přesněji řečeno smíchovská usedlost zvaná Bertramka,344
později v 18. století
přestavěná na vilu, je jedním z hlavních míst souvisejících s pražským a českým kultem
W. A. Mozarta. Na konci 18. století ji vlastnila pěvkyně Josefina Dušková, se svým manželem
skladatelem Františkem Xaverem Duškem z ní učinila jedno z center pražského hudebního
života, a v letech 1787, 1789 a 1791 zde hostila skladatele, který roku 1787 ve
stavovském divadle uskutečnil památnou premiéru své opery Don Giovanni - a který ji
dokončil přímo v Bertramce (k této události se vztahují známé pověsti). Po Mozartově
smrti zde delší dobu pobýval jeho syn Karel. Na základě jednoho z pozdějších majitelů
připadla Bertramka roku 1925 salcburské nadaci Mozarteum. V téže době, roku 1927,
vzniká pražský česko-německý spolek Mozartova obec v ČSR, jenž pečuje o mozartovský
odkaz a usiluje získat památné místo mozartovského kultu. To se podařilo roku 1929,
kdy Mozartova obec Bertramku odkoupila. Po roce 1945 se spolek počeštil a nabyl rázu
muzejně archivní instituce: jeho úkolem bylo nyní také pečovat o památky starší české
hudby, shromažďovat a vystavovat hudebniny (ty se později stala součástí sbírek Muzea
české hudby) a jiné hudební muzeálie, provozovat muzikologickou knihovnu. V roce
1956 byl v Bertramce zprovozněn Památník W. A. Mozarta a manželů Duškových, o dva
roky později přešel do gesce Národního muzea, resp. Muzea české hudby. K ještě silnějšímu
postátnění došlo roku 1986, kterýžto právní akt byl po revoluci uznán neprávoplatným,
takže Mozartova obec získala Bertramku opět do svých rukou.3 4 5
Součástí pražského
Klementina je „mozarteum", Památník W. A. Mozarta zřízený na památku skladatelových
několikerých návštěv někdejší jezuitské koleje. Jedná se o nej starší mozartovské
muzeum na světě: již v roce 1837 - coby projev pražského mozartovského kultu - zde byl
v tehdejší c. k. univerzitní knihovně instalován památník u příležitosti padesátého výročí
slavné premiéry Dona Giovanniho ve Stavovském (Nosticově) divadle. Jak tato expozice
vypadala? „Hudebniny byly umístěny ve dvou skleněných skříních a uprostřed nově pojmenovaného
Mozartova sálu byla instalována jeho busta."346
Za zmínku v této souvislosti
jistě stojí, že od roku 1722 až do zrušení jezuitského řádu fungovalo v Klementinu
jedno z prvních muzeí v českých zemích - univerzitní či tzv. matematické muzeum. Jádrem
sbírky jsou historické hudebniny, ať už rukopisné či tištěné, mezi nimi i mnoho Mozartových
skladeb, dále vzácné dopisy a k Mozartovi se vztahující listiny. Institucionálně
3 4 4
K současné situaci viz např. VOLEK, Tomislav. Neověřené zprávy o Mozartově Bertramce. Lidové noviny
4. 12. 2018, s. 11. Dále viz: www.mozartovaobec.cz a www.bertramka.eu. Ze starších publikací srov.
např. BLAŽEK, Vlastimil. Bertramka. Praha: vlastním nákladem, 1934. PATERA, Jaroslav. Bertramka
v Praze. Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1948. Tyto dvě knihy jsou samy „muzealizující": budují
kult dané budovy ajejího materiálního vybavení (druhá z nich se např. v celé jedné kapitole zabývá pokoji,
v nichž Mozart žil). Dále srov. dobové slovníkové heslo: J. F. Mozartova Obec v ČSR. In: Gracian Černušák(ed.).
Pazdírkův hudební slovník naučnýI. Část věcná. Brno: 01. Pazdírek, 1929, s. 249. Srov. též
BUCHNER, Alexander. Bertramka, památník Wolfganga Amadea Mozarta a manželů Duškových. Praha:
Státní tělovýchovné nakladatelství, 1956.
3 4 5
FUKAČ, Jiří. Bertramka. In: Jiří Fukač - Petr Macek - Jiří Vysloužil (edd.). Slovník české hudební kultury.
Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 72. Heslo obsahuje seznam další literatury vztahující se k pražským
pobytům W. A. Mozarta.
3 4 6
https://www.nkp.cz/o-knihovne/zakladni-informace/klementinska-nei/mozarteum. Dále viz VOIT, Petr.
Pražské Klementinum. Praha: Národní knihovna v Praze, 1990, s. 83-108.
101
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
dnes patří Mozartův památník Hudebnímu oddělení Národní knihovny ČR, jež se rovněž
podílí na mozartovském výzkumu a ediční činnosti. V roce 2006 se zde konala výstava
„Moji Pražané mě uctívají".3 4 7
Jan NOVÁK
V premonstrátském klášteře v Nové Říši se nachází pamětní síň skladatele Jana Nováka
(1921-1984), významného tamního rodáka a čelného avantgardisty druhé půle 20. století.
Vítězslav NOVÁK
Městské muzeum Skuteč spravuje památníky dvou klíčových českých skladatelů, jednak
zakladatelské postavy české hudební moderny Vítězslava Nováka (1870-1949), jednak
Václava Jana Tomáška. Památník Vítězslava Nováka vznikl v roce 1955 v domě jeho
choti (dcery skutečského továrníka), šest let poté, co v něm skladatel zemřel. Předtím zde
Novákova rodina trávívala letní prázdniny, a během druhé světové války zde pobývala
dlouhodoběji. Expozice sestává z Novákovy pracovny, hudebního salónu s klavírem a
muzejní síně, podávající výklad skladatelova života a tvorby se zvláštním zřetelem ke
Skutči.3 4 8
Po zestátnění byl Novákův památník spravován Muzeem Antonína Dvořáka, v
roce 1973 přešel pod správu Městského muzea ve Skutči. Expozice věnovaná Novákovi místnímu
rodákovi - je rovněž součástí Městského muzea v Kamenici nad Lipou. Otevřena
byla v roce 1970 u příležitosti stého výročí skladatelova narození. Je zde k vidění
jeho klavír, drobné osobní předměty a biografické informační tabule. Návštěvník má rovněž
možnost poslechnout si několik úryvků z Novákovy tvorby.
Otakar OSTRČIL
Součástí sbírek Blatského muzea ve Veselí nad Lužnicí je pozůstalost Otakara Ostrčila
(1879-1935), skladatele a dirigenta spjatého s jižními Čechami. Samostatná ostrčilovská
expozice - Pamětní síň Otakara Ostrčila - v Soběslavi je momentálně uzavřena a rekon­
struována.
Jindřich PRAVÉČEK
Městské muzeum Lanškroun spravuje pamětní síň Jindřicha Pravečka (1909- 2000), vojenského
kapelníka a skladatele dechové hudby, spjatého se zdejším krajem.
Jakub Jan RYBA
V druhém patře budovy Podbrdského muzea v Rožmitálu pod Třemšínem se - především
zásluhou Společnosti Jakuba Jana Ryby - od sedmdesátých let nachází Památník Jakuba
Jana Ryby, významné postavy české hudby a hudební teorie začátku 19. století.
Nová expozice byla instalována roku 2010. J. J. Ryba (1765-1815) pocházel z nedalekých
Přeštic, kromě studií v Praze se celý život pohyboval v podbrdském regionu. V Rožmitále
pak působil od roku 1788 jako kantor a regenschori místního kostela Povýšení sv.
3 4 7
U příležitosti této výstavy vznikla zajímavá publikace: NIUBÓ, Marc. Moji Pražané mě uctívají: Mozartův
kult v Praze v 1. pol. 19. století a Mozartův památník v Klementinu. Praha: Národní knihovna České republiky,
2006.
3 4 8
Srov. dále ZEMANOVÁ, Jana (ed.). Sborník Památníku Vítězslava Nováka č. 1. Skuteč, 1985; ZEMANOVÁ,
Jana (ed.). Sborník Památníku Vítězslava Nováka č. 2. Skuteč, 1988.
102
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Kříže (v něm se nacházejí pozoruhodné varhany) až do roku 1815, kdy v nedalekém lese
spáchal sebevraždu (v místě děsivé události stojí mohyla). Budova školy, ve které Ryba
učil, je označena pamětní deskou.
Klement SLAVÍČKY
Součástí expozice Zámeckého muzea v Tovačově je Pamětní síň Klementa Slavického
(1910-1999), důležitého skladatele druhé poloviny 20. století.
Bedřich SMETANA
Kromě Muzea Bedřicha Smetany, o němž byla řeč výše, existují v České republice následující
smetanovská muzea. V roce 1956 byla Muzeem B. Smetany zřízena pamětní síň
v Obříství, kde se Smetana podruhé oženil a kde začal komponovat Prodanou nevěstu.349
Roku 1968 byla síň přesunuta na autentické místo, usedlost zvanou Lamberk; znovu pak
byla zpřístupněna v roce 1984. Po povodních v roce 2002 byla o pět let později zrekonstruována,
od té dobyje zde nová expozice, vytvořená Muzeem Bedřicha Smetany.
V roce 1937 Muzeum B. Smetany připravilo stálou expozici v Památníku Bedřicha Smetany
v Jabkenicích - v myslivně, v níž Smetana u rodiny svého zetě prožil poslední léta
života (1875-1884).350
Nové expozice zde byly zpřístupněny v letech 1950 (kdy Muzeum
B. Smetany převzalo j abkenický památník do své gesce), 1964 a 2003. Jádrem aktuální
expozice je Smetanova pracovna a rodinný salón. V roce 1949 Muzeum B. Smetany
zchystalo expozici v Rodném bytě Bedřicha Smetany v Litomyšli, jejž zároveň začalo
spravovat. Expozice byly pak aktualizovány v letech 1959 (včetně původní dispozice
z doby Smetanova dětství) a 1974. Aktuální expozice se nachází v přízemních prostorách
bývalého zámeckého pivovaru, tematicky se zaměřuje na dobu skladatelova dětství, tedy
dvacátá léta 19. století. Od počátku devadesátých let je rodný byt spravován Regionálním
muzeem v Litomyšli. V zámku Benátky nad Jizerou se nachází Pamětní síň Bedřicha
Smetany, připomínající Smetanovo působení coby učitele hudby ve službách šlechtické
rodiny Thun-Hohensteinů v letech 1844-1847. Pamětní síň byla založena Muzeem B.
Smetany roku 1957. Muzeum Podblanicka spravuje zámek Růžkovy Lhotice, jehož stálá
expozice nese název „Kraj tónů" a ukazuje Podblanicko jako kraj, který byl v 17. až 20.
století spjat s překvapivě velkým počtem skladatelů - a to nejen českých. Ti se zde buď
narodili (to platí pro Jana Dismase Zelenku, Zdeňka Fibicha či Josefa Suka), nebo zdejší
kraj navštěvovali (Antonín Dvořák, Richard Wagner, Gustav Mahler). Hlavní důraz však
expozice klade na Bedřicha Smetanu, jenž pobýval v Růžkových Lhoticích v mladých letech
(1835-1843). Připomínají jej portréty, partitury a hudební nástroje.
3 4 9
ŠPECINGER, O. Obřístí na Mělnicku. Obříství: MNV, 1984, s. 34-37.
3 5 0
MOJŽÍŠOVA, Olga. Památník Bedřicha Smetany v Jabkenicích [průvodce]. Praha: Národní muzeum,
2003. MOJŽÍŠOVA, Olga. Památník Bedřicha Smetany v Jabkenicích. Muzejní a vlastivědná práce 2004,
roč. 42, č. 4, s. 234-235. MOJŽÍŠOVÁ, Olga - JanaPLECITÁ (ed.). Památník Bedřicha Smetany Jabkenice:
nová stálá expozice Muzea Bedřicha Smetany. Praha: Národní muzeum, 2003.
103
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
Jan Václav STICH-PUNTO
Miniaturní expozice v ZS v Žehušicích připomíná skladatele Jana Václava Sticha-Punta,
jehož jméno si škola vetkla do názvu.
Josef SUK
Památník Josefa Suka ve středočeských Křečovicích vystavuje stálou expozici, která je
umístěna v domku, kde Suk (1874-1935) od roku 1895 strávil značnou část svého života,
kde odpočíval i komponoval a kde jej též navštěvovali známí, třeba Antonín Dvořák nebo
Václav Talich. Expozice ukazuje dokumenty k různým obdobím skladatelova života a působení
v Českém kvartetu i osobní předměty, nábytek, klavír atd. Památník zde byl zřízen
po skladatelově smrti, roku 1951 přešel do vlastnictví státu, zpřístupněn byl roku 1953;
rodná světnička Josefa Suka se potom nachází v místní škole. Od roku 1956 byl Sukův
památník spravován Muzeem Antonína Dvořáka, v roce 2008 přešel pod správu Českého
muzea hudby. Městské muzeum Sedlčany připomíná pamětní síní Josefa Suka coby rodáka
z nedalekých Křečovic a umělce spjatého se Sedlčanskem; kromě toho spravuje také
část sukovských archiválií. Další sukovské archiválie jsou v držení Muzea Českého krasu
v Berouně.
František ŠKROUP
V budově fary ve východočeských Osičích je od roku 1965 umístěn Památník Františka
Skroupa (1801-1862), tamního rodáka, spoluautora české hymny a stěžejního českého
skladatele první poloviny 19. století.
Václav Jan TOMÁŠEK
Pamětní síň V. J. Tomáška (1774-1850), stěžejního zjevu české hudby předsmetanovské,
se nachází ve skladatelově rodném domě ve Skutči. Dům, spravovaný Městským muzeem
Skuteč, uchovává původní podobu selského stavení z 18. století.
Josef VINCOUREK
Muzeum městyse Suchdol nad Odrou stručně připomíná své významné rodáky, mezi
nimi i skladatele a dirigenta Josefa Vincourka (1900-1976).
bratři VRANIČTÍ
V Nové Říši, městě s bohatou hudební minulostí, je od počátku devadesátých let instalována
Pamětní síň Pavla a Antonína Vranických, tamních rodáků a významných současníků
a vídeňských konkurentů J. Haydna a W. A. Mozarta. Pamětní síň je součástí premonstrátského
kláštera, jenž toto muzeum také spravuje.
Richard WAGNER
Na Richarda Wagnera a jeho vztah k Metternichům okrajově upomíná expozice na
Zámku Kynžvart.
Karel WEIS
Blatské muzeum ve Veselí nad Lužnicí, jež je součástí Husitského muzea v Táboře, připomíná
skladatele a sběratele jihočeského hudebního folklóru Karla Weise (1862-1944);
104
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
pamětní síň se nachází v budově zvané Weisův dům. Součástí sbírek Blatského muzea je
též pozůstalost Karla Weise.
Jan ZACH
Pamětní síň Jana Zacha, jež je součástí Městského muzea v Čelákovicích, nevystavuje
žádné muzikálie, její hudebněmuzejní charakter je tedy téměř nulový.
Josef Leopold ZVONAŘ
Ve středočeském Kublově se nachází Pamětní síň Josefa Leopolda Zvonaře (1824-1865),
vrstevníka Bedřicha Smetany a ve své době významného obrozeneckého skladatele. Stálá
expozice, umístěná v místní škole, byla instalována roku 1964, aktualizována pak byla
v roce 1982.
4.8.2 PAMÁTNÍKY VÝKONNÝCH HUDEBNÍCH UMĚLCŮ
Kromě památníků skladatelů existuje rovněž menší množství památníků výkonných
umělců. Operní pěvkyni Terezu Stolzovou, rodačku z Kostelce nad Labem, připomíná
v rodném městě památník, umístěný v budově městského úřadu. Muzeum Českého krasu
v Berouně spravuje pamětní síň Václava Talicha (1883-1961), umístěnou ve vile v berounském
údolí řečeném Brdatka: zde slavný dirigent pobýval od poloviny třicátých let.
Pedagoga a sbormistra Františka Bakuleho (1877-1957) okrajově připomíná galerie
Boučkův statek v Malé Skále u Turnova, kde Bakule působil jako učitel a kde prováděl
své esteticko-výchovné experimenty. (Bakuleho pozůstalost je uložena v Pedagogickém
muzeu J. A. Komenského v Praze.) Kromě toho zmíněná expozice, nazvaná „Vzpomínka
na místní hudebníky", upomína také na Emilii Plátkovou, považovanou za první českou
kapelnici. Jednou z expozic Muzea Jindřichohradecká je Síň Emy Destinnové, připomínající
světově proslulou českou operní pěvkyni prostřednictvím fotografií, dokumentů a osobních
předmětů, které Destinnová (1878-1930) soustředila na zámku v nedaleké Stráži nad
Nežárkou (žila v něm od roku 1914). Expozici doplňují autentické zvukové záznamy. Ve
strážeckém zámku se nachází rovněž expozice věnovaná sopranistce a srovnatelně slavné
žákyni Destinnové Jarmile Novotné (1907-1994). Ve Žďáru nad Sázavou se nachází
pamětní síň místního rodáka Františka Drdly (1868-1944), houslového virtuóze a skladatele.
Pamětní síň je umístěna v objektu ZUS nesoucí Drdlovo jméno, otevřena byla v roce
1988. Jeden panel v rámci stálé expozice Městského muzea ve Dvoře Králové nad Labem
připomíná místního rodáka, hvězdu prvorepublikové populární hudby R. A. Dvorského,
skladatele, kapelníka a zpěváka. Městské muzeum v Chrasti u Chrudimi věnovalo v rámci
expozice „Rodáci" jeden panel přednímu violistovi Antonínu Hyksovi (1905-1971), tak i
tenoristovi Antonínu Zlesákovi. Muzeum a Pojizerská galerie v Semilech, umístěné
v rodném domě Ivana Olbrachta, seznamuje návštěvníky expozice „Osobnosti Semilská"
s místním rodákem, skladatelem a sbormistrem Jindřichem Hyblerem (1891-1966).
Městské muzeum v Ústí nad Orlicí připomíná pamětní síní tamního rodáka, houslového
virtuóze Jaroslava Kociana (1883-1950). Součástí sbírek muzea je fond hudebnin, obsa-
105
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
hující pozůstalost po Kociánovi, Bohuši Heranovi a Janu Mazánkovi, dále skladby Jindřicha
Fohla, Jaromíra Lahulka, Aloise Hniličky, Josefa Cyrila Sychry, Petra Kociana, Františka
Spindlera, Františka Uhlíře ad., jakož i notové archivy hudebních těles a spolků z Ústí
nad Orlicí. Muzeum Jarmily Novotné a Svatopluka Čecha ve středočeské Litni seznamuje
s životem světově známé operní pěvkyně (1907-1994), jež zde ve třicátých letech často
pobývala na zámeckém sídle svého manžela, dědice místního panství Jiřího Daubka. Oblastní
muzeum v Děčíně - pobočka Rumburk spravuje pozůstalost klavíristy Augusta
Strádala (1860-1930), zajímavou mimo jiné vazbami na Ference Liszta. Část pozůstalosti
je vystavena v rámci expozice věnované dějinám regionu (Pamětní síň Augusta Strádala).
Památník bratří Strnadlů a Jana Knebla v Trojanovicích, připomínající beskydské regionálně
významné rodáky, byl zprovozněn roku 1989.
4.8.3 MUZEA HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ
Kromě klíčového českého muzea hudebních nástrojů, jímž je České muzeum hudby (dodejme
zde, že stálá expozice klávesových nástrojů Českého muzea hudby je od roku 2008
umístěna ve státním zámku v Litomyšli), i druhého nejvýznamnějšího, jímžje O D H M Z M ,
třeba zmínit následující muzea. Památník zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou,
součást Krkonošského muzea, obsahuje expozici krkonošské houslařské školy. Městské
muzeum Králíky spravuje expozici o historii králického varhanářství. Králíky byly v 18. a
19. století významným střediskem tohoto řemesla. A Regionální muzeum K. A. Polanka
v Žatci disponuje několika historickými klavichordy. Součástí společenskovědních sbírek
Krajského muzea v Chebu je podsbírka hudebních nástrojů (a také podsbírka rukopisných
pramenů, obsahující soubor šesti raněnovověkých antifonářů). Nedávno otevřená expozice
„Chebsko poklidné i bouřlivé" představuje rekonstruovanou Houslařskou dílnu Wernera
Breuta v Lubech z doby kolem roku 1925, vytvořenou podle dobové fotografie. V Lubech
neboli Schonbachu se Breut (1887-1950) narodil, vyučil se zde, a po pobytech v cizině zde
dožil coby zaměstnanec n. p. Cremona. Přednedávnem muzeum také realizovalo výstavu
„Maestro Rudolf Serkin", věnovaná světoznámému německo-židovskému klavíristovi pocházejícímu
z Egeru.3 5 1
V Lubech je kromě toho také Muzeum hudebních nástrojů, disponující
stálou expozicí zejména strunných nástrojů. Nachází se v továrně firmy Strunal
Schonbach, jež je rovněž vlastníkem sbírky muzea - ta vyrostla ve vzorkovně hudebních
nástrojů, která byla po válce zkonfiskována a jejíž část se stala majetkem národního podniku
Cremona.3 5 2
Muzeum středního Pootaví ve Strakonicích pochopitelně neopomíjí
místní slavnou dudáckou tradici: dudám (od 18. až do 20. století) i hře na ně je věnována
tamní stálá expozice. Jednou z muzejních součástí zámku Vrchotovy Janovice, pobočky
Národního muzea, je expozice českého zvonařství, doprovázená zvuky zvonů a zvonkoher.
3 5 1
CHMELÍKOVÁ, Jitka. Maestro RudolfSerkin. Cheb: Krajské muzeum Cheb, 2003.
3 5 2
Srov. BUCHNER, Alexander. Problém podnikových muzeí starých hudebních nástrojů v Lubech a Kraslicích.
Hudební nástroje 1970, roč. 7, s. 37. Ke kraslické sbírce viz KELLER, Jindřich. Kraslická sbírka hudebních
nástrojů. Hudební nástroje 1968, roč. 5, č. 5, s. 155-156.
106
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Zajímavá zvonice, včetně zvonkohry, je k vidění také v rámci Svatohorského poutního muzea
na Svaté Hoře u Příbrami. Technické muzeum v Brně (založené roku 1961) disponuje
expozicí „Salon mechanické hudby", jež představuje sbírku mechanických hracích
strojků (automatofonů) od počátku 19. století do třicátých let století dvacátého.3 5 3
Expozice
„Hrací strojky" na zámku v Hořovicích představovala automatofony ze sbírek Českého
muzea hudby. Součástí rozsáhlých sbírek Národního technického muzea v Praze jsou
různé akustické přístroje: elektroakustické měniče (mikrofony), zařízení pro záznam zvuku
(fonografy, gramofony, magnetofony, videomagnetofony) a k nim přináležející nosná média
zvuku.3 5 4
Expozice historických radiopřijímačů je k vidění na zámku vKácově. Ostravské
Citerárium se, jak název napovídá, od roku 2002 zaměřuje najeden konkrétní
strunný nástroj (kdysi velmi populární, dnes takřka zapomenutý), ale též na jeho literaturu.
Hudební nástroje 18. a 19. století jsou také součástí stálé expozice Regionálního muzea
v Českém Krumlově. Patrně třetí nejpočetnější sbírkou hudebních nástrojů v České republice
disponuje Vlastivědné muzeum v Olomouci. Součástí expozice státního zámku Duchcovje
kabinet hudby, sestavený jednak z původních nástrojů valdštejnské sbírky, j ednak
z nástrojů zapůjčených ČMH. Hudební nástroje jsou dále součástí sbírek desítek dalších
muzeí.
PRO ZÁJEMCE
Nejkomplexnější přehled o českých sbírkách hudebních nástrojů má zřejmě organoložka
Tereza Berdychová.
Zvláštním druhem hudebních muzeí, jejž zde zmíníme pouze okrajově, jsou různá malá
soukromá muzea, zejména hudebních nástrojů a reprodukčních přístrojů: Muzeum elektrofonických
kytar (Praha), Muzeum historických hudebních hracích strojků (Lišov u Českých
Budějovic), Muzeum hracích strojů (Praha), Muzeum hudby Tábor (sbírka gramodesek),
Muzeum radiopřijímačů (Hořice na Šumavě), Soukromé muzeum techniky a řemesel manželů
Volfových (Koloveč), sbírka akordeonů Zdeňka Koutného (Hořovice), sbírka gramofonů
a fonografu Milana Novobilského (Plzeň), sbírka elektrofonických kytar Jaromíra Jíry
(Horšovský Týn) aj.
3 5 3
Srov. BUCHNER, Alexander. Výstava automatofonů v brněnském technickém muzeu. Hudební nástroje
1972, roč. 9, s. 102.
3 5 4
Srov. ŠKORPILOVÁ, Olga. Hrací stroje ve sbírkáchNTM. SborníkNTM 1968, roč. 5, s. 566-572, 593-
597.
107
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
4.8.4 JINÁ MUZEA S HUDBOU SOUVISEJÍCÍ
Závěrem musíme zmínit také několik muzeí, která jsou zaměřena jinak než hudebně,
která se však - ať už svou sbírkotvornou nebo expoziční činností - nějak vztahují k hudbě
či hudební kultuře. Mnohá z nich jsou orientována národopisně a folkloristicky. Etnické
hudební kultury dokumentují i dvě významná česká etnografická muzea: prvé se věnuje
etnografii domácí, druhé mimoevropské. Národní ústav lidové kultury (NÚLK) ve
Strážnici, sídlící v budově místního zámku, je nejvýznamnej ším českým centrem etnografického
výzkumu a institucí snažící se uchovat lidovou kulturu, a to podobě v muzealizované
i živé. Vznik N U L K úzce souvisel s pořádáním místního folklórního festivalu, jež se
započalo v roce 1947. Samotná muzejní instituce pak vznikla pod názvem Krajské středisko
lidového umění v roce 1956.3 5 5
V rámci instituce vznikalo na konci osmdesátých let
Muzeum jihovýchodní Moravy, otevřeno bylo roku 1981. V roce 1991 byla pak instituce
reorganizována a dostala název Ustav lidové kultury ve Strážnici.3 5 6
V devadesátých letech
ústav prováděl rozsáhlou videodokumentaci lidových tanců. NÚLK vlastní bohatý
sbírkový fond, zahrnující převážně trojrozměrné předměty související s lidovou kulturou
jihovýchodní Moravy. Hlavní částí fondu j e Etnografická sbírka, jejíž součástí je soubor
hudebních nástrojů; část nástrojů je vystavena v rámci expozice „Hudební nástroje lidových
muzik", otevřené roku 1993 a dokumentující hudební nástroje všech druhů z různých
oblastí České republiky. Ústav provozuje také Školu folklórních tradic, čímž se rovněž
snaží udržovat folklór (a to i hudební) při životě. Hudební nástroje rozličných mimoevropských
kultur jsou rovněž součástí sbírek Náprstkova muzea.357
Naproti tomu pražské
Národopisné muzeum - jiná odborná složka Národního muzea - se dnes hudbě téměř
nevěnuje. Zde je ovšem na místě malý historický exkurz.
Původní instituce, z níž se dnešní Národopisné muzeum vyvinulo, vznikla pod názvem
Národopisné museum českoslovanské z národopisného kvasu devadesátých let 19. století,
souvisejícího hlavně s národopisnou výstavou z roku 1895, a postupně se stalo jedním
z nejlepších etnografických muzeí v Evropě.3 5 8
Jedním z prvních členů výboru muzea
byl Otakar Hostinský, zakladatel české muzikologie. Program muzea byl definován
strukturou jeho skupin a oddílů:3 5 9
Skupina A
3 5 5
Srov. DOBROVOLNÝ, František. Lidové hudební nástroje v ČSSR v Krajském středisku lidového umění
ve Strážnici. Průvodce stálou výstavou. Strážnice: Krajské středisko lidového umění, 1963.
3 5 6
Z té doby srov. katalog: BOŽENEK, Karel - Ludvík KUNZ. Nástroje lidové hudby v České republice:
expozice ze sbírek Ústavu lidové kultury v Strážnici. Strážnice: Ustav lidové kultury, 1993.
3 5 7
Srov. např. KUBICA, Václav. Hudební nástroje Afriky a arabského Orientu. Praha: Náprstkovo muzeum,
1970. KUBICA, Václav. Od brumle k foukací harmonice [katalog výstavy]. Hudební nástroje 1972,
roč. 9, č. 6, s. 181-182. TESAŘOVÁ, Markéta. Hudební nástroje subsaharské Afriky ve sbírkách Náprstkova
muzea. Bakalářská práce, Fakulta humanitních studií UK. Praha, 2006.
3 5 8
Jeho cílem bylo „vybudovat soubornou dokumentaci způsobu života [...] lidu, převážně ovšem venkovského,
zachytit mizející už zbytky jeho folklórové osobitosti a prostřednictvím shromážděného materiálu
zajistit tak ,poznání lidu českoslovanského'." SPET, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku
1945). Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1979, s. 56.
3 5 9
x. Národopisné museum českoslovanské. Českoslovanské letopisy musejní 1903, roč. 1, s. 21.
108
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
I. Obydlí a stavby lidové
II. Lidové kroje a vyšívání
III. Zaměstnání lidu
IV. Zvyky a obyčeje
V. Literatura lidová
VI. Hudba, písně a tance
VII. Oddělení sociologické
Skupina B
I. Oddělení zeměpisné
II. Oddělení anthropologické a demografické
III. Oddělení jazykové
Do jeho sběrného programu tedy kromě dokumentu hmotné kultury patřily nedílně i doklady
lidové (instrumentální) hudby, písně a tanců.3 6 0
Dnes se hudba stává předmětem zájmu
Národopisného muzea jen okrajově, např. v souvislosti s jeho stěžejním moderním
etnografickým tématem, trampingem.
V Lesonicích na Vysočině se od roku 2014 nachází Muzeum lidových kapel. Jádrem
sbírky i expozice muzea jsou předměty (hudební nástroje, notopisy, fotografie) vztahující
se k minulosti místní kapely Leopolda Kosmáka, jež v této obci a jejím okolí působila
v první polovině 20. století. Muzeum jihovýchodní Moravy ve Zlíně spravuje pamětní
síň Františka Bartoše (1837-1906), významného národopisce a sběratele moravských
lidových písní. Pamětní síň se nachází v Bartošově rodném domě v Mládcové u Zlína.3 6 1
Stálá expozice ve Zlíně se rovněž věnuje Františku Bartošovi. Za okrajovou zmínku stojí,
že odkazu muzikologa, etnografa a folkloristického malíře Ludvíka Kuby (1863-1956),
jenž je známý především pro své sběry českých, moravských a vůbec slovanských lidových
písní, se věnuje Polabské muzeum v Poděbradech: v roce 1987 zde byl zřízen Kabinet
pro studium života a díla Ludvíka Kuby. Historická expozice Muzea Kašperské
Hory, jež je součástí Muzea Šumavy v Sušici, připomíná fenomén pošumavského světáctví,
národopisná expozice zase vystavuje lidové hudební nástroje.3 6 2
V Památníku Terezín jsou od roku 1998 umístěny expozice věnovaná umění v bývalém
koncentračním táboře - tzv. terezínském ghettu. Jak známo, v Terezíně vznikla
v temných dobách druhé světové války a navzdory strašlivým podmínkám poměrně čilá
hudební kultura, neboť zde byli internovaní mnozí z předních skladatelů a interpretů
české (a německo- či židovsko-české) prvorepublikové hudby jako Pavel Haas, Viktor
360 ŠPÉT, Jiří. Přehled vývoje českého muzejnictví I. (do roku 1945). Praha: Státní pedagogické nakladatelství,
1979, j5. 57.
3 6 1
PAVLISTIK, Karel. Pamětní síň Františka Bartoše na Mládcové. Gottwaldov: Oblastní muzeumjihovýchodní
Moravy, 1967.
3 6 2
Srov. REINDL, Jiří. Hudební nástroje v Muzeu Šumavy. Vlastivědné zprávy Muzea Šumavy 1990, roč.
2,
s. 136-139.
109
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
Ullmann, Hans Krása, Karel Ančerl, Rudolf Karel, Gideon Klein či Karel Reiner aj. Expozice
„Hudba v terezínském ghettu" se nachází v budově zvané Magdeburská kasárna,
jež byla skutečně využívána ke kulturním akcím v koncentračním táboře. V Magdeburských
kasárnách je také deponována většina notopisů.
Lobkowiczký palác, objekt v areálu Pražského hradu, je ve vlastnictví šlechtického
rodu Lobkowiczů a vystavuje jejich hodnotné sbírky. Kromě výtvarných děl jsou zde exponovány
rovněž hudební nástroje a originální autografy Beethovenovy a Mozartovy.
Součástí expozice v zámku v západomoravské Náměšti nad Oslavou je hudební salón
hraběte Haugwitze, připomínající tohoto hudbymilovného šlechtice a amatérského skladatele.
Dočasná expozice (skončila v roce 2008) připomínala jeho jedinečnou hudební
sbírku a zámeckou kapelu.
Cenné sbírky vztahující se hlavně k hudební kultuře východočeského regionu vlastní
Muzeum východních Čech v Hradci Králové. Jedná se jednak o artefakty vztahující se k
výrobě hudebních nástrojů (např. dechové hudební nástroje firmy V. F. Červený, dále
propagační tiskoviny, katalogy, fotografie). Hudební archiv obsahuje hudební prameny
tištěné i rukopisné. Zvláště pozoruhodný je soubor hudebních rukopisů z 15. až 19. století,
související hlavně s bohatou činností místního literátského bratrstva. Stálá historická
expozice Muzea Vysočiny v Pelhřimově ukazuje Pelhřimovský graduál z konce 15. století.
Muzeum vystavuje také housle z dílny J. Kulíka. Kromě toho, že spravuje Rodný byt
Bedřicha Smetany v Litomyšli, má Regionální muzeum v Litomyšli i jiné hudební poklady,
např. graduál literátského sboru z roku 1563, používaný nejprve utrakvisty, později
katolíky. Semi-muzeální charakter má unikátní zachované barokní zámecké divadlo
v Českém Krumlově. Podobně součástí expozice zámku v jihomoravských Uherčicích
je komorní barokní divadlo. Okrajově se hudby, respektive hudební výchovy, dotýká také
stálá expozice Národního pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze. Některé
hudební kuriozity jsou vystaveny v Muzeu rekordů a kuriozit v Pelhřimově. Na hudební
produkce z věžních ochozů upomína také stálá expozice v pražské Staroměstské
mostecké věži. Okrajově se hudby týká také Muzeum pašijových her v Hořicích. Hudebními
památkami disponuje také Muzeum Těšínská.3 6 3
Hudební tradici Písecka
(Otakar Ševčík, Leoš Janáček, bratři Jeremiášové atd.) připomíná okrajově Prácheňské
muzeum v Písku. Marginálně se hudby dotýká také Muzeum české loutky a cirkusu
v Prachaticích - pobočka Národního muzea.
V mnoha ohledech zvláštním až bizarním muzeem byl Gottland, muzeum Karla Gotta
umístěné v bývalé zpěvákově vile v pražských Jevanech. Muzeum vzniklo jako Gottova
sebeprezentace a jakési předčasné mauzoleum v roce 2006, v provozu však vydrželo
pouze tři roky. Vychází z konceptu populárního v USA, jehož nejvýznamnější m příkla-
3 6 3
Viz např. WIELUCHOVÁ, Dagmar. Hudební památky ve vlastivědném muzeu okresu Karviná se sídlem
v Čes. Těšíně. Magisterská práce, FF UJEP. Brno, 1980.
110
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
dem je kultovní místo Elvisových fanoušků Graceland. Miniaturní expozice věnovaná autorovi
slavného hitu Jaromíru Vejvodovi a využívaná ke komerčním účelům je součástí
restaurace Skoda lásky v Praze-Zbraslavi.
4.8.5 ZANIKLÁ HUDEBNÍ MUZEA NA ÚZEMÍ Č R - VÝBĚR
Mnoho hudebních muzeí - zejména památníků skladatelů, ale také interpretů a muzikologů
- zaniklo „po roce 1989 vinou restitucí nebo nedostatkem finančních prostředků".3
6 4
Následující řádky podávají jejich stručný přehled bez nároku na úplnost.3 6 5
Pamětní síň Bedřicha Smetany na zámku v Novém městě nad Metují vznikla na
upomínku jeho tamních pobytů roku 1974; zrušena byla počátkem devadesátých let. Někdejší
Okresní vlastivědné muzeum v Jindřichově Hradci dříve provozovalo expozici
„Národní obrození a Bedřich Smetana".
Pamětní síň Antonína Dvořáka na zámku v Sychrově, místě skladatelových pobytů u
přítele Aloise Gobla, vznikla na podnět Společnosti Antonína Dvořáka. Bývala spravována
Muzeem A. Dvořáka, do jehož vlastnictví přešly exponáty sychrovského památníku
po jeho zrušení v osmdesátých letech. Pamětní síň Antonína Dvořáka a Českého kvarteta
na zámku v západočeských Lužanech, kde Dvořáka často hostil mecenáš Josef
Hlávka (a kde byla premiérovaná Dvořákova Mše D dur „Lužanská"), vznikl zásluhou
Společnosti Antonína Dvořáka v roce 1951; jeho původním správcem bylo Muzeum Antonína
Dvořáka. Dodejme ještě, že Dvořákův plánovaný památník v Karlových Varech
nebyl realizován. Památník Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka býval také v Lipníku
nad Bečvou (ve správě Muzea Záhoří).
Jedinečného genia loci, z nějž se napájela celá tvorba jednoho z mála ryzích českých
romantiků a spoluzakladatele moderní české hudby Zdeňka Fibicha, dokumentoval památník
umístěný ve skladatelově rodné myslivně ve středočeských Všebořicích u Dolních
Královic. Fibichův památník byl založen Muzeem Bedřicha Smetany roku 1949,
nová expozice byla zprovozněna v roce 1975 - v té doba byl památník spravován M N V
Vlastějovice. Památník zanikl zřejmě na počátku devadesátých let.
Okresní vlastivědné muzeum v Teplicích provozovalo Pamětní síň Ludwiga van Beethovena,
upomínající na skladatelovy pobyty v místních lázních v letech 1811 a 1812 (též
spolu s J. W. Goethem).366
Dodejme, že k severočeskému - původně německojazyčnému
364 ŠOPÁK, Pavel. Literární a hudební muzea. In: Jiří Knapík - Pavel Šopák - David Váhala - Jaromír 01šovský.
Vademecum muzeologie. Opava: Slezská univerzita, 2012, s. 144.
3 6 5
Vycházíme zejm. z informací obsažených v publikaci: JARES, Stanislav. Specializovaná muzea s hudební
tematikou: památníky hudebních skladatelů, dlouhodobé expozice s hudební tematikou v muzeích
ČSR, výstavy v muzeích a nové muzejní expozcie s hudební tematikou v roce 1975. Praha: Divadelní ústav,
1975. Dále srov. např. dobového průvodce PUBAL, Václav. Muzea, galerie a památkové objekty v ČSR.
Praha: Národní muzeum, 1973.
3 6 6
Srov. např. PLEVKA, Bohumil. Teplická zastavení Ludwiga van Beethovena. Teplice: Dům kultury,
1990.
111
Hudební muzea v České republice (Miloš Zapletal)
- městu se vztahují osudy několika jiných významných skladatelů (Chopina, Webera,
Liszta, Wagnera).
Janáčkovská expozice bývala k vidění na zámku ve Frýdku-Místku. Spravovalo ji
místní Lašské muzeum. Bratři Křičkové, básník Petr a skladatel Jaroslav, měli svůj památník
ve východomoravské Kelci.
Památník Otakara Zicha (1879-1934), významného skladatele, muzikologa a estetika,
v Městci Králové býval spravován tamním Městským muzeem. Jiná z velkých postav
české muzikologie první poloviny 20. století Mirko Očadlík měla svůj památník
v Holešově (spravovalo jej místní Městské muzeum). Státní zámek v Litomyšli hostil expozici
věnovanou rodákovi, muzikologovi, smetanovskému badateli a po roce 1945 prominentnímu
komunistickému politikovi Zdeňku Nejedlému.
Pamětní síň Josefa Vycpálka (1847-1922) ve středočeských Choceradech připomínala
místního rodáka, sběratele lidových písní a tanců. Paradoxně nevíme o žádném muzeu
věnovaném mnohem významnějšímu Vycpálkovi, totiž skladateli Ladislavovi, jenž
byl synovcem Josefa Vycpálka. Součástí Regionálního muzea v Kolíně bývala Kmochova
síň, připomínající Františka Kmocha (1848-1912), skladatele a kapelníka, jenž ve
středočeském městě prožil většinu života, a především stěžejní osobnost dechové hudby
19. století. Městské muzeum v Dobrušce disponovalo v sedmdesátých letech expozicemi
Františka Vladislava Heka a Radima Drejsla. Ve východočeském Brandýsu nad Orlicí
bývala k vidění Pamětní síň Františka Ondříčka a Českého kvarteta (světově proslulý
houslista Ondříček zde míval vilu).
V rámci Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci vznikla až v roce 2001 hudební
sekce, záhy však zanikla.3 6 7
367 TICHÁK, Milan. Čtení o Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci 1883-2003. Olomouc: Burian a
Ticnák, 2003, s. 56.
112
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
5 SOUČASNA SVETOVÁ HUDEBNÍ MUZEA: TYPOLOGICKÁ
KLASIFIKACE (Miloš Zapletal)
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola poskytuje přehled hudebněmuzejních instucí ve světě, jejich vývoje, současného
stavu, struktury, specifik a typologických vztahů. Po přehledu nejvýznamnějších komplexních
hudebních muzeí následuje přehled muzeí hudebních nástrojů (nejvýznamnějších
i méně významných - rozčleněných podle typů). Další podkapitola podává heslovitý
přehled památníků skladatelů a výkonných hudebních umělců, seřazený abecedně podle
jednotlivých osobností. Velmi stručnejšou pak pojednána muzea hudebních institucí, načež
následuje obšírněji pojatá podkapitola o muzeích populární hudby: nejprve amerických,
poté ostatních. Dále se věnujeme muzeím etnické hudby, a velmi stručně všem
ostatním hudebněmuzejním institucím. Závěrem podáváme základní informace o konceptu
světového dědictví a jeho vztahu k hudbě a hudební kultuře.
CÍLE KAPITOLY
• Porozumění vývoji hlavních hudebních muzeí světa
• Porozumění typologii hudebních muzeí světa
• Porozumění základním charakteristikám hlavních hudebních muzeí světa
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
komplexní hudební muzeum, památník, pamětní síň, skladatelské muzeum, muzeum populární
hudby, muzea hudebních institucí, muzea etnické hudby, muzeum hudebních nástrojů,
světové dědictví, nehmotné kulturní dědictví, hudební dědictví
Světová hudební muzea můžeme typologický rozdělit na (1) komplexní hudební muzea,
(2) muzea hudebních nástrojů, (3) památníky a pamětní síně (výkonných umělců a
skladatelů), (4) muzea hudebních institucí, (5) muzea populární hudby, (6) muzea etnické
hudby, (7) jiná muzea a specifické hudebněmuzejní instituce. V této kapitole jsou
vyjmenována, a případně též stručně charakterizována jednotlivá muzea současné Evropy,
USA i zbytku světa. Muzea v České republice jsou pojednána obšírněji ve čtvrté kapitole.
113
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Zmíníme se zde také o zvláštním projevu hudební muzeality, a sice o zacházení s hudbou
v rámci koncepce „světového dědictví".
5.1 Komplexní hudební muzea
Typ komplexního hudebního muzea - představovaný u nás například Českým muzeem
hudby -, tedy muzea sbírajícího a vystavujícího všechny druhy hudebněhistorických pramenů
(notové záznamy, písemnosti, knihy a periodika, hudební nástroje a jiné trojrozměrné
artefakty, ikonografické materiály, zvukové dokumenty ad.) či kombinujícího
funkce muzea, archivu a knihovny je ve světovém kontextu poměrně vzácný. Z významných
muzeí jej reprezentuje moskevský Gosudarstvennyj centralnyj muzej muzykalnyj
imeni M. I. Glinki, disponující rovněž velkou sbírkou hudebních nástrojů, nebo ještě
siřeji pojatý petrohradský Muzej muzykalnych inštrumentov, teatra, muzyki i kinematografii,
do jisté míry též boloňské Museo internazionale e biblioteca della musica
(založeno 2004). Pařížské Bibliothěque-musée de 1'Opéra, sídlící v historické budově
Opera Garnier, shromažďuje a vystavuje artefakty všech druhů vztahující se k historii Pařížské
opery (Opera national de Paris) i opery vůbec.3 6 8
Jak z názvu vyplývá, jedná se o
instituci na pomezí muzea a knihovny (původně - dnes v mnohem menší míře - i archivu),
z institucionálně správního hlediska jde vlastně o hudební oddělení Bibliothěque
nationale de France.3 6 9
Stálá expozice, představující jen zlomek obrovského sbírkového
fondu muzea, se soustřeďuje na obrazy, kostýmy, scénické návrhy apod. Současná instituce
vznikla z operní knihovny a archivu, založeného roku 1866, a v roce 1881 rozšířeného
o veřejně přístupné muzeum. Státní muzeum hudby a divadla v Petrohradě je
velké muzeum hudby a divadla, rozprostřené v několika budovách a zahrnující též památníky
skladatele Rimského-Korsakova a pěvce Fjodora Ivanovice Saljapina; na hudbu je
zaměřena stálá expozice v Seremetěvově paláci - zde se též nachází největší sbírka hudebních
nástrojů v Rusku. Typ komplexního muzea reprezentuje rovněž dánské Musikmuseet,
jež je součástí Nationalmuseet v Kodani nebo švédské Musikhistoriska museet
ve Stockholmu (1901-1981, v letech 1981-2010 pod názvem Musikmuseet, po roce 2010
se stalo součástí Scenkonstmuseet - muzea hudby, tance a divadla). Budapešťské Muzeum
hudební historie (založeno 1974), spravované Maďarskou akademií věd a nacházející
se v prostorách Budínského hradu, se snaží podat komplexní obraz dějin maďarské
hudby od 18. století do současnosti. Pozoruhodným muzeem je vídeňský Haus der
Musik, založený roku 2000. Jedná se o velké interaktivní muzeum hudby a zvuku, jež
klade důraz na inovativní a interaktivní zprostředkování poznání hudby v širokém významu
tohoto slova; populární atrakcí je zde zejm. Waltz-Dice-Game, umožňující návštěvníkům
„složit" valčík na principu náhody nebo si vyzkoušet virtuální dirigování; fascinující
je též simulace prenatálních zvukových vjemů. Haus der Musik klade též velký
3 6 8
SOLAR-QUINTES, Nicolas Alvarez. El museo del teatro de la opera de Paris. Revista de Archivos,
Bibliotecas y Museos 1961, roc. 69, s. 225-231.
3 6 9
Viz napf. VIDAL, Pierre. La bibliotheque-musee de 1'Opera et la conception du repertoire. Revue de la
Bibliotheque nationale de France 2000, roc. 5, p. 60-63. WILD, Nicole. Decors et costumes duXIXe siede,
Tome II: theatres et decorateurs, collections de la bibliotheque-musee de VOpera. Paris: Bibliotheque nationale,
1993.
114
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
důraz na práci s dětmi a mládeží. Na základě modelu tohoto muzea vzniklo v Mexiku
Casa de la Música de Viena en Puebla. Stálá expozice Haus der Musik má čtyři hlavní
části: (1) Muzeum Vídeňské filharmonie, (2) Sonosféru, jež na způsob nej modernějších
přírodovědných a technických muzeí umožňuje poznání zvuků mikrokosmu, makrokosmu
i lidského těla (sestává z dvou hlavních částí, Instrumentaria a Polyphonia), (3) expozici
„Velcí skladatelé" a (4) „virto-stage", což je něco na způsob virtuálního divadla.
Prvním výhradně hudebním muzeem v Číně se v roce 2006 stalo Heilongjiang Music
Museum ve městě Harbin. Jeho původní sbírka obsahovala 100 hudebních nástrojů, 400
ikonografických materiálů a rukopisy z per významných čínských skladatelů (např. Wang
Luobin, Fu Gengchen, Zhang Peiji). Různé druhy artefaktů shromažďují také dvě významná
londýnská muzea Royal College of Music Museum a Royal Academy of Music
Museum. Významnou a starou hudebněmuzejní institucí, spojující v sobě archiv, knihovnu
a muzeum, je vídeňský Archiv der Gesellschaft der Musikfreunde.370
5.2 Muzea hudebních nástrojů
5.2.1 NEJVÝZNAMNĚJŠÍ MUZEA HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ
Pokud jde o muzea a vůbec sbírky hudebních nástrojů, dominantní postavení v této oblasti
patří Anglii. Zmiňme, ve vší stručnosti londýnské instituce Albert and Victoria
Museum, Royall College of Music, Horniman Museum (založené roku 1890), nebo British
Museum (velké sbírky hudebních nástrojů jsou součástí jeho orientálního a archeologického
oddělení), dále pak instituce oxfordské: Faculty of Music, při níž funguje slavné
Pitt Rivers Museum, jež shromažďuje nástroje všech kategorií, Bate Collection of Musical
Instruments či Ashmolean Museum. Významnou společností disponující sbírkou nastrojuje
londýnská Galpin Society, založená roku 1947. Jedním z nej starších ryze hudebních
muzeí světa je skotské Music museum of the Reid Concert Hall v Edinburghu.
Francouzské Musée de la musique je součástí pařížského komplexu hudebních institucí,
zvaného Cité de la Musique. Muzeum vzniklo v roce 1997, spravováno je Pařížskou
filharmonií. Stěžejními sbírkovými předměty zde jsou hudební nástroje: muzeum jich
vlastní více než 5000, kromě toho také disponuje mnoha výtvarnými objekty, z nichž
velká část je vystavena v rozsáhlé stálé expozici, čítající více než 1000 artefaktů. Musée
de la musique pomocí vystavovaných objektů - převážně, jak bylo řečeno, hudebních nástrojů
- představuje historii západní hudby od 17. století do současnosti, včetně hudby
nonartificiální, a podává přehled hlavních mimoevropských hudebních kultur. Muzeum
také vyvíjí bohatou činnost v oblasti konzervace a výzkumu hudebních nástrojů a pořádá
pozoruhodné výstavy, často se zabývající populární hudbou.
3 7 0
Viz zejm. BIBA, Otto. Archiv, Bibliothek und Sammlungen der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien.
In: Wilfried Seipel (ed.). Die Botschaft der Musik. 1000 Jahre Musik in Österreich. Wien - Milano: Skira,
1996, s. 249-253. Viz též další Bibovy práce vztahující se k dané instituci.
115
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Celné místo mezi muzei hudebních nástrojů patří rovněž Muziekinstrumentenmuseum
v Bruselu. Vlastní zhruba 8000 nástrojů; základ jeho sbírky byl shromážděn už
roku 1877, její důležitou součástí byla soukromá kolekce jednoho z praotců muzikologie
a prvního ředitele bruselské konzervatoře Francoise-Josepha Fétise. Klíčovou postavou
při vzniku muzea z původní instituce zvané Musée instrumental du Conservatoire Royal
de Musique (jejíž účel byl primárně didaktický) byl organolog Victor-Charles Mahillon
(1841-1924) - zakladatel a první kurátor. Muziekinstrumentenmuseum dnes sestává ze
dvou sekcí; první je věnována staré hudbě, druhá hudbě moderní, populární a tradiční.
Dále musíme na předním místě zmínit Sbírku starých hudebních nástrojů (Sammlung
alter Musikinstrumente) rakouského Kunsthistorisches Museum. Jejím základem byla
jednak sbírka habsburská, založená hudbymilovným Ferdinandem II. roku 1580 (hudební
nástroje obsažené v proslulém kabinetu kuriozit na zámku Ambras), jednak sbírka rodu
Obizzi z konce 16. století, jež byla určena k praktickým účelům a na konci 19. století převezena
z Itálie do Vídně. Jedná se o jednu z nejvýznamnějších světových sbírek renesančních
a barokních nástrojů; její součástí je rovněž obrovská kolekce klavichordů a vídeňských
fortepian. Sammlung alter Musikinstrumente byla poprvé zpřístupněna veřejnosti
roku 1939, od té doby se ještě značně rozšířila.3 7 1
Musikmuseet v Kodani je součástí dánského Národního muzea, založeno bylo již
roku 1898. Kromě sbírky hudebních nástrojů disponuje také archivem a knihovnou vztahujícími
se k dánským skladatelům a institucím.
Dále už jen heslovitě: Sbírka hudebních nástrojů v holandském muzeu umění Gemeentemuseum
Den Haag (jeho součástí se stala v roce 1935 i významná Scheurleerova
sbírka, budovaná od roku 1905); Museo degli strumenti musicali, součást římské Accademia
Nazionale di Santa Cecília, hlavně nástroje renesanční a barokní; Museu de la
Música v Barceloně (zaměřené zejména na kytary); Musikmuseum v Basileji.
Přední muzea a sbírky hudebních nástrojů se nacházejí v USA. Dominantní postavení
zaujímá oddělení Musical Instruments v newyorském Metropolitan Museum of Art.
Sbírka oddělení čítá zhruba 5000 nástrojů z šesti kontinentů a tichomorských ostrovů, od
čtvrtého století před Kristem do současnosti. Expoziční strategie muzea se zakládá na
práci s velmi moderními interaktivními a auditivními prostředky; návštěvníci zde mají jedinečnou
možnost zakoušet nejrůznější hudební nástroje jako hmotné objekty - historické
a etnografické dokumenty - jako umělecká díla sama o sobě i jako nástroje umožňující
tvořit jiná umělecká díla. Děje se tak pomocí nahrávek i živých hudebních produkcí.
Z hlediska počtu sbírkových předmětů (15 000) i zeměpisného a kulturního rozsahu
(všechny obydlené kontinenty, hudba vážná, tradiční i populární) je největším muzeem
3 7 1
HOPFNER, Rudolf. Meisterwerke der Sammlung alter Musikinstrumente. In: Sabine Haag (ed.).
Kurzführer durch das Kunsthistorische Museum. Wien: Kunsthistorisches Museum, s. 13-17.
116
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
hudebních nástrojů na světě The Musical Instrument Museum ve Phoenixu ve státě
Arizona. Veřejnosti bylo zpřístupněno v roce 2010.
Dalším významným americkým muzeem hudebních nastrojuje National Music
Museum ve Vermillionu (Jižní Dakota). Založeno bylo v roce 1973, nachází se v kampusu
University of South Dakota. Vlastní více než 15 000 nástrojů. Evropské i tradiční
americké hudební nástroje jsou součástí fondů National Museum of American History,
jež je součástí Smithsonian Institution ve Washingtonu.
Další dvě stará a stěžejní muzea hudebních nástrojů v USA jsou univerzitní: Stearns
Collection of Musical Instruments (Ann Arbor, Michigan), založená roku 1898, součást
University of Michigan, a Yale Collection of Musical Instruments (New Häven, Connecticut),
založená roku 1900. Slavnou sbírkou hudebních nastrojuje také Leslie Lindsay
Collection v Bostonu.3 7 2
Zapomenout nesmíme samozřejmě na muzea německá. Velmi cenná je sbírka hudebních
nástrojů v norimberském Germanisches Museum. Jedno z největších muzeí hudebních
nástrojů v Evropě (spolu s Paříží a Bruselem) je Grassi-Museum für Musikinstrumente
v Lispku;3 7 3
jeho počátky byly položeny již v roce 1886. Obrovské je rovněž
Musikinstrumenten-Museum Berlin (přes 3500 nástrojů od 16. století do současnosti);
vzniklo v roce 1888, u jeho počátků stáli muzikolog Philipp Spitta a houslista Joseph Joachim.
Musikinstrumenten je součástí Münchner Stadtmuseum (asi 3000 nástrojů);
kromě toho existují v Mnichově ještě další dvě muzea hudebních nástrojů.
5.2.2 DALŠÍ OBECNÁ MUZEA HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ A SBÍRKY HUDEBNÍCH
NÁSTROJŮ V JINAK (NEBO OBECNĚ) ZAMĚŘENÝCH MUZEÍCH
Argentina: Museo de instrumentos musicales Emilio Azzarini (La Plata, Argentina);
Belgie: sbírka hudebních nástrojů v Museum Vleeshuis (Antverpy), Museum for Musical
Instruments (Peer, zaniklo);
Francie: Palais Lascaris (Nice, založeno 1970), Musée de la musique (Anduze);
Japonsko: Min-On Musical Museum (Tokio), Musical Instruments Museum
(Hamamatsu), Orugoru no Chiisana Hakubutsukan (Tokio), Museum of the Musashino
3 7 2
BESSARABOFF, Nicholas. Ancient European Musical Instruments: an Organological Study in the
Leslie Lindsay Mason Collection at the Museum ofFine Arts, Boston. Cambridge, 1941. KOSTER, John.
Keyboard Musical Instruments in the Museum ofFine Arts, Boston. Boston, 1994.
3 7 3
ZERASCHI, Helmut. Geschichte des Musikinstrumenten-Museums der Karl-Marx-Universität zu
Leipzig. Leipzig: Karl-Marx-Universität, 1977. Wissenschaftlicher Katalog des Musikinstrumenten-Museums
der Universität Leipzig. Leipzig, 1980. BODE, Regina. Erarbeitung eines Marketing-Konzeptesfür
das Musikinstrumenten-Museum der Universität Leipzig. Diplomní práce, Theaterhochschule Leipzig.
Leipzig, 1992.
117
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Academia Musicae (Tokio), Gaakkigaku Shiryokan při Kunitachi College of Music (Tokio),
Museum of Musical Instalments při Osaka College of Music (Osaka);
Itálie: Museo degli strumenti musicali (Milán), Museo nazionale degli strumenti musicali
(Rim), Museo Storico Musicale di Napoli (Neapol), Accademia Musicale Chigiana (Siena),
Museo degli strumenti musicali (Florencie), Museo etnografico e dello strumento
musicale (Quarna Sotto), Civico museo teatrale Carlo Schmidl (Terst), Museo dello strumento
musicale (Lodi), Museo Civico Ala Ponzone (Cremona);
Maďarsko: Magyar Nemzeti Muzeum Hangszergyujteménye (Budapešť);
Německo: Haus der Musik (Stuttgart), Musikinstrumenten-Museum (Markneukirchen),
Musikinstrumentenmuseum (Lißberg), Haus Kemnade (Hattingen), Klingendes Museum
na hradě Sternberg (Extertal), Hamburg Museum (Hamburk), Bezirksmuseum Buchen
(Buchen), Augustiner Museum (Freiburg im Breisgau), Musikinstrumente- und Puppenmuseum
(Goslar, zaniklo 2011);
Nizozemsko: Museum Vosbergen (Eelde), Kessels, Muziek Instrumenten (Tilburg);
Norsko: Ringve Museum (Lade, založeno 1952);
Nový Zéland: Whittaker's Live Musical Museum (Auckland);
Polsko: Muzeum instrumentów Muzycznych (Poznaň);
Rakousko: Technisches Museum Wien (sbírka hudebních nástrojů; velká pozornost věnována
výrobě atechnických aspektům hudebních nástrojů, zejm. klavírů: Vídeň jejedno z
tradičních center jejich výroby, dále též automatofonů a syntezátorů), Musikinstrumentenmuseum
Schloss Kremsegg (Kremsmünster);
Rusko: Musical Instrument Museum (Volgograd, založeno 1926);
Španělsko: Museo de la Música (Uruefia), Interactive musical museum of Malaga (Malaga
- interaktivní muzeum hudebních nástrojů);
Švýcarsko: Historisches Museum - Musikinstrumentensammlung (Bazilej);
Tchaj-wan: oddělení hudebních nástrojů v Chimei Museum (Tainan);
Velká Británie: St Cecilia's Hall (Edinburgh - hudební nástroje ze sbírky University of
Edinburgh), Musical Museum (Londýn), Fenton House (Londýn), Dean Castle (Kilmarnock),
Glenesk Folk Museum (Tarfside), Tullie House Museum and Art Gallery (Cumbria),
Brighton Museum & Art Gallery (Brighton), Bristol City Museum and Art Gallery
118
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
(Bristol), Museum of Archaeology and Anthropology (Cambridge), National Museum
Cardiff (Cardiff);
5.2.3 ETNICKÉ (TRADIČNÍ) HUDEBNÍ NÁSTROJE EVROPSKÉ I MIMOEVROP­
SKÉ
Burkina Faso: Musée de Manega (Manega), National Museum of Music (Ouagadougou);
Dánsko: Nationalmuseet, Etnografisk Sämling (Kodaň);
Francie: Musée de 1'homme (Paříž), Musée des arts et traditions populaires (Paříž), Musée
des instruments de Céret (Céret - velké muzeum hudebních nástrojů z celého světa);
Indie: Melody World Wax Museum (Mysore - velká sbírka hudebních nástrojů etických i
klasických v muzeu voskových figur);
Itálie: Museum of Multiethnic Musical Instruments „Fausto Cannone" (Alcamo - etnologické
muzeum hudebních nástrojů), Museo dello strumento musicale (Isca sullo Ionio kalábrijské
nástroje), Museo degli strumenti musicali popolari (Roncegno);
Kazachstán: Kazašské muzeum lidových hudebních nástrojů (Alma-Ata, založeno 1980);
Litva: Povilas Stulga Museum of Lithuanian Folk Instruments (Kaunas);
Madagaskar: University of Madagascar's Museum of Art and Archaeology (Antana­
narivo);
Německo: Museum für Völkerkunde,3 7 4
oddělení etnomuzikologie (Berlín; rovněž rozsáhlý
fonografický archiv), Museum Bassermannhaus für Musik und Kunst (Mannheim největší
sbírka předkolumbovských hudebních nástrojů mimo USA);
Nizozemsko: Tropenmuseum (Amsterdam);
Rakousko: Museum für Völkerkunde (Vídeň);
Rusko: Muzej antropologii i etnografii imeni Petra I. (Petrohrad);
Spojené státy americké: Field Museum of Natural History, oddělení antropologie (Chicago),
American Museum of Natural History, oddělení antropologie (New York);
3 7 4
SIMON, Artur. Hundert Jahre Museum für Völkerkunde Berlin. Musikethnologische Abteilung. Baessler-Archiv
1973, roc. 21, s. 359-375.
119
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Španělsko: Casa-Museo del Timple (Teguise), Alfercam Museum (Avilas), Museo de Sonidos
del Mundo / Museo de Instrumentes (Santo Domingo de Silos);
Švédsko: Etnografiska Museet (Stockholm);
Švýcarsko: Museum für Völkerkunde und Schweiz (Bazilej);
Tádžikistán: Gurminj Museum (Dušanbe);
Tunis: Centre des Musiques Arabes et Méditerranéennes (Sidi Bou Said);
Velká Británie: Museum of Asian Music (Londýn), The Museum of Piping (Glasgow);
5.2.4 M U Z E A JEDNOTLIVÝCH NÁSTROJŮ ČI NÁSTROJOVÝCH SKUPIN
Varhany, varhanářství, harmonia: Německo: Orgelbaumuseum (Ostheim vor der
Rhön), Orgelzentrum (Valley), Brandenburgisches Orgelmuseum (Bad Beizig), Mecklenburgisches
Orgelmuseum (Malchow), Orgelmuseum (Borgentreich), Orgelmuseum
Fleiter (Münster-Nienberge), Gottfried-Silbermann-Museum (Frauenstein), orgelARTmuseum
(Windesheim), Orgelbaumuseum (Klosterhäseler), Thüringer Orgelmuseum
(Bechstedtstraß, zaniklo 2009), Organeum (Weener);375
Nizozemsko: National Organ
Museum (Elburg), Harmonium Museum (Paasloo), Harmonium Museum Netherlands
(Barger-Compascuu); Belgie: Organ collection Ghysels (Kallo), Harmonium Art museuM
(Klein-Willebroek); Švýcarsko: Harmoniummuseum (Liestal), Musée Suisse de l'Orgue
(Roche); Velká Británie: St. Albans Organ Museum (St Albans); Španělsko: Museo del
Organo (Agüero); Itálie: Museo degli organi Santa Cecilia (Massa Marittima); Japonsko:
Horie Organ Museum (Nishinomiya), ARSBEL (Tendö, zaniklo 2010).
Flašinety: Nizozemsko: Barrel Organ Museum (Assen, zaniklo 2008), Barrel Organ
Museum Folkloreklanken (de Wijk, zaniklo 2012), G. Perlee Barrel Organ Museum (Amsterdam),
Barrel Organ Museum (Haarlem), Gavioli Hall (Heimond - muzeum varhanáře
a vynálezce flašinetů Anselma Gavioliho); Belgie: Barrel Organ Museum (Voortkapel).
Klavír a jiné klávesové nástroje: Německo: Piano Salon Christophori (Berlin-Gesundbrunnen),
Pianomuseum Haus Eller (Bergheim); Velká Británie: Hatchlands Park (East
Clandon - součástí je sbírka klávesových nástrojů „The Cobbe Collection"), Finchcocks
(Goudhurst, později částečně přesunuto do Sevenoaks, zaniklo 2016); Nizozemsko: Geelvinck
Music Museum (Zutphen); Francie: Musée du piano de Limoux (Limoux); Španělsko:
Museo Házen (Madrid).
3 7 5
DAHLKE, Winfried - MARKLEIN, Günter G. A. Organeum: Orgelakademie Ostfriesland. Oldenburg:
Isensee, 2016.
120
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Dudy a dudáctví: Španělsko: International Bagpipe Museum (Gijón, Španělsko); USA:
Bagpipe museum (Ellicott City, Maryland, nefunkční); Velká Británie: Morpeth Chantry
Bagpipe Museum (Morpeth); Itálie: Museo della Zampogna (Scapoli).
Dechové hudební nástroje: Francie: Musée des instruments á vent (La Couture-Boussey);
Tchaj-wan: Chang Lien-cheng Saxophone Museum (Taichung); Německo: Mr Sax's
House (Dinant - věnováno vynálezci saxofonu), Rakousko: Blasmusikmuseum (Ratten).
Automatofony: Nizozemsko: Museum Speelklok (Utrecht), Museum Dansant (Hilvarenbeek),
Jukebox Museum (Sint-Oedenrode), Museum Musica (Stadskanaal), Geelvinck
Pianola Museum (Amsterdam); Německo: Deutsches Musikautomaten-Museum
(zámek Bruchsal), Elztalmuseum (Waldkirch), Musik-Museum Beeskow (Beeskow),
Harry's klingendes Museum (Schwarmstedt), Siegfrieds Mechanischem Musikkabinett
(Rüdesheim am Rhein); Velká Británie: Mechanical Museum and Doll Collection (Chichester),
Paul Corins Magnificent Music Machines (Liskerad, zaniklo 2013), Mechanical
Music Museum (Cotton), Keith Hardings World of Mechanical Music (Northleach), Scarborough
Fair Collection (Scarborough); Švýcarko: Musée Baud (L'Auberson), Museum
für Uhren und mechanische Musikinstrumente (Oberhofen am Thunersee), Musée d'automates
et de boTtes á musique (Sainte-Croix), Museum für Musikautomaten (Seewen);
Francie: Musée de la musique mécanique (Mirecourt), Musée de la musique mécanique
(Les Gets), Ferme des orgues (Steenwerck); USA: Place de la Musique (Barrington Hills,
Illinois), Bayernhof Music Museum (Pittsburgh, Pensylvánie), DeBence Antique Music
World (Franklin, Pensylvánie); Japonsko: Kawaguchi-ko Music Forest Museum (Fujikawaguchiko),
Musicbox Museum (Izu), Rokko Musicbox Museum (Kobe), Music Box
Museum (Nasu), Music Box Museum (Otaru), Musicbox Museum of Lake Hamana (Shizuoka);
Finsko: Muzeum mechanické hudby (Varkaus); Belgie: Jukebox Museum (Měněn,
zaniklo).
Housle, smyčcové nástroje a houslařství: Německo: Geigenbaumuseum (Mittenwald);
Itálie: Museo del violino (Cremona, založeno již 1893); Francie: Musée de la lutherie et
de 1'archěterie francaise (Mirecourt); Japonsko: Misasa Violin Museum (Misasa).
Kazoo: USA: Kazoo Museum (Beaufort, Jižní Karolina).
Kytary, mandolíny: USA: Martin Guitar Museum (Nazareth, Pensylvánie), Švédsko: Guitars
- the Museum (Umeá); Japonsko: Mandolin Melodies Museum (Aichi); Slovensko:
Muzeum gitár (Sobrance);
Akordeony: Nizozemsko: Accordeon Museum Harte Meijer (Gasselternijveenschemond),
Accordeon Museum De Muse (Maiden); Německo: Deutsches Harmonikamuseum (Trossingen);
Itálie: Museo internazionale della fisarmonicait (Castelfidardo), Kanada: Musée
de 1'Accordeon (Montmagny).
121
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Zvony, zvonkohry a zvonařství: Německo: Glockenmuseum Stiftskirche (Herrenberg);
Velká Británie: John Taylor & Co (Loughborough - součástí zvonařské firmy je muzeum);
Nizozemsko: Museum Klok & Peel (Asten); Belgie: Koninklijke Beiaardschool
„Jef Denyn" (Mechelen), Bell and Carillon Museum (Tellin, zaniklo); Francie: Musée
européen d'art campanaire (L'Isle-Jourdain); Argentina: Museo de las Campanas (Mina
Clavero).
Elektronické klávesové nástroje: Eboardmuseum (Klagenfurt, Rakousko, 1987).
Fonografy, gramofony a jiná záznamová a reprodukční zařízení:3 7 6
Německo: Deutsche
Phonomuseum (Sankt Georgen im Schwarzwald); Siegfrieds Mechanischem Musikkabinett
(Rüdesheim am Rhein); Nizozemsko: Grammophone Museum (Nieuwleusen);
USA: Place de la Musique (Barrington Hills, Illinois); Japonsko: Onyoku Loudspeaker
Museum (Saikai).
5.3 Památníky skladatelů a výkonných umělců v Evropě a ve světě
5.3.1 PAMÁTNÍKY SKLADATELŮ
Zde podáme jenom heslovitý přehled, seřazený abecedně podle jednotlivých skladatelů.3
7 7
Úvodem zmiňme KomponistenQuartier Hamburg, což je zajímavá muzejní instituce
zabývající se hudební kulturou severoněmeckého centra od barokní éry do začátku
20. století s hlavním důrazem kladeným na šest zde působících skladatelů: Telemanna, C.
P. E. Bacha, Hasseho, Mendelssohna, Brahmse aMahlera. Každému z nich je věnováno
jedno muzeum, přičemž všechna sídlí na jednom místě. Brahmsovské muzeum bylo otevřeno
v roce 1971, další následovala ve druhém desetiletí 21. století.
Isaac Albéniz
Museu Isaac Albéniz - Camprodón (Španělsko)
3 7 6
Tyto objekty se obvykle řadí do sbírek hudebních nástrojů pro svou trojrozměrnost, o hudební nástroje
se ovšem de facto nejedná.
3 7 7
Většina údajů je převzata z vynikajícího průvodce manželů Sadieových, viz SADIE, Julie Anne - Stanley
SADIE. Calling on the Composer: A Guide to European Composer Houses and Museums. New Haven
- London: Yale University Press, 2005. Obecnými průvodci po památnících skladatelůjsou dále zejm:
KRETSCHMER, Helmut. Wiener Musikergedenkstätten. Wien: J & V Edition, 1992. GEFEN, Gérard.
Composers' Houses. London: Cassell and Vendome, 1998. Chopin Museums in Poland: Tourist Guidebook.
Warsaw: Ferederic Chopin Society. SIMEONE, Nigel. Paris: a Musical Gazetteer. New Haven London:
Yale University Press, 2000. JOR, Finn. (ed.). Nordic Artists' Homes. Stockholm: Prisma, 1999.
LEE, Edward. Musical London. London: Omnibus Press, 1995. POPKIN, James M. Musical Monuments.
London: K. G. Saur, 1986. SODEN, Michael von. Richard Wagner: ein Reiseführer. Dortmund: Harenberg,
1991.
122
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Eugen d'Albert
Villa Teresa - Coswig (Německo)
Hugo Emil Alfvén
Hugo Alfvén Museum - Tibble (Švédsko)
rodina Bachů3 7 8
Bach-Stammhaus - Günthersleben-Wechmar (Německo)
Bachhaus - Eisenach (Německo)
zámek Ehrenstein - Ohrdruf (Německo)
Bachgedenkstätte „Haus zum Palmbaum" - Arnstadt (Německo)
B ach-Gedenkstätte - Kothen (Německo)
Johann-Sebastian-Bach-Museum - Lipsko (Německo)
Händel-Haus [W. F. Bach] - Halle an der Saale (Německo)
Carl Philipp Emanuel Bach Museum (Hamburk)
Filaret Barbu, Tiberiu Brediceanu
Casa Muzicii - Lugoj (Rumunsko)
Pěteris Barisons
Petera Barisona Muzejs - Staburags (Lotyšsko)
Angel Barrios379
Casa Museo Angel Barrios - Granada (Španělsko)
Béla Bartók3 8 0
Expozitia Béla Bartók - Sännicolau Mare (Rumunsko)
Béla Bartók Emlékház - Budapešť (Maďarsko)
William Beckford381
3 7 8
DOMIZLAFF, Ilse. Das Bachhaus Eisenach: Fakten und Dokumente. Eisenach: Bachhaus, 1984.
FREYSE, Conrad. Fünfzig Jahre Bachhaus. Berlin: Evangelische Verlagsanstalt, 1958. FELIX, Werner et
al. Johann-Sebastian-Bach-Museum Leipzig im Bosehaus: Bach in Leipzig: Leben — Wirken — Nachwirken.
Leipzig: Nationale Forschings- und Gedenkstätten Johann Sebastian Bach der DDR, 1985. OEFNER, Claus
- Isolde LEHMANN - Wolfgang WENKE. Bachhaus Eisenach. München, 1991. GRETZSCHEL, Matthias
- Georg JUNG. Auf Johann Sebastian Bachs Spuren. Hamburg, 1993. KREUCH, Knut. Die Urväterheimat
der Musikerfamilie Bach. Wechmar, 1994. PETZOLD, Martin. Bachstätten: ein Reiseführer zu Johann Sebastian
Bach. Frankfurt am Main - Leipzig: Insel, 2000. STRACK, Marta M. - László SOMFAI (edd.).
Béla Bartók Memorial House. Budapest: Budapest History Museum, 1981. HEYDE, Wolfgang. Historische
Musikinstrumente im Bachhaus Eisenach. Eisenach: Bachhaus, 1976. HANSEN, Jörg. Bachhaus Eisenach.
Regensburg: Schnell & Steiner, 2011.
3 7 9
OROZCO DÍAZ, Manuel. El Museo de Angel Barrios en la Alhambra. Revista de Museologia 1998, č.
14, s. 65.
3 8 0
VADAS, J. Béla Bartók: Shrine to a Great Composer. Courier Diplomatique 1993, č. 5, s. 20-21.
3 8 1
MILLINGSTON, Jon. Beckford's Tower, Bath, an Illustrated Guide. Bath: Bath Preservation Trust,
1996.
123
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Beckforďs Tower and Museum - Bath (Anglie)
Ludwig van Beethoven382
Mutter-Beethoven-Haus - Koblenz-Ehrenbreitstein (Německo)
Beethoven-Haus - Bonn (Německo)
Heiligenstädter Testament - Vídeň (Rakousko)
Eroicahaus - Vídeň (Rakousko)
Pasqualatihaus - Vídeň (Rakousko)
Die Beethoven-Gedenkstätte in Floridsdorf - Vídeň (Rakousko)
Beethoven Emlékmúzeuma - Martonvásár (Maďarsko)
Pamätník Ludwiga van Beethovena - Dolná Křupá (Slovensko)
Státní zámek Hradec nad Moravicí - Hradec nad Moravicí (Česká republika)
Beethoven-Gedenkstätte (Hafnerhaus) - Mödling (Rakousko)
Haus der Neunten - Baden (Rakousko)
Beethoven-Erinnerungsräume - Krems-Gneixendorf (Rakousko)
Vincenzo Bellini383
Museo Civico Belliniano - Catania (Itálie - Sicílie)
Carl Michael Bellman
Bellmanmuséet - Stockholm (Švédsko)
Peter Benoit384
Stedelijke Museum en Geboortehuisje Peter Benoit - Harelbeke (Belgie)
3 8 2
SMOLLE, Kurt. Wohnstätten Ludwig van Beethovens von 1792 bis zu seinem Tod. München Duisburg:
Beethoven-Haus Bonn und Henle, 1970. Beethoven 's Birthplace in Bonn. Bonn: BeethovenHaus,
1989. BRANDENBURG, Sieghard (ed.). 1889-1989: Verein Beethoven-Haus. Bonn: BeethovenHaus,
1989. BRANDENBURG, Sieghard. Sammeln und Bewahren - Edieren und Auswerten. Aus der
Gründungszeit des Beethoven-Archivs. In: Bonner Beethoven-Studien, Band 5. Bonn: Beethoven-Haus,
2006, s. 71-93. LADENBURGER, Michael - TALBOT, Franz Josef - BETTERMANN, Silke. Das Ensemble
Beethoven-Haus in Bonn. Neuss: Neusser Druckerei und Verlag, 2008. WILDEMAN, Theodor. Die
Instandsetzung von Beethovens Geburtshaus und der Umbau des Beethovenarchivs in Bonn in den Jahren
1935-37. In: Jahrbuch der Rheinischen Denkmalpflege 1938, roč. 14-15, s. 540-545. GRUNDMANN,
Herbert Grundmann (ed.). Verein Beethoven-Haus Bonn 1889-1964. Bonn: Beethoven-Haus, 1964. Neue
Satzungen, Inventar des Museums, Verzeichnis der Mitglieder des Vereins Beethoven-Haus in Bonn. Bonn:
Universitäts-Buchdruckerei von Carl Georgi, 1898. BORMANN, Patrick. Das Bonner Beethoven-Haus
1933-1945. Eine Kulturinstitution im „Dritten Reich ". Bonn: Beethoven-Haus, 2016. ECKHADRT, Andreas.
The /Das /La Beethoven-Haus Bonn. Bonn: Beethoven-Haus, 2008. FINCHER, Ludwig. Rückblick
nach vorn. Musikalische Denkmäler und Musikleben. In: Bonner Beethoven-Studien 6. Bonn: BeethovenHaus,
2007. KLEIN, Rudolf et al. The Beethoven Memorial Sites Administered by the Vienna Municipal
Museums. Vienna: Vienna Municipal Museums, 1992. KRAMERT, K. (ed.). Beethoven in Heiligenstadt.
Wien: Wiener Beethoven-Gesellschaft, 1992. BRAUNEIS, Walther - Otto BIBA et al. Beethoven-Gedenkstätte
„Heiligenstädter Testament" ... „Eroicahaus". Wien: Historisches Museum der Stadt Wien, [1996?].
KLEIN, Rudolf - H. C. ROBBINS LANDON et al. Beethoven Musikergedenkstätten: Ludwig van
Beethoven „Psaqualatihaus". Wien: Historisches Museum der Stadt Wien, [1996?].
3 8 3
CONDORELLI, Benedetto. II Museo Belliniano: Catalogo storico, iconografico. Catania, 1939.
384
Inventaris van het Peter Benoit Museum Harelbeke. Harelbeke: Stadsbestuur Harelbeke-Diest Kultuur,
1981.
124
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Alban Berg
Alban-Berg-Stiftung - Vídeň (Rakousko)
Villa Waldhaus - Velden (Rakousko)
Hector Berlioz385
Le Musée Hector Berlioz - La Cote-Saint-André (Francie)
Arrigo Boito386
Museo Storico „Ricardo Barilla" - Parma (Itálie)
Johannes Brahms387
Johannes-Brahms-Museum - Hamburk (Německo)
Brahmshaus - Baden-Baden
Brahms-Museum - Gmunden (Rakousko)
Brahms-Museum - Mürzzuschlag Semmering (Rakousko)
Oddělení hudebních dějin, Meininger Museen - Meiningen (Německo)
Haydn Museum (Brahms-Gedenkraum) - Vídeň (Rakousko)
Brahms-Haus - Heide (Německo)
Brahms-Institut an der Musikhochschule Lübeck (Lübeck)
Max Brand
Max Brand Archiv und Museum - Langenzersdorf (Rakousko)
Benjamin Britten
The Red House - Aldeburgh (Anglie)
Anton Bruckner388
Geburtshaus - Ansfelden (Rakousko)
Anton Bruckner-Gedenkräume - St Florian (Rakousko)
Brucknerzimmer - Kronstorf (Rakousko)
Anton Bruckner-Gedächtnisraum - Vöcklabruck (Rakousko)
bratři Budriunasové
Rodný dům Budriunasů - Pabrižě (Litva)385
Le Musee Hector Berlioz. La Cöte-Saint-Andre: SAEP, 1991.
3 8 6
CONATI, M. Arrigo Boito direttore onorario del Conservatorio di Musica di Parma noc oltre 70
documenti inediti. In: G. Piamonte - G. N. Vetro (edd.). Parma Conservatorio di Musica. Parma: Luigi
Battei, 1973, s. 109-169. VETRO, G. N. Lo studio Boito. In: Premi, lasciti, donazioni dalla fonazione ad
oggi. Parma: Conservatorio di Musica „Arrigo Boito", 1987, s. 48^-9.
3 8 7
BIBA, Otto. Johannes Brahms in Wien: Ausstellung Archiv der Gesellschaft der Musikfreunde in Wien
19 April bis 30 Juni 1983. Wien: Gesellschaft der Musikfreunde, 1983. BIBA, Otto. Brahms-Gedenkstätten
in Wien. Österreichische Musikzeitschrift 1983, roc. 38, s. 4. SCHUSSER, Adalbert (ed.). Joseph HaydnGedenkstätte
mit Brahms-Gedenkraum. Wien: Historisches Museum der Stadt Wien, [1997?], s. 64-69.
388 [NOWAK, L. - Lothar SCHULTES et al.]. Das GeburtshausAnton Bruckners, Ansfelden: Führer. Linz:
Ober-Österreichisches Landesmuseum.
125
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Památník Antanase Budriunase - Vilnius (Litva)
Ole Bull
Bullahuset - Osteroy (Norsko)
Ole Bulls Villa - Lysoen (Norsko)
Bull archive - Sudbury (Massachusetts, USA)
Ferruccio Busoni
Museo Casa Busoni - Florencie (Itálie)
Pavlos Carrer
Mouseio Solomou kai Epiphanon Zakynthion - Zakynthos (Řecko)
Pablo Casals
Casa Nadiua de Pau Casals - El Vendrell (Španělsko)
Villa Casals - El Vendrell (Španělsko)
Musée Pablo Casals - Prades (Francie)
Casals museum - San Juan (Portoriko)
Francesco Cilea, N. A. Manfroce
Museo Civico F. Cilea e N. A. Manfroce - Palmi (Itálie)
Tudor Ciortea
Casa Memorialá Tudor Ciortea - Brašov (Rumunsko)
Mikolajus Konstantinas Čiurlionis
Národní umělecké muzeum M . K. Ciurlionise - Kaunas (Litva)
Památník Mikolajuse Konstantinase Ciurlionise - Druskininkai (Litva)
M. K. Čiurlionis Namai - Vilnius (Litva)
Paul Constantinescu
Muzeul Mamorial „Paul Constantinescu" - Ploie§ti (Rumunsko)
Noěl Coward
St Margaret's Museum - Dover (Anglie)
Noěl Coward's Firefly House - Ocho Rios (Jamajka)
Pjotr Iljič Čajkovskij3 8 9
Tchaikovsky Cultural Centre - Moskva (Rusko)
Muzej-usadba P. I. Čajkovskogo - Votkinsk (Rusko)
3 8 9
ŠEVČENKO, B. F. Muzej O. S. Puškina ta P. I. Čajkovskogo u Kamjanci. Kiev: Mystetstvo, 1986. BABENKO,
V. V. - G. M. TARAN - L. I. TURENKO - L. A. BONDARENKO. Kamenskij literaturno-memorialnij
muzej A. S. Puškina i P. I. Čajkovskogo. Dnepropetrovsk: Promiň', 1987. BELONOVICH, B. I.
P. I. Tchaikovsky House-Museum in Klin. Moscow: Vneshtorgizdat, 1994.
126
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Muzej P. I. Čajkovskogo - Alapajevsk (Rusko)
Deržavnij muzej O. S. Puškina ta P. I. Čajkovskogo - Kamjanka (Ukrajina)
Kamjanskij rajonij istoričnij muzej memorialna kimnataP. I. Čajkovskogo - Kamjanka
(Ukrajina)
Deršavnij muzej P. I. Čajkovskogo - Brailiv (Ukrajina)
Gosudorstvennij dom-muzej P. I. Čajkovskogo - Klin (Rusko)
Emils Därzinš
Emila Därzina un Jana Sudrabkanal Muzeis „Jänskola" - Cěsu rajons (Lotyšsko)
Claude Debussy
Maison Claude Debussy - Saint-Germain-en-Laye (Francie)
Frederick Delius
Frederick Delius House (Jacksonville, Florida, USA)
Gheorghe Dima
Muzeul Memorial Casa Mure§enilor - Brašov (Rumunsko)
Vincent d'Indy
Chateau des Faugs - Vernoux-en-Vivarais (Francie)
Gaetano Donizetti
Casa Natale - Bergamo (Itálie)
Museo Donizettiano - Bergamo (Itálie)
Edward MacDowell
Edward MacDowell Colony - Peterborough (New Hampshire, USA)
Antonín Dvořák
Bily Clocks Museum (Spillville, Iowa, USA)
Werner Egk
Werner-Egk-Begegnungsstatte - Donauwörth (Německo)
Gottfried von Einem
Gottfried von Einem Haus - Maissau (Rakousko)
Edward Elgar
Birthplace Museum - Lower Broadheath (Anglie)
George EnescuCasa Memorialä George Enescu - Boto§ani (Rumunsko)
127
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Muzeul Memoriál George Enescu - Dorohoi- Boto§ani (Rumunsko)
Casa Memorialä George Enescu - Sinaia-Prahevo (Rumunsko)
Centrul de Cultura Rosetti-Tescanu-George Enescu - Tescani-Bacäu
Muzeul National a Casa Memorialä George Enescu - Bukurešť (Rumunsko)
Ferenc Erkel (a rodina Erkelů)3 9 0
Erkel Ferenc Emlékház - Gyula (Maďarsko)
Manuel de Falla
Casa-Museo Manuel de Falla - Granada (Španělsko)
Manuel de Falla Museum - Alta Gracia (Argentina)
Robert Franz
Händel-Haus - Halle an der Saale (Německo)
Uzeir Gadzhibekov
Uzeir Gadzhibekov's House Museum - Baku (Azerbajdžan)
Fran Gerbič
Gerbičeva hiša - Cerknica (Slovinsko)
Michail Ivanovic Glinka
Memorialnij Muzej-Usadba M . I. Glinky - Selo Novospasskoje (Rusko)
Christoph Willibald Gluck
Heimatmuseum Berching - Berching (Německo)
Alexander Goldenweiser391
Memorialnij Muzej-Kvartira A. B. Goldenweisera - Moskva (Rusko)
Carl Goldmark
Carl Goldmark Gedenkmuseum - Deutschkreutz (Rakousko)
Nikolaj Semjonovič Golovanov392
Muzej-kvartira M . S. Golovanova - Moskva (Rusko)
Carlos Gomes
Carlos Gomes Museum - Campinas (Brazílie)
3 9 0
SZERDAHELYI, Istvan. Erkel Ferenc es emlekmuzeuma. Gyula: Gyulai Varosi Tanacs, 1975. ERI, I.
(ed.). Gyula: Erkel Ferenc Emlekhdz. Budapest: Kartografiai Vallalat, 1987.
3 9 1
GOLDENWEISER, E. - L. LIPKINA. A Goldenweiser's Memorial Flat. Moskow: Soyuzreklamkultura,
1989.
3 9 2
RUDENKO, V. I. - O. I. ZAKHAROVA - V. E. MATVEYEVA. Nikolai Golovanov's Memorial Flat:
Guidebook. Moscow: Soyuzreklamkultura, 1990.
128
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Percy Grainger
Grainger Museum Melbourne (Austrálie, založen už roku 1938)
bratři Graunové
Kreismuseum Bad Liebenwerda - Bad Liebenwerda (Německo)
André-Ernest-Modeste Grétry3 9 3
Musée Grétry - Liěge (Belgie)
Edvard Grieg
Troldhaugen Museum - Bergen (Norsko)
Grieg-Begegnungsstatte (Lipsko)
Franz Xaver Gruber3 9 4
Franz Xaver Gruber Gedächtnishaus - Hochburg-Ach (Rakousko)
Heimatmuseum Bruckmannhaus und Stille-Nacht-Gedenkstätte - Oberndorf bei Salzburg
(Rakousko)
Franz-Xaver-Gruber-Museum - Lamprechtshausen (Rakousko)
Stille-Nacht-Museum - Hallein (Rakousko)
Stille Nacht Museum - Salzburk (Rakousko)
Juozas Gruodis
Juozo Gruodžio Memorialinis Muziejus - Kaunas (Litva)
Jacinto Guerrero
Museo Jacinto Guerrero - Toledo (Španělsko)
Guido z Arezza
Museo della Musica „Guido d'Arezzo" - Arezzo (Itálie)
Semen Stepanovič Gulak-Artemovskij395
Muzey S.S. Hulaka-Artemovskoho - Horodyshche (Ukrajina)
Georg Friedrich Händel3 9 6
3 9 3
RADOUX, Charles. La maison de Grétry: Suivez le guide! Une heure au musée. Liege, 1946.
3 9 4
AIGNER, Sepp. (ed.). F. X. Gruber Museum Arnsdorf. Arnsdorf: F. X.-Gruber-Museum.
3 9 5
KOVAL', H. F. Muzey S.S. Hulaka-Artemovs'koho u Horodyshch: Putivnyk. Dnipropetrovs'k: Promin',
1979.
3 9 6
WERNER, Edwin. The Handel House in Halle: History ofthe Building and Museum. Guide ofthe Handel
Exhibition. Halle an der Saale: Händel-Haus, 1987. SADIE, Julie Anne. Blueprintfor a Composer
Museum: the London House ofGeorge Frideric Handel. Magisterská práce, City University. London, 1993.
RIDING, Jacqueline - Donald BURROWS - Anthony HICKS. Handel House Museum Companion. London:
Handel House Trust, 2001.
129
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Händel-Haus - Halle an der Saale (Německo)
Handel & Hendrix in London (dříve Handel House Museum) - Londýn (Anglie)
The Foundling Museum - Londýn (Anglie)
Johann Adolf Hasse
Hasse-Geselschaft - Hamburk (Německo)
Joseph Haydn (bratři Haydnové)3 9 7
Haydn-Geburtshaus - Rohrau (Rakousko)
Joseph Haydn-Museum - Eisenstadt (Rakousko)
Esterházy Kastely - Fertod-Esterháza (Maďarsko)
Haydn Museum - Vídeň Rakousko
Johann-Michael-Haydn-Gedenkstätte - Salzburk (Rakousko)
William Herschel
William Herschel Museum - Bath (Anglie)
Hildegarda von Bingen
Historisches Museum an Strom - Hildegard von Bingen - Bingen am Rhein (Německo)
Paul Hindemith
Hindemith Kabinett im Kuhhirtenturm (Frankfurt)
E. T. A. Hoffmann398
E. T. A. Hoffmann-Museum - Bamberk (Německo)
Gustav Holst399
Holst Birthplace Museum - Cheltenham (Anglie)
Johann Nepomuk Hummel400
Rodný dorn J. N . Hummela - Bratislava (Slovensko)
Engelbert Humperdinck
Stadtmuseum - Siegburg (Německo)
3 9 7
WILLANDER, Alfred (ed.)- Haydn-Geburtshaus Rohrau. Wien: Amt der Niederösterreichischen Landesregierung,
1985. SCHUSSER, Adalbert (ed.). The Haydn Museum. Vienna: Historisches Museum der
Stadt Wien, 1987. HAHN, Anton. Haydn-Museum Eisenstadt. Eisenstadt: Burgenländische Landesmuseen
1990. HINTERMAIER, Ernst, (ed.). Johann Michael Haydn und Salzburg 1763-1806: Ein Vademecum
durch die Johann-MichaeTHaydn-Gedenkstätte. Salzburg: Johann-Michael-Haydn-Gesellschaft, 1995.
3 9 8
HEINRITZ, Reinhard. Das E. T. A. Hoffmann-Museum in Bamberg: Einblicke in ein Künstlerleben.
Bamberg: E. T. A. Hoffmann-Gesellschaft, 2003.
3 9 9
MADDISON, L. The Holst Birthplace Museum. Cheltenham: Cheltenham Art Gallery and Museums,
1992.
4 0 0
KRESANKOVA, Lujza. Le musee Johann Nepomuk Hummel: Guide de musee. Bratislava: Le musee
municipal, 1972.
130
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Musikwerkstatt Engelbert Humperdinck - Siegburg (Německo)
Aram Chačaturjan
Památník Arama Chačaturjana Jerevan (Arménie)
Gustave Charpentier
Musée de Montmartre - Paříž (Francie)
Charles-Emmanuel de Charriěre
zámek Zuylen - Oud-Zuilen (Nizozemsko)
Fryderyk Chopin
Rodný dům Fryderyka Chopina - Želazowa Wola (Polsko)
Ošrodek i Muzeum im. Fryderyka Chopina - Radomin (Polsko)
Salon Muzyczny - Antonín (Polsko)
Zespol Placowo-Parkowy imiena Fryderyka Chopina - Sanniki (Polsko)
Chopinova pamětní síň - Poznaň (Polsko)
Izba Historii Skierniewice - Skierniewice (Polsko)
Salónik Chopinów - Varšava (Polsko)
Muzeum Fryderyka Chopina - Varšava (Polsko)
Památník Fryderyka Chopina - Mariánské Lázně (Česká republika)
Cartuja - Majorca (Španělsko)
Maison de George Sand - Nohant-Vic (Francie)
Musée George Sand et de la Valée Noire - La Chátře (Francie)
Salon Frédéric Chopin - Paříž (Francie)
Benjamin Ipavec
Ipavčeva hiša - Šentjur pri Celju (Slovinsko)
Charles Ives
Ives Birthplace - Danbury (Connecticut, USA)
Mihail Jora
Centrul de Cultura Rosetti-Tescanu-George Enescu - Tescani-Bacáu (Rumunsko)
bratři Jurjänsové
Bralu Jurjänu Memoriälais Muzejs - Érgli (Lotyšsko)
Imre Kálmán
Kálmán Imre Múzeum - Siófok (Maďarsko)
Emmerich Kálmán Raum - Vídeň (Rakousko)
rod Kappů
131
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Heliloojate Kappide Majamuuseum - Suure-Jaani (Estonsko)
Reinhard Keiser
Reinhard-Keiser-Gedenkstätte - Teuchern (Německo)
Wilhelm Kienzl
Wilhelm Kienzl-Raum - Waizenkirchen (Rakousko)
Wilhelm Kienzl-Museum - Paudorf (Rakousko)
Heikki Klemetti
Klemetti Museum - Kuortane (Finsko)
Ivan Stěpanovič Ključnikov-Palantaj
Dom-Muzej I. S. Ključnikova-Palantaya - Joškar-Ola (Rusko)
Zoltán Kodály4 0 1
Kodály Zoltán Emlékmúzeum - Budapešť (Maďarsko)
Marij Kogoj4 0 2
Spominska soba Marija Kogoja - Kanal (Slovinsko)
Joonas Kokkonen
Villa Kokkonen - Järvenpää (Finsko)
Thomas Koschat403
Koschat-Museum - Klagenfurt (Rakousko)
Joseph Martin Kraus
Joseph-Martin-Kraus-Gedenkstátte - Buchen (Německo)
Karol Kurpiňski
Izba Pami^ci Karola Kurpiňskiego - Wloszakowice (Polsko)
bratři Lachnerové
Gebrüder-Lachner-Museum - Rain (Německo)
Franz Lehár (a Emanuel Schikaneder)404
401
A Look into the Workshop: Exhibition of the Kodály Zoltán Museum andArchives. Budapest: Zoltán Kodály
Music Pedagogical Institute, 1990. VADAS, J. The Zoltán Kodály Memorial Museum and Archives.
Courier Diplomatique [Budapest] 1994, č. 2, s. 20-21.
4 0 2
NUSDORFER-VUKSANOVIČ, M. - P. MERKÜ. Marij Kogoj 1892-1956: Stalna razstava v spominski
sobi Maria Kogoja. Nova Gorica: Pokrajinski Arhiv v Novi Gorici, 1989.
403
Führer durch das Koschatmuseum in Klagenfurt. Klagenfurt: Koschatmuseum, 1954.
4 0 4
HERZ, Peter. Franz Lehár: Impression of a Visit to the Lehár Museum. Vienna: Glocken-Verlag, [cca
1970].
132
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Lehár-Villa - Bad Ischl (Rakousko)
Schikaneder-Lehar-Schlößl - Vídeň (Rakousko)
Ruggero Leoncavallo
Museo Ruggero Leoncavallo - Brissago (Švýcarsko)
Mykola Dmitrovič Leontovič
Rajonnij Krajeznavčij Muzej Memorialna Kvartyra M . D. Leontoviča - Tulchyn (Ukra­
jina)
Ferenc Liszt4 0 5
Liszt-Museum - Raiding (Rakousko)
Liszt-Haus - Výmar (Německo)
Liszt Ferenc Emlékmúzeum - Budapešť (Maďarsko)
Liszt Ferenc-Emléktábla - Szekszárd (Maďarsko)
Franz-Liszt-Museum der Stadt Bayreuth - Bayreuth (Německo)
Ferdo Livadic
Samoborski Muzej - Samobor (Chorvatsko)
Carl Loewe
Händel-Haus - Halle an der Saale (Německo)
Carl-Loewe-Museum - Löbejün (Německo)
Ralph Lundsten
Café Häärs i Ralph Lundstengarden - Luleá (Švédsko)
Andromeda Music & Studio AB - Saltsjö-Boo (Švédsko)
Mykola Vitalijovič Lysenko406
Deržavnij Budynok-Muzej M . V. Lysenka - Kyjev (Ukrajina)
Stanislav Pilipovič Ljudkevič
Dom-Muzej S. N . Ljudkeviča - Lvov (Ukrajina)
Gustav Mahler
Gustav Mahler Komponierstube - Steinbach am Attersee (Rakousko)
4 0 5
MACHT, I. Das Liszthaus in Weimar. Weimar: Nationale Forschungs- und Gedenkstätten der klassischen
deutschen Literatur in Weimar. KRAJASICH, P. - J. STEURER. Liszt-Museum Raiding. Eisenstadt:
Amt der Burgenländischen Landesregierung, 1981. ECKHARDT, M. (ed.). Liszt Ferenc Memorial
Museum: Catalogue. Budapest, 1986. LAJOSNE, V.-M. Liszt-Emlekek Szeksärdon. Szeksärd: Müzeumi
Füzetek, 1986. BURGER, E. - S. FRIEDRICH. Franz-Liszt-Museum der Stadt Bayreuth. Bayreuth: FranzLiszt-Museum
der Stadt Bayreuth, 1994.
4 0 6
BELYAKOVA, Y. O. - M. O. HOLYAKA. Memorial 'nyy Budynok-Muzey M. V. Lysenka v Kyevi: Fotoalbum.
Kiev: Mystetsvo, 1983.
133
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Gustav Mahler Komponierhäuschen - Maiernigg (Rakousko)
Gustav Mahler Komponierhäuschen - Dobbiaco (Itálie)
Gustav Mahler-Museum - Hamburk (Německo)
Josif Marinkovič
Zbirka o Josifu Marinkoviču - Novi Bečej (Srbsko)
Pietro Mascagni407
Museo Pietro Mascagni - Ravenna (Itálie)
Ivan Matetič Ronjgov
Spomen-Dom Ronjgi - Viškovo (Chorvatsko)
bratři Mauersbergerové
Mauersberger-Museum - GroBriickerswalde (Německo)
Emilis Melngailis
Emila Melngaila Memorialais Muzeis - Vidriži (Lotyšsko)
Felix Mendelssohn-Bartholdy408
Mendelssohn-Haus - Lipsko (Německo)
Fanny & Felix Mendelssohn Museum - Hamburk (Němcko)
Julij Sergejevič Mejtus
Deržavnij Kirovohradskij Muzej Kulturnij Imeni Szymanovskoho - Kirovohrad (Ukra­
jina)
Vlado Milosevic
Akademija umjetnosti - Banja Luka (Bosna a Hercegovina)
Stevan Mokranjac
Rodná Kuča Stevana Mokranjca - Negotin (Srbsko)
Stanislaw Moniuszko
Muzej Manjuški - Azerni (Bělorusko)
W. A. Mozart (a rod Mozartů)4 0 9
4 0 7
MORINI, M. (ed.)- museo mascagnano. Livorno: Comune di Livorno.
408
Museum in the Mendelssohn-Haus: Cataloguefor the Permanent Exhibition. Leipzig: Internationale
Mendelssohn-Stiftung, [1997].
4 0 9
SENIGL, J. W. A. Mozart and Salzburg: a Guide to the Memorial Sites. Salzburg: Internationale Stiftung
Mozarteum, 1990. SENIGL, J. Mozart in Salzburg: a Guide to the Mozart Museums. Salzburg: Internationale
Stiftung Mozarteum, 1996. MANCAL, J. The Mozart Memorial House. Augsburg: Stadtarchiv
134
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Mozarts Geburthaus - Salcburk (Rakousko)
Mozart-Wohnhaus - Salcburk (Rakousko)
Figarohaus - Vídeň (Rakousko)
Mozarthaus - Augšpurk (Německo)
Mozart-Gedenkstätte - St. Gilgen (Rakousko)
rodina Muresianu
Muzeul Memorial Casa Mure§enilor - Brašov (Rumunsko)
Modest Petrovič Musorgskij
Muzej-usadba M . P. Musorgskogo - Naumovo (Rusko)
Svetomir Nastasijevic
Nastasijevičův památník - Gornji Milanovac (Srbsko)
Dimitar Nenov
Kashta-muzey Dimitar Nenov - Razgrad (Bulharsko)
Carl Nielsen
Carl Nielsens Barndomshjem - Norre Lyndelse (Dánsko)
Carl Nielsen Museet - Odense (Dánsko)
Constantin Nottara
Muzeul memorialä Constantin I. Nottara §i Constantin C. Nottara - Bukurešť (Rumun­
sko)
Feliks Nowowiejski
Feliksa Nowowiejskiego Muzeum - Barczewo (Polsko)
Svetoslav Obretenov
Muzej Svetoslav Obretenov - Provadija (Bulharsko)
Carl Orff
Orff-Zentrum-München - Mnichov (Německo)
Carl Orff Museum im Rinkhof - Dießen am Ammersee
Slávko Osterc
Spominska soba Slávko Osterc - Veržej (Slovinsko)
Augsburg. Zaubertöne: Mozart in Wien 1781-1791. Wien: Museen der Stadt Wien, 1991. Mozart 'sApartment
(Figaro House) Domgasse 5, Vienna 1. Vienna: Museums of the City of Vienna, 1992. Wolfgang
Amadeus Mozart: Musikgedenkstätten. Wien: Historisches Museum der Stadt Wien.
135
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Ignacy Jan Paderewski
Muzeum Ignacego Jana Paderewskiego i Wychodžstwa Polskiego w Ameryce - Varšava
(Polsko)
Centrum Paderewskiego - Ciežkowice (Polsko)
Musée Paderewski - Morges (Švýcarsko)
Giovanni Pierluigi da Palestrina410
Fondazione Giovanni Pierluigi da Palestrina - Palestrina (Itálie)
Zakaria Paliašvili
Zakaria Paliashvili House-Museum - Tbilisi (Gruzie)
Anton Pann
Casa Memorialá Anton Pann - Rámnicu Válcea (Rumunsko)
Muzeul Primei Scolei RomáresTi der Scheii Bra§ovului - Brašov (Rumunsko)
Hubert Parry
Shulbrede Priory - Lynchmere (Anglie)
Joseph Parry4 1 1
Joseph Parry's Ironworkers' Cottage - Georgetown (Wales)
Dora Pejačevic
Zafičajni muzej -Našice (Chorvatsko)
Giovanni Battista Pergolesi412
Galleria del Teatro Sale Pergolesiane - Jesi (Itálie)
Ionel Perlea
Casa Memorialá Ionel Perlea - Ograda (Rumunsko)
Wilhelm Peterson-Berger
Sommarhagen - Frósón (Švédsko)
bratři Petrauskasové
Mikas and Kipras Petrauskai Lithuanian Music Museum - Kaunas (Litva)
4 1 0
CAMETTI, A. Le case dei Pierluigi da Palestrina. Palestrina: Fondazione Giovanni Pierluigi da Palestrina,
1995.
411
Joseph Parry's Ironworkers' Cottage, 4, Chapel Row: a Brief Guide to the Cottage. Merthyr Tydfil:
County Borough Council Leisure Services Department.
4 1 2
CECCHINI, F. (ed.). Galleria del Teatro Sale Pergolesiane: Catalogo. Jesi: Teatro Comunale G. B. Pergolesi,
2002.
136
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Niccolô Piccinni
Casa Piccinni Centro Ricerche Musicali - Bari (Itálie)
Ildebrando Pizzetti
Sezione musicale della Biblioteca Palatina - Parma (Itálie)
Ignaz Pleyel414
Ignaz J. Pleyel Museum - Ruppersthal (Rakousko)
Amilcare Ponchielli
Casa-Museo Amilcare Ponchielli - Paderno (Itálie)
Ciprian Porumbescu
Casa Memorialá Ciprian Porumbescu - Ciprian Porumbescu (Rumunsko)
Muzeul Memorial Ciprian Porumbescu - Ciprian Porumbescu (Rumunsko)
Gjuro Prejac
Muzički Salon Dure Prejaca - Desinič (Chorvatsko)
Armand Preuďhomme
Armand Preuďhomme Museum - Peer (Belgie, zaniklo)
Sergej Sergej evič Prokofjev
Memorialnij Muzej S. S. Prokofjeva - Krasnoje (Ukrajina)
Memorialnij Muzej-Kvartira S. S. Prokofjeva - Moskva (Rusko)
Giacomo Puccini415
Casa Museo Giacomo Puccini - Lucca (Itálie)
Casa Museo dei Puccini - Celie dei Puccini (Itálie)
Villa Puccini - Torre del Lago Puccini (Itálie)
Sergej Rachmaninov
Memorialnij Muzej-usdaba S. V. Rachmaninova - selo Ivanovka (Rusko)
Maurice Ravel
Musée Maurice Ravel - Montfort-ľ Amaury (Francie)
Max Reger
4 1 3
GELAO, C. - M. SAJOUS d'ORIA. // tempo di Niccold Piccinni: percorsa di un musicista del Settecento
[katalog výstavy]. Bari: Mario Adda, 2000.
414
Ignaz J. Pleyel Museum Ruppersthal. Ruppersthal: Internationale Ignaz J. Pleyel Gesellschaft, 2000.
4 1 5
LERA, G. Celle dei Puccini: Guida al Museo. Lucca: Promolucca Editrice. NICOLOSI, L. Omaggio a
Giacomo Puccini. Lucca: Fondazione G. Puccini, 1980.
137
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Max-Reger-Gedächtniszimmer - Brand (Německo)
Max-Reger-Zimmer - Weiden (Německo)
Oddělení dějin hudby Meininger Museen - Meiningen (Německo)
Johann Friedrich Reichardt
Händel-Haus - Halle an der Saale (Německo)
Levko Mikolajovič Revutskij
Memorialna kimnata A. M . Revutskoho - Kyjev (Ukrajina)
Deržavnij memorialnij muzej A. M . Revutskoho - selo Iržvets (Ukrajina)
Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov
Dom-muzej N . A. Rimskogo-Korsakova - Tichvin (Rusko)
Memorialnij muzej-kvartira N. A. Rimskogo-Korsakova - Petrohrad (Rusko)
Muzej-usadba N. A. Rimskogo-Korsakova - Perevnija Vechasha (Rusko)
Dom-muzej N . A. Rimskogo-Korsakova - usadba Ljubensko (Rusko)
Joaquín Rodrigo
Fundación Victoria y Joaquín Rodrigo - Madrid (Španělsko)
Gioachino Rossini416
Casa Rossini - Pesaro (Itálie)
Tempietto rossiniano - Pesaro (Itálie)
Mart Saar
Helilooja Mart Saare Muuseum - Hüpassaare (Estonsko)
Harald Saeverud
Siljustol Museum - Siljustolvegen (Norsko)
Camille Saint-Saěns4 1 7
Cháteau-Musée - Dieppe (Francie)
Pablo Sarasate
Sala-Museo de Pablo Sarasate - Pamplona (Španělsko)
Erik Satie
Maisons Satie - Honfleur (Francie)
Risto Savin
4 1 6
CAGLI, B. - M. BUCARELLI. La casa di Rossini: Catalogo del museo. Modena: Edizioni Panini,
1989.
4 1 7
ICKOWICZ, P. Camille Saint-Saens au Chateau-Musee de Dieppe. In: Un maitre de musique a Dieppe:
Camille Saint-Saens (1835-1921). Dieppe: Mediatheque Jean Renoir, 1997.
138
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Spominska soba Friedrika Širce-Rista Savina - Žalec (Slovinsko)
bratři Scharwenkové
Scharwenka Kulturforum - Bad Saarow (Německo)
Samuel Scheidt
Händel-Haus - Halle an der Saale (Německo)
Franz Schmidt
Schmidt-Gedenkräume - Perchtoldsdorf (Rakousko)
Mikuláš Schneider-Trnavský
Dom hudby Mikuláša Schneidera-Trnavského - Trnava (Slovensko)
Arnold Schönberg4 1 8
Arnold Schönberg Center - Vídeň (Rakousko)
Internationale Schönberg Gesellschaft - Mödling (Rakousko)
Franz Schubert419
Franz Schubert: Gedenkstätte-Geburtshaus - Vídeň (Rakousko)
Schubert-Gedenkstätte - zámek Atzenbrugg (Rakousko)
Památná izba Franza Schuberta - Zeliezovce (Slovensko)
Franz-Schubert-Gedenkstätte-Sterbewohnung - Vídeň (Rakousko)
Robert Schumann (a Clara Schumannová)4 2 0
Robert-Schumann-Haus - Zwickau (Německo)
Robert-und-Clara-Schumann-Haus - Lipsko (Německo)
Schumannhaus - Bonn (Německo)
Lindenmuseum „Clara Schumann" - Müglitztal (Německo)
Heinrich Schütz4 2 1
4 1 8
Arnold Schönberg's Viennese Residence. Arnold Schönberg Center Newsletter 1999, c. 4, s. 10-15.
4 1 9
DEUTSCH, O. E. et al. The Schubert Memorial Sites administred by the Vienna Municipal Museums.
Vienna: Vienna Municipal Museums, 1992. HILMAR, E. (ed.). Schubert-Gedenkstätte Schloß Atzenbrugg:
Museum Franz Schubert und sein Freundeskreis. Tutzing: Hans Schneider, 1992. STORCH, U. (ed.). Franz
Schubert: Musikergedenkstätten. Wien: Historisches Museum der Stadt Wien, [1996?]. KRETSCHMER,
H. Wiener Schubert Gedenkstätten. Wien: Wiener Geschichtsblätter, 1997.
4 2 0
EISMANN, G. Das Robert-Schumann-Haus in Zwickau. Weimar, 1958. SCHOPPE, M. - G. NAUHAUS.
Das Robert-Schumann-Haus in Zwickau. Zwickau, 1973. NAUHAUS, G. - A. MÜLLER. RobertSchumann-Haus
Zwickau. München - Berlin: Sächsische Landesstelle für Museumswesen und Deutscher
Kunstverlag, 2000. DIEßER, P. - J. FISCHER (edd.). Das Robert-und-Clara-Schumann-Haus in Leipzig.
Leipzig: Robert-und-Clara-Schumann-Verein.
4 2 1
STEIN, I. Forschungs- und Gedenkstätte „Heinrich Schütz Haus". Bad Köstritz: Forschungs- und
Gedenkstätte „Heinrich Schütz Haus", 1989. WEITZMANN, U.-A. Musuemsführer des Heinrich-SchützHauses.
Weissenfeis: Rat der Stadt Weissenfeis, 1990.
139
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Heinrich-Schütz-Haus - Bad Köstritz (Německo)
Heinrich-Schütz-Haus - Weißenfels (Německo)
Jean Sibelius422
Birthplace of Sibelius - Hämeenlinna (Finsko)
The Sibelius House - Loviisa (Finsko)
Ainola - Järvenpää (Finsko)
Sibelius Museum - Turku (Finsko)
Friedrich Sucher423
Silcher-Museum des Swäbischen Sängerbundes - Weinstadt-Schnait (Německo)
Stasyš Šimkus
Stasyš Šimkus Room - Kaunas (Litva)
Peter Singer
Pater Peter Singer-Museum - Salcburk (Rakousko)
Alexandr Nikolajevič Skrjabin424
Memorialnij Muzej A. N. Skrjabina - Moskva (Rusko)
Josip Slavenski
Muzej Medimurje - Cakovec (Chorvatsko)
Legat Josip Slavenski - Bělehrad (Srbsko)
John Philip Sousa
John Philip Sousa Museum - West Lafayette (Indiana, USA)
Louis Spohr425
Louis Spohr-Gedenk- und Forschungsstätte - Kassel (Německo)
Gaspare Spontini426
Museo Spontiniano - Maiolati Spontini (Itálie)
Sala Spontiniana - Jesi (Itálie)
422
Sibeliuksen Ainola. Helsinki: Werner Söderström, 1976. Sibeliuksen Hämeenlinna. Hämeenlinna: Sibelius
Society, 1990. TOLVAS, I. The Sibelius Museum: Specialist in the Sound of Music. Finnish Music
Quarterly 1996, 37-41.
423
Silcher-Museum des Swäbischen Sängerbundes in Weinstadt-Schnait. Stuttgart: Schwäbischer Sängerbund,
1992.
4 2 4
TOMPAKOVA, O. Alexander Nikolayevich Scriabin and his Museum: a Guide. Moscow: Moscow
Committee on Matters of Culture, 1990.
4 2 5
BECKER, H. - R. KREMPIEN (edd.). Louis Spohr: Festschrift Ausstellungskatalog zum 200. Geburtstag.
Kassel: Georg Wenderoth, 1984.
4 2 6
PARAVENTI, M. (ed.). Maiolati Spontini: the Land ofMusic. Maiolati Spontini: City of Maiolati Spontini,
1999.
140
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Kyrylo Hrigorovič Stetsenko
Muzej K. H. Stetsenko - Kvítky (Ukrajina)
Deržavnij Memorialnij Budynok-Muzej K. H. Stetsenko - Vepryk (Ukrajina)
Robert Stolz
Robert-Stolz-Museum - Štýrský Hradec (Rakousko)
Johann Strauss427
Johann Strauss-Gedenkstätte - Vídeň (Rakousko)
Richard Strauss428
Richard-Strauss-Institut - Garmisch-Partenkirchen (Německo)
Igor Fjodorovič Stravinskij 9
Muzej Igorja Stravinskoho v Ustyluzi - Ustyluh (Ukrajina)
Franz Suppé4 3 0
Suppé-Gedenkstätte - Gars am Kamp (Rakousko)
Karol Szymanowski431
Muzeum Karola Szymanowskiego - Zakopane (Polsko)Sergej Ivanovic Tanějev
Muzej S. I. Tanejev - Djutkovo (Rusko)
S. I. Taneyev: Life and Heritage - Klin (Rusko)
Alexandre Tansman
Muzeum historii miasta Lodži - Lodž (Polsko)
Giuseppe Tartini4 3 2
Stanza ricordo Giuseppe Tartini - Piran (Slovinsko)
427
Johann-Strauss-Wohnung. Wien: Historisches Museum der Stadt Wien. Johann Strauss-Gedenstätte.
Wien: Historisches Museum der Stadt Wien.
4 2 8
WOLF, C. (ed.). Richard-Strauss-Institut: Die Ausstellung. Garmisch-Partenkirchen: Richard-StraussInstitut,
1999.
4 2 9
HOSTOWIEC, P. [STEMPOWSKI, J.]. Dom Strawihskiego wUscilogu. Kultura [Pafiz] 1949, s. 19-34.
OGNEVA, O. Igor Stravins'kyy i Volyn. Narodna tribuna 1994, c. 41, s. 5-6.
Muzey I. Stravinskoho v Ustyluzi. Luts'k: Volynian Regional Museum, 1994.
4 3 0
EHRENBÜRGER, A. (ed.). Franz von Suppe: Festschrift zur Eröffnung der Suppe-Gedenstätte Gars am
Kamp. Gars am Kamp: Museumsverein Gars am Kamp, 1995.
4 3 1
PINKWART, M. The Karol Szymanowski Museum in the Villa Alma at Zakopane: a Guide. Krakow:
National Museum, 1979.
4 3 2
ZITKO, D. Giuseppe Tartini: Spominska soba /Stanza ricordo /Memorial room. Köper: Pokrajinski
muzej, 2001.
141
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Georg Philipp Telemann
Telemann-Museum - Hamburk (Německo)
Edgar Tinel
Edgar Tinelmuseum - Sinaai (Belgie)
Rudolf Tobias
Helilooja R. Tobiáše Maj amuuseum Käinas - Käina (Estonsko)
Sigismund Todufä
Societatae Culturala Sigismund Todujä - Kluž (Rumunsko)
Arturo Toscanini433
Casa natale Arturo Toscanini - Parma (Itálie)
Museo storico „Ricardo Bariila" - Parma (Itálie)
Francesco Paolo Tosti4 3 4
Instituto nazionale Tostiano - Ortona (Itálie)
Daniel Gottlob Türk
Händel-Haus - Halle an der Saale
Stasyš Vainiünas
Stasio Vainiüno namai - Vilnius (Litva)
Markos Vamvakaris
Markos Vamvakaris Museum - Syros (Řecko)
Ralph Vaughan Williams
All Saints Church - Cirencester (Anglie)
Vaughan Williams Room - Dorking (Anglie)
Giuseppe Verdi4 3 5
Casa Natale Giuseppe Verdi - Busseto (Itálie)
Museo Verdiano di Casa Barezzi - Busseto (Itálie)
Museo dei cimeli Verdiani - Busseto (Itálie)
Museo civico - Busseto (Itálie)
Villa Verdi - Piacenza (Itálie)
Grand hotel et de Milan - Milán (Itálie)
433
Casa Toscanini: a Short Guide to the Museum. Parma: Comune di Parma, 1990.
4 3 4
SANVITALE, F. (ed.). „ O dolce meraviglia... ": catalogo delle „Sale Tosti" del Museo Musicale
d'Abruzzo. Ortona: Instituto Nazionale Tostiano, 2003.
4 3 5
MAESTRELLI, M. Villa Verdi: guida alia villa e alparco. Parma: Villa Verdi, 2001.
142
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Casa di riposo di musicisti Fondazione Giuseppe Verdi - Milán (Itálie)
Renaat Veremans
Timmermans-Opsomerhuis - Lier (Belgie)
Ion Vidu
Casa Muzicii - Lugoj (Rumunsko)
Heitor Villa-Lobos
Villa-Lobos Museum - Rio de Janeiro (Brazílie)
Jäzeps Vítols
Jázepa VTtola memoriálais muzejs - Anninas (Lotyšsko)
Prof. Jázepa VTtola Kabinets - Riga (Lotyšsko)
Pancho Vladigerov
House-museum Pancho Vladigerov - Shumen (Bulharsko)
House-museum Pancho Vladigerov - Sofia (Bulharsko)
Richard Wagner436
Fritz Reuter und Richard Wagner Museum - Ei senách (Německo)
Richard-Wagner-Museum - Graupa (Německo)
Richard-Wagner-Museum - Luzern (Švýcarsko)
Richard-Wagner-Museum - Bayreuth (Německo)
Sala Richard Wagner - Benátky (Itálie)
Wiliam Walton
Villa la Mortella - Isola dTschia (Itálie)
Carl Maria von Weber437
Ostholstein-Museum - Eutin (Německo)
Carl-Maria-von-Weber-Museum - Drážďany (Německo)
Kurt Weill
Kurt-Weill-Zentrum - Dessau (Německo)
Anton Wildgangs
4 3 6
[RIDLER, M. - F. SCHAUB]. Richard Wagner: his Lucerne Period, the Museum in Tribschen. Lucerne:
Keller, 1983. HEYNE, J. Richard-Wagner-Museum Graupa b. Dresden. Dresden: Hochschule fur
Musik „Carl Maria von Weber" - Direction Richard-Wagner-Museum, 1985. EGER, M. The Richard Wagner
Museum Bayreuth. Bayreuth: Richard-Wagner-Foundation, 1990.
4 3 7
SCHÖNFELDER, G. Gedenkstätte „ Carl Maria von Weber" Dresden-Hosterwitz. Dresden: Rat des
Stadtbezirkes Ost der Stadt Dresden, 1986.
143
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
Wildgangs-Haus - Mödling (Rakousko)
Hugo Wolf438
Glesbena Sola - Slovenj Gradec (Slovinsko)
Hugo-Wolf-Haus - Perchtoldsdorf (Rakousko)
Eugene Ysaýe4 3 9
Studio Eugene Ysaýe - Liege (Belgie)
Ivan Zajc
Radna soba maestra Zajca - Záhřeb (Chorvatsko)
Carl Michael Ziehrer
Carl Michael Ziehrer Raum - Vídeň (Rakousko)
5.3.2 PAMÁTNÍKY VÝKONNÝCH UMĚLCŮ
Většinou se jedná o památníky a pamětní síně operních pěvců; příkladem jsou Marian
Anderson House (Philadelphia, Pensylvánie, USA), Památník Fjodora Ivanovice Saljapina
(Petrohrad, Rusko), Casa-Museo Julián Gayarre (Roncal, Španělsko), Marcella Sembrich
Opera Museum (New York), dále švédská muzea Birgit Nilsson Museum (Bastad),
Zarah Leander-museet (Häradshammar), Jussi Bjórlingmuseum (Borlánge), dvě italská
muzea Museo Enrico Caruso (Lastra a Signa) a Collezione Titta Ruffo (Pisa). Existuje též
památník v rámci Stadsmuseum Schwabach v Německu, věnovaný klavírnímu virtuózovi
Adolfu von Henselt, dále též památník významného španělského kytaristy (Casa Museo
Andrés Segovia v Linares), význačného hráče na japonský nástroj zvaný so (Michio
Miyagi Memoriál Hall v Tokiu), nebo proslulé uzbecké tanečnice Tamary Khanum (Taškent).
Zajímavou zvláštností je norské muzeum Myllarheimen (Vinje), věnované čelné
postavě norského hudebního folklóru 19. století Torgeiru Augundssonovi. Z významných
dirigentů, kteří nebyli významnými skladateli, je celkem ojedinělý památník Artura
Toscaniniho v Parmě; naproti tomu bychom obdobný památník Herberta von Karajana
hledali marně.
4 3 8
GRASBERGER, F. Das Hugo WolfHaus in Perchtoldsdorf. Perchtoldsdorf: Marktgemeinde Perchtoldsdorf,
1973.
4 3 9
CHEVALIER, A. Musee vivants de wallonie et de Bruxelles: 2, Au Studio Eugene Ysaye ä Liege. Liege:
Centre d'action culturelle de la Communaute d'expressionfrancaise, 1982.
144
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
5.4 Muzea hudebních institucí
Některá hudební muzea jsou zaměřena na dokumentování jedné instituce, zpravidla
koncertní nebo divadelní. Tak je tomu v případě Rose Museum (dokumentuje newyorskou
Carnegie Halí), Muzea Alexandrinského divadla (Petrohrad), Museo Teatrale alla
Scala (Milán - muzeum disponuje množství pramenů k dějinám italské opery 19. a 20.
století)4 4 0
nebo Museum of the Corfu Philharmonie Society (Korfu), jež dokumentuje
jednu z nej starších řeckých hudebních společností (pro představu: vznikla ve stejné době
jako Beseda brněnská, a plnila obdobné společenské a kulturní funkce).
5.5 Muzea populární hudby
Většina muzeí populární hudby vznikala od devadesátých let, mnoho z nich bylo otevřeno
teprve nedávno. V této oblasti muzejnictví dominují Spojené státy americké. Pro muzea
populární hudby je typické, že pouze relativně málo se jich kromě základní prezentační
činnosti věnuje i soustavné činnosti sbírkotvorné a vědecké. Mnohá muzea populární hudby
spojují absenci vědeckého přístupu s podřizováním všech aspektů muzea snaze o komerční
profit, s čímž souvisí snaha o podbízivost a obecně nedostatek vkusu. Zvláštním (ale zdaleka
ne jediným) reziduem romantismu v oblasti moderní populární kultury jsou památníky
interpretů pop-music. Příkladem muzea instalovaného na způsob evropských památníků
skladatelů (typu „Wohnhaus") je The Allman Brothers Band Museum v Georgii, věnované
hlavním představitelům jižanského rocku. Doplňme, že existují - ne náhodou právě
ve Spoj ených státech amerických - také muzea vážné hudby, která jinak po všech stránkách
připomínají typická muzea pop-music (např. American Classical Music Hall of Fame and
Museum v Cincinnati). Zajímavým památníkem, spájejícím alespoň částečně světy vážné
a populární hudby, je Handel & Hendrix in London: k původnímu Hándelovu památníku
v Mayfair byl v roce 2016 přičleněn sousední dům, v němž bydlel na sklonku života kytarista
a zpěvák Jimi Hendrix. Populárním konceptem, jenž pronikl z USA do Evropy, je „síň
slávy". Kvalitnější muzea populární hudby se často snaží podporovat živou hudbu, a vůbec
propojovat návštěvy muzea s poslechem koncertu, různými edukačními programy a dalšími
aktivitami spojenými s živou hudbou. Mezi muzei a vůbec paměťovými institucemi
zaměřenými na populární hudbu - nejen v USA - se již nějakou dobu prosazuje tzv. „přístup
DIY" (do-it-yourself approach), v mnohém podobný současným přístupům v ekomuzeologii:
jedná se o zapojení a aktivizaci amatérské, avšak vědoucí komunity. V této souvislosti
se mluví o „participatory heritage", „community museums/archives" (příkladem
je dánské Museum RockArt) apod. Hojně se dnes používá hlavně ve vztahu k lidové a
populární hudbě pojem „music heritage", najmě v souvislosti s novým a velmi vlivným
Museo teatrale alla Scala: an Illustrated Guide. Milan: Museo teatrale alla Scala, 1997.
145
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
přístupem zvaným „critical heritage studies".441
Vlivnou postavou na tomto polije Australanka
Sarah Baker.
4 4 1
Viz zejm. BAKER, Sarah. Community Custodians of Popular Music's Past: A DIY Approach to
Heritage. New York: Routledge, 2017. Dále srov. BAKER, Sarah - Alison HUBER. Notes towards a typology
of the DIY institution: identifying do-it-yourself places of popular music preservation. European Journal
of Cultural Studies 2013, roč. 16, č. 5, s. 513-530. BAKER, Sarah - AlisonHUBER. „Masters of our
own destiny": cultures of preservation at the Victorian Jazz Archive in Melbourne, Australia. Popular
Music History 2012, roč. 7, č. 3, s. 263-282. BAKER, Sarah - Jez COLLINS. Sustaining popular music's
materiál culture in community archives and museums. International Journal of Heritage Studies 2015, roč.
21, č. 10, s. 983-996. LONG, Paul - Sarah BAKER - Lauren ISTVANDITY - Jez COLLINS. A labour of
love: the affective archives of popular music culture. Archives and Records 2017, roč. 38, č. 1, s. 61-79.
CANTILLON, Zelmarie - Sarah BAKER - Bob BUTTIGIEG. Queering the Community Music Archive.
Australian Feminist Studies 2017, roč. 32, č. 91-92, s. 41-57. BAKER, Sarah - Lauren ISTVANDITY Raphael
NOWAK. Curating popular music heritage: storytelling and narrative engagement in popular
music museums and exhibitions. Museum Management and Curatorship 2016, roč. 31, č. 4, s. 369-385.
BAKER, Sarah - Lauren ISTVANDITY - Raphael NOWAK. The sound of music heritage: curating popular
music in music museums and exhibitions. International Journal of Heritage Studies 2016, roč. 22, č. 1,
s. 70-81. BAKER, Sarah - Peter DOYLE - Shane HOMAN. Historical Records, National Constructions:
The Contemporary Popular Music Archive. Popular Music and Society 2016, roč. 39, č. 1, s. 8-27. BAKER,
Sarah (ed.). Preserving Popular Music Heritage: Do-it-Yourself Do-it-Together. New York:
Routledge, 2015. BAKER, Sarah - Lauren ISTVANDITY - Raphael NOWAK. Curatorial practice in popular
music museums: An emerging typology of structuring concepts. European Journal of Cultural Studies
2018, doi: 10.1177/1367549418761796. BAKER, Sarah. Do-it-yourself institutions of popular music
heritage: the preservation of music's material past in community archives, museums and halls of fame. Archives
and Records 2015, doi: 10.1080/23257962.2015.1106933. BAKER, Sarah - Catherine STRONG Lauren
ISTVANDITY - Zelmarie CANTILLON (edd.). The Routledge Companion to Popular Music History
and Heritage. New York: Routledge, 2018. BENNETT, Andy - Sarah BAKER. Classic Albums: The
re-presentation of the rock album on British television. In: Ian Inglis (ed.). Popular Music and Television in
Britain. New York: Ashgate, 2010, s. 41-53. BENNETT, Andy. „Heritage rock": Rock music, representation
and heritage discourse. Poetics 2009, roč. 37, s. 474-489. ROBERTS, Les - Sara COHEN. Unauthorising
popular music heritage: outline of a critical framework. International Journal of Heritage Studies 2014,
roč. 20, č. 3, s. 241-261. BRANDELLERO, Amanda - Susanne JANSSEN. Popular music as cultural
heritage: scoping out the field of practice. International Journal of Heritage Studies 2014, roč. 20, č. 3, s.
224-240. BRANDELLERO, Amanda - Susanne JANSSEN - Les ROBERTS - Sara COHEN. Popular
music heritage, cultural memory and cultural identity. International Journal of Heritage Studies 2014, roč.
20, č. 3, s. 219-223. ROBERTS, Les. Talkin bout my generation: popular music and the culture of heritage.
International Journal of Heritage Studies 2014, roč. 20, č. 3, s. 262-280. ZEVNIK, Luka. Mapping popular
music heritage in Slovenia. International Journal of Heritage Studies 2014, roč. 20, č. 3, s. 281-296.
STAŇKOVIČ, Peter. When alternative ends up as mainstream: Slovene popular music as cultural heritage.
International Journal of Heritage Studies 2014, roč. 20, č. 3, s. 297-315. HOEVEN, Arno van der. Remembering
the popular music of the 1990s: dance music and the cultural meanings of decade-based nostalgia.
International Journal of Heritage Studies 2014, roč. 20, č. 3, s. 316-330. REITSAMER, Rosa. „Borninthe
Republic of Austria". The invention of rock heritage in Austria. International Journal of Heritage Studies
2014, roč. 20, č. 3, s. 331-342. KHABRA, Gurdeep. Music in the margins? Popular music heritage and British
Bhangra music. International Journal of Heritage Studies 2014, roč. 20, č. 3, s. 343-355. RONSTRÓM,
Owe. Traditinal music, heritage music. In: Caroline Bithell - Juniper Hill (edd.). The Oxford
Handbook ofMusic Revival. Oxford: Oxford University Press, s. 43-59. BAKER, Sarah. Learning, loving
and living at the Australian Country Music Hall of Frame. In: Henriett Roued-Cunliffe - Andrea Copeland
(edd.). Participatory Heritage. London: Facet, 2017, s. 47-56. COHEN, Sara - Rob KNIFTON - Marion
LEONARD (edd.). Sites ofPopular Music Heritage: Memories, Histories, Places. New York: Routledge,
2015. BAKER, Sarah - Jez COLLINS. Popular music heritage, community archives and the challenge of
sustainability. International Journal of Cultural Studies 2016, doi: 10.1177/1367877916637150.
146
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
5.5.1 MUZEA POPULÁRNÍ HUDBY V U S A
Mezi muzei populární hudby v USA se vyjímá několik muzeí věnovaných žánru country.
Největším z nich je Country Music Hall of Fame and Museum v Nashvillu ve státě
Tennessee, založené roku 1964. Obrovská sbírka muzea zahrnuje téměř 200 000 zvukových
nahrávek, a pokrývá většinu komerčně vydaných nahrávek z doby před druhou světovou
válkou. Dále obsahuje asi 500 000 fotografií, 30 000 filmových záznamů, stovky
hudebních nástrojů, tisíce oděvů, množství záznamů orální historie a dalších archivních a
literárních materiálů, jakož i - což je příznačné - několik „kultovních" automobilů. V Nashvillu,
centru country music, se od roku 2013 nachází také Johnny Cash Museum, památník
zřejmě nejúspěšnějšího představitele žánru; součástí muzea je též památník významné
zpěvačky Patsy Cline. V Bristolu ve státě Virginie se nachází Birthplace of
Country Music, muzeum věnované počátkům country music ve dvacátých letech (tzv.
Bristol Sessions). Jedné ze stěžejních postav moderní country a jižanské hudbě vůbec se
věnuje Earl Scruggs Center (Shelby, Severní Karolína). Mnoho z muzeí country se nachází
ve státě Kentucky: Bill Monroe Museum (Rosině - památník zakladatele žánru bluegrass),
Bluegrass Music Hall of Fame & Museum (Owensboro) a U.S. 23 Country Music
Highway Museum (Paintsville). Za zmínku stojí také památník zakladatelské postavy
country music Jimmie Rodgers Museum (Meridian, Mississippi). Dále pak zmiňme:
Ralph Stanley Museum (Clintwood, Virginia - památník významného hráče na banjo),
Blue Ridge Music Center (Blue Ridge Parkway, Virginia, založeno 1985), Rebel State
Historic Site (Marthaville, Louisiana), Chasing Rainbows Museums (Pigeon Forge, Tennessee
- věnované zpěvačce Dolly Parton), Mountain Music Museum (Kingsport, Tennessee),
Musicians Hall of Fame and Museum (Nashville, Tennessee) a Virginia Musical
Museum (Williamsburg, Virginia - muzeum hudebních nástrojů a osobností, především
z oblasti populární hudby, spjatých s Virginií).
Další žánrovou oblastí, které je věnováno mnoho amerických muzeí populární hudby,
je jazz. Co do počtu sbírkových předmětů (zejména hudebních nástrojů, ale též tištěných
partitur, nahrávek, fotografií aj.) je zřejmě největším muzeem jazzu na světě New Orleans
Jazz Museum, jež bylo založeno už v roce 1961. Významným muzeem a archivem
jazzu bylo též New York Jazz Museum, to však existovalo pouhých pět let (1972-
1977).442
Mezi hlavní jazzová muzea patří také American Jazz Museum, založené roku
1997. Nachází se v jednom z míst považovaných za kolébku jazzu - v 18th and Vine district
v Kansas City ve státě Missouri. Z dalších amerických muzeí jazzu zmiňme Louis
Armstrong House (New York), památník instalovaný v domě, ve kterém slavný trumpetista
a zpěvák žil téměř třicet let, dále pak National Jazz Museum in Harlem (New York),
Alabama Jazz Hall of Fame Museum (Birmingham, Alabama), Brooklyn Jazz Hall of
Fame and Museum (New York), Oklahoma Jazz Hall of Fame (Tulsa, Oklahoma, založeno
1988), Scott Joplin House State Historic Site (St. Louis, Missouri, založeno 1983 -
4 4 2
FISCHER, Howard E. Jazz Expose: The New York Jazz Museum and the power struggle that destroyed
it. Nashville: Sundog, 2004.
147
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
památník zakladatele ragtimů), W. C. Handy House Museum (Memphis, Tennessee - památník
„otce blues").
Další okruh tvoří muzea věnovaná rocku, blues, soulu, R&B a jiným souvisejícím
žánrům. Příkladem seriózního muzea z tohoto okruhu je Memphis Rock'n'Soul
Museum (Memphis, Tennessee, založeno 2000). Zabývá se prehistorií a historií rockové
a soulové hudby spjaté s městem Memphis od třicátých do sedmdesátých let, jakož i hudebním
vydavatelstvím Sun Records. Muzeum vzniklo jako výzkumný projekt Smithsonian
Institution, zároveň se jednalo o první stálou expozici této instituce mimo Washington
nebo New York. Reprezentativním muzeem blues, zřízeným v jednom z míst jeho
zrodu, je Delta Blues Museum (Clarksdale, Mississippi, založeno 1999). Mimo jiné je v
něm k vidění rekonstruovaná chatrč, ve které strávil dětství stěžejní představitel a inovátor
žánru Muddy Waters. Různým stylům vycházejícím z blues a kořenícím v deltě Mississippi
se věnuje Delta Music Museum (Ferriday, Louisiana). Monumentálním muzeem
populární hudby je Rock and Roll Hall of Fame, založené v roce 1983 a od roku 1995
sídlící v modernistické budově v Clevelandu ve státě Ohio. Toto muzeum je rovněž největším
světovým archivem a knihovnou shromažďující prameny a literaturu k dějinám
rockové hudby. Koncepce muzea se, jak z jeho názvu vyplývá, zakládá na imaginární
„síni slávy", do níž jsou každoročně přijímáni noví členové (výkonní umělci, studiové hudebníci,
skladatelé, textaři, producenti, organizátoři ad.). Podobně je součástí stálé expozice
také průběžně rozšiřovaný seznam „Songs That Shaped Rock and Roll". Oba koncepty
se záhy staly předmětem kontroverze, kritici je - potažmo celé muzeum - někdy
považují za neobjektivní či nevkusné.4 4 3
Kromě zmíněných stálých prvků toto muzeum
pořádá pozoruhodné dočasné výstavy. Rozsáhlé Museum of Pop Culture (Seattle, Washington)
se mimo jiné věnuje rockovým interpretům pocházejícím ze Seattlu (Jimi Hendrix,
představitelé žánru grunge). V roce 2019 by mělo být v Nashvillu otevřeno National
Museum of African American Music, věnované americké „černé" hudbě od spirituálů a
blues 19. století až po současný hip-hop. Příkladem typického muzea populární hudby či
přesněji památníku, spojujícího relikty romantické mentality s americkým nevkusem a
snahou o komerční profit je Graceland (Memphis, Tennessee, založeno 1982), kultovní
místo Elvisových fanoušků. Kromě toho existuje něco ještě bizarnějšího, a sice kopie tohoto
památníku zvaná Graceland Too (Holly Springs, Mississippi). Další muzea: B. B.
King Museum (Indianola, Mississippi), The Allman Brothers Band Museum (Macon, Georgia),
Georgia Music Hall of Fame (Macon, Georgia, zaniklo 2011), Mississippi Music
Museum (Clinton, Mississippi), Phillip Paul Bliss House (Rome, Pensylvánie), Vocal
Group Hall of Fame (Sharon, Pensylvánie - muzeum vokálních skupin), Blues Hall of
Fame (Memphis, Tennessee, založeno 1980), Southern Gospel Museum and Hall of Fame
(Pigeon Forge, Tennessee), Buddy Holly Center (Lubbock, Texas), National Blues
Museum (St. Louis, Missouri), Roger Miller Museum (Erick, Oklahoma), Curb Museum
for Music and Motorsports (Kannapolis, Severní Karolína).
4 4 3
Viz napf. MORRISSEY, Janet. Battle of the Bands (and Egos) For the Rock Hall of Fame. The New
York Times, 4. 12.2011.
148
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Několik amerických muzeí populární hudby nelze zařadit do žádné ze zmíněných kategorií.
Stax Museum of American Soul Music (Memphis, Tennessee) je muzeum významné
nahrávací společnosti, jež zejména stála u zrodu soulu. Podobně v Detroitu se nachází
Motown Historical Museum (založeno 1985), umístěné v budovách bývalého ředitelství
slavné nahrávací společnosti. Jedná se o velkou turistickou atrakci. Cenám
Grammy j e věnováno Grammy Museum v Los Angeles, jehož sesterskou institucí je
Grammy Museum Mississippi (Cleveland, Mississippi). Museum of Making Music
(Carlsbad, Kalifornie) je muzeum hudebního průmyslu. Museum of Bethel Woods (New
York) upomína na festival Woodstock a jeho dědictví. Woody Guthrie Center (Tulsa,
Oklahoma) je muzeum a archiv vztahující se k jednomu ze zakladatelů folkové hudby.
Stephen Collins Foster Memorial (Pittsburgh, Pensylvánie) je památník a archiv písničkáře
19. století, považovaného za „otce americké hudby"; jiný Fosterův památník se nachází
na Floridě: Stephen Foster Folk Culture Center State Park ve White Springs. Museo
de la Música Puertorriqueňa (Ponce, Portoriko) dokumentuje portorickou hudební kulturu.
National Guitar Museum, muzeum kytary, zatím nemá stálou rezidenci: jedná se
vlastně o putovní expozici. National Cleveland-Style Polka Hall of Fame and Museum
(Euclid, Ohio) je muzeum místního folklóru původně slovinských přistěhovalců.
5.5.2 MUZEA POPULÁRNÍ HUDBY MIMO U S A
V této oblasti dominuje Německo, Dánsko, Nizozemsko a Velká Británie; mnoho památníků
hvězd populární hudby se nachází ve Španělsku. Především je třeba zmínit
mnoho institucí různé úrovně věnovaných skupině Beatles. Příkladem seriózní z nich je
německé Beatles-Museum (Halle), jež se vyvinulo z putovní výstavy probíhající v sedmdesátých
letech (základ sbírky však vznikl už v roce 1964, v době prvního náporu beatlemánie);
stálé muzeum bylo pak zřízeno v roce 1989 v Kolíně, partnerském městě Liverpoolu,
později bylo přesunuto do Halle. Několik muzeí a památníků tohoto typu se samozřejmě
nachází či nacházelo v Liverpoolu: Cavern Mecca (Liverpool, existovalo v letech
1981-1984), The Beatles Story (Liverpool, založeno 1990), Mendips4 4 4
a 20 Forthlin
Road;4 4 5
k Beatles se vztahuje také Liverpool Wall of Fame. V Hamburku, raném působišti
skupiny, existovala v letech 2009-2012 expozice Beatlemania. Dašími muzei Beatles
jsou: Museo Beatle (Buenos Aires, Argentina), Egri Road Beatles Múzeum (Eger,
Maďarsko) a Beatles Museum (Alkmaar, Nizozemí) a John Lennon Museum (Saitama,
Janponsko, zaniklo 2010).
Jedním z nej zajímavějších projektů v oblasti muzeí populární hudby je British Music
Experience, jenž byl realizován v letech 2009-2014 v Londýně. Expozice, instalovaná
v budově zvané The 02 Bubble, podávala přehled britské populární hudby a hudebního
průmyslu po druhé světové válce. Byla pojata vysoce interaktivně, využívajíc v tomto ohledu
nejmodernější technologie, a snažila se vyprávět příběh britské pop-music novým
1 4
GARNETT, O. Mendips. London: National Trust, 2003.
1 5
GARNETT, O. 20 Forthlin Road. London: National Trust, 1998.
149
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
způsobem. Později se expozice přesunula do Liverpoolu, kde funguje dodnes. Kromě
toho muzeum vlastní i rozsáhlou sbírku artefaktů (kostýmů, nástrojů, rukopisů, obrazových,
zvukových a audiovizuálních záznamů ad.), z nichž mnohé jsou vystavovány. Pozoruhodnou
sbírku vztahující se k Davidu Bowiemu vlastní Victoria and Albert
Museum. Totéž muzeum realizovalo jeden z nejprogresivnějších hudebněmuzejních projektů,
„The Pink Floyd Exhibition", mj. využívající nové techniky směřování zvuku a
další akusticko-technické vymoženosti.
Je třeba zmínit také dánské Museum Ragnarock, velké a moderně řešené muzeum
rocku a populární kultury, nacházející se v Roskilde, místě konání známého rockového
festivalu. Ze serióznějších muzeí pak uveďme také francouzský MuPop (Montlucon) muzeum
a archiv populární hudby. Poměrně velkým a moderním muzeem je německé
Rock'n'popmuseum (Gronau). Výjimečné postavení reprezentativního národního kulturního
fenoménu má rocková a popova hudba na Islandu (skupiny a interpreti Bjórk, Sigur
Rós, The Sugarcubes aj.). Jemu je věnováno muzeum Rokksafn Islands v Reykjanesba?r.
Norský Rockheim (Trondheim), muzeum norské (ale okrajově též světové) populární
hudby od padesátých let do současnosti, představuje modelový příklad progresivně řešeného
současného muzea pop music: vysoce interaktivní, využívající mnoho prvků tzv.
virtuálního muzea (návštěvníci si mohou vyzkoušet hraní na elektrickou kytaru pod virtuálním
vedením kytaristy Ronniho Le Tekro, dále DJ-ing, graffiti a breakdancing, nebo
mohou virtuálně prozkoumávat exponáty pomocí avatara atd.). V roce 2019 by mělo být
ve Frankfurtu otevřeno MOMEM - Museum of modern electronic music, zaměřené na
elektronickou taneční hudbu a s ní související klubovou kulturu - zřejmě první muzeum
svého druhu na světě.
Dalšími neamerickými muzei populární hudby jsou: Argentina: Academia Nacionál
del Tango de la República Argentina (Buenos Aires); Austrálie: Australian Country
Music Hall of Fame (Tamworth), Australian Jazz Museum (Wantirna); Belgie: Jazz Center
Flanders (Dendermonde), Popular Instruments Museum (Gooik), Jazz Station (SaintJosse-ten-Noode);
Kapverdy: Museu da Tabanca (Chä de Tanque - tabanca je žánr místní
populární hudby); Dánsko: Memory Lane Rock Museum (Knebel); Francie: Chateau des
Milandes (součástí stálé expozice je památník tanečnice Josephine Bakerové), Musée de
la chanson francaise (La Planche - muzeum chansonu); Německo: Rockmuseum Munich
(soukromé muzeum rocku, instalované v mnichovském olympijském areálu), Ramones
Museum (Berlín), Jazz-Museum Bix Eiben (Hamburk, existovalo v letech 1987-2013),
Ostrockmuseum (Kröpelin - muzeum rockové hudby v NDR), Stones Fan Museum
(Lüchow); Irsko: Irish Rock'N'Roll Museum (Dublin - hlavně skupina Thin Lizzy);
Velká Británie: Coventry Music Museum (Coventry - zaměřené na žánr ska), National
Centre for Popular Music (Sheffield, 2009-2014); Rusko: Rockmuseum (Ufa); Slovinsko:
The Rolling Stones Museum (Portorož); Španělsko: Rock Museum (Barcelona), Museo
del Baile Flamenco (Sevilla); Švédsko: ABBA: The Museum (Stockholm), Swedish
Music Hall of Fame (Stockholm), Jazzens museum (Strömsholm); Švýcarsko: Queen:
The Studio Experience (Montreux - muzeum, instalované v budově bývalého studia,
v němž skupina Queen často nahrávala), SwissJazzOrama (Uster); Itálie: Museo del jazz
150
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
di Genova (Janov); Nizozemí: C+B Museum (Grolloo - bluesová skupina Cuby +
Blizzards), Elvis Presley Museum (Molkwerum), Museum RockArt (Hook of Holland),
Willy Alberti Museum (Amsterdam, zaniklo 2014), Palingsound Museum (Volendam),
Elvis Presley Museum (Culemborg), 192 & Demis Roussos Museum (Nijkerk). Nový
Zéland: Elvis Presley Museum (Hawera).
Monografickými muzei populární hudby mimo USA jsou: Jamajka: The Bob Marley
Museum (Kingston, založeno 1987); Arménie: Aznavour Centre (Jerevan); Bělorusko:
Czeslaw Niemen Museum (Staryja Vasiliški); Brazílie: Luiz Gonzaga Museum (Pernambuco);
Kanada: Hank Snow Home Town Museum (Liverpool), Anne Murray Centre
(Springhill), Youngtown Rock and Roll Museum (Omemee - věnováno Neilu Youngovi),
Shania Twain Centre (Timmins, zaniklo - povrchní turistická atrakce); Dánsko: Memphis
Mansion (Randers - bizarní památník Elvise Presleyho); Německo: Elvis-PresleyMuseum
(Düsseldorf, 2011-2013); Velká Británie: Handel & Hendrix in London (Londýn);
Polsko: Muzeum Wlodzimierza Wysockiego (Koszalin - památník Vladimíra Vysockého);
Španělsko: Museo Nino Bravo (Aielo de Malferit), House-Museum of Concha
Piquer (Valencie), Museo de Raphael (Linares), Museo Sara Montiel (Campo de Criptana),
Casa Museo José Padilla (Madrid); Švédsko: Evert Taubes World (Göteborg, 2008-
2016); Itálie: Museum Via del Campo 29 rosso (Janov - věnováno zpěvákovi Fabriziovi
De André); Francie: Musée Edith Piaf (Paříž).
5.6 Muzea etnické hudby
Hudební sbírky a expozice, většinou zaměřené na etnické hudební nástroje, bývají součástí
národopisných muzeí, ať už zaměřených na domácí tradiční kulturu, tedy ve smyslu
Volkskunde („etnografie"), nebo na etnické kultury mimoevropské, tedy ve smyslu
Völkerkunde („etnológie" či „antropologie"). Příkladem prvého typuje Národní ústav lidové
kultury ve Strážnici, příkladem druhého Tropenmuseum v Amsterdamu. Pojednáváme
o nich v kapitolce věnované muzeím hudebních nástrojů. Kromě toho existuje také
několik muzeí přímo zaměřených na etnickou hudební kulturu. Do této skupiny patří Muzeum
mayské hudební kultury (Museo de música maya), nacházející se v guatemalském
městě Jocotenango, dále muzeum věnované indické lidové hudbě a tanci Karnataka Folk
Museum (Bangalore, Indie), muzeum velšské lidové hudby a hudební kultury Tý Siamas
(Dolgellau, Wales), muzeum baskické hudby Soinuenea-Herri Musikaren Txokoa (Oiartzun,
Španělsko) a dvě španělská hudebněantropologická muzea, Museo de Música Etnica
(Busot) a Museo de la Música Etnica (Barranda); mexické Museum of the Yucatecan
Song (Mérida, založeno už roku 1978) se věnuje hudební kultuře Yukatánského polo­
ostrova.
151
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
5.7 Jiná muzea (vážné) hudby a specifické hudebněmuzejní instituce
Zde budeme ještě stručnější - tedy heslovitě: Austrálie: Tandanya National Aboriginal
Cultural Institute (Adelaide, založeno 1989 - zabývá se kulturou, tudíž i hudbou, domorodých
obyvatel Austrálie, kteří toto muzeum zároveň vlastní a spravují), Performing
Arts Collection (Melbourne, založeno 1979 - sbírka vztahující se k dějinám cirkusu,
tance, hudby, opery a jiného hudebního divadla), hudební sbírka Arts Centre Melbourne
(Melbourne); Azerbajdžan: Ázerbájdžánské státní muzeum hudební kultury (Baku, založeno
1967); Belgie: Music Museum De Harmonie (Koekelare), hudební sbírka v Archive
and Museum for Flemish Way of Living (Brusel), South-West Brabant Museum (Halle sbírka
violoncellisty Francoise Servaise), Brabant Center for Music Traditions (Kampenhout),
Museum van de Radio- en Televisie-Omroep (Schaerbeek, 1979-1996); Brazílie:
hudební oddělení v Museu da Imagem e do Som do Rio de Janeiro; Čína: hudební
sbírka ve Wuhan Museum (Wuhan); Estonsko: Estonské divadelní a hudební muzeum
(Tallinn, založeno 1924 na základě sbírky skladatele Peetera Südy); Filipíny: Jose R. Gullas
Halad Museum (Cebu City - muzeum filipínské, ovšem západně orientované hudby);
Finsko: Muzeum finské vojenské hudby (Lahti); Ghana: The Gramophone Records
Museum and Research Centre of Ghana (Cape Coast - shromažďuje a pečuje o ghanské
gramofonové nahrávky);4 4 6
Itálie: Museo storico del teatro (Řím, založeno 1973 - součást
Teatro Argentina), Fondo Musicale Greggiati (Mantova), Museo della Canzone
(Vallecrosia), Museo della Musica (Benátky - barokní hudba, zejm. Vivaldi), Arena
MuseOpera, A M O (Verona - muzeum opery); Japonsko: Musical Museum of the Music
College (Osaka); Kanada: Creative Kids Museum (Calgary - dětské muzeum zaměřené
na interaktivní poznávání umění), Ontario Science Centre (Toronto - mj. souvislosti
vědy, techniky a hudby); Mexiko: Casa de la Música Mexičana (Mexico City); Mongolsko:
Mongolské divadelní muzeum (Ulánbátar, založeno 1991), Museo della musica
(Talia); Německo:4 4 7
Musikhistorische Sammlung Jehle (zámek Stauffenberg), Sängermuseum
(Feuchtwangen - ojedinělé muzeum sborového zpěvu), Musik-Museum Monschau
(Monschau, zaniklo 2013), Pfälzer Musikantenland-Museum (Thallichtenberg muzeum
vestfálských potulných muzikantů z 19. století), Museum im Schloss Elisabethenburg
(Meiningen); Rakousko: Österreichisches Theatermuseum (Vídeň - mj. dokumentuje
místní operetní tradici);4 4 8
Spojené státy americké: Ira F. Brilliant Center for
Beethoven Studies (San Jose, California, založeno 1985 - disponuje nej větší mimoevropskou
sbírkou beethovenian),449
Sousa Archives and Center for American Music (Urbana,
Illinois - muzeum a archiv americké hudby, institucionálně spadající pod University of
4 4 6
SARPONG, Kwame. Ghana's Highlife Music: A Digital Repertoire of Recordings and Pop Art at the
Gramophone Records Museum. History in Africa 2004, roč. 31, s. 455^-61.
4 4 7
Německo je obecně velmocí hudebního muzejnictví; pro přehled tamních hudebních muzeí všech druhů
viz zejm. FRICKE, Heike. Music Museums, Composer's Houses and Musical Instruments Museums in
Germany: An Overview. CIMCIM Bulletin 2018, August 2018, s. 6-16.
448 piSTORIUS, H. Österreichisches Theatermuseum: Gedenkräume. Wien: Österreichisches Theatermuseum,
1991.
4 4 9
ELLIOTT, Patricia. The William S. Newman Beethoven Collection at the Center for Beethoven Studies.
The Beethoven Newsletter 1988, roč. 3, č. 2, s. 32-35.
152
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Illinois), American Classical Music Hall of Fame and Museum (Cincinnati, Ohio), Schubert
Club Museum of Musical Instruments (Saint Paul, Minnesota), Schuman Collection
(Ashland, Oregon). Velká Británie: Museum of Army Music (Londýn - muzeum vojenské
hudby), Herschel Museum of Astronomy (Bath - okrajově hudba), Warwick Arts
Centre (Coventry - součástí je hudební sbírka), American Museum in Britain (Somerset muzeum
podporující rozvoj vztahů mezi U K a USA), George Waterston Memorial Centre
and Museum (Fair Isle - památník ornitologa, okrajově se vztahující k hudbě).
Významnou institucí je Netherlands Institute for Sound and Vision (Hilversum, založen
roku 1997), archiv a muzeum holandského audiovizuálního dědictví, tj. televizních,
rozhlasových, hudebních a filmových záznamů. Jedná se o jeden z největších audiovizuálních
archivů v Evropě. Pozoruhodným muzejním projektem na pomezí muzea holokaustu,
muzea hudebních nástrojů, památníku a edukačního centra jsou izraelské Violins
of Hope (Tel Aviv). Stojí na sbírce smyčcových nástrojů, jejichž „společným jmenovatelem"
je fakt, že „mají co dočinění s válkou. Přesněji řečeno s holokaustem - smrtí nebo
přežitím. A nadějí " 4 5 0
5.8 Světové kulturní dědictví
Zvláštním případem realizace muzeality je koncepce „světového dědictví" (world
heritage), institucionalizovaná Organizací OSN pro vzdělání, vědu a kulturu, jež je známá
pod zkratkou UNESCO.4 5 1
Teoreticky se „hudebním dědictvím" coby zvláštním druhem
kulturního dědictví zabýval např. Lalkovič 4 5 2
Samotná UNESCO definuje daný termín
jako „naše dědictví z minulosti, které dnes žijeme a které předáváme budoucím generacím".
Podmínkou je, aby dané kulturní nebo přírodní entity byly v celosvětovém měřítku
„unikátní". UNESCO byla založena bezprostředně po druhé světové válce, Československo
patřilo k jejím zakládajícím členům. Svoje poslání vymezuje UNESCO slovy:
„[UNESCO] seeks to encourage the identification, protection and preservation of cultural
and natural heritage around the world considered to be of outstanding value to humanity."4
5 3
Děje se tak na základě mezinárodní smlouvy zvané Konvence o ochraně světového
kulturního a přírodního dědictví z roku 1972. Obzvláště důležitý je pro nás fakt, že
od roku 2001 se tento typ přístupu aplikuje i na nehmotné kulturní dědictví (na základě
Proclamation of Masterpieces of the Oral and Intangible Heritage of Humanity). Od té
4 5 0
https://www.violins-of-hope.com/
4 5 1
K teórii „dédictví" viz zejm. KIRSCHENBLATT-GIMBLETT, Barbara. Theorizing heritage. Ethnomusicology
1995, roč. 39, č. 3, s. 367-380.
4 5 2
LALKOVIC, Marcel. Hudobné dedičstvo vo fondoch knižníc a múzeí. In: Dana Drličková (ed.). Hudobné
dedičstvo vofondoch knižníc a múzeí. Bratislava: Univerzitná knižnica, 2009, s. 7-18. Dale viz napr.
BARDIOVÁ, Marianna. Uplatnenie hudobnej muzeológie pri záchrane, ochrane a sprístupňovaní kultúrneho
dedičstva. In: Dana Drličková (ed.). Hudobné dedičstvo vofondoch knižníc a múzeí. Bratislava: Univerzitná
knižnica, 2009, s. 19-33.
4 5 3
https://whc.unesco.org/en/about/
153
Současná světová hudební muzea: typologická klasifikace (Miloš Zapletal)
doby se seznam takto oceněných kulturních fenoménů značně rozrostl, a zahrnuje pochopitelně
i desítky hudebních jevů, najmě folklórní povahy.4 5 4
Jen namátkou zmiňme několik
jevů zapsaných na seznam v poslední době: tanec v maskách zvaný Lkhon Khol, prováděný
buddhistickými mnichy v klášteře Wat Svay Andet (Kambodža), tradiční stínohra
za doprovodu hudby (Sýrie), lidové písně Medimurska popěvka (Chorvatsko), reggae (Jamajka)
či zpěv za doprovodu guslí (Srbsko). Za Českou republiku byly zapsány dva
s hudbou související fenomény: verbuňk, mužský lidový tanec ze Slovácka (2005), a moravský
lidový obyčej Jízda králů (2011). V České republice existuje od roku 2008 obdobný
Seznam nemateriálních statků tradiční lidové kultury České republiky. Patří
do něj - kromě zmíněných dvou jevů - např. skřípácká muzika na Jihlavsku nebo valašský
mužský lidový tanec odzemek. Kromě toho od roku 1995 v rámci UNESCO existuje
Registr Paměť světa, což je seznam významného světového dokumentárního dědictví. V
roce 2017 byl pro vzácnost svého obsahu i komplexnost a způsob zpracování do Registru
zapsán také Archiv Leoše Janáčka, spravovaný Moravským zemským muzeem.
Jinou významnou institucí zabývající se také nehmotným kulturním dědictvím je americký
Smithsonian Institution. Příkladem snah o jakousi živou muzealizaci folklóru (i
hudebního), v níž se spojuje výzkum folklóru s jeho prezentací veřejnosti - na základě
konceptu „living cultural heritage" - je Smithsonian Folklife Festival.4 5 5
4 5 4
Viz zejm. HAMAR, Juraj (ed.). Tradičná a ľudová kultúra v dokumentoch UNSECO. Bratislava: Slovenské
centrum pre tradičnú kultúru, 2007, zejm. s. 99-108. Dále víz napr. GEMBICKY, Juraj. Tradičné
ručné zvonenie na zvony a funkcia zvonárov ako súčasť nehmotného kultúrneho dedičstva Slovenska. In:
Hudobné pramene - kultúrne dedičstvo Slovenska. Bratislava: Slovenská muzikologická asociácia - SNM,
2011, s. 293-337. Pŕíkladem studie aplikující daný koncept v príbuzné oblasti choreologie je: REIN,
Anette. Flee(t)ing Dances! Initiatives for the Preservation and Communication of Intangible World Heritage
in Museums. In: Gabriele Klein - Sandra Noeth (edd.). Emerging Bodies: The Performance ofWorldmaking
in Dance and Choreography. Bielefeld: Transcript, 2011, s. 93-106.
4 5 5
CADAVAL, Olivia - KIM, Sojin - N'DIAYE, Diana Baird (edd.). Curatorial Conversations: Cultural
Representation and the Smithsonian Folklife Festival. Jackson: University Press of Mississippi, 2016.
154
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
6 SBIRKOTVORNA ČINNOST MUZEA (Markéta Haničá­
ková)
RÝCHLY NAHLED KAPITOLY <3>
V této kapitole se studenti dozvědí, jaké typy hudebních památek nejčastěji dokumentujeme,
přiblížíme si, podle jakých kritérií vybíráme předměty do muzejní instituce, jakým
způsobem a formou pak tyto potenciální sbírkové předměty přijímáme do muzejní sbírky
a také jak je ze sbírky můžeme vyřazovat, a jak vypadá sbírkový hudební fond, jenž tvoři
hudební sbírku muzea.
CILE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly dokážete objasnit:
• jaké hudební památky nejčastěji dokumentujeme v muzejních institucích
• typologii výběru sbírkových předmětů
• pojem akviziční činnost
• způsob nabytí sbírkových předmětů do sbírky muzea
• způsob vyřazení sbírkových předmětů z muzea
• charakterizovat sbírkový fond hudebních muzeí
EKLICOVA SLOVA KAPITOLY
tematické katalogy, hudební incipity, selekce, akvizice, sbírkotvorná činnost muzea, typologie
sbírkového fondu hudebních muzeí, primární a sekundární sbírkové předměty hudební
povahy
155
Sbírkoťvorná činnost muzea (Markéta Haničáková)
6.1 Sbírkové předměty hudební povahy
Prameny muzikologického bádání definoval Guido Adler takto: „Všechno, co slouží k
objasnění hudebně historických událostí, vývojového postupu hudby, se zahrnuje pod pojem
pramene". Vzhledem k rozmanitosti zdrojů se může pramenem stát téměř vše, co vystupuje
jako předmět muzikologického bádání, navíc také řada mimohudebních jevů, jimiž
se muzikologie jako svým předmětem nezabývá. Pokládejme prameny s těsným vztahem
k hudbě za muzikologický významnější než ty, z nichž čerpáme zprávy o jevech stojících
spíše na okraji muzikologova zájmu. Maximum poznatků o hudbě vytěžíme z notových
materiálů. Hudební nástroje nebo zobrazení hrajících hudebníků jsou pro řešení centrálních
otázek muzikologie pramenem bohatším než sebekurióznější mimohudební předměty z pozůstalosti
hudebníků. Hudební traktát řekne o hudebním myšlení své doby víc než souhrn
jiných, z hlediska hudby nahodilých slovních textů. Situace se ovšem může měnit případ
od případu. Pokud máme dochován z určitého období jen zlomek notových záznamů, úlohu
hlavního pramene pak automaticky přebírají prameny mimohudební (např. zmínky z dobových
kronik či legend, doklady náboženského života apod.).
Z jiného hlediska lze dělit prameny k dějinám hudby na materiální pozůstatky hudební
kultury (např. hudební nástroje, prostory, kde se hudba provozovala, hudebniny, pokud v
nich vidíme „provozní materiál" a nikoliv jen „záznam hudební struktury") a na prameny,
které můžeme typologický rozlišit jako verbální nebo nonverbální výpovědi o hudební kultuře
(psané, ale i ústně předávané slovesné texty různé povahy i funkce, ikonografické dokumenty
s vyobrazením hudebních reálií atd.).456
Mezi hlavní oblasti muzikologické dokumentace a zároveň tedy potenciální sbírkové
předměty hudební povahy patří:
1. literatura o hudbě
2. hudebniny
3. zvukové záznamy
4. hudební nástroje
5. hudebně-obrazové materiály
1. Literatura o hudbě
Za odbornou hudební literaturu považujeme:
- hudebněhistoriografickou literaturu orientující se na souvislosti vývoje hudby, jejích
druhů, významných hudebnických osobností apod. (vývoj hudby, hudebních forem a
druhů, životopisy hudebníků, skladatelů atd.)
- literaturu sledující cíle didaktické (hudebně teoretické traktáty, učebnice dějin hudby a
hudební teorie, učebnice harmonie a kontrapunktu a dalších skladebných metod apod.)
- literaturu sledující cíle kritické (zde patří celá oblast hudební publicistiky - zprávy a recenze
v denním tisku, fejetony, sloupky, medailony, nekrology apod.)
4 5 6
FUKAČ, Jiří - Ivan POLEDŇÁK. Úvod do studia hudební vědy. Olomouc: Vydavatelství Univerzity
Palackého, 1995, s. 49-67.
156
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
- texty vokální hudby všeho druhu, dochované v operních libretech, synopsích, nenotovaných
kancionálech atd.
- historické dokumenty vztahující se k hudbě, totiž písemnosti i trojrozměrné objekty, jež
jsou bezprostředními (tj. vyšší vědecké, umělecké, didaktické a podobné cíle nesledující)
pozůstatky dění souvisejícího s hudbou (plakáty, koncertní programy, staré inventáře hudebnin,
matriky atd.); zde leží celá, prakticky neohraničitelná oblast archivního a muzejního
materiálu, s nímž pracuje rovněž obecná historiografie. Nejúplnější bibliografii vznikající
muzikologické literatury přináší každoročně od 1966 vydávaná publikace Repertoire
international de littérature musicale (RILM), která je k dispozici i v online podobě a
do níž přispívají rovněž čeští muzikologové. RILM je obsáhlou muzikologickou bibliografickou
databází, která poskytuje snadný přístup k detailním informacím týkajícím se
hudby, a to jak pro odbornou rešerši, tak i pro laického čtenáře. Je výchozím bodem pro
kvalitní rešerši, poskytuje důležitou přehlednou a komplexní bibliografickou informaci
včetně citace, abstraktu a indexace.
2. Hudebniny
Hudebniny představují značně specifickou oblast hudební dokumentace. Jejich specifičnost
je dána například častou anonymitou skladeb, chybějícími údaji o vročení, provenienci,
uniformitou druhových označení (sonáta atp.), existencí úprav jednoho a téhož
díla, růzností technik rozmnožení hudebnin, druhů hudebního písma, forem existence
skladby (ve tvaru partitury, hlasů, „vypracované skladby" či pouhého základu např. ve
formě generálbasu), častou „sborníkovou" podobou hudebniny (jež přináší různé skladby
různých autorů). Tyto nesnáze se překonávají například tzv. tematickými katalogy s hudebními
incipity (tedy začátky skladeb, jejich vět atp.); těchto katalogů se používá
zejména v katalozích děl jednotlivých skladatelů s podrobnějšími popisy katalogizovaných
položek.4 5 7
3. Zvukové záznamy
Tato oblast hudební dokumentace je poměrně mladá, vznikla Edisonovým vynálezem fonogramu
(1878) a Berlinerovým vynálezem gramofonové desky (1887). Od té doby mluvíme
o zvukových záznamech. Mechanické záznamy hudby (hudební automatofony)
existovaly v menší míře již předtím. Od té doby se ale existenční formy nosičů zvuku rozšířily
o magnetofonový záznam, později kazety, filmový záznam, videozáznam, záznamové
techniky se zdokonalily vynálezem dlouhohrající desky, kompaktního disku (tj. digitalizací
- CD nosiče) atd. Průběhem doby vznikala specializovaná pracoviště (berlínský
Phonogrammarchiv založil Carl Stumpf již v roce 1900!), specializované časopisy (berlínský
Phonographische Zeitschrift od 1900, důležitý londýnský The Gramophone od
1923). Pro tuto oblast dokumentace j sou příznačné a velmi důležité katalogy jednotlivých
vydavatelských firem i katalogy zaznamenávající nahrávky jednotlivých hudebních typů
K obecně závazným pravidlům popisu individuálních hudebnin 17. až 20. století viz RISM (Repertoire
international des sources musicales), univerzální katalog hudebnin vzniklých do roku 1800.
157
Sbírkotvorná činnost muzea (Markéta Haničáková)
(zatím se většinou jednalo o katalogy-soupisy gramofonových nahrávek, proto se hovoří o
diskografiích); obdoba projektů R U M a RISM, tj. RISP (Répertoire international des
sources phonographiques), se vzhledem ke složitosti úkolu (různost nosičů zvuku, výrobců,
hudebních typů, konkrétních nahrávek) zatím rozbíhá s velkými překážkami.
4. Hudební nástroje
Hudební nástroje patři do třídy tzv. trojrozměrných nebo hmotných dokumentů. Tato jejich
povaha omezuje množství sbíraných předmětů a vynucuje si speciální způsoby jejich
popisu, evidování a katalogizování. Katalogizační záznam hudebních nástroje by měl registrovat
typ a název nástroje, odchylky od pravidelného typu, rozměry podstatných částí,
materiál, z něhož je nástroj vyroben, tónový rozsah nástroje, výrobce nebo provenienci,
datování, stav nástroje, údaje o restaurování a odkazy na literaturu. Je doplněn také o fotografie
či nákres, nebo dokonce o zvukový záznam nebo spektrografickou analýzu.4 5 8
5. Obrazový materiál
Problematikou využití obrazového materiálu nej rozmanitějších druhů (malby, grafiky, fotografie,
dekorace užitkových předmětů aj.) v muzikologii se zabývá již zmíněná hudební
ikonografie. Pro muzikologii je v obrazovém materiálu často důležitý i pouhý detail, například
poloha ruky či prstů na starém nástroji; proto je obtížné stanovit kritéria určující,
co sbírat a jak materiál řadit. Zajímá nás vnější popis výtvarného díla (autor, název, technika,
rozměry, datování, uložení), obsahový popis pro muzikologickou potřebu by pak
měl zmínit přinejmenším počet a typ hudebníků, nástroje, na něž hrají, jakož i kde a za
jakým účelem muzicírují. Třídit pak lze podle prostředí, času, nástrojů, funkce atp. Projekt
RIDIM (Répertoire international ďiconographie musicale) je analogií již zmíněných
projektů R U M , RISM a RISP.
Vedle pojednávaných pěti velkých oblastí muzikologické dokumentace existují i další
specializované oblasti, mezi něž řadíme například soupisy korespondence, libret atp., pro
něž vznikají zvláštní pravidla. Do problematiky muzikologické dokumentace může být jako
nejvyšší forma zpřístupňování dokumentů - zahrnuta i problematika kritických edic
hudebnin a literatury o hudbě.
6.2 Metodika výběru sbírkových předmětů
Hlavním znakem každého muzea je vlastní sbírkový fond, který sestává z deponovaných
sbírkových předmětů. Sbírkový předmět je nepochybně součástí širšího kulturního dědictví,
což je soubor uchovaných výtvorů minulých generací. Nevytváříme kulturní dědictví,
ale odkaz, ze kterého může budoucnost vytvořit dědictví.
Muzeum jako instituce tedy musí provádět aktivní sbírkotvornou činnost. Při vlastní
sbírkotvorné činnosti vycházejí muzejní pracovníci, tzv. kurátoři sbírek, z teorie selekce.
4 5 8
Viz blíže projekt CDVICIM (Comité international pour les musées et collections ďinstruments et de
musique).
158
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Jedná se o výběr předmětů, které jsou potenciálními nositeli muzeality, a jejich soustavné
poměřování jak s předměty, které jsou již v muzeu uloženy, tak s předměty, kterými bychom
v budoucnu sbírku mohli dále doplnit. Selekce má primární poznávací funkci, jejím
předmětem je identifikace potenciálních nositelů muzeality a odhalení předpokladů jejich
vyjmutí z kontextu jejich běžného užívání, tedy z případné nálezové situace. Ignorováním
základních teoretických přístupů k muzejní selekci se tak může muzejní instituce stát nahodilým
dokumentačním centrem. Takovýmto namátkovým způsobem sbírá privátní sběratel,
ale neměla by takto pracovat profesionální muzejní instituce.459
K selekci přistupujeme dvěma základními způsoby:
1. pasivní selekcí - Při pasivní selekci získáváme do muzea to, co se dochovalo z minulosti
spíše náhodně. Musíme však mít na zřeteli, že se vždy nedochovalo to nejhodnotnější
a podstatné. Jde tedy o dokumentování reliktů, avšak s relikty se často nesetkáváme
v jejich původním prostředí (resp. funkčním a významovém kontextu). Nemůžeme tedy
provést průvodní dokumentaci. Kurátor je často okolnostmi nucen zvolit tento metodický
přístup, je však třeba mít vždy na zřeteli jeho omezenost a nebezpečí zkreslení původní
skutečnosti.
2. aktivní selekcí - Při aktivní selekci je dokumentace realizována v přímé existenci
dokumentovaného předmětu či jevu, tedy v jeho původním prostředí a autentických funkčních
a významových souvislostech. Umožňuje dokumentovat i jevy které se věcně nefixují
(např. divadelní vystoupení nebo happening). Vyjmeme-li předmět z původního prostředí,
musíme o něm a jeho vazbách pořídit průvodní dokumentaci, neboť se tím naruší kontextuální
vazby. Po zařazení předmětu do sbírek pak provádíme druhotnou dokumentaci, ve
které zachycujeme svůj poznávací proces, tj. všechny informace získané z předmětu samotného
a naše další nakládání s předmětem v rámci procesu tezaurace.
Selekce by měla mít rozhodující podíl na tvorbě sbírek, ale zkušenosti z praxe ukazují,
že v mnoha případech tak tomu není. Do sbírek se přijímají například staré hudební nástroje
marginálních či neznámých vlastníků, ačkoliv se nejedná o žádné unikáty, které by byly
například spojené se jménem slavného mistra houslaře. Takovéto předměty pak podstatně
neobohacuj i kolekci dosavadních předmětů sbírkového fondu a nemají ani valnou dokumentační
hodnotu.
Selektovaný předmět musí splňovat tři základní atributy. Musí být:
1. kulturním statkem, tzn. musí být unikátní a jedinečný na rozdíl od jiných výtvorů,
2. prostředkem kulturně výchovného působení, tzn. měl by vést k uvědomění, např.
toho, jak se v minulosti hrálo na takovýto specifický nástroj nebo jak se poslouchala
4 5 9
DOLÁK, Jan. K teorii sbírkotvorné činnosti muzeí. Některé problémy muzejní selekce. In: Teorie a
praxe vybraných muzejních činností. Brno: Technické muzeum v Brně, 2005. s. 7-9.
159
Sbírkoťvorná činnost muzea (Markéta Haničáková)
reprodukovaná hudba či jak se ve starých hudebninách zapisovaly noty, notové klíče
apod.;
3. původním pramenem vědeckého poznání, tzn. měl by sloužit k dalším badatelským
účelům, na základě nichž se rozšíří dosavadní vědění nejen o daném předmětu či kolekci
předmětů, ale též obecně v daném vědním oboru (v tomto případě v muzikologii).
Hodnoty ovlivňující selekci jsou:
1. historicko-kulturní hodnota - jak ji chápe široká veřejnost
2. vědecká hodnota - jak ji chápe odborná veřejnost
3. komunikativní hodnota - všechny předměty přinášejí sdělení, ale některé jsou v
tomto ohledu sdělné, ilustrativní více než ostatní.
Mnoha sbírkovým předmětům můžeme navíc připsat některé z následujících hodnot:
4. symbolická hodnota - asociace s významnou osobou, událostí či jevem (housle, na
které hrál Paganini)
- rituální
- reprezentativní - jako symbol struktury vztahu, myšlenky, stavu atd., a s ní související
- hodnota pars pro toto - kdy část je reprezentantem celku (smyčec jako reprezentant
smyčcových nástrojů)
5. hodnota jedinečnosti - tj .jediný předmět, který vznikl nebo jediný, který se zachoval
6. klíčová hodnota - ve smyslu klíče k interpretaci a pochopení historického procesu a
přítomného stavu
7. odkazová - odkaz na změnu jiných kulturních prvků
8. hodnota komponentu - ve smyslu pojítka v širším kontextu
9. ilustrativní hodnota - ve výchovném kontextu
10. estetická hodnota - vizuální atraktivita
11. hodnota prototypu - může sloužit jako vzor
Základní kritéria při provádění selekce:
1. Frekvence - muzeum sbírá nejen esteticky významné objekty, ale i věci méně významné
či dokonce braky, pokud výrazně ovlivňovaly prostředí a způsob života. Určité
160
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
předměty byly často významnými symboly doby (dederonové košile, antikoncepční pilulka).
Zde je skryto jedno veliké úskalí. Společnost často netouží být dokumentována taková,
jaké je, ale taková jaká by chtěla být viděna. V žádné definici muzea nenajdeme, že
je to instituce sbírající jen to nej krásnější, nepokrokovější, nej důležitější apod. Stejně tak
muzeum nedokumentuje či neprezentuje jen pozitivního hodnoty. Ve správně uplatňovaném
holistickém, celostním přístupu muzejní dokumentace je skryta pravá nezkreslená vypovídací
hodnota muzejních sbírek.
2. Progresivnost - jde o takové předměty, které jsou průlomové v tom smyslu, že znamenají
průlom do zavedených norem, jsou začátkem něčeho nového, dokladem progresu
(např. taktovka).
3. Blízkost - předměty vypovídají o jednotlivcích, na rozdíl od předmětů častého výskytu,
které vypovídají spíše o širší perspektivě dějin.
4. Působivost - jde o předměty, které mají afektivní, fetišistickou a rituální hodnotu;
příkladem mohou být předměty spojené s osobní minulostí významných hudebních osobností
(Beethovenovy brýle, Weberova taktovka, Lisztova tabatěrka).
5. Reprezentativnost - jde o předměty, které jsou symbolem, ilustrací myšlenky, procesu,
jevu nebo struktury, slouží tedy spíše k výchovnému využití.
6. Forma - forma předmětu může ovlivnit muzeum při jeho získávání (fyzický stav,
rozměry, jeho trvanlivost, požadavky na konzervaci předmětu, cena, náklady na přepravu
apod.); přednost by měla být věnována těm předmětům, kterým hrozí nebezpečí brzkého
zániku.
Selekce není jednorázovým aktem, ale dlouhodobějším procesem, jehož součástí je prvotní
odborné zjištění, zda může být předmět v dané oblasti nositelem muzeality. Za ním
následuje druhotné posouzení předmětu, kterým se muzealita buď potvrdí, anebo vyloučí.
Jaká by tedy měla být dokumentační činnost muzea a jaké metody této činnosti volíme?
Muzejní dokumentace by měla sloužit především výchovným a výzkumným cílům. Buď
se soustřeďuje nadměrné množství materiálu nad kapacitní možnosti muzea, nebo se sbírá
úzký okruh věcí, které nejvíce konvenuj i odbornému zájmu daného kurátora. Ideálním se
jeví kompromis mezi oběma metodami, ale kompromis zůstává kompromisem, tedy čímsi,
co postrádá prvky zásadovosti.
6.3 Akviziční činnost a způsoby nabytí sbírkových předmětů
Proces výběru předmětu, související s potvrzení jeho muzejní hodnoty, a jeho následné
přijetí do sbírkového fondu muzea - souhrnně řečeno nabytí sbírkového předmětu či akvizice
- se řídí metodickými postupy a legislativou, které jsou standardizované a platné v
rámci celé České republiky. Snahou je docílit jak co možná největší objektivity sbírkotvorné
činnosti, tak zároveň její transparentnosti.
161
Sbírkoťvorná činnost muzea (Markéta Haničáková)
Muzea si k zajištění této objektivity zpravidla zřizují odborné komise posuzující tvorbu
sbírek, tzv. poradní sbor pro sbírkotvornou činnost, jejichž členové (ať už ze samotné
instituce či především nezávislí členové z jiných muzejních institucí) jsou erudovanými
odborníky v daných oblastech vědeckého bádání. Ti posuzují opodstatnění jednotlivých
akvizic, tedy proměnu jednotlivých artefaktů ve sbírkové předměty. Zároveň zvažují odůvodněnost
výše navrhované finanční částky, a to v případě, že předmět muzeum získává za
úplatu. Podobně rozhodují o vyřazení sbírkových předmětů ze sbírky. Výsledek jednání
tohoto poradního sboru, zejména rozhodnutí o výsledcích akvizic sbírkových předmětů,
bývá zaprotokolován.
Rozlišujeme tyto formy akvizice (tedy nabytí) sbírkových předmětů:4 6 0
1. Koupě - muzejní instituce odkoupí předmět od původního majitele, který na muzeum
tímto převede veškerá vlastnická práva
2. Sběr - předmět je získán do muzejní instituce formou sběru v rámci muzikologického
výzkumu přímo v terénu, a to zdarma
3. Dar - předmět daruj e j eho maj itel muzej ní instituci bezúplatně
4. Převod - předmět je získán převodem z jiného pracoviště muzea či z jiné muzejní
instituce
5. Výměna - předmět je získán na základě výměny dalšího předmětu z jiného pracoviště
muzea či z jiné muzejní instituce
6. Depozit - předmět či ucelenou kolekci předmětů majitel v muzejní instituci deponoval
(neboli svěřil k úschově) j en na dobu určitou. Nevzdal se tedy vlastnictví předmětu.
Předmět se tak stal depozitem. Důvodem takovéhoto deponování j sou nejčastěji
bezpečnostní, ochranné nebo dokůmentačně-výzkumné či výstavní důvody,
které vlastník nemůže zabezpečit v dostatečné kvalitě.
Při získaní sbírkových předmětů koupí je důležitou součástí akvizice jejich finanční
ohodnocení. To provádí buď kurátor samotný, nebo na návrh kurátora sbírky soudní znalec
z daného oboru, který na základě unikátnosti daného předmětu, jeho stáří, stavu a dalších
atributů stanovuje aktuální tržní cenu předmětu.
Pojem hodnota je podle Jany Kalinayové-Bártové4 6 1
v souvislosti se sbírkovými předměty
pojmem víceznačným a velmi složitým. Musíme rozlišit hodnotu předmětu ideálního,
nemateriálního charakteru, jejímž adekvátním vyjádřením není suma peněžitých prostředků,
a hodnoty materiální, vyjádřené finančně.
4 6 0
KALINAYOVÁ-BÁRTOVÁ, Jana. Úvod do hudební muzeologie. Bratislava: Univerzita Komenského,
Filozofická fakulta, Katedra hudobnej vedy, 2010, s. 44.
4 6 1
Ibid., s. 45.
162
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Rozlišujeme tyto typy ohodnocení potenciálních sbírkových předmětů:
1. Sběratelská - nedá se objektivně vyjádřit, podléhá subjektivním názorům sběratele
2. Muzeální - je kulturní hodnotou, která je nenahraditelná
3. Kupní - konkrétní pořizovací cena, vyjádřená peněžními prostředky
4. Tržní - závisí na nabídce a poptávce na trhu s hmotnými kulturními předměty, neustále
se mění a podléhá různým vlivům (móda, měnící se vkus společnosti apod.)
5. Symbolická - náhradní finanční částka, která neodpovídá skutečné ceně předmětu a
je jen náhradním finančním vyjádřením muzejní hodnoty unikátního předmětu
6.4 Charakteristika a typologie sbírkového fondu hudebních muzeí
Hudebněvědné sbírky jsou podle Kalinayové-Bártové podmíněné dvěma aspekty hmotnou
podstatou a vztahem k hudební společnosti. Stručně bychom tedy mohli říct, že
se jedná o všechny hmotné předměty, které vypovídají o hudbě, jejích tvůrcích, interpretech,
hudebním životě a všeobecně o společenských vztazích, ve kterých hudební umění
existuje. Pokud bychom chtěli být konkrétnější, hudební sbírku mohou tvořit notové zápisy
hudebních děl, hudební nástroje, audio- i videozáznamy hudebního díla, texty písní či libreta
oper, plakáty ke koncertům, korespondence či osobní předměty skladatelů, hudebníků
a významných hudebnických osobností, vyznamenání a ocenění významných nositelů
hudby, koncertní plakáty, scénografické návrhy oper, fotodokumentace koncertů i operních
představení, hudebních spolků apod. Z hlediska materiálového členění jde rovněž o velmi
heterogenní skupinu: uplatněn je papír, pergamen, dřevo, kov, sklo, šelak, textilie, umělá
hmota apod.
Na základě specifické povahy hudby je však pro hudebněmuzejní praxi potřeba přeci
jen rozlišit předměty na ty, které reprezentují hudbu přímo (hudebniny, zvukové záznamy,
hudební nástroje), a ty, které ji reprezentují jen zprostředkovaně (osobnosti a instituce, literární
text nebo obraz).
Aplikovaná hudební muzeologie tedy tradičně rozlišuje tyto sbírkové předměty hudební
povahy:
1. primární
2. sekundární
Hudební předměty tedy dělíme na:
1. primární sbírkové předměty
163
Sbírkoťvorná činnost muzea (Markéta Haničáková)
notové záznamy hudebního díla
rukopisné
tištěné
hudební nástroj e a j ej ich části
strunné (smyčcové, kolové, drnkací, klávesové, úderné), dechové, bicí
elektrické
reprodukční aparáty
hrací automaty a jejich příslušenství
jiné reprodukční aparáty (gramofony, magnetofony, rádia, MC/CD přehrávače
apod.)
audiovizuální prostředky
zvukové nosiče (fonografické válečky, gramofonové desky, magnetické
pásky, magnetofonové kazety, kompaktní disky - CD audio, MP3)
videozáznamy
2. sekundární sbírkové předměty
textové dokumenty
texty hudebních děl
operní libreta
teoretické spisy o hudbě
hudební publicistika (zprávy, články a recenze)
koncertní programy, pozvánky, plakáty, katalogy
korespondence významných hudebních osobností
• hudebněikonografické dokumenty
kresby
grafiky
scénografické návrhy (v případě operních děl)
164
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
malby
plastiky
medaile, odznaky, plakety
diplomy, čestná uznání
další ocenění (poháry a jiné trofeje)
užitné, pamětní a osobní předměty významných hudebních osobností
oděv a doplňky
upomínkové předměty
zařízení pracoven a bytů
další předměty denní potřeby
Některá muzea si dříve vytvářela také alternativní, nesbírkové fondy předmětů v evidenci
tzv. pomocného muzejního materiálu. Ten byl tvořen předměty nesbírkové povahy,
které nebyly přijaty jako muzeálie, ale vzešly z dokumentace sbírkotvorné, osvětové a
metodické činnosti či vědeckého výzkumu. Do kategorie pomocného materiálu mohlo
patřit také budování fotoarchivu a odborné muzikologické knihovny. V některých případech
se na základě posouzení hodnoty výpovědi předmětu stal z pomocného muzejního
materiálu sbírkový předmět.
6.5 Způsoby vyřazení sbírkových předmětů
V muzejní praxi existuje i opačný proces, a tím je deakcese (vyřazování) sbírkových
předmětů z muzejního fondu. S fyzickým vyřazením předmětu ze sbírkového fondu muzea
se předmět zároveň vyřadí i z odborné evidence, avšak se zachováním administrativního
záznamu o tomto úkonu. Jde o citlivý proces, který je nejčastěji zahájen v důsledku krádeže
anebo zničení předmětu v průběhu jeho prezentace. Druhou nejběžnější příčinou je vyřazení
předmětu z evidence pro jeho zničení následkem neopatrné manipulace, zanedbané
ochrany apod. V krajních případech však může jít o vyřazení sbírkového předmětu v důsledku
neuváženého a neopatrného zacházení zodpovědného pracovníka muzea s daným
předmětem, který poté podlehl zkáze či byl nenávratně ztracen. Ojedinělou příčinou vyřazení
může být i zjištění, že předmět není autentický (duplikát, falzifikát), a proto ztratil
muzejní hodnotu. Vyřazení předmětů ze sbírkového fondu muzea prodejem a výměnou je
v podmínkách České republiky legislativně upraveno. Rozhodnutí musí vždy obsahovat
důvody přebytečnosti nebo neupotřebitelnosti. Důvodem není pouhé konstatování, aleje
potřeba předložit popis skutečného stavu věci doložený stanoviskem poradního sboru pro
sbírkotvornou činnost.
165
Sbírkoťvorná činnost muzea (Markéta Haničáková)
Formy vyřazení sbírkových předmětů:
1. Ztráta, odcizení - předmět je nedohledatelný, z různých důvodů a vlivem rozličných
událostí došlo k jeho ztrátě či případnému odcizení.
2. Zničení - předmět se vlivem špatného zacházení, uložení, špatných klimatických a
jiných podmínek (neodborné zacházení, neodborná konzervace) nenávratně zničil, nelze
jej již zachránit ani jeho restaurováním, je určen k odpisu.
3. Opotřebování - předmět se vlivem okolností (časté zápůjčky, špatná manipulace,
příliš časté vystavování) opotřeboval, nemůže tak již plnit svoji funkci.
4. Převod - předmět je získán převodem z jiného pracoviště muzea či z jiné muzejní
instituce. Dané pracoviště jej tedy vyřadilo ze svého fondu.
5. Prodej - předmět je prodán, protože se zjistilo, že jde o duplikát či falzifikát, případně
se ve sbírkovém fondu nachází větší množství zcela totožných předmětů (duplikátů).
6. Výměna - předmět je získán na základě výměny jiného předmětu z dalšího pracoviště
muzea či z jiné muzejní instituce. Konkrétní předmět musí být tedy vyřazen z muzejního
fondu.
7. Navrácení původnímu majiteli - předmět byl z důvodu různých historických
souvislostí zařazen do příslušného muzejního fondu (nejčastěji formou sběru nebo zabavení
státem původnímu majiteli - konfiskací), nyní se na něj vztahuje např. restituční řízení,
a musí být v rámci něj navrácen původnímu majiteli. Další možností bývá, že předmět
muzeu prodá osoba, která se tváří jako jediný a výlučný vlastník. Později se však
zjistí, že vlastnických práv k danému předmětu bylo více a ostatní vlastníci s prodejem
předmětu nesouhlasili.
KORESPONDENČNÍ ÚKOL
Zvolte si hudební předmět a popište, jakým způsobem selekce jste jej vybrali a jakým dalším
procesem se pak tento předmět může dostat jako akvizice do hudební sbírky muzea.
Zařaďte tento předmět i z hlediska typologie sbírkového fondu hudebních muzeí.
SHRNUTI KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly jsme se obeznámili s dokumentací hudebních památek v muzejních
institucích. Definovali jsme, podle jakých kritérií se vybírají sbírkové předměty do
muzejní sbírky, objasnili jsme si pojem akvizice, a s ním i způsoby nabytí sbírkových předmětů
do muzea, podobně jako jsme si ujasnili, za j akých podmínek se sbírkové předměty
166
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
vyřazují z muzejní sbírky. Také jsme vyložili, jaké sbírkové předměty jsou součástí sbírkového
fondu hudebních muzeí. Nyní tedy dokážeme přesněji užívat část oborové terminologie,
se kterou se budeme setkávat i při dalším studiu probírané problematiky.
167
Péče o sbírkové předměty ajejich ochrana (Markéta Haničáková)
7 PÉČE O SBÍRKOVÉ PŘEDMĚTY A JEJICH OCHRANA
(Markéta Haničáková)
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
V této kapitole se dozvíte, jak pečovat o sbírkové předměty, za j akých předpokladů se předmět
může znehodnotit a trvale ohrozit svou existenci, a které látky způsobují degradaci
sbírkového předmětu. Seznámíme vás i s metodikou preventivní konzervace hudebních nástrojů,
následně i s jejich restaurováním.
CILE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly dokážete objasnit:
• formy péče o sbírkové předměty
• zásadní rozdíl mezi konzervací a restaurováním
• jaké látky ohrožují sbírkové předměty
• j ak chráníme a konzervuj eme hudební nástroj e před j ej ich zničením
• za jakých podmínek může být hudební nástroj restaurován
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
konzervace sanační, konzervace preventivní, rekonzervace, zásah, restaurování, organické
materiály, anorganické materiály, vlhkost vzduchu, teplota
7.1 Formy péče o sbírkové předměty
K základním povinnostem muzea patří péče o fyzický stav sbírkového fondu a zabezpečení
jeho ochrany před případným poškozením. Ochrana předmětů před poškozením je
součástí tezaurace sbírek. Každá manipulace se sbírkovým předmětem, stejně jako jeho
prezentace veřejnosti formou výstavy představuje pro daný předmět reálné nebezpečí jeho
poškození, zničení či ztráty. Muzejní činnost tak do jisté míry představuje dilema: uchovat,
168
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
či vystavit? Toto dilema nabývá na významu zejména v souvislosti s předměty hudební
povahy, především s hudebními nástroji.
Muzejní konzervace jev muzejní praxi nenahraditelná. Jejím hlavním cílem je vlastní
uchování muzejních sbírkových předmětů. Významná je ale i její dokumentační funkce.
Při metodicky správně prováděném zásahu mohou být zaznamenány cenné, často obtížně
zjistitelné informace, jež rozšiřují dosavadní poznatky o daném artefaktu a jsou základem
dalšího vědeckého poznání.
Rozlišujeme tyto formy péče o sbírkové předměty:4 6 2
1. Konzervace - jedná se o veškerou péči o muzejní sbírkové předměty za účelem
jejího dalšího uchování pro budoucí generace. Jde o odbornou aktivitu, směřující k záchraně
muzeálie tím, že dojde ke zpomalení či stabilizaci degradačních procesů a jejich
důsledků. Během zásahu konzervátora prochází sbírkový předmět nejprve zevrubným průzkumem,
který určí degradační faktory, ale zároveň také určí způsob zastavení, omezení,
případně odstranění nežádoucích vlivů působících na sbírkový předmět. Nezbytnou součástí
tohoto konzervátorské zasahuje také volba vhodné prevence dalšího možného poškození.
Současně je kladen důraz na to, aby použité postupy a prostředky neomezily další
případné konzervátorské zásahy, které případně předmět čekají v budoucnu. Metodika konzervátorského
zasahuje stanovena až po důkladném průzkumu sbírkového předmětu. Poté
obvykle následuje odstranění biologického napadení, čištění, zpevnění a další, jak aktivní,
tak pasivní, zabezpečení fyzické stability muzeálie. Veškeré zásahy a postupy musejí být
průběžně dokumentovány.
Druhy konzervace:
a. Preventivní - jedná se o komplexní soubor opatření, jejichž cílem je zastavení nebo
zpomalení degradačních procesů sbírkových předmětů. Dochází k omezování všech rizikových
faktorů působících na muzeálie, zejména díky pravidelným kontrolám fyzického
stavu a uložení muzejních sbírkových předmětů ve vhodných mikroklimatických podmínkách
v depozitářích, šetrnému zacházení a dodržování zásad preventivní konzervace při
badatelské i prezentační činnosti. Preventivní konzervace je mimořádně účinným a hospodárným
prostředkem, jak uchránit kvalitu celých sbírkových kolekcí i jednotlivin a jak snížit
nutnost intervenčních zásahů na minimum. Jde tedy o péči bez přímého, kontaktního
zásahu konzervátora; v muzejní péči by měla být upřednostňována.
b. Sanační - je opakem preventivní konzervace. Cílem sanační konzervace je okamžitá
záchrana materiálové podstaty muzejního sbírkového předmětu, a to přímými kon-
4 6 2
ŠOPÁK, Pavel - Jiří KNAPÍK - Jaromír OLŠOVSKÝ - David VÁHALA. Vademecum muzeologie.
Opava: Slezská univerzita, 2012.
169
Péče o sbírkové předměty ajejich ochrana (Markéta Haničáková)
zervačními zásahy vedoucími ke stabilizaci jeho fyzického stavu. Při práci musí být upřednostňovány
technologie, které minimálně narušují komplexní hodnotu muzejního sbírkového
předmětu.
c. Rekonzervace - jde o opětovnou konzervaci již dříve konzervovaného sbírkového
předmětu. Mnohdy může být technologicky náročnější než vlastní konzervace. Nutností je
znalost starších technik, které byly ke konzervaci v minulosti využívány.
2. Restaurování - je činností obnovující celistvost sbírkového předmětu v určitém
známém stupni jeho historického vývoje. Hlavním důvodem pro zvolení restaurátorského
přistupuje dosažení srozumitelnosti předmětu. V určité míře tak dochází k obnovení dřívej
ší estetické, hudební či technické funkčnosti - tj. účinnosti muzeálie. Při restaurátorském
zásahu dochází k doplnění chybějících nebo silně poškozených částí sbírkového předmětu,
ale také k odstranění rušivých prvků, které mohou srozumitelnost, funkčnost nebo účinnost
předmětu potlačovat či omezovat. Při restaurování dochází ke změně komplexní hodnoty
muzejního sbírkového předmětu. Přístupy v restaurování výtvarných předmětů, předmětů
archivní či knižní povahy a hudebních nástrojů jsou rozdílné. Při restaurování středověkých
rukopisů se doplňují chybějící části hmoty, retušuje se vybledlé písmo a notační znaky,
protože za důležitější se považuje obsah záznamu, jenž se ztrátou čitelnosti ztrácí i význam.
Velmi komplikovanejšou názory na restaurování hudebních nástrojů; těm se budeme věnovat
v samostatné kapitole. Celý proces restaurování musí být zdokumentován formou
restaurátorské zprávy (dokumentace textová, fotodokumentace před restaurátorským zásahem,
v jeho průběhu a po něm). Žádné části nástroje, které z něj byly odebrány, se nesmějí
vyhodit. Vseje třeba zachovat a označit, každá část je i nadále součástí sbírkové předmětu.
3. Zásah - je pojmem, pod který lze zahrnout všechna opatření prováděná při profesionální
ochraně muzejních sbírkových předmětů. Patří sem nejen sanační konzervace a
restaurování, ale i opatření z oblasti preventivní konzervace a průzkum předmětu. Legitimním
zásahem je i naprostá rezignace na jakoukoliv operaci s muzejním sbírkovým
předmětem za předpokladu, že by mu tento zásah neprospěl.
7.2 Ohrožení a degradace sbírkových předmětů
Zabezpečení optimálních podmínek pro uložení sbírkových předmětů není jednoduché
a není zaručené ani v případě zcela nových depozitářů, vystavěných za účelem uložení
sbírkových předmětů. Sbírkové předměty nejsou vždy vyrobeny ze stejného materiálu, na
stavbu mnohých z nich byly použity různé látky organického a anorganického původu.
Například řada hudebních nástrojů vznikla kombinací dřeva a kůže za použití laků a lepidel.
Materiály, z nichž jsou nejčastěji vyrobeny sbírkové předměty hudební povahy, dělíme
na:
1. Organické materiály - jde o materiály rostlinného nebo živočišného původu
170
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
dřevo
papír
kost
kůže
kůra
zvířecí rohy
vosky
pryskyřice
2. Anorganické materiály
zlato
stříbro
bronz
měď
slitiny kovů
keramika
sklo
umělé látky - plasty
Materiály se mění v závislosti na různých faktorech, které působí nepřímo, nebojsou
podmíněné nedostatkem nebo nadmírou určitých prvků. Základní znalosti o škodlivých vlivech
na stav sbírkových předmětů by měly být povinnou součástí znalostí všech kurátorů
a správců depozitářů, konzervátorů, restaurátorů i kulturně-osvětových pracovníků.
1. Škodlivé vlivy nepřímé zapříčiňují nejčastěji následující faktory:
světlo
chemicky škodlivé látky
nečistota
171
Péče o sbírkové předměty ajejich ochrana (Markéta Haničáková)
rostliny
zvířata
častá manipulace
počasí
změna klimatických podmínek
přírodní katastrofy (povodně, požáry, zemětřesení ad.)
manipulace s předmětem při přepravě
vystavení předmětu
destruktivní vlivy - tlak, náraz, úder...
Světlo
Lidské oko zachytí světlo ve vlnovém rozsahu 400-450 nm. Kromě tohoto vlnového
rozsahu však světelné zdroje přírodní i umělé vyzařují světlo o vlnových délkách, které
lidské oko nezachytí. Právě toto světlo je destruktivní zejména v případě materiálů organického
původu:
Ultrafialové záření (UV) o vlnové délce 10-400 nm představuje jedno procento
záření světelných zdrojů. Nachází se v každém světelném zdroji, způsobuje fotochemické
procesy, které se projevují zažloutnutím materiálů, případně jeho vybělením, odbarvením,
vyprcháním, zakalením, zabarvením, ztvrdnutím, zkřehnutím, rozpuštěním, vznikem atrofických
trhlin, lámavostí a rozrušením struktury v důsledku rozpadu molekul. Velmi nebezpečným
je tento proces pro papír, protože se působením světla stává kyselým, a proces
okyselování postupuje i bez dalšího osvětlování.
Infračervené záření (IR) o vlnové délce 750 nm - 1 mm, představuje 60-90 %
záření světelných zdrojů. Způsobuje přehřátí materiálu, a tím změnu jeho vlhkosti. To se
projevuje trhlinami a deformacemi materiálu, způsobenými jeho sražením anebo roztáhnutím,
které mohou vést k rozpadu hmoty vysušením anebo ke změnám struktury, až po rozpuštění
lehce tavitelných materiálů.
Nebezpečí světla spočívá v tom, že jeho škodlivý vliv je stálý a kumulativní: člověk
nemůže pracovat s předmětem bez světla a každé nové opětovné osvětlení materiálu je
definitivní, nemůžeme jej zpětně zrušit či omezit jeho vliv. Škodlivé je tedy každé světlo,
i když v rozdílné míře. Míra poškození předmětu světlem přímo stoupá s intenzitou osvětlení
(měří se v luxech) a celkovou délkou osvitu. Druhým faktorem je délka osvětlení
(udává se počtem hodin na intenzitu osvětlení (lxh = lux-hodina). Škodlivý vliv intenzity
a délky osvětlení se násobí, takže se při krátkodobém a intenzivním osvětlení dosáhne stejného
poškození předmětu jako při delším a slabším osvětlení. Materiály velmi citlivé na
172
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
světlo, jakými jsou například papír, textilie, obarvená kůže či fotografie, mají nej vyšší přípustné
hodnoty intenzity osvětlení. Kdybychom takto osvětlovali například rukopisný hudební
autograf, zničili bychom jej za 55 let. S vědomím škodlivosti světla, se dá lehce porozumět
správcům sbírek, kteří neochotně vyjímají vzácné rukopisy a tisky z tmavých depozitářů,
zakazují jejich fotografování za pomocí blesků, stejně jako jejich kopírování. Hudební
nástroje vyrobené ze dřeva, slonoviny, kostí, rohoviny či nebarvené kůže patři k na
světlo nadměrně citlivým a tím pádem nejméně odolným materiálům. Oproti tomu kovové
hudební materiály, stejně jako keramika či neglazovaná kamenina, se pokládají za materiály
necitlivé na světlo.
Škodlivému vlivu světla se nedá zabránit, proto jej podle Kalinayové-Bártové4 6 3
ale můžeme
co nejvíce minimalizovat, a to následujícími opatřeními:
upustit od manipulace s předmětem za denního světla, které je mnohem intenzivnější
než umělé osvětlení
používat zdroje světla s nižšími hodnotami intenzity U V záření
uchovávat sbírkové předměty citlivější na světlo ve tmě a jen během doby jejich
zkoumání je vystavit, a to pokud možno při co nej nižší intenzitě osvětlení
digitalizovat sbírky a poskytnout badatelům ke studiu pouze digitalizované předměty;
originály využívat při badatelsko-vědecké práci jen v mimořádných, odůvodněných
případech, a to za předpokladu, že jejich digitální verze nestačí pro zkoumání nějakého
konkrétního j evu.
Chemicky škodlivé látky
V důsledku vzrůstající industrializace společnosti, zejména v posledních dvou staletích,
se zvýšily účinky destrukčních vlivů chemických látek. Působí převážně prostřednictvím
vzduchu, v menší míře pak přímým kontaktem. Znečištění vzduchu způsobuje zejména
průmyslová výroba a doprava. Zamořený vzduch kontaminuje také mikroklima depozitářů
a pracoven. Součástí plynů, které produkuje průmysl a doprava, jsou chemické látky a jejich
sloučeniny, např. kysličník siřičitý, jenž se spolu s vodní parou sráží na kyselinu sírovou.
Ničivé důsledky působení těchto sloučenin jsou různorodé, působí zejména na organické
a anorganické materiály. Jejich výsledkem je koroze kovů, rozpad materiálu, obsahujícího
uhlík, ztráta pigmentů, rozpuštění materiálu obsahujícího buničinu a bílkoviny.
Například železo-duběnkový inkoust, který se v minulosti používal v pisárskych dílnách,
reaguje v kyselém prostředí tak, že prožírá nosný materiál, který se v důsledku toho
rozpadne - příčinou tohoto procesu jsou perforace rukopisných kodexů v místech, kde
kdysi byly notační znaky. Také chemické látky v blízkosti předmětu působí destruktivně.
463463 KALINAYOVÁ-BÁRTOVÁ, Jana. Úvod do hudební muzeologie. Bratislava: Univerzita Komenského,
Filozofická fakulta, Katedra hudobnej vedy, 2010, s. 50-52.
173
Péče o sbírkové předměty ajejich ochrana (Markéta Haničáková)
Mohou pocházet i z rukou badatele, který nepracuje v pracovních bavlněných rukavicích,
rovněž však mohou pocházet z depozitárního mobiliáře, při jehož výrobě byly použity chemické
látky (lepidla, ředidla, barvy apod.). Jak tedy chránit sbírkové předměty před chemickými
vlivy? Problém se nedá řešit pouze v muzejní oblasti, jedná se o problém celospolečenský,
jenž souvisí s ochranou životního prostředí. Moderní technologie eliminování
škodlivých chemických vlivů se stále vyvíjejí. Jednou ze současně využívaných konzervátorských
metod je například proces odkyselení papíru. V důsledku technologie výroby jsou
mnohem více ohroženy prameny zachycené na moderním kyselém papíru než starší papíry,
které jsou vyrobeny z ručního papíru, jenž nebyl vyráběn ze dřeva nýbrž z pomletých textilií,
či z pergamenu (speciálně upravené zvířecí kůže).
2. Škodlivé vlivy přímé vznikají v důsledku příliš rychlé změny důležitých hodnot
ovlivňujících stav předmětu. Jsou zapříčiněny nejčastěji těmito faktory:
relativní vlhkost vzduchu
teplota
přemíra chemických látek při výrobě sbírkového předmětu
nedostatek chemických látek při výrobě sbírkového předmětu
Relativní vlhkost vzduchu
Způsobuje ji míra nasycení vzduchu vodními parami. Vyjadřujeme ji v procentech od 0
% suchého vzduchu až do 100 % úplně vlhkého vzduchu nasyceného vodní parou. Tehdy
vzduch dosáhne tzv. rosného bodu a obsažená voda se začne srážet v podobě kapek. Čím
je vzduch teplejší, tím může přijmout více vodní páry a naopak - čím je chladnější, tím
dříve dospěje k rosnému bodu. Z toho plyne, že relativní vlhkost vzduchu souvisí s teplotou
vzduchu. Pro udržení sbírkového předmětu v optimálním stavuje důležité udržet co nej stabilnější
relativní vlhkost vzduchu přiměřenou vlhkosti materiálu samotného.
Vysoká relativní vlhkost vzduchu způsobuje na předmětech z organických i anorganických
látek značné škody. U předmětů z celulózy a buničiny (papír, pergamen, kůže,
textilie) měkne a rozpadá se pojivo, tím se vytvářejí podmínky pro tvorbu plísní a napadení
moly, blednou barvy na fotografiích a diapozitivech, vznikají různá znečištění a změny
barev. Dřevo má tendenci bobtnat a kroutit se, uvolňují se barevné vrstvy z obrazů či dochází
k změnám barevnosti, klížení, dýhy se uvolňují, vlákna degenerují, zvířecí kůže rohovatí,
organické materiály mohou být napadány různými mikroorganismy. U železných
kovů a měděných slitin vznikají chemické reakce vedoucí ke korozi, stříbro ztrácí lesk, sklo
se kalí a rovněž koroduje.
Nízká relativní vlhkost vzduchu zapříčiňuje vysychání materiálů, tvorbu trhlin a
prasklin, rozrušování struktury buněk a vznik rozpadu, ztrátu vnitřního napětí vrstev, u
předmětů z různých materiálů dochází k oddělování jednotlivých částí.
174
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Rychlá změna relativní vlhkosti vzduchu je destruktivní, protože způsobuje
opačné procesy rozpadu předmětu v relativně krátkém čase. Velké výkyvy způsobují roztahování
a stahování materiálu, které se projevují odloupnutím, prasklinami a trhlinami.
Teplota
Teplota je momentální teplotní stav vzduchu. Teplota má přímý vliv na materiály, ale
její účinky úzce souvisejí s relativní vlhkostí vzduchu. Příliš vysoká teplota způsobuje, že
se materiály z organických látek stávají křehčími (papír, kůže, textilie) - kroutí se, lámou
a štěpí (dřevo), anebo měknou až do rozpadu (vosky, tuky, guma, umělé hmoty). Příliš
nízká teplota pod bodem mrazu způsobuje tříštění struktury materiálů, které obsahují vodu,
v důsledku toho se zvětšuje obsah předmětu. Škodlivejšou samozřejmě i náhlé změny či
výkyvy teploty, zejména proces rychlého stahování a roztahování materiálu. Při vysoké
teplotě a relativní vlhkosti vzduchu a nedostatečném proudění vzduchu se vytvářejí vhodné
podmínky pro plísně, které patří k nej škodlivějším vlivům poškozujícím sbírkové před­
měty.
Jak tedy zabezpečit a ochránit sbírkové předměty před poškozením v důsledku nevhodné
relativní vlhkosti vzduchu a teploty? Udržení stabilních klimatických podmínek není
možné bez použití speciální techniky. Mírné výkyvy hodnot a relativně pomalé kolísání
změny v hodnotách relativní vlhkosti vzduchu a teploty předměty neohrozí. Při udržení
stejné relativní vlhkosti vzduchu v uzavřeném prostoru je potřeba při zvýšení teploty zvýšit
i množství vodních par. Za tímto účelem používáme speciální přístroje - zvlhčovače. V
případě snížení teploty je třeba množství vodních par snížit - tehdy se naopak používá odvlhčovač.
Při stanovení optimální relativní vlhkosti vzduchuje třeba brát v úvahu, že venkovní
vlhkost by měla být přibližně stejná jako vnitřní vlhkost předmětu. Například různé
druhy dřeva, ze kterých jsou vyrobeny hudební nástroje, mají svou vlhkost, a ta se liší v
závislosti na tvrdosti dřeva.
Ke všeobecným zásadám ochrany sbírkových předmětů před jejich poškozením vlivem
nevhodných klimatických podmínek v úložných a výstavních prostorách patří:
pravidelné měření a kontrola relativní vlhkosti vzduchu a teploty pomocí thermohydrografů
(vlhkoměrů se záznamem)
udržování co nej stabilnějších hodnot za pomoci odvlhčovačů a zvlhčovaču vzduchu,
hlavně silikagelů (granulát vyráběný z kremičitanu sodného)
zabezpečení dostatečného proudění vzduchu
175
Péče o sbírkové předměty ajejich ochrana (Markéta Haničáková)
7.3 Metodika preventivní konzervace hudebních nástrojů
Jak již bylo výše naznačeno, preventivní konzervací rozumíme zajištění základních podmínek
potřebných k materiálové i konstrukční stabilitě hudebních nástrojů tak, aby nedocházelo
k jejich degradaci, resp. aby se jejich degradace snížila na minimum. Jde tedy o
péči bez přímého (kontaktního) zásahu do předmětu.
Základní podmínky správného uchování hudebních nástrojů se týkají zejména:
teploty - ideálně 18-20°C (denní kolísání teploty by nemělo přesáhnout 2°C)
vlhkosti - ideálně 50% relativní vlhkost vzduchu (denní kolísání relativní vlhkosti
do 5 %)
čistoty - bezprašné prostředí
světelných podmínek - bez přímých slunečních paprsků, ideálně bez přímého denního
světla a s maximální hodnotou intenzity osvětlení cca 150-2001x
Teplota, vlhkost
Úroveň teploty i vlhkosti lze regulovat (temperování místností, zvlhčovače/odvlhčovače).
V některých objektech je pochopitelně stabilní celoroční udržení ideálních klimatických
podmínek složité nebo dokonce nemožné. Zcela zásadní je však podmínky pravidelně
monitorovat a usilovat o to, aby klimatické výkyvy nebyly příliš vysoké, a zejména náhlé.
K takovým výkyvům dochází zejména v těchto situacích:
větrání v zimním a jarním období
nadměrné temperování prostor
přenášení hudebních nástrojů mezi místnostmi s různými klimatickými parametry
(např. depozitář - konzervátorská dílna; depozitář - studovna)
V zimním období je vhodné udržovat v depozitářích s hudebními nástroji pokud možno
nižší teplotu (kolem 10°C), která zvyšuje relativní vlhkost vzduchu. Relativní vlhkost je
nezbytné monitorovat také v nadcházejícím jarním období. V nevytápěných objektech
(hrady, zámky) jsou nízké teploty v zimním období běžné a příchod jara s teplejšími vlhkými
dny přináší obtíže (teplota rosného bodu, kondenzace vody) - např. při jarním slunném
teplém dnu dochází při větrání k prudkému kontrastu - teplý a vlhký vzduch se uvnitř
vychladlých prostor vysráží na sbírkových předmětech a může tak dojít k porušení povrchové
úpravy předmětů, k rozvoji korozních procesů apod.
Monitorování klimatických podmínek je možno několika způsoby. Kromě základní
ruční měřicí techniky (nedoporučuje se) je možno použít dlouhodobé necentralizované mě-
176
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
ření (jednoduché záznamníky s možností zpětného odečtu dat na PC) nebo ideálně dlouhodobé
centralizované měření (monitorovací systémy s možností aktivace poruchových hlá­
sení).
Světelné podmínky
Poškození světlem je nevratný proces. Při vystavení předmětu je nelze vyloučit, lze je
však minimalizovat. Nutná je naprostá eliminace U V složky světelného zdroje a minimalizace
osvětlení denním světlem (pokud to není možné, je potřeba použít U V filtry).
Důsledná aplikace zásad preventivní konzervace znamená záchranu hudebního nástroje
a získání dostatečného množství času pro odborné posouzení případných konzervátorských
či restaurátorských zásahů.
7.4 Specifika restaurování hudebních nástrojů
Restaurování hudebních nastrojuje předmětem různých polemik, odehrávající se mezi
kurátory hudebních sbírek a interprety v oblasti autentické interpretace hudby starších slohových
období. V případě hudebních nástrojů nestojí otázka, zda konzervovat a restaurovat,
nýbrž zda nástroj konzervovat k prezentačním účelům (nejčastěji výstavám), anebo
restaurovat, tzn. zprovoznit jej v jeho funkční podobě. Podle Kalinayové-Bártové4 6 4
existuje
více argumentů proti restaurování nástrojů do funkční podoby.
Pro:
Nástroje vznikly, aby se na ně hrálo.
Nástroje v depozitářích pozbývají svou zvukovou kvalitu; platí to především v případě
nástrojů vyrobených z organického materiálu, dřeva, které nedostatkem rezonance
ztrácí své akustické kvality.
Pokud nepoznáme zvukové kvality nástroje, nejsme schopni odhadnout skutečnou
hodnotu nástroje.
Nejvíce poznatků o nástroji získáme zkoumáním v průběhu jeho restaurování.
Proti:
Povinností každé vyspělé kulturní společnosti je uchovat hudební nástroje pro budoucí
generace.
4 6 4
KALINAYOVÁ-BÁRTOVÁ, Jana. Úvod do hudební muzeologie. Bratislava: Univerzita Komenského,
Filozofická fakulta, Katedra hudobnej vedy, 2010, s. 59-62.
177
Péče o sbírkové předměty ajejich ochrana (Markéta Haničáková)
Hra na historickém hudebním nástroji a vše, co je spojené s jeho zprovozněním,
znamená pro nástroj velké riziko.
Hudební nástroje se neustále mění, a mění se i jejich zvukové kvality.
Restaurováním hudebního nástroj e nezískáme představu o j eho autentickém zvuku,
který byl výsledkem procesu restaurování.
Metody restaurování j sou v neustálém procesu vývoj e, a v případě omylů j e zničení
cenného historického nástroje až příliš velkou cenou.
Všeobecné řešení problému, zda nástroj restaurovat nebo jen konzervovat, neexistuje.
Po zkušenostech několika desetiletí v tomto oboru se odmítá plošný pozitivní přístup ke
zprovoznění historických hudebních nástrojů z muzejních sbírek, jehož svědky jsme byli
před půlstoletím. Takovéto trendy nejvíce zasáhly anglické hudební muzejníctví: v souvislosti
s hnutím historicky poučené intepretace, jež mělo na britských ostrovech největší zázemí,
bylo restaurováním zprovozněno snad nejvíce historických hudebních nástrojů. Dnes
se k těmto procesům stavějí kurátoři sbírek hudebních nástrojů značně skepticky. Někteří
radikální odpůrci tvrdí, že se takovýmto restaurováním zničilo až 90 % hudebních nástrojů
z muzejních sbírek. Problémem těchto procesuje, že nejsou reverzibilní, nástroj se po chybném
restaurování už nemůže vrátit do původního stavu. Při rozhodování, zda nástroj restaurovat
či ne, a pokud ano, zda usilovat za každou cenu o jeho zprovoznění, je nutné
posuzovat každý případ individuálně. Přitom je nutné zohlednit:
stav a míru zamýšleného restaurátorského zásahu
jeho hodnoty v širším kontextu (v rámci sbírky, krajiny, regionálního, národního či
celosvětového kulturního dědictví)
cíle (například vytvoření speciální nahrávky; zda se mám využít pouze na příležitostné,
nebo na pravidelné hraní)
problém vícerých historických vrstev, vznikající při historickém zásahu do nástroj e:
otázka, kterou z historických vrstev můžeme považovat za autentickou, tvořící součást originality
předmětu
Výše naznačené dilema, zda konzervovat či restaurovat, je v kompetenci kurátora, který
spravuje sbírku a nese veškerou zodpovědnost za takovéto rozhodnutí. Kalinayová-Bártová4
6 5
uvádí zajímavé poznatky přejaté ze zahraniční studie Ethics and the Use ofInstruments,
týkající se rozhodování, zda může být hudební nástroj restaurováním zprovozněn
anebo ne.
Restaurování nástroje by nemělo směřovat k jeho zprovoznění, pokud:
4 6 5
KALINAYOVÁ-BÁRTOVÁ, Jana. Úvod do hudební muzeologie. Bratislava: Univerzita Komenského,
Filozofická fakulta, Katedra hudobnej vedy, 2010, s. 59-62.
178
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
je unikátní
obsahuje zvláštní charakteristické rysy/znaky, které by se restaurováním ztratily
nebo by se musely nahradit jiným řešením
hodnota nástroj e j e tak věhlasná, že by se j eho restaurováním nezískala žádná další
uspokojivá informace
je možné použít plnohodnotnou kopii nástroje
není možné dosáhnout stoprocentní výsledek restaurování
zvuk nástroje po zprovoznění nebude zaznamenán v podobě, která bude k dispozici
veřejnosti (nevznikne z něj zvuková nahrávka, nebude se využívat v provozovací praxi)
Nástroj může být restaurováním uveden do původního stavu, pokud:
je výsledkem sériové výroby a existuje mnoho stejných exemplářů
nástroj už byl restaurován a mnoho z jeho specifických znaků se restaurováním nenávratně
ztratilo
nástroj se dá lehce zprovoznit bez značných zásahů do jeho originality
restaurováním se dá ozřejmit hodnota nástroje, která doposud nebyla známá
použitím kopie nástroje nedosáhneme ekvivalentní výsledky ve zvuku restaurovaného
originálu
víme, že existuje dostatek informací, pramenných a materiálových zdrojů pro
úspěšný výsledek restaurování
nástroj po zprovoznění bude zaznamenán v podobě, která bude k dispozici veřej­
nosti
Uvedené pohledy a argumenty vycházejí z reálných zkušeností kurátorů a restaurátorů
hudebních nástrojů. Chybějí exaktní výzkumy, informovanost a výměna zkušeností, které
by vedly k větší opatrnosti v této oblasti. Prozatím ještě stále chybí dokumentace případů
zničení hudebních nástrojů nesprávnými restaurátorskými postupy, neznáme vlivy stárnutí
hudebních nástrojů na jejich zvukové kvality, nemáme k dispozici srovnání zvukových
kvalit historických hudebních nástrojů a jejich kopií, nevíme o případném riziku, které vyplývá
ze hry na historické hudební nástroje, a neexistuje výzkum dopadu nevyužívaných
hudebních nástrojů na jejich zvukové kvality.
V oblasti restaurování hudebních nástrojů má hudebněmuzejní výzkum co dohánět. Roli
možná hraje i skutečnost, že by se musely zveřejnit často velmi choulostivé informace,
179
Péče o sbírkové předměty ajejich ochrana (Markéta Haničáková)
chybné kroky restaurátorů, kurátorů sbírek i hudebních interpretů, kteří usilují o zprovoznění
historických hudebních nástrojů a jejich využití v provozovací praxi. Doufejme, že
hudebněmuzejní výzkum i v této oblasti přinese v brzké době důležité poznatky.
KORESPONDENČNÍ ÚKOL
Z jakého materiálu jsou housle? Navrhněte vhodné formy preventivní konzervace, a v případě
restaurování nástroj e uveďte, za jakých předpokladů by housle mohly být restaurátorem
opraveny?
SHRNUTI KAPITOLY
Prostudováním této kapitoly jsme se seznámili s formami a způsoby péče o sbírkové předměty,
dozvěděli j sme se, za jakých předpokladů se předmět může znehodnotit a může být
trvale ohržena jeho existence, a které látky způsobují degradaci sbírkového předmětu. Byli
jste obeznámeni i s metodikou preventivní konzervace hudebních nástrojů, následně pak i
s jejich restaurováním.
180
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
8 DOKUMENTACE SBÍRKOVÝCH PŘEDMĚTŮ (Markéta
Haničáková)
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Kapitola se zabývá metodami dokumentace sbírkových předmětů, zejména hudební povahy.
Speciálně se zaměříme na druhy a metody evidence muzejních sbírkových předmětů
hudební povahy, dále pak na mezinárodní dokumentační projekty a databáze (IAML,
RISM, RILM, RIDiM, RIPM).
CÍLE KAPITOLY
Po prostudování této kapitoly dokážete objasnit, co to je:
• chronologická evidence
• systematická evidence
• katalogizace sbírkových předmětů
• CES
• IAML
• tzv. R-projekty: RISM, RILM, RldiM, RIPM
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
chronologická evidence, systematická evidence, přírůstkové číslo, inventární číslo, katalogizace,
CES, IAML, Česká národní skupina IAML, R-projekty
8.1 Hudebněmuzejní výzkum
Sbírkové předměty se do muzejních institucí nedostávají pouze proto, aby zde byly
uchovány pro budoucnost, ale zejména z důvodu jejich dalšího zhodnocování prostřednictvím
dokumentace a následného vědeckého zkoumání. Mezi muzejní dokumentací a vý-
181
Dokumentace sbírkových předmětů (Markéta Haničáková)
zkumem se nedá stanovit zcela přesná hranice. Dokumentace je předpokladem a východiskem
výzkumu a výsledky výzkumu zpětně ovlivňují dokumentaci. Z tohoto pohledu jde o
neustálý a nikdy nekončící poznávací cyklus. Jde o všestrannou vědeckou práci, která nekončí
pouze průzkumem výskytu sbírek ajejich popisem. Specificky muzejní dokumentace
a výzkum se od jiných forem dokumentace a výzkumu liší tím, žejejich pramenným informačním
východiskem je sbírkový předmět. Dokumentace a studium sbírek hudební povahy
využívá metody muzikologických disciplín stejně jako metody ostatních humanitních i přírodních
věd. Takovýto interdisciplinární vztah vyplývá z charakteru sbírkového fondu, ve
kterém se kromě primárních sbírkových předmětů muzikologického výzkumu (hudebniny,
hudební nástroje, zvukové záznamy) nacházejí i předměty, které jsou zároveň předmětem
poznání obecné, výtvarné a literární historie, teatrologie, archivnictví apod. Sekundární
sbírkové předměty hudební povahy se nedají komplexně zdokumentovat a zkoumat bez
znalosti spřízněných společenskovědních oborů.
Hudebních sbírek v rámci muzejních institucí České republiky není mnoho, podobně
jako muzejních pracovníků s muzikologickou specializací. Dalším úskalím je nedostatek
publikovaných odborných katalogů sbírkových fondů hudební povahy - zejména hudebních
nástrojů i hudebnin (historických notových sbírek). Podobně také chybějí faksimilová
vydání nejvýznamnějších hudebních pramenů; ty jsou důležité jak z hlediska muzikologického
bádání, tak z hlediska ochrany originálů. Na realizaci takovýchto projektů však nebyly
vytvořeny vhodné finanční podmínky, republikové muzejní instituce jsou dlouhodobě podfinancované
a mají naprosto odlišné zázemí a možnosti - nejpalčivěji vyznívá srovnání s
kolegy ze západní Evropy. Naštěstí dnes existují elektronické formy publikování katalogů.
Mimo to muzejní instituce zaštiťují metodická a poradenská centra, která napomáhají šířit
oborově relevantní informace.
Aktuální úkoly výzkumu hudebních muzeí s ohledem na nejpalčivější problémy současnosti
je možné shrnout do několika bodů:
monografické zpracování konkrétních hudebních pramenů
speciální katalogy významných hudebních sbírek
faksimilová vydání významných hudebních pramenů
aktuální hudební produkce z tezaurovaných hudebních památek formou koncertů a
zvukových nahrávek
problémy konzervování a restaurování hudebních nástrojů
kritéria selekce předmětů dokumentujících hmotnou hudební kulturu současnosti
problémy prezentace hudby formou výstavy
vytvoření centralizované digitalizované databáze hudebních nástrojů, hudebnin a
zvukových nosičů všech hudebních muzeí v rámci ČR
182
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
Úkolem muzejní dokumentace je odborná evidence sbírkových předmětů, která předem
definovaným způsobem identifikuje předmět a zároveň shromáždí veškeré poznatky o jeho
původu, stavu a využití. Muzejní dokumentace dotváří sbírkový fond muzea. V České republice
je evidence sbírkových předmětů vedena v souladu se zákonem č. 122/2000 Sb. a
s vyhláškou č. 275/2000 Sb., jíž se výše uvedený zákon provádí.
8.2 Evidence sbírkových předmětů
Evidence sbírkových předmětů, vedená vlastníkem nebo správcem sbírky, je definována
zákonem č. 122/2000 Sb. Každý sbírkový předmět musí být jednoznačně identifikován,
aby byla vyloučena možnost záměny předmětů podobného vzhledu. Proto je nezbytné, aby
obsahovala veškeré potřebné náležitosti.
Evidenční záznam musí obsahovat:
1. název a stručný popis jednotlivých sbírkových předmětů popřípadě materiál, z něhož
jsou vyrobeny, rozměry, hmotnost, časové zařazení, datum získání, identifikaci autora
nebo výrobce a další identifikační znaky
2. označení území, z něhož sbírkové předměty pocházejí, je-li známo
3. způsob a okolnosti nabytí jednotlivých sbírkových předmětů (například sběr, dar,
dědictví, koupě)
4. stav sbírkových předmětů
5. evidenční čísla jednotlivých sbírkových předmětů
6. označení archiválií, jsou-li součástí sbírky.4 6 6
Rozlišujeme dvojici základních, formou, obsahem a účelem odlišných stupňů dokumen­
tace:
1. evidence 1. stupně - chronologická evidence
2. evidence 2. stupně - systematická evidence
Zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů české republiky. Břeclav: Moraviapress, 2000. MINISTERSTVO
KULTURY ČR. Metodický pokyn Ministerstva kultury České republiky, č. j.: 14.639/2002, k provádění
některých činností souvisejících s tvorbou sbírek, péčí o sbírky a vývozem sbírkových předmětů do zahraničí,
[vid. 2016-06-05] Dostupné z: <http://www-old.mkcr.cz/kulturni-dedictvi/muzea-galerie-a-ochrana-
moviteho-kulturniho-dedictvi/pravni-predpisy/default.htm>
183
Dokumentace sbírkových předmětů (Markéta Haničáková)
1. Evidence L stupně - chronologická evidence
Evidence I. stupně je základní majetkoprávní evidencí sbírkových předmětů, zařazených
do sbírky muzea. Jsou do ní zapisovány evidenční záznamy nově získaných přírůstků do
sbírky v pořadí, v jakém je muzeum získalo, tedy chronologicky. Evidenční číslo - tzv.
přírůstkové číslo je zpravidla tvořeno pořadovým číslem přírůstku v daném roce, lomítkem
a číslem označujícím rok, ve kterém byl přírůstek získán. Dokladuje převzetí předmětů
do správy organizace. Pokud nejsou sbírkové předměty v ní vedené zapsány do systematické
evidence, slouží jako podklad pro inventarizaci sbírek. „Tady dochází ke změně oproti
dosavadním zvyklostem, kdy majetkoprávní evidencí byla evidence systematická; k této
změně muselo dojít na základě toho, že sbírkové předměty zapsané do 12. 5. 2000 v chronologické
evidenci není třeba povinně evidovat v evidenci systematické."4 6 7
Chronologickou evidenci vedou muzea v tzv. přírůstkové knize. Přírůstková kníhaje
svázaná, má číslované strany, přičemž počet stran je v knize zaznamenán, a tento údaj je
stvrzen razítkem muzea.
Pokud muzeum vede záznamy chronologické evidence také v počítačové databázi, j edná
se pouze o pomocnou evidenci, nikoliv o závazný doklad. V chronologické evidenci nelze
jednotlivé záznamy libovolně rušit, je nepřípustné v ní škrtat či měnit údaje. Možné je
pouze doplňovat, a to za předpokladu, že všechny dříve zapsané údaje zůstávají zachovány.
Chronologická evidence obsahuje základní identifikační údaje o předmětu a údaje ekonomicko-právního
charakteru. Informace zaspané do přírůstkové knihy obsahují tyto základní
údaje:
přírůstkové číslo
počet kusů předmětů
datum nabytí předmětu
název předmětu
datace předmětu
lokalita, ze které byl předmět získaný
poslední majitel
způsob akvizice
4 6 7
ŽALMAN, Jiří a kol. Příručka múzejníkova I. Tvorba, evidence, inventarizace a bezpečnost sbírek v muzeích
a galeriích. Praha: Asociace muzeí a galerií České republiky, 2002, s. 31.
184
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
jméno kurátora, který předmět získal
kupní cena (pokud byl předmět získán koupí)
místo uložení v depozitáři
Přírůstková kniha obsahuje informace osobního charakteru a z důvodu ochrany osobních
údajů zpravidla není badatelům přístupná.
2. Evidence II. stupně - systematická evidence
Evidence II. stupněje výrazem a výsledkem odborného zpracování sbírky ajednotlivých
sbírkových předmětů. Jejím cílem je potvrdit rozhodnutí o zařazení předmětu do sbírky a
trvale jej uchovat, a to na základě dalšího odborného posouzení. Toto odborné zpracování
se nazývá také katalogizací. S použitím evidenčního záznamu z chronologické evidence je
v rámci systematické evidence pořízen nový evidenční záznam, který je zpravidla doplněn
o další údaje o předmětu; ty jsou získány jeho odborným posouzením a zhodnocením. Jde
o tyto údaje:
inventární číslo (kterým j e při katalogizaci a zařazení do příslušného fondu předmět
nově označen)
přírůstkové číslo
počet kusů
skupina
podskupina
název předmětu
způsob nabytí
lokalita, v níž byl předmět vyroben či odkud pochází
uložení předmětu (umístění v depozitáři/regálu/skříni)
detailní popis předmětu
datace předmětu
název titulu
autorské určení
materiál
185
Dokumentace sbírkových předmětů (Markéta Haničáková)
rozměry
datum nabytí (zaznamenání v chronologické evidenci a přidělení přírůstkového
čísla)
datum určení (datum katalogizace předmětu)
určil (jméno kurátora, který předmět odborně zpracoval, tj. katalogizoval)
fotodokumentace předmětu
Speciálně hudební památky typu hudebnin musí navíc obsahovat:
typ pramene (rukopis/opis/tisk)
titulní list: název skladby, druh skladby, opusové číslo, tónina, jednotlivé části
skladby (pouze u cyklických, tj. vícedílných skladeb), obsazení skladby, edice, číslo vydání,
vodoznak, věnování, další identifikační údaje z titulního listu (například datum a
místo provedení apod.).
materiál a provedení (rozměry předmětu a jeho jednotlivých částí, druh vazby, barva,
ozdoby, iluminace)
obsazení skladby
popis skladby a anotace (zejména libreta či textu skladby)
notový incipit skladby a j ej ích j ednotlivých částí
textový incipit (pokud jde o vokálni skladbu)
vlastnické údaj e a poznámky v prameni
odkazy na literaturu
Sbírkový předmět je pak v rámci systematické evidence zařazen do některé z již vytvořených
systematických skupin sbírkových předmětů. „Zákon neukládá povinnost rozšiřovat
evidenční zápis v systematické evidenci oproti evidenčnímu zápisu v chronologické evidenci
- s výjimkou doplnění inventárního čísla. Protože však systematická evidence je odrazem
odborné správy sbírek, doplnění se předpokládá. Zákon také neukládá povinnost pořizovat
k evidenčním záznamům obrazovou dokumentaci. Jedná se však o jeden z nej lepších
způsobů identifikace sbírkových předmětů. Údaje o každém sbírkovém předmětu je
nutno uchovávat a doplňovat. Přidělení evidenčního čísla inventárního není důvodem k
186
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
odstranění čísla přírůstkového." Předmět musí být evidenčním číslem označen tak, aby toto
číslo nebylo snadno odstranitelné, ale zároveň tak, aby předmět nebyl znehodnocen.468
Obecně platí, že čím je katalogizační záznam obsáhlejší, úplnější a přesnější, tím je katalogizace
kvalitnější. Metodika katalogizace muzejních sbírek nepředepisuje hloubku obsahu
záznamů. Koneckonců to ani není možné předepisovat, protože různé předměty z různých
časových období a oblastí, získané za různých okolností, podmiňují různé možnosti
jejich poznávání. Problémem katalogizace sbírek hudební povahy je jejich specifičnost
vzhedem ke sbírkovým předmětům jiných oborů. Tuto specifičnost jednotné katalogizační
systémy nezohledňují. Například významným identifikačním znakem hudebních pramenů
je notový incipit zapsaných hudebních děl. Záleží tedy čistě na kurátorech sbírky, zda sbírkové
předměty hudební povahy pečlivě zkatalogizují dle navržených hudebních metodik,
anebo budou volit jednodušší cestu běžných metodik katalogizace muzejních sbírek, v
nichž tyto specifické údaje chybějí.
8.3 Centrální evidence sbírek - CES
Aktuálně platný muzejní zákon (Zákon č. 122/2000 Sb.) mimo jiné zavádí Centrální
evidenci sbírek vedenou Ministerstvem kultury. CES je seznam sbírek, které jsou spravovány
podle výše uvedeného zákona; je přístupný veřejnosti. Avšak údaje o vlastníkovi
sbírky a místě uložení sbírky, pokud jím není Česká republika nebo územní samosprávný
celek, lze sdělit pouze se souhlasem vlastníka sbírky. Povinnost požádat o zápis sbírky do
CES mají ze zákona správci sbírek ve vlastnictví státu, krajů a obcí - tedy muzea a galerie.
Mohou do ní být však zapsány i sbírky jiných fyzických či právnických osob, a to na základě
jejich dobrovolné žádosti. Podmínkou je, že sbírka se trvale nachází na území České
republiky a obsahuje nejméně 5 sbírkových předmětů. Žádost o zapsání sbírky do CES
podává vlastník na tiskopisu, jehož vzor je uveden ve vyhlášce č. 275/2000 Sb. Muzeum
nebo galerie mohou zapsat do CES jednu nebo více sbírek. Nejčastěji má jedno muzeum či
galerie zapsánu jednu sbírku. Vzhledem k tomu, že sbírky pak obsahují velké množství
sbírkových předmětů, jsou na základě vztahů mezi předměty členěny na tzv. podsbírky
(nejčastějším kritériem pro jejich rozdělení je oborové hledisko - například etnografická,
zoologická, archeologická podsbírka ad.).
V § 6 zákona č. 122/2000 Sb. jsou stanoveny údaje, které se zapisují do centrální
evidence: a) název sbírky, b) popis sbírky (její charakteristika, obor, který dokumentuje,
území, z něhož jsou převážně jednotlivé sbírkové předměty získávány, časové období a
charakteristické druhy sbírkových předmětů), c) seznam sbírkových předmětů nebo výčet
evidenčních čísel jednotlivých sbírkových předmětů (ke dni zápisu do CES), d) místo, kde
je sbírka uložena, e) vlastník sbírky (ČR, příslušný územní samosprávný celek, nebojméno,
4 6 8
ŽALMAN, Jiří a kol. Příručka múzejníkova I. Tvorba, evidence, inventarizace a bezpečnost sbírek v
muzeích a galeriích. Praha: Asociace muzeí a galerií České republiky, 2002, s. 32—33.
187
Dokumentace sbírkových předmětů (Markéta Haničáková)
příjmení a místo trvalého pobytu fyzické osoby, a jedná-li se o občana České republiky, i
jeho rodné číslo, nebo název a sídlo právnické osoby, včetně organizační složky na území
ČR, patřící právnické osobě se sídlem v zahraničí, a identifikační číslo osoby), f) správce
sbírky, g) evidenční číslo sbírky přidělené ministerstvem, e) datum, kdy byla sbírka do CES
zapsána. Jsou-li součástí sbírky archiválie, je potřeba tuto skutečnost vyznačit v centrální
evidenci. Vlastník sbírky, který požádal o zápis do CES, nesmí v období od podání žádosti
do dne obdržení osvědčení o provedení zápisu nebo obdržení rozhodnutí o zamítnutí žádosti
nebo o zastavení řízení provádět úkony, které by měly za následek změnu údajů obsažených
pod písmeny a) až d). Veškeré údaje potřebné pro zápis dodávají CES jednotlivá
muzea.
Pokud dojde ke změně výše uvedených údajů - sub a), b), d), e) a f) -, je vlastník sbírky
povinen podat ministerstvu písemný návrh na změnu zápisu v CES do 15 dnů ode dne, kdy
ke změně došlo. Pokud má dojít ke změně údaje uvedeného sub c), je vlastník sbírky povinen
podat ministerstvu písemný návrh na změnu údajů v CES před tím, než ke změně doj de.
Ministerstvo posoudí úplnost a správnost údajů zapsaných v seznamu sbírkových předmětů
anebo opodstatněnost vyřazení sbírkového předmětu ze seznamu. Pro změny zápisu v CES
má stanoveno Ministerstvo kultury lhůty. Nezbytnou součástí CES jsou také fotografie zařazených
sbírkových předmětů, které musejí muzea dodat pro zařazení do evidence. Problematiku
související s doplněním obrazových údajů v CES upravuje Metodický pokyn
Ministerstva kultury k evidenci a inventarizaci sbírkových předmětů a k doplnění obrazových
údajů pro charakteristiku sbírky v CES a ke změně zákona č. 1222/2000 Sb., zákonem
č. 303/2013 Sb., č. j.: M K 16688/2014 OMG. Je přesně stanoven počet fotografií opatřených
názvem a stručným popisem, který jsou muzea povinna dodat k jejich sbírkám.4 6 9
8.4 Mezinárodní sdružení hudebních knihoven, archivů a dokumentačních
středisek (IAML)
Předpoklady specializovaného oborového vymezení a vyhranění hudebně knihovnické
a hudebně dokumentační práce sahají hluboko do minulého století. Slibný vývoj byl přerušen
druhou světovou válkou, nicméně už v roce 1951 dochází v Paříži k založení IAML Mezinárodního
sdružení hudebních knihoven, archivů a dokumentačních středisek (International
Association of Music Libraries, Archives and Documentation Centres). Organizace
zastřešuje rozmanité instituce, které shromažďují, uchovávají, zpracovávají a zpřístupňují
hudební dokumenty všeho druhu, ať už jako samostatné instituce, anebo častěji
jen jako jejich části, tj. specializovaná hudební pracoviště, nejčastěji nazývaná hudební oddělení.
Jde především o knihovny v obecném slova smyslu, jejichž součástí zpravidla bývají
hudební oddělení. V takovém případě rozlišujeme hudební oddělení veřejných a vědeckých
knihoven, dále pak knihovny nebo archivy v hudebně vzdělávacích institucích,
konzervatořích a akademiích. Avšak hudební dokumenty vlastní také muzea a archivy
4 6 9
Zákon č. 122/2000 Sb., o ochraně sbírek muzejní povahy a o změně některých dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů. In: Sbírka zákonů České republiky. Břeclav: Moraviapress, 2000.
188
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
obecně, rovněž archivy rozhlasových stanic a hudebně interpretačních těles, nejčastěji orchestrů,
a pak samozřejmě specializovaná hudebně dokumentační a informační střediska.
S problematikou hudebních dokumentuje spojena existence a činnost nakladatelských podniků.
Spolu s ní se v rámci IAML pamatuje i na dílčí oblast edic přímých, zejména historických
hudebních pramenů.
Naznačená typologie se zákonitě promítá do struktury odborných komisí a pracovních
skupin IAML. Taje ovšem nutně dána nejen zmíněnou institucionální typologií, ale i jednotlivými
oblastmi hudebněknihovnické a hudebnědokumentační práce spojené s různými
druhy hudebních dokumentů. Dílčí orgány IAML se zabývají problematikou tradičních i
netradičních hudebních dokumentů, jejich katalogizací, návazným bibliografickým zpracováním
a jejich využíváním v samotné knihovnické praxi, zejména ve službách poskytovaných
jak odborné, tak širší veřejnosti.
Institucionálně i pracovně typologické hledisko musí mít a také má společného jmenovatele,
jímž je dána celková koncepce IAML, projevující se v poslání a hlavních snahách
tohoto sdružení. Předně se jedná o úsilí o spolupráci hudebních knihoven a dalších hudebnědokumentačních
institucí na mezinárodní úrovni, především v oblasti konkrétních postupů
při práci s hudebními dokumenty a jejich využívání, včetně jejich metodického sjednocování.
Tyto snahy zahrnují i dostupnost a ochranu hudebních dokumentů jak publikovaných,
tak dosud nepublikovaných, archivovaných či charakteru pramenného, a samozřejmě
výměnu široké škály souvisejících informací. V neposlední řadě sem patří i péče o
odbornou výchovu a vzdělávání na tomto poli včetně snah o společensky i ekonomicky
efektivní porozumění důležitosti hudebních knihoven a spřízněných institucí.
Osou soupisových pramenných aktivit bibliografického charakteru realizovaných IAML
v celosvětovém měřítku jsou tzv. R-projekty, zaměřené na čtyři hlavní druhy hudebních
dokumentů. Vznikaly a začaly rozvíjet svou činnost postupně v tomto pořadí: RISM (Mezinárodní
soupis hudebních pramenů, 1952), RILM (Mezinárodní soupis literatury o hudbě,
1966), RldFM (Mezinárodní soupis hudební ikonografie, 1971), RIPM (Mezinárodní soupis
hudebních periodik, 1980). V povědomí odborné veřejnosti jsou zakotveny jako nepostradatelné
komponenty muzikologického výzkumu.
Aby bylo celkové úsilí IAML i jeho specializované snahy náležitě a účinně petrifikovány,
vydává sdružení čtvrtletní periodikum Fontes artis musicae jako zásadní zdroj informací
svého druhu. Poskytuje informace o IAML jako celku i o konkrétním dění v jeho
rámci. Jeho hlavní náplní jsou rozsáhlé odborné studie a stati někdy až monografického
charakteru, týkající se problematiky soupisových aktivit, vytipovaných konkrétních hudebních
sbírek a celků, zvláště v podobě katalogů, bibliografií a vůbec soupisů v oblasti hudby,
zprávy o aktuálním dění, zejména z výročních akcí IAML, dále recenze publikací, personálie
a další materiály.
189
Dokumentace sbírkových předmětů (Markéta Haničáková)
IAML směřuje k celosvětovému pokrytí. Těžiště členské základny spočívá v zemích
Evropy a Severní Ameriky. Dohřeje zastoupeno v Austrálii, na Novém Zélandu a v Japonsku,
méně, ač s rostoucím zájmem, v jiných částech Asie, v Latinské Americe a Africe. Ve
většině členských zemí jsou ustaveny národní skupiny IAML, zabývající se problematikou
hudebněknihovnické a hudebnědokumentační práce v rámci toho kterého státu coby kompetentní
koordinační orgány na národní úrovni.
v
8.5 Česká národní skupina IAML
Česká národní skupina Mezinárodního sdružení hudebních knihoven, archivů a dokumentačních
středisek je mezinárodní nevládní organizací pod patronací UNESCO. Zkrácený
název zní: Česká národní skupina IAML. Organizace IAML byla založena roku 1951,
Česká skupina až roku 1971, bezprostřední a faktická spolupráce s IAML se ovšem odehrávala
už od roku 1956, kdy započala a dále se pak úspěšně rozvij ela oboustranně efektivní
a pro nás přímo reprezentativní mezinárodní spolupráce na poli jednoho z nej důležitějších
soupisových projektů IAML, jímž je RISM. Zde patříme k předním, kmenovým spolupracovníkům
v rozsahu více jak půlstoleté působnosti. Na to poměrně brzy, ve druhé polovině
šedesátých let 20. století, navázala spolupráce s dalším soupisovým projektem - RILM. Již
v osmdesátých letech se v rámci IAML začala prosazovat a posléze i trvale uplatňovat kvalitní
informovanost o naší aktivní účasti. Důležitým a pro další vývoj určujícím mezníkem
a stimulem j ak české spolupráce s IAML, tak odborných aktivit tohoto druhu v podmínkách
České republiky se stala mezinárodní výroční konference IAML uspořádaná v srpnu 1991
v Praze.
Členy české skupiny jsou hudební knihovny, knihovny s hudebním oddělením, muzea,
archivy a hudebně dokumentační centra. Posuzujeme-li činnost České národní skupiny
IAML na pozadí struktury a cílů IAML, vidíme, že je zaměřena především na konkrétní
pracovní postupy týkající se soupisových projektů, z nich pak především na poli přímých
hudebních pramenů historického charakteru (RISM), dále v oblasti literatury o hudbě
(RILM), hudebních periodik v rozmezí let 1800 až 1950 (RIPM) a hudební ikonografie
(RldTM). V období posledních zhruba dvaceti let na sebe stále výrazněji upozorňuje aktivita
veřejných hudebních knihoven, řeší se legislativní problematiky, zvláště s ohledem na
využívání zvukových dokumentů ve službách knihoven, digitalizaci atd. O odborných tématech
se hovoří na výročních zasedáních, jakož i na seminářích a dílčích, specializovaných
pracovních setkáních, uskutečňovaných z iniciativy České národní skupiny IAML s
cílem řešit aktuální konkrétní otázky. Další informace naleznete na www.iaml.info.
8.6 RISM - Mezinárodní databáze hudebních pramenů
Obsahuje okolo 700 000 záznamů o rukopisných hudebních pramenech, které jsou uloženy
ve stovkách světových knihoven a archivů. Na zpracování dle požadovaných vědeckých
pravidel se podílí 30 národních redakcí. Nynější volné zpřístupnění nabízí vědecké i
interpretační obci přístup k informacím o hudebních pramenech, které jsou často vůbec
190
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
poprvé zpracovány a zveřejněny, a tím dostávají šanci nového vydání a hudebního provo­
zování.
Katalogizační záznamy obsahují základní údaje o autorech hudby, titulu, obsazení a související
literatuře. Tyto jsou doplněny podrobným popisem rukopisu včetně identifikace
opisovačů a původu rukopisu, a údaji o době jeho vzniku. Každý záznam obsahuje i hudební
incipit, tj. začátek hlasu notového záznamu. Rešerše lze dělat zadáním mnoha vyhledávacích
kritérií.
Národní knihovna ČR je v pracích na projektu RISM již mnoho let známá jako jedna z
dobře spolupracujících národních redakcí. V současné době se soupis pramenů uložených
v České republice rozšířil díky projektu „Budování databáze rukopisných a tištěných hudebních
pramenů uložených ve sbírkách na území Čech a Moravy", finančně dotovanému
Ministerstvem kultury ČR.
8.7 RILM - Mezinárodní databáze hudební literatury
RILM je nej významnější m a nejrozsáhlejším bibliografickým zdrojem zaměřeným na
odbornou literaturu o hudbě. Databázi vytváří Répertoire international de littérature musical
(RILM) se sídlem v New Yorku na základě spolupráce s cca 60 národními redakcemi
RILM. Neustále doplňovaná bibliografie obsahuje záznamy o odborné literatuře napsané v
bezmála 200 jazyků. Záznamy zahrnují titul v originálním jazyce publikace, jeho překlad
do angličtiny, kompletní bibliografické údaje, abstrakt v angličtině a podrobné rejstříky.
Bibliografie je od roku 1967 vydávána v knižní podobě, v současnosti je vedle tištěných
svazků vydávaných s roční frekvencí zpřístupňována ve formě CD-ROM a online.
Databáze pokrývá odbornou muzikologickou literaturu všech typů, tj. časopisecké
články, knihy, bibliografie, katalogy, sborníky z konferencí, festschrifty, diskografie, disertace,
filmy a videa, recenze koncertů a nahrávek; průvodní texty k nahrávkám či skripta
a jiné pedagogické pomůcky jsou evidovány pouze v případě, že mají vědecký či dokumentační
význam. Evidovány jsou především práce z oblasti muzikologie, hudební historiografie,
etnomuzikologie, organologie, hudebního knihovnictví, provozovací praxe, teorie
a dějin notace, hudební teorie a analýzy, hudební pedagogiky, liturgie, tance, kritiky,
muzikoterapie a mnohé další, včetně interdisciplinárních; řada záznamů obsahuje odkazy
na plné texty dostupné v databázích Academie Search Premiér a MasterFILE Premiér. Rozsah
databáze je téměř 400 000 záznamů, od roku 1969 do současnosti je roční nárůst cca
30 000 záznamů; databáze je aktualizována s měsíční frekvencí.
8.8 RIPM - Mezinárodní databáze hudebních časopisů
RIPM (Répertoire international de la presse musicale) je mezinárodní bibliografická databáze
zaměřující se na hudební časopisy vydávané v rozmezí let 1800-1950. Cílem RIPM
191
Dokumentace sbírkových předmětů (Markéta Haničáková)
je indexovat a anotovat kompletní ročníky hudebních periodik a evidovat nejen články, ale
též recenze, drobné zprávy, anonce, ilustrace či reklamu. Elektronická databáze obsahuje
více než 500 000 záznamů, dalším výstupem RIPM jsou monografické knižní svazky věnované
jednotlivým časopiseckým titulům a vycházející vždy jako chronologicky uspořádaný
katalog s rejstříky.
RIPM patří k zásadním bibliografickým projektům podporovaným IAML. RIPM byl,
coby nej mladší z „R-projektů", založen roku 1980. Mezinárodní redakce RIPM sídlí v USA
(Baltimore, Maryland) a spolupracuje s editory z patnácti zemí. Česká republika se ke spolupráci
s RIPM připojila v roce 2002, koordinaci projektu zajišťuje Ustav hudební vědy
Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Databáze pokrývá historická hudební periodika z rozmezí let cca 1800-1950; evidovány
jsou články, recenze, zprávy, drobné zprávy a oznámení, ilustrace i reklama; výhledově
mají být anotace propojeny s digitalizovanými obrazy, poskytujícími plné texty článků.
Rozsah databáze je přes 500 000 záznamů, zahrnuje období cca 1800-1950, roční nárůst
činí cca 20 000 záznamů, databáze je aktualizována s půlroční frekvencí.
KORESPONDENČNÍ ÚKOL
Popište tzv. R-projekty a objasněte, k čemu slouží a jaké konkrétní prameny v hudbě ma­
pují?
SHRNUTI KAPITOLY
Prostudováním kapitoly jsme se seznámili se základní terminologií týkající se evidence
sbírkových předmětů v muzejní instituci. Dostalo se nám také návodu, jak co nejpřesněji
katalogizovat hudební památky, konkrétně hudebniny. Dále bylo nastíněno, jaké organizace
se podílejí na digitalizaci hudebních pramenů, a blíže jsme poznali fungování organizace
IAML, její českou národní skupinu IAML a také tzv. „R-projekty".
192
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
193
LITERATURA
ARNOLD-FOSTER, Kate - Hélěne La RUE. Museums of Music: a review of musical
collections in the United Kingdom. HMSO, 1993.
BARCLAY, Robert L. (ed.). Anatomy of an Exhibition: The Look of Music. Ottawa: International
Institute for Conservation-Canadian Group, 1983.
BOŽENEK, Karel - Karel STEĽSIMETZ - Jan MAZUREK. Hudba v rakouském/českém
Slezsku v minulosti i přítomnosti. Ostrava: Ostravská univerzita, 2018. (Zde jsou publikovány
reprinty několika Boženkových muzeologických studií.)
[BOŽENEK, Karel]. Hudební muzeum. In: Jiří Fukač - Petr Macek - Jiří Vysloužil
(edd.). Slovník české hudební kultury. Praha: Editio Supraphon, 1997, s. 320-321.
BOŽENEK, Karel. Hudebně historiografická práce v muzeu. Časopis Slezského muzea,
série B, 1972, roč. 21, č. 1, s. 23-38.
ČÍŽEK, Bohuslav - Jana FOJTÍKOVÁ - Markéta HALLOVÁ - Olga MOJŽÍŠOVÁ Milan
STLOUKAL - Jarmila TAUEROVÁ. Muzeum české hudby, historie a sbírky.
Praha: Národní muzeum, 1999.
HELFERT, Vladimír. Hudební archiv zemského musea v Brně. Časopis Moravského
musea 1927, roč. 51, s. 369. (Přetištěno in: HELFERT, Vladimír. O české hudbě. Praha:
Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1957, s. 22-34.)
HELFERT, Vladimír. Státní hudebně-historický ústav. Praha: Umělecká beseda, 1945.
KALINAYOVÁ-BARTOVÁ, Jana. Úvod do hudobnej muzeológie. Bratislava: K H V FiF
UK, 2010.
KELLER, Jindřich. Katalogizace hudebních nástrojů v nespecializovaných muzeích. Muzejní
a vlastivědná práce 191A, roč. 12, č. 4, s. 209-226.
MALÝ, Miloslav. Music Museum: Conception and Definition. Muzeologické sešity 1972,
roč. 4, s. 45-58.
MEYER, Andreas (ed.). Musikaustellungen: Intention, Realisierung, Interpretation. Hildesheim:
Georg Olms, 2018.
RACEK, Jan. Organisace a vědecké poslání moderního hudebního archivu. Brno: Zemské
museum, 1937.
SADIE, Julie Anne - Stanley SADIE. Calling on the Composer: A Guide to European
Composer Houses and Museums. New Haven - London: Yale University Press, 2005.
194
Miloš Zapletal, Markéta Haničáková - Úvod do hudební muzeologie
SEHNAL, Jiří. K dokůmenatci hudební současnosti v muzeích. Muzeologické sešity 1974,
roč. 5, s. 5-11.
SEHNAL, Jiří - Jiří BELIS. Směrnice pro dokumentaci varhan v českých zemích. Brno:
Česká hudební společnost, 1986.
STEIN, Ingeborg. Exhibition item music: The conception and realisation of a music
museum. In: Beiträge zur musikalischen QuellenforschungIV. Bad Köstritz: Forschungsund
Gedenkstätte Heinrich-Schütz-Haus, 1998, s. 123-147.
STRÁNSKÝ, Zbyněk Zbyslav. Hudba v regionálních muzeích. Zprávy Muzea Vyškovská
1969, č. 78, s. 26-32.
195
Název: Úvod do hudební muzeologieÚvod do hudební muzeologie
Autor: Mgr. Bc. Miloš Zapletal, Ph.D.
Mgr. Markéta Haničáková, Ph.D.
Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě
Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě
Určeno: studentům SU FPF Opava
Počet stran: Klikněte sem a zadejte text.
Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.