B 2020

Migotanie przeszłości. Prace z historii sztuki i historii historiografii (głównie) Śląska

CZECHOWICZ, Boguslaw

Základní údaje

Originální název

Migotanie przeszłości. Prace z historii sztuki i historii historiografii (głównie) Śląska

Název česky

Záblesky minulosti. Práce z dějin umění a dějin historiografie (hlavně) Slezska

Název anglicky

The Flickering of the past. Works of the history of art and historiography of (not only) Silesia

Autoři

CZECHOWICZ, Boguslaw (616 Polsko, garant, domácí)

Vydání

1. vyd. Wrocław, 220 s. mimo edice, 2020

Nakladatel

Liberum Verbum

Další údaje

Jazyk

polština

Typ výsledku

Odborná kniha

Obor

60101 History

Utajení

není předmětem státního či obchodního tajemství

Forma vydání

tištěná verze "print"

Kód RIV

RIV/47813059:19240/20:A0000722

Organizační jednotka

Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě

ISBN

978-83-66358-37-9

Klíčová slova česky

Slezsko: historiografie: regionální identita: reprezentace moci: kastelologie: monasterologie

Klíčová slova anglicky

Silesia: historiography: regional identity: representation of power: castellology: monasterology

Příznaky

Recenzováno
Změněno: 19. 4. 2021 20:45, prof. PhDr. Boguslaw Czechowicz, Dr.

Anotace

V originále

Książka jest zbiorem studiów i przyczynków podzielonym na dwie części. Pierwszą rozpoczyna syntetyczne przedstawienie mecenatu artystycznego na późnośredniowiecznym Śląsku. Jego efekty stały się około 1500 roku fundamentem kulturowej tożsamości regionu, czeskiego kraju koronnego, który w XV wieku był zdolny konkurować z Królestwem Czeskim i lansować własną wizję przyszłości państwa czeskiego. Kolejny rozdział to próba nowej interpretacji posągu na fasadzie katedry we Wrocławiu. Jest to kryptoportret cesarza Karola IV, który identyfikuje się tu ze św. Wacławem. Znajduje to uzasadnienie także w tym, ze cesarz sam pisał o podwójnej twarzy władcy, twarzy duchowej i cielesnej. Trzeci rozdział wyjaśnia popularność we Wrocławiu około 1460 roku wyobrażeń sw. Hieronima (katedra, kościół farny św. Elżbiety). Jest to zdaniem autora przejaw czci dla obecnego w mieście legata papieskiego, arcybiskupa Krety Hieronima Lando. Jego pobyt był m.in. gwarancją bezpieczeństwa dla miasta, które odmawiało uznania prawowitości elekcji króla Jerzego. Dalszy rozdział to ukazanie osobliwej wieży biskupiego zamku w Otmuchowie z około 1530 roku w kontekście podobnych czeskich i morawskich realizacji. Ostatni tekst w tej części poświęcony jest sytuacji czeskich i morawskich klasztorów po rewolucji husyckiej i jako taki pokazuje kontekst dla sytuacji śląskich zgromadzeń zakonnych w dobie reformacji luterańskiej, dotąd przez badaczy ignorowany. Skutkuje to niezrozumieniem procesów zachodzących nad Odrą po 1520 roku, procesów, które – jak się okazuje – są mocno osadzone w tradycji innych ziem czeskich. Druga część dotyczy realiów dyskursu naukowego i historiografii. Otwiera ją krótkie opracowanie próbujące osadzić w kontekście epoki oświecenia twórczość „Herodota Ziemi Kłodzkiej”, księdza Josepha Köglera, czynnego na przełomie XVIII i XIX wieku. Dalszy rozdział to polemiczna reakcja na odartą z szacunku do nauki i naukowców „szarżę” warszawskiego badacza, próbującego na nowo zdefiniować charakter śląskiej architektury gotyckiej do roku 1420, ściślej – wielkich i dużych kościołów. Po tym następuje obszerne opracowanie próbujące zmapować mechanizmy rządzące przeinaczaniem obrazu historii Śląska obecnie, ale przede wszystkim w latach tuż po drugiej wojnie światowej. Ukazuje przede wszystkim proces koncypowania i przygotowywania monumentalnej, wielotomowej „Historii Śląska” pisanej pod egidą Ewy i Karola Maleczyńskich. Dzieło to nie bez powodu uważane jest za marksistowskie. Powstało jednak na podstawie interesujących dyskusji, zwłaszcza z badaczami czeskimi. Mimo usiłowań, nie wyzbyło się nacjonalistyczno-polonocentrycznego charakteru i jako takie wciąż kształtuje mentalno–intelektualny horyzont poznawczy wielu autorów piszących o przeszłości Śląska. Skutkuje to jej niezrozumieniem, a produktem ubocznym tego jest wręcz bajkopisarstwo udające naukę. Do opracowania tego nawiązuje następne, poświęcone „papierowym wojnom historyków”. Szczególnie po drugiej wojnie, ale i dziś, nie tylko sięgają oni po wojenną czy wojskową retorykę, ale – zamiast dyskutować – walczą ze sobą. W starcach tych z pewnością przegrywa sama historia jako nauka. Książkę zamyka studium – rodzaj recenzji monumentalnego dzieła czeskich badaczy „Wielkie dzieje Korony Czeskiej”, którego wiele tomów bardzo powierzchownie odnosi się do dziejów całego państwa czeskiego, takiego, jakim w danym okresie było. Co więcej, niektóre tomy wciąż trzymają się ram terytorialnych współczesnej nam Republiki Czeskiej, dając obraz z gruntu fałszywy. Widać to szczególnie wtedy, gdy śledzi się na kartach tego opracowania wątki śląskie.

Česky

Kniha je souborem studií a příspěvků rozdělených do dvou hlavních částí. V první části začíná syntetickým pojednáním o uměleckém mecenátu v pozdně středověkém Slezsku. Jeho výsledky se staly kolem roku 1500 základem kulturní identity regionu – české korunní země, která v 15. století byla schopna konkurovat Českému království a prosazovat vlastní názor na budoucnost českého státu. Poté následuje interpretace sochy, umístěné v předsíni katedrály ve Vratislavi a tradičně považované za zobrazení sv. Václava. Jedná se v podstatě o kryptoportrét císaře Karla IV. Vladař se zde identifikuje se sv. Václavem, což je zdůvodněno také jeho vlastními prohlášeními – mimo jiné Karel IV. psal o dvojí tváři panovníka. Další příspěvek se osvětluje zobrazení sv. Jeronýma ve Vratislavi (katedrála, farní kostel sv. Alžběty) v období, kdy město odmítalo uznat krále Jiřího Poděbradského. Autor řádků předpokládá, že se jedná o poctu papežskému legátovi, který zde působil, arcibiskupovi Hieronymovi Landovi. Následující studie se snaží prezentovat věž biskupského hradu v Otmuchově v kontextu české a moravské hradní architektury, kde se vyskytují věže se zaoblenými rohy. Další text se věnuje situaci českých a moravských klášterů po husitské revoluci. Cílem uvedeného přehledu je vyjasnit kontext situace ve Slezsku v období luterské reformace, v literatuře dosud ignorovaný, což zpravidla vedlo k nepochopení průběhu reformace ve Slezsku vůbec. Druhá část knihy je věnovaná dějinám historiografie. Začíná stručnějším pokusem představit dílo kněze Josepha Köglera, v kontextu doby, v níž žil, tj. ve věku osvícenství. Připomíná se zde, že skromný farář a skvělý historik dokonale odpovídal nařízením pruských státních orgánů, které se programově snažily vzbudit zájem o mikrohistorii. Další studie je ryze polemická a je reakcí na vědecký „náboj“ mladého badatele z Varšavy, jenž se pokusil předefinovat zjev slezské gotické architektury (do roku 1420); přesněji – architekturu městských a klášterních kostelů. Následující rozsáhlá studie se vztahuje k mechanismům, které vedou ke zkreslení obrazu slezské minulosti, a to zejména v polské historiografii po druhé světové válce. Představuje především proces tvůrčí cesty k dosažení velké a mnohosvazkové syntézy dějiny Slezska, připravené vratislavským vědeckým centrem od konce 40. let 20. století pod vedením Karola a Ewy Maleczyńských. Toto dílo je obecně a ne bezdůvodně považované za marxistické. Vzešlo však na základě velmi zajímavých diskuzí s převážně českými vědci, které se vedly v 50. letech 20. století. Samotná syntéza, publikovaná v příštích třiceti letech ovšem nekonsolidovala jen marxistický model dějin, ale také (nebo dokonce především) nacionálně-polonocentrický pohled. I ona dosud ovlivňuje současnou historickou tvorbu a vytváří mentálně-intelektuální vyježděné koleje, od nichž se ani mladší generace jen stěží osvobodí. Tak se zrodila a udržuje jakási liturgie historiografické polopravdy Na tuto studii pak navazuje výklad věnovaný zvláště poválečným vědeckým diskuzím a sporům polských historiků. Knihu uzavírá kritická úvahu o pozoruhodné řadě Velkých dějin zemí Koruny české, v níž se poukazuje na problém nemožného překonávání slezského schématu (tedy celého Slezska!), jako území náležejícímu čtyři století České koruně. Ani v 21. století nezmizely hraniční bariéry v hlavách badatelů, zmizely jen skutečné státní hranice. Jejich překonávání dosud probíhá a bohužel tento proces je příliš pomalý, což ve vědeckých případech a u většiny badatelů je naprostým zklamáním.