V originále
Psí víno uvádí debatu o environmentální poezii, kterou iniciovalo uskupení Přírodnílyrika.cz. Téma navázání na tradici čtení/psaní přírodní lyriky otevírá v době, kdy mluvíme o antropocénu, ve chvíli, kdy klima je předmětem celoplanetárních debat, kdy vzniká žánr environmentální literatury, a přesto výzva způsobila na tuzemské literární scéně rozruch. Předmětem komentářů se tak neočekávaně nestalo životní prostředí, ekologický žal, citlivost či nové čtení, nýbrž bránění pozic volné lyriky. Jde opravdu o tak různá východiska tvorby? Nejde jen o nepochopení situace? Je česká scéna příliš konzervativní? Je přírodní lyrika k ničemu? Cítí mladí básníci environmentální žal tak silně, že se stane výrazným motivem jejich psaní?