V originále
Vladimír Helfert neuvažoval o hudebním muzejnictví jako o autonomní činnosti, nýbrž jako o činnosti přidružené k hudebně-historickému výzkumu. Hudební muzeum je Helfertovi základní institucí umožňující hudebně-historiografickou práci, a sice shromažďováním, evidencí, ochranou a výzkumem hudebních památek, najmě ovšem notovaných hudebnin. Vzhledem k tomu i Helfertovo pojetí hudebně-muzejní prezentace zohledňovalo především tento typ artefaktů. Muzejní práce s notovými materiály má podle něj vrcholit dvěma způsoby prezentace: jednak edicí, určenou především odborné veřejnosti, jednak rozezněním, určeným především veřejnosti laické. Ideálem hudebně-muzejní prezentace je pak stylově přiměřená interpretace odborně zpraco-vaných notových materiálů. A s ohledem na tuto službu pojímá Helfert i muzealizaci historických hudebních nástrojů, bez nichž mu není adekvátní oživení hudebních památek myslitelné.
In English
Vladimír Helfert did not view music museum work as an autonomous activity, but as an activity linked with musical-historical research. For Helfert, a music museum is the basis institution enabling musical-historical work, this being the collecting, cataloguing and research of musical artefacts, in particular musical notation. Helfert’s concept of musical-historical presentation primarily took into account this type of artefact. Museum work with notation material was supposed to, in his view, culminate with two types of presentations: on the one hand, editions, designated primarily for the specialised public, and on the other hand, recognition, directed primarily at the lay public. Ideal musical-historical presentation was consequently stylistically appropriate interpretation of specialised treated notation materials. Helfert also conceived the museum treatment of musical instruments in light of this service, without which the adequate enlivening of musical artefacts would be inconceivable.