Letos uplynulo dvacet let od vydání knihy Jiřího Sehnala a Jiřího Vysloužila Dějiny hudby na Moravě, jež představuje – v kapitolách č. 4 až 10 – první a dosud jedinou syntetickou a přehledovou práci o dějinách moravské hudby 19. a 20. století (Vysloužil, autor kapitol 5–10, pojednal na sklonku života svůj díl práce ještě v samostatné knize Dvě stě let české hudby na Moravě). Povinností každé generace muzikologů je syntetizovat dosavadní poznatky jejich subdisciplíny nebo tematiky, kterou se zabývají, a toto výročí se tak stává vítanou možností zamyslet se nad přínosem zmíněné práce a okolnostmi jejího vzniku, a naznačit, jakými směry je nyní možné pracovat na přípravě nových dějin moravské hudby, co je již možné syntetizovat a co je ještě třeba prozkoumat, a především jaký teoretický přístup k pojmu „moravská hudba“ a z něj vyplývající metodu vůbec zvolit. Jako nosné východisko pro dějiny moravské hudby, které by překonaly národnostní, teritoriální nebo hudebně-imanentistický přístup, se jeví Kabeláčova metafora o „pupeční šňůře“, jež spojuje skladatele s lidovou hudbou. Co je to pupeční šňůra? Něco, co váže individuum na mateřský substrát, a zároveň kanál, kterým proudí živiny...