V originále
Vláda Vladislava II. Jagellonského v zemích Koruny české je v české historiografii tradičně vnímána jako vláda slabého panovníka, který se snažil prosadit na soudobé mocenské mapě a často musel činit četné ústupky stavům, čímž oslaboval své postavení. Podobně je interpretováno i tzv. velké privilegium z roku 1498, které se stalo základním dokumentem slezských stavů v raném novověku. V předkládaném příspěvku jsem se zaměřil především na zřízení instituce knížecího dvora (Ober- und Fürsten-Recht), kterým Vladislav II. podle názorů řady badatelů svěřil slezským knížatům značnou část panovnických práv, zejména právo soudit a řešit spory mezi slezskými pány, ať už jejich spory mezi sebou, spory s měšťany, nebo se samotným panovníkem. Na několika konkrétních příkladech sporů mezi slezskými knížaty pozdního středověku jsem se pokusil ukázat, že čeští králové měli velmi omezené možnosti řešení těchto sporů, což se změnilo až zřízením knížecího dvora Vladislavem II. Velkou pozornost jsem věnoval také úloze slezských hejtmanů, kteří předsedali knížecímu dvoru, a přestože byli stavovskými úředníky, zastupovali ve Slezsku také krále a jako takoví byli hlavním nástrojem, jehož prostřednictvím mohli čeští králové zasahovat do sporů slezských knížat.
Anglicky
The rule of Vladislav II Jagiellon in the lands of the Czech Crown is traditionally viewed in Czech historiography as the rule of a weak monarch who struggled to assert himself on the contemporary power map and often had to make numerous concessions to the estates, thereby weakening his position. Similarly, the so-called "Great Privilege" of 1498, which became the fundamental document of the Silesian estates in the early modern period, is also interpreted in a similar manner. In the presented contribution, I focused primarily on the establishment of the institution of the princely court (Ober- und Fürsten-Recht), which, according to the opinions of many scholars, Vladislav II entrusted a significant part of the sovereign rights to the Silesian princes, especially the right to judge and resolve disputes among the Silesian lords, whether their disputes with each other, disputes with the burghers, or with the ruler himself. Based on several specific examples of disputes among the Silesian princes of the late Middle Ages, I attempted to demonstrate that the Czech kings had very limited options for resolving these disputes, which was changed by the establishment of the princely court by Vladislav II. I also paid great attention to the role of the Silesian governors, who presided over the princely court, and although they were officials of the estates, they also represented the king in Silesia and, as such, were the main tool through which the Czech kings could intervene in the disputes among the Silesian princes even after 1498.