V originále
This article examines the recognition and compensation of non-material damage to legal entities by the Court of Justice of the European Union (CJEU) and the European Court of Human Rights (ECHR). Both courts acknowledge the moral dimension of legal entities, addressing non-material damage that is inherently intertwined with these entities and challenging to quantify. While neither court provides a precise definition of non-material damage, this ambiguity enables adaptable interpretations tailored to specific cases. The absence of a comprehensive definition results in a lack of a singular criterion for determining compensation amounts, given the multifaceted nature of non-material damage encompassing subjective and objective elements. Legal entities primarily seek compensation for harm to goodwill and associated intellectual property issues, as well as the frustration stemming from prolonged legal proceedings. The divergence between the CJEU and ECHR becomes evident in the awarded compensation, with the latter typically granting amounts four times smaller. This discrepancy can be attributed to the CJEU's focus on economic competition-related claims involving substantial sums. Notably, the analysis of court decisions reveals an escalating trend in cases related to non-material damage compensation for legal entities, particularly since 2010.
In Czech
Tento článek se zabývá uznáním a náhradou nemajetkové újmy právnickým osobám ze strany Soudního dvora Evropské unie (SDEU) a Evropského soudu pro lidská práva (ESLP). Oba soudy uznávají morální rozměr právních subjektů a zabývají se nemajetkovou újmou, která je s těmito subjekty neodmyslitelně spjata a je náročná na vyčíslení. Ačkoli ani jeden ze soudů neposkytuje přesnou definici nemajetkové újmy, tato nejednoznačnost umožňuje přizpůsobivé výklady šité na míru konkrétním případům. Absence komplexní definice vede k tomu, že vzhledem k mnohostranné povaze nemajetkové újmy zahrnující subjektivní a objektivní prvky chybí jednotné kritérium pro stanovení výše náhrady. Právnické osoby požadují především náhradu za újmu na dobrém jménu a související otázky duševního vlastnictví, jakož i za frustraci plynoucí z dlouhotrvajících soudních řízení. Rozdíl mezi SDEU a ESLP se projevuje v přiznaných náhradách, přičemž ESLP obvykle přiznává čtyřikrát nižší částky. Tento rozdíl lze přičíst zaměření SDEU na nároky související s hospodářskou soutěží, které se týkají značných částek. Analýza soudních rozhodnutí zejména od roku 2010 odhaluje stupňující se trend v případech týkajících se náhrady nemajetkové újmy právnických osob.