V originále
K intuitivní představě o povaze citoslovcí stačí elementární vzdělání: drží se poblíž slovotvorného významu českého termínu. Jádro slovního druhu je nápadné fonotakticky a funkčně, v součtu pak pragmaticky. K tomuto jádru se vztahují i teorie hledající původ jazyka právě v interjekcích, ať už imitativních (mňau), emocionálních (och), imperativních (kšá), či synchronizačních (hej rup). Klasifikační potíže s sebou nese periferie slovního druhu v místě kontaktu s periferií dalších slovních druhů, obvykle základních, plnovýznamových. Ta zahrnuje funkčně analogické výsledky slovnědruhové transpozice (prrr – stůj; aport – přines; na – prosím; ale pak i čehý – vlevo v bok?). Část kontaktových odpověďových interjekcí se volně mísí s částicemi jistotněmodálními – v závislosti na úhlu pohledu; poblíž zůstávají i funkce dalších nezákladových slovních druhů. Co je pro gramatiku zajímavým polem demonstrace znaků slovního druhu, může být pro slovník zátěží. Právě těmto dilematům je přednáška věnována.