V originále
Kacířství neboli náboženská jinakost představovala pro středověkou společnost velkou hrozbu, protože byla vnímána jako ohrožení jednoty křesťanů, která hrála v myšlení středověkých lidí zásadní roli. Od dob svatého Augustina byli heretici považováni za nepřátele Krista a příslušníky civitatis diaboli, v protikladu k Augustinově civitatis dei. Ačkoli se hereze doby svatého Augustina v mnohém lišila od heretických hnutí pozdějšího středověku, jeho závěry na toto téma si zachovaly svou aktuálnost i na konci středověku, kdy byly považovány za základní interpretační východisko. Způsob, jakým se svatý Augustin vyjadřoval o manichejcích a dalších tzv. heretických hnutích pozdní antiky, měl hluboký vliv na práci středověkých kronikářů. O jinakosti středověkých heretiků svědčila nejen jejich odlišná vyznání, životní styl či vzorce chování, ale také konkrétní popisy jejich umírání. Popisy smrti kacířů ve středověkých kronikách byly často velmi symbolické a využívaly nebo odkazovaly na řadu topoi, které byly ve středověku s kacíři spojovány. Předkládaný příspěvek se zaměřuje na prameny z prostředí středověkého Slezska a na jejich základě zkoumá, jak se středověké stereotypy spojené s kacířskými hnutími odrážely v narativních strategiích slezských kronikářů, zejména ve vztahu k husitství, které představovalo pro slezskou společnost v pozdním středověku velkou hrozbu. Husitství bylo jednoznačně dominantní herezí, s níž se slezská společnost potýkala, což je dobře patrné z dobových slezských kronik. Předkládaná studie se zaměřuje zejména na otázku, jak středověcí autoři popisovali smrt kacíře. Autorka dochází k závěru, že smrt kacíře byla v narativních pramenech často popisována symbolicky jako „špatná“ smrt a středověcí kronikáři ji záměrně konstruovali v opozici k ideálu ars moriendi.
Anglicky
Heresy, or religious otherness, was a major threat to medieval society because it was seen as a threat to Christian unity, which played a fundamental role in the minds of medieval people. Since the time of St Augustine, heretics were considered enemies of Christ and members of the civitatis diaboli, in opposition to Augustine's civitatis dei. Although the heresies of St. Augustine's time differed in many ways from the heretical movements of the later Middle Ages, his conclusions on the subject retained their relevance even at the end of the Middle Ages, when they were considered a basic interpretive starting point. The way in which St. Augustine spoke of the Manichaeans and other so-called heretical movements of late antiquity had a profound influence on the work of medieval chroniclers. The otherness of medieval heretics was not only evidenced by their different creeds, lifestyles, or patterns of behavior, but also by specific descriptions of their dying. The descriptions of heretics' deaths in medieval chronicles were often highly symbolic and used or referred to a number of topoi associated with heretics in the Middle Ages. The present paper focuses on sources from the setting of medieval Silesia and, on this basis, explores how medieval stereotypes associated with heretical movements were reflected in the narrative strategies of Silesian chroniclers, particularly in relation to Hussitism, which represented a major threat to Silesian society in the late Middle Ages. Hussitism was clearly the dominant heresy with which Silesian society had to contend, which is well evident from contemporary Silesian chronicles. The present study focuses in particular on the question of how medieval authors described the death of a heretic. The author concludes that the death of a heretic in narrative sources was often described in symbolic terms as a "bad" death, and medieval chroniclers deliberately constructed it in opposition to the ideal of ars moriendi.