Organizace kursu

Kurs je rozčleněn do 13 lekcí, které odpovídají 13 týdnům semestru. To studenty podporuje v průběžném studiu a plnění úkolů; jednotlivé tutoriály jsou přitom v rámci semestru rozloženy pravidelně a umožňují průběžné konzultace a řízení procesu učení.

Studijní opora předmětu sleduje tyto cíle:

• Formuluje v souladu se sylabem základní témata obsahu předmětu, a to tak, aby si student osvojil podstatu sdělovaného tématu prostřednictvím náležité terminologie.

• Řídí proces učení (osvojení poznatku až do úrovně komunikace poznatkem): výkladový text je doplňován různými distančními prvky, zejména osvětlujícími příklady (aplikacemi), kontrolními otázkami a úkoly, jež poznatek upevňují.

• Propojení hlavního výkladového textu a systému autoevaluačních činností v systému moodle zajistí osvojení učiva v postupných krocích.

• Student je přitom ve studiu řízen a podporován nejen studijní oporou, ale i kontaktem s učitelem – ve fázi přímé výuky, při konzultacích a prostřednictvím elektronické individuální nebo skupinové komunikace.

Tipy ke studiu

Během samostudia budete systémem úloh a testů vedeni tak, abyste si osvojili klíčové poznatky. Účinné je provádět další evaluaci své činnosti, např těmito činnostmi:

• Zamyslete se nad formulací cíle kapitoly (či celého předmětu): :
• Dokážu zpaměti vysvětlit pojem/pojmy, který je součástí popisu cíle?
• Uvědomuji si vztahy mezi dílčími cíli?
• Chápu posloupnost cílů?
• Pokud nastanou o splnění cíle studia pochybnosti (přestože jste absolvovali sadu úloh v moodlu), vraťte se ke klíčovým pojmům.
• Pamatuji si klíčová slova?
• Znám jejich obsah?
• Umím vysvětlit definici, která obsah pojmu charakterizuje?
• Odhaluji při definování vztahy mezi pojmy?
• Užívám náležitého jazyka při definování, vysvětlování a usouvztažňování pojmů? obsahu pojmu?
• Doplňuji si znalosti o klíčových pojmech (a vztazích mezi nimi) z doporučené literatury?

·         Je užitečné provést revizi práce při vyplňování úkolů:

• Které z úkolů jsem dokázal splnit bez opory textu?
• Jsem schopen splněný úkol popsat, tedy zpaměti reprodukovat jeho zadání, proces řešení, výsledek a jeho zdůvodnění?

První téma seznamuje s pojmem textu a úžeji literárního textu, vymezuje jejich specifika, to, proč nějaký text chápeme jako literární a co z toho plyne. Druhým pojmem, který zde zavedeme, je tvar – pojem, který nám umožní vyjádřit, že různé výrazové prostředky jsou v textu obsaženy za nějakým účelem, efektem, že mají nějakou funkci. A právě otázka po funkci je důležitá – nikoliv samotná přítomnost nějakého prvku v textu, ale jeho funkční zapojení do něj.

Tento modul zahajuje část kursu věnovanou versologii. Rozdíl mezi textem prozaickým a textem veršovaným patří k základním dělítkům literárních textů; tento rozdíl však není rozdílem grafickým, ale je to rozdíl ve zvukové výstavbě. To, co odlišuje „prózu“ od „řeči vázané“ je rytmus (resp. rytmizace). V této kapitole vymezíme tyto základní pojmy: rytmizaci, rytmus a verš.

V opoře studujeme s. 13-21.

Druhý modul části věnované versologii, navazuje na předešlý výklad o rytmu a verši a ukazuje, že u některých veršových systémů můžeme identifikovat menší jednotky, než je verš, takové, které v určitém uspořádání verš skládají – jsou to stopy. Antická metrika vypracovala systematiku stop, pro český sylabotónický verš však mají význam jenom tři z nich. Specifická je přitom situace na konci verše (tzv. klauzule), kde se mohou vyskytovat stopy neúplné nebo nestopové slabiky.

Třetí, poslední modul z okruhu versologie. Věnuje se členění veršového textu (strofice) a nauce o rýmu. Jak strofické členění, tak rým jsou fakultativní součástí veršové řeči, tj. existují vedle sebe texty rýmové a nerýmované, stroficky členěné a nečleněné. Nejprve se stručně pojednává o strofice, tedy o skutečnosti, že verše se často sdružují do vyšších útvarů, a vymezují se pravidla tohoto sdružování. Poté se věnuje pozornost otázce, která pro málo poučené čtenáře je hlavním rozpoznávacím znakem „básně“, totiž rýmu – byť je to věc z hlediska rytmiky vlastně jen sekundární. Spojení těchto témat není náhodné: rýmové schéma je jedním z důležitých elementů strofické výstavby.

V opoře studujeme s. 29-38.

Mezi typické rysy literárního jazyka patří jeho různé „deformace“. Klasická poetika rozpracovala celý systém takovýchto odchylek od obvyklého, bezpříznakového jazykového vyjádření – tyto výrazové prostředky nazvala figurami a rozlišila je na figury básnické a rétorické. S určitými modifikacemi se tato klasifikace používá dodnes.

Jinou "deformací", jiným signálem literárnosti textu je nepřímé, obrazné pojmenování čili metaforická řeč. Toto téma tuto problematiku nastiňuje ze dvou pohledů: na základě tradičního, už v antice založeného učení o tropech a na základě široce pojímané obraznosti, jak ji známe z moderní lyriky, pro niž je charakteristické, že  metafory ztrácejí svůj původní status „zástupky“.

Předešlé moduly se zabývaly předně formálními postupy, výrazovými prostředky, ale v případě literárního textu žádný postup není čistě formální, každý použitý prostředek nese nějaký význam, nějak se podílí také na tematické výstavbě textu. Tato kapitola seznamuje se základními pojmy tematické výstavby (téma, motiv) a blíže se věnuje – tak jako předešlé moduly – specifické situaci v poezii (lyrice), zejména objasňuje důležitou otázku: kdo vlastně „mluví“ v básni?

V opoře studujeme s. 60-68.

Tento modul vychází z toho, že problematika tematické výstavby v lyrickém a epickém (příp. dramatickém) díle je odlišná. To si uvědomili teoretici v 60. letech 20. století a začali rozvíjet nový obor – naratologii, nauku o vyprávění. V této kapitole se seznámíme se základními pojmy: příběh (to, o čem se vypráví) a vyprávění/diskurs (to, jak se vypráví); pozornost zaměříme také na základní komponenty příběhu: postavy a události.

V opoře studujeme s. 69-73.

V tomto tématu navážeme na výklady o základních pojmech z teorie vyprávění. Nejprve se zaměříme na problém času, který je komplexní a má několik rovin (zejména je třeba rozlišit čas na rovině příběhu a čas na rovině vyprávění). Další okruh se týká instance, která vypráví, tedy toho „hlasu“, který k nám v narativním textu hovoří – vypravěče. Nakonec se budeme zabývat zobrazením řeči.

V opoře studujeme s. 74-83.

Uveďte charakteristiky následujícího vyprávěcího textu podle daných bodů.

1. Vyprávěcí forma

2. Charakteristika vypravěče (účast na příběhu - odkrytost - spolehlivost)

3. Zobrazení řeči

4. Časové charakteritiky

V tomto tématu vyjdeme z toho, že tematické a jazykové jednotky jsou v literárním textu vždy nějak uspořádány – tomuto uspořádání syžetu se říká obecně kompozice. Kompozice v podstatě vytváří z oněch jednotek celistvý systém, který nějak esteticky působí. Kompozice se týká každého literárního textu. Zde se zeznámíme se základními pojmy.

V opoře studujeme s. 84-93.

Literatura pro nás není, jak by se leckdo mohl obávat, neuspořádaný vesmír textů. Naopak, literaturu vyznačuje řada fungujících pořádajících principů, které nám umožňují se v ní orientovat, zaujmout k textu, který ještě neznáme (ještě jsme ho nepřečetli) nějaký postoj předporozumění. Je to otázka literárních konvencí. Jedním z nejvýznamnějších těchto pořádajících principů je princip žánrový: každé dílo je už předem zařazeno do nějaké množiny děl podobných, tedy přiřazeno k žánru, popř. i subžánru. Těmito otázkami se zabývá disciplína zvaná genologie.

V tomto tématu se seznámíme s přehledem nejdůležitějších žánrů, rozděleným podle jednotlivých literárních druhů (žánry lyrické, epické, lyricko-epické a dramatické); výklad zde nepojímáme čistě historicky, jak bývá obvyklé, ale soustředíme se na žánry, které jsou synchronně důležité nebo je jejich v dějinách literatur klíčová.

V opoře studujeme s. 100-109.