Lexikologie (Distanční studijní text)

Zbyněk Holub, Opava 2018, Obor: Literatura a lingvistika

Klíčová slova: 

Lexikologie, předmět, disciplíny, sémaziologie a onomaziologie, slovo a pojmenování, význam lexikální a gramatický, smysl, intenze, extenze, lexikální jednotka, lexikální sémantika, slova jednoznačná a mnohoznačná, polysémie, slovní zásoba, členění, vrstvy, systém, teorie lexikálního pole, tezaurus, paradigma a syntagma, víceslovná (sdružená) pojmenování, lexikon,. útvary národního jazyka, slohové a časové příznaky, expresivita, centrum a periferie, slovní zásoba aktivní a pasivní, proměny slovní zásoby a slovotvorba, kvantitativní vztahy, specifika (autosémantika a synsémantika, apelativa a propria/onyma, pomezní disciplíny, lexikografie, typy slovníků, vývoj české lexikografie 

Anotace: 

Studijní opora k oboru lexikologie a lexikografie se věnuje terminologii, přístupu sémaziologickému a onomaziologickému, pojetí pojmů „slovo“ a „pojmenování“, lexém a lexikální jednotka. Odlišuje význam lexikální a gramatický, definici smyslu a významu, vztahy intenze a extenze (v rámci lexikální sémantiky), slova jednoznačná a polysémická, specifika homonymie. Analyzuje vrstvy slovní zásob, odkazuje ke sdruženým pojmenováním, k frazeologii a paremiologii, k teorii lexikálního pole, k pojetí tezauru, k paradigmatice a syntagmatice, popisu lexikonu („lexika“). Připomíná útvary národního jazyka, slohové a časové příznaky, projevy expresivity formální a sémantické (komplementární či celostní), centrum a periferii slovní zásoby (aktivní a pasivní), vztah ke slovotvorbě vztahy kvantitativní, autosémantika a synsémantika, apelativa a propria/onyma. Odkazuje k pomezním disciplínám (k onomastice, etymologii, dialektologii). Představuje lexikografické disciplíny, typy slovníků, na analýzu synchronní i diachronní (vývoj české slovní zásoby a slovník historické češtiny, vývojová období), popř. typy lexikálních dialektismů a reflexi reálií. 

Autor: Doc. PhDr. et PaedDr. Zbyněk Holub, Ph.D. 

ÚVODEM

 Učební text, který možná v této chvíli začínáte číst, nebo se k němu vracíte a hledáte úvodní slovo, není formulován jako klasická učebnice. Jedná se o volný soubor naznačených témat, z nichž některá jsou podrobena širší analýze, popř. doplněna o texty převzaté z dalších příruček (vždy ovšem s uvedením příslušné citace). Naše příručka je určena posluchačům distančního studia bohemistiky na Slezské univerzitě v Opavě. Nemůže tedy (už z hlediska zaměření na svého adresáta) nahrazovat klasickou učebnici. Předpokládáme, že si každý posluchač doplní odkazy na ty zdroje, ze kterých texty do příručky převzaty nejsou, a že též využije možnosti ověřit si své získané znalosti (a především pochopení zde předkládaných informací) při doplňování úkolů k textu, kontrolních cvičení, zaměří se i na zpracování samostatných korespondenčních cvičení… a pochopí význam problémových úloh určených k důkladnějšímu promyšlení. Věříme však, že i tento elementární soubor lexikologických a lexikografických výkladů bude dostačujícím vodítkem k pochopení širší problematiky předmětu. To ostatně bylo i záměrem autora při jeho koncipování. Poměr (zařazení) jednotlivých textů k celkovému rozsahu (a k požadavkům prezentace obsahu) kapitol také není stabilní; rozložení textů je tu místy dosti nerovnoměrné. To je způsobeno rovněž tím, že nám jde zejména o předložení „momentálního“ textového souboru, na jehož úpravách bude nutno v budoucnu dále pracovat. V tom smyslu budeme vděčni i za případné připomínky, za různá doplnění, popř. za upozornění na problémy s percepcí a využitím textu. Celý textový soubor má samozřejmě kompilační charakter. Je rozdělen do devíti (ne ovšem rovnoměrně „zaplněných“) kapitol. Příručka seznamuje s podstatou lexikologie, tedy s jejím předmětem a s dílčími disciplínami, s postupy sémaziologickými a onomaziologickými (v relaci slova a pojmenování, termínů: lexikální jednotky a lexému, sémantému, samému a sému apod.), vysvětluje problematiku lexikální sémantiky (s ohledem na význam a smysl lexikální jednotky), úlohu paradigmatu a syntagmatu v lexikonu, uvádí do klasifikace víceslovných (sdružených) pojmenování, popisuje slovní zásobu, její členění, stratifikaci a systém, upřesňuje specifický charakteru pojmenování (zejména u autosémantik a synsémantik, apelativ a proprií), z blízkých pomezních disciplín objasňuje podstatu etymologie a terminologie (terminografie), v oblasti lexikografie si pak všímá zejména lexikografických přístupů a lemmatizace, klasifikace slovníků a vývoje českého slovníkářství. Rovněž tento učební text využívá symboliky a členění dílčích částí tak, aby mohl nejprve plnit úlohu jakéhosi průvodce studiem (seznámit tedy s obsahem kapitoly). Představení klíčových slov zjednodušuje katalogizační řazení témat, cíl seznamuje s hlavním zaměřením výkladu. Rozšíření látky slouží část pro zájemce, popř. exemplifikace. Každou kapitolu doplňuje (kromě cvičení) též shrnutí probrané látky a přehled dílčí literatury k tématu. 

RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY Studijní opora se věnuje předmětu a disciplínám oboru lexikologie (včetně pomocných a přechodných); dále lexikální terminologii. Odlišuje přístup sémaziologický a onomaziologický. Představuje současné (synchronní) pojetí pojmů „slovo“ a „pojmenování“, lexém a lexikální jednotka. Odlišujeme tu význam lexikální a gramatický, dále pak obecnou definici smyslu a významu, vztahy intenze a extenze. V rámci lexikální sémantiky popisujeme slova jednoznačná a mnohoznačná, vysvětlujeme specifika polysémie a homonymie. Analyzujeme slovní zásobu, její členění, dále pak její jednotlivé vrstvy (v rámci lexikálního systému), systém frazeologie a paremiologie. Část výkladu je věnována teorii lexikálního pole, pojetí tezauru, výkladu specifik paradigmat a syntagmat, popisu víceslovných (sdružených) pojmenování. Lexikon je tu systémově představen jako celek (jako soubor „lexika“); a to s ohledem na jednotlivé útvary národního jazyka, na slohové a časové příznaky, na projevy expresivity: formální (tedy jazykové, např. hláskové či slovotvorné) nebo sémantické (a to z hlediska komplementárního, tedy „škálového“ popisu, nebo celostního, kdy odlišujeme expresivitu inherentní nebo obecně polysémní/ širší kontextovou, tudíž adherentní, popř. individuálně kontextovou). Vysvětlíme postavení centra a periferie slovní zásoby, diferencujeme slovní zásobu aktivní a pasivní, její proměny a vztah ke slovotvorbě. Připomeneme také některé vztahy kvantitativní povahy a další specifika (projevy autosémantik a synsémantik, diferenciace apelativ a proprií/onym; dále pak odkazujeme k pomezním disciplínám; např. k onomastice, etymologii, dialektologii). Samostatně řadíme výklad předmětu lexikografie a jejích disciplín. Zaměřujeme se na typy slovníků, na jejich analýzu a na klasifikaci synchronní, ale také na výklad diachronní lexikografie (s ohledem na vývoj české slovní zásoby, na charakteristiku vývojových období, na utváření slovníku historické češtiny, na související lexikografické disciplíny), na typy lexikálních dialektismů, na souvislosti mezi popisem lexikonu a reflexe reálií. 

Obsah ÚVODEM 

RYCHLÝ NÁHLED STUDIJNÍ OPORY 

LEXIKOLOGIE, JEJÍ PŘEDMĚT A DISCIPLÍNY 

SÉMAZIOLOGICKÉ A ONOMAZIOLOGICKÉ POSTUPY. SLOVO, LEXÉM, POJMENOVÁNÍ

Sémaziologie a onomaziologie, metoda a lexikologické kategorie

Terminologické vymezení a zdůvodnění potřeby pojmenování

Sémantém, sémém a sém 

Blíže k charakteristice slova 

PROBLEMATIKA VÝZNAMU A SMYSLU LEXIKÁLNÍ JEDNOTKY 

Význam lexikální a gramatický 

Slovní význam 

Základní a asociativní významy 

Reference a denotace, denotát, konotace 

Smysl, intenze, extenze 

Slova jednoznačná a mnohoznačná, polysémická

Další vztahy slov ve slovní zásobě

Hyperonyma a hyponyma 

Homonyma a polysémie 

Synonyma

Antonyma

PARADIGMA A SYNTAGMA V LEXIKONU

Pojetí paradigmatu ve vztahu lexikálních jednotek

Pojetí synchronní a diachronní

Typologie a systém 

Syntagmatické vztahy mezi lexikálními jednotkami

Spojitelnost lexikálních jednotek

Typy přenášení LJ na základě podobnosti a pojmové souvislosti /PPS/

Vztahy formální 

VÍCESLOVNÉ LEXIKÁLNÍ JEDNOTKY – VÍCESLOVNÁ (SDRUŽENÁ) POJMENOVÁNÍ

Frazeologie a idiomatika 

Klasifikace frazémů

Frazeologická homonymie

SLOVNÍ ZÁSOBA, JEJÍ ČLENĚNÍ, VRSTVY VE SLOVNÍ ZÁSOBĚ A SYSTÉM

Stratifikace slovní zásoby

Vrstva slov patřících k nespisovným útvarům národního jazyka

Vrstvy slov podle slohových příznaků

Vrstvy slov podle časových příznaků

Slova zastaralá

Slova nová, neologismy

Vrstvy slov expresívních

Vrstva slov cizích

Vztah centra a periferie ve slovní zásobě češtiny

Slovní zásoba aktivní a pasivní

Systémovost ve slovní zásobě (teorie lexikálního pole, tezaurus)

Proměny slovní zásoby a slovotvorba (změny ve slovní zásobě a její obohacování)

Přehled některých způsobů utváření slov, obohacování a doplňování slovní zásoby

Kvantitativní vztahy ve slovní zásobě

KE SPECIFICKÉMU CHARAKTERU POJMENOVÁNÍ

Autosémantika a synsémantika

Apelativa a propria

Propria (onyma)

Vlastní jména obecně

Funkční pojetí vlastního jména

Systematika onymie

NĚKTERÉ POMEZNÍ DISCIPLÍNY

Lingvistická etymologie a její stav

Nauka o terminologii

Charakteristika termínu

Determinologizace

Terminologie a terminografie

LEXIKOGRAFIE

Charakter lexikografie

Pojem lexikografické jednotky

Druhy a typy slovníků (přehled, charakteristika)

Lemmatizace

Vývoj českého slovníkářství (české lexikografie)

SHRNUTÍ OPORY

ŘEŠENÍ ÚLOH

LITERATURA

Závěrečný test - opakování

 Téma1: LEXIKOLOGIE, JEJÍ PŘEDMĚT A DISCIPLÍNY 

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY - poučení o lexikální stránce jazyka, lexikologie - oblasti lexikologického zájmu, jednotky sémantické a pragmatické - lexikologie a další disciplíny - rozvrstvení slovní zásoby 

CÍLE KAPITOLY Seznámit s lexikologickou problematikou, s jejím předmětem, s oblastmi zájmu a se souvisejícími disciplínami, s charakterem slovní zásoby. Na jednotlivostech lexikální stránky jazyka doložit současný stav české slovní zásoby, její stratifikaci i její vývoj. V rámci lexikální sémantiky vysvětlit odlišnosti sémaziologického a onomaziologického přístupu ke slovní zásobě. 

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Lexikologie, lingvistika, předmět zkoumání, teorie slovní zásoby; analýza a popis, výzkum lexikonu, lexikální jednotky a jejich funkce, lexém, frazém, vztahy sémantické, lexikální sémantika, vztahy pragmatické, disciplíny pomocné a přechodné, dílčí a pomezní, vztah k onomastice, a etymologii. 

Poučení o lexikální stránce jazyka jako celku (uvedení do lexikologie) předpokládá, že se především seznámíme s pojmem lexikologie (z řeckého lexikos/ slovníkový, lexikální + logos/nauka ). Jedná se o lingvistickou disciplínu, která se zabývá slovní zásobou určitého jazyka a jejím užíváním. Předmětem jejího zkoumání je teorie slovní zásoby; analýza a popis lexikální roviny jazyka. Uskutečňuje základní výzkum lexikonu, tj. popisuje a vykládá lexikální jednotky různých typů, tj. pojmenování jednoslovná, slovní spojení a frazémy, jejich vztahy a dílčí systémy (Filipec, Čermák 1985, s. 13-16; také následující výklad). 

Lexikologie tedy zkoumá lexikální jednotky jazyka: • z hlediska jejich významů a významových vztahů k jiným lexikálním jednotkám v jazyce. • z hlediska jejich pragmatických funkcí vyplývajících z toho, jak se lexikálních jednotek užívá v různých typech situací a textů 

Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 

Oblasti lexikologického zájmu proto zahrnují vztahy mezi lexikálními jednotkami:

1. sémantické; k tomuto typu vnitrojazykových vztahů patří polysémie a homonymie, synonymie, hyponymie-hyperonymie, typy antonymie, konverzivnosti, (in)kompatibilita apod. (srov. dále výklad o lexikální sémantice) 

2. pragmatické: 

2.1 z hlediska konvenčně daných možností jejich komunikativního fungování v různých typech textů; nesémantické protiklady (např. při odlišení stylového příznaku: někdo... někomu vynadal x někoho vyplísnil) 

2.2 z hlediska různých uživatelů jazyka a jejich skupin, které lze dále vymezit: a) společensky: společenské či profesní prostředí (sociolektismy, popř. slangismy, argotismy, profesionalismy) b) územně: dialektismy, interdialektismy, regionalismy apod. c) časově: chronologické opozice (historismy, archaismy, slova dobová apod.) d) individuálně: zvyklosti uživatelů jazyka v rámci idiolektů (srov. dále výklad o slovní zásobě) 

2.3 z hlediska emotivní a hodnotové orientace mluvčích: stav, postoj k adresátovi, k designátu (k textu), ke komunikativní situaci... 

SAMOSTATNÝ ÚKOL Úkol k textu ... 1/1 Doplňte předcházející výklad o podrobnější popis typů významu (k tomu více např.: Čejka 1992, s. 5–6). Ve slovní zásobě se většina lexikálních jednotek spojuje s funkcí pojmenovávací (nepojí se k nim žádné vedlejší příznaky). Jsou tedy neutrální (použitelné v různých oblastech vyjadřování). Ostatní pojmenování, k nimž se vedlejší příznaky pojí, mohou někdy být (pod vlivem těchto příznaků) užita jen v určitých oblastech (např. slova citově zabarvená, zastaralá, řídká, přejatá z cizích jazyků, odborné termíny, poetismy, slova patřící do jiných než spisovných útvarů národního jazyka apod.). Příznačná pojmenování obvykle náleží do proměnlivé části slovní zásoby, zatímco jádro je tvořeno slovy neutrálními. Podle typu vedlejšího příznaku můžeme rozdělit slova do různých vrstev.  

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ Úkol k textu ... 1/2 Doplňte výklad o rozvrstvení slovní zásoby; porovnejte s výkladem v dalších kapitolách tohoto textu, popř. (např.) s další literaturou (např. s LEX-OU). Úkol lze zpracovat i jako přípravu v rámci e-learningu. PRO ZÁJEMCE Příklady a část pro zájemce Lexikologie zaujímá v celkovém popisu jazyka a v systému věd významné místo. V porovnání s jinými jazykovědnými disciplínami, jako je například fonetika nebo morfologie, vznikla lexikologie později. I když se už od 11. století, kdy se objevovaly první slovníky, lidé snažili vysvětlit význam slov, nemůžeme hovořit o lexikologii jako takové. Problematika jazyka byla až do 18. století záležitostí filozofie. Na konci 19. století, ale především v první třetině 20. století se objevila řada teoretických prací zabývajících se jazykem a slovní zásobou daného jazyka. S lexikologií souvisejí disciplíny pomocné a přechodné, dílčí a pomezní. Můžeme sledovat vztah lexikologie k onomastice, popř. lze hovořit o etymologii jako o „předhistorické lexikologii“ 

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ Úkol k textu ... 1/3 Pokud hovoříme o pragmatickém pojetí významů, musíme přihlédnout i k okolnostem užívání pojmenování (též s ohledem na situaci, záměr mluvčího, model komunikace v daném společenství apod.). Porovnejte proto předcházející výklad s podrobnějším komentářem u Filipce a Čermáka (1985, s.13n.), popř. u Machové a Švehlové (1996, např. 40n., 78n.). 

KONTROLNÍ OTÁZKA Kontrolní úkoly 1/4 Označte správné odpovědi: 1. Oblasti lexikologického zájmu zahrnují 2 typy vztahů mezi lexikálními jednotkami; jedná se o vztahy: Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 12 a) kolokační a sémantické b) sémantické a pragmatické c) kontextové a pragmatické. 2. Pokud hovoříme o tzv. polysémii, homonymii, synonymii, hyponymii nebo hyperonymii, popř. o typech antonymie, hovoříme o vztazích: a) sémantických b) pragmatických c) kolokačních 3. Odlišujeme-li výpovědi typu někdo... někomu vynadal a někdo… někoho vyplísnil, rozpoznáváme (jazykově) v prvé řadě diference a) chronologické b) stylistické c) sociální 

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ K zamyšlení ... 1/5 V současné době je přijímán jako nejobšírnější výkladový slovník českého jazyka, který současně slouží jako kodifikační příručka, Slovník spisovného jazyka českého. Zamyslete se nad tím, jaký souborný (výkladový a popisný) slovník vydání tohoto lexikonu předcházel (jeho vydávání bylo zahájeno už v I. polovině 20. století; informace naleznete v soupisech knihoven i na internetu; porovnejte zejména s informacemi na stránkách JAZYKOVÉ PORADNY (www.ujc.cas.cz) a jaký projekt existuje v této oblasti dnes (na cestě k zachycení českého jazykového standardu; srov. např.: www.korpus.cz). 

SHRNUTÍ KAPITOLY V předchozí kapitole jsme se poučili o podstatě, zvláště o předmětu a o dílčích (souvisejících) disciplínách, tedy o lexikální stránce jazyka, o oblastech lexikologického zájmu a o základních jednotkách sémantických a pragmatických. Seznámili jsme se (v širším smyslu) s rozvrstvením a s charakterem slovní zásoby (v rámci obecně pojaté lexikologické problematiky). 

DALŠÍ ZDROJE ČEJKA, 

M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992. 

ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002 ... ESČ

FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985. 

Zbyněk Holub - Lexikologie 

MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995. 

HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980. 

PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny (např. 1996). Oddíl Lexikologie (autorka Z. Hladká).... např. s. 65 – 108 

1.      Spojení lexikální jednotka (LJ) se používá většinou synonymně s termínem lexém,
ale navíc: zahrnuje též:  a)  terminologická spojení a parémie   b) víceslovná pojmenování  (v nejširším smyslu; bez ohledu na kompatibilitu) a frazémy   c) frazémy  

2.      V tradiční lexikologii se termín slovo ztotožňuje s formálně nečleněným lexémem (viz dále) jednoznačným (s jednočlennou lexií); jde tu o  a) specifické významové užitím formy (u homonymických slov vždy odpovídá jejich původnímu společnému základu) b) jednotku zahrnutou do stabilní skupiny morfémů tvořící funkční jednotu formy a významu slova; o konkrétní významové užití slova (u polysémického slova vždy odpovídá abstraktní formě s jedním významem) c) jednotku zahrnutou do elementární lexikální zásoby z hlediska své formy i významu; její popis umožňuje etymologický rozbor slova (také s ohledem na to, kolik abstraktních forem reflektuje)

 2 SÉMAZIOLOGICKÉ A ONOMAZIOLOGICKÉ POSTUPY. SLOVO, LEXÉM, POJMENOVÁNÍ RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY V kapitole je odlišen vztah sémaziologického a onomaziologického přístupu k pojmenování. Seznámíme se se základními pojmy: slovo, lexikální jednotka, lexém, lexie, hyperlexém. Popíšeme si vztah lexému, frazému a idiomu k různým problémům lexikální sémantiky. Definujeme substituční třídy a typy paradigmatu, odlišíme dále sémantém, sémém a sém. CÍLE KAPITOLY Odlišit pojmenovávací přístup (onomaziologický) od významotvorného (sémaziologického). Naučit práci se základními lexikologickými pojmy, odvozovat jejich vzájemné vztahy. Vysvětlit pojem substituce a paradigmatu ve vztahu k jednotkám formy i významu. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sémaziologie a onomaziologie, lexikologické kategorie. Základní pojmy lexikologie: slovo, lexém, lex – lexie, pojmenování (dále lexikální pojmenování, lexikální jednotka – LJ), sémantém – sémém – sém. 2.1 Sémaziologie a onomaziologie, metoda a lexikologické kategorie. Sémaziologie: předmětem zkoumání je tu lexikální význam. Její metodologický postup směřuje od formy k významu (funkci). Jde o určování (odpověď na otázku), jaké významy mají formy (morfy, lexémy) v jazyce. V podstatě se jedná též o starší termín pro lexikální sémantiku (srov. výklad dále ve 3. kapitole). Za disciplínu komplementární sémaziologii se považuje onomaziologie. Zbyněk Holub - Lexikologie 15 Onomaziologie: obecná teorie označování. Její metodologický postup směřuje od významu (popř.od funkce) k formě; od pojmových, konceptuálních významů k pojmenovacím jednotkám nebo souborům jednotek (které ovšem musí mít znakový charakter v bilaterálním smyslu; srov. dále). 2.2 Terminologické vymezení a zdůvodnění potřeby pojmenování Předpokladem analýzy a popisu lexikonu je vymezení základních analytických jednotek. Centrální jazykovou jednotkou je slovo. V rámci mluveného jazyka je však nelze jednoznačně a přesně definovat (zejména z hlediska delimitace pojmu – vymezení hranic). Spolehlivě lze definovat pouze grafické /popř.zvukové, akustické/ slovo (posloupnost písmen/ zvuků/ mezi dvěma mezerami /pomlkami/ bezprostředně za sebou následujícími v textu/v řeči). Ovšem to je útvar čistě formální (srov. formálně víceslovné, ale obsahově jednoslovné analytické tvary slovesné: byl bych nesl) a (do jisté míry) závislý na nahodilé pravopisné konvenci. (konec konců – koneckonců, za prvé – zaprvé). Není tedy pro lexikologii vhodnou analytickou jednotkou. Přitom je jasné, že má slovo z hlediska významu několik funkcí. Dominantní je funkce nominativní (pojmenovávací), kterou mají ale pouze slova plnovýznamová (tzv. autosémantika; srov. dále). V tradiční lexikologii se termín slovo ztotožňuje s formálně nečleněným lexémem (viz dále) jednoznačným (s jednočlennou lexií: tedy s jednotkou zahrnutou do stabilní skupiny morfémů tvořící funkční jednotu formy a významu slova; s konkrétním významovým užitím slova. U polysémického slova vždy příslušná lexie odpovídá abstraktní formě s jedním významem; najdeme tu tolik lexií, kolik má příslušné slovo významů) nebo víceznačným (polysémickým – také při odlišení pouhé souzvučnosti, čili homonymie). Jiný význam mají potom pojmenování frazém a idiom (tj. lexikální jednotky /viz dále/ členěné na dva nebo více segmentů, které jsou odděleny mezerami v textu pauzami v řeči). Vzhledem k obtížím teoretického vymezení slova byly pro potřeby lexikologie a lexikografie abstrahovány jednotky, jejichž definice odpovídají požadavku, aby zahrnuly všechny jevy, které lexikologie tradičně považuje za pole svého zájmu: DEFINICE Spojení lexikální jednotka (dále LJ) se používá většinou synonymně s termínem lexém, ale navíc zahrnuje i víceslovná pojmenování a frazémy (tedy spojení s globálním /celostním/ významem: pozemské statky, Bílý dům jako sídlo prezidenta nebo parlamentu). Jedná se tedy o minimální posloupnost fonémů nebo grafémů, která má globální význam. LJ je tedy dále nedělitelná na menší smysluplné posloupnosti, které by byly členy otevřených paradigmat (substitučních tříd). V tomto pojetí lze za LJ někdy chápat i útvary menší než konvenčně přijímané slovo (např. negativní předponu ne- nebo komponenty složenin: dvoj-hlavý, dvoj-nohý, trojbarevný). Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 16 DEFINICE Substituční třídou (paradigmatem) rozumíme takovou třídu (skupinu, množinu) jevů, u jejíchž členů je možné provést operaci vzájemného zastupování (náhrady, substituce); jednotlivé členy třídy lze definovat na základě obdobných distinktivních rysů („vlastností“). Např. soubor dopravních značek, slova skloňovatelná podle vzoru hrad, česká podstatná jména apod. Paradigmata chápeme jako otevřená (počet členů nelze vymezit, není „ukončený“; paradigma lze definovat jen s využitím obecně sémantické charakteristiky) a zavřená (paradigma lze definovat také výčtem členů; jejich počet je omezený). Poněkud jinak ovšem někdy bývá v tradiční jazykovědě definován tzv. lexém. Jedná se o formálně nečleněnou jednotku lexikálního systému, konkrétně o soubor všech možných jazykových (slovních) forem (členěných i nečleněných), fonetických, stylistických a sémantických variant plnovýznamového slova. Lexém má určitý lexikální význam a je spojen s množinou gramatických funkcí, které má ve výpovědi plnit. K definici jednotky se dospělo abstrakcí konvenčního pojmu slovo. U slov ohebných se realizuje prostřednictvím svých variant - alolexů (například existují dvě varianty tvaru 1. os. sg. ind. préz. akt. slovesa psát – píšu, píši aj.), u slov neohebných se realizuje jedinou jazykovou formou (nad, podle, tam). Ve slovníku zastupuje heslové slovo lexém jako celek, tedy jeho význam, gramatické funkce i množinu flektivních tvarů. Polysémní (víceznačný) lexém se chápe jako hyperlexém („nadlexém“). Teprve jeho jednotlivá významová užití (srov. výše lexie) se chápou jako základní lexikální jednotky. 2.3 Sémantém, sémém a sém Lexikální jednotky je možné rozkládat (v rámci lexikální analýzy) na menší, ale funkčně nesamostatné komponenty (analytické jednotky nižšího řádu): 1 sémantém: nejmenší jazykový znak vyjadřující lexikální význam. V podstatě lexikální morfém. Často odpovídá kořenu slova: hor-a – základ/ formální skupina hor-/ i význam „velká vyvýšenina v terénu“. Kromě sémantémů existují i gramatické morfémy vyjadřující jednotlivé gramatické kategorie: gramémy. Ve výše uvedeném slově (hora) je gramémem koncovka (-a). 2 sém: nejmenší (primitivní, atomární) jednotka významového plánu jazyka, k níž dospíváme sémantickou analýzou (sémantický rys, komponent, sémantická složka). Neodpovídá mu žádná formální jednotka ve výrazovém plánu (i proto je dost obtížné ve významovém celku jednotlivé sémy odlišit). 3 sémém: množina sémů; ve výrazovém plánu mu odpovídá lexém. Zbyněk Holub - Lexikologie 17 SAMOSTATNÝ ÚKOL Úkol k textu ... 2/1 K předchozímu výkladu doplňte další informace: podle M. Čejky (1992, s. 7 - 9); porovnejte také pojmenování paradigma s termínem syntagma! PRO ZÁJEMCE Strukturní pojetí sémaziologické a onomaziologické metody (pro zájemce): Zřetel k onomaziologii zároveň předpokládá: • zdůraznění funkčního pojetí lexikologie vytčeného pro lingvistiku (postup od funkce k formě) a pro sémantiku. To se projevuje dalším zřetelem: • k variantám • k oblasti významového užití lexikálních jednotek (srov. dále) • ke spojitelnosti lexikálních jednotek • ke komunikativní funkci • ke vztahu mezi lexikální formou a významem Strukturní pojetí sémaziologické a onomaziologické metody (charakteristické rysy): • důsledný celostní zřetel • zřetel ke strukturním vztahům • analýza na diskrétní komponenty • neautonomní lingvistický přístup • důraz na vnitrojazykové vztahy mezi lexikálními a gramatickými aspekty lexikálních jednotek SAMOSTATNÝ ÚKOL Úkol k textu ... 2/2 Podrobněji řeší problematiku sémaziologie a onomaziologie Filipec a Čermák (1985, s. 15n.); popř. Čejka (1992, s. 11). Využijte možnosti excerpce a pořiďte si k výše uvedenému výkladu doplňující (stručný) výtah. Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 18 2.4 Blíže k charakteristice slova Někteří, zvláště západní lingvisté (Martinet; Hockett aj.) přehlíželi rozdíl mezi slovem a morfémem, avšak tento rozdíl je podstatný. Slova, lexémy, sestávají z morfémů, nikoli naopak. Slova jsou gramaticky strukturována, mají obligatorní slovnědruhovou příslušnost a specifické morfologické kategorie. Proti morfémům je vyznačuje větší různorodost (anizotropie), složitější organizace a počet. Mezi hierarchicky odlišnými jednotkami jsou ovšem přechody, jsou slova-morfémy (se v smát se), stejně jako slova-věty (Rychle!, Jé!, Ano?). Význam morfémů lze odvodit jen z významů slov, popř. z funkce slovního tvaru v kontextovém zapojení: -ka v lepič-ka označuje buď ženu-osobu, nebo přístroj-prostředek; lícní je odvozeno buď od líce, nebo od líc. Pokud jde o morfémy gramatické, tvarotvorné, např. – a proti –ou, popř. –i (k tomu přistupuje ještě grafický protiklad i-y), ozřejmí se jejich gramatická funkce z celku příslušných tvarů v kontextu i se zřetelem k lexikálnímu významu: pil-a−pil-ou−pil-i (pít)−pil-y. Význam slovotvorných morfémů reprezentuje vždy význam slovotvorných slov (např. let- je základem slov let, letět, letec, letadlo, letka, doletět aj.). Také status fonémů lze zjistit jen substitučním testem, mění-li se při tom význam slovního tvaru (den-len-sen-tenven). Slovo se vyznačuje tím, že v jistém svém aspektu specificky zasahuje do všech jazykových rovin: i je foném, ale také spojka. Proto někdy dochází k atomizaci komplexní jazykové jednotky, kterou slovo je, a mluví se o slově fonetickém, grafickém morfologickém apod. Pro tuto mnohofunkčnost a komplexnost však se dnes slovo chápe jako základní, centrální jazyková jednotka vůbec. Stejně jako jsou jednotky nižších rovin, fonémy a morfémy části slov, tak také slova spoluvytvářejí jednotky rovin vyšších. Jsou to kolokace (srov. dále), věty a texty. Strukturní a funkční lexikologie přihlíží k zapojení slov a frazémů do těchto vyšších jednotek. Při tom se jeví slova, popř. slovní tvary jako syntagmémy, syntaxémy a lexikální textémy. Zvláště plodný je pojem syntaxém, který předpokládá při zapojení slova do výpovědi aktualizaci jeho rysů sémantických, morfologických a syntaktických. Připomínky zaslouží i výklad predikační povahy (lexikálního) znaku. SAMOSTATNÝ ÚKOL Úkol k textu ... 2/3 Připomínky k predikační povaze lexikálního znaku najdete opět (např.) u Filipce a Čermáka (1985, s. 23-26n.); doplňte si je samostatně k textu. Zbyněk Holub - Lexikologie 19 Lexikální jednotky (LJ) jsou tvořeny určitými druhy slov (slovními druhy). Základem podobné klasifikace je snaha člověka artikulovat objektivní skutečnost formou typických pojmenování. Díky této snaze také kategorie druhů slov vznikly. Ne ve všech světových jazycích je ovšem počet slovních druhů stejný; také jejich skladba se různí. Při vyčleňování slovních druhů je třeba počítat se čtyřmi hledisky: • hledisko sémantické (bere v úvahu pouze obecný význam slova, který spojuje další řadu slov a odhlíží tak od konkrétního lexikálního významu), • hledisko syntaktické (každý slovní druh plní ve větě určitou funkci), • hledisko morfologické (každý slovní druh ohebných slov má vlastní tvarotvorná paradigmata) • hledisko slovotvorné (každý slovní druh disponuje specifickým inventářem derivačních afixů pro tvoření nových slov). Klasifikace slovních druhů nebyla v jazykovědné teorii vytvořena uměle, ale konstituovala se samostatně v průběhu historického vývoje jazyka – v rámci popisu jednotlivých jazykových jevů. ÚKOL K ZAMYŠLENÍ Úkol k textu ... 2/4 Sémy se při popisné reprezentaci sémémů (viz dále) zpravidla řadí do sloupců, např. s užitím symbolu + (plus; přítomnost rysu) nebo – (minus; nepřítomnost rysu): DĚVČE + životnost + osobovost + ženskost / mužskost - dospělost Porovnáte-li výše uvedený příklad sémiotické analýzy samému DĚVČE s dalším výkladem k charakteristice sémiotických specifik, musíte hledat zdroj informací v lexikografické literatuře (např. u Čejky: 1992, s. 7 – 11; výše uvedený příklad je převzatý z těchto skript). Na základě studia literatury potom utvářejte vlastní příklady sémiotické analýzy. Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 20 KONTROLNÍ OTÁZKA Kontrolní otázka... 2/5 1. Užijte onomaziologického postupu při pojmenování skutečnosti (slovní spojení/ opis nahraďte jednoslovným vyjádřením): zbavit se pocitu tepla, rychle se pohybovat z místa na místo, malé dveře, sbírka sušených lisovaných rostlin, husté sněžení, šitím k něčemu/ do něčeho upevnit, seskupit určité věci podle daného řádu, naprostý zmatek, bádáním vypátrat KORESPONDENČNÍ ÚKOL Korespondenční ... 2/6 Zjistěte sémy dále uvedených lexémů (sémémů). U výrazů s více sémémy zjistěte ty sémy, kterými se jednotlivé sémémy různí. Pokuste se rozčlenit sémy klasifikační, identifikační. Upřesněte, které dominantní sémy jsou invariantní různým sémémům dané lexému. - Příklady: škola, savec, mléko, sestra, přijít, chléb, rozumný, lov, dát, souhláska, sloveso, sémantika – sémaziologie, práce, struktura, rod, těžký, předmět, raketa (srov. Hauser, Minářová 1989, s. 8, III. B) 4.) SHRNUTÍ V této části byly objasněny (a odlišeny) postupy sémaziologické a onomaziologické postupy: z hlediska metod i lexikologických kategorií a po stránce vztahu sémaziologického a onomaziologického přístupu k pojmenování (hovoříme tu o terminologickém vymezení i o způsobech odvozování vztahu k pojmům typu slovo, lexikální jednotka, lexém, lexie, hyperlexém, frazém a idiom sém, sémém, sémantém). V kapitole byl vysvětlen pojem substituce (užití tříd a typů paradigmatu) ve vztahu k jednotkám formy i významu. DALŠÍ ZDROJE ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992. Zbyněk Holub - Lexikologie 21 

Test - slovo a pojmenování

 3 PROBLEMATIKA VÝZNAMU A SMYSLU LEXIKÁLNÍ JEDNOTKY RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY 1. Povaha sémantického vývoje. Význam lexikálních jednotek. Nocionální a pragmatická složka významu, výklad významu, typy významu (základní a asociativní složky). 2. Vztah mezi významem a referencí lexikální jednotky. Denotace, smysl a význam, extenze a intenze. Diferenční trojúhelník. CÍLE KAPITOLY Seznámit čtenáře s charakteristickými stránkami významu (s definicemi, s jeho složkami a typy). Vysvětlit vztahy v rámci tzv. diferenčního trojúhelníku, odlišit význam a referenci, denotaci, význam a smysl (z hlediska obsahu i rozsahu pojmů). Upozornit na (další) vztahy mezi lexikálními jednotkami (formální i obsahové). KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sémantika a význam, nocionální a pragmatická složka, základní a asociativní význam, reference, denotace, smysl, extenze, intenze, diferenční trojúhelník; polysémie, homonymie, synonymie, hyperonymie, hyponymie, antonymie, opozitnost 3.1 Význam lexikální a gramatický V tradiční jazykovědě (např. v českých mluvnicích B. Havránka a A. Jedličky) se význam ohebného slova ve flektivních jazycích rozděloval na složku nazývanou význam lexikální a jemu do opozice stavěnou složku gramatickou. Za tzv. gramatický význam se považovaly obsahy vyjadřované morfologickými gramatickými prostředky, hlavně koncovkami (tzv. gramatické kategorie). Naproti tomu lexikálním významem se rozuměly obsahy spjaté s morfémy lexikálními (s kořeny a s některými slovotvornými sufixy). Gramatický význam se dá chápat Zbyněk Holub - Lexikologie 23 (v širším smyslu) jako význam strukturní, který má proti individuálnímu lexikálnímu významu charakter gramaticky kategoriální a je vyjadřován i formálními strukturami 'vyššími, než je slovo (slovosledem, větnou strukturou atd.); dále: Čejka 1992, s.12n; odlišně: Koťátko 1998, Peregrin1998 a 1999 (vhodné k porovnání). 3.2 Slovní význam Význam slova jako lexikální jednotky lze definovat jako jazykově ztvárněný odraz skutečnosti ve vědomí uživatelů daného jazyka. V jeho jádru je obvykle obsažen pojmový obsah, který může být spojen s průvodními významy expresívními a stylistickými. Slovní význam souvisí se znakovou teorií jazyka, váže se na výrazovou (formální) stránku slova a je společensky závazný a objektivní. Znaková podstata spočívá v tom, že slovo neodráží skutečnost přímo a jeho zvuková ani grafická podoba nejsou zvukovým (grafickým) obrazem daného předmětu nebo skutečnosti. Výjimkou jsou zvukomalebná slova, ale ani ona nejsou věrnou kopií, jen napodobením, vyjadřují zvuk prostřednictvím hlásek, tj. jednotek zvukového systému jazyka. V ostatních případech je vztah předmět – pojem nahodilý, jejich spojení je jen věcí konvence. Slova nesoucí význam lexikální označujeme také jako plnovýznamová (autosémantická), ostatní slova jsou neplnovýznamová (synsémantická). Patří sem například slova s významem ukazovacím (deiktická), tj. zájmena a zájmenná příslovce (já, ty, ten, tam, tady, tudy), slovesa způsobová, modální (muset, chtít, smět, moci, mít povinnost), sponová (být, stát se, mít) a fázová (začít, začínat, končit, skončit, přestat, přestávat) a také částice (ať, nechť, kéž...; k tomu srov. dále část 7, popř. LEX-OU). 3.3 Základní a asociativní významy Z hlediska lingvistické analýzy je základním významem lexikálních jednotek jejich smysl; tímto termínem zde chápeme nejabstraktnější sémantické minimum lexikální jednotky, jímž je maximálně jednoznačně začleněna do významového plánu jazyka (význam lexikální jednotky je v podstatě určován jejím místem ve struktuře jazykových významů, přičemž se tato struktura chápe jako síť mezi základními významy všech lexikálních jednotek daného jazyka. Základní význam je na jedné straně zapojen do systému protikladů, jež zařazují lexikální jednotku do lexikálních paradigmatických vztahů, popř. paradigmatických řetězů (např. synonymních řad, antonymních dvojic, /ko/hyponymních řetězů aj.). Protože však lexikální jednotky vytvářejí na druhé straně hierarchicky uspořádané řetězy na úrovni výpovědi, vstupují jejich základní významy a relace mezi nimi i do vztahů syntagmatických. Důsledkem strukturní povahy základního významu lexikální jednotky je jeho poměrná stabilita a relativní autonomnost (nezávislost na mimojazykovém světě); je to do značné míry uzavřená, konečná množina hodnot a relací. Je kostrou sémantické roviny jazyka a zároveň konceptuálním rámcem lidského myšlení. Naproti tomu referenční (srov. dále) složka významu lexikální jednotky je to, co se touto jednotkou komunikuje díky jejímu vztažení k objektům, vlastnostem a relacím vnějšího světa. Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 24 Při užívání lexikálních jednotek v referenčních aktech (tj. s jistou referencí, srov., popř. denotací) uživatel jazyka vtahuje do komplexní významové sféry lexikální jednotky pod vlivem reálného světa, o němž mluví, i mnoho sémantických prvků nepodstatných, individuálně asociovaných, často i vázaných na osobní zkušenost uživatele, popř. na jistou kulturu a historickou epochu. Tato asociativní složka významu (někdy označovaná jako konotační nebo pragmatická v užším smyslu) má podobu jakési konotační aury netvoří uzavřený systém, je závislá na kultuře jazykového společenství, během času se mění. Tak např. lexikální jednotka žena má v češtině základní význam „dospělý lidský jedinec nikoli mužského pohlaví“ (+ životnost/ + osobovost/ + dospělost); referenční (konotační) složka zahrnuje speciální fyzické ženské vlastnosti, mateřský pud, družnost, povídavost, citlivost, nestálost a jiné skutečné či domnělé vlastnosti; v minulých dobách sem patřilo i výhradní nošení sukní a dovednost vaření. V oblasti islámské kultury ekvivalenty této lexikální jednotky zahrnují do své konotační sféry také zahalenou tvář aj. Afektivní (emotivní) významovou složku lexikální jednotky tvoří to, co se komunikuje o pocitech a hodnotových postojích mluvčího při realizaci promluvy (blb negativně afektivní, líbezná – pozitivně afektivní; štědrý – kladně hodnotící, marnotratný - záporně hodnotící). Souvýskytový (syntagmatický, kolokativní) významový faktor je dán tím, co se lexikální jednotkou komunikuje skrze asociace s lexikálními jednotkami, které mají velkou pravděpodobnost souvýskytu s danou lexikální jednotkou v textech (tratoliště - krve; žluklé – máslo, štěkat - pes; kopnout - noha). Reflektovaně sdružený významový komponent se objevuje u polysémní lexikální jednotky. Je určen tím, co se jí komunikuje skrze asociaci s jiným významovým užitím téže lexikální jednotky nebo jejího formálního segmentu, popř. s homonymní jednotkou (Čejka 1992, s. 19:- 20; spiritis agens - asociace významu substantiva „líh“ nebo „agent“; rafinovaný cukr· asociace s "komplikovaný, záludný"; opravila duši - asociace s významem „psyché!). 3.4 Reference a denotace, denotát, konotace Referencí se zpravidla rozumí relace mezi jistou jazykovou formou (např. slovem nebo slovním spojením) a jistým mimojazykovým předmětným individuem, popř. množinou individuí v nějakém možném světě. Jedná se o akt mluvčího, který tím, že použije jisté jazykové formy (referenčního výrazu), odkazuje (referuje) k individuu nebo množině individuí (referentu). Uděluje tak dané jazykové formě referenční (extenzionální) význam. Je-li reference úspěšná, pak referenční výraz adresátovi výpovědi správně identifikuje dané individuum nebo množinu individuí (RUDLOF HADRABA dostal pětku z matematiky. - ČERVENÁ SEDMA zanikla roku 1922.). Referenční výrazy jsou proto typickou základní složkou východiska výpovědi, neboť tématem se identifikuje to, o čem se něco říká. Specifickými jazykovými formami specializovanými pro funkci referenčních výrazů jsou vlastní jména; odkazují díky jednoznačné jazykové konvenci (Homér, Rudolf Hadraba, Eiffelovka, Říp) osobní zájmena; odkazují vzhledem k promluvové situaci (já - mluvčí, ty - adresát); Zbyněk Holub - Lexikologie 25 určité jmenné fráze (deskripce); jsou to komplexní popisné jazykové formy, které. ve své struktuře obsahují tzv. indexové výrazy (slova s funkcí signalizovat referenční vztah; tedy např. ukazovací a vztažná zájmena ten, tento, týž, který aj.). Pokud jsou správně konstruovány, poskytují adresátovi v daném kontextu a situaci dostatečně detailní popis, s jehož pomocí je adresát schopen odlišit referent (individuum nebo množinu) od ostatních jevů v okruhu promluvy (ten pán v černém klobouku; to dítě, co pláče). Zobecněním referenčního vztahu dospíváme k pojmu denotace. Denotací lexikální jednotky se rozumí vztah, který platí mezi touto jednotkou na jedné straně a entitami (např. lidmi, věcmi, místy), vlastnostmi entit, procesy, činnostmi a relacemi mezi entitami, které jsou mimo jazykový systém, na straně druhé. Denotát je pak množina entit, vlastností entit, procesů atd., o nichž se lexikální jednotky užívá správně. Reference je vázána na jistou konkrétní výpověď a neplatí o lexikální jednotce obecně, nýbrž jen o lexikální jednotce v jedinečném kontextu. Denotace (stejně jako smysl, o němž bude: řeč níže) je: relace, která platí u lexikálních jednotek v jazykovém systému, a to nezávisle na jednotlivých případech jejich použití ve výpovědích. Logickým ekvivalentem denotace lexikální jednotky je extenze (rozsah) pojmu. (Někdy se používá /ne zcela přesně/ termínů denotace a reference jako synonym). Případný spoluvýznam, obvykle expresívní nebo stylistický příznak, se nazývá konotace (např. ve srovnání dvojice slov dům – domeček je u obou denotace stejná, u druhého slova k ní však přistupuje expresívní příznak zdrobněliny). Samostatně bychom měli vyložit problematiku tzv. diferenčního trojúhelníku. Model takového vztahu vytvořili Ogden a Richards v první polovině minulého století. Kromě jiného navázali i na výklad Ferdinanda de Saussure o „pojmenovávaném“ (signifié) a „pojmenovávajícím“ (signifikantu); o relaci znak – interpretant – objekt ovšem hovořil již Ch. S. Peirce. Model tzv. diferenčního trojúhelníku zobrazuje relace mezi obsahem a formou, mezi „představou obsahu“ a „pojmenovávací formou“; v pozici „třetího vrcholu trojúhelníka“ je potom doplněn denotát. ÚKOL K ZAMYŠLENÍ Najděte si obdobný výklad u F. de Saussure (Kurs obecné lingvistiky vydali Saussurovi žáci; u nás knihu přeložil F. Čermák) a porovnejte s jakoukoliv současnou učebnicí jazykovědy. V čem se dnešní pojetí tzv. diferenčního trojúhelníku rozšířilo? 

3.5 Smysl, intenze, extenze Smyslem jazykové formy (slova, slovního spojení atd.) je v nejobecnějším pojetí to, co se skrze tuto formu o něčem bezprostředně, přímo říká. V přirozeném jazyce se dá smysl jazykové formy postihnout teprve na základě její analýzy při užití v daném kontextu, nikoli analýzou Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 26 formy izolované (něco jiného říká, tj. jiný smysl má např. totéž sloveso v kontextu Ty dva stromy rychle rostly a jiný v kontextu Ti dva lidé spolu rostli). Smysl pojmenovací lexikální jednotky by se dal charakterizovat jako soubor podmínek, které musejí platit, aby jisté individuum nebo množina byly referentem příslušné lexikální jednotky. Smysl pojmenovací lexikální jednotky je tedy způsob zadání referentu nebo denotátu vytčením nějakých charakteristických vlastností individua nebo množiny. Jazykovým popisem smyslu lexikální jednotky může být například její (slovníková) definice nebo komponentová analýza na sémantické příznaky (srov. výše). Vychází se většinou z předpokladu, že smysl mají všechna autosémantická slova a slovní spojení. Tento předpoklad platí v každém případě pro deskriptivní oznamovací věty s funkcí sdělnou. Každá výpověď takové věty obsahuje jeden nebo více výrazů s referenční funkcí, jimiž se realizují subjektové a objektové argumenty propozičních predikátů. - Tyto výrazy jsou zaměnitelné salva veritate (tj. při zachování pravdivostní hodnoty), mají-li stejnou referenci (např. Marie je nemocná. - Slečna Novotná je nemocná; za předpokladu, že Marie a slečna Novotná zde označují tutéž osobu, je deskriptivní význam obou výpovědí totožný a jsou buď obě pravdivé, nebo obě nepravdivé). Výrazy realizující propoziční predikáty nemají referenční funkci, mají pouze smysl. Tyto výrazy jsou zaměnitelné salva veritate jedině výrazy s totožným smyslem, tj. synonymy (srov. Marie je nemocná. = Marie je churavá. - Toto je piáno. Toto je klavír. - deskriptivní význam je opět stejný; srov. dále. Podrobněji: Čejka 1992, s. 13 n.). DEFINICE Logickým ekvivalentem smyslu a reference lexikálních jednotek je intenze a extenze pojmu. Intenze pojmu se definuje uvedením vlastností, popř. příznaků, které jej charakterizují (intenze pojmu tedy odpovídá jeho obsahu). Extenze se definuje výčtem prvků, které pod tento pojem spadají (a odpovídá pak jeho rozsahu). Dva logické predikáty jsou intenzionálně totožné, pokud znamenají obsahově totéž, tj. odpovídají-li jim při komponentové analýze tytéž množiny sémantických příznaků; srov. např. logické predikáty klavír a piáno. Dva logické predikáty jsou extenzionálně totožné, vztahují-li se na tutéž množinu spočetných prvků; srov. např. logické predikáty Večernice a Jitřenka: oba výrazy označují Venuši, přičemž je ovšem jejich intenzionální význam rozdílný. Dichotomie intenzionální vs. extenzionální významové analýzy vychází z rozlišování mezi „Sinn“ a "Bedeutung" u německého matematika, logika a filozofa Gottloba Fregeho (1848 – 1925; k tomu dále: Čejka 1992, s. 15 a 16).  

1.      Množinu entit, jejich vlastností, procesů, činností a relací mezi entitami „mimo jazykový systém“, o nichž se lexikální jednotky užívá správně, nazýváme   a) referent   b) denotát   c)  relátor

2.      Nauku o slovním významu známe jako   a) lexikální sémantiku    b) lexikografii   c) etymologii

3.      Obecnou teorie označování, jejíž metodologický postup směřuje od významu (popř. od funkce) k formě; od pojmových, konceptuálních významů k pojmenovacím jednotkám nebo souborům jednotek (které ovšem musí mít znakový charakter v bilaterálním smyslu),označujeme  jako    a)  onomaziologii    b) sémaziologii   c) onomatopoiologii

4.      Pojem sémaziologie vykládáme také (v užším smyslu) jako nauku a) o slovním významu  b) o procesu pojmenování   c)  o sémantické analýze (sémému na sémy)

5.      Jako tzv. sém označujeme  a) obligatorní slovnědruhově příslušnou a specifickou sémiologickou kategorii, která (v porovnání s morfémy) vykazuje větší různorodost (anizotropii), složitější organizaci (a je početnější)  b) množinu sémantických rysů, komponentů, sémantických složek získaných sémantickou analýzou; ve výrazovém plánu mu odpovídá lexém  c) nejmenší (primitivní, atomární) jednotku významového plánu jazyka, k níž dospíváme sémantickou analýzou (sémantický rys, komponent, sémantickou složku; bez reflexe formální jednotky v plánu výrazovém)

6.      Jednočlenná lexie je... a) jednotka nezahrnutá do stabilní skupiny morfémů: tvoří formální jednotu deskripce a sémantiky slova; jde o specifické významové užití formy (u homonymických slov vždy odpovídá jejich původnímu společnému základu) b) jednotka zahrnutá do stabilní skupiny morfémů tvořící funkční jednotu formy a významu slova; konkrétní významové užití slova (u polysémického slova vždy odpovídá abstraktní formě s jedním významem) c) jednotka zahrnutá do elementární lexikální zásoby z hlediska své formy i významu; její popis umožňuje etymologický rozbor slova (také podle toho, kolik abstraktních forem reflektuje)

7.      S počátky rozlišování pojmů smysl a význam se můžeme setkat v knize  a) Ferdinanda de Saussure   b) Noama Chomského    c) Gottloba Fregeho

8. Významová stránka slova nikdy nezahrnuje:  a) takový lexikální význam, který je vždy (výhradně a kauzálně) odvozen z formy pojmenování předmětů, jevů a vztahů mimojazykové reality b) takový gramatický význam, který umožňuje plnění textových funkcí pojmenování  c) takový pragmatický význam, který pojmenování mohou nést v aktuálních kontextech (vyjadřuje různé postoje mluvčího)

 3.6 Slova jednoznačná a mnohoznačná, polysémická Podle „počtu významů“ klasifikujeme slova jako: a) Slova jednovýznamová (jednoznačná) Zbyněk Holub - Lexikologie 27 Slova nesoucí jen jeden slovní význam jsou méně početná než slova mnohovýznamová a až na malé výjimky neoznačují jen jeden denotát (např. zeměkoule), ale jednu třídu denotátů. Jednoznačnost je typická pro odborné termíny, které jsou jednoznačné buď absolutně, např. dusičnan, pestík, přívlastek, nebo v rámci jednoho oboru, např. kalich, kmen apod. Do této kategorie slov patří také vlastní jména osobní a jména zvířat (Jan, Věra, pes Alík, kůň Šemík), protože pojmenovávají pouze jedinečné osoby nebo zvířecí bytosti. Zeměpisné názvy typu Ostrava, Lysá hora se za jednoznačné považují tehdy, označují-li pouze jednu skutečnost (horu, město, oblast). V ostatních případech se o slova jednoznačná nejedná, např. u jmen Morava, Jihlava. Jednoznačná slova, která nejsou odbornými termíny ani vlastními jmény, se vyskytují jen ojediněle, např. koloběžka, květináč, lustr, často se také jedná o cizí reálie: iglú, kriket. b) Slova mnohovýznamová (mnohoznačná, polysémní) Slova mnohoznačná jsou slova nesoucí více než jeden význam. Podstatou jejich existence v jazyce je sémantické tvoření pojmenování, kdy nový význam vzniká přenesením pojmenování (slova) z jednoho denotátu (skutečnosti) na označení jiného denotátu. Původní význam pak označujeme jako přímý, nový jako přenesený. O který význam se jedná, poznáme snadno z kontextu, pak nenastávají problémy s jeho rozlišením (dále LEX-OU). 3.7 Další vztahy slov ve slovní zásobě 3.7.1 HYPERONYMA A HYPONYMA Hyperonyma jsou slova významově nadřazená, hyponyma jsou slova významově podřazená a kohyponyma jsou slova stejné významové úrovně. Například slovo nábytek je hyperonymem ve vztahu ke slovům stůl, postel, židle. Tato jsou pak hyponymy ve vztahu ke slovu nábytek, navzájem k sobě jsou to kohyponyma. 3.7.2 HOMONYMA A POLYSÉMIE Ve slovní zásobě existují případy, kdy se stejná výrazová (psaná i mluvená) forma vztahuje ke dvěma nebo více denotátům. Tato skutečnost může mít v zásadě dvě příčiny: Slovo (pojmenování) bylo přeneseno z jedné skutečnosti na jinou a vzniklo tak slovo mnohoznačné (polysémní), např. ucho – sluchový orgán po stranách hlavy – ucho na hrnci – ucho na tašce apod. Formy patří dvěma různým slovům, která nemají navzájem nic společného. Pak jde o homonyma, např. stopka – část rostliny – dopravní značka. Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 28 Homonyma jsou slova se stejnou formou grafickou i zvukovou, ale různým významem, shoda v jejich formě je náhodná, významy se u nich nedají odvodit jeden z druhého. Rozlišujeme několik typů homonym: Podle původu: homonyma čistě lexikální, kdy je shoda náhodná (např. kolej – stopa kola – ubytovna, vlna – na hladině vody – ovčí srst); homonyma slovotvorná, tvořená homonymním formantem (např. vinice – místo, kde se pěstuje vinná réva – žena, která se provinila); homonyma slovnědruhová (např. během – substantivum – předložka, večer – subst. – příslovce, vedle – příslovce – předložka, vedoucí – adjektivum – substantivum). Podle rozsahu: homonyma úplná, která se shodují ve všech tvarech (např. zámek – budova – zařízení na dveřích, stopka – část rostliny – dopravní značka – část sklenice); homonyma částečná, vyskytující se u maskulin životných a neživotných, která se v některých tvarech liší (jednou lexií: los – zvíře – tiket, rys – zvíře – tah ve tváři – výkres). Pokud se substantiva shodují jen v některých tvarech, jedná se o tzv. homoformy, např. holení (1.sg. slova holení – 7.sg. slova holeň). Homoformy se mohou objevovat i mezi slovními druhy, např. tři (číslovka – sloveso), ženou (sloveso – 7.sg. slova žena). Dále se můžeme setkat s tzv. nepravými homonymy, kterými mohou být: homofony, tj. slova se stejnou formou zvukovou, ale odlišnou grafickou, např. mýt – mít, být – bít (ve spisovné výslovnosti), vézt – vést, led – let, vez – ves, lez - les; homografy, které mají stejnou formu grafickou a odlišným významem (někdy i zvukovou, ovšem mnohdy jen po stránce přízvuku nebo intonace, např. vezme – 1.pl. rozkazovacího způsobu slovesa vézt a 3.sg. oznamovacího způsobu slovesa vzít) mezislovní homonyma, např. za pět – zapět, má ti – máti, do hry – dohry apod. Paronyma jsou slova ne zcela shodná, ale lišící se jen některým rysem, např. délkou samohlásky (dal – dál, řad – řád, vina – vína, soli – solí), a v nedbalé výslovnosti nebo při ztížených akustických podmínkách mohou být považována za homonyma. Zbyněk Holub - Lexikologie 29 3.7.3 SYNONYMA Se synonymy se v jazyce setkáváme tehdy, když pro jednu skutečnost existuje více pojmenování. Průkazným znakem synonym je možnost jejich vzájemné výměny a vždy platí, že synonyma patří k jednomu slovnímu druhu. Za synonyma se ovšem nepovažují např. hláskové varianty slov (polévka – polívka) nebo rodové varianty (brambor – brambora). Podle typu rozlišujeme: Úplná synonyma, která jsou shodná v denotaci (základním slovním významu), konotaci (spoluvýznamu) i distribuci (rozsahu užívání ve všech kontextech). Je jich relativně málo a patří sem např. dvojice: • slov domácích (kaluž – louže, děvče – dívka, hezký – pěkný); • domácích a cizích termínů (mluvnice – gramatika, skladba – syntax, nerost – minerál); popř. kalků (doslovných překladů) typu dvojhláska – diftong, životopis – biografie Částečná synonyma, která můžeme rozdělit na 3 typy: • synonyma stylistická s různými stylistickými příznaky, např. dvojice slov měsíc a luna, trápit se a rmoutit se, skupina slov moc – hodně – mnoho – převelice apod.; • synonyma expresívní, kdy jedním členem dvojice je slovo neutrální a druhé má citový příznak, kladný nebo záporný: ruka – pacička, ústa – pusinka, pít – bumbat, dům – barák, jíst – cpát se, pít – chlastat, patří sem i eufemismy, tj. slova zjemňující (obézní – korpulentní, plnoštíhlá, při těle), a naopak dysfemismy (obézní – tlustá, bachratá); • synonyma dobová, kdy slova neutrální, současná, jsou synonymní se slovy zastaralými, knižními, např. protože – neboť, nechat – zůstavit. Synonyma strukturní spočívají v možnosti vzájemné synonymity pojmenování jak jednoslovných, tak víceslovných: • jednoslovná synonyma mohou být např. bída – nouze, pěkný – hezký; • víceslovná, souslovná synonyma mohou být povahy slovesné (milovat – mít rád) i jmenné (dálkař – skokan do dálky), mohou být synonymní i se složeninami, nejčastěji přejatými (tělesný strážce – bodyguard, přesilová hra – powerplay); • frazeologická synonyma jsou obvykle tvořena ekvivalenty ustálených spojení, např. výjimka – bílá vrána, utéci – vzít nohy na ramena, zchudnout – přijít na mizinu (srov. též výklad k frazeologii). Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 30 Přechodové typy, u nichž se vlastně v pravém slova smyslu o synonymii nejedná (na sledovaném území se více pojmenování paralelně neužívá; v povědomí mluvčích obvykle existuje pouze jediné). Jedná se o konkurenci slov spisovných (popř. „běžně mluvených“) a slov: • nářečních nebo slangových. Mluvíme potom o tzv. tautonymech (chlapec – ogar – synek, pětka – bomba); • českých a cizích. Označujeme je jako synonyma mezijazyková, tedy jako tzv. ekvivalenty (vlak – train). 3.7.4 ANTONYMA Jedná se o pojmenování s opačným, protikladným významem. V antonymním vztahu mohou být vždy pouze dvojice slov, která stojí na opačných pólech významu. Jedno slovo však může mít jak antonymum jedno, tak více antonym, která jsou pak vzájemně synonymní (např. bohatství – chudoba / bída / nouze). Většina slov v české slovní zásobě své antonymum nemá, např. tužka, auto, sklenice apod. Slova mnohovýznamová mohou mít v různých významech různá antonyma: pravá ruka – levá ruka; pravé jméno – falešné jméno; pravý důvod – nepravý důvod; pravé zlato – kočičí zlato. Antonyma dělíme na: • lexikální, která jsou tvořena slovy nepříbuznými, neplatí mezi nimi vztah odvozování, motivace (den – noc, dlouhý – krátký, pravda – lež); • slovotvorná antonyma jsou tvořena slovy příbuznými, odvozenými a složeninami: Antonyma tvořená předponami Antonyma s předponou ne- nejčastěji vyjadřují prostou negaci (voják – nevoják, kuřák – nekuřák, vědět – nevědět, stát – nestát, volat – nevolat). Antonyma s předponou ni- se vyskytují u některých zájmen a zájmenných příslovcí (někdo – nikdo, něco – nic, něčí – ničí, někde – nikde, někdy – nikdy, nějak – nijak). Antonyma s předponou bez- vyjadřují nedostatek nějaké vlastnosti (cenný – bezcenný, charakterní – bezcharakterní). V těchto případech někdy pozitivní člen neexistuje a bývá nahrazen opisem (mající hlas – bezhlasý, mající moc – bezmocný), nebo tyto výrazy mají svá lexikální antonyma (bezradný – jistý / sebejistý / šikovný). Antonyma s předponou proti – nejsou tak častá, patří sem např. dvojice jed – protijed,strana – protistrana, hráč – protihráč. Zbyněk Holub - Lexikologie 31 Antonyma s cizími předponami – např. a-/an-: typický – atypický, morální – amorální, organický – anorganický; i-/in-: racionální – iracionální, tranzitivní – intranzitivní; anti-: feministický – antifeministický; kontra-: špionáž – kontrašpionáž. Předpony se vzájemným antonymickým významem obvykle vyjadřují opačný směr (východ – západ, zahrabat – vyhrabat, svázat – rozvázat, nadzemní – podzemní apod.). Antonymní složeniny U složenin je antonymita vždy odvozená, protikladné jsou první části složenin, např. pravotočivý – levotočivý, velkoobchod – maloobchod, slaboproud – silnoproud. Souslovná antonyma V případě antonym souslovných jsou protikladná buď celá sousloví navzájem (bílé víno – červené víno, bílá káva – černá káva), nebo slovo a sousloví (mít rád – nenávidět). Antonymy mohou být i frazeologismy (zůstat – vzít do zaječích, bdít – tlouct špačky). KORESPONDENČNÍ ÚKOLY V následujících přehledech i v tabulce doplňte přehled lexikálně sémantických charakteristik (porovnejte s LEX-OU a doplňte další klasifikaci; např. podle M. Čejky: 1992, s. 12-31): 3/2 ... zařaďte příklady správně k termínům (k odborným pojmenováním): - typy pojmenování: hyperonyma, hyponyma, kohyponyma, paronyma, mnohoznačná (polysémní) pojmenování, kalky, tautonyma, synonymické (mezijazykové) ekvivalenty - příklady: dal – dál, řad – řád, vina – vína, soli – solí /hruška – jablko – švestka /dvojhláska – diftong, životopis – biografie /mrkev – celer – ředkvička /chlapec – ogar – synek, pětka – bomba /vlak – train /oko, koza, půda /ovoce, zelenina /hruška, mrkev 3/3 ... přiřaďte správně příklady k typům homonym v následující tabulce: - příklady pojmenování: vlna – na hladině vody – ovčí srst); vinice – místo, kde se pěstuje vinná réva – žena, která se provinila; kolej – stopa kola, popř. typ zpevnění dopravní cesty (např. kolejnicemi) - studentská ubytovna, los – zvíře – tiket, rys – zvíře – tah ve tváři – výkres; holení (1. sg. slova holení – 7. sg. slova holeň), tři (číslovka – sloveso), ženou (sloveso – 7. sg. slova žena); mýt – mít, být – bít (ve spisovné výslovnosti), vézt – vést, led – let, vez – ves, lez – les; vezme – 1. pl. rozkazovacího způsobu slovesa vézt a 3. sg. oznamovacího způsobu slovesa vzít; Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 32 za pět – zapět, má ti – máti, do hry – dohry během – substantivum – předložka, večer – subst. – příslovce, vedle – příslovce – předložka, vedoucí – adjektivum – substantivum; zámek – budova – zařízení na dveřích, stopka – část rostliny – dopravní značka – část sklenice 3/4 Doplňte příklady do tabulky přehledné klasifikace homonym: Podle základní charakteristiky homonym Dílčí dělení Příklady podle roviny jazyka čistě lexikální slovotvorná slovnědruhová podle rozsahu Úplná Částečná podle formálního typu homoformy nepravá homonyma: Homofony Homografy mezislovní homonyma 3/5 ... Doplňte do následujících tabulek příklady synonymických a antonymických pojmenování: - příklady: - /ruka – pacička, ústa – pusinka, pít – bumbat, dům – barák, jíst – cpát se, pít – chlastat - /dálkař – skokan do dálky - /tělesný strážce – bodyguard, přesilová hra – powerplay - /hezký – pěkný - /něčí – ničí, někde – nikde, někdy – nikdy, nějak – nijak - /dvojhláska – diftong, životopis – biografie Zbyněk Holub - Lexikologie 33 - /mluvnice – gramatika, skladba – syntax, nerost – minerál/ pravé jméno – falešné jméno; pravé zlato – kočičí zlato - /cenný – bezcenný, charakterní – bezcharakterní; mající hlas – bezhlasý - /feministický – antifeministický - /pravá ruka – levá ruka - /den – noc, dlouhý – krátký, pravda – lež - /východ – západ, zahrabat – vyhrabat, svázat – rozvázat, nadzemní – podzemní - /organický – anorganický - /racionální – iracionální, tranzitivní – intranzitivní - /mající moc – bezmocný; bezradný – jistý, sebejistý, šikovný - /typický – atypický, morální – amorální - /kaluž – louže, děvče – dívka - /výjimka – bílá vrána, utéci – vzít nohy na ramena, zchudnout – přijít na mizinu - /měsíc a luna, trápit se a rmoutit se, moc – hodně – mnoho – převelice - /obézní – korpulentní, plnoštíhlá, při těle - /obézní – tlustá, bachratá - /protože – neboť, nechat – zůstavit - /bída – nouze, pěkný – hezký - /milovat – mít rád voják – nevoják, kuřák – nekuřák - /pravý důvod – nepravý důvod - /vědět – nevědět, stát – nestát - /jed – protijed, strana – protistrana - /špionáž – kontrašpionáž - /hráč – protihráč - /volat – nevolat - /bohatství – chudoba, bída, nouze - /někdo – nikdo, něco – nic - /bílé víno – červené víno, bílá káva – černá káva - /mít rád – nenávidět - /pravotočivý – levotočivý, velkoobchod – maloobchod, slaboproud – silnoproud - /zůstat – vzít do zaječích, bdít – tlouct špačky Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 34 3/6 Doplňte do tabulky příklady ke klasifikaci synonym: Základní charakteristika synonym Dílčí klasifikace: Upřesnění: Příklady: Úplná Částečná Stylistická Expresívní S citovým kladným příznakem Se záporným citovým příznakem Eufemismy Dysfemismy Dobová Strukturní Jednoslovná Víceslovná (souslovná) Frazeologická Zbyněk Holub - Lexikologie 35 PRO ZÁJEMCE Základní charakteristika antonym Dílčí klasifikace Příklady Lexikální Slovotvorná Předponová Složeniny Souslovná Příklady a část pro zájemce Pokud hovoříme o sémantice obecně, můžeme tuto vědu definovat různě. Obvykle je ale chápána jako ▪ nauka o významech (Michel Bréal, 1904)...protiklad k fonetice (nauce o hláskách) ▪ nauka o vztazích mezi významy a tím, co označují (Rudolf Carnap) - vedle pragmatiky (vztah mezi výrazy a těmi, kdo jich užívají) a syntaxe (vztah mezi výrazy) Podle J. J. Katze (US jazykovědce) je cílem sémantické teorie vysvětlit pojmy: 1. v těsném spojení s významem: - synonymie („stejnost“, spíše ale výrazná blízkost významů), sémantická podobnost a rozdílnost (tj. významů), antonymie (protikladnost), superordinace (hierarchie, zde např. nadřazenost významů), smysluplnost a sémantická anomálie (přítomnost – nepřítomnost významu), víceznačnost (přítomnost vícera významů), redundance („stejnost“, identičnost významu části celku s celkem), 2. ve vztahu k pravdivosti pojmenování: - výslovně: - sémantická pravdivost (analytičnost) – nepravdivost (kontradikce), sémanticky nedeterminovaná pravdivost a nepravdivost, - zprostředkovaně: Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 36 - inkonzistence (nemožnost být pravdivým; věty Pepa je černoch a Pepa je běloch jsou inkonzistentní, jejich konjunkce je sémanticky nepravdivá), vyplývání (zachování pravdivosti; A => B, jestliže pravdivost A nutně znamená i pravdivost B), presupozice (nějakého výroku: to, co vyplývá z daného výroku i z jeho negace: výrok Francouzský král existuje je presupozicí výroku Francouzský král je holohlavý i výroku Francouzský král není holohlavý), 3. formou odpovědi na otázku (sémantiku nelze omezit na užívání vět v oznamovacím způsobu; v případě hodnocení slovní zásoby však máme situaci zjednodušenou): možná odpověď na otázku, sebezodpovídající otázka Naším základním úkolem při vyjasňování předmětu sémantiky je tedy upřesnit podstatu významu a vyjasnit si otázku pravdivosti (Peregrin 2003, s. 1-3). Význam slova je jeho používání v jazyce (Wittgenstein), popř. množina jazykových funkcí, které toto slovo plní ve výpovědích. (- z lingvistického hlediska: Čejka 1992, s. 12). SAMOSTATNÝ ÚKOL kontrolní ... 3/7 Přechodové typy sémanticky „blízkých“ pojmenování („na hranici synonymie“) nechápeme (jak bylo výše zmíněno) v pravém slova smyslu jako synonyma. Uveďte, o jaké případy se u takovéhoto pojetí synonymie rozhodně nejedná: o homoformii a paronymii, tedy o slova ne zcela shodná (lišící se jen některým rysem) o pojmenování nářeční nebo o sociolektismy, tedy o tautonymii o konkurenci slov českých a cizojazyčných, tedy o tzv. ekvivalenty ÚKOL K ZAMYŠLENÍ 3/8 Někdy v souvislosti se synonymií hovoříme i o slovech blízkoznačných. O jaká pojmenování se v takovém případě jedná? S jakou výše zmíněnou skupinou tato pojmenování souvisejí? Zbyněk Holub - Lexikologie 37 SHRNUTÍ KAPITOLY Seznámili jsme se s charakteristickými stránkami významu, s povahou sémantického vývoje a s významem lexikálních jednotek (lexikálním a gramatickým). Nocionální a pragmatickou složku významu, výklad významu (s ohledem na slova autosémantická a synsémantická) a typy významu (základní a asociativní složky: afektivní /emotivní, souvýskytová /syntagmatická, kolokativní, reflektovaně sdružená, polysémie) jsme odlišili s odkazem na tzv. diferenčního trojúhelník. Odlišili jsme význam a referenci, denotaci a konotaci, význam a smysl (z hlediska intenze a extenze pojmů). Upozornili jsme rovněž na souhrn vztahů mezi lexikálními jednotkami (po stránce formální i obsahové na odlišení homonymie a polysémie, hyper-/ hypo-/ kohyponymie, paronymie a synonymie, tautonymie a ekvivalence, antonymie). DALŠÍ ZDROJE ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992. ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2002 ESČ FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985. HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980. KOŤÁTKO, Petr: Význam a komunikace. Praha: Filosofia 1998. MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995. PEREGRIN, Jaroslav: Úvod do teoretické sémantiky. Principy formálního modelování významu. Praha: UK 1998. PEREGRIN, Jaroslav: Význam a struktura. Praha: Oikumené 1999 PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny (např. 1996). Oddíl Lexikologie (autorka Z. Hladká).... např. s. 65 – 108. Tálská, Ivana: Čeština po síti. Ostravská univerzita v Ostravě 2010; http://eridanus.cz/id32402/jazyk/jazyky/indoevropske(1_jazyky/slovanske(1_jazyky/c(2es(2tina/ (LEX-OU)

1.      Obvykle z potřeby pojmenování nových jevů a skutečností vznikají v jazyce nová slova - neologismy. U slov typu manažerka, pivotmanka, úrazovost, monitorování, odpovědna se jedná o typ  a) kompoziční   b) sémantický   c) slovotvorný

2.      Jádro české slovní zásoby nemůže být charakterizováno a) původem slov a strukturou  b) významem a užíváním (územ) pojmenování   c) pasivní složkou v rámci své proměnlivé části (periferie)

3.      Výrazy označující věci již zaniklé (které se dnes běžně neužívají ani jako lexikální jednotky zastaralé, ale může jich být užito k označení starých pojmenování: v uměleckém stylu výhradně pro vytvoření dobového koloritu a ve stylu odborném v oblasti historie), např. zaniklé názvy historických zbraní, starých vojenských titulů, peněz, sociálního postavení a povolání osob... (apod.), nazýváme   a) historismy   b) archaismy   c) klasicismy

4.      Z hlediska různých uživatelů jazyka a jejich skupin lze slovní zásobu hodnotit též společensky, tj. na základě:  a) idiolektismů, tedy zvyklostí uživatelů jazyka v rámci idiolektů  b) sociolektismů (slangismů, argotismů, profesionalismů) v rámci sledovaného prostředí   c) dialektismů, interdialektismů, regionalismů (apod.) v rámci chronologických a teritoriálních opozic

5.      Z hlediska zvýraznění emotivní a hodnotové orientace mluvčích sledujeme (označte zcela správnou možnost):   a) neutrální LJ spojené s funkci pojmenovávací, k nimž se nepojí žádné vedlejší příznaky (tedy použitelné v různých oblastech vyjadřování)   b)  v užším smyslu stav, postoj k adresátovi, k designátu (k textu), ke komunikativní situaci...    c) v nejširším smyslu slova citově zabarvená, zastaralá, řídká, přejatá z cizích jazyků, odborné termíny, poetismy, slova patřící do jiných než spisovných útvarů národního jazyka apod.

6.      K výrazům rozšířeným z běžně mluvené (popř. z obecné) češtiny, tj. ke kolokvialismům, patří pojmenování typu:   a) rejžák, vejšlap, slejvák, vejtaha, kytka, strejda, kouknout, baštit, bašta, zdejchnout se, šraňky, štace, švindl apod.   b) kordule, kacabajka, almara, truhla, kyselica, škubánky apod.   c) špitat, umolousaný, tlusté ponožky, truhlář, přišel dlouho x hody, zatmět, hrubé ponožky, stolař, haluz, zavazet, dědina, duchna, sdělat apod.

7.      Sledujeme-li slovní zásobu tzv. češtiny hovorové, sledujeme ji v rámci  a) běžně mluvené (tzv. obecné) češtiny   b) mluvené formy spisovné češtiny  c) výzkumu stylu hovorového (běžně mluveného, konverzačního apod.). 

8. O tzv. expresivitě inherentní hovoříme tehdy, pokud „citový příznak“ u příslušných výrazů   a) je spjat přímo se slovem, s jeho stavbou   b) vyplývá až z užití slova v kontextu (ale je součástí jednoho z možných významů slova)   c) se jedná o výhradně kontextové užití pojmenování

4 PARADIGMA A SYNTAGMA V LEXIKONU

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY

1. Pojetí paradigmatu ve vztahu lexikálních jednotek:

• synchronní a diachronní

• typologie a systém (řetězce, hierarchie systému, typy paradigmatu)

• vztahy mezi jednotkami

2. Syntagmatické vztahy:

• synchronní a diachronní

• spojitelnost lexikálních jednotek (valence a kolokace)

• typy přenášení významu

• formální vztahy (funkce slovních skupin a vztahy kontaktové)

CÍLE KAPITOLY

Přiblížit čtenáři rozdíly v pojetí paradigmatu a syntagmatu, synchronie a diachronie, typologie

a systému. Upozornit na příklady spojitelnosti lexikálních jednotek, popsat typy přenášení významu

a formální vztahy slovních skupin – včetně kontaktových.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Paradigma, syntagma, synchronie, diachronie, typologie, systém, valence, kolokace, přenášení

významu, formální a kontaktové vztahy

Jevy pravidelné i anomální:

Zbyněk Holub - Lexikologie

39

4.1 Pojetí paradigmatu ve vztahu lexikálních jednotek

4.1.1 POJETÍ SYNCHRONNÍ A DIACHRONNÍ

- v chápání synchronním (srov. dále část 4.12 a 4.13)

- v chápání diachronním: analýza historické slovní zásoby (z hlediska historické lexikologie:

v rámci jednoho jazyka nebo více jazyků)

4.1.2 TYPOLOGIE A SYSTÉM

- typologické rysy češtiny v lexikální rovině (typologie), lineární řetězce (promítají se

dále do syntagmatických vztahů)

- podsystém heterogenní a homogenní, gramaticko-lexikální či primárně gramatické

(syntaktické a kategoriální) - negramatické (primární a sekundární)

- dílčí podsystém, lexikální třídy, lexikální pole monosémická (podle dimenzí) a polysémická

(lexikální polysémie), teorie pole

- virtuální a kolokační paradigma, paradigmatičnost velká – omezená, otevřené – zavřené

(také: Čejka 1992, s.32n.; k tomu viz dále)

PRŮVODCE TEXTEM

Popsali jsme doklady antonymie a formy lexikální negace, synonymie, hyperonymie, hyponymie

a kohyponymie. Sledovali jsme vztah k homonymii a polylexii/ polysémii, paronymie,

„neostrost“ slov a významové změny.

4.2 Syntagmatické vztahy mezi lexikálními jednotkami:

4.2.1 SPOJITELNOST LEXIKÁLNÍCH JEDNOTEK

A) z hlediska užití:

▪ gramatická – formální: valence (viz dále)

▪ kontextová spojitelnost:

- významová: významové obsazení, existence klasému (společného sému ve významech

příslušných jednotek)

Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování

40

- lexikální: třída LJ, s nimiž se může daná (jádrová, jistá) LJ spojovat; také stylistická:

výběr prostředků z dané stylistické vrstvy

B) z hlediska lexikálního a gramatického základu:

➢ o kolokaci hovoříme tehdy, užijeme-li ve výpovědi dvojice nebo vícera slov (lexémů,

samostatných lexikálních jednotek), které se obvykle v dané výpovědi spojují.

➢ nadřazeným pojmem obecné povahy je tu kolokabilita (přičemž někdy odlišujeme i

monokolokabilitu, popř. potencionální kolokabilitu; srov. dále; také Čermák 2001)

➢ o valenci hovoříme, pokud se jedná se o pojem formální povahy a morfosyntaktického

charakteru i o jeden z klíčových termínů tzv. valenční syntaxe. V podstatě jde o schopnost

nějakého slova (lexikální jednotky) vázat na sebe další větné členy. V systému

valenční syntaxe netvoří základ věty (tzv. základovou větnou strukturu) pouze holý

podmět a holý přísudek. Schéma základové větné struktury závisí především na valenci

přísudku. Každý přísudek totiž na sebe váže určitý počet větných členů, jimž

„předepisuje“ i jejich formu (především pád jmen). Věta pak vzniká na základě vazby

slovesa stojícího v pozici přísudku. Např. jako nevalenční pozici (s nulovou valencí)

chápeme větu Prší. Jako jednovalenční pozici přísudku označíme větu Dítě spí. (predikát

je vázán na subjekt). Dvouvalenční je kolokace Pachatel se bojí potrestání. (k

pojmu kolokace srov. výše).

➢ slučitelnost lexikálních jednotek:

Pokud se ale jedná spíše o vzájemnou slučitelnost, snášenlivost a schopnost volného

křížení pojmenování, hovoříme o kompatibilitě, popř. o inkompatibilitě nebo potencionální

kompatibilitě. Jedná se o pojem sémantický, který zahrnuje spojitelnost významovou

a stylistickou (na níž je založena kolokabilita).

C) z hlediska úrovně abstrakce: archilexém – lexém, symetrie systému, klasifikace a výzkum

(srov. Encyklopedický slovník češtiny 2002; dále k systému, modelu, klasifikaci lexikální

jednotky a k lexikologickému výzkumu: Filipec, Čermák 1985, s. 19–38)

D) z hlediska charakteru procesu:

▪ dynamická, tvořivá, inovace; lexikální kontrakce (záplatovaný člověk, vypil dvě piva);

▪ nutný minimální kontext;

Zbyněk Holub - Lexikologie

41

▪ distribuční vzorce

▪ převod do textově komunikační podoby

4.2.2 TYPY PŘENÁŠENÍ LJ NA ZÁKLADĚ PODOBNOSTI A POJMOVÉ SOUVISLOSTI

/PPS/:

Zvláštním případem přenášení lexikálních forem (PPS významu), při němž se mění kontext

pojmenování, je tzv. lidová etymologie. Tento proces ovšem nelze vztahovat ke skutečné etymologii.

Běžný mluvčí se spíše domýšlí, od čeho je které slovo odvozeno - a jak asi vzniklo. A

právě při nesprávném užití podobného přístupu vzniká tzv. lidová etymologie. Jde o jazykový

postup, který mylně analyzuje původ nějakého slova. Jedná se o jistý případ analogie; mluvčí

si ve vědomí spojí význam a formu slova se slovem, s nímž není příbuzné. Obvykle k tomu

vedou 3 typy příčin:

• realizací hláskových změn se mluvčí snaží přiblížit slovo (údajnému) výchozímu

tvaru; např. staročeský název pro hřbitov: „břítov“ (ze staroněmeckého „friedhof“)

odvozovali naši předkové od slovesa „hřbít“ (to souvisí s „hrabat“), takže se forma

slova přeměnila na „hřbitov“. Často u slov etymologicky neprůhledných (obd. např.

„protěžovat někoho“, správně: „protežovat někoho“ z francouzského protéger, tj.

chránit).

• jindy se může jednat o tendenci měnit značková pojmenování (tedy taková, která „nic

neznamenají“) v popisná (taková, která nějak souvisí s tím, co označují); slovo „prostitutka“

je značkové (cizího původu) se tak místně změnilo na „protistudka“.

• někdy se objevuje snaha vřadit slovo do jiného etymologického hnízda, než do kterého

svým původem přísluší; např. „sednice“: původně odvozeno od slovesa „sedět“,

posléze ale došlo k posunu. Vznikla tak „světnice“ od slova „světlo“.

Také životnost uvedeného typu pojmenování se liší. Někdy existují oba výrazy pro stejnou

věc v jazyce společně (př. „rozinka“ i „hrozinka“), jindy se „správný“ výraz úplně vytratí a v

užívání zůstane pouze produkt lidové etymologie (např. provaz: původně „povraz“ ... od tvaru

*po-vorz-; po vyrovnání vnímáme počáteční pro jako předponu k základu -vaz-...tedy ve vztahu

ke slovesu vázat.). Lidová etymologie se objevuje především v dialektech (zdrava místo strava,

prachstarý místo prastarý), zejména mezi venkovským a méně vzdělaným obyvatelstvem. Většina

novotvarů se však v jazyce neuchytí; a když pomine aktuální komunikační situace, ve které

byly užity, zaniknou. Mnohé příklady lidové etymologie však najdeme i v obecné mluvě a dalších

variantách češtiny jako jejich trvalou součást.

Neméně zajímavé jsou ale též některé další procesy:

• přenášení významů (PPS mezi lexikálními formami): elipsa (červené, plzeňské... univerbizace);

nemění se kontext pojmenování (srov.dále)

Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování

42

• změny smíšené (k tomu dále: Filipec, Čermák 1985, s. 144 - 149, 190- 192)

4.2.3 VZTAHY FORMÁLNÍ

▪ určitá funkce skupiny slov (zvuková, významová):počáteční, stejné zakončení, aliterace, homonymie,

rýmy, zvukosled...

▪ kontaktové kvality (kontextové řetězce, selekční, výběrové, návaznost na paradigmatické

změny)

(k tomu dále: Filipec, Čermák 1985, s.149)

PRŮVODCE TEXTEM

V předchozí kapitole jsme se seznámili s pojetím paradigmatu z hlediska vztahu lexikálních

jednotek (nejen vnějších, ale i vnitřních vztahů mezi jednotkami); a to z hlediska synchronního

i diachronního. Popsali jsme typologii procesů a systém řetězců, hierarchii systému i typy paradigmatu.

Frazeologické, idiomatické a paremiologické procesy lze rovněž zařadit ke změnám syntagmatickým.

Také syntagmatické vztahy se mohou realizovat jako synchronní a diachronní. S tím

souvisí spojitelnost lexikálních jednotek (kompatibilita i kolokabilita, problémy valence a kolokace).

Odlišili jsme typy přenášení významu a formální vztahy (funkci slovních skupin i

vztahy kontaktové).

PRO ZÁJEMCE

Konkordance

Zcela odlišné formy a obsahy slovních spojení ovšem hledáme (a využíváme jich pak při hodnocení

textu) v případě konkordancí (z lat. concordia = „shoda“, „svornost“). Jedná se tu o

shodu určitých sledovaných znaků. V oborech, které zkoumá literární věda, zejména pak v

biblistice, se tak zpravidla označují texty (dokonce i celé knihy) obsahující seznam nebo soupis

věcných nebo slovních podobností, které lze v různých částech textu (knihy) nebo v různých

textech (knihách) vyhledávat (v podobných případech se vlastně pojmenování konkordance

užívá metonymicky – v přeneseném významu). Obvykle jsou konkordance slov sepisovány

jako slovníky, tj. podle výrazů - v abecedním pořádku. U každého pojmenování je

udáno, kde jej v knize lze nalézt. Věcné konkordance (například popis téže události nebo záznam

shodné myšlenky) bývají uváděny v poznámkovém aparátu kritického vydání knihy.

Nejčastěji sledované a popisované konkordance jsou konkordance biblické, které udávají, na

kterých místech Bible lze nalézt různá slova (většinou s uvedením kontextu), popř. i blízká

pojmenování s menšími významovými odchylkami. Takto literárně pojaté konkordance slouží

Zbyněk Holub - Lexikologie

43

k rychlému vyhledávání podobných a souvisejících pasáží v rozsáhlém textu. Dnes je ovšem

snazší využít počítačových programů (Bible Works nebo Theophilos).

Valenční potenciál

Všechny pozice, vytvářené valencí, nemusí být nutně obsazeny. Někdy mohou vyplývat z

kontextu. Podle toho, zda příslušná pozice musí být obsazena nebo může zůstat nevyužita,

rozlišujeme:

a) obligatorní pozice (musí být obsazeny vždy: Otec ztratil hodinky.)

b) potenciální pozice (nemusí být obsazeny):

- základové (nemusí být vyjádřeny, pokud vyplývají z kontextu; tvoří základovou větnou

strukturu: Otec se dívá na syna. x Dívá se.)

- nezákladové (fakultativní: nemusí být vyjádřeny; rozvíjejí členy základové větné struktury:

Znavený otec se nenápadně dívá z okna na svého syna.)

Základové větné struktury v češtině

V češtině obvykle rozlišujeme jedenáct základových větných struktur s několika podtypy.

Základovou větnou strukturu tvoří samotný přísudek (Prší. Hoří.), přísudek a podmět (Slunce

svítí. Dítě spí.), přísudek a předmět (Došlo k výbuchu. - s podtypem „přísudek - předmět – předmět“:

Zželelo se jim ho.), přísudek a příslovečné určení (V komíně hučí. - s podtypem „přísudek

- příslovečné určení - příslovečné určení“: Ve sklepě páchne zatuchlinou.), přísudek - předmět

- příslovečné určení (Nemocnému se daří lépe.), podmět - přísudek – předmět (Kouření škodí

zdraví. Žák píše úkol. - s podtypy: „podmět - přísudek - předmět – předmět“: Soud zprostil

obžalovaného viny. - „podmět - přísudek - předmět - předmět – předmět“: Učitel pověděl rodičům

o dětech pravdu.), podmět - přísudek – doplněk (Otec se zdál unavený.), podmět - přísudek

- předmět - příslovečné určení (Řidič zavezl auto do garáže.), podmět - přísudek - předmět –

doplněk (Lékař uznal vojáka nemocným). Také přísudek složený (chápaný tak v širším smyslu)

se kombinuje v různých variantách; jako přísudek jmenný se sponou (Otec je učitelem. Do

města je daleko.), přísudek s modálním slovesem (Všichni musejí čekat.), přísudek s fázovým

slovesem (Lidé zůstali stát), v novějším pojetí i jako přísudek se slovesem kategoriálním (Skokan

sbírá odvahu).

Uvedený přehled větných struktur tvoří základ veškerých možných výpovědí v češtině. Základové

větné struktury se obměňují na základě rozvíjení větných členů (Unavený žák už dvě

hodiny píše opomenutý domácí úkol.), zmnožování větných členů na členy několikanásobné

(Žák i jeho sestra píší slohovou práci a další domácí úkoly.) nebo záměny podmětu a předmětu,

zejména záměny aktivního a pasivního tvaru přísudku (Úkol je psán žákem).

Další funkce valence

Kromě toho, že valence přísudku vymezuje, jaké větné členy na něj budou navázány, předepisuje

jim také určitou formu. Slovesa tak určují pád vázaných větných členů i užití

Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování

44

příslušné předložky (např.: přitížit se – s předmětem ve 3. pádě: Nemocnému se přitížilo;

schylovat se - předmět ve 3. pádě s předložkou k: Schyluje se k večeru).

(dále srov.: Daneš, Hlavsa 1987)

SAMOSTATNÝ ÚKOL (PRO ZÁJEMCE)

- kontrolní ... 4/1

Přiřaďte správně příslušné definice k příslušným pojmenováním:

1. pojmenování: kolokace, valence, kompatibilita

2. definice:

➢ jedná se spíše o vzájemnou slučitelnost, snášenlivost a schopnost volného křížení pojmenování

➢ pojem formální povahy a morfosyntaktického charakteru: schopnost nějakého slova (lexikální

jednotky) vázat na sebe další větné členy

➢ užití dvojice nebo vícera slov (lexémů, samostatných lexikálních jednotek), které se obvykle

v daném kontextu výpovědi spojují, v určité výpovědi

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ (PRO ZÁJEMCE)

K zamyšlení ... 4/2

V knize F. Daneše a Z. Hlavsy (1987) se setkáváme s poněkud odlišným pojetím valence, než

je tomu v jiných pracích. Porovnejte tento výklad s jinou (vybranou) odbornou studii zaměřenou

na problematiku valence a kolokace; např. s některou z (převážně lexikologických) prací

F. Čermáka (např. 2001… apod.); přehled možností vám nabídnou běžné knihovnické katalogy

(včetně elektronických).

SHRNUTÍ KAPITOLY

Předložená kapitola byla koncipována se záměrem ujasnit rozdíly v pojetí paradigmatu a

syntagmatu (synchronně a diachronně), typologie (řetězců, hierarchie systému, lexikálních polí,

typů paradigmatu) a systému vztahů paradigmatických i syntagmatických. V souvislosti s tím

jsme upozornili na příklady spojitelnosti lexikálních jednotek (valence a kontextové splnitelnosti,

kolokability a kompatibility. V textu byly popsány typy přenášení významu a formální

vztahy slovních skupin – včetně kontaktových.

Zbyněk Holub - Lexikologie

45

DALŠÍ ZDROJE

ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.

ČERMÁK, František: Syntagmatika slovníku: Typy lexikálních kombinací. In: Čeština - univerzália

a specifika 3. Brno 2001. S.223–232.

DANEŠ, František, HLAVSA, Zdeněk, Větné vzorce v češtině. Praha, Academia 1987

ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2002. ESČ

FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.

HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.

MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.

PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny (např. 1996). Oddíl Lexikologie

(autorka Z. Hladká) .... např. s. 65–108.

1.      Pojmenování nestejných slovních základů (život - smrt, neřest - cnost) řadíme k opozitům  a) kontradiktorně konverzivním  b) lexikálním  c) slovotvorným

2.      Substituční třídou rozumíme takovou třídu (skupinu, množinu) jevů, u jejíchž členů je možné provést operaci vzájemného zastupování (náhrady, substituce); jednotlivé členy třídy lze definovat na základě obdobných distinktivních rysů („vlastností“). Hovoříme tu o  a) paradigmatu   b) syntagmatu   c) kolokaci

3.      Synonyma odlišující se možností užití v různých kontextech a projevech (na ose hovorovost - neutrálnost – knižnost: nehoda - malér, ale - leč) a příslušející k různým funkčním stylům (nikoliv ale z hlediska expresivity) nazýváme obvykle:  a) ideografická intenzifikační  b) pragmatická stylistická   c) pragmatická emocionální

5 VÍCESLOVNÉ LEXIKÁLNÍ JEDNOTKY – VÍCESLOVNÁ

(SDRUŽENÁ) POJMENOVÁNÍ

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY

Frazeologie a idiomatika jako lingvistické disciplíny:

➢ frazémy a idiomy

➢ tematická struktura

➢ konexita jazykových jednotek v textu

➢ přeskupování jednotlivých obsahových prvků

➢ systém a transformace

CÍLE KAPITOLY

Objasnit čtenáři pojetí frazému a idiomu, přiblížit související lingvistické disciplíny. Seznámení

s tematickou strukturou a konexitou jednotek (v návaznosti na předchozí výklady o spojitelnosti

jednotek). Popsat změny obsahových prvků a transformace.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Frazeologie – frazém, idiomatika – idiom, tematická struktura, konexita, transformace, slovní

spojení.

5.1 Frazeologie a idiomatika

V jazyce existuje nemálo syntagmatických spojení převážně ustálených. Na syntagmatické

ose pak můžeme pozorovat, že některá pojmenování (lexikální jednotky) se spolu snášejí lépe

nebo hůře, což se projevuje jako větší nebo menší pravděpodobnost jejich souvýskytu (v závislosti

na jejich syntaktických nebo sémantických vlastnostech), tedy jako větší nebo menší míra

jejich kolokability (jako formy spojitelnosti, konexity; pojem kolokace zavedl anglický lingvista

J. R. Firth; srov. výše). Od kolokability jako systémové schopnosti jazykové jednotky

Zbyněk Holub - Lexikologie

47

kombinovat se s jednotkami jinými se někdy odlišuje kompatibilita jako sémantická spojitelnost

jednotek v syntagmatu (chápeme-li takové syntagma jako součást textu; dále: Čejka 1992,

s. 32-33).

Pro lexikální jednotky vnitřně členěné na dva nebo více segmentů oddělených mezerami (v

psaném, virtuálním nebo tištěném komunikátu; v mluvené promluvě jde o pauzy) se ustálil název

frazém nebo idiom (dříve ustálené slovní spojení s přeneseným významem; někdy též frazeologismus).

Jedná se o nemodelové a ustálené syntagma jazykových jednotek, z nichž alespoň

jedna je z hlediska té druhé extrémně omezeného a formálně (většinou ale i sémanticky)

zavřeného paradigmatu (Čermák,F., in: Filipec, Čermák1985, s. 176-177n.). Pořadí slov je nezaměnitelné

a význam frazému nelze vyvodit z dílčích významů jeho složek. Slovo (v sémantickém

smyslu) v těchto pojmenováních ztrácí původní význam a nabývá významu nového,

který je vázán na příslušný frazém (Čejka 1992, s. 32-35; LEX-OU).

DEFINICE

Idiom se chápe v poslední době jako synonymum k výrazu frazém s tím, že označení frazém

zdůrazňuje formální (morfosyntaktickou) a idiom sémantickou (významovou) stránku téhož

výrazu. Starší definice idiomu uváděla, že se jedná o výraz, jehož smysl není odvoditelný z jeho

částí (např. chytat lelky - lenošit, mít nakoupíno nebo mít (v)opici, draka (aj.) - být opilý, mor.

čučet jak tele na nový vrata - dívat se vyjeveně, pěšky jako za vozem - nastejno, ani zbla - ani

trochu, kupovat kočku v pytli, zbyly jí/mu jen oči pro pláč).

Z diachronního hlediska (především s ohledem na okolnosti utváření frazému) musíme přihlížet

k dalším třem aspektům:

1. hranice mezi oblastí lexikálních jednotek jednoslovných a frazémů je neostrá, plynulá

2. význam slovních komponentů frazému se může projevovat jako asociativní významová

složka reflektovaně sdružená (viz výše)

3. ne vždy je zcela zastřen rozdíl mezi frazeologickým a původním(doslovným) významem

spojení... (Čejka 1992, s. 33)

5.2 Klasifikace frazémů

Frazémy (idiomy) lze klasifikovat z různých hledisek:

I. Podle rozsahu frazeologizace rozlišujeme:

Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování

48

a) Frazémy s jedním frazeologickým členem, kam patří např. železné zdraví (frazeologické

je adjektivum, zde znamená pevné, nikoli vyrobené ze železa), černý pasažér, koňská

dávka, děravá paměť, krátký rozum, slepý náboj, vlčí mák. Některé frazémy tohoto

typu jsou odbornými termíny, např. slepé střevo, jiná vlastními jmény (Tichý oceán,

Mrtvé moře).

b) Spojení frazeologizovaná jako celek jsou např. modrá krev (tj. šlechtický původ), bílá

vrána (výjimka), vzít nohy na ramena (utéci), tvrdý oříšek, jablko sváru (problém), na

jedno brdo (stejný), pod psa (špatný), každý pes jiná ves (různý), pustit k vodě (opustit),

držet nad vodou (podporovat), z deště pod okap, z bláta do louže (stejně), na každém

kroku (všude), až na kost, do morku kostí (úplně, skrz).

c) Po strukturní stránce mají v systému frazeologie jazyka zvláštní místo přirovnání

(např. bílý jako stěna, chudý jako kostelní myš, tichý jako pěna, lže, jako když tiskne, spí

jako dudek, mluví jako kniha, mlčí jako hrob; potud také: LEX-OU). Jejich hodnocení

není v jazykovědě jednotné; občas jsou chápána jako frazeologismy, jindy jako pomezní

skupina; většinou funkčně – jako kolokace. Po strukturní stránce mají v systému frazeologie

jazyka zvláštní místo. Jsou konstruována různými realizacemi základního (někdy

jen implicitního) schématu:

/Cd/ - R – (Tc) – C – Ct, kde:

Cd = comparandum (referenční výraz obvykle v subjektové pozici – daný konkrétním kontextem:

/Karel/ je zarostlý jako Ezau)

R = relátor (výraz – obvykle sloveso – relační povahy, který dodává idiomu charakter predikátu:

/Karel/ je zarostlý jako Ezau)

(Tc) = tertium comparationis (vlastnost, kterou mají Cd a Ct společnou: /Karel/ je zarostlý

jako Ezau; Tc často splývá s R: /Karel/ řve jako lev)

c = komparátor (formální znak signalizující obecně vztah podobnosti; obvykle příslovečný

– jak, jako: /Karel/ je zarostlý jako Ezau)

Ct = comparatum (zobecněný a obvykle známý model, prototyp, standard, k němuž je kontextem

daný referent Cd vzhledem ke své podobnosti vztažen: /Karel/ je zarostlý jako Ezau);

dále Čejka 1992, s. 34-35; Filipec, Čermák 1985,s. 217- 219.

II. Podle citových příznaků lze odlišovat (např.) frazémy neutrální (krok za krokem), eufemistické

(rozloučit se se životem) nebo dysfemistické (mlít pantem).

Zbyněk Holub - Lexikologie

49

III. Z hlediska hodnocení stylistického mohou být frazémy opět neutrální (krokodýlí slzy),

hovorové (dát do zubů) i knižní (mít hlavu v oblacích, stavět vzdušné zámky).

IV. Po stránce lexikálně sémantické mohou být frazémy navzájem synonymní (např. v rámci

synonymických řad: utéci – vzít do zaječích – vzít nohy na ramena – vzít roha – zahnout kramle

– být v prachu – být ten tam), antonymní (alespoň do jisté míry, např. vzít roha x postavit se

čelem komu, čemu) apod. (dále LEX-OU).

V. Po stránce slovních druhů a typů spojení odlišujeme frazémy jmenné (popř. zástupně

jmenné) a slovesné, dále kolokační (u běžného slovního spojení), kombinované: propoziční

(kombinace komponentů z roviny lexikální nebo kolokační v jedné promluvě, výpovědi) a polypropoziční

(kombinace propozic, vícera promluv, výpovědí), podle vazby na mluvčího monosubjektové

(vázány na jednoho mluvčího) a intersubjektové (vázány na větší počet mluvčích,

min. na dva) apod.. V tom smyslu se někdy hovoří i o frazémech lexikálních, které jsou

jinak běžně v jazykovědě chápány jako kompozita (pantáta, beznaděj, bezuzdný; k tomuto pojetí

srov. podrobněji práce F. Čermáka: in Filipec, Čermák 1985, s.178-236; dále SČFI). Některé

práce blízké tomuto stanovisku pak hovoří o idiomatických kompozitech (mateřídouška,

devětsil, strašpytel) a derivátech (neplecha, zákeřný; srov. např. Čejka 1992, s.35).

Mezními případy kolokací jsou taková spojení slov, u nichž se jeden nebo více členů vyskytuje

pouze v jediném typu kolokace (a nikde jinde). Takové monokolokabilní výrazy (bacha,

pré, hin, duhu, lubem, holičkách, krážem, lehára, bandurskou, mrtě) nemají již dnes samostatný

význam. Nedají se v daném kontextu ničím zaměnit. A v jiném kontextu se nevyskytují. Nemohou

tedy stát ničím v protikladu ani se uplatnit jako samostatné jazykové znaky. V kombinaci

s významovými pojmenováními pak tvoří krajní typ monokolokabilního frazému (idiomu).

SAMOSTATNÝ ÚKOL

Úkol k textu ... 5/1

Sémanticky na opačném pólu než monokolokabilní frazémy najdeme typy frazeologických

jednotek s ustálenou metaforou nebo metonymií (zlatý déšť- keř, bledá tvář - běloch), které

bývají označovány za kvazifrazémy (popř. za kvaziidiomy). Doplňte si o nich výklad podle

literatury (např. Čejka 1992, s. 33-34; popř. F. Čermák in Filipec, Čermák 1985).

Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování

50

5.3 Frazeologická homonymie

Některé frazémy (idiomy) mohou být dokladem frazeologické homonymie, tedy dvojznačnosti,

resp. nejednoznačnosti sdělení. Jejich formální komponenty odpovídají jazykovým prvkům,

které jsou v jiných, neidiomatických případech kompatibilní. V takovém případě je vždy

nutné přihlížet k celkovému kontextu sdělení: zda se jedná o přímý (původní) význam sousloví,

nebo je spojení užito v přeneseném smyslu (v idiomatickém významu), tedy jako skutečného

frazému. Příkladem frazeologické homonymie může být např. sousloví „lízat si rány“. Může

vyjadřovat doslovný význam sdělení („kocour si líže rány, které mu způsobil sousedův pes“),

ale může se jednat rovněž o frazém popisující (např.) náladu sportovního týmu po těžké porážce.

Ve starší době se často hovořilo o různých „stupních“ ustálených spojení; např. o rčení nebo

o úsloví, jejichž klíčovým slovem je sloveso. Je jisté, že se toto sloveso tvarově mění – podle

potřeby a v závislosti na kontextu (např. vzít vítr z plachet /vzal, vezme …; mluvit do větru, dělat

z komára velblouda; dále k tomu např. LEX-OU). Současná teorie tu ale hovoří spíše výhradně

o frazémech (dokonce rozdílně od některých literárních slovníků); popř. o frazeologických

transformacích, dochází-li k záměnám a k modifikacím dílčích komponentů ustálených pojmenování

(podrobně k tomu Filipec, Čermák1985).

PRO ZÁJEMCE

Problematika paremiologie

Samostatnou skupinu pojmenování tvoří taková spojení, která mají neměnnou podobu, podávají

jisté naučení (někdy mravní nebo etické) a jsou úzce spojeny s lidskou každodenností

(zejména se střídáním cyklu zemědělského roku). Hovoříme tu někdy o parémiích (nikoliv

tedy o frazémech). Spíše než frazeologie se jimi zabývá samostatný obor, který se nazývá paremiologie.

Patří sem:

a) pořekadla: od ostatních frazeologických typů (rčení) se liší tím, že mají stálou, neměnnou

podobu. Často plní funkci situačních průpovídek, někdy jsou veršovaná, např.

My o koze, on o voze. - Dočkej času, jako husa klasu. - Já nic, já muzikant. - Až naprší

a uschne.

b) přísloví: jsou to krátké průpovědi s mravním, etickým ponaučením. Mají smysl sama

o sobě, k užití nepotřebují kontext, např. Kdo se bojí, nesmí do lesa. – Komu se nelení,

tomu se zelení. – Bez práce nejsou koláče. - Lež má krátké nohy, daleko neujde.

c) pranostiky: podávají zkušenosti o přírodních jevech, nejčastěji o počasí, např. Svatý

Martin přijede na bílém koni. – Na Nový rok o slepičí krok (... srov. dále též LEXOU).

Zbyněk Holub - Lexikologie

51

KONTROLNÍ OTÁZKA

5/2 Rozlište frazémy, termíny a volné spojení slov (kolokaci). Vybrané frazémy se potom

pokuste klasifikovat (podle jednoho z hledisek, k nimž tato kapitola odkazuje): medvěd brtník,

chod naprázdno, ultrakrátké vlny, být dalek (něčeho), Nejvyšší soud, provádět syntézu,

dlouhá věta, klíční kost, špinavé peníze, provádět hloupost, dvoumístné číslo, tříčlenná komise,

červené barety, mořská vlna, Česká republika, mít štěstí, provádět syntézu, černá

skříňka, bílá kniha, dřevěná skříň, zlatý déšť, kyselina solná, silná kyselina

5/3 ... V přirovnání Otec je unavený jako kůň odlište: comparandum, relátor, tertium

comparationis, komparátor a comparatum.

SHRNUTÍ KAPITOLY

5. kapitola čtenáři objasnila pojetí frazému a idiomu (včetně přirovnání a návazné klasifikace)

a přiblížila související lingvistické disciplíny. Seznámili jsme se s tematickou strukturou

a konexitou jednotek (v návaznosti na předchozí výklady o spojitelnosti jednotek). Nechyběl

ani popis změn (přeskupování) jednotlivých obsahových prvků a vztahu systému i transformací.

DALŠÍ ZDROJE

ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.

ČERMÁK, František: Syntagmatika slovníku: Typy lexikálních kombinací. In: Čeština - univerzália

a specifika 3. Brno 2001. S.223–232.

ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2002......... ESČ

FILIPEC, Josef – ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.

HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.

MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.

PLACHETKA, Jiří: Velká encyklopedie citátů a přísloví. 2. vyd. Praha: Academia 1999.

PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny (např. 1996).

Víceslovné lexikální jednotky – víceslovná (sdružená) pojmenování

52

SLOVNÍK české frazeologie a idiomatiky. (Čermák, F. a kol./ eds.) Praha: Academia 1983,

1988,1994 ......SČFI

SLOVNÍK spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia 1994.

VAŠKŮ, Z. – BRYCHTA, J.: Velký pranostikon. Praha: Academia 1997.

ZAORÁLEK, Jaroslav: Lidová rčení. 4. vyd. Praha: Academia 2000.

TÁLSKÁ, Ivana: Čeština po síti. Ostravská univerzita v Ostravě 2010; http://eridanus.

cz/id32402/jazyk/jazyky/indoevropske(1_jazyky/slovanske(1_jazyky/c(2es(2tina/

(LEX-O

1.      Oblasti lexikologického zájmu zahrnují vztahy mezi lexikálními jednotkami (LJ). K sémantickým typům vnitrojazykových vztahů patří např.: a) polysémie a homonymie, synonymie, hyponymie-hyperonymie, typy antonymie, konverzivnosti, (in)kompatibilita apod.   b) konvenčně dané možnosti komunikativního fungování LJ v různých typech textů; jedná se o protiklady vyjádřené (např.) při odlišení stylového příznaku (někdo... někomu vynadal x někoho vyplísnil)   c) aplikace hledisek různých uživatelů jazyka (a jejich skupin), které lze dále vymezit v rámci společenského či profesního prostředí (např. slangismy, argotismy, profesionalismy...)

2.      Frazémy typu levou zadní, s klidem Angličana chápeme primárně jako frazémy s funkcí:  a) jména v nominativu (v kombinaci adj. a subst.)   b) jména v nominativu (v kombinace substantiv)   c) adverbiální (kombinace adj. a subst., popř. spojení substantiv v jiném pádě než nom.)

3.      Frazémy typu nemít ani groš   a) obsahují neologismy a nemají zastaralý charakter    b) obsahují historismy a mají zastaralý charakter   c) obsahují sylogismy a nemají zastaralý charakter

4.     Ve větě, která obsahuje přirovnání typu Petr je zvědavý jako opice chápeme slovo zvědavý  jako  tzv. a) comparandum (přirovnáním je pojem charakterizován)  b) relátor (dává přirovnání povahu predikátu)   c) tertium comparationis (znak, který má to/toho, co/kdo je přirovnáním charakterizován/-o, společné se zobecnělým modelem, k němuž se přirovnává)

6 SLOVNÍ ZÁSOBA, JEJÍ ČLENĚNÍ, VRSTVY VE SLOVNÍ

ZÁSOBĚ A SYSTÉM

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY

o Stratifikace, centrum a periferie, aktivní a pasivní slovní zásoba

o Systémovost ve slovní zásobě (teorie lexikálního pole, tezaurus)

o Proměny slovní zásoby

o Změny ve slovní zásobě a její obohacování.

1. Další vztahy lexikálních jednotek. Obrazná vyjádření - metafora, metonymie,

synekdocha. Expresivita slov, typy expresivity a způsoby jejího vyjadřován

2. Způsoby doplňování slovní zásoby a „vznik slov“:odvozování, kombinované

postupy, přejímání.

CÍLE KAPITOLY

Text seznamuje čtenáře se stratifikací slovní zásoby, s možnostmi odlišení centra a periferie,

s jejím systémem (ve vztahu k postavení jednotek aktivních a pasivních, obohacování a doplňování).

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Stratifikace, centrum a periferie, slovní zásoba aktivní a pasivní, proměny a obohacování

lexikonu, systém a lexikální pole, tezaurus. Metafora, metonymie, apelativizace, synekdocha,

expresivita, derivace (sufix – prefix – afix), disimilace, vliv kompozice. Kombinace, přejímání.

6.1 Stratifikace slovní zásoby

Celkový počet slov v české slovní zásobě není snadné v současné době určit. Tradiční údaj

uvádějící rozsah slovní zásoby v počtu asi 250.000 slov, založený na počtu hesel devítisvazkového

Příručního slovníku jazyka českého, který vycházel v letech 1935–57, je dnes již poněkud

Zbyněk Holub - Lexikologie

54

zastaralý. Především je nutné brát v úvahu neustálou potřebu pojmenovávání nových skutečností,

vyplývajících z rozvoje lidského poznání. Mimo to neustále dochází k přejímání pojmenování

z cizích jazyků. Tato slova postupně procházejí procesem formální adaptace a stávají se

zdrojem rozšiřování české slovní zásoby. Z dalších slovníků, o něž se posuzování české slovní

zásoby může opírat, lze jmenovat např. čtyřsvazkový Slovník spisovného jazyka českého (1989,

193.000 hesel) a Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (jednosvazkový, 2.vyd. 1994,

50.000 hesel). Překladové dvojjazyčné slovníky mívají podle typu vydání obvykle 100–200 tis.

hesel (LEX-OU).

6.2 Vrstva slov patřících k nespisovným útvarům národního jazyka

Z hlediska geografického rozdělení užívání jednotlivých slov rozlišujeme:

a) Slova oblastní (regionalismy), kam patří tzv. čechismy, tedy slova užívaná častěji na

území Čech (špitat, umolousaný, tlusté ponožky, truhlář, přišel dlouho = pozdě) a moravismy

užívané na Moravě a ve Slezsku (hody = posvícení, zatmět = zdržet se do setmění,

hrubé ponožky, stolař, haluz, zavazet, dědina, duchna, sdělat = sundat).

b) Dialektismy – slova nářeční, s nimiž se mimo ohraničená území, kde jsou ještě dnes

užívána jako běžné komunikační prostředky, můžeme setkat jako s charakterizačními

prostředky v uměleckém stylu. Nejčastěji jsou to tzv. etnografické (specifické) dialektismy,

tj. výrazy spjaté se životem a zvyklostmi v určité oblasti (např. části oděvu –

kordule, kacabajka, věci z domácnosti – almara, truhla, jídlo – kyselica, škubánky

apod.).

c) Výrazy z obecné češtiny (významem i geografickým rozšířením nejrozsáhlejšího českého

interdialektu). Patří sem např. výrazy typu rejžák, vejšlap, slejvák, vejtaha, kytka,

strejda, kouknout, baštit, bašta, zdejchnout se, šraňky, štace, švindl apod.

d) Profesionalismy, slangismy a argotismy – výrazy patřící do tzv. SOCIOLEKTŮ.

Představují nespisovnou vrstvu lexikálních prostředků charakteristických pro vyjadřování

určitých sociálních, profesionálních nebo zájmových skupin lidí. Patří sem:

o profesionalismy, u nichž se především projevuje snaha o úspornost, krátkost

výrazových prostředků, někdy také citové zaujetí, lpění na tradici určité profese

a vyjádření příslušnosti k prostředí. Profesionalismy mají povahu nespisovných

pracovních odborných termínů a nemívají expresívní charakter. Příklady

z lékařského profesního slangu: penoš (penicilín), chorobák (chorobopis),

jipka (jednotka intenzívní pomoci). Některé profesní slangy mají mnoho

slov cizího původu, zvláště německého (např. v hornictví – cimrování = vydřevování,

helfr = pomocník, folovač = nakladač);

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

55

o slangismy, tj. lexikální a frazeologické prostředky typické pro zájmové skupiny

lidí (slang sportovní, rybářský, trampský apod.) a dočasná společenství

společensko-pracovní (slang studentský, vojenský apod.). Slangy se vyznačují

především expresivitou, metaforičností a variabilitou, jejich podstatou je často

jazyková hra. Příklady některých slangismů: sportovní – blafák, pecka, plichta,

kiks, lajna, velké vápno; vojenský – lampasák, bažant, kvér; studentský – vízo,

flek, sardel, šerif;

o argotismy jsou výrazy užívané v mluvě příslušníků společenského podsvětí,

které se vyznačují hlavně snahou o utajení významu slov pro ostatní vrstvy

společnosti. Příklady: šplíchačka, stříkačka, chlupatej, dávat bacha, být

v chládku, prachy, fízl, flojd, mukl.

ŘEŠENÁ ÚLOHA

Úkol 6/1

Vyhledejte slangové výrazy v textu

K babičce jsme jeli elektrikou až na konečnou. Kajsyk jsem si zapomněl tašku. Nešel do

školy, bo se mu nechtělo. Podej mi ten mikrák Heleno! Anglinu jsem se k matuře neučil, ale na

potítku jsem se pak hodně zapotil. Viděli jsme dneska Frantu balit špeka. Polož to kladivo na

ponk a už na nic nesahej. Náš nový ajťák je frajer, opravil mi komp za půl hodiny a nic za to

nechtěl.

6.3 Vrstvy slov podle slohových příznaků

a. Slova hovorová – jejich užití je zpravidla omezeno na mluvené projevy, mohou být

spisovná a nespisovná, ovšem hranice v rámci tohoto členění nejsou ostré a vývoj neustále

postupuje ve směru od nespisovnosti ke spisovnosti. Příklady: činžák, věžák, chalupář,

senzační, fešák, lump, metrák, gumáky, trpajzlík. Často se zde projevuje i tzv.

univerbizace, tj. tvoření spisovných i nespisovných jednoslovných výrazů z víceslovných

pojmenování, např. Václavák, záchranka, baloňák. Slova hovorová jsou také často

expresívní (průšvih, nátřesk, piplačka, fajnovka, doják, binec, rambajz).

b. Slova knižní, jejichž užití se neomezuje jen na texty literární, ale i psané projevy oficiálního

charakteru a mluvené projevy pronášené při slavnostních příležitostech, např.

odvětit, arci, záhy, plémě, rámě.

Zbyněk Holub - Lexikologie

56

c. Odborné názvy, termíny tvoří terminologie vědních oborů a dalších odvětví lidské

činnosti. Pro všechny termíny platí, že by měly být:

o jednoznačné, a to buď absolutně, nejen v rámci jedné terminologie, např. příslovce,

sloveso, pestík, dusičnan, nebo alespoň v daném oboru, např. spojka,

spona, kořen apod.,

o přesné, tj. musí vystihovat přesně danou skutečnost,

o ustálené, normalizované (i když ne zcela neměnné),

o neexpresívní, neutrální – citový příznak se jeví jako nežádoucí a u zdrobnělin

typu kladívko, kovadlinka, lopatka se nepociťuje, protože tyto názvy jsou již lexikalizované,

o nosné – měly by umožňovat další tvoření slov příbuzných a odvozených, které

se pak také stávají termíny (rod, rodový, bezrodý, rodovost).

d. Poetismy jsou slova užívaná v uměleckém stylu, většinou zastarávající či zastaralá

(chrabrý, lepý, rov, vesna, luna).

OTÁZKY

Úkol 6/2

A. Zaniklou skutečnost pojmenovávají: a) archaismy b) poetismy c) historismy d)

knižní výrazy

B. Do spisovné slovní zásoby nezařadíme slova: a) neutrální b) knižní c) hovorová

d) argotická

6.4 Vrstvy slov podle časových příznaků

Z časového hlediska probíhá vývoj slovní zásoby tak, že některá slova zastarávají a vycházejí

z užívání, ať už proto, že skutečnosti, které označují, již zanikly, nebo se jedná o zastaralá

pojmenování věcí existujících, pro něž se však už užívá označení nových, modernějších. První

typ slov se nazývá historismy, druhý archaismy. Na druhé straně se můžeme v češtině setkat

s výrazy novými, ať už nově tvořenými od slov existujících, nebo nově přejatými z některého

z cizích jazyků. Méně obvyklý postup představuje zavedení nového významu pro slovo již existující

(tzv. sémantické neologismy).

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

57

6.4.1 SLOVA ZASTARALÁ

a. HISTORISMY jsou výrazy označující věci již zaniklé, i dnes se však užívají v uměleckém

stylu pro vytvoření dobového koloritu a ve stylu odborném v oblasti historie.

Může se jednat např. o názvy historických zbraní (sudlice, halapartna), staré vojenské

tituly (kaprál, mušketýr), názvy peněz (rýnský, groš, tolar), sociální postavení

a povolání osob (panoš, nevolník, vozataj, děvečka, čeledín) apod.

b. ARCHAISMY jsou pojmenování vytlačená z užíváním jinými slovy běžnými, živými,

užívaná však pro věci stále existující.

Rozlišujeme archaismy několika typů:

o lexikální – výrazy nahrazené v současné době slovy jinými, nepříbuznými, např.

šlojíř (závoj), škamna (školní lavice);

o hláskové – výrazy užívané dnes ve stejném významu, jen s poněkud odlišným

hláskovým složením, např. mučedlník (mučedník);

o slovotvorné – slova tvořená zastaralými příponami, např. kabátec, měštěnín;

o sémantické – představují dnes již zastaralý význam mnohoznačných slov, např.

loket ve významu „délková míra“, branný jako „hlídač v bráně“ apod.

6.4.2 SLOVA NOVÁ, NEOLOGISMY

Nová slova vznikají v jazyce obvykle z potřeby pojmenování nových jevů a skutečností

(srov.též výklad dále). Může se jednat o:

o neologismy slovotvorné, odvozené od výrazů stávajících např. příponami přechylovacími

(manažerka, pivotmanka), tvořícími deverbativní substantiva (úrazovost, monitorování,

odpovědna), některé typy kalků (tj. doslovných překladů cizích slov), např. jáismus

apod.;

o složeniny ze základů jak domácích (studentohodiny, lůžkodny), tak přejatých (oldparáda,

klipparáda, videoprojekce), případně o složeniny hybridní, tvořené jedním komponentem

domácím a jedním přejatým (rychlodabing);

o neologismy sémantické, které tvoří nové významy již existujících slov, např. tunel

(podvod), okno (ztráta paměti) apod.

Zbyněk Holub - Lexikologie

58

ŘEŠENÁ ÚLOHA

6/3

Rozlište archaismy, historismy a neologismy

palcát, modelka, arci, řemdih, bowling, tolar, mobil, šenkovat, groš, pročež, elektromobil,

škorně, klimatizace, regiment, louč, biopotravina, anžto, minisukně, calta, kráčet, šenkýř, kantor,

halapartna, drahný, kabátec, krejcar, mikroklima

6.5 Vrstvy slov expresívních

Slova expresívní se vyznačují tím že mají citový (emocionální) příznak, který se přidružuje

k jejich základnímu významu pojmenovávacímu. Tento příznak může být jak kladný, tak i záporný

(podrobněji: porovnej výklad dále).

6.6 Vrstva slov cizích

Slova přejímaná do češtiny z cizích jazyků procházejí vždy ve větší či menší míře procesem

tzv. formální adaptace, tj. přizpůsobení českému jazyku, a to v rovině výslovnostní, grafické,

gramatické a slovotvorné. Mezi slova přizpůsobená (adaptovaná) patří např. výrazy typu fyzika,

gymnázium, džez, spíkr, skútr, u nichž je užíván počeštěný pravopis a běžně se skloňují

podle českých deklinačních vzorů, nepřizpůsobená jsou např. whisky, happy end, fair play,

která zůstávají nesklonná, pouze bývají zařazována k některému ze jmenných rodů a píší se

původním pravopisem. Někdy bývají také označována jako tzv. citátové výrazy. Slova přejatá

do češtiny mohou být různého stáří, některá i několik set let stará. Někdy došlo již k tak silnému

zdomácnění, že je již jako cizí slova vůbec necítíme (škola, klobouk, kapsa, salát), v jiných

případech patří slova k běžným lexikálním prostředkům, ale stále je u nich zřetelný určitý rys

cizosti. Ten se může projevovat například užíváním hlásek a písmen, která se v českých slovech

nevyskytují, tj. g, f, ó, ú, x, w (gól, guma, ragú, fúze, exhibice, interview) a některé skupiny

samohlásek (leukocyt, poezie, trauma).

V průběhu svého vývoje přejímala čeština slova z různých jazyků, zpočátku nejvíce z latiny

(např. cyklus, republika, student, univerzita) a řečtiny (demokracie, hyperbola). Výrazy latinské

a řecké se k nám dostávají v podstatě stále, přestože latina je dnes již mrtvým jazykem.

Důvodem je skutečnost, že z těchto klasických jazyků přejímaly slova i jiné moderní jazyky,

přizpůsobily si je a dnes se k nám tyto výrazy dostávají zprostředkovaně např. z angličtiny,

francouzštiny apod. Také celé terminologie některých vědních oborů jsou více či méně založeny

na latině (např. lékařství nebo farmacie) i řečtině (matematika, geometrie, psychologie).

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

59

Totéž platí i u jiných jazyků, např. italštiny (klasická hudba, výrazy jako např. moderato, legato,

adagio, piano) nebo francouzštiny (výrazy z oblasti módy – manžeta, fazóna, flanel;

gastronomie – paštika, želatina; umění – impresionismus, rokoko a baletu – arabeska, pirueta).

Z němčiny přejala čeština ve svém vývoji mnoho slov, pojmenovávajících i věci týkající se

každodenního života (např. haléř, helma, mince, plotna, punčocha).

Ze slovanských jazyků přejímala čeština v největší míře z ruštiny (náčelník, vesmír,

vzduch), polštiny (kořalka, okres, vzor), srbštiny nebo chorvatštiny (junák, lastura, snacha)

a slovenštiny (zbojník, zástava, namyšlený).

Za tzv. exotismy jsou považovány přejímky z původních jazyků afrických, asijských a amerických,

např. z arabštiny, hebrejštiny, čínštiny, indiánských a eskymáckých jazyků.

V současné době probíhá přejímání slov především z angličtiny, a to nejvíce v oblasti ekonomiky

(cash flow, diskont), výpočetní techniky (komputer, skener, internet, server), moderní

hudby (house, pop music, eurodance), sportu (pivotman, snowboard, skateboard, time out, play

off) a žurnalistiky (flash interview, news room, prime time, peoplemetr); srov. např. LEX-OU...

ŘEŠENÁ ÚLOHA

Úkol 6/4

Vyberte správný význam uvedených cizích slov:

• sofistikovaný

▪ jednoduchý

▪ promyšlený

• ad hoc

▪ osobně

▪ jen pro tento případ

• xenofobie

▪ strach z pavouků

▪ strach z cizího

• melancholik

▪ citlivý

▪ veselý

• cholerik

▪ vznětlivý

▪ klidný

• interakce

▪ vzájemné působení

▪ odpudivost

Zbyněk Holub - Lexikologie

60

6.7 Vztah centra a periferie ve slovní zásobě češtiny

Slovní (lexikální) zásoba charakterizuje jisté národní společenství, jehož komplex národního

jazyka zahrnuje všechny strukturní útvary: jazyk spisovný, běžně mluvený (obecný), substandardní

útvary (regiolekty, různé vrstvy dialektů). Spisovná slovní zásoba má přirozeně funkci

reprezentativní; jako základ slouží k dorozumění všech členů národní společnosti (doma i v zahraničí).

Její jádro tvoří základní lexikální zásoba. Diachronně (historicky) tu jde o vývojově

stabilní centrum (jádro) lexikální zásoby (základní pojmenování přírody, prostoru, času, lidského

těla, potravy, obydlí, šatu, rodinných vztahů, činností, pohybů, práce + základní deiktické,

odkazující formy - zájmena a předložky; k dalšímu rozdělení srov. podle LEX-OU):

a) podle původu slov, která tvoří historický základ, sem patří domácí slova stará, tj. např.

matka, sestra, pole, řeka, a slova přejatá z cizích jazyků velmi dávno a zdomácnělá (škola,

tabule, kostel) nebo přejatá později, nicméně frekventovaně užívaná (republika, banka).

b) z hlediska struktury jádro tvoří slova, která se sama stávají základem pro další tvoření

(odvozování, skládání), obvykle to jsou slova kořenná (les, voda, město, dřevo).

c) po stránce významu jsou to slova označující nejdůležitější skutečnosti spjaté se životem

společnosti, tj. příbuzenské vztahy, obydlí, jejich části a zařízení, části lidského a zvířecího

těla, zvířata, rostliny, základní lidské výrobky (nástroje, oděv, jídlo) apod.

d) důležitá je frekvence užívání. Jádro zahrnuje pojmenování velmi časté, nepostradatelná

pro běžnou komunikaci.

Synchronně tedy jde o centrum současného lexikálního systému; rozšíříme-li tuto skupinu o

další lexikální jednotky (běžné či běžnější, z našeho pohledu přechodové – s různými příznaky)

užívané aktivně všemi členy národního společenství, dostáváme aktivní lexikální zásobu (srov.

dále). Méně užívaná pojmenování potom tvoří periferii lexikálního systému.

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ

Úkol 6/5

Pokuste se seřadit následující slova podle jejich polohy ve vztahu k centru a periferii jazykového

systému:

• vysoké učení

• řemdih

• halapartna

• předskokan

• šenkýř

• slova vyňatá

• píď

• grešle

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

61

• grant

• lustrovat

• školmistr

6.8 Slovní zásoba aktivní a pasivní

Slovní zásobu lze také chápat jako databázi slov a slovních spojení uložených v naší paměti

Pasivní slovní zásoba představuje takový soubor pojmenování, která si nevybavujeme

v běžné komunikaci. Obvykle obsahuje 30 000 až 50 000 pojmenování. Velikost je dána především

dosaženým vzděláním a objemem a kvalitou četby. Nelze jí ovšem využívat v plynulé

promluvě. Její součástí je i lexikální zásoba odborná (zahrnující terminologii různých odborných

úseků - rozčleněnou dále na základě interdisciplinarity, nebo podle specializace).

Aktivní slovní zásoba je ovšem (z hlediska nervových spojů) uložená jinde a jinak než zásoba

pasivní. Jedná se o soubor pojmenování všeobecně aktivně užívaných (tedy základní, centrální

lexikální zásobu i další lexikální jednotky příznakové). Velikost tohoto souboru se obvykle

pohybuje mezi hodnotami vyjádřenými číselnou škálou 4000 - 8000 (podle počtu pojmenování).

Na rozdíl od pasivní slovní zásoby však velikost té aktivní není (přímo) dána inteligencí

nebo vzděláním. Mnohdy se stává, že člověk se základním vzděláním má větší slovní

zásobu než učenec. Aktivní slovní zásobu totiž upevňujeme a rozšiřujeme pouze jejím neustálým

aktivním používáním. Obvykle ji zahrnují tzv. minimální či základní slovníky. Soubor

běžně užívané slovní zásoby obsahuje Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost.(k tomu

dále: Filipec, Čermák 1985, s. 14-15)..

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ

Úkol 6/6

Aktivní × pasivní slovní zásoba

Tipněte si, kolik slov ovládá dítě a kolik dospělý člověk:

dítě, 6 let – aktivně: ............................. absolvent SŠ – aktivně: .............................

pasivně: ............................ pasivně:.............................

Odhadněte, kolik slov potřebujeme pro dorozumění v cizím jazyce? .......................................

A kolik slov pro pokročilou konverzaci? .................................................................

1. Stálý či ustálený přívlastek užívaný pro označení běžně připisované vlastnosti (také básnický typ uměleckého prostředku, ale obvyklý) se nazývá a) epiteton ornans b) epiteton euphemicon c) epiteton constans

2. Pojmenováním „trop“ (tropus, „zástupek“) označujeme (nejobecněji) ty případy, kdy: a) úmyslně užijeme jazykového prvku (tedy zpravidla slova) ve vedlejším, odvozeném, obrazném významu – především s cílem vyjádřit podobnost denotátu s věcí nebo vztahem, k nimž se základní význam pojmenování vztahuje b) básnicky přidáváme k základnímu jménu vztah obrazného pojmenování, kterým je „výslovně pojmenována vlastnost“ substantiva a zdůrazněna určitá vlastnost osoby, předmětu nebo jevu (popř. hodnotící nebo citový vztah) c) využíváme opisu slova (slovního spojení), který vystihuje určitý jev nebo děj pomocí typických znaků, zjemňuje jazyk (vztažená pojmenování) a snaží se vyjádřit nepříjemnou skutečnost přijatelnou formou (pro pochopení, dojem, výčtem vlastností či funkcí)

3. Druh synekdochy (metonymie), kterou vyjadřujeme ve vazbě na existenci známé osobnosti, známých postav - literárních typů; např. otec vlasti = Karel IV., jidáš = zrádce: např. = (jsi) lazar = (jsi) nemocný (mnohé z nich lexikalizovaly), nazýváme a) exofora b) endofora c) antonomázie

6.9 Systémovost ve slovní zásobě (teorie lexikálního pole, tezaurus)

6.9.1 PROMĚNY SLOVNÍ ZÁSOBY A SLOVOTVORBA (ZMĚNY VE SLOVNÍ ZÁSOBĚ A

JEJÍ OBOHACOVÁNÍ)

Výklad o způsobech doplňování slovní zásoby (nebo také popisy utváření slova v češtině)

můžeme v tomto textu chápat spíše jako témata k samostudiu (obvykle se z lexikologického

popisu vyčleňují jako samostatná nauka, s níž se lze seznámit v rámci slovotvorby, tedy morfonologie).

V tomto smyslu sledujeme arbitrárnost a motivovanost, úlohu slov značkových a popisných,

význam fundace a motivace, integrálnost slovní zásoby a různé anomálie. Nauka o

tvoření slov potom zahrnuje (především) formálně-významové (slovotvorné) vztahy. V souvislosti

s tím je třeba definovat slovotvorné prostředky, způsoby a postupy, odlišit slovotvorný základ,

slovotvorný formant – a úlohu morfému v takto pojatém širším výkladu. Dále postihujeme

základní onomaziologické kategorie (mutační, modifikační a transpoziční) a problematiku slovotvorných

tříd, řad, svazků a čeledí. Právě odvozování je v této souvislosti chápáno jako nejčastější

postup tvoření slov v češtině.

SAMOSTATNÝ ÚKOL

Úkoly k textu 6/7

Vypište si další výklad z literatury:

Poučení ke slovotvorbě najdete např. u M. Dokulila (1962); dále u F. Daneše, M. Dokulila

a M. Kuchaře (1967), popř. u J. Bauera (1997), v Příruční mluvnici češtiny (1995, s.67-69) nebo

u M. Ikové (2007).

6/8 ... k teorii lexikálního a sémantického pole porovnejte např.:Čejka 1992, s. 22-23

6/9... k problematice tezauru: Manuál 1995, s. 65, 112

6.9.2 Přehled některých způsobů utváření slov, obohacování a doplňování

slovní zásoby

Ve vývoji jazyka dochází ke změnám významů stávajících slov i ke vzniku slov nových –v

souvislosti s utvářením nových skutečností, které potřebují pojmenování. Nová slova (neoloSlovní

zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

63

gismy) vznikají různě, ale do jazykového úzu (a tedy do povědomí uživatele) pronikají zpravidla

po dobu desítek let (zdomácňují, neutralizují se apod.); a to ne vždy se stejnou úspěšností.

U sociolektů (např. slangů) je vývoj rychlejší. Prvotní původ slov (podobně jako u malých dětí,

u kterých se někdy projevuje žvatlavost: původně jde rovněž o spontánní zvuky, o náhodný

projev mluvidel) bývá autentický, nekonvenční. Takto vzniklé projevy postupně mohou nabýt

významu konvenčních znaků.

Proměny slovní zásoby dále ovlivňuje také expresivita (emocionální zabarvení pojmenování),

popř. i zapojení citoslovečnosti (interjekcí); některé zvuky, které vyjadřující emocionální

stav člověka, se ve slovní zásobě objevují častěji (specifickým projevem tohoto procesu je i

zpěv a hudba). Citoslovečnost bývá spojená s projevy onomatopoie (zvukomalebnosti; napodobování

zvuků z okolí: fičet, bručet). Aspekt zvukomalebnosti ovlivňuje i oblíbenost slov

vzniklých jinak (např. traktor, trabant, mašinka). U některých slov by snad bylo možné mluvit

též o „pohybomalebnosti“ (sklápět).

Expresivitu slov a slovních spojení lze odlišovat (nejčastěji) z trojího pohledu:

1. slova expresívní se vyznačují především na základě svého citového (emocionálního)

příznaku (viz výše; dále např. Hauser 1980), který se přidružuje k jejich základnímu významu

pojmenovávacímu. Tento příznak může být jak kladný, tak i záporný.

1.1 Jako expresiva s citově pozitivním příznakem chápeme:

a) zdrobněliny (deminutiva), tvořené deminutivními příponami typickými pro zdrobňování:

• dvoustupňové (voda – vodička, mléko - mlíčko, zajíc – zajíček)

• třístupňové (oko – očko – očičko, slunce – slunko – sluníčko);

b) slova důvěrná, familiární, užívaná v důvěrném styku osob (miláček, zlatíčko, srdíčko)

c) slova domácká, hypokoristika, která se užívají v rodinném prostředí pro označení členů

rodiny obecnými názvy (maminka, strýček, dědoušek), nebo domáckými podobami jmen vlastních

(Jaroušek, Mařenka)

d) dětská slova užívaná dětmi a dospělými v kontaktu s nimi (papat, hajat, bumbat, bacat,

paci paci, spinkat)

e) eufemismy: mají zjemňující funkci. Jedná se o slova nahrazující výrazy nepříjemné nebo

nevhodné ve společenském styku, např. zesnout, skonat, indisponovaný apod.

Expresíva s citově záporným příznakem mohou být:

Zbyněk Holub - Lexikologie

64

• slova hanlivá, pejorativní – barabizna, herka, chvastoun, křáp

• slova zveličelá (augmentativa) tvořená většinou typickými příponami, např. chlapisko,

chlapák, babizna, psisko, kapřisko, divous, mrňous, tlusťoch, příšerný, děsivý

• slova zhrubělá – kecat, žvanit, držka (drzý člověk), ožralec

• slova vulgární – chlastat, žrádlo, hajzl

• dysfemismy – opak eufemismů, jsou jimi hrubé výrazy typu chcípnout, mrzák apod.

2. Expresivitu (citový příznak) můžeme hodnotit i podle sepětí se slovem, s jeho stavbou

nebo s kontextem:

Pokud je expresivita pojmenování spjata přímo se slovem, s jeho stavbou a s jeho základním

významem (nelze ji vydělit, aniž bychom změnili význam slova; expresivita je nedílnou součástí

významu slova), pak se jedná o tzv. expresivitu inherentní (kecat, žvanit, dědoušek), tedy

lexikálně sémantickou. Mezi označení věcí vyvolávající citové hodnocení patří též citoslovce

vyjadřující emoce, vůli (ach, fuj, br, hybaj).

V případě, že expresivita vyplývá až z určitého užití slova v kontextu, kdy se projeví jako

potencionální „přidaná“ složka významu, jde o tzv. expresivitu adherentní (kočka, děcko);

tento typ expresivity je součástí významu (sémie) dané lexie určitého polysémního slova. Jeden

význam je expresívní, základní význam je neutrální (panák, fasáda). Patří sem i citoslovce zvukomalebná

(bú, mňau, haf, vrkú) a slova od nich odvozená (bučet, mňoukat, hafat).

V případě, že hovoříme pouze o expresivitě slova v určitém neobvyklém kontextu (která se

běžně neobjevuje ani u lexií polysémního slova), jedná se o expresivitu kontextovou (např.

význam slova stroj nezahrnuje expresivní složku. Ale pojmenování lze v určitém kontextu expresivně

užít; např. ironicky: „To je teda stroj!“ – s důrazem na slabice slova stroj). K tomu

dále: Zima 1961

3. Pojmenování rozlišujeme též podle expresívního příznaku jednotlivých jazykových

rovin:

• expresivitu hláskovou, kdy se ve slově objevují hlásková spojení, která nejsou

běžná ve slovech neexpresívních, např. kňučet, hňup, ňouma, ťulpas, čučet, čumět,

chlemtat;

• expresivitu slovotvornou, s níž se setkáváme u slov zdrobnělých a zveličelých tvořených

příponami -ek, -ka, -ček, -čka, -ička, -ičko a -isko, -as, -och, -oun, -ous, -dlo,

-na, -árna)

• expresivitu morfologickou, která se týká stylově příznakového užití určitých flektivních

tvarů (koncovek deklinačních nebo konjugačních: „oni to dělaj...“)

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

65

• expresivitu syntaktickou, kolokační (u specifických slovních spojení: kulatý obdélníček,

u vět a souvětí: „...kdybych to byl býval věděl,tak bych tam nechodil...“)

apod. (dále: LEX-OU)

Změny významu slova zahrnují:

• změny expresivní či stylové, citové či postojové příznačnosti slova (srov. výše; například

posun z hanlivého nebo kladného hodnocení na neutrální - a naopak; ze stylistického

zabarvení hovorového /slangového/ na pojetí obecné nebo spisovné)

• změny konotací (asociací) spojených s významem slova představují rozšíření nebo

zúžení významu. V lexikologii rozlišujeme tři základní druhy přenášení pojmenování;

patří k nim:

6.9.2.1 METAFORA

Metafora je rozšíření nebo přenesení významu pojmenování na základě vnější podobnosti

denotátů, jejichž podobnost se může týkat především:

o tvaru, např. u slov zub (ústa – pila), hřeben (na česání – hory – drůbeže) apod.;

o barvy u adjektiv cihlový (dům – barva), krvavý, růžový, vínový, sněhový, čokoládový

ap.;

o umístění, např. pata (část nohy – hory), hlava (část těla – sloupu) ap.;

o rozsahu, např. chloupek, kapka – malé množství, hromada, kupa, hora – velké množství;

o funkce - hlava (státu, rodiny), ručička (u hodinek).

Časté jsou tu metafory odvozené z pojmenování částí těla (hlava rodiny, noha stolu). K metaforickému

přenášení dochází i mezi typickými skupinami entit, kdy se například pojmenování

o zvířat přenáší na rostliny (kočičky, kuřátka, lišky) nebo osoby (medvěd, slon, liška);

o věcí na osoby (klacek, buchta, pařez), části těla (lopatka, koš, bubínek, stolička);

o částí těla na věci (hlava, ucho, krk, rameno, hrdlo);

o zvířat na věci (beran, kůň).

K metaforickému přenášení pojmenování dochází i u jiných slovních druhů. Jedná se o:

o přídavná jména – ocelové srdce, olivová pleť, měkká povaha, horoucí láska;

o příslovce – vřele milovat, sladce se usmívat, ohnivě červený;

o slovesa, u nichž se metafora projevuje jako tzv. personifikace (tj. spojení sloves vyjadřujících

děje živých podmětů s podměty neživými), např. hodiny jdou, slunce vychází,

vítr hvízdá, čas utíká.

Zbyněk Holub - Lexikologie

66

6.9.2.2 METONYMIE

Metonymie spočívá v přenášení významu pojmenování na základě vnitřní souvislosti denotátů

(např. význam abstraktního pojmu profil se přenese na typ kovodělných polotovarů;

nebo z názvu činnosti /obchod/ se přenese na místnost, kde se činnost vykonává - ve významu

„prodejna“). Na rozdíl od metafory se vyskytuje pouze u substantiv.

Rozlišujeme tři základní typy:

Metonymie strukturní, která spočívá k přenášení pojmenování z abstraktních skutečností

na konkrétní předměty, kdy se např. pojmenování

• děje přenáší na osoby tento děj vykonávající (hlídka – hlídání, pak ti, kteří hlídají,

vláda – vládnutí, pak kabinet ministrů, stejně obrana, rada);

• děje na věc (psaní – děj, pak dopis, podobně práce, učení, čtení);

• děje na místo děje (zatáčka, západ, průjezd, vjezd, podchod);

• vlastnosti na nositele vlastnosti (mládí, sladkost, dobrota, nečistota, ostří, hloupost);

• povolání na místo jeho provozování (pekařství, řeznictví, cukrářství);

• materiálu na výrobky (zlato, hedvábí, liška, činčila, sklo, porcelán);

• nádoby na její obsah (mísa, pohár, sklenice).

Metonymie kontextová, spočívající v přenesení jména autora na název jeho díla (např. číst

Čapka, recitovat Seiferta, poslouchat Bacha), nebo zeměpisného jména na událost, která se tam

stala a později se stala symbolem (Waterloo, Bílá hora, Rubikon)

Metonymie etymologická (historická), kdy dochází k přenesení vlastních jmen osobních

a místních na obecné označení osob a věcí.

Vlastní jména osobní se stávají označením typu:

• jména historických osobností: donchuán, kasanova;

• jména mytologických postav: venuše, titán;

• jména náboženských postav: goliáš, david, lazar, jidáš;

• jména literárních postav: donkichot, romeo, otelo.

Vlastní jména osobní se stávají označením věci

• fyzikálních jednotek: watt, ampér, volt, hertz, pascal, ohm;

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

67

• výrobku, vynálezu: rentgen, mansarda, bojkot, sendvič, lynč.

Vlastní jména místní se přenášejí na věci, které se tam vyrábějí, pěstují, apod.:

• látky, textilie: damašek, manšestr, kašmír;

• vína, alkoholické nápoje: malaga, bordó, burgund, šampaň, koňak, tokaj;

• sýry: ementál, eidam, parmazán, rokfór;

• jiné: míšeň, panama, havana, plzeň.

6.9.2.3 SYNEKDOCHA

Synekdocha je založena na přenášení pojmenování na základě rozsahových poměrů. Pojmenování

části denotátu může být zaměněno za pojmenování jeho celku, nebo naopak. Podle toho

rozlišujeme 2 typy synekdochy:

a) část za celek – např. výrazy hlava, krk, duše místo člověk; střecha, práh, pro celý domov

(„Ta noha už je zdravá a půjde dnes domů.“)

b) celek za část – např. tabák, kdy označení celé rostliny je užito jen pro část, podobně čaj,

bavlna, len („Seběhlo se celé město.“)... dále: LEX-OU

Specifickým případem metafory nebo metonymie je apelativizace, kdy slovo odvozené z

vlastního jména získá obecný význam (xerox, donkichot, šovinista).

O naplnění obsahu se jedná i v případě, kdy se do šíře pojmu (bez změny významu) „vejdou“

nové jevy, o jejichž existenci nebo vzniku původní uživatelé neměli tušení, a jádro významu se

přenese k nim (např. slovo letadlo ve staročeštině znamenalo ptáka).

V případě odvozování od původních slov může docházet k tvořivému přizpůsobování slov,

popř. k jejich komolení. Mění se i celkové tendence vývoje jazyka. Formální změny pojmenování

mohou mít charakter pravidelného i specifického procesu:

• disimilace – „rozdělení“ původně jediného slova na dvě - s různými významy, např.

utvoření slov legrace a rekreace z na základě původního pojmenování „rekrací“ (latinského

označení pro školní přestávku)

• pravidelné odvozování probíhá s pomocí afixů (přípon - sufixů, často flektivních,

tvarotvorných - koncovek; předpon - prefixů, popř. na základě jiného typu flexe)

• skládání (kompozice) slovních základů (kořenů, radixů; to je typické zejména pro

němčinu)

• spojování kořenových i nekořenových částí slov nesoucích významové asociace, kterých

nabyly v jiném celku (např. workoholismus vzniklo podobností s alkoholismem,

Zbyněk Holub - Lexikologie

68

standardní slovotvorbou by vznikl například workismus). To je typické pro zejména

americkou angličtinu, v níž je smysl pro klasickou etymologii oslaben. Může se jednat

o tzv. makaronismus (užívání prvků nebo pojmenování dvou nebo více jazyků v

jednom souvislém textu. Vzniklý (hybridní) jazyk se označuje jako makaronština.

• často jsou česká slova ovlivněna cizí (přejatou) příponou; v takovém případě se jedná

o proces hybridizace (jde o slova hybridní, např. s příponou –átor: vědátor, původně

také -ita: táborita)

Kombinované procesy mohou být rovněž různého druhu:

1. analogie – přizpůsobování slova nebo tvaru slovu s podobným významem (rozinka – hrozinka

podle slova hrozen; srov. výše: lidová etymologie)

2. kontaminace – dvě slova s podobným významem se vzájemně ovlivňují nebo splynou (tip a

typ, bujarý z bujný a jarý, rozřešení a rozhřešení, krumpáč z něm. der Krumm + kopáč, hřbitov

z břítov a hrob, hřbít... srov. výše).

3. tabuová slova – původní pojmenování označovala nebezpečné nebo mocné (transcendentní)

jevy. Měnila (zaměňovala) se; užití původní formy pojmenování bylo tabuizováno. Vznikaly

tak podoby:

▪ zkomolené (blecha, herdek, safra)

▪ opisné (medvěd, zmije, zubatá)

▪ eufemistické (boží posel pro blesk, hostec pro revma, zlom vaz)

4. Samostatným problémem je přejímání cizích slov a jejich postupné přizpůsobování hostitelskému

jazyku; jedná se o přizpůsobení (asimilaci) pravopisu, výslovnosti nebo tvarosloví:

4.1 přizpůsobení významově podobným hostitelským slovům (sexuální harašení - harashment)

4.2 „doslovné“ překládání cizích slov - kalky (například orto-grafie = pravo-pis)

Další tematické okruhy zahrnují problematiku kompozit a jejich dělení, tedy procesu kompozice,

ale též abreviace a ostatních způsobů kondenzace, popř. univerbizace a multiverbizace

v současné češtině. Dalším problémem je tu i internacionalizace a nacionalizace ve slovní zásobě

češtiny, popř. vliv neologie (neologismy: srov. výše; např. Martincová a kol. 1998). S tím

souvisí i charakteristika vývojových tendencí v současné slovní zásobě češtiny (např. Cuřín,

Novotný 1981). Obecně problematiku řeší i příslušné kapitoly (např.) Encyklopedického slovníku

češtiny (2002) nebo Příruční mluvnice češtiny (1995).

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

69

Kvantitativní vztahy ve slovní zásobě sledujeme v souvislosti s frekvencí slov v češtině

(srov. např. Čermák, Křen 2004) a s možnostmi aplikace lexikální statistiky (základní pojmy

např.: Klimeš 1998, s. 39-52).

Uveďte všechny frekvenční hodnoty slov: hledat, kámen, stopa, vlas, dřevo. Vysvětlete, co

znamená spojení rankové označení – a najděte je pro uvedená slova; seřaďte tato slova podle

frekvenčních údajů (od nejčastěji po nejméně často užívané).

PRO ZÁJEMCE

Synchronní a diachronní přístup ve slovní zásobě

Synchronní a diachronní přístup představují dva základní přístupy k lexikonu. Diachronní

analýza zkoumá slovní zásobu z hlediska původu, hledá jednotlivé vrstvy a vývojové fáze. Synchronní

analýza se zabývá lexikonem v jeho definitivní podobě a zaměřuje se především na

celkové pojetí slovní zásoby.

Diachronní analýza byla v minulosti ovlivněna historicko-kritickou metodou. Zabývá se vývojem

slovní zásoby příslušného jazyka od jejích nejstarších podob po současný (ustálený) model.

Historicko-kritická metoda vedla nejprve k popisu vývoje lexémů na základě jednotlivých

pramenů. Postupně převládl komplexnější přístup. Lexikon je hodnocen z historického hlediska

(procesy vývoje lexikálních jednotek) i kriticky (s využitím objektivních vědeckých metod,

které umožňují hlubší odhalení smyslu užití lexémů). Při diachronní analýze lexikonu je kromě

výkladu historických okolností vývoje slova (slovního spojení) nutné sledovat okolnosti jeho

vzniku, všímat si jazykových zvláštností (popř. kontextu užití jednotky, ustálených obratů),

různých pojmenování pro stejnou skutečnost nebo postavu apod. Dále je nutné zkoumat historickou

relevanci kontextů (užití lexikální jednotky ve výpovědi). Historicko-kritická metoda

pomáhá objasňovat postupný vývoj pojmenování a transformace jeho sdělení s ohledem k měnící

se kulturně-historické a společenské realitě. Pomáhá odhalit jednotlivé vrstvy ve vývoji

lexému, jejich specifické sdělení, přepracování vrstev předchozích a změny paradigmatu. Diachronní

přístupy v poznání slovní zásoby může ovšem klást důraz i na paměť jazykového společenství,

na vliv tradice a stereotypů v běžné každodenní komunikaci, na význam klišé, na

specifické texty (např. na texty folklórní, na frazeologii, popř. na menší útvary- např.na

anekdoty)...

Synchronní analýza přistupuje k pojmenování v jeho současné podobě, vidí jednotku jako

strukturovanou koherentní veličinu. Jeho jednotlivé části stojí ve vztahu, nejedná se ale o uzavřený

systém, konkrétní lexém stojí ve vztahu k ostatním lexémům. Synchronní analýza hledá

význam pojmenování (sdělení) v jeho struktuře.

Pod synchronní analýzou rozumíme:

Zbyněk Holub - Lexikologie

70

• rozbor kontextu (kolokace) s ohledem na pojmenování

• sémantickou (popř. i pragmatickou, situační) analýzu

• analýzu funkce pojmenování

Při zkoumání slovní zásoby je možno se zaměřit na typickou strukturu slovní zásoby (centrum

– periferie, výběr slovní zásoby v současném kontextu, odchylky od ustáleného slovníku

/anomálie... apod.)

6.10 Kvantitativní vztahy ve slovní zásobě

Pojem kvantitativní lingvistika se ujal v rámci matematické lingvistiky, která se u nás konstituovala

po 60. letech 20. století při uplatňování tzv. nových metod v lingvistice. Již na začátku

první poloviny 20. století se tu z kvantitativních metod využívalo zvláště statistikya mluvilo

se někdy o tzv. statistické lingvistice. Pozdější termín kvantitativní lingvistika prošel složitým

vývojem zvláště v druhé polovině 20. století.1

Kvantitativní vztahy ve slovní zásobě sledujeme (v souvislosti s posledně zmíněným zákonem)

právě v oboru kvantitativní lingvistiky, o níž se někdy mluví též jako o Zipfově lingvistice;

podle amerického lingvisty německého původu George Kingsleye Zipfa (1902-1950) z

Harvardovy univerzity, který ve 20. a 30. letech 20. stol. zkoumal relativní frekvenci hlásek.

Zajímal se o psychologické a fyziologické faktory ovlivňující produkci a percepci řeči. Jeho

koncepce se však dostaly do popředí vědeckého zájmu až ve II. polovině 20.století. Podle Zipfa

1 Solidní základy k české kvantitativní lingvistice lexikální položil ovšem již v první polovině 20. století (jak po

stránce věcné, tak i metodologické) anglista a obecný lingvista Vilém Mathesius (l882–l945). Významným přínosem

pro vývoj kvantitativní lingvistiky byly též Teze Pražského lingvistického kroužku (l929), rozpracované

dále jeho členy následovníky. Na 6. mezinárodním kongresu lingvistů, který se konal ve dnech l9.–24. července

l948 v Paříži, se mimo jiné konstatovalo, že se v lingvistice dosud málo užívá kvantitativních metod a že kvantitativní

data chybějí v dosavadních popisech jazyků; také i v lexiku. Práce týkající se kvantifikace jazykových

jevů měly být proto nadále ústředně koordinovány a při sběru materiálu, jeho zpracování a analýze mělo být využito

zejména statistických metod a v dnešním slova smyslu i výpočetní techniky. Na zmíněném pařížském kongresu

byla zřízena i zvláštní sekce pro kvantitativní lingvistiku a jejím sekretářem byl zvolen prof. B. Trnka; byl

také pověřen sestavením první bibliografie kvantitativní lingvistiky (l950). Tyto celkem slibné perspektivy byly

v Československu přerušeny politickým vývojem. Využití statistických metod při studiu jazyka bylo pokládáno

za projev „mechanistického pozitivismu a formalismu“, a proto bylo odmítáno. Teprve 60. léta 20. století přinesla

„obrození“ české kvantitativní lingvistice uplatněním tzv. nových metod v lingvistice. Symptomem toho

bylo, že r. l96l mohl vyjít tiskem FSČ a v ÚJČ bylo r. l96l založeno oddělení matematické lingvistiky (podle

Marie Těšitelové).

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

71

lze na lidský jazyk nahlížet prostě jako na sled entit podobných třeba atomům, přičemž využíváme

řeči čísel (dále ZIPF)

PRO ZÁJEMCE

Zipfovy zákony2

Základní Zipfův zákon předpokládá, že v přirozených jazycích platí určité statistické rozdělení.

Pokud je tento předpoklad správný, potom je hodnota součinu relativního pořadí slova v

textu a jeho frekvence (násobek výskytu slova) obvykle konstantní.

Například:

• z hlediska frekvence užití slov v textu může platit:

• nejčastěji se vyskytující slovo (X) je v textu obsaženo 100krát

• druhé slovo v pořadí (Y) bude tedy obsaženo přibližně 50krát

• třetí slovo (Z) 33krát

• čtvrté slovo (A) 25krát

• ... a tak dále...

Podobné rozdělení bychom zřejmě dostali při analýze jakéhokoliv textu. Především ve

střední části frekvenční škály (tj. mimo slova na úplném začátku a konci) vyhoví Zipfovu zákonu

jak Odysseus Jamese Joyce, tak i pražský telefonní seznam. Později byla k tomuto pravidlu

dodána celá řada upřesňujících modifikací, na kterých se výrazně podílel například slavný

otec fraktálů, francouzský matematik Benoßt Mandelbrot.

Základní Zipfův zákon tak vyjadřuje vztah mezi pořadím klíčových slov uspořádaných podle

frekvence jejich výskytu. Poukazuje na skutečnost, že základ lexikonu vytváří relativně malý

počet silně frekventovaných slov. Umožňuje vypočítat konstanty pro jednotlivá slova z vybraného

textu (podle frekvence a pořadí výskytu).

2 Obecněji lze ale říci, že zákonitosti růstu, rozptylu a stárnutí určitých souborů (tedy i lexikonu; nejčastěji však

obecně publikací) shrnují tzv. bibliometrické zákony:

•Bradfordův, který sleduje rozptyl informací

•Lotkův, jenž se týká měření autorské produktivity

•Zipfův (základní), který se vztahuje k lingvistické frekvenční analýze a k indexaci; dnes také též k modelům

vyhledávání v internetu.

Zbyněk Holub - Lexikologie

72

V širším smyslu se ovšem nejedná o jediný zákon, ale o komplex pouček. Hovoříme pak o

Zipfových zákonech, které upozornily na vztah:

• mezi frekvencí slov a jejich pořadím

• mezi frekvencí slova a počtem různých slov, která tuto frekvenci mají

• mezi frekvencí slova a počtem jeho významů

V souvislosti se Zipfovými zákony musíme odlišit jednotlivé typy analýzy:

Obsahová analýza se zaměřuje na porovnávání obsahů dvojic či trojic textů (ve smyslu

hloubkového vysvětlení jednotlivých pojmů)

Lexikografická analýza – sledujeme klíčová slova ve shodných textech.

Lingvistická analýza - každému pojmu z daného terminologického slovníku (vytvořeného

při lexikografické analýze), který by mohl nějakým způsobem odkazovat na praxi, přidělíme

číselnou hodnotu na základě počtu splněných kritérií (na stupnici hodnot v rozmezí 1 – 5, přičemž

1 = splněna všechna kritéria). Určíme kritéria, podle kterých se každý z vybraných pojmů

hodnotí...

Podle Zipfovy teorie existuje dále zákon zkracování (abreviace), který operuje ke zvýšení

účinnosti verbální komunikace. Redukce v délce slov je pro komunikaci natolik efektivní, že

kompenzuje pravděpodobnost konfúze, kterou mohou abreviace s sebou přinášet. Aby nějaká

zkratka byla přisvojena určitou částí populace, musí růst frekvence používaného termínu a komunikace

mezi jeho uživateli musí zajistit souhlas, pokud jde o její nejvýstižněji formu. Jestliže

abreviace není ustálena a je použita v komunikaci, dochází ke zkreslení či poškození vyslané

zprávy.

V této souvislosti lze připomenout (např.) počítačové metody hledání nesprávných slov v

textu (kontroly textu v počítačovém souboru).

Při kontrole textu se obvykle porovnává každé slovo textu se správnými slovy ve slovníku.

Pokud je slovo nalezeno, považuje se za správné, pokud ne, považuje se za chybné.

Kontrolu textu je možné rozčlenit:

• Neinteraktivní kontrolu, prováděnou dávkově naráz pro celý dokument

• Interaktivní kontrolu, prováděnou slovo po slově v čase psaní dokumentu

Neinteraktivní kontrola textu s použitím frekvenčního slovníku

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

73

Tato metoda patří k nejjednodušším. Pro dokument se vytvoří tzv. frekvenční slovník, tedy

seznam slov obsažených v dokumentu, uspořádaný sestupně dle frekvence výskytu v dokumentu.

Na konci seznamu se nacházejí slova, která se v dokumentu vyskytovala velmi zřídka,

tedy

• slova vzácně se používající

• slova nesprávně zapsaná

Tato metoda může kromě oprav dokumentů sloužit i pro poloautomatické získání slovníku

správných slov. Slovník správných slov získáme na základě několika dokumentů následujícím

postupem:

1. Vytvoříme prázdný slovník správných slov

2. Pro předložený dokument vytvoříme frekvenční slovník slov, která se ve slovníku správných

slov nenacházejí.

3. Prohlédneme konec frekvenčního slovníku a vyřadíme chybná slova

4. Zbylá (správná) slova zařadíme do slovníku správných slov

5. Pokud máme k dispozici další dokument, pokračujeme bodem 2.; jinak proces ukončíme.

Neinteraktivní kontrola textu s použitím dvojitého slovníku

Pokud máme k dispozici slovník správných slov, je možné vytvořit pro kontrolovaný dokument

abecední seznam použitých slov a porovnat v něm obsažená slova se slovníkem správných

slov. Slova, která ve slovníku správných slov nejsou, se zařadí do výstupního seznamu.

Protože jsou oba slovníky seřazené dle abecedy, je možné porovnání slovníků provést v lineárním

čase vzhledem k součtu délek obou slovníků.

Interaktivní kontrola textu

Při interaktivní kontrole je nutné porovnávat každé napsané slovo zvlášť. Protože slovník

správných slov je obecně příliš veliký (řádově desítky až stovky tisíc slov) je i logaritmický

čas nutný pro vyhledání každého ze slov příliš dlouhý. Při realizaci interaktivní kontroly se

proto uplatňují různé urychlovací metody.

Hašování

Slovník je rozdělen pomocí hašovací funkce na několik menších slovníků, ve kterých se dohledává

v logaritmickém čase. Např. program spell, který je součásti systému OS Unix, používá

funkci, jež dává stejné hodnoty pro stejně dlouhá slova začínající stejnými dvěma znaky.

Strom

V tomto případě je slovník organizován jako strom. Kořen stromu má až 26 (pro anglickou

abecedu) potomků, které reprezentují různé první znaky slov ve slovníku. Každý z těchto uzlů

má dalších až 26 potomků pro možná druhá písmena slov atd.

Zbyněk Holub - Lexikologie

74

Protože některá správná slova mohou být prefixem jiných, každý z uzlů ve stromě si musí

„pamatovat“, zda v nich může či nemůže správně zapsané slovo končit.

Hierarchický slovník

V tomto případě se využívá faktu, že v jednom dokumentu nejsou všechna možná slova existující

ve slovníku a ty v dokumentu se vyskytující se vyskytují různě často. Tento fakt je základem

empirického Zipfova zákona.

Při porovnávání existují proto 3 slovníky

• Úplný slovník, obsahující několik desítek tisíc slov

• Slovník slov dosud nalezených v dokumentu, obsahující cca 2000 různých slov

• Slovník často používaných slov, obsahující cca 200 nejčastěji používaných slov

Nejmenší slovník je možné udržovat během kontroly v operační paměti počítače. V něm se

nalezne kolem padesáti procent všech slov v dokumentu. Dalších zhruba 45 procent slov se

nalezne až při následném prohledávání slovníku dosud použitých slov a jen v pěti procentech

případů je nutné prohledávat úplný slovník.

Pokud se slovo nenajde ani v největším slovníku, je považováno za chybně napsané.

Empirický Zipfův zákon je založen na pozorováních prováděných na velkých textových datech

(např. pro nějaký dokument můžeme sestavit frekvenční slovník uspořádaný podle klesající

frekvence slov, přičemž využijeme platnosti tohoto zákona).

Zipf přiblížil lingvistiku přírodním vědám ještě jedním způsobem. Nejen organismy v rámci

„darwinovské evoluce“, ale i jazyk je podle něj „selektován“ na ekonomičnost a úspornost.

Zipfův princip nejmenšího úsilí („Principle of Least Effort“) zhruba tvrdí, že mluvčí se snaží

své myšlenky vyjádřit tak, aby se při tom nemusel moc namáhat. V jistém ohledu je jeho konkurentem

naopak příjemce sdělení, jehož zájmem je maximální možné porozumění. Tady se

ovšem vnucuje námitka, že řada lidí mluví vysloveně pro vlastní potěšení - i tehdy, když nemají

vůbec co říci.

Zipfovy myšlenky se staly inspirací pro další vědní obory. Jeho přínos jazykovědě byl ovšem

objeven s určitým zpožděním. Teprve poté, co matematikové, fyzikové a další přírodovědci

odkryli ve svých oborech analogie k zákonům, které Zipf formuloval, prorazily jeho myšlenky

také v lingvistice; srov. např. Zipf (1949 aj.), Uhlířová (2002), Hřebíček (2002).

SAMOSTATNÝ ÚKOL

Úkoly kontrolní

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

75

6/11... A. Najděte k následujícím pojmenováním ekvivalenty v cizích jazycích: kuchař, chlapec,

obličej, slečna, žák, hostinec, pozorovat, poslanec, křižovatka, košíková, hlediště, jaderný,

prázdniny

B. V této kapitole jste našli odkaz na výklad o slovotvorbě; prostudování příslušné literatury

bylo uloženo k samostudiu. V souvislosti s tím splňte následující úkoly:

6/12...Určete druh motivace u motivovaných pojmenování a odlište pojmenování nemotivovaná:

běloch, vysoké napětí, povaha, jed, zlý, vidět, židle, učitel, dům, šťastný, zeměkoule, krajíc,

pivo, krajka, bublina, prásk, les, kukat, kruh, brousit si zuby, stárnout, mostka, voda, strana,

sykot, malba, zeměkoule, vodovod, elektrický proud, minerální voda, hrádek

6/13... U následujících pojmenování určete (ne)motivovanost a sestavte slovotvorné řady,

svazky a čeledi: písnička, ruka, svoboda, výstavba, švec, znak, horal, noha, rozbitý, maličký,

astro, čerpadlo, jít, pravda, zajíc

6/14... Seřaďte příbuzná slova do skupin: mladočech, nápis, lidový, zavodnit, zmodrat, mládí,

písmo, lid, brát, vodní, hradit, pisatel, mladost, lidnatý, zavodnit, vybrat, nepřeberný, hráz, výbor,

písař, vodník, lidičky, modrý, čecháček, modřinka, píšící, dějepis, lidový, nápis, výběrčí,

mladičký, sbírat, povodí, nelida, vyhrazený, pravopis

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ

6/15...

Pokuste se najít odpovědi na následující otázky:

1. Jakými dalšími způsoby lze interaktivní počítačové postupy aplikovat na lexikologii a

lexikografii?

2. Co vlastně znamená pojem hašování?

3. Jak se využívá (např.) programu spell, který je součásti systému OS Unix?

SHRNUTÍ

Zbyněk Holub - Lexikologie

76

Právě uzavřená kapitola představuje (co do rozsahu tématu) jeden z nejobsažnějších celků.

Text seznamuje čtenáře se stratifikací slovní zásoby: s jednotlivými vrstvami slov: v nespisovných

útvarech národního jazyka (s regionalismy, kolokvialismy, dialektismy a sociolektismy),

podle slohových příznaků (se slovy hovorovými, knižními, s termíny a s poetismy), podle časových

příznaků (s historismy, archaismy, neologismy), u slov expresívních na základě emocionálního

příznaku, podle sepětí se slovem, s jeho stavbou nebo s kontextem (inherentní, adherentní

a kontextová) nebo podle expresívního příznaku jednotlivých jazykových rovin… a u

slov původně cizích. Upozorňuje na možnostmi odlišení centra a periferie a připomíná projevy

její systémovosti (s ohledem na teorie lexikálního pole a na tezaurus); rovněž ve vztahu k postavení

jednotek aktivních a pasivních nebo k proměnám lexikonu: k jeho obohacování a doplňování,

při tvorbě obrazných vyjádření (k nimž řadíme metaforu, metonymii, synekdochu),

dále s ohledem na kombinované postupy a přejímání.

DALŠÍ ZDROJE

Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia 1985.

BAUER, J., Dělení slov • Slovotvorba v praxi. Nakladatelství Olomouc, 1997

ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.

ČERMÁK, F., KŘEN, M., Frekvenční slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny, Praha

2004

DANEŠ, F., DOKULIL, M., KUCHAŘ, J. a kol.: Tvoření slov v češtině 2. Odvozování podstatných

jmen. Praha: Academia, 1967.

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině. 1. Praha: Academia, 1962.

ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2002......... ESČ

FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.

GOLDEFUS, Filip: Syntaxe a sémantika programovacích jazyků. Teorie programovacích jazyků.

Vysoké učení technické, Brno 2007

HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.

HLADKÁ, Zdeňka: Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech. Brno, Masarykova

univ. 2000

HŘEBÍČEK, L. Vyprávění o lingvistických experimentech s textem. Praha, Academia 2002

Slovní zásoba, její členění, vrstvy ve slovní zásobě a systém

77

Syntaxe a sémantika programovacích jazyků. Teorie programovacích jazyků. Vysoké učení

technické, Brno 2007)

IKOVÁ, M. Slovotvorba. Počátek 21. století. In: Karlík, P., Pleskalová, J., Večerka, R.,

KLIMEŠ, L., Úvod do vědecké práce v jazykovědné bohemistice : se zvláštním zřetelem k pracím

seminárním a diplomovým. Fakulta pedagogická, Vydavatelství Západočeské univerzity,

Plzeň 1998

MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.

MARTINCOVÁ, Olga a kolektiv: Nová slova v češtině: Slovník neologismů. Praha: Academia

1998.

OUŘEDNÍK, Patrik: Aniž jest co nového pod sluncem. Praha: Mladá fronta 1994.

OUŘEDNÍK, Patrik: Šmírbuch jazyka českého. Praha: Ivo Železný 1992.

PALA, Karel - VŠIANSKÝ, Jan: Slovník českých synonym. Praha: Lidové noviny 1994.

PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny (např. 1996).

SLOVNÍK spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia 1994.

ZIMA, J.. Expresivita slova v současné češtině. Rozpravy Československé akademie věd. Řada

společenských věd. Praha : Nakl. Československé akademie věd, 1961.

ZIPF, George Kingsley, Human Behavior and the Principle of Least Effort: An Introduction to

Human Ecology. Cambridge, Mass.: Addison-Wesley Press, Inc., 1949.

http://en.wikipedia.org/wiki/Zipf%27s_law (ZIPF)

http://www.fit.vutbr.cz/study/courses/TJD/public/0708TJD-Goldefus.pdf (GOLDEFUS, Filip:

Tálská, Ivana: Čeština po síti. Ostravská univerzita v Ostravě 2010; http://eridanus.

cz/id32402/jazyk/jazyky/indoevropske(1_jazyky/slovanske(1_jazyky/c(2es(2tina/

(LEX-OU

1.      Historické změny tzv. kmenoslovných, popř. rodových variant (v důsledku příbuznosti v rámci různých kmenoslovných typů) lze doložit (např.) na tzv. nástupnickém modelu variant (nastupujících a ustupujících):    a) faleš, -lše, m. >  faleš, lše, f./ nařéci, - řku, pf. > >nařknúti, nařknu, pf./ moč, -e, m. >  moč, -i, f.    b) blyštěti (blyščěti) / blyštěti se (blyščěti sě)   c) kostka – kůstka, táhnouti – tíhnouti, hořký – horký

2.      Mezi jazykové faktory specifické patří z hlediska vývoje české slovní zásoby také
tzv. změna kmenoslovného systému; to je případ změny slov/-a (např.): a) dárcě
(pův. m. i f., dnes pouze f. x dnešní forma dárkyně, f.)   b) odlišování variet i variant sloves vybříst/ vybředl x vybroditi se   c) v rámci proměn významových okruhů typu oslepiti – oslepnúti/ oslepnouti

3.      Sémantické archaismy představují výrazy: a) nahrazené v současné době slovy jinými, nepříbuznými, např. šlojíř (závoj), škamna (školní lavice)  b) užívané dnes ve stejném významu, jen s poněkud odlišným hláskovým složením, např. mučedlník (mučedník)   c) odrážející dnes již zastaralý význam mnohoznačných slov, např. loket ve významu „délková míra“, branný ve významu „hlídač v bráně“ apod

4.      Slovo prokní je staročeské synonymum ke slovu a) světský či obecný    b) horký
či žižhavý  c) všeliký či každý

5.      Spojení typu vzieti škodu ve staré češtině  a) bylo na okraji systému (bylo ojedinělé)   b) přecházelo od centra k periferii už ve 12. století, takže se mohlo nahrazovat spojením jmieti škodu   c) nebylo na okraji systému (také se užívalo: vzieti smrt, vzieti slepotu…)

6.      V rámci procesu zdomácňování cizích slov po stránce formální (např. v rámci procesu formální adaptace) dochází též k přímému přizpůsobení cizí formy českému systému (nedochází tu ale přímo k mylné, „lidové“ etymologii); např.  a) u stněm. zins > činže nebo střlat. basiliscus > bazilišek  b) u změn v úzu: skořicě (pův. skora = kůra)  c) z něm. prostředí převzaté pojm. frîthof bylo ovlivněno stčes. (po)hřbieti = břítóv > hřbitov

7 KE SPECIFICKÉMU CHARAKTERU POJMENOVÁNÍ

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY

Základní sémiotické funkce slova. Autosémantika a jejich klasifikace: pojmenovací (nominativní),

odkazující (deiktická - zájmenné výrazy: zájmena, zájmenná adjektiva a zájmenná příslovce),

uspořádávající (seřazující: číslovky řadové). Synsémantika a jejich klasifikace. Apelativa

a jejich specifika. Propria (onyma) a jejich klasifikace (antroponyma, toponyma – oikonyma,

anoikonyma, hydronyma a chrematonyma...

CÍLE KAPITOLY

Seznámit čtenáře s pojetím sémiotických funkcí slova a s jeho sémantickým naplněním. Přivést

k hlubšímu pochopení sémantického charakteru pojmenování, k odlišení jedinečných entit

a k dovednosti správně (vhodně) je klasifikovat, popř. odlišovat i funkce specifické (u apelativ

a proprií).

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

sémiotika, autosémantika, synsémantika, klasifikace pojmenování; nominace, deixe, delimitace;

apelativa, propria (onyma), klasifikace proprií

7.1 Autosémantika a synsémantika

Z hlediska svých nejzákladnějších sémiotických funkcí se slova dělí na dvě základní skupiny:

• slova autosémantická (plnovýznamová, autosémantika). Jsou do větší nebo menší

míry autonomní, informují o mimojazykové skutečnosti poměrně přímo: substantiva,

adjektiva, adverbia, slovesa; na okraji stojí zájmena a číslovky (např. subst. zahrada,

pojmenovává jistou třídu objektů, adj. hladký označuje jistou staticky pojatou vlastnost

objektu, adv. hladce zase vlastnost vlastností nebo činností, sloveso jet označuje

vlastnost dynamicky pojatou, tj. činnost, zájmeno tento poukazuje v konkrétní promluvové

situaci na přesně specifikovaný objekt, číslovka sto podává informaci o

kvantitě objektů nebo událostí).

Ke specifickému charakteru pojmenování

79

• slova synsémantická (neplnovýznamová, synsémantika) jsou významově nesamostatná:

předložky, spojky, částice. Ve vztahu k autosémantikům plní funkce pomocné,

služebné; teprve ve spojení s autosémantiky tvoří synsémantická slova znakové

jednotky významově autonomní (např. kontextu zbavené slovo nechť je významově

neúplné. Teprve konstrukce s tímto slovem - nechť učiní - přináší o

skutečnosti jistou specifickou informaci.

Autosémantická slova se podle způsobu, jakým informují o skutečnosti, dělí na slova:

• pojmenovací (nominativní), která informují o jevech nebo třídách jevů mimojazykového

světa víceméně fixně a nezávisle na výpovědní situaci. Takto pojmenovávají

hlavně substantiva, adjektiva s adverbii a slovesa. I ona jsou co do významové interpretace

do větší nebo menší míry závislá na kontextu, avšak jejich významový potenciál

je relativně fixován jejich systémovými vlastnostmi a vztahy.

• odkazující (deiktická) jsou v jistém smyslu, bez určitého obsahu. Informace, kterou

podávají o skutečnosti, je relativizována vůči mluvícímu subjektu a je zcela závislá

na výpovědní situaci. Deiktická slova jsou taková, která v dané výpovědní situaci

odkazují na objekty z hlediska původce promluvy (mluvčího), okamžiku promluvy

a místa promluvy. Východiskem relativizace je u nich vždy komplex "já-teď-zde",

který je v každé výpovědní situaci odlišný). Deiktickými slovy jsou zájmenné výrazy

v širokém slova smyslu (zájmena, zájmenná adjektiva a zájmenná příslovce).

• uspořádávající (seřazující), která informují o jevech tím, že ukazují na jejich místo v

řadě ostatních jevů; patří sem číslovky řadové.

SAMOSTATNÝ ÚKOL

7/1 ... Úkol k textu

Doplňte výklad M. Čejky (Čejka 1992, s.12-13) o komentář, který k problematice slov autosémantických

a synsémantických najdete (např.) u J. Filipce a F. Čermáka (1985).

7.2 Apelativa a propria

Apelativa a jejich specifika v lexikonu. Povaha významové struktury apelativ a jejich vztah

k propriím. Vztahy mezi propriální a apelativní vrstvou jazyka (vztah vlastních jmen k apelativům)

Zbyněk Holub - Lexikologie

80

DEFINICE

Apelativa jsou sémantickým protějškem proprií. Jsou to substantiva, která mohou odkazovat

k libovolným případům (exemplářům, individuím) denotátů (viz výše) patřícím do jisté třídy

objektů a jsou jménem této třídy (např. strom, pes, žena, člověk). V konkrétních výpovědích

typu Zavřeli dveře, Koupili si skříň, Narodilo se jim dítě se apelativ v omezeném kontextu a

konsituaci přesto užívá i k pojmenování jednotlivých individuí dané třídy jako určitých jmenných

frází (srov. výše). V obecně míněných výpovědích typu Kůň je lichokopytnatec, Kniha je

nástroj vzdělání, Dítě je obyčejně bezstarostné je apelativ užito genericky (druhově) jako pojmenování

celé třídy. V logických teoriích se užívá termínu „vlastní jméno“ v užším slova

smyslu, a to pro taková jednoduchá nebo komplexní jména individuí, která neobsahují žádný

predikátový výraz. Také určité deskripce (viz výše) jsou jmény individuí, avšak obsahují alespoň

jeden predikátový výraz. Apelativa se z logického hlediska ve většině případů za predikátové

výrazy považují. Vlastními jmény v širším slova smyslu se pak zabývá z lingvistického,

historického i kulturně společenského hlediska onomastika (Čejka 1992, s. 17n.).

7.3 Propria (onyma)

7.3.1 VLASTNÍ JMÉNA OBECNĚ

Vlastní jména (nomina propria) jsou výsadními označeními individuálních objektů a slouží

k tomu, aby bylo možno speciálním jazykovým pojmenováním tatu individua vyčlenit v rámci

třídy objektů s danými společnými vlastnostmi jako objekty jedinečné. Propria se takto podstatně

liší od apelativ (jmen obecných), která jsou definována svým smyslem a díky tomu označují

celé třídy objektů a teprve sekundárně v omezeném kontextu i jednotlivá individua těchto

tříd. I propria mají jistý smysl, ale na rozdíl od apelativ nikoliv takový, který by se dal jednoduše

definovat. Tento propriální smysl je často vázán na specifické individuální zkušenosti s pojmenovaným

objektem, zčásti má charakter velmi všeobecný a přiřazuje proprium k jistému hyperonymu

(Mont Everest = hora, Sokrates = filosof). Pojmenování individua propriem je konvcnční

arbitrérní jazykový akl; skutečnost, že jisté individuum má jisté vlastní jméno, plyne z

jazykové konvence.

K propriím se konvenčně, ač zcela neoprávněně přiřazují i ustálená jména lidských kolektivů

a skupin, např. jména národů a státních příslušníků (Češi, Slovinci) i názvy sériově vyráběných

předmětů, jistých druhů zboží apod. (zubní pasta Thymolin); rozhodujícím činitelem je při takovém

přiřazování často jen pravopisná konvence (psaní počátečních velkých písmen), která

však může být v různých kulturách různá. V ruštině se například píší jména národů s počátečním

malým písmenem; naproti tomu obecná označení institucionálně vymezených a individuálně

obsazovaných míst a postavení ve společnosti (tzv. offices) se v angloamerické pravopisné konvenci

píší s velkými počátečními písmeny (the Queen, the President).

Ke specifickému charakteru pojmenování

81

Tvoření v1astních jmen v širším slova smyslu je mnohem volnější, než je tomu u jmen obecných

(někdy je skoro libovolné; srov. názvy výrobků). Propria jsou jména, která je možno na

základě rozhodnutí uživatelů jazyka snadno měnit (známé je např. přejmenování měst, ulic, lidí,

druhů zboží; dále: Čejka 1992, s. 17- 18).

PRO ZÁJEMCE

K samostatnému studiu:

Pokud hovoříme o propriích (onymech), dostáváme se od lexikologie k onomastice (což je

jistě náplní zcela samostatného výkladu). Důležité (pro další studium) je především pochopení

procesu tvorby proprií od apelativ nebo naopak apelativizace proprií (např. Hladká 2000). Významným

procesem je tu samotné tvoření vlastních jmen (Kopečný 1991); je potřeba pochopit

příčiny jejich motivace. Značnou roli v systému proprií hrají antroponyma; sledujeme proto

původ českých osobních jmen, postupy při tvoření jednotlivých českých příjmení (Knappová

1992, Moldanová 1993) a frekvenci jejich výskytu. Samostatnou skupinu tvoří toponyma. Sledujeme

původ a tvoření českých jmen osídlených míst (oikonym: Lutterer, Šrámek 1997; Lutterer,

Majtán, Šrámek 1982; Polívková 1985), původ a tvoření českých jmen neosídlených míst

(anoikonym), popř. specifičnost tvoření hydronym (v našem případě se zaměřením na slezskou

oblast: Borek, Šrámek 1987.), tvoření a motivaci chrematonym (souborně také: Šrámek 1999).

7.3.2 FUNKČNÍ POJETÍ VLASTNÍHO JMÉNA

Vlastní jméno (VJ) je výsledkem interakce jevů ze tří rovin:

1. rovina objektů, jevů a vztahů – jde o nejazyková fakta, objekty, které je třeba pojmenovat

–hovoříme o onymických objektech (ať už jsou reálné – Opava – nebo nereálné – Rusalka).

Dělí se na 2 skupiny:

A: objekty jednodenotátové – jednomu jedinému objektu odpovídá jedno proprium: jediná

konkrétní řeka Vltava, ten a ten Jan Novák. Je samozřejmě možné, že se VJ vyskytuje vícekrát

– to ovšem znamená, že v případě každého VJ se realizuje zvláštní, odlišný pojmenovací akt.

B: objekty vícedenotátové, a sice

α) heterogenní – každý prvek je charakterizován jednak vztahem spojujícím, jednak vztahem

diferencujícím – hl. obyvatelská jména – všem Opavanům je společné, že jsou z Opavy, ale

každý je jiný, jedinečný. Někteří autoři považují tuto skupinu za apelativa;

β) homogenní – většinou vznikají sériovou výrobou, na rozdíl od sk. α jsou navzájem nediferencované,

zaměnitelné. VJ tedy pojmenovává celou sérii – lék Acylpyrin, cigarety Sparta. I

tato skup. bývá některými autory řazena k apelativům;

Zbyněk Holub - Lexikologie

82

2. rovina faktů jazykové povahy – jde o jevy, jež umožňují vznik VJ v jeho jazykově materializované

podobě;

3. rovina faktů komunikační povahy – jde o jevy, které umožňují a podmiňují fungování VJ

v jazykové komunikaci.

Z funkčního hlediska je základní funkcí VJ funkce „být propriem“; každé vlastní jméno obsahuje

tuto funkci a zároveň tu (nebo ty) z funkcí specifikujících, které zaručí jeho konkrétní

onymický obsah, podle potřeby může dále obsahovat i příznaky jiné (emotivní, stylistické atp.).

Tyto specifikující funkce se váží na kategorii onymických objektů (funkce toponymičnost, antroponymičnost,

chrématonymičnost) nebo na komunikativní situaci (funkce emotivnost atd.)

Důležitým pojmem v oblasti propriálně pojmenovacího aktu (tj. vzniku nového VJ) je motiv.

Vyjadřuje se jím vztah pojmenovatele k onymickému objektu, pojmenovatel vybírá nějaký příznak,

vlastnost onymického objektu, a na základě této vlastnosti je pak utvořeno podle určitých

pravidel VJ. Jazyková univerzálie je existence 4 kategorií motivů:

I. „kde“

II. „kdo, co“

III. „jaký, za jakých okolností“

IV. „čí“

Pomocí těchto vztahových modelů a jejich kombinací jsou pojmenovávány všechny objekty

(živé i neživé). Např. příjmení Zábranský patří do kategorie I (kde – za branou), jiné příjmení

Petrů náleží do kategorie IV., osada Říčany do I. (u řeky), pomístní jméno Nad tratí tamtéž,

obec Laz nebo Kravaře a příjmení Pekař do II., oikonymum Lipá nebo příjmení Veselý do III.

U pomístních jmen jsou časté kombinace – Dolní rybník (I + II – jde o pole!), U černého mlýna

(I + /III+II/).

ÚKOL K ZAMYŠLENÍ

7/2 ...

Porovnejte výklad o postupech při tvoření jednotlivých českých příjmení u Knappové (1992)

a Moldanové (1993) a určete, v čem se oba výklady liší.

Ke specifickému charakteru pojmenování

83

7.3.3 SYSTEMATIKA ONYMIE

I. Geonyma (VJ pro objekty, které leží v krajině a jsou kartograficky fixovatelné)

1. toponyma

A) oikonyma (pro osídlené objekty, vč. zpustlých – domy, skupiny domů,

sídliště, vsi, města /urbanonyma/, hrady, mlýny, továrny…)

B) anoikonyma (pro neosídlené objekty)

a) hydronyma – bažiny, prameny, rybníky, moře, řeky, vodopády,

mořské proudy;

b) oronyma – vyvýšeniny, kopce, hory, skály, úbočí, průsmyky, strže,

roviny (tj. vertikální členění povrchu);

c) agronyma – pro ekonomicky užívané plochy – pole, louky, lesy,

pastviny, vinice;

d) hodonyma – pro komunikační spoje – stezky, cesty, a zařízení

s cestováním spojená – letiště, mosty, přístavy, železnice;

e) choronyma – pro části zemského povrchu, které nejsou pojmenované

anoikonymicky, a sice ea) které vznikly přirozeně – pouště, regiony,

světadíly, ab) které vznikly lidskou činností – země, státy,

sdružení států, kraje, regiony, okresy, nár. parky;

2. kosmonyma - VJ hvězd, planet, galaxií, objektů na nich, umělých kosmických těles;

II. Bionyma – (pro živé či jakoby živé objekty, fixované v sociálních vztazích)

1. antroponyma

a) rodné/křestní jméno na oficiální úrovni;

b) dtto na neoficiální úrovni – hypokoristika, deminutiva;

c) příjmí, příjmení;

d) ostatní členy striktury úplného pojmenování – např. otčenstvo;

e) přezdívky, posměšná jména;

f) pseudonyma, kryptonyma;

g) skupinová antroponyma, a sice ga) obyvatelská jm. (Pražan, Švýcar),

gb) etnonyma (Finové), gc) rodinná a rodová jména (Novákovi,

Přemyslovci);

2. pseudoantroponyma (VJ pro bytosti pohádkové, mytologické, hračky);

3. theonyma – jména božstev – Jupiter, Alláh;

4. zoonyma – pravá – pro existující zvíře (Rex);

nepravá – Šemík, Kerberos;

5. fytonyma – jména rostlin – Přemyslova lípa, Žižkův dub;

III. Chrématonyma – (VJ pro objekty, které jsou výsledkem lidské činnosti a jsou zakotveny

v ekonomických, politických a kulturních vztazích)

1. jména výrobků

a) jednotlivých – zvon Václav;

b) produkovaných po sériích – Nivea, Marlboro;

Zbyněk Holub - Lexikologie

84

2. jména společenských institucí, organizací, zařízení, firem – Slezská univerzita, Sparta

Praha, Setuza, Potraviny;

3. jména společenských jevů – Den matek, Květnové povstání, Tour de France;

4. ostatní chrématonyma - vyznamenání, historické dokumenty atd.

SHRNUTÍ KAPITOLY

Text objasňuje pojetí sémiotických funkcí slova a jeho sémantického naplnění. Přivést

k hlubšímu pochopení sémantického charakteru pojmenování, k odlišení jedinečných entit a k

dovednosti správně (vhodně) je klasifikovat (autosémantika a jejich funkci nominativní, deiktickou

nebo uspořádávající; synsémantika a jejich odlišení). Apelativa a jejich specifika. Propria

(onyma) a jejich klasifikace (antroponyma, toponyma – oikonyma, anoikonyma, hydronyma

a chrematonyma..Všímá si také funkcí specifických u apelativ a u proprií (u různých

onym: antroponym, toponym – oikonym, anoikonym, hydronym a chrematonym).

DALŠÍ ZDROJE

Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia 1985.

ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.

ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2002......... ESČ

FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.

HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.

KNAPPOVÁ, Miroslava: Příjmení v současné češtině. Liberec 1992.

KOPEČNÝ, František: Průvodce našimi jmény. Praha: Academia 1991.

LUTTERER, I., ŠRÁMEK, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův

Brod: Tobiáš, 1997.

LUTTERER, Ivan – MAJTÁN, Miroslav – ŠRÁMEK, Rudolf: Zeměpisná jména Československa.

Praha 1982.

MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.

MOLDANOVÁ, D. Naše příjmení. Praha 1993.

Ke specifickému charakteru pojmenování

1. Důkladně si prostudujte výklad k problematice terminologie a terminografie v literatuře.

2. Upřesněte slovní spojení lexikální a terminologická databanka.

Řešení (navržené):

ad 1 ... doporučuji např.: Machová in Manuál lexikografie (1995, s. 137-157)

ad 2 ... Lexikální databanka: banka lexikálních jednotek, lexikálních dat, lexikální databáze (databáze slovní zásoby, lexika, lexikonu)

Terminologikcá databanka: kkterý je uložen na počítačových médiích ve formě terminologických záznamů, spojený s programovým zařízením umožňujícím aktualizaci a modifikaci termínů.

8 NĚKTERÉ POMEZNÍ DISCIPLÍNY

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY

Etymologická práce (metody a postupy, vývoj etymologického poznání, etymologie a historický

lexikon), lingvistická etymologie a její stav (využití formálních a sémantických prostředků

(postupy přímé nebo nepřímé), metoda sémantické analýzy (obsahové, lexikografické

a kvalitativní); jazyková rekonstrukce na pozadí vývoje jazyka; návazné postupy derivačně sémantické

(při hledání původní identity slova), genealogické a typologické; aplikované metody,

postupy a prostředky při deetymologizaci, v záznamech pojmenování nebo u přímého přejetí,

základní metodika historicko-srovnávací a metoda „Wörter und Sachen“).

Nauka o terminologii (terminologie a intelektualizace spisovného jazyka, tvoření odborného

názvosloví, specifická povaha slov užitých jako termínů, terminologie a terminografie)

CÍLE KAPITOLY

Poučit (v základním přehledu) o podstatě etymologických bádání, o metodách a prostředcích

(zejména o pojetí historickosrovnávacím a o vztahu k reáliím, resp. k etymologické reflexi jejich

existence). Seznámit s vývojem oboru. Přiblížit současné pojetí terminologie a terminografie,

seznámit s hodnocením termínů (zejména odborných pojmenování).

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

Etymologie, metody a postupy, vývoj, lexikon. Formální a sémantické prostředky. Sémantická

analýza obsahová, lexikografická a kvalitativní. Jazyková rekonstrukce. Postupy derivačně

sémantické, identita slova. Aplikované metody, deetymologizace, přímé přejetí.Metoda

historicko-srovnávací a metoda „Wörter und Sachen“. Terminologie. Intelektualizace. Odborné

názvosloví. Specifika termínů. Terminografie.

8.1 Lingvistická etymologie a její stav

Etymologie je nauka o původu slov a jejich významů, o vývoji slova, o jejich vzájemné

příbuznosti; v užším smyslu sleduje původ slova a zahrnuje „výklad o něm“. Předmětem etymologie

je tedy zkoumání, odhalování a výklad původu slova (Klimeš, L.: Slovník cizích slov…

aj.).

Některé pomezní disciplíny

87

Je to tedy jazykovědná disciplína zkoumající tzv. „původ“, nebo lépe: vývoj slov, slovních

spojení a tvarů; tj. sledující původní formy určitých slov v daném jazyce, z čeho slovo vzniklo

a jaký význam měly jeho jednotlivé morfémy, jazykové procesy, které v průběhu vývoje slova

ovlivnily). Běžný uživatel jazyka mnohdy původní lexikální souvislosti nevidí (např. spojitost

mezi slovy „dítě“ a „dojit“, přitom oba lexémy pocházejí ze stejného slovního základu; srov.

staroslověnské „doiti“ a pozdější staročeské „dojča“).

Provedení vědecké (etymologické) analýzy ovšem vyžaduje zkušeného jazykovědce.

Jazykové prostředky, které etymologické bádání zkoumá, mají obvykle charakter formální,

popř. formálně sémantický. Při jejich sledování využíváme běžných vědeckých postupů (vědecké

a formálně logické metodologie, která pracuje s analýzou a syntézou, s indukcí a s dedukcí,

s postupy synchronními i diachronními, s prostředky formálními i sémantickými…

apod.). Přitom se (např.) do výzkumu lexikonu zapojují postupy přímé nebo nepřímé. V případě

užití přímého postupu je analýza stavby slova srozumitelná i pro laika (např. u slova uči-

tel, kde přípona – tel naznačuje, že jde o slovo činitelské - popisující toho, kdo něco dělá, a

základ uč- odkazuje k dalším slovům podobného typu učit, učeň, vyučování, učebna; vyjdemeli

z alternace –k-/-č, potom též ukazovat). Užití postupu nepřímého ovšem již vyžaduje filologické

školení (např. k odhalení společného základu slov lep-i-t x l-nou-t); původní stav tu byl

překryt prehistorickým a historickým vývojem (podobně je tomu např. v případě porovnání slov

hořet a Žďár. Posun apelativa na toponymum tu navíc musíme doložit i kulturně /civilizačně/

historicky - vypalováním zemědělské půdy ve středověku; a potom též lingvisticky - na odvozování

místních jmen ze jmen obecných – s ohledem na archivně zachovaný listinný stav).

K posouzení původu pojmenování slouží též metoda sémantické analýzy (jako základní

metoda sémantického výzkumu v rámci lingvistické komparatistiky), která umožňuje postupně

„procházet“ znakové jednotky či skupiny znaků (sémantické jednotky), kterým se přiřazuje význam.

Vycházíme přitom z předchozí formální analýzy textu (obvykle syntaktické, kontextové,

kolokační…). Sémantická analýza se zabývá významem jednotlivých slov či větších větných

celků. Snaží se zachytit pole významů jednotlivých termínů a podle kontextu určit konkrétní

význam použitých termínů v daném textu. Této metody se užívá pro rozbor terminologické a

obsahové struktury textu. Podle výzkumného záměru rozlišujeme několik přístupů. K nim patří:

• obsahová analýza je zaměřena na kvantitativní analýzu frekvenční struktury textů s

ílem charakterizovat jejich obsahovou strukturu

• lexikografická kvalitativní analýza terminologické struktury textu se používá za účelem

vytvoření terminologického slovníku

• lingvistická analýza analyzuje vztahy a souvislosti mezi vytipovanými prvky textu a

kontextu.

Uvedené metody se algoritmizují, aby je bylo možné aplikovat (např.) při výzkumech velkých

souborů dat uložených v pamětech počítačů.

Zbyněk Holub - Lexikologie

88

Sémantické metody obecně slouží k výběru obsahově závažných prvků textu. Všechny vycházejí

z analýzy sémantických struktur textu (tedy ze sémantické analýzy). Jako struktury chápeme

zjevné obsahově zatížené prvky (název, podnázev) nebo prvky skryté v textu a předpokládající

náročnou „podpovrchovou" analýzu (morfémy, sémy ap.). Jde o metody využitelné k

obsahovému zjišťování sémantických vlastností textů a textových prvků, které lze pak třídit na

základě obsahových hledisek (analýzy témat). Může být tak zjišťován i jejich vztah k jiným

sémanticky významným jednotkám (tzv. kontingence).

Využití sémantické analýzy:

• překlad z přirozeného jazyka do jiného přirozeného jazyka

• překlad z jednoho počítačového jazyka do jiného počítačového jazyka

• rozbor a kontrola gramatiky textu

• práce s dokumenty (vytváření abstraktů z textů, koncipování listů, inteligentní vyhledávání

apod.)

• (pre)historická rekonstrukce významu jazykových znaků…

V návaznosti na posledně uvedenou možnost volíme:

a) derivačně sémantické postupy (např.slovo pi-vo je odvozeno od základu pi-: pití, nápoj,

„pitivo“ – obd. i ve stsl.; sémantický posun vedlo k pojmenování specifického druhu nápoje

(srov. např. Němec 1980a, b)

b) hledání původní identity slova, pokud je pojmenování sledovatelné (srovnatelně) i v dalších

jazycích (zvláště těch geneticky příbuzných); může jít o:

• analogie průhledné (např. u slova ruka - z psl. rõka; srov. litevské ranka; popř. dõbъ

– dub, dąb, dāb; pojmenování tu mají stejný význam a existují pouze malé diference

ve formální podobě v jednotlivých sledovaných jazycích)

• málo průhledné analogie

• je nutná analýza na základě specifických lingvistických operací (např.: č. uhel, slk.

uhol, r. ugol/ pol. węgiel, hl. wuhlo, dl. wugel, br. vuhal, ukr. vuhil/ mak. nář. vaglen

– mak. spis. jaglen, b. văglen/ sln. oglje, sch. ugalj… psl. *õglь)

• popř. další vývoj popisuje historické hláskosloví slovanských jazyků

• někdy tu působí především diference významové:

• v rámci slovanských jazyků je známé (např.) odlišení č. hodina a r. god (*god =

vhodný čas; stsl. godъ / godina; srov. č. hodit se; specializace obecného významu:

/výroční, slavnostní/ den; Boží hod; moravské hody). Proti tomu den je sémanticky

Některé pomezní disciplíny

89

nepříznačné (*dьnь = „světlá“ část širší časové jednotky, dnes 24 hodin: od *dei =

zářit, svítit)

• pomocné postupy genealogické a typologické využijeme ještě výrazněji při hledání

původu slov „přes hranice slovanských jazyků“. Ne u všech jazyků lze ovšem počítat

typologicky (např.) s flexí. Usuzujeme proto podle společných rysů dříve blízkých

jazyků (na základě genetické a genealogické teorie; v rámci flektivních jazyků indoevropské

rodiny např. č. peku, pečeš – fran. je cuis, lat. coquō /vařím, arch. quoquō

u Plauta – staré quequō?; pak ale nejen asimilace quo – que, ale pův. poquō - quoquō

... srov. lat. vulg. popīna vedle klas. coquīna = hospoda; střlat. Cocina, něm. Küche,

č. kuchyně… Liší se tu základy peku - quequ a slovanský satemový základ ku > k /pek-

, popř. sti pačati, lit. kepu, kepti nebo fran cuis - obd. ital. cuoccio z nedoloženého

tvaru *coquiō)

Shrneme-li uvedené poznatky o etymologické metodologii, musíme připustit, že je obdobná

metodologii vědy a formální logiky, využívá (pre)historické rekonstrukce a historickosrovnávací

metody; ale diferencovaně podle zaměření a využití prostředků (s ohledem na cíle, zaměřenost

mluvních aktů). Promítají se tu tedy aspekty jazykovědné (s ohledem na plány a roviny

jazyka), individuálně psychologické (přímé, nepřímé i zprostředkované; s ohledem na studium

jazyka jednotlivců v rámci systému; akribie na pomezí „hraničních věd“: psycholingvistiky,

sociolingvistiky, etnolingvistiky apod.) a „mimojazykové“ metodologie (převážně společenskovědní:

s ohledem na studium reálií, společnosti - a jejich vlivu na jazyk). Aplikované metody

jsou zaměřené na dosažení dílčích cílů v rámci jednotlivých disciplín (např. kombinace rozhovoru

a záznamu výpovědi mluvčích u synchronního výzkumu… aj.). Mezi nejčastěji užité postupy

a prostředky patří deetymologizace (u pojmenování se dokládá přímá vývojová linie;

např. u slova dítě: dochází k odkrytí původu slova, rekonstruuje se „vnitřní forma“, původní

motivace tvoření a původní význam morfémů... zde například souvislost s významem “kojit“:

dojiti...). Někdy konstatujeme faktický stav (např. u slova bratr, které je doloženo v obd. podobě

i významu v dalších jazycích téže jazykové rodiny; lze tedy předpokládat obd. stav v prajazyce/

prajazykovém období... a divergentní vývoj). Jindy jde o přímé přejetí slova (v rámci

konvergentního vývoje např. u slova kalhoty –z lat. caligotae...).

Princip arbitrérnosti jazykového znaku nám potom umožňuje vzájemné ovlivňování formy

a obsahu pojmenování. V souvislosti s tím je nutné připomenout další metodu etymologických

bádání (vedle základní metodiky historicko-srovnávací); totiž postup, který přímo souvisí s potřebou

spojit výklad se znalostí reálií: metodu „Wörter und Sachen“ (tímto způsobem vysvětlil

Meringer rozšíření slova věža, které označuje ve slovanských jazycích druh obydlí: podle původního

primitivního domku na saňovém podvozku).

KORESPONDENČNÍ ÚKOL

8/1 ... Jako příklad souvislého etymologického rozboru bývá často uváděn popis vývoje

slova dítě. Porovnejte tento výklad v různých etymologických slovnících (např. u Machka/

nově 1997, v SES nebo u Rejzka/ 2001; popř. u Holuba a Kopečného/např.1952).

Zbyněk Holub - Lexikologie

90

8/2 ... Ověřte si jak různé etymologické slovníky (vyberte alespoň tři!) vykládají slova

matka, velký, brát. Porovnejte sledované slovníky a přihlédněte i k výkladům v literatuře (dále

např.: Erhart, Večerka 1981; Večerka 2006, s. 7-15; Havlová in Manuál 1995, s. 211-229).

8.2 Nauka o terminologii

8.2.1 CHARAKTERISTIKA TERMÍNU

Terminologie tvoří specifickou oblast lexikologie. Termíny jsou LJ, které jsou využívány ve

vědeckých a technických oborech za účelem snadného dorozumění. Jejich souhrn tvoří velmi

rozsáhlou oblast lexikální zásoby daného jazyka, zejména některé obory vytvářejí rozsáhlou

nomenklaturu (biologie, chemie), kterou nemohou reflektovat výkladové slovníky daného jazyka;

vznikají proto slovníky terminologické, jež objasňují terminologii určitého oboru. Z hlediska

strukturování slovní zásoby náleží termíny do vrstvy slov se stylistickým příznakem, tj.

těch, která jsou charakterizována příslušností ke konkrétnímu funkčnímu stylu jazyka. Takto

termíny se vyskytují v projevech odborného stylu a jejich výskyt mimo tuto oblast je omezený

a vede k determinologizaci.

Charakteristika termínů (odborných názvů):

jednoznačnost – znamená požadavek, aby každý termín odpovídal pouze jedné skutečnosti.

Absolutní jednoznačnost – výskyt daného termínu pouze pro jedinou skutečnost – je poměrně

vzácná: podmět, citoslovce, druhohory, sulfan, obratník, novela. Častější je případ, kdy termín

je jednoznačný pouze v rámci dané terminologie oboru a mimo ni má nějaký (původní) význam

neutrální: předložka, spojka, přesah, kořen, sůl. Funguje-li totéž slovo jako termín ve více oborech,

přičemž nelze některé užití vysvětlit přenesením, hovoříme o terminologických homonymech:

reakce v chemii a politice, asimilace v etnologii, botanice, fonetice. Takovéto způsoby

víceznačnosti termínu (napříč obory nebo mimo obor) není na závadu, ale v praxi se vyskytuje

i polysémie termínů uvnitř jednoho oboru: např. funkce v jazykovědě, konotace.

přesnost - souvisí s jednoznačností, termín by měl vystihovat přesně pojmenovanou skutečnost.

V rozporu s tím je synonymita v terminologii, tj. případ, kdy jednu skutečnost pojmenovává

více termínů. Synonymita v terminologii je častá hl. u novějších termínů, kde teprve

dochází k ustalování jejich terminologické podstaty a mohou zde soupeřit termíny různých škol,

autorů apod. Druhým výrazným případem synonymie v terminologii je existence české verze

termínu jinak přejatého: mluvnice x gramatika, přívlastek x atribut, zájmeno x pronomen, kopaná

x fotbal, skladba x syntax aj. V některých případech jeden z členů této dvojice může vyjít

z užívání – viz obrozenecké silozpyt x fyzika, lučba x chemie nebo házená x handball. Může

také dojít k rozlišení: vteřina x sekunda.

Některé pomezní disciplíny

91

Přesný termín vyjadřuje pojem (pojem je nenázorný myšlenkový odraz podstatných rysů

jevu, získaný abstrakcí); to se projevuje tím, že jej lze vyjádřit definicí a že není – nebo je jen

minimálně – ovlivněn kontextem.

Pojmy každého oboru jsou většinou systémově uspořádány; terminologie se snaží tento systém

odrážet pomocí slovotvorných postupů. Tak např. pro početní úkony používáme substantiva

slovesná (sčítání, odčítání, dělení, odmocňování), názvy prvků se tvoří sufixem –ík (kyslík,

vodík, hořčík, vápník), sufix u atributu v chemickém názvosloví vyjadřuje mocenství: -ný, -

natý, -itý, -ičitý, -ičný/-ečný, -ový, -istý, -ičelý.

ustálenost – znamená relativní vývojovou stálost, neznamená ovšem neměnnost – rovněž

termíny se mění, a to v případech, kdy již nevyhovují novému poznání skutečnosti, nebo pokud

již nevyhovuje jejich forma. Na rozdíl od vývoje jazyka ovšem není vývoj terminologie spontánní,

nýbrž je výsledkem uvážlivých zásahů.

nosnost – termín by měl být nosný, operativní, tj. měl by poskytovat možnost dalšího tvoření

– fotbal vs. kopaná. Málo operativní jsou především terminologická víceslovná pojmenování.

absence pragmatických rysů významu – význam termínu by měl být pouze nocionální,

bez pragmatických významových rysů. V minulosti při tvoření terminologie některých oborů

byla použita i deminutiva (anatom. kladívko, třmínek, lopatka, panenka, botan. tyčinka, lístek),

popř. takové slovotvorné sufixy, které v běžném jazyce mají expresivní zabarvení (outloň, pyskoun,

vruboun aj.). V těchto případech se však expresivní příznak vytrácí, dochází k deexpresivizaci.

Zobecněním a shrnutím uvedených ideálních charakteristik termínů lze dospět k definici:

DEFINICE

Termín je LJ s přesným pojmovým významem, která slouží odbornému vyjadřování a která

je jednoznačná a normalizovaná v rámci oboru a jejíž význam postrádá pragmatické významové

rysy.

8.2.2 DETERMINOLOGIZACE

Determinologizace je opakem terminologizace, je to tedy proces, v němž LJ ztrácí svou

terminologickou povahu a posouvá se směrem z periferie lexikálního systému k jeho středu.

Podmínkou determinologizace je, že se termín začne používat mimo odborný styl a přejde do

běžného užívání. Tak ztrácí vztah k ostatním termínům dané oblasti a naopak vstupuje do

vztahů s jednotkami běžné slovní zásoby, to mj. provázeno formální a gramatickou adaptací

termínů. Snadněji tento proces zasahuje termíny označující základní skutečnosti svých oborů;

Zbyněk Holub - Lexikologie

92

je doprovázen vznikem sekundárních abstraktních významů – např. u slovesa krystalizovat,

sondovat. Příklady determinologizace: filozofie, transparentní, virus, množina, ekologie.

8.2.3 TERMINOLOGIE A TERMINOGRAFIE

Termín terminologie má dva významy:

b) odborné názvosloví jako soubor odborných názvů – termínů (v tomto

významu pojmenování „terminologie“ a „odborné názvosloví“chápeme

jako synonyma)

c) nauka o odborném názvosloví

Terminografie je potom jednou ze součástí takového pojetí výkladu slovní zásoby,při němž

lexikografii vnímáme výhradně jako jazykovědný obor zabývající se popisem slovní zásoby

(jenom a pouze). Základní jednotkou vědeckého a odborného textu je potom termín (u kterého

předpokládáme přesný a jednoznačný, výslovně vymezený pojmový význam, který dominuje

v odborném kontextu – s redukcí jistých aspektů, např. expresivity; k tomu dále: Machová

in Manuál 1995, s. 137).

PRO ZÁJEMCE

Zajímavé je sledovat východiska terminografického projektu. Také terminografie odlišuje

typy slovníku z hlediska percepce a produkce, a to v mateřštině a v cizím jazyce: výkladový

nebo překladový (jednojazyčný, glosář, „tlumočnický“, dvoujazyčný, pojmově organizovaný i

aktualizovaný, diferencovaně užitý podle cílového jazyka, sledovaného období, typů kombinací

apod.). Terminograf z hlediska významu rozeznává dva druhy termínů:

• termíny, u nichž určují význam odborníci příslušné tematické oblasti obvykle při jejich

prvním užití (v rámci preskriptivní terminologie)

• termíny z tematických oblastí, kde je pro hodnocení jevů důležitý (v rámci pseudopreskriptivní

terminologie):

• postoj či náhled člověka, nějaké školy, společenství

• úzus vymezený dohodou akceptovanou širším společenstvím (např. v rámci právnického

okruhu).

Důležité je hodnocení heslového slova a zapojení gramatických informací (mnohdy nejsou

uváděny téměř žádné); dále sledujeme charakteristické kolokace, výklad významu (definice),

příklady užití termínu, synonymické vztahy, označení tematické oblasti, popř. spolehlivost termínu.

Některé pomezní disciplíny

93

Samostatnou kapitolu v problematice hodnocení termínů tvoří i shromažďování terminologických

informací a jejich distribuce, aktualizace shromážděných informací a řízení terminologických

informací. S lexikografickým termínem lexikální databanka potom koresponduje termín

terminologická databanka (TDB; podrobněji k tomu: Machová in Manuál 1995, s. 137-

157).

SAMOSTATNÝ ÚKOL

8/3 ... Úkol k textu

Důkladně prostudujte výklad k problematice terminologie a terminografie v literatuře

(např.: Machová in Manuál 1995, s. 137-157) a upřesněte slovní spojení lexikální a terminologická

databanka.

SHRNUTÍ

Cílem kapitoly bylo přinést poučení o podstatě etymologických bádáních, o metodách a prostředcích

(zejména o pojetí historickosrovnávacím a o vztahu k reáliím a k historickému lexikonu),

seznámit s vývojem oboru a využít k tomu formálních a sémantických prostředků (s

ohledem na postupy přímé i nepřímé). Výklad o základní metodice historicko-srovnávací a o

metodě „Wörter und Sachen“ (popř. o metodě sémantické analýzy - obsahové, lexikografické

a kvalitativní) je doplněn návaznými postupy derivačně sémantickými, genealogickými a typologickými

(včetně splikovaných metod – téý při deetymologizaci).

Text.přiblížil současné pojetí terminologie a terminografie, seznámil s hodnocením termínů

(zejména odborného názvosloví) a s jejich specifickým charakterem..

DALŠÍ ZDROJE

ERHART, A., Večerka, R., Úvod do etymologie, SPN Praha 1981

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. Praha : Státní

nakladatelství učebnic 1952

Zbyněk Holub - Lexikologie

94

1. Jako chrématonyma chápeme a) jména lidí v určitém časovém období  b) jména zeměpisná (světadílů, států, hor, lesů atd.)   c) jména lidských výrobků, institucí atd.

9 LEXIKOGRAFIE

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY

Charakter lexikografie.

Pojmenování ve slovníku přirozeného jazyka z hlediska frekvence.

Zásady lexikografických přístupů. Lexikografická jednotka. Vztah teorie a praxe. Slovníkové

heslo, lemma a lemmatizace.

Modely klasifikace slovníků:

- Jednojazyčné, dvojjazyčné (kolibří, malé, střední, velké) a vícejazyčné

- výkladové (univerzální a speciální) a překladové

- informativní a normativní

- výběr speciálních slovníků: pravopisné, etymologické, věcné a synonymické (včetně

tezaurů, encyklopedií a heslářů), frazeologické, sociolektické (např. slangové), terminologické,

technické, autorské, frekvenční, onomastické, historické, slovníky cizích

slov, zkratek aj.

Vývoj českého slovníkářství (od počátků po současnost).

CÍLE KAPITOLY

Přiblížit čtenáři lexikografickou problematiku (v porovnání s předchozím výkladem lexikologickým).

Vysvětlit základní lexikografické postupy, naučit jich užívat. Zaměřit se zejména

na problematiku tvorby heslového slova a lemmatizace. Seznámit s klasifikací slovníků a s vývojem

českého slovníkářství.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

lexikografie, slovník – lexikon, lexikografické jednotky, klasifikace slovníků: výkladové,

překladové, jazykové: běžné a speciální, diferenční, tezaurus a encyklopedie, zvláštní typy slovníků,

vývoj českého slovníkářství

Lexikografie

96

9.1 Charakter lexikografie

Lexikografie (z řeckého lexikon - slovník, graphein - psát ), česky také slovníkářství, je lingvistická

disciplína, která se zabývá teorií a praxí zpracování slovní zásoby jazyka ve slovnících.

První rukopisné slovníky zaznamenávající většinou latinská slova užívaná během církevních

obřadů se objevují od 11. století. Větší rozvoj nastává po roce 1450, kdy byl vynalezen knihtisk.

Jako vědní disciplína se lexikografie formuje od počátku 20. století.

Ve slovníku kteréhokoli přirozeného jazyka je možné rozlišit tři skupiny výrazů:

a) slova s vysokou frekvencí;

b) slova se střední frekvencí;

c) slova s velmi nízkou frekvencí užívání

9.1.1 POJEM LEXIKOGRAFICKÉ JEDNOTKY.

Tzv. lexikografické jednotky můžeme sledovat :

• z hlediska mikrosyntaxe programovacího jazyka v rámci komputační lexikografie a

syntaxe (např. literály, identifikátory, operátory apod.; srov. např. Goldfelus 2007;

také dále v těchto textech)

• z úzce lexikografického hlediska se jedná o značně problémovou otázku, protože při

rozhodování o povaze slovníkové jednotky je sporné, do jaké míry do slovníku zahrnout

(např.) odvozeniny, kompozita či ustálená spojení slov), popř. jak ve vazbě

na tuto jednotku definovat obsah a strukturu heslového odstavce (srov. dále zásady

lemmatizace; k tomu též např. ESČ, s. 243).

V rámci lexikografie je třeba rozlišovat lexikografickou teorii, která zahrnuje základní teoretické

problémy, se kterými se setkává lexikograf během své práce, a vlastní lexikografickou

praxi, tedy praktické otázky získávání jazykového materiálu, jeho zpracování a vlastní sestavování

slovníkového textu. Metody lexikografické práce vychází z toho, jaké cíle slovník sleduje,

jaký typ informací má poskytovat a jakého oboru se má týkat.

9.2 Druhy a typy slovníků (přehled, charakteristika)

Hlavním zájmem lexikografů jsou slovníky jednojazyčné (výkladové).

U výkladových slovníků je definicí zpravidla posloupnost slov, která svým smyslem nejvíce

odpovídá smyslu definovaného hesla. Definicí mohou být i synonyma. Každé slovo je doplněno

příklady, které detailně dokreslují jeho význam. U slov plnovýznamových se uvádí hierarchie

Zbyněk Holub - Lexikologie

97

významů (vedle hlavního významu i významy vedlejší), často nechybí ani frazeologická spojení

obsahující dané klíčové slovo. Určen bývá také rozsah a způsob podání gramatické informace

jednotlivých slov, především se stanovuje charakteristika slovních druhů, typu ohýbání,

syntaktické valence, stylistické a jiné pragmatické hodnoty. Výkladový slovník je nezbytným

východiskem další lexikografické práce v rámci jistého hesla, hlavně pro sestavování slovníků

speciálních a překladových.

SAMOSTATNÝ ÚKOL

9/1 ... Úkol k textu

Konfrontujte zde prezentovanou klasifikaci slovníků (lexikonů) s další odbornou literaturou

(např. Čejka 1992, s. 41-45). V čem vidíte shody, v čem musíte dosavadní výklad doplnit?

Klasifikace slovníků:

Se zdokonalováním slovníkářství a také s rostoucími nároky čtenářů dochází k postupné

diferenciaci slovníků na jednotlivé typy. V české lexikografii k tomuto dochází od počátku 20.

století, kdy se začínají objevovat specializovaná jazyková odvětví (vznikají například diachronní,

etymologické, historické aj. slovníky).

Existuje několik způsobů klasifikace slovníků

VÝKLADOVÉ

- univerzální - celkový popis světa...

- speciální - popis některého oboru ...

JAZYKOVÉ PŘEKLADOVÉ

- dvojjazyčné - např. ...

- dělí se podle zahrnutých hesel (pro běžnou komunikaci jsou nejvhodnější

středně velké slovníky, které obsahují okolo 30 - 40 tisíc hesel a dostatečnou zásobu frazeologismů):

- kolibří: Francouzko-český slovník, česko-francouzský slovník... (???)

- malé: Malý slovník jazykovědných termínů

- střední: Školní rusko-český slovník

Lexikografie

98

- velké: Velký anglicko-český slovník (2 díly)

- vícejazyčné - dříve oblíbené, dnes se z důvodu nedostatků příliš nepoužívají. Slovníky

vícejazyčné se objevovaly už v 16. století; u nás to byl (např.) čtyřjazyčný slovník českolatinsko-

německo-řecký, který vydal Daniel Adam z Veleslavína v r. 1598 pod názvem Silva

quadrilinguis.

JAZYKOVÉ SPECIÁLNÍ

- pravopisné - např. Pravopisný slovník a zásady českého pravopisu

- etymologické - uvádějí původ u každého výrazu ...

- synonymické - nabízejí synonyma např...

- frazeologické - zaměřují se na frazeologismy, přísloví apod.

- slangové - zkoumají slovní zásobu sociolektů (slangů) např. Malý slovník českých

slangů

- terminologické - odborná terminologie jednoho nebo několika oborů např. ...

- technické - zaměřeny na překlad technické literatury např. ...

- autorské - slovní zásoba spisovatele nebo jediného díla např. ...

- frekvenční - řadí výrazy podle četnosti výskytu, ne abecedně např. Frekvence slov,

slovních druhů a tvarů v českém jazyce

Kromě uvedených typů ještě existují slovníky vlastních jmen (např Profous: Místní

jména v Čechách), historické (např. J. Gebauer: Slovník staročeský), cizích slov (Slovník cizích

slov), věcné (Český slovník věcný a synonymický), zkratek (Slovník těsnopisných zkratek) aj.

(Čejka 1992, s. 41-45, PMČ s.104-108)

9.3 Lemmatizace

Samostatnou otázkou je zpracování slovní zásoby ve slovnících (jeho metody a prostředky),

které přímo vychází ze zásad lemmatizace.

Problematika lemmatizace se obvykle chápe ze dvojího hlediska; vždy se však jedná o proces

zpracování hesla (v lexikonu označovaného jako lemma):

1. V širším smyslu se jedná o záznam slovníkového hesla (tj. lemmatu; např. v té podobě, jak

slovníková hesla zachycuje SSJČ); tedy zejména uvedení základní podoby hesla (srov. dále

výklad o užším pojetí lemmatizace); dále je třeba doplnit:

1.1 určení podle slovního druhu:

Zbyněk Holub - Lexikologie

99

1.11 u podstatných jmen (substantiv) především:

- koncovku 2.p. sg.: za základní podobu po pomlčce (např: klubalka, -y; jindy: švánek,-nku)

určení jmenného rodu; jednotně, tj. ve zkratce (podle českého modelu: typ m. – ž. - s.; nebo

mezinárodní označení lat.původu: m. – f. – n.; u pomnožných jmen uvádíme obd. zkratku

pomn. nebo plt.- předtím se obvykle koncovka 2. pádu neuvádí)

1.12 u přídavných jmen (adjektiv) se obvykle slovní druh neurčuje (ač některé slovníky přece

uvádějí zkratku příd. nebo adj.); tato pozice tedy nebývá obsazena (rozdílně od subst.)

1.13 u zájmen (pronomin) a číslovek (numerálií), popř. u neohebných slovních druhů (příslovcí

- adverbií, předložek – prépozic, spojek - konjunkcí, částic – partikulí, citoslovcí –

interjekcí) uvádíme zkratku (např. zájm. nebo pron., čísl. nebo num., přísl. nebo adv.,

předl. nebo prép., spoj. nebo konj., část. nebo part., cit. nebo int. ); dále se pozice opět

neobsazuje

1.14 u slovních spojení (frazémů) uvedeme obvykle zkratku spoj. nebo fraz. (problém jejich

slovníkového řazení je ovšem samostatným lexikografickým úkolem).

1.2 určení dalších heslových pozic:

1.21 toto následné členění odpovídá určování heslového slova v tom smyslu, jak je uvádí

(např.) úvodní komentář k SSJČ: určení významu, exemplifikace (uvedení příkladů užití – u

některých slovníků v jedné z možných transkripcí, jindy stačí uvedení kontextu), odkazy na

reálie, popř. na synonymické či antonymické formy,někdy se tzv. hnízduje (slova odvozená

od stejného základu jsou zařazena pod jedno heslové uskupení), jindy doplňujeme údaje o úzu

pojmenování (např. místo či lokalitu záznamu,někdy mluvčího – obvykle ve zkratce;záleží tu

na funkci daného slovníku). Možností dalšího určení pojmenování je tu ovšem více (srov.

SSJČ).

2. základní podobu hesla (lemmatu) potom určujeme na základě několika postupů:

1.1 jak už bylo uvedeno, každé pojmenování uvádíme vždy v základní podobě. Tedy

jména (subst., adj., pron. a num.) ve tvaru 1. sg. (ale pomnožná subst. pojmenování

přirozeně ve tvaru 1. pl.), verba v infinitivu, neohebné slovní druhy samozřejmě v jediné

slovníkové podobě

1.2 pojmenování uvádíme v doložené hláskové formě. Pokud se uvádí i výslovnost, přepisujeme

ji (obvykle) fonetickou nebo dialektologickou transkripcí (podle charakteru

slovníku). Musíme totiž vycházet ze skutečnosti, že existují slovníky, které se zabývají

nespisovnými strukturními útvary v rámci komplexu českého národního jazyka (tedy

ne jazykem spisovným!) Pokud se nejedná o slovník spisovného jazyka (jde-li např. o

slovník nářeční nebo slovník sociolektu apod.), musíme dále volit ze dvou možností:

Lexikografie

100

2.21 pokud jde o lokálního slovník sledující mluvu v menší lokalitě; např. na katastrálním

území 3 obcí vzájemně vzdálených ne více než 5 km, což pracovně chápeme jako nejmenší

vymezení tzv. regionu,nebo v menší dílně apod.), zapisujeme pojmenování (obvykle)

v transkribované, ne v „hypotetické pravopisné“ podobě (dialektologicky, foneticky

apod.)

2.22 v lokalitě větší než výše uvedený (sub 2.21) soubor katastrálních území se jedná o

slovník regionální. Převádíme tedy pojmenování do „hypotetické pravopisné“ podoby,

ale v závorce za tímto záznamem uvedeme podobu transkribovanou (jednu nebo více

– podle rozsahu regionu)

1.3 nestačí ovšem pouze doplnit transkripci. Transkribovaný zápis musí uvádět formu

(frekvenčně) nejčastěji užívanou v regionálním slovníku nejvíce doloženou. Zaznamenáme-

li např. do slovníku slovo lícný (slovo je dnes doloženo spíše na západě Čech ve

významu „pohledný, pěkný“), máme dále na vybranou:

a) např. pokud se slova nikdy neužívá jako atributu pro rod mužský, lze tu(výjimečně)

porušit lemmatizační zásady a uvést je v ženské formě, např. lícný (lícná); obd. např. u

zájmene me na jihu Čech, kde existuje (v podobě odlišné od té spisovné) pouze tento

tvar zájmene já (ve 4. pádě), v příslušném slovníku je tedy samostatně uvedeno: me

(4.p.)...

b) jindy musíme uvést obvyklé zakončení;např. v regionálním slovníku: lícný (lícnej) ...

obvyklý „hypotetický“ tvar nelze jen transkribovat, ale je třeba uvést i běžnou koncovku

–ej!

c) u slov neohebných potom uvedeme (frekvenčně) nejčastěji užívaný tvar... (např.demů

/demú/, adv., domů...)

KORESPONDENČNÍ ÚKOL

9/2 ...

Porovnejte výše uvedený výklad o lemmatizaci s úvodním komentářem v SSJČ, popř. v Manuálu

1995 (např.podle Z. Sochové a F. Čermáka) a zařaďte 5 vámi vybraných pojmenování

do heslového slova (podle uvedených zásad): tak, jako byste vytvářeli:

a) slovník spisovné češtiny

b) slovník lokální

c) slovník regionální

Zbyněk Holub - Lexikologie

101

Jinak bude ovšem řešeno zpracování (sestavování) slovníků věcných, jinak u slovníků jazykových

a jinak u zvláštních typů slovníků (k tomu dále např.: Filipec, J. in Manuál 1995, s. 14-

49; Čermák, F. in Manuál 1995, s. 90-136, 230-248; Šrámek, R. in Manuál 1995, s. 158-181;

Havlová, E. in Manuál, s. 211-229; Sochová, Z. in Manuál 1995, s. 249-264... apod.). Zásady

lexikografických přístupů se přirozeně měnily v průběhu času (srov. např. Němec, I. in Manuál

1995, s.182-210; dále např. Němec a ).

9.4 Vývoj českého slovníkářství (české lexikografie)

Lexikografie má v Čechách dlouhou tradici a sehrála významnou roli při národně emancipačním,

kulturním i politickém vývoji české společnosti.

Zrod slovníkářství vycházel z nutnosti a touhy porozumět cizojazyčnému textu, hlavně latinskému,

používaném při liturgických obřadech. Na počátku stály glosy, česká slova vkládaná

na okraj cizojazyčného textu, které se objevovaly již ve 13. století (např. ve slovníku Mater

verborum). Později vznikaly celé slovníčky těchto glos, které byly zaměřené na jednu tematickou

oblast. Tak můžeme najít například tzv. rostlináře (například rostlinář Olomoucký z počátku

14. století), kterých se ze 14. - 16. století dochovalo kolem čtyřiceti. V 15. - 16. století

měly své místo také tzv. mamotrekty (například mamotrekty Kapitulní z 15. století), které

vykládaly podle vzoru italského minority Giovanniho Marchesiniho neobvyklá slova Písma.

Byly řazeny lokálně, ty se věnovaly biblickému textu v jeho přirozené posloupnosti, anebo

abecedně, které významně přispěly k formování slovníků v abecedním pořadí. Kromě toho se

objevovaly ještě sbírky latinsko-českých překladových dvojic zvané vokabuláře, nebo příručky

určené pro výuku latiny; sekvenciáře vykládaly česky latinský text sekvencí, hymnáře

vykládaly slova hymnů, poenitenciáře vykládající slova veršů Poenitaes cito peccator, roháče,

hexametricky upravené mnemotechnické pomůcky pro žáky, synonymáře aj. Nelze je ale považovat

za skutečné slovníky, protože jim ještě chybí vlastní sběratelská nebo překladatelská

práce, specifické slovníkové řazení a výstavba hesel (slovníková makrostruktura a mikrostruktura).

Středověk vybudoval dvojí formu slovníkové makrostruktury; alfabetáře (abecední soubory)

a nomenklátory (věcně řazené soubory).

K významným slovníkářům této doby patří Bartoloměj z Chlumce zvaný Claretus de

Solencia neboli Klaret, autor česko-latinských slovníků využívaných převážně studenty Karlovy

univerzity, které bývají nazývány Vokabulář (gramatický), Bohemiář a Glosář. Vznikly

v 60. letech 14. století, dochovaly se ale pouze jejich opisy z pozdější doby. Klaretovo dílo se

stalo základem téměř všech dalších slovníků až do období Národního obrození. Na sklonku 14.

a především v 15. století se začaly prosazovat výše zmíněné alfabetáře. Nezahrnovali pouze

jména, jako tomu bylo u mamotrektů, ale také slovesa a příslovce. K největším dílům patří

latinsko-český abecední slovník Velešínův z roku 1458, který obsahuje přes 3500 slovních

dvojic. Později vznikaly alfabetáře smíšené, tedy takové, které kombinovaly abecední část s

jedním nebo i více věcně uspořádanými nomenklátory.

1.      Mezi slovníky nejvíce geograficky stratifikované patří (mezi následujícími typy) především lexikony a) onomastické   b) terminologické  c) dialektické

2.      Při řazení hesel do slovníku dochází k tzv. standardizaci (abstrakci) a (na ní nezávisle
a samostatně dále) k tzv. a) regularizaci (od ind. chyb, kontaminací, odchylek formy a obsahu apod.)   b) dekontextualizaci (oproštění od všech vlivů kontextu – od parole k langue)   c) lemmatizaci  (k slovníkovému uspořádání heslového slova

3.      Adjektiva (označení statických příznaků substancí, vlastností, vztahů vlastnictví apod.) chápeme   a) jako slova synsémantická   b) jako slova autosémantická   c) jako slova přechodová (mezi oběma skupinami)

4.      Při vyčleňování slovních druhů hledisko sémantické  a) bere v úvahu pouze obecný význam slova, který spojuje další řadu slov a odhlíží tak od konkrétního lexikálního významu  b) zohledňuje především skutečnost, že každý slovní druh plní ve větě určitou funkci   c) klade důraz na fakt, že každý slovní druh ohebných slov má vlastní tvarotvorná paradigmata

5.      Vyčleňování slovních druhů pracuje se čtyřmi hledisky. K těm patří hledisko sémantické a hledisko syntaktické… Nepatří k nim však:  a) hledisko morfologické (každý slovní druh ohebných slov má vlastní tvarotvorná paradigmata)  b) hledisko kolokační (na základě zvláštní schopnosti, tzv. spojitelnosti čili kolokability, se některé slovní druhy spolu spojují s pravděpodobností větší, jiné s menší)    c)  hledisko slovotvorné (každý slovní druh disponuje specifickým inventářem derivačních afixů pro tvoření nových slov)

9.4 Vývoj českého slovníkářství (české lexikografie)

Lexikografie má v Čechách dlouhou tradici a sehrála významnou roli při národně emancipačním,

kulturním i politickém vývoji české společnosti.

Zrod slovníkářství vycházel z nutnosti a touhy porozumět cizojazyčnému textu, hlavně latinskému,

používaném při liturgických obřadech. Na počátku stály glosy, česká slova vkládaná

na okraj cizojazyčného textu, které se objevovaly již ve 13. století (např. ve slovníku Mater

verborum). Později vznikaly celé slovníčky těchto glos, které byly zaměřené na jednu tematickou

oblast. Tak můžeme najít například tzv. rostlináře (například rostlinář Olomoucký z počátku

14. století), kterých se ze 14. - 16. století dochovalo kolem čtyřiceti. V 15. - 16. století

měly své místo také tzv. mamotrekty (například mamotrekty Kapitulní z 15. století), které

vykládaly podle vzoru italského minority Giovanniho Marchesiniho neobvyklá slova Písma.

Byly řazeny lokálně, ty se věnovaly biblickému textu v jeho přirozené posloupnosti, anebo

abecedně, které významně přispěly k formování slovníků v abecedním pořadí. Kromě toho se

objevovaly ještě sbírky latinsko-českých překladových dvojic zvané vokabuláře, nebo příručky

určené pro výuku latiny; sekvenciáře vykládaly česky latinský text sekvencí, hymnáře

vykládaly slova hymnů, poenitenciáře vykládající slova veršů Poenitaes cito peccator, roháče,

hexametricky upravené mnemotechnické pomůcky pro žáky, synonymáře aj. Nelze je ale považovat

za skutečné slovníky, protože jim ještě chybí vlastní sběratelská nebo překladatelská

práce, specifické slovníkové řazení a výstavba hesel (slovníková makrostruktura a mikrostruktura).

Středověk vybudoval dvojí formu slovníkové makrostruktury; alfabetáře (abecední soubory)

a nomenklátory (věcně řazené soubory).

K významným slovníkářům této doby patří Bartoloměj z Chlumce zvaný Claretus de

Solencia neboli Klaret, autor česko-latinských slovníků využívaných převážně studenty Karlovy

univerzity, které bývají nazývány Vokabulář (gramatický), Bohemiář a Glosář. Vznikly

v 60. letech 14. století, dochovaly se ale pouze jejich opisy z pozdější doby. Klaretovo dílo se

stalo základem téměř všech dalších slovníků až do období Národního obrození. Na sklonku 14.

a především v 15. století se začaly prosazovat výše zmíněné alfabetáře. Nezahrnovali pouze

jména, jako tomu bylo u mamotrektů, ale také slovesa a příslovce. K největším dílům patří

latinsko-český abecední slovník Velešínův z roku 1458, který obsahuje přes 3500 slovních

dvojic. Později vznikaly alfabetáře smíšené, tedy takové, které kombinovaly abecední část s

jedním nebo i více věcně uspořádanými nomenklátory.

Lexikografie

102

Až do konce 15. století se objevovaly většinou slovníky dvojjazyčné, latinsko-české, od

15. století pak i trojjazyčné slovníky latinsko-německo-české, např. Trialog vídeňský z roku

1489, slovník v učebnici Jana Holubáře pro Ladislava Pohrobka (rukopis z roku 1454) a

nalezen byl i slovník čtyřjazyčný hebrejsko-německo-latinsko-český z 15. století.

Období rukopisných slovníků, jejichž ambice byly převážně praktické, končí s 15. stoletím.

Snahy o zachycení komplexní češtiny se objevují až později, v 16. století. Humanismus

přinesl velký rozkvět slovníkářství stejně jako i vzdělanosti a vědě. Velkým impulsem se stal

vynález knihtisku roku 1450 a také to, že latina přestala být jediným jazykem hodným vyššího

zájmu a vzdělanosti. I v českém prostředí se objevovaly snahy o zachycení jazyka v co největší

komplexnosti i náznaky metodologického přístupu reflektujícího živý úzus. Slovníky začaly

získávat novou dimenzi teoretického popisu shromážděného materiálu. Tak se začaly objevovat

první specializované lexikografické práce nebo etymologické slovníky zpracované prozatím

na předvědecké úrovni.

Prvním tištěným latinsko-českým slovníkem byl tištěný humanistický slovník Lactifer

z roku 1511 od Jana Vodňanského. Slovník byl uspořádán do tematických oddílů s abecedně

řazenými slovy a jeho cílem bylo usnadnit čtení latinských klasiků. Jednalo se o dílo nejen

překladové, ale i etymologické a z části také encyklopedické. Další slovníky ze 40. - 70. let 16.

století se nejčastěji věnovaly slovní zásobě každodenního života, převážně městského, čímž

získaly skutečně humanistický charakter.

Roku 1562 vyšel v Olomouci jako druhá část k latinsko-českému dílu Dictionarium latinobohemicum

první česko-latinský slovník Dictionarium bohemicolatinum. Vrcholem humanistického

slovníkářství se stalo dílo Daniela Adama z Veleslavína (1546-1599), tiskaře a

velkého představitele rudolfinské doby. Čeština se v jeho posledních lexikografických pracích

stala jazykovým východiskem. Významně přispěl i k rozvoji metodologie. Opíral se téměř výhradně

o cizí předlohy, které aplikoval na češtinu, domácí tradici tvoření slovníků hodnotil velice

kriticky. Vydal čtyři významná díla: Dictionarium linguae latinae (1579), Nomenclator

tribus linguis (1586), Nomenclator quadrilinguis (1598) a Sylva quadrilinguis (1598). Jeho

tvorbu můžeme považovat za skutečný začátek české lexikografie.

V 17. století se stal pokračovatelem slovníkářské tradice Jan Amos Komenský. Jeho

největší projekt, latinsko-český a česko-latinský slovník Thesaurus linguae Bohemicae, který

měl obsahovat úplné zpracování české slovní zásoby v jejím synchronním a diachronním pohledu,

propojit lexikální a gramatické informace, zahrnovat soubor frazeologie aj. se však neuskutečnil,

protože většina materiálu, kterou shromažďoval více než 20 let, shořela roku 1656

při požáru polského Lešna. Zachovala se pouze sbírka přísloví a rčení Moudrost starých Čechů

za zrcadlo vystavená potomkům, která byla vydána později roku 1849 společně s Didaktikou

českou.

Pro období baroka byl příznačný zájem o slovní zásobu, který souvisel s patriotismem

později ovlivněným vlnou puristických tendencí (tj. očištění jazyka od cizích, zejména německých

vlivů). Velmi vzrostla slovní zásoba, která byla doplňována celou řadou neživotných,

Zbyněk Holub - Lexikologie

103

chybně tvořených a většinou nepotřebných neologismů. Z druhé poloviny 17. století se zachoval

materiálově i metodicky hodnotný pouze slovník Václava Jana Rosy (zemřel roku 1689)

Thesaurus linguae Bohemicae. Ve svém díle se snažil o hlubší pochopení českého jazykového

systému.

Největší rozvoj lexikografie přineslo období Národního obrození. Snaha každého vzdělance

podílet se na očistě a obnově lexikálního bohatství jazyka přinesla kromě pozitivních

výsledků také novou vlnu až nevhodných neologismů a historismů. Na počátku 18. století pražský

tiskař Kašpar Zachariáš Vusín vytvořil Dictionarium von dreien Sprachen, Teutsch,

Lateinisch und Böhmisch... (1700-1706, 1722-1729, 3. vydání pod názvem Lexikon Tripartitum...

1742). Velké množství neologismů se objevilo v díle Slovář český z roku 1705 Jana

Františka Josefa Ryvoly, živým jazykem z okolí Turnovska byl poznamenán slovník Františka

Jana Tomsy. Zásadním přínosem pro vývoj českého zájmu o slovo spočívající především

ve vytvoření vynikajícího popisu pravidel českého jazyka bylo dílo Josefa Dobrovského. Ve

svém vlastním slovníku Deutsch-böhmisches Wörterbuch (I. 1802, II. 1821) navíc poprvé a

nadlouho jako jediný prosazoval zásadu zachycovat pouze slova, která jsou skutečně doložená

v mluveném úzu nebo literatuře.

Obrozenecké ambice ve vývoji lexikografie v plné míře naplnilo až dílo Josefa Jungmanna.

Josef Jungmann patří k vůdčím postavám druhé etapy Národního obrození, pro kterou

bylo hlavním cílem vytvoření velkého shrnujícího lexikografického díla, které by reprezentovalo

český národ, sloužilo pro praktické potřeby lidu a zároveň obstálo ve srovnání s evropským

kontextem. Takovým dílem se stal pětidílný slovník Slovník česko-německý Josefa Jungmanna.

V předmluvě autor uvedl dodnes aktuální tvrzení: "Slovník národního jazyka náleží

mezi první potřebnosti vzdělaného člověka". Na díle pracoval autor od roku 1815, s největší

intenzitou pak od roku 1828 a až na konci roku 1833 byl slovník připraven do tisku. Koncepčně

se autor přiklonil ke slovníku abecednímu, odmítl tak ideu prosazovanou například Dobrovským

a Puchmajerem, aby slova byla řazena podle kořenů na základě etymologického principu,

což by lépe posloužilo vědeckým účelům, ale pro čtenáře by to bylo komplikovanější. Z praktických

důvodů silně omezil i utváření slovotvorných hnízd. Cílem Jungmanna bylo nashromáždit

veškerou známou slovní zásobu, tedy jazyka starého i nového, mluveného i psaného,

slova neutrální a rozličně příznaková, apelativa i vlastní jména. Pro obohacení slovní zásoby

přidal také výpůjčky z cizích jazyků, hlavně z polštiny a ruštiny.

Svým dílem položil Josef Jungmann základy novodobému spisovnému jazyku a jeho

slovník plnil více než sto let úlohu uznávaného jazykového arbitra. Je s ním spojován počátek

novodobé výkladové lexikografie. Podle názvu se sice ještě stále jedná o slovník překladový,

ve skutečnosti má již charakter popisného výkladového slovníku češtiny, němčina v něm

slouží k vysvětlení významu českých slov. Uvádí rozsáhlé údaje o významech a kontextovém

užití českých slov, o české frazeologii, synonymech apod. Původně chtěl autor zařadit i podrobnou

stylistickou klasifikaci slov, ale vzhledem k náročnosti takového úkolu a také doby od toho

úmyslu ustoupil.

Ve 20. století se české slovníkářství značně rozrůstá, zkvalitňuje a vnitřně diferencuje.

Reaguje tak na dosažený stupeň lingvistického poznání a také se snaží vyhovět náročnějším

Lexikografie

104

potřebám uživatelů slovníků, kterými už nejsou jen odborníci, ale také laikové. Z do této doby

v podstatě jednotného proudu se vyčleňuje na jedné straně jako výsledek několikasetletého lexikografického

vývoje jednojazyčný výkladový slovník češtiny a na straně druhé se profilují

specializovaná lexikografická odvětví, která do této doby nebyla zastoupena vůbec, nebo

pouze pracemi na nižší teoretické i metodologické úrovni.

Ve 20. století se osamostatnila tvorba diachronních slovníků (historických i etymologických),

slovníků, které zpracovávají slovní zásobu teritoriálně nebo podle jednotlivých sociálních

skupin (nářeční, slangové), rozšiřují se slovníky terminologické, frazeologické, onomastické,

retrográdní, frekvenční, věcné/tezaurové, případně synonymické aj. Počátek profilace diachronních

slovníků představuje nedokončené dílo Jana Gebauera Slovník staročeský z roku

1903-1904, nové vydání pak roku 1970, který zachycuje v abecedním pořadí hesla pouze po

písmeno N. Novodobějším pokračováním je Staročeský slovník vydaný roku 1968 Ústavem

pro jazyk český ČSAV (AV ČR). Pro vysokoškolské potřeby sloužil také podobně zaměřený

Malý staročeský slovník z roku 1979 od J. Běliče, A. Kamiše a K. Kučery.

S diachronním pohledem na český jazyk je také spjata etymologická lexikografie, která

se rozvíjí zejména v druhé polovině 20. století. K hlavním dílům tohoto odvětví patří Etymologický

slovník jazyka českého (1952) od J. Holuba a F. Kopečného, který se věnuje i etymologii

gramatických afixů, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem

k slovům kulturním a cizím (1967, druhé vydání 1978) od J. Holuba a S. Lyera, který se

mimo jiné věnuje i výkladu slov přejatých, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského

(1957; další vydání 1968, 1997 se orientují pouze na český jazyk), jehož autorem je V.

Machko, a který se naopak zaměřil pouze na slova slovanského původu a ve značné míře reflektuje

nářečí. Z novějších prací můžeme připomenout například Český etymologický slovník

(2000) od J. Rejzka.

Své uplatnění našla od počátku 20. století také nářeční lexikografie. Reprezentuje ji

zejména dílo Františka Bartoše Dialektický slovník moravský (1906), významné jsou také

lokální nářeční slovníky J. F. Hrušky a Q. Hodury. Od 40. let 20. století se nářeční lexikografie

vyvíjí pod vlivem tzv. brněnské dialektologické školy (slovníky I. Maliny, A. Gregora, A.

Lamprechta, S. Těšného aj.). Na konci 20. století vznikly nářeční slovníky J. Bachmannové, Z.

Sochové, počátkem 21. století slovník Z. Holuba aj. Soustavnější práce na zachycení slangů se

objevuje ve druhé polovině 20. století, této oblasti se věnoval zejména Jaroslav Hubáček, L.

Klimeš nebo J. Suka, na Slovensku např. Pavol Odaloš aj..

Speciální oblast slovní zásoby zachycují slovníky terminologické, jako zvláštní typ se

vyčlenily také slovníky cizích slov, které mají výběrem materiálu i svojí funkcí blízko k lexikografii

terminologické a provenienčním aspektem k lexikografii etymologické. V souvislosti se

vznikem samostatných lingvistických subdisciplín se v novodobé české lexikografii osamostatnily

také slovníky onomastické (lexikografické zachycení toponym) a slovníky frazeologické.

Zachycují tu část slovní zásoby, kterou výkladové slovníky reflektují jen okrajově, protože není

předmětem jejich popisu.

Zbyněk Holub - Lexikologie

105

K nevýznamnějším onomastickým slovníkům patří Místní jména v Čechách, jejich vznik,

původní význam a změny (1947-1957) od Antonína Profouse, čtvrtý díl dokončil pak J. Svoboda,

Slovník pomístních jmen v Čechách I (A) (2005); II (B-Bau) (2006) od J. Matúšové,

Příjmení v současné češtině (1992) od M. Knapové aj. Frazeologii a idiomatiku nejkomplexněji

zpracovává Slovník české frazeologie a idiomatiky (SČFI): Přirovnání (1983); Výrazy

neslovesné (1988); Výrazy slovesné A-P (1994), R-Ž (1994), který vyšel pod redakčním vedením

F. Čermáka, J. Hronka a J. Machače.

Výraznou novinkou lexikografie druhé poloviny 20. století byly slovníky řazené na principu

frekvenčním. První prací tohoto typu se stalo kompendium Jaroslav Jelínek – Josef Václav

Bečka – Marie Těšitelová: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, vydané

v r. 1961. Pokrok ve frekvenčním popisu češtiny přinesla také korpusová lingvistika. Průkopnickým

dílem se stal Frekvenční slovník češtiny (2004) zpracovaný kolektivem autorů pod

vedením Františka Čermáka a Michala Křena.

Speciální metoda řazení materiálu charakterizuje i slovníky retrográdní, ke kterým patří

například práce Eleonory Slavíčkové Retrográdní morfematický slovník češtiny s připojenými

inventárními slovníky českých morfémů kořenových, prefixálních a sufixálních

(1975) nebo i Retrográdní slovník současné češtiny (1986) od M. Těšitelové, J.Petra a J. Králíka.

Od počátku 90. let 20. století až po současnost se vedle speciálních slovníků tradičních

(etymologické, slangové...) objevují zcela nové slovníky zaměřené jednak na gramatické jevy,

jmenovitě na valenční schopnost slov a jejich vazebnost, na novou slovní zásobu, na neologismy

v současné standardní češtině. Všechny tyto nové slovníky se orientují na dynamiku

jazyka současnosti (dále: Hladká, Martincová 2008, s. 261-286).

PRO ZÁJEMCE

Komputační lexikografie:

Tento lexikografický obor se zabývá především problematikou práce s korpusy, tedy autentickými,

reálnými jazykovými daty – v komputačním prostředí, které umožňuje utváření souborů

informací vyššího řádu, vždy opětovně softwarově nově konstruovaných z kontinuálně

obnovované textové databáze. Uspořádání vstupních dat předpokládá práci s jazykovými korpusy

(pokud jde o korpusy plně reprezentativní, pak tedy s národními jazykovými korpusy).

Odlišujeme korpusy obecné a specializované, jádrové (referenční) od monitorovacích apod.

Sběr dat vychází z konverze dat (textů), pokračuje prostřednictvím optického skenování a je

doplněn manuálním přepisem textů tištěných. Již tu byla řeč o konkordancích (srov.výše); nejvyšším

a nejabstraktnějším zpracovaným stupněm korpusu je potom lexikální databáze relačního

typu... (k dalšímu využití metod komputační lexikografie, k problematice software /analyzátoru,

značkovače, lemmatizátoru, popř. kategorizátoru/, k metodologii a k technikám zpracování,

k využití, k výstupům, ke koncepci projektů apod. srov. dále: Čermák, F., in: Manuál

1995, s. 50-71).

Lexikografie

106

SAMOSTATNÝ ÚKOL

9/3 ...

Porovnejte následující slova se Slovníkem spisovného jazyka českého a se Slovníkem spisovné

češtiny pro školu a veřejnost (posuďte, do jaké míry pronikla do spisovného jazyka):

deko, dechovka, háklivý, kilo, kibic, moc (ve významu „mnoho“), pár, párkrát, malinovka,

textilka, baštit, bendit, citovka, činžák, flink, flákač, flaksa, flinta, frajer, gruntovat, habaděj,

kafe, mindrák, almara, marodit, běžky, sjezdař, betony, kliky (ve smyslu „shyby“)

SHRNUTÍ KAPITOLY

Úkolem kapitoly je přiblížit čtenáři lexikografickou problematiku (v porovnání s předchozím

výkladem lexikologickým). Pojmenování ve slovníku přirozeného jazyka jsme hodnotili

z hlediska frekvence. Vysvětlili jsme si základní lexikografické postupy a naučili jsme se jich

užívat. Objasnili jsme slovníková hesla (pojem lemma) a proces lemmatizace. Seznámili jsme

se s klasifikací slovníků (modely klasifikace slovníků jsme doložili na typu jednojazyčném a

dvojjazyčném, univerzálním a speciálním, překladovém, informativním a normativním, dále

na speciálních slovnících) a s vývojem českého slovníkářství.

DALŠÍ ZDROJE

ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.

ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2002......... ESČ

FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.

HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.

HLADKÁ, Zdeňka, MARTINCOVÁ, Olga, Tradice a současnost české lexikografie. In:

Маргарита Чернышева (ed.), Teoрия и истoрия слaвянсkoй лekсиkoгрaфии. Нaучныe

мaтeриaлы к XIV съeзду слaвистoв. Мockвa 2008, s. 261-286.

MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.

NĚMEC, Igor: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha: Academia 1980b

NĚMEC, Igor: Slova a dějiny. Praha: Academia 1980a

Zbyněk Holub - Lexikologie

107

PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny (např. 1996).

SLOVNÍK spisovného jazyka českého. Praha: Academia 1989 …… SSJČ

Tálská, Ivana: Čeština po síti. Ostravská univerzita v Ostravě 2010; http://eridanus.

cz/id32402/jazyk/jazyky/indoevropske(1_jazyky/slovanske(1_jazyky/c(2es(2tina/

(LEX-OU)

https://www.facebook.com/AntiKavarna.cz/videos/2030688393852725/

1.      V raně klasickém období českého slovníkářství se objevují první významné české památky, které později založí tradici slovníků. Jde o období mezi lety  a) 1050 – 1300 b) 1301 – 1350   c) 1351 – 1380

2.      Lexikografické práce v době našeho národního obrození vyvrcholily vydáním Jungmannova  a) pětidílného Slovníku česko-německého (1835–1839)   b) dvoudílného Slovníku německo-českého  (1821-1825)   c) devítidílného Příručního slovníku jazyka českého (1835-1851)

SHRNUTÍ OPORY

Náš text analyzoval problematiku předmětu lexikologie a jejích dílčích disciplín (s ohledem

na základní jednotky sémantické a pragmatické), rozvrstvení a s charakteru slovní zásoby (v

rámci obecně pojaté lexikologické problematiky) a postupů sémaziologických i onomaziologických.

Z hlediska lexikologických metod i kategorií jsme si vymezili pojmy slovo, lexikální

jednotka, lexém, lexie, hyperlexém, frazém a idiom sém, sémém, sémantém), popř. substituce

paradigmatu. Hodnotili jsme význam (lexikální a gramatický, nocionální a pragmatickou

složku: s ohledem na slova autosémantická a synsémantická, základní a asociativní složky),

referenci, denotaci a konotaci, smysl (z hlediska intenze a extenze pojmů). Upozornili jsme na

vztahů mezi lexikálními jednotkami (homonymie a polysémie, hyper-/ hypo-/ kohyponymie,

paronymie a synonymie, tautonymie a ekvivalence, antonymie). Ujasnili jsme si rozdíly v pojetí

paradigmatu a syntagmatu (synchronně a diachronně), typologie (hierarchii systému, lexikálních

polí a typů paradigmatu), příklady spojitelnosti lexikálních jednotek (valence a kontextu,

kolokability a kompatibility), typy přenášení významu a formální vztahy slovních skupin. Samostatně

jsme se rovněž věnovali konexitě jednotek: frazému a idiomu (včetně přirovnání),

jejich přeskupováním a transformacím. Velmi obsáhle jsme pohovořili o stratifikací slovní zásoby

v nespisovných útvarech národního jazyka, na podkladě příznaků slohových, časových, u

neologismů nebo slov expresívních (podle sepětí se slovem, s jeho stavbou nebo s kontextem,

s jazykovou rovinou) či původně cizích (přejímek). Odlišili jsme centrum a periferii lexikonu,

slovní zásobu aktivní a pasivní, proměny lexikonu (včetně obrazných vyjádření: metafory, metonymie

a synekdochy).

Výklad zahrnul pojetí sémiotických funkcí slova a jeho sémantického naplnění (u autosémantik

ve vztahu k jejich funkci nominativní, deiktické nebo uspořádávající; u synsémantik;

odlišení apelativa a proprií /onym). Další kapitola přinesla poučení o metodách a prostředcích

etymologických bádáních (o pojetí historickosrovnávacím a o o metodě „Wörter und Sachen“),

seznámila s vývojem oboru, s postupy přímými i nepřímými (s využitím sémantické analýzy) a

doplnila přehled návazných postupů derivačně sémantických, genealogických a typologických

(včetně splikovaných metod a deetymologizace). V další části přiblížila současné pojetí terminologie

a terminografie (zejména při hodnocení odborného názvosloví). V poslední části jsme

poznali problémy současné lexikografie (z různých hledisek):. základní lexikografické postupy,

slovníková hesla (lemmata) a dvojí pojetí lemmatizace. Seznámili jsme se s klasifikací slovníků

a s vývojem českého slovníkářství.

Zbyněk Holub - Lexikologie

109

ŘEŠENÍ ÚLOH

ŘEŠENÁ ÚLOHA

1/1 Čejka 1992, s. 5 –6...

1/4-1 b)

1/4-2 a)

1/4-3 b)

1/5 Příruční slovník jazyka českého; Český národní korpus

2/1 Čejka 1992, s. 7 – 9; dále též (např.) ČERMÁK, F.: Jazyk a jazykověda. Praha : UK

– Karolinum 2001, s.269 a 288:

paradigma: abstraktní systémová třída prvků libovolné roviny, založená na jejich společném

rysu. Prvky této třídy jsou v textu obecně vzájemně substituovatelné (také: flektivní

vzor pro určitý podtyp slov)

syntagma: kombinace minimálně dvou (obvykle různých) znaků, resp.jiných prvků těže

roviny jazyka, založená na jejich kompatibilitě (někdy /nevhodně/ zúženě: spojení slov ve

větě

2/2 Filipec, Čermák 1985, s. 15n.; Čejka 1992, s. 11

2/3 Filipec, Čermák 1985, s. 23-26n.

2/4 např. podle Čejky: 1992, s. 7 – 11

2/5 např.ochladit se, běžet, dvířka, herbář, metelice, všít, uspořádat, chaos, vybádat

(Krobotová, Jodasová 2002, s. 7, cv. 4)

2/6 užijte sémantické analýzy (srov. Hauser, Minářová 1989, s. 8, III. B) 4.)

3/1 Např. Filipec, Čermák 1985, s.13n.; Machová, Švehlová 1996, 40n., 78n... Přibyl

pojem denotát...

3/2 hyperonyma (ovoce, zelenina), hyponyma (hruška, mrkev), kohyponyma (hruška –

jablko – švestka, mrkev – celer – ředkvička), paronyma (dal – dál, řad – řád, vina – vína,

soli – solí), mnohoznačná (polysémní) pojmenování (oko, koza, půda), kalky (dvojhláska

– diftong, životopis – biografie), tautonyma (chlapec – ogar – synek, pětka – bomba), synonymické

(mezijazykové) ekvivalenty (vlak – train)

Zbyněk Holub - Lexikologie

110

3/3 Podle základní charakteristiky

homonym

Dílčí dělení Příklady

Podle roviny jazyka čistě lexikální vlna – na hladině vody – ovčí srst

slovotvorná vinice – místo, kde se pěstuje vinná

réva – žena, která se provinila

slovnědruhová během – substantivum – předložka,

večer – subst. – příslovce, vedle – příslovce

– předložka, vedoucí – adjektivum

– substantivum

podle rozsahu úplná zámek – budova – zařízení na dveřích,

kolej – stopa kola, popř. typ

zpevnění dopravní cesty (např. kolejnicemi)

- studentská ubytovna; stopka

– část rostliny – dopravní značka –

část sklenice

částečná los – zvíře – tiket, rys – zvíře – tah

ve tváři – výkres

podle formálního typu homoformy holení (1. sg. slova holení – 7. sg.

slova holeň), tři (číslovka – sloveso),

ženou (sloveso – 7. sg. slova žena)

nepravá homonyma:

homofony mýt – mít, být – bít, vézt – vést, led

– let, vez – ves, lez – les

homografy vezme – 1. pl. rozkazovacího způsobu

slovesa vézt a 3. sg. oznamovacího

způsobu slovesa vzít

Zbyněk Holub - Lexikologie

111

mezislovní za pět – zapět, má ti – máti, do hry

– dohry

3/5 Doplňujte do tabulky obdobně jako u předchozího cvičení 3/3 (v porovnání s výkladem

výše)

3/7 a)

4/1 pojmy:

kolokace: užití dvojice nebo vícera slov (lexémů, samostatných lexikálních jednotek),

které se obvykle v daném kontextu výpovědi spojují, v určité výpovědi

valence: pojem formální povahy a morfosyntaktického charakteru: schopnost nějakého

slova (lexikální jednotky) vázat na sebe další větné členy

kompatibilita: jedná spíše o vzájemnou slučitelnost, snášenlivost a schopnost volného

křížení pojmenování

5/1... kvazifrazémy (popř. za kvaziidiomy): objevují se v přechodném pásmu na okraji

frazeologického systému.Může jít o případy s omezenou mírou kolokability (otevřít dokořán),

o sousloví s abstrakty (věnovat pozornost) apod. (např. Čejka 1992, s. 33-34; popř. F.

Čermák in Filipec, Čermák 1985).

5/2 Např. podle klíčových slovních druhů (SČFI):

jmenné: medvěd brtník, chod naprázdno, ultrakrátké vlny, Nejvyšší soud, dlouhá věta,

klíční kost, špinavé peníze, dvoumístné číslo, tříčlenná komise, červené barety, mořská

vlna, Česká republika, černá skříňka, bílá kniha, dřevěná skříň, zlatý déšť, kyselina solná,

silná kyselina

slovesné: být dalek (něčeho), provádět syntézu, provádět hloupost, mít štěstí, provádět

syntézu

dále také: Krobotová, Jodasová 2002, s. 10,.cv. 34...

5/3 ... comparandum: otec /relátor: je /tertium comparationis: unavený /komparátor: jako

/comparatum: kůň

6/6 Kolik slov ovládá dítě a kolik dospělý člověk:

dítě, 6 let – aktivně: cca 2500 slov absolvent SŠ – aktivně: 5–10 tisíc

slov

pasivně: cca 4000 slov pasivně: 50 000 slov

Zbyněk Holub - Lexikologie

112

Kolik slov potřebujeme pro dorozumění v cizím jazyce: asi 1500 slov

Pro pokročilou konverzaci: asi 2500 slov

6/7 Dokulil 1962; Daneše, Dokulil, Kuchaře 1967; Bauer 1997, PMČ s.67-69, Iková

2007.

6/8 Čejka 1992, s. 22-23

6/9 Manuál 1995, s. 65, 112

6/11 srov.: Krobotová, Jodasová 2002, s. 8,.cv. 13

6/12 Krobotová, Jodasová 2002, s. 7,.cv. 7

6/13 Krobotová, Jodasová 2002, s. 7,.cv. 8

6/14 Krobotová, Jodasová 2002, s. 8,.cv. 18

6/15 dílčí část 2.; hašování:

Hašovací funkce je reprodukovatelná metoda pro převod vstupních dat do (relativně)

malého čísla, které vytváří jejich jednoznačnou charakteristiku a je velmi obtížné najít taková

data, která vyhovují požadovanému otisku (tzv. jednocestná funkce). Výstup hašovací

funkce označujeme jako výtah, miniatura, otisk, fingerprint či hash (česky též někdy

jako haš). Funkce je důležitou součástí kryptografických systémů pro digitální podpisy a

často se též používá pro kontrolu integrity dat, k rychlému porovnání dvojice zpráv, indexování,

vyhledávání apod.

7/1 Čejka 1992, s.12-13; Filipec, Čermák 1985 (aj.)

8/3 lexikální a terminologická databanka.

9/3 dále např.: Krobotová, Jodasová 2002, s. 12, cv. 13

Zbyněk Holub - Lexikologie

113

LITERATURA

A) Základní

ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.

FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.

MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.

B) Obecně teoretická

DANEŠ, F., DOKULIL, M., KUCHAŘ, J. a kol.: Tvoření slov v češtině 2. Odvozování

podstatných jmen. Praha: Academia, 1967.

DANEŠ, František, HLAVSA, Zdeněk, Větné vzorce v češtině. Praha, Academia 1987

DOKULIL, M.: Tvoření slov v češtině. 1. Praha: Academia, 1962.

GOLDEFUS, Filip: Syntaxe a sémantika programovacích jazyků. Teorie programovacích

jazyků. Vysoké učení technické, Brno 2007

HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.

HŘEBÍČEK, L. Vyprávění o lingvistických experimentech s textem. Praha, Academia

2002

KLIMEŠ, L., Úvod do vědecké práce v jazykovědné bohemistice : se zvláštním zřetelem

k pracím seminárním a diplomovým. Fakulta pedagogická, Vydavatelství Západočeské

univerzity, Plzeň 1998

KOŤÁTKO, Petr: Význam a komunikace. Praha: Filosofia 1998.

MACHOVÁ, Svatava, ŠVEHLOVÁ, Milena: Sémantika pragmatika jako lingvistické

disciplíny. Praha : PF UK 1996

PEREGRIN, Jaroslav: Úvod do teoretické sémantiky. Principy formálního modelování

významu. Praha: UK 1998.

PEREGRIN, Jaroslav: Význam a struktura. Praha: Oikumené 1999.

PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny 1996 …. PMČ

ŠRÁMEK, Rudolf: Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita 1999.

C) Materiálová

Zbyněk Holub - Lexikologie

114

BAUER, J., Dělení slov • Slovotvorba v praxi. Nakladatelství Olomouc, 1997

ERHART, Adolf, VEČERKA, Radoslav: Úvod do etymologie. SPN: Praha, 1981

HLADKÁ, Zdeňka, MARTINCOVÁ, Olga, Tradice a současnost české lexikografie. In:

Маргарита Чернышева (ed.), Teoрия и истoрия слaвянсkoй лekсиkoгрaфии. Нaучныe

мaтeриaлы к XIV съeзду слaвистoв. Мockвa 2008, s. 261-286.

IKOVÁ, M. Slovotvorba. Počátek 21. století. In: Karlík, P., Pleskalová, J., Večerka, R.,

KRČMOVÁ, M. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha : Academia, 2007

NĚMEC, Igor: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha: Academia 1980b

NĚMEC, Igor: Slova a dějiny. Praha: Academia 1980a

ZIMA, J. Expresivita slova v současné češtině. In: Rozpravy Československé akademie

věd. Řada společenských věd. Praha : Nakl. Československé akademie věd, 1961.

Z hlediska základních typů slovníků (a prací slovníkového typu) zejména:

AKADEMICKÝ slovník cizích slov. Praha: Academia 1985.

BOREK, Henryk – ŠRÁMEK, Rudolf: Topografia hydronymii Odry. Wrocław, Ossolineum

1987.

ČERMÁK, F., KŘEN, M., Frekvenční slovník češtiny. Nakladatelství Lidové noviny,

Praha 2004

ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2002......... ESČ

HOLUB, Josef, KOPEČNÝ, František: Etymologický slovník jazyka českého. Praha :

Státní nakladatelství učebnic 1952

HOLUB, Josef, LYER, Stanislav: Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním

zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: SPN, 1978 .... SES

KNAPPOVÁ, Miroslava: Příjmení v současné češtině. Liberec 1992.

KOPEČNÝ, František: Průvodce našimi jmény. Praha: Academia 1991.

LUTTERER, I., ŠRÁMEK, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Havlíčkův Brod: Tobiáš, 1997.

LUTTERER, Ivan – MAJTÁN, Miroslav – ŠRÁMEK, Rudolf: Zeměpisná jména Československa.

Praha 1982.

Zbyněk Holub - Lexikologie

115

MACHEK, Václav: Etymologický slovník jazyka českého. Fotoreprint 3. vydání (1971).

Praha : NLN - Nakladatelství Lidové noviny 1997

MARTINCOVÁ, Olga a kolektiv: Nová slova v češtině: Slovník neologismů. Praha: Academia

1998.

MOLDANOVÁ, D. Naše příjmení. Praha 1993.

OUŘEDNÍK, Patrik: Šmírbuch jazyka českého. Praha: Ivo Železný 1992.

PALA, Karel, VŠIANSKÝ, Jan: Slovník českých synonym. Praha: Lidové noviny 1994.

PLACHETKA, Jiří: Velká encyklopedie citátů a přísloví. 2. vyd. Praha: Academia 1999.

REJZEK, Jiří: Český etymologický slovník. Praha: Leda 2001.

RETROGRÁDNÍ slovník současné češtiny. Praha: Academia 1986.

SLOVNÍK české frazeologie a idiomatiky. (Čermák, F. a kol./ eds.) Praha: Academia

1983, 1988,1994 ......SČFI

SLOVNÍK spisovné češtiny pro školu a veřejnost. Praha: Academia 1994 an. … SSČ

SLOVNÍK spisovného jazyka českého. Praha: Academia 1989 …… SSJČ

VAŠKŮ, Z. – BRYCHTA, J.: Velký pranostikon. Praha: Academia 1997.

ZAORÁLEK, Jaroslav: Lidová rčení. 4. vyd. Praha: Academia 2000.

Lexikologická a slovotvorná cvičení:

HAUSER, Přemysl, MINÁŘOVÁ, Eva: Cvičení z lexikologie, syntaxe a stylistiky. PF

UJEP (dříve, dnes MU). Brno 1989

KROBOTOVÁ, Milena, JODASOVÁ, Helena, Lexikologie a tvoření slov. Cvičení z českého

jazyka. Univerzita Palackého v Olomouci. Fakulta pedagogická. Olomouc 2002

D) Problémová

ČERMÁK, František: Syntagmatika slovníku: Typy lexikálních kombinací. In: Čeština -

univerzália a specifika 3. Brno 2001. S.223 – 232.

HLADKÁ, Zdeňka: Přenesená pojmenování rostlin v českých dialektech. Brno, Masarykova

univ. 2000

OUŘEDNÍK, Patrik: Aniž jest co nového pod sluncem. Praha: Mladá fronta 1994.

POLÍVKOVÁ, Alena: Naše místní jména a jak jich užívat. Praha 1985.

Zbyněk Holub - Lexikologie

116

ZIPF, George Kingsley: Human Behavior and the Principle of Least Effort: An Introduction

to Human Ecology. Cambridge, Mass.: Addison-Wesley Press, Inc., 1949.

E) Elektronické zdroje

http://en.wikipedia.org/wiki/Zipf%27s_law (ZIPF)

http://kcjl.upol.cz/lexikologies2009/index.html

http://lexikologiep.blogspot.com

http://lexikologiep.blogspot.com/2008/09/nmty-pro-cvien-z-lexikologie.html

http://ucnk.ff.cuni.cz

http://www.fit.vutbr.cz/study/courses/TJD/public/0708TJD-Goldefus.pdf (GOLDEFUS,

Filip: Syntaxe a sémantika programovacích jazyků. Teorie programovacích jazyků. Vysoké

učení technické, Brno 2007)

Tálská, Ivana: Čeština po síti. Ostravská univerzita v Ostravě 2010; RVP, metodický portál;

inspirace a zkušeností učitelů; http://eridanus.cz/id32402/jazyk/jazyky/indoevropske(

1_jazyky/slovanske(1_jazyky/c(2es(2tina/ ... https://odkazy.rvp.cz/odkaz/

s/4015/CESTINA-PO-SITI.html (LEX-OU)

http://www.osu.cz/fpd/kcd/dokumenty/cestinapositi/lexikologie.htm#Cvičení

www.ujc.cas.cz

Zbyněk Holub - Lexikologie

117

PŘEHLED DOSTUPNÝCH IKON

Čas potřebný ke studiu

Cíle kapitoly

Klíčová slova

Nezapomeňte na odpočinek

Průvodce studiem

Průvodce textem

Rychlý náhled

Shrnutí

Tutoriály

Definice

K zapamatování

Případová studie

Řešená úloha

Věta

Kontrolní otázka

Korespondenční úkol

Odpovědi

Otázky

Samostatný úkol

Další zdroje

Pro zájemce

Úkol k zamyšlení

Pozn. Tuto část dokumentu nedoporučujeme upravovat, aby byla zachována správná

funkčnost vložených maker. Tento poslední oddíl může být zamknut v MS Word 2010

prostřednictvím menu Revize/Omezit úpravy.

Takto je rovněž omezena možnost měnit například styly v dokumentu. Pro jejich úpravu

nebo přidávání či odebírání je opět nutné omezení úprav zrušit. Zámek není chráněn heslem.

Název: Lexikologie

Autor: doc. PhDr. et PaedDr. Zbyněk Holub, Ph.D.

Vydavatel: Slezská univerzita v Opavě

Filozoficko-přírodovědecká fakulta v Opavě

Určeno: studentům SU FPF Opava

Počet stran: 119

Tato publikace neprošla jazykovou úpravou.

Zopakujte si vybrané pojmy, s nimiž jste se v kursu lexikologie a lexikografie seznámili:

1. homonymie, paronymie, polysémie, synonymie, homofonie, homografie, klasifikace pojmenování podle expresivních příznaků (srov. klasifikace: sémantická – hodnotová, „na škále“ a extenzivní: inherence, adherence, kontext; formální),

2. hypero-/hypo-/kohyponymie, substrát, superstrát, adstrát (apod.); množinu pojmenování můžete sami rozšířit na základě vlastní úvahy; (zejména tam, kde si nejste jisti definicí a musíte informace dohledávat v literatuře!)

Řešení:

Odpovědi najdete (např.) ve studijní opoře.