9 LEXIKOGRAFIE

RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY

Charakter lexikografie.

Pojmenování ve slovníku přirozeného jazyka z hlediska frekvence.

Zásady lexikografických přístupů. Lexikografická jednotka. Vztah teorie a praxe. Slovníkové

heslo, lemma a lemmatizace.

Modely klasifikace slovníků:

- Jednojazyčné, dvojjazyčné (kolibří, malé, střední, velké) a vícejazyčné

- výkladové (univerzální a speciální) a překladové

- informativní a normativní

- výběr speciálních slovníků: pravopisné, etymologické, věcné a synonymické (včetně

tezaurů, encyklopedií a heslářů), frazeologické, sociolektické (např. slangové), terminologické,

technické, autorské, frekvenční, onomastické, historické, slovníky cizích

slov, zkratek aj.

Vývoj českého slovníkářství (od počátků po současnost).

CÍLE KAPITOLY

Přiblížit čtenáři lexikografickou problematiku (v porovnání s předchozím výkladem lexikologickým).

Vysvětlit základní lexikografické postupy, naučit jich užívat. Zaměřit se zejména

na problematiku tvorby heslového slova a lemmatizace. Seznámit s klasifikací slovníků a s vývojem

českého slovníkářství.

KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY

lexikografie, slovník – lexikon, lexikografické jednotky, klasifikace slovníků: výkladové,

překladové, jazykové: běžné a speciální, diferenční, tezaurus a encyklopedie, zvláštní typy slovníků,

vývoj českého slovníkářství

Lexikografie

96

9.1 Charakter lexikografie

Lexikografie (z řeckého lexikon - slovník, graphein - psát ), česky také slovníkářství, je lingvistická

disciplína, která se zabývá teorií a praxí zpracování slovní zásoby jazyka ve slovnících.

První rukopisné slovníky zaznamenávající většinou latinská slova užívaná během církevních

obřadů se objevují od 11. století. Větší rozvoj nastává po roce 1450, kdy byl vynalezen knihtisk.

Jako vědní disciplína se lexikografie formuje od počátku 20. století.

Ve slovníku kteréhokoli přirozeného jazyka je možné rozlišit tři skupiny výrazů:

a) slova s vysokou frekvencí;

b) slova se střední frekvencí;

c) slova s velmi nízkou frekvencí užívání

9.1.1 POJEM LEXIKOGRAFICKÉ JEDNOTKY.

Tzv. lexikografické jednotky můžeme sledovat :

• z hlediska mikrosyntaxe programovacího jazyka v rámci komputační lexikografie a

syntaxe (např. literály, identifikátory, operátory apod.; srov. např. Goldfelus 2007;

také dále v těchto textech)

• z úzce lexikografického hlediska se jedná o značně problémovou otázku, protože při

rozhodování o povaze slovníkové jednotky je sporné, do jaké míry do slovníku zahrnout

(např.) odvozeniny, kompozita či ustálená spojení slov), popř. jak ve vazbě

na tuto jednotku definovat obsah a strukturu heslového odstavce (srov. dále zásady

lemmatizace; k tomu též např. ESČ, s. 243).

V rámci lexikografie je třeba rozlišovat lexikografickou teorii, která zahrnuje základní teoretické

problémy, se kterými se setkává lexikograf během své práce, a vlastní lexikografickou

praxi, tedy praktické otázky získávání jazykového materiálu, jeho zpracování a vlastní sestavování

slovníkového textu. Metody lexikografické práce vychází z toho, jaké cíle slovník sleduje,

jaký typ informací má poskytovat a jakého oboru se má týkat.

9.2 Druhy a typy slovníků (přehled, charakteristika)

Hlavním zájmem lexikografů jsou slovníky jednojazyčné (výkladové).

U výkladových slovníků je definicí zpravidla posloupnost slov, která svým smyslem nejvíce

odpovídá smyslu definovaného hesla. Definicí mohou být i synonyma. Každé slovo je doplněno

příklady, které detailně dokreslují jeho význam. U slov plnovýznamových se uvádí hierarchie

Zbyněk Holub - Lexikologie

97

významů (vedle hlavního významu i významy vedlejší), často nechybí ani frazeologická spojení

obsahující dané klíčové slovo. Určen bývá také rozsah a způsob podání gramatické informace

jednotlivých slov, především se stanovuje charakteristika slovních druhů, typu ohýbání,

syntaktické valence, stylistické a jiné pragmatické hodnoty. Výkladový slovník je nezbytným

východiskem další lexikografické práce v rámci jistého hesla, hlavně pro sestavování slovníků

speciálních a překladových.

SAMOSTATNÝ ÚKOL

9/1 ... Úkol k textu

Konfrontujte zde prezentovanou klasifikaci slovníků (lexikonů) s další odbornou literaturou

(např. Čejka 1992, s. 41-45). V čem vidíte shody, v čem musíte dosavadní výklad doplnit?

Klasifikace slovníků:

Se zdokonalováním slovníkářství a také s rostoucími nároky čtenářů dochází k postupné

diferenciaci slovníků na jednotlivé typy. V české lexikografii k tomuto dochází od počátku 20.

století, kdy se začínají objevovat specializovaná jazyková odvětví (vznikají například diachronní,

etymologické, historické aj. slovníky).

Existuje několik způsobů klasifikace slovníků

VÝKLADOVÉ

- univerzální - celkový popis světa...

- speciální - popis některého oboru ...

JAZYKOVÉ PŘEKLADOVÉ

- dvojjazyčné - např. ...

- dělí se podle zahrnutých hesel (pro běžnou komunikaci jsou nejvhodnější

středně velké slovníky, které obsahují okolo 30 - 40 tisíc hesel a dostatečnou zásobu frazeologismů):

- kolibří: Francouzko-český slovník, česko-francouzský slovník... (???)

- malé: Malý slovník jazykovědných termínů

- střední: Školní rusko-český slovník

Lexikografie

98

- velké: Velký anglicko-český slovník (2 díly)

- vícejazyčné - dříve oblíbené, dnes se z důvodu nedostatků příliš nepoužívají. Slovníky

vícejazyčné se objevovaly už v 16. století; u nás to byl (např.) čtyřjazyčný slovník českolatinsko-

německo-řecký, který vydal Daniel Adam z Veleslavína v r. 1598 pod názvem Silva

quadrilinguis.

JAZYKOVÉ SPECIÁLNÍ

- pravopisné - např. Pravopisný slovník a zásady českého pravopisu

- etymologické - uvádějí původ u každého výrazu ...

- synonymické - nabízejí synonyma např...

- frazeologické - zaměřují se na frazeologismy, přísloví apod.

- slangové - zkoumají slovní zásobu sociolektů (slangů) např. Malý slovník českých

slangů

- terminologické - odborná terminologie jednoho nebo několika oborů např. ...

- technické - zaměřeny na překlad technické literatury např. ...

- autorské - slovní zásoba spisovatele nebo jediného díla např. ...

- frekvenční - řadí výrazy podle četnosti výskytu, ne abecedně např. Frekvence slov,

slovních druhů a tvarů v českém jazyce

Kromě uvedených typů ještě existují slovníky vlastních jmen (např Profous: Místní

jména v Čechách), historické (např. J. Gebauer: Slovník staročeský), cizích slov (Slovník cizích

slov), věcné (Český slovník věcný a synonymický), zkratek (Slovník těsnopisných zkratek) aj.

(Čejka 1992, s. 41-45, PMČ s.104-108)

9.3 Lemmatizace

Samostatnou otázkou je zpracování slovní zásoby ve slovnících (jeho metody a prostředky),

které přímo vychází ze zásad lemmatizace.

Problematika lemmatizace se obvykle chápe ze dvojího hlediska; vždy se však jedná o proces

zpracování hesla (v lexikonu označovaného jako lemma):

1. V širším smyslu se jedná o záznam slovníkového hesla (tj. lemmatu; např. v té podobě, jak

slovníková hesla zachycuje SSJČ); tedy zejména uvedení základní podoby hesla (srov. dále

výklad o užším pojetí lemmatizace); dále je třeba doplnit:

1.1 určení podle slovního druhu:

Zbyněk Holub - Lexikologie

99

1.11 u podstatných jmen (substantiv) především:

- koncovku 2.p. sg.: za základní podobu po pomlčce (např: klubalka, -y; jindy: švánek,-nku)

určení jmenného rodu; jednotně, tj. ve zkratce (podle českého modelu: typ m. – ž. - s.; nebo

mezinárodní označení lat.původu: m. – f. – n.; u pomnožných jmen uvádíme obd. zkratku

pomn. nebo plt.- předtím se obvykle koncovka 2. pádu neuvádí)

1.12 u přídavných jmen (adjektiv) se obvykle slovní druh neurčuje (ač některé slovníky přece

uvádějí zkratku příd. nebo adj.); tato pozice tedy nebývá obsazena (rozdílně od subst.)

1.13 u zájmen (pronomin) a číslovek (numerálií), popř. u neohebných slovních druhů (příslovcí

- adverbií, předložek – prépozic, spojek - konjunkcí, částic – partikulí, citoslovcí –

interjekcí) uvádíme zkratku (např. zájm. nebo pron., čísl. nebo num., přísl. nebo adv.,

předl. nebo prép., spoj. nebo konj., část. nebo part., cit. nebo int. ); dále se pozice opět

neobsazuje

1.14 u slovních spojení (frazémů) uvedeme obvykle zkratku spoj. nebo fraz. (problém jejich

slovníkového řazení je ovšem samostatným lexikografickým úkolem).

1.2 určení dalších heslových pozic:

1.21 toto následné členění odpovídá určování heslového slova v tom smyslu, jak je uvádí

(např.) úvodní komentář k SSJČ: určení významu, exemplifikace (uvedení příkladů užití – u

některých slovníků v jedné z možných transkripcí, jindy stačí uvedení kontextu), odkazy na

reálie, popř. na synonymické či antonymické formy,někdy se tzv. hnízduje (slova odvozená

od stejného základu jsou zařazena pod jedno heslové uskupení), jindy doplňujeme údaje o úzu

pojmenování (např. místo či lokalitu záznamu,někdy mluvčího – obvykle ve zkratce;záleží tu

na funkci daného slovníku). Možností dalšího určení pojmenování je tu ovšem více (srov.

SSJČ).

2. základní podobu hesla (lemmatu) potom určujeme na základě několika postupů:

1.1 jak už bylo uvedeno, každé pojmenování uvádíme vždy v základní podobě. Tedy

jména (subst., adj., pron. a num.) ve tvaru 1. sg. (ale pomnožná subst. pojmenování

přirozeně ve tvaru 1. pl.), verba v infinitivu, neohebné slovní druhy samozřejmě v jediné

slovníkové podobě

1.2 pojmenování uvádíme v doložené hláskové formě. Pokud se uvádí i výslovnost, přepisujeme

ji (obvykle) fonetickou nebo dialektologickou transkripcí (podle charakteru

slovníku). Musíme totiž vycházet ze skutečnosti, že existují slovníky, které se zabývají

nespisovnými strukturními útvary v rámci komplexu českého národního jazyka (tedy

ne jazykem spisovným!) Pokud se nejedná o slovník spisovného jazyka (jde-li např. o

slovník nářeční nebo slovník sociolektu apod.), musíme dále volit ze dvou možností:

Lexikografie

100

2.21 pokud jde o lokálního slovník sledující mluvu v menší lokalitě; např. na katastrálním

území 3 obcí vzájemně vzdálených ne více než 5 km, což pracovně chápeme jako nejmenší

vymezení tzv. regionu,nebo v menší dílně apod.), zapisujeme pojmenování (obvykle)

v transkribované, ne v „hypotetické pravopisné“ podobě (dialektologicky, foneticky

apod.)

2.22 v lokalitě větší než výše uvedený (sub 2.21) soubor katastrálních území se jedná o

slovník regionální. Převádíme tedy pojmenování do „hypotetické pravopisné“ podoby,

ale v závorce za tímto záznamem uvedeme podobu transkribovanou (jednu nebo více

– podle rozsahu regionu)

1.3 nestačí ovšem pouze doplnit transkripci. Transkribovaný zápis musí uvádět formu

(frekvenčně) nejčastěji užívanou v regionálním slovníku nejvíce doloženou. Zaznamenáme-

li např. do slovníku slovo lícný (slovo je dnes doloženo spíše na západě Čech ve

významu „pohledný, pěkný“), máme dále na vybranou:

a) např. pokud se slova nikdy neužívá jako atributu pro rod mužský, lze tu(výjimečně)

porušit lemmatizační zásady a uvést je v ženské formě, např. lícný (lícná); obd. např. u

zájmene me na jihu Čech, kde existuje (v podobě odlišné od té spisovné) pouze tento

tvar zájmene já (ve 4. pádě), v příslušném slovníku je tedy samostatně uvedeno: me

(4.p.)...

b) jindy musíme uvést obvyklé zakončení;např. v regionálním slovníku: lícný (lícnej) ...

obvyklý „hypotetický“ tvar nelze jen transkribovat, ale je třeba uvést i běžnou koncovku

–ej!

c) u slov neohebných potom uvedeme (frekvenčně) nejčastěji užívaný tvar... (např.demů

/demú/, adv., domů...)

KORESPONDENČNÍ ÚKOL

9/2 ...

Porovnejte výše uvedený výklad o lemmatizaci s úvodním komentářem v SSJČ, popř. v Manuálu

1995 (např.podle Z. Sochové a F. Čermáka) a zařaďte 5 vámi vybraných pojmenování

do heslového slova (podle uvedených zásad): tak, jako byste vytvářeli:

a) slovník spisovné češtiny

b) slovník lokální

c) slovník regionální

Zbyněk Holub - Lexikologie

101

Jinak bude ovšem řešeno zpracování (sestavování) slovníků věcných, jinak u slovníků jazykových

a jinak u zvláštních typů slovníků (k tomu dále např.: Filipec, J. in Manuál 1995, s. 14-

49; Čermák, F. in Manuál 1995, s. 90-136, 230-248; Šrámek, R. in Manuál 1995, s. 158-181;

Havlová, E. in Manuál, s. 211-229; Sochová, Z. in Manuál 1995, s. 249-264... apod.). Zásady

lexikografických přístupů se přirozeně měnily v průběhu času (srov. např. Němec, I. in Manuál

1995, s.182-210; dále např. Němec a ).

9.4 Vývoj českého slovníkářství (české lexikografie)

Lexikografie má v Čechách dlouhou tradici a sehrála významnou roli při národně emancipačním,

kulturním i politickém vývoji české společnosti.

Zrod slovníkářství vycházel z nutnosti a touhy porozumět cizojazyčnému textu, hlavně latinskému,

používaném při liturgických obřadech. Na počátku stály glosy, česká slova vkládaná

na okraj cizojazyčného textu, které se objevovaly již ve 13. století (např. ve slovníku Mater

verborum). Později vznikaly celé slovníčky těchto glos, které byly zaměřené na jednu tematickou

oblast. Tak můžeme najít například tzv. rostlináře (například rostlinář Olomoucký z počátku

14. století), kterých se ze 14. - 16. století dochovalo kolem čtyřiceti. V 15. - 16. století

měly své místo také tzv. mamotrekty (například mamotrekty Kapitulní z 15. století), které

vykládaly podle vzoru italského minority Giovanniho Marchesiniho neobvyklá slova Písma.

Byly řazeny lokálně, ty se věnovaly biblickému textu v jeho přirozené posloupnosti, anebo

abecedně, které významně přispěly k formování slovníků v abecedním pořadí. Kromě toho se

objevovaly ještě sbírky latinsko-českých překladových dvojic zvané vokabuláře, nebo příručky

určené pro výuku latiny; sekvenciáře vykládaly česky latinský text sekvencí, hymnáře

vykládaly slova hymnů, poenitenciáře vykládající slova veršů Poenitaes cito peccator, roháče,

hexametricky upravené mnemotechnické pomůcky pro žáky, synonymáře aj. Nelze je ale považovat

za skutečné slovníky, protože jim ještě chybí vlastní sběratelská nebo překladatelská

práce, specifické slovníkové řazení a výstavba hesel (slovníková makrostruktura a mikrostruktura).

Středověk vybudoval dvojí formu slovníkové makrostruktury; alfabetáře (abecední soubory)

a nomenklátory (věcně řazené soubory).

K významným slovníkářům této doby patří Bartoloměj z Chlumce zvaný Claretus de

Solencia neboli Klaret, autor česko-latinských slovníků využívaných převážně studenty Karlovy

univerzity, které bývají nazývány Vokabulář (gramatický), Bohemiář a Glosář. Vznikly

v 60. letech 14. století, dochovaly se ale pouze jejich opisy z pozdější doby. Klaretovo dílo se

stalo základem téměř všech dalších slovníků až do období Národního obrození. Na sklonku 14.

a především v 15. století se začaly prosazovat výše zmíněné alfabetáře. Nezahrnovali pouze

jména, jako tomu bylo u mamotrektů, ale také slovesa a příslovce. K největším dílům patří

latinsko-český abecední slovník Velešínův z roku 1458, který obsahuje přes 3500 slovních

dvojic. Později vznikaly alfabetáře smíšené, tedy takové, které kombinovaly abecední část s

jedním nebo i více věcně uspořádanými nomenklátory.