V meziválečném období se poprvé v dějinách české literatury daří českému dramatu překročit národní hranice a uspět v zahraničí: vrcholy moderní české dramatické tvorby představují Karel Čapek a František Langer. Vedle této „pragmatistické“ dramatiky se formuje dramatika avantgardní, dekonstruující tradiční dramatický tvar a spoléhající spíše na divadlo než na drama. Zatímco pro 20. léta je charakteristická žánrová pestrost a experimenty, pro 30. léta je typický spíše návrat k tradičnějšímu pojetí dramatu.

V opoře studujeme s. 107-115.