Již v první kapitole jsme zmínili, čím se na první pohled liší dramatický text od textu poezie a prózy. V této kapitole si základní rozdíl jazykového materiálu doplníme o strukturu dramatického textu a její vysvětlení.  Zaměříme se na dva důležité pojmy (a několik dalších, které s nimi souvisejí), bez nichž není de facto možné o dramatickém textu vůbec uvažovat či podrobněji promluvit: dramatická situace a dramatický děj. Přesto (či snad právě proto), že je jejich obsah na první pohled jasný, je třeba je rozebrat a zbavit tak pro odborné využití – a především pro použití přesné (nejen z teatrologického hlediska, ale z hlediska divadelního, dramaturgického i kulturně dramaturgického) – vágnosti. Právě tak důležité je uvědomit si vzájemný vztah těchto dvou pojmů, který je neoddělitelný. U dramatického děje pak ještě setrváme, abychom se seznámili s vlastnostmi a možnostmi jeho kompozice či výstavby – a také se blíže podívali na jeho základní stavební jednotku. Tou je dialog, jehož proměny a možnosti hrají zásadní roli ve vývoji a při tvorbě činohry. Povšimneme si také monologu, jehož postavení je odlišné – a také v různých definicích víceznačné. Často je v nich monolog prezentován jako opak dialogu, což odpovídá literárnímu hledisku. My si však v této kapitole ukážeme, že právě v divadle a dramatu vnímat jejich vztah tímto způsobem spíše nelze. Kapitolu uzavřeme stručným shrnutím specifických vlastností dramatického textu jako jevu. Bez ohledu na to, jak pestré množství divadelních her během vývoje divadla a dramatu vzniklo, můžeme obecně v každé z nich rozpoznat trojici charakteristických rysů.

V opoře studujeme s. 80-90.