Molière obohatil dějiny dramatu o žánr „vysoké“ komedie charakterů – dodnes hraný Lakomec nebo Tartuffe jsou dokladem. Celý hlavní konflikt a děj je stavěn na centrální osobě – původní typ (vycházející často z commedie dell´arte) je psychologicky prohlouben, je mu přizpůsobena zápletka a celá formální výstavba hry. Stručně si představíme inscenační tradici Tartuffa a související problém cenzury (boj o Tartuffa, dopisy autora králi). Všimneme si postavy rezonéra, postavy tlumočící autorův názor. Neopominutelná je také problematika veršovaného překladu (alexandrin), seznámíme se s netypickým „volným“ překladem Tartuffa z ruky Antonína Přidala a vybranou pasáž srovnáme s převodem Vladimíra Mikeše.