3 PROBLEMATIKA VÝZNAMU A SMYSLU LEXIKÁLNÍ JEDNOTKY RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY 1. Povaha sémantického vývoje. Význam lexikálních jednotek. Nocionální a pragmatická složka významu, výklad významu, typy významu (základní a asociativní složky). 2. Vztah mezi významem a referencí lexikální jednotky. Denotace, smysl a význam, extenze a intenze. Diferenční trojúhelník. CÍLE KAPITOLY Seznámit čtenáře s charakteristickými stránkami významu (s definicemi, s jeho složkami a typy). Vysvětlit vztahy v rámci tzv. diferenčního trojúhelníku, odlišit význam a referenci, denotaci, význam a smysl (z hlediska obsahu i rozsahu pojmů). Upozornit na (další) vztahy mezi lexikálními jednotkami (formální i obsahové). KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Sémantika a význam, nocionální a pragmatická složka, základní a asociativní význam, reference, denotace, smysl, extenze, intenze, diferenční trojúhelník; polysémie, homonymie, synonymie, hyperonymie, hyponymie, antonymie, opozitnost 3.1 Význam lexikální a gramatický V tradiční jazykovědě (např. v českých mluvnicích B. Havránka a A. Jedličky) se význam ohebného slova ve flektivních jazycích rozděloval na složku nazývanou význam lexikální a jemu do opozice stavěnou složku gramatickou. Za tzv. gramatický význam se považovaly obsahy vyjadřované morfologickými gramatickými prostředky, hlavně koncovkami (tzv. gramatické kategorie). Naproti tomu lexikálním významem se rozuměly obsahy spjaté s morfémy lexikálními (s kořeny a s některými slovotvornými sufixy). Gramatický význam se dá chápat Zbyněk Holub - Lexikologie 23 (v širším smyslu) jako význam strukturní, který má proti individuálnímu lexikálnímu významu charakter gramaticky kategoriální a je vyjadřován i formálními strukturami 'vyššími, než je slovo (slovosledem, větnou strukturou atd.); dále: Čejka 1992, s.12n; odlišně: Koťátko 1998, Peregrin1998 a 1999 (vhodné k porovnání). 3.2 Slovní význam Význam slova jako lexikální jednotky lze definovat jako jazykově ztvárněný odraz skutečnosti ve vědomí uživatelů daného jazyka. V jeho jádru je obvykle obsažen pojmový obsah, který může být spojen s průvodními významy expresívními a stylistickými. Slovní význam souvisí se znakovou teorií jazyka, váže se na výrazovou (formální) stránku slova a je společensky závazný a objektivní. Znaková podstata spočívá v tom, že slovo neodráží skutečnost přímo a jeho zvuková ani grafická podoba nejsou zvukovým (grafickým) obrazem daného předmětu nebo skutečnosti. Výjimkou jsou zvukomalebná slova, ale ani ona nejsou věrnou kopií, jen napodobením, vyjadřují zvuk prostřednictvím hlásek, tj. jednotek zvukového systému jazyka. V ostatních případech je vztah předmět – pojem nahodilý, jejich spojení je jen věcí konvence. Slova nesoucí význam lexikální označujeme také jako plnovýznamová (autosémantická), ostatní slova jsou neplnovýznamová (synsémantická). Patří sem například slova s významem ukazovacím (deiktická), tj. zájmena a zájmenná příslovce (já, ty, ten, tam, tady, tudy), slovesa způsobová, modální (muset, chtít, smět, moci, mít povinnost), sponová (být, stát se, mít) a fázová (začít, začínat, končit, skončit, přestat, přestávat) a také částice (ať, nechť, kéž...; k tomu srov. dále část 7, popř. LEX-OU). 3.3 Základní a asociativní významy Z hlediska lingvistické analýzy je základním významem lexikálních jednotek jejich smysl; tímto termínem zde chápeme nejabstraktnější sémantické minimum lexikální jednotky, jímž je maximálně jednoznačně začleněna do významového plánu jazyka (význam lexikální jednotky je v podstatě určován jejím místem ve struktuře jazykových významů, přičemž se tato struktura chápe jako síť mezi základními významy všech lexikálních jednotek daného jazyka. Základní význam je na jedné straně zapojen do systému protikladů, jež zařazují lexikální jednotku do lexikálních paradigmatických vztahů, popř. paradigmatických řetězů (např. synonymních řad, antonymních dvojic, /ko/hyponymních řetězů aj.). Protože však lexikální jednotky vytvářejí na druhé straně hierarchicky uspořádané řetězy na úrovni výpovědi, vstupují jejich základní významy a relace mezi nimi i do vztahů syntagmatických. Důsledkem strukturní povahy základního významu lexikální jednotky je jeho poměrná stabilita a relativní autonomnost (nezávislost na mimojazykovém světě); je to do značné míry uzavřená, konečná množina hodnot a relací. Je kostrou sémantické roviny jazyka a zároveň konceptuálním rámcem lidského myšlení. Naproti tomu referenční (srov. dále) složka významu lexikální jednotky je to, co se touto jednotkou komunikuje díky jejímu vztažení k objektům, vlastnostem a relacím vnějšího světa. Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 24 Při užívání lexikálních jednotek v referenčních aktech (tj. s jistou referencí, srov., popř. denotací) uživatel jazyka vtahuje do komplexní významové sféry lexikální jednotky pod vlivem reálného světa, o němž mluví, i mnoho sémantických prvků nepodstatných, individuálně asociovaných, často i vázaných na osobní zkušenost uživatele, popř. na jistou kulturu a historickou epochu. Tato asociativní složka významu (někdy označovaná jako konotační nebo pragmatická v užším smyslu) má podobu jakési konotační aury netvoří uzavřený systém, je závislá na kultuře jazykového společenství, během času se mění. Tak např. lexikální jednotka žena má v češtině základní význam „dospělý lidský jedinec nikoli mužského pohlaví“ (+ životnost/ + osobovost/ + dospělost); referenční (konotační) složka zahrnuje speciální fyzické ženské vlastnosti, mateřský pud, družnost, povídavost, citlivost, nestálost a jiné skutečné či domnělé vlastnosti; v minulých dobách sem patřilo i výhradní nošení sukní a dovednost vaření. V oblasti islámské kultury ekvivalenty této lexikální jednotky zahrnují do své konotační sféry také zahalenou tvář aj. Afektivní (emotivní) významovou složku lexikální jednotky tvoří to, co se komunikuje o pocitech a hodnotových postojích mluvčího při realizaci promluvy (blb negativně afektivní, líbezná – pozitivně afektivní; štědrý – kladně hodnotící, marnotratný - záporně hodnotící). Souvýskytový (syntagmatický, kolokativní) významový faktor je dán tím, co se lexikální jednotkou komunikuje skrze asociace s lexikálními jednotkami, které mají velkou pravděpodobnost souvýskytu s danou lexikální jednotkou v textech (tratoliště - krve; žluklé – máslo, štěkat - pes; kopnout - noha). Reflektovaně sdružený významový komponent se objevuje u polysémní lexikální jednotky. Je určen tím, co se jí komunikuje skrze asociaci s jiným významovým užitím téže lexikální jednotky nebo jejího formálního segmentu, popř. s homonymní jednotkou (Čejka 1992, s. 19:- 20; spiritis agens - asociace významu substantiva „líh“ nebo „agent“; rafinovaný cukr· asociace s "komplikovaný, záludný"; opravila duši - asociace s významem „psyché!). 3.4 Reference a denotace, denotát, konotace Referencí se zpravidla rozumí relace mezi jistou jazykovou formou (např. slovem nebo slovním spojením) a jistým mimojazykovým předmětným individuem, popř. množinou individuí v nějakém možném světě. Jedná se o akt mluvčího, který tím, že použije jisté jazykové formy (referenčního výrazu), odkazuje (referuje) k individuu nebo množině individuí (referentu). Uděluje tak dané jazykové formě referenční (extenzionální) význam. Je-li reference úspěšná, pak referenční výraz adresátovi výpovědi správně identifikuje dané individuum nebo množinu individuí (RUDLOF HADRABA dostal pětku z matematiky. - ČERVENÁ SEDMA zanikla roku 1922.). Referenční výrazy jsou proto typickou základní složkou východiska výpovědi, neboť tématem se identifikuje to, o čem se něco říká. Specifickými jazykovými formami specializovanými pro funkci referenčních výrazů jsou vlastní jména; odkazují díky jednoznačné jazykové konvenci (Homér, Rudolf Hadraba, Eiffelovka, Říp) osobní zájmena; odkazují vzhledem k promluvové situaci (já - mluvčí, ty - adresát); Zbyněk Holub - Lexikologie 25 určité jmenné fráze (deskripce); jsou to komplexní popisné jazykové formy, které. ve své struktuře obsahují tzv. indexové výrazy (slova s funkcí signalizovat referenční vztah; tedy např. ukazovací a vztažná zájmena ten, tento, týž, který aj.). Pokud jsou správně konstruovány, poskytují adresátovi v daném kontextu a situaci dostatečně detailní popis, s jehož pomocí je adresát schopen odlišit referent (individuum nebo množinu) od ostatních jevů v okruhu promluvy (ten pán v černém klobouku; to dítě, co pláče). Zobecněním referenčního vztahu dospíváme k pojmu denotace. Denotací lexikální jednotky se rozumí vztah, který platí mezi touto jednotkou na jedné straně a entitami (např. lidmi, věcmi, místy), vlastnostmi entit, procesy, činnostmi a relacemi mezi entitami, které jsou mimo jazykový systém, na straně druhé. Denotát je pak množina entit, vlastností entit, procesů atd., o nichž se lexikální jednotky užívá správně. Reference je vázána na jistou konkrétní výpověď a neplatí o lexikální jednotce obecně, nýbrž jen o lexikální jednotce v jedinečném kontextu. Denotace (stejně jako smysl, o němž bude: řeč níže) je: relace, která platí u lexikálních jednotek v jazykovém systému, a to nezávisle na jednotlivých případech jejich použití ve výpovědích. Logickým ekvivalentem denotace lexikální jednotky je extenze (rozsah) pojmu. (Někdy se používá /ne zcela přesně/ termínů denotace a reference jako synonym). Případný spoluvýznam, obvykle expresívní nebo stylistický příznak, se nazývá konotace (např. ve srovnání dvojice slov dům – domeček je u obou denotace stejná, u druhého slova k ní však přistupuje expresívní příznak zdrobněliny). Samostatně bychom měli vyložit problematiku tzv. diferenčního trojúhelníku. Model takového vztahu vytvořili Ogden a Richards v první polovině minulého století. Kromě jiného navázali i na výklad Ferdinanda de Saussure o „pojmenovávaném“ (signifié) a „pojmenovávajícím“ (signifikantu); o relaci znak – interpretant – objekt ovšem hovořil již Ch. S. Peirce. Model tzv. diferenčního trojúhelníku zobrazuje relace mezi obsahem a formou, mezi „představou obsahu“ a „pojmenovávací formou“; v pozici „třetího vrcholu trojúhelníka“ je potom doplněn denotát. ÚKOL K ZAMYŠLENÍ Najděte si obdobný výklad u F. de Saussure (Kurs obecné lingvistiky vydali Saussurovi žáci; u nás knihu přeložil F. Čermák) a porovnejte s jakoukoliv současnou učebnicí jazykovědy. V čem se dnešní pojetí tzv. diferenčního trojúhelníku rozšířilo? 

3.5 Smysl, intenze, extenze Smyslem jazykové formy (slova, slovního spojení atd.) je v nejobecnějším pojetí to, co se skrze tuto formu o něčem bezprostředně, přímo říká. V přirozeném jazyce se dá smysl jazykové formy postihnout teprve na základě její analýzy při užití v daném kontextu, nikoli analýzou Problematika významu a smyslu lexikální jednotky 26 formy izolované (něco jiného říká, tj. jiný smysl má např. totéž sloveso v kontextu Ty dva stromy rychle rostly a jiný v kontextu Ti dva lidé spolu rostli). Smysl pojmenovací lexikální jednotky by se dal charakterizovat jako soubor podmínek, které musejí platit, aby jisté individuum nebo množina byly referentem příslušné lexikální jednotky. Smysl pojmenovací lexikální jednotky je tedy způsob zadání referentu nebo denotátu vytčením nějakých charakteristických vlastností individua nebo množiny. Jazykovým popisem smyslu lexikální jednotky může být například její (slovníková) definice nebo komponentová analýza na sémantické příznaky (srov. výše). Vychází se většinou z předpokladu, že smysl mají všechna autosémantická slova a slovní spojení. Tento předpoklad platí v každém případě pro deskriptivní oznamovací věty s funkcí sdělnou. Každá výpověď takové věty obsahuje jeden nebo více výrazů s referenční funkcí, jimiž se realizují subjektové a objektové argumenty propozičních predikátů. - Tyto výrazy jsou zaměnitelné salva veritate (tj. při zachování pravdivostní hodnoty), mají-li stejnou referenci (např. Marie je nemocná. - Slečna Novotná je nemocná; za předpokladu, že Marie a slečna Novotná zde označují tutéž osobu, je deskriptivní význam obou výpovědí totožný a jsou buď obě pravdivé, nebo obě nepravdivé). Výrazy realizující propoziční predikáty nemají referenční funkci, mají pouze smysl. Tyto výrazy jsou zaměnitelné salva veritate jedině výrazy s totožným smyslem, tj. synonymy (srov. Marie je nemocná. = Marie je churavá. - Toto je piáno. Toto je klavír. - deskriptivní význam je opět stejný; srov. dále. Podrobněji: Čejka 1992, s. 13 n.). DEFINICE Logickým ekvivalentem smyslu a reference lexikálních jednotek je intenze a extenze pojmu. Intenze pojmu se definuje uvedením vlastností, popř. příznaků, které jej charakterizují (intenze pojmu tedy odpovídá jeho obsahu). Extenze se definuje výčtem prvků, které pod tento pojem spadají (a odpovídá pak jeho rozsahu). Dva logické predikáty jsou intenzionálně totožné, pokud znamenají obsahově totéž, tj. odpovídají-li jim při komponentové analýze tytéž množiny sémantických příznaků; srov. např. logické predikáty klavír a piáno. Dva logické predikáty jsou extenzionálně totožné, vztahují-li se na tutéž množinu spočetných prvků; srov. např. logické predikáty Večernice a Jitřenka: oba výrazy označují Venuši, přičemž je ovšem jejich intenzionální význam rozdílný. Dichotomie intenzionální vs. extenzionální významové analýzy vychází z rozlišování mezi „Sinn“ a "Bedeutung" u německého matematika, logika a filozofa Gottloba Fregeho (1848 – 1925; k tomu dále: Čejka 1992, s. 15 a 16).