Týden 9
7 KE SPECIFICKÉMU CHARAKTERU POJMENOVÁNÍ
RYCHLÝ NÁHLED KAPITOLY
Základní sémiotické funkce slova. Autosémantika a jejich klasifikace: pojmenovací (nominativní),
odkazující (deiktická - zájmenné výrazy: zájmena, zájmenná adjektiva a zájmenná příslovce),
uspořádávající (seřazující: číslovky řadové). Synsémantika a jejich klasifikace. Apelativa
a jejich specifika. Propria (onyma) a jejich klasifikace (antroponyma, toponyma – oikonyma,
anoikonyma, hydronyma a chrematonyma...
CÍLE KAPITOLY
Seznámit čtenáře s pojetím sémiotických funkcí slova a s jeho sémantickým naplněním. Přivést
k hlubšímu pochopení sémantického charakteru pojmenování, k odlišení jedinečných entit
a k dovednosti správně (vhodně) je klasifikovat, popř. odlišovat i funkce specifické (u apelativ
a proprií).
KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY
sémiotika, autosémantika, synsémantika, klasifikace pojmenování; nominace, deixe, delimitace;
apelativa, propria (onyma), klasifikace proprií
7.1 Autosémantika a synsémantika
Z hlediska svých nejzákladnějších sémiotických funkcí se slova dělí na dvě základní skupiny:
• slova autosémantická (plnovýznamová, autosémantika). Jsou do větší nebo menší
míry autonomní, informují o mimojazykové skutečnosti poměrně přímo: substantiva,
adjektiva, adverbia, slovesa; na okraji stojí zájmena a číslovky (např. subst. zahrada,
pojmenovává jistou třídu objektů, adj. hladký označuje jistou staticky pojatou vlastnost
objektu, adv. hladce zase vlastnost vlastností nebo činností, sloveso jet označuje
vlastnost dynamicky pojatou, tj. činnost, zájmeno tento poukazuje v konkrétní promluvové
situaci na přesně specifikovaný objekt, číslovka sto podává informaci o
kvantitě objektů nebo událostí).
Ke specifickému charakteru pojmenování
79
• slova synsémantická (neplnovýznamová, synsémantika) jsou významově nesamostatná:
předložky, spojky, částice. Ve vztahu k autosémantikům plní funkce pomocné,
služebné; teprve ve spojení s autosémantiky tvoří synsémantická slova znakové
jednotky významově autonomní (např. kontextu zbavené slovo nechť je významově
neúplné. Teprve konstrukce s tímto slovem - nechť učiní - přináší o
skutečnosti jistou specifickou informaci.
Autosémantická slova se podle způsobu, jakým informují o skutečnosti, dělí na slova:
• pojmenovací (nominativní), která informují o jevech nebo třídách jevů mimojazykového
světa víceméně fixně a nezávisle na výpovědní situaci. Takto pojmenovávají
hlavně substantiva, adjektiva s adverbii a slovesa. I ona jsou co do významové interpretace
do větší nebo menší míry závislá na kontextu, avšak jejich významový potenciál
je relativně fixován jejich systémovými vlastnostmi a vztahy.
• odkazující (deiktická) jsou v jistém smyslu, bez určitého obsahu. Informace, kterou
podávají o skutečnosti, je relativizována vůči mluvícímu subjektu a je zcela závislá
na výpovědní situaci. Deiktická slova jsou taková, která v dané výpovědní situaci
odkazují na objekty z hlediska původce promluvy (mluvčího), okamžiku promluvy
a místa promluvy. Východiskem relativizace je u nich vždy komplex "já-teď-zde",
který je v každé výpovědní situaci odlišný). Deiktickými slovy jsou zájmenné výrazy
v širokém slova smyslu (zájmena, zájmenná adjektiva a zájmenná příslovce).
• uspořádávající (seřazující), která informují o jevech tím, že ukazují na jejich místo v
řadě ostatních jevů; patří sem číslovky řadové.
SAMOSTATNÝ ÚKOL
7/1 ... Úkol k textu
Doplňte výklad M. Čejky (Čejka 1992, s.12-13) o komentář, který k problematice slov autosémantických
a synsémantických najdete (např.) u J. Filipce a F. Čermáka (1985).
7.2 Apelativa a propria
Apelativa a jejich specifika v lexikonu. Povaha významové struktury apelativ a jejich vztah
k propriím. Vztahy mezi propriální a apelativní vrstvou jazyka (vztah vlastních jmen k apelativům)
Zbyněk Holub - Lexikologie
80
DEFINICE
Apelativa jsou sémantickým protějškem proprií. Jsou to substantiva, která mohou odkazovat
k libovolným případům (exemplářům, individuím) denotátů (viz výše) patřícím do jisté třídy
objektů a jsou jménem této třídy (např. strom, pes, žena, člověk). V konkrétních výpovědích
typu Zavřeli dveře, Koupili si skříň, Narodilo se jim dítě se apelativ v omezeném kontextu a
konsituaci přesto užívá i k pojmenování jednotlivých individuí dané třídy jako určitých jmenných
frází (srov. výše). V obecně míněných výpovědích typu Kůň je lichokopytnatec, Kniha je
nástroj vzdělání, Dítě je obyčejně bezstarostné je apelativ užito genericky (druhově) jako pojmenování
celé třídy. V logických teoriích se užívá termínu „vlastní jméno“ v užším slova
smyslu, a to pro taková jednoduchá nebo komplexní jména individuí, která neobsahují žádný
predikátový výraz. Také určité deskripce (viz výše) jsou jmény individuí, avšak obsahují alespoň
jeden predikátový výraz. Apelativa se z logického hlediska ve většině případů za predikátové
výrazy považují. Vlastními jmény v širším slova smyslu se pak zabývá z lingvistického,
historického i kulturně společenského hlediska onomastika (Čejka 1992, s. 17n.).
7.3 Propria (onyma)
7.3.1 VLASTNÍ JMÉNA OBECNĚ
Vlastní jména (nomina propria) jsou výsadními označeními individuálních objektů a slouží
k tomu, aby bylo možno speciálním jazykovým pojmenováním tatu individua vyčlenit v rámci
třídy objektů s danými společnými vlastnostmi jako objekty jedinečné. Propria se takto podstatně
liší od apelativ (jmen obecných), která jsou definována svým smyslem a díky tomu označují
celé třídy objektů a teprve sekundárně v omezeném kontextu i jednotlivá individua těchto
tříd. I propria mají jistý smysl, ale na rozdíl od apelativ nikoliv takový, který by se dal jednoduše
definovat. Tento propriální smysl je často vázán na specifické individuální zkušenosti s pojmenovaným
objektem, zčásti má charakter velmi všeobecný a přiřazuje proprium k jistému hyperonymu
(Mont Everest = hora, Sokrates = filosof). Pojmenování individua propriem je konvcnční
arbitrérní jazykový akl; skutečnost, že jisté individuum má jisté vlastní jméno, plyne z
jazykové konvence.
K propriím se konvenčně, ač zcela neoprávněně přiřazují i ustálená jména lidských kolektivů
a skupin, např. jména národů a státních příslušníků (Češi, Slovinci) i názvy sériově vyráběných
předmětů, jistých druhů zboží apod. (zubní pasta Thymolin); rozhodujícím činitelem je při takovém
přiřazování často jen pravopisná konvence (psaní počátečních velkých písmen), která
však může být v různých kulturách různá. V ruštině se například píší jména národů s počátečním
malým písmenem; naproti tomu obecná označení institucionálně vymezených a individuálně
obsazovaných míst a postavení ve společnosti (tzv. offices) se v angloamerické pravopisné konvenci
píší s velkými počátečními písmeny (the Queen, the President).
Ke specifickému charakteru pojmenování
81
Tvoření v1astních jmen v širším slova smyslu je mnohem volnější, než je tomu u jmen obecných
(někdy je skoro libovolné; srov. názvy výrobků). Propria jsou jména, která je možno na
základě rozhodnutí uživatelů jazyka snadno měnit (známé je např. přejmenování měst, ulic, lidí,
druhů zboží; dále: Čejka 1992, s. 17- 18).
PRO ZÁJEMCE
K samostatnému studiu:
Pokud hovoříme o propriích (onymech), dostáváme se od lexikologie k onomastice (což je
jistě náplní zcela samostatného výkladu). Důležité (pro další studium) je především pochopení
procesu tvorby proprií od apelativ nebo naopak apelativizace proprií (např. Hladká 2000). Významným
procesem je tu samotné tvoření vlastních jmen (Kopečný 1991); je potřeba pochopit
příčiny jejich motivace. Značnou roli v systému proprií hrají antroponyma; sledujeme proto
původ českých osobních jmen, postupy při tvoření jednotlivých českých příjmení (Knappová
1992, Moldanová 1993) a frekvenci jejich výskytu. Samostatnou skupinu tvoří toponyma. Sledujeme
původ a tvoření českých jmen osídlených míst (oikonym: Lutterer, Šrámek 1997; Lutterer,
Majtán, Šrámek 1982; Polívková 1985), původ a tvoření českých jmen neosídlených míst
(anoikonym), popř. specifičnost tvoření hydronym (v našem případě se zaměřením na slezskou
oblast: Borek, Šrámek 1987.), tvoření a motivaci chrematonym (souborně také: Šrámek 1999).
7.3.2 FUNKČNÍ POJETÍ VLASTNÍHO JMÉNA
Vlastní jméno (VJ) je výsledkem interakce jevů ze tří rovin:
1. rovina objektů, jevů a vztahů – jde o nejazyková fakta, objekty, které je třeba pojmenovat
–hovoříme o onymických objektech (ať už jsou reálné – Opava – nebo nereálné – Rusalka).
Dělí se na 2 skupiny:
A: objekty jednodenotátové – jednomu jedinému objektu odpovídá jedno proprium: jediná
konkrétní řeka Vltava, ten a ten Jan Novák. Je samozřejmě možné, že se VJ vyskytuje vícekrát
– to ovšem znamená, že v případě každého VJ se realizuje zvláštní, odlišný pojmenovací akt.
B: objekty vícedenotátové, a sice
α) heterogenní – každý prvek je charakterizován jednak vztahem spojujícím, jednak vztahem
diferencujícím – hl. obyvatelská jména – všem Opavanům je společné, že jsou z Opavy, ale
každý je jiný, jedinečný. Někteří autoři považují tuto skupinu za apelativa;
β) homogenní – většinou vznikají sériovou výrobou, na rozdíl od sk. α jsou navzájem nediferencované,
zaměnitelné. VJ tedy pojmenovává celou sérii – lék Acylpyrin, cigarety Sparta. I
tato skup. bývá některými autory řazena k apelativům;
Zbyněk Holub - Lexikologie
82
2. rovina faktů jazykové povahy – jde o jevy, jež umožňují vznik VJ v jeho jazykově materializované
podobě;
3. rovina faktů komunikační povahy – jde o jevy, které umožňují a podmiňují fungování VJ
v jazykové komunikaci.
Z funkčního hlediska je základní funkcí VJ funkce „být propriem“; každé vlastní jméno obsahuje
tuto funkci a zároveň tu (nebo ty) z funkcí specifikujících, které zaručí jeho konkrétní
onymický obsah, podle potřeby může dále obsahovat i příznaky jiné (emotivní, stylistické atp.).
Tyto specifikující funkce se váží na kategorii onymických objektů (funkce toponymičnost, antroponymičnost,
chrématonymičnost) nebo na komunikativní situaci (funkce emotivnost atd.)
Důležitým pojmem v oblasti propriálně pojmenovacího aktu (tj. vzniku nového VJ) je motiv.
Vyjadřuje se jím vztah pojmenovatele k onymickému objektu, pojmenovatel vybírá nějaký příznak,
vlastnost onymického objektu, a na základě této vlastnosti je pak utvořeno podle určitých
pravidel VJ. Jazyková univerzálie je existence 4 kategorií motivů:
I. „kde“
II. „kdo, co“
III. „jaký, za jakých okolností“
IV. „čí“
Pomocí těchto vztahových modelů a jejich kombinací jsou pojmenovávány všechny objekty
(živé i neživé). Např. příjmení Zábranský patří do kategorie I (kde – za branou), jiné příjmení
Petrů náleží do kategorie IV., osada Říčany do I. (u řeky), pomístní jméno Nad tratí tamtéž,
obec Laz nebo Kravaře a příjmení Pekař do II., oikonymum Lipá nebo příjmení Veselý do III.
U pomístních jmen jsou časté kombinace – Dolní rybník (I + II – jde o pole!), U černého mlýna
(I + /III+II/).
ÚKOL K ZAMYŠLENÍ
7/2 ...
Porovnejte výklad o postupech při tvoření jednotlivých českých příjmení u Knappové (1992)
a Moldanové (1993) a určete, v čem se oba výklady liší.
Ke specifickému charakteru pojmenování
83
7.3.3 SYSTEMATIKA ONYMIE
I. Geonyma (VJ pro objekty, které leží v krajině a jsou kartograficky fixovatelné)
1. toponyma
A) oikonyma (pro osídlené objekty, vč. zpustlých – domy, skupiny domů,
sídliště, vsi, města /urbanonyma/, hrady, mlýny, továrny…)
B) anoikonyma (pro neosídlené objekty)
a) hydronyma – bažiny, prameny, rybníky, moře, řeky, vodopády,
mořské proudy;
b) oronyma – vyvýšeniny, kopce, hory, skály, úbočí, průsmyky, strže,
roviny (tj. vertikální členění povrchu);
c) agronyma – pro ekonomicky užívané plochy – pole, louky, lesy,
pastviny, vinice;
d) hodonyma – pro komunikační spoje – stezky, cesty, a zařízení
s cestováním spojená – letiště, mosty, přístavy, železnice;
e) choronyma – pro části zemského povrchu, které nejsou pojmenované
anoikonymicky, a sice ea) které vznikly přirozeně – pouště, regiony,
světadíly, ab) které vznikly lidskou činností – země, státy,
sdružení států, kraje, regiony, okresy, nár. parky;
2. kosmonyma - VJ hvězd, planet, galaxií, objektů na nich, umělých kosmických těles;
II. Bionyma – (pro živé či jakoby živé objekty, fixované v sociálních vztazích)
1. antroponyma
a) rodné/křestní jméno na oficiální úrovni;
b) dtto na neoficiální úrovni – hypokoristika, deminutiva;
c) příjmí, příjmení;
d) ostatní členy striktury úplného pojmenování – např. otčenstvo;
e) přezdívky, posměšná jména;
f) pseudonyma, kryptonyma;
g) skupinová antroponyma, a sice ga) obyvatelská jm. (Pražan, Švýcar),
gb) etnonyma (Finové), gc) rodinná a rodová jména (Novákovi,
Přemyslovci);
2. pseudoantroponyma (VJ pro bytosti pohádkové, mytologické, hračky);
3. theonyma – jména božstev – Jupiter, Alláh;
4. zoonyma – pravá – pro existující zvíře (Rex);
nepravá – Šemík, Kerberos;
5. fytonyma – jména rostlin – Přemyslova lípa, Žižkův dub;
III. Chrématonyma – (VJ pro objekty, které jsou výsledkem lidské činnosti a jsou zakotveny
v ekonomických, politických a kulturních vztazích)
1. jména výrobků
a) jednotlivých – zvon Václav;
b) produkovaných po sériích – Nivea, Marlboro;
Zbyněk Holub - Lexikologie
84
2. jména společenských institucí, organizací, zařízení, firem – Slezská univerzita, Sparta
Praha, Setuza, Potraviny;
3. jména společenských jevů – Den matek, Květnové povstání, Tour de France;
4. ostatní chrématonyma - vyznamenání, historické dokumenty atd.
SHRNUTÍ KAPITOLY
Text objasňuje pojetí sémiotických funkcí slova a jeho sémantického naplnění. Přivést
k hlubšímu pochopení sémantického charakteru pojmenování, k odlišení jedinečných entit a k
dovednosti správně (vhodně) je klasifikovat (autosémantika a jejich funkci nominativní, deiktickou
nebo uspořádávající; synsémantika a jejich odlišení). Apelativa a jejich specifika. Propria
(onyma) a jejich klasifikace (antroponyma, toponyma – oikonyma, anoikonyma, hydronyma
a chrematonyma..Všímá si také funkcí specifických u apelativ a u proprií (u různých
onym: antroponym, toponym – oikonym, anoikonym, hydronym a chrematonym).
DALŠÍ ZDROJE
Akademický slovník cizích slov. Praha: Academia 1985.
ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.
ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství
Lidové noviny, Praha 2002......... ESČ
FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.
HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.
KNAPPOVÁ, Miroslava: Příjmení v současné češtině. Liberec 1992.
KOPEČNÝ, František: Průvodce našimi jmény. Praha: Academia 1991.
LUTTERER, I., ŠRÁMEK, R. Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův
Brod: Tobiáš, 1997.
LUTTERER, Ivan – MAJTÁN, Miroslav – ŠRÁMEK, Rudolf: Zeměpisná jména Československa.
Praha 1982.
MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.
MOLDANOVÁ, D. Naše příjmení. Praha 1993.
Ke specifickému charakteru pojmenování