1. Průvodní list a organizace kurzu

Možnosti definování pojmu pojmu „literatura“. Dějiny pojmu „literatura“ – neexistuje žádný přirozený či samozřejmý pojem literatury. Předpoklady vzniku moderní literatury: knihtisk, formování veřejného prostoru a moderních demokracií, moderní národní stát, moderní univerzita, nové formy subjektivity aj.

Po prostudování této kapitoly budete znát:

• původ slova „literatura“ a možnosti definování literatury jakožto pojmu;
  
• že neexistuje žádná ahistorická (neproměnlivá) esence přítomná v pojmu literatury;
  
• pojetí literatury i očekávání s ní spojená se během dějin proměňují;
  
• naše pojetí literatury je dání její moderní definicí;
  
• moderní pojetí literatury je nepochopitelné bez kontextů a souvislostí, v nichž se utvářela moderní doba (knihtisk, demokratizace vzdělání, demokracie, svoboda projevu, národní stát, moderní univerzita, moderní subjektivita atd.).

V opoře studujeme s. 7–14.

Funkce literatury. Specifičnost literatury – literárnost – různé přístupy. Estetická funkce – literární estetično. Teorie, literární teorie – jak ji lze definovat a co může znamenat.

Po prostudování této kapitoly budete znát:

• jaké může mít literární sdělení funkce;
  
• v čem je literární sdělení jedinečné;
  
• jedinečnost literárního sdělení se označuje slovem literárnost;
  
• jakými způsoby lze definovat literárnost (specifičnost a jedinečnost literárního jazyka/výrazu);
  
• co je to estetická funkce a jak se projevuje v literatuře;
  
• jaké jsou úkoly teorie literatury / literární teorie.
  

V opoře studujeme s. 15–28.

Literární komunikace jako součást širší společenské kulturní komunikace. Základní komunikační schéma: autor – dílo – příjemce. Autor – psychologický, sociologický přístup. Autor a (jeho?) dílo. Proces čtení. Co ovlivňuje recepci literárního díla. – Praradoxy literární komunikace: nekomunikativní komunikace. 

Po prostudování kapitoly budete znát:

• že oblast literární komunikace je součástí teorie informace a společenské komunikace;
  
• jak vypadá základní komunikační schéma literární komunikace;
  
• jak literární komunikace přistupuje k autorovi a vnímateli literárního díla;
  
• co ovlivňuje recepci literárního sdělení;
  
• jak specificky „komunikuje“ estetické sdělení.
  

V opoře studujeme s. 29–33.

Historické modely autorství: inspirace, kompetence, autorita, individualita. Vznik moderního pojetí autorství. Procesy akcentující funkci autora. Procesy oslabující autorskou funkci. Autoři vně textu a uvnitř textu: autor empirický, reálný, historický, modelový, implicitní, subjekt díla.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• že produkci literárních děl vždy (samozřejmě ne vždy stejně výrazně a stejným způsobem) ovlivňují historicky proměnlivé, společensky a kulturně podmíněné modely literárního autorství nebo literární authority;
  
• jaké hlavní modely autorství můžeme rozpoznat v naší západní kulturní tradici;
  
• jak se formovalo moderní pojetí autorství v kontextu nového pojetí subjektivity, vznikajícího kapitalismus, knižního trhu;
  
• o procesech moderní kultury, které autorskou funkci buďto zdůrazňovaly, nebo naopak oslabovaly;
  
• jak současné teoretické koncepce rozlišují mezi autorem reálným (historickým, empirickým) a modelovým (implicitním, subjektem díla).
  

V opoře studujeme s. 34–41.

Literární dílo a skutečnost: mimésis, artefakt, estetický objekt, estetický postoj. Fiktivnost a teorie fikčních světů. Literární dílo jako znak a struktura: znak, literární/estetický superznak, reference, význam, mnohoznačnost.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• jak teorie literatury zkoumá vztah literárního díla a skutečnosti;
  
• jak můžeme uchopit fiktivnost literárních textů a jak k tomuto problému přistupuje teorie fikčních světů;
  
• jak našlo sémiotika jakožto původně lingvistická a společenská disciplína své úplatnění v literární vědě.
  

V opoře studujeme s. 42–51.

Čtení jako různorodá a komplexní aktivita. Naivní čtení, kritické čtení. Čtení a interpretace. Literární dílo jako schéma, které čtenář přijímá a dotváří (konkretizace). R. Barthes a otázka perifráze – esej jako adekvátní forma výrazu čtenářské zkušenosti. Dobrá vůle čtenářova, odpovědné čtení. – Modelový čtenář, implicitní čtenář. Recepční estetika, W. Iser: konkretizace, horizont očekávání. S. Fish, interpretační komunita.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• že četba však má mnoho jiných poloh: může být naivní, vděčná, důvěřivá až nepraktická, zaměřená pouze na to, co je sdělováno, nebo může být formalistická, analytická, podezíravá, zaměřená na samotný způsob a proces sdělování; kritická četba je uvědomělá činnost, jejíž výsledek je následně uváděn ve známost jazykem teorie (metajazykem);
  
• že čtení je autonomní proces, a autor či literární experti mohou čtenáři jen doporučit, aby s textem manipuloval odpovědně, podle nejlepšího vědomí a svědomí, aby laskavě přihlédl k interpretačním signálům v podobě předmluv a doslovů; 
  
• co je to implicitní čtenář a jaké další podněty do teorie četby a recepce vnesla recepční estetika.
  

V opoře studujeme s. 52–59.

Dějiny literatury jako otázka literární teorie. Literární vývoj jako teoretická otázka. Přínos recepční estetiky k diskutované otázce – horizont očekávání. Literatura v kontextu společenském (Bourdieu, nový historismus). Kritika objektivistických a exaktních nároků literární historiografie (H. White).

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• že literární teorie se zabývá také obecnými otázkami dějin literatury;
  
• že koncepce literárního vývoje se prosadila během 19. století;
  
• jak k teoretickému uchopení lit. dějin přispěla recepční estetika (H. R. Jauss) svým pojetím „horizontu očekávání“;
  
• jak se na literaturu jakožto součást společenského přediva díval P. Bourdieu nebo americký nový historismus;
  
• že každé dějiny (historiografie) jsou svého druhu vyprávěním, tedy literaturou (s touto myšlenkou přišel H. White).
  

V opoře studujeme s. 60–70.

Hodnota literárního díla: objektivní (literárněvědný) a/versus subjektivní (čtenářský) pohled – jde o nesmiřitelný protiklad? Kánon, formování kánonu – díla, která prošla zkouškou věků. – Až do moderní doby byla krása takřka vždy považována za objektivní vlastnost věci (uměleckého díla), v moderní době je stále častěji východiskem stanovení hodnoty lit. díla subjektivní vkus vnímatele (Kant). – Jako reakce na subjektivní charakter hodnoty lit. díla se objevily pokusy stanovit hodnotu lit. díla také „objektivněji“ – obhajoba klasiků a kánonu (Gadamer aj.). – Jistým usmířením představených protikladných pozic může být tzv. umírněný relativismus.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• jak se vyvíjel pohled na hodnotu uměleckého/literárního díla;
  
• že před nástupem moderní doby byla hodnota a krása objektivní vlastností věci, předmětu, uměleckého díla;
  
• že po vystoupení filozofa I. Kanta byla krása a hodnota (uměleckého díla) stále častěji chápana jako věc subjektivního vkusu vnímatele;
  
• že také v moderní době existují snahy po objektivnějším stanovení hodnoty uměleckého díla – většinou jde o nové promýšlení pojmů „kánon“ a „klasika/klasikové“.
  

V opoře studujeme s. 71–81.

Tradiční žánrové klasifikace literatury vznikají již během renesance, ale plně se ustavují až během 18. století. – Existuje také radikální odmítání žánrových kategorií, tyto přístupy kladou důraz na jedinečný styl/výraz každého autora/literárního díla. – Klasické tradiční členění na 3 literární druhy (lyrika, epika, drama) nemá oporu v antice, je spíše konstruktem vzniklým v 18. st. – Také v současné literární teorii se setkáváme s žánrovým realismem (lit. druhy existují), žánrovým nominalismus (existují pouze jedinečné lit. texty) a žánrovým konstruktivismem (existence/ontologie lit. žánrů je sporná, nicméně prospěšná, např. didakticky).

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• vyvíjejí se nejen žánry, ale i pojetí žánru;
  
• kdy a jak se ustavuje tradiční žánrové klasifikace literatury;
  
• proč někteří badatelé a školy odmítají žánrové rozdělení dnes;
  
• jak probíhá diskuse o žánrech v současné literární teorii.
  

V opoře studujeme s. 82–86.

 Stručný historický úvod do rétoriky. Rétorika a řecký demokratický prostor. Role rétoriky v předmoderní literární teorii. Úpadek rétorických bádání během 18. st. a její oživování během 20. st. v nových podobách a souvislostech. – Normativní a deskriptivní stylistika. Stylistika a literární věda. Pojetí individuálního stylu.

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• co znamenala rétorika v antickém světě;
  
• ve středověku a raném novověku plnila rétorika funkci (většinou normativní) literární teorie;
  
• soumrak rétoriky v literárním myšlení od 18. st. a návrat k ní během během 20. století v nových podobách;
  
• jak se v literární vědě uplatňují stylistická zkoumání; pojetí individuálního stylu.
  

V opoře studujeme s. 87–94.

Slovo hermeneutika souvisí s řeckým výrazem „Ερμηνεύς“, které označovalo interpreta neboli toho, kdo „činí věci jasnými“. Hermeneutiku lze charakterizovat jako výzkum a studium interpretačních teorií a porozumění textu. Bývá spojována především s interpretováním biblických textů, ale v současné filozofii je její uplatnění daleko širší. Dnes hermeneutika tvoří rámec interpretačních teorií a metod zabývajících se texty obecně. – Hermeneutika přesahuje také do praktického života, kde je aplikována především v oblasti sociologie, práva, nebo ve vývoji informačních technologií. V sociologii je hermeneutika využívána k pochopení a interpretaci sociálních jevů. – Ve známost vešla především filosofická hermeneutika H.–G. Gadamera. Její uplatnění v literární vědě je ovšem problematické. Pro Petera Szondiho souvisel problém literární hermeneutiky zejména se specifickou povahou jejího předmětu: je třeba „vrátit se z výšin filosofie rozumění k pozemské praxi výkladu a k jeho metodologii“. 

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• co je to hermeneutika a jaké jsou její kořeny;
  
• jaké jsou kontury filosofické hermeutiky H.-G. Gadamera;
  
• že není jasné, zda je možné ustavit specifickou literárněvědnou hermeneutiku, jak požaduje např. P. Szondi.
  

V opoře studujeme s. 95–99.

V této kapitole se pokusíme nad úvahami lingvisty Josefa Hrbáčka rozlišit mezi recepcí, analýzou a intepretací textu. Pojmy analýza a interpretace se vždy zřetelně nerozlišují, ba často se zaměňují. K tomu mají sklon zvláště literární vědci, kteří obojí nazývají interpretací. 

Po prostudování této kapitoly budete vědět:

• co je to recepce textu;
  
• proč je užitečné rozlišovat mezi analýzou a interpretací textu.
  

V opoře studujeme s. 100–107.

Opakování probírané látky; diskuse nad vybranými problémy.

Souhrnný test.