Přečtěte si ukázku staročeského textu a rozeberte jej s ohledem na všechny probrané syntaktické jevy:

Ještě to mluvieše a přijdú poslové k kniežeti židovské školy praviece, že jeho dci umřěla jest, a řkúce: Čemuž dále praciješ s mistrem? Tehdy to uslyšav Ježíš, ješto to praviechu, vecě tomu kniežeti: „Neroď sě žásati, jediné uvěř!“ I neda za sobú ižádnému jíti, jedné Petrovi a Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu, i vjidechu v dóm toho kniežěte. A uzřěv tu hluk plačíce a nařiekajíce velmi, všed k nim vecě jim: „Co sě mútíte i pláčete, však děvečka neumřěla, ale spíť.“ I posmieváchu sě jemu. Pak on vypudiv všěcky, pojem otcě a máteř děveččinu a ty, ješto s ním biechu, i jidechu tu, kdež děvečka ležieše, a držě ruku děveččinu i vecě jie: „Thalitacumi.“ To sě vypravuje: „Děvečko, tobě řku, vstaň.“ A inhed děvečka vsta i chodieše, a ta bieše ve dvúnádcti letech. I leku sě všichni strachem velikým. A on jim pilně přikáza, aby toho ižádný nezvěděl.

Srovnejte stejnou pasáž přeloženou z doby humanistické a okomentujte rozdílné syntaktické jevy:

A když on ještě mluvil, přišli z domu knížete školy, řkouce: Dcera tvá umřela, proč již zaměstknáváš Mistra? Ježíš pak, hned jakž uslyšel to, což oni mluvili, řekl knížeti školy: Neboj se, toliko věř. I nedal žádnému za sebou jíti, jediné Petrovi, Jakubovi a Janovi, bratru Jakubovu. I přišel do domu knížete školy, a viděl tam hluk, ano plačí a kvílí velmi. I všed tam, řekl jim: Co se bouříte a plačete? Neumřela děvečka, ale spí. I posmívali se jemu. On pak vyhnav všecky, pojal otce a matku děvečky, a ty, kteříž s ním byli, i všel tam, kdež děvečka ležela. A vzav ruku děvečky, řekl jí: Talitha kumi. Což se vykládá: Děvečko, toběť pravím, vstaň. A hned vstala děvečka, a chodila; nebo byla ve dvanácti letech. I zděsili se divením převelikým. A přikázal jim pilně, aby žádný o tom nezvěděl.