Organizace kursu

Kurs je rozčleněn do 13 lekcí, které odpovídají 13 týdnům semestru. To studenty podporuje v průběžném studiu a plnění úkolů; jednotlivé tutoriály jsou přitom v rámci semestru rozloženy pravidelně a umožňují průběžné konzultace a řízení procesu učení.

Studijní opora předmětu sleduje tyto cíle:

• Formuluje v souladu se sylabem základní témata obsahu předmětu, a to tak, aby si student osvojil podstatu sdělovaného tématu prostřednictvím náležité terminologie.

• Řídí proces učení (osvojení poznatku až do úrovně komunikace poznatkem): výkladový text je doplňován různými distančními prvky, zejména osvětlujícími příklady (aplikacemi), kontrolními otázkami a úkoly, jež poznatek upevňují.

• Propojení hlavního výkladového textu a systému autoevaluačních činností v systému moodle zajistí osvojení učiva v postupných krocích.

• Student je přitom ve studiu řízen a podporován nejen studijní oporou, ale i kontaktem s učitelem – ve fázi přímé výuky, při konzultacích a prostřednictvím elektronické individuální nebo skupinové komunikace.

  Tipy ke studiu

  Během samostudia budete systémem úloh a testů vedeni tak, abyste si osvojili klíčové poznatky. Účinné je provádět další evaluaci své činnosti, např těmito činnostmi:

  • Zamyslete se nad formulací cíle kapitoly (či celého předmětu): :
  • Dokážu zpaměti vysvětlit pojem/pojmy, který je součástí popisu cíle?
  • Uvědomuji si vztahy mezi dílčími cíli?
  • Chápu posloupnost cílů?
  • Pokud nastanou o splnění cíle studia pochybnosti (přestože jste absolvovali sadu úloh v moodlu), vraťte se ke klíčovým pojmům.
  • Pamatuji si klíčová slova?
  • Znám jejich obsah?
  • Umím vysvětlit definici, která obsah pojmu charakterizuje?
  • Odhaluji při definování vztahy mezi pojmy?
  • Užívám náležitého jazyka při definování, vysvětlování a usouvztažňování pojmů? obsahu pojmu?
  • Doplňuji si znalosti o klíčových pojmech (a vztazích mezi nimi) z doporučené literatury?
    

  • Je užitečné provést revizi práce při vyplňování úkolů:

  • Které z úkolů jsem dokázal splnit bez opory textu?
  • Jsem schopen splněný úkol popsat, tedy zpaměti reprodukovat jeho zadání, proces řešení, výsledek a jeho zdůvodnění?
  
  

Literární kritika je jednou z řady uměleckých kritik (vedle divadelní, výtvarné, hudební). Jejím hlavním úkolem je sledovat, interpretovat, hierarchizovat a hodnotit současnou literární produkci. Může se tak dít v různých podobách (od pouhého „novinového“ referování po minuciózní interpretační výkony) a s využitím různých metod.

V opoře studujeme s. 7-11.

Starší etapy dějin literatury literární kritiku neznaly, kritika vzniká až v éře osvícenského kriticismu, tedy v českém prostředí od přelomu 18. a 19. století, přičemž rozvoj kritiky je přímo závislý na rozvoji původní tvorby – proto jsou počátky teprve hledáním možností a způsobů, jak kritizovat.

Teprve 30. léta 19. století poznávají literární kritiku jako uvědomělou disciplínu; prudký rozmach kritického psaní ve 30. a 40. letech 19. století je důsledkem rozvoje literárních časopisů, v nichž kritika nacházela svůj prostor. A proto také omezení literárního života v etapě neoabsolutismu znamená úpadek kritiky.

V opoře studujeme s. 12-20.

Přečtěte si stať Kapitola o kritice Karla Havlíčka Borovského (nebo aspoň úryvek v opoře) a pokuste se v krátkém výkladovém textu odpovědět na otázky

1.      Jaké jsou podle Havlíčka hlavní překážky kladoucí se do cesty kritice?

2.      Co z nich vyplývá pro kritickou praxi.

TYL, J. K. O umění. Praha: ČS, 1951.

NEBESKÝ, V. B. O literatuře. Praha: ČS, 1953.

SABINA, K. O literatuře. Praha: ČS, 1953.

VAŠÁK, P. (ed.) Literární pouť Karla Hynka Máchy: Ohlas Máchova díla v letech 1836-1858. Praha: Academia, 2004.

HAVLÍČEK BOROVSKÝ, K. O literatuře. Praha: ČS, 1955.

Po umrtvujícím období bachovského absolutismu se oživuje na konci 50. let literární život a s ním i literární kritika. Do literatury vstupuje skupina autorů, které podle almanachu Máj označuje literární historie májovci. Kritici májovského okruhu přicházejí s programovou kritikou, jež otvírá novou, poobrozenskou éru české literatury. V 70. letech se pak ujímá slova další generace, postupně se rozpadající na dva tábory, které reprezentují jiné pojetí funkcí literatury, ale také jiné pojetí funkcí literární kritiky.

V opoře studujeme s. 21-29.

NERUDA, J. O umění. Praha: ČS, 1950.

HÁLEK, V. O umění. Praha: ČS, 1954.

DURDÍK, J. Kritika. Praha: F. A. Urbánek, 1874.

KRÁSNOHORSKÁ, E. Výbor z díla 2: studie, kritiky a paměti. Praha: SNKLHU, 1956.

V 80. letech 19. stol. se formují různé kritické proudy, které se negativně vymezují vůči lumírovské estetice, jak proti její zdobnosti, tak proti její bezzájmovosti. V rámci těchto proudů se postupně formuje realismus a realistická kritika. Na jedné straně zde stojí tzv. moravská kritika, vycházející z tradic katolické lidovýchovy, na druhé straně okruh kolem T. G. Masaryka, který chápe kritiku jako součást reformy národní společnosti.

V opoře studujeme s. 30-37.

Přečtěte si recenzi T. G. Masaryka na drama bratří Mrštíků Maryša (v čas. Naše doba, 1895). Podstatná část referátu je obsažena v opoře. Odpovězte souvislým textem na otázky:

1. Jakých prvků dramatu (obecně: literárního díla) si Masaryk především všímá? Jakým způsobem o nich uvažuje?

2. Jak vykládá rozdíl mezi romantismem a realismem?

BABIČKA, H. O české literatuře. Moravská Ostrava: MSR, 1910.

ČECH, L. Karolina Světlá: kritická studie. Brno: Hlídka literární, 1891.

SCHAUER, H. G. Spisy. Praha: K. Neumannová, 1917.

MASARYK, T. G. Mezi literaturou a politikou: texty z let 1895-1897. Praha: MÚ AVČR, 2022.

MRŠTÍK, V. Moje sny: pia desideria. Praha: Máj, 1902.

Na počátku 90. let 19. století nastává zlom v dějinách literární kritiky: formování moderny je provázeno intenzivní kritickou činností, která radikálně účtuje s minulou etapou literatury. Rodí se zcela nový typ kritika – kritika se stává posláním, tvůrčí realizací subjektu, uměním a zcela subjektivním, osobitým soudem. Od poloviny 90. let dochází k diverzifikaci v moderní kritice a vyhranění významných kritických osobností, které spoluformují charakter české literární kritiky až do 30. let 20. století.

V opoře studujeme s. 38-46.

Přečtěte si slavný esej F. X. Šaldy Kritika patosem a inspirací (k dispozici např. zde: http://www.ucl.cas.cz/edicee/data/soubory/FXS/BOZ/18.pdf) a v kratším souvisklém textu formulujte hlavní prvky Šaldova uvažování o kritice a pokuste se je vztáhnout k charakteristikám moderní kritiky vůbec.

VODÁK, J. Cestou. Praha: Melantrich, 1946.

KREJČÍ, F. V. Zrození básníka. Praha: Tiskový výbor soc. dem., 1907.

KARÁSEK ze LVOVIC, J. Impresionisté a ironikové. Praha: H. Kosterka, 1903.

KARÁSEK ze LVOVIC, J. Renesanční touhy v umění. Praha: H. Kosterka, 1902.

PROCHÁZKA, A. Kritiky a eseje z let 1892-1925. Praha: IPSL, 2021.

ŠALDA, F. X. Boje o zítřek. Praha: NLN, 2000.

ŠALDA, F. X. Duše a dílo. Praha: Melantrich, 1973.

Na samém přelomu 19. a 20. století prochází kritický diskurs významnými proměnami, které jsou dány jednak posuny u kritiků generace 90. let a prohlubující se diferenciací, jednak nástupem skupiny mladých kritiků, kteří se z velké části ocitají pod Šaldovým vlivem, ale nakonec se z něj postupně osvobozují a probojovávají nové pojetí kritiky, které bude více postaveno na objektivních základech.

V opoře studujeme s. 47-54.

Přečtěte si Novákovu stať Sestup do podsvětí (1913) - úryvek z ní naleznete v opoře - a stručně formulujte, jak Novák zakládá svůj tradicionalismus a jakou mu připisuje funkci.

MARTEN, M. Imprese a řád. Praha: Odeon, 1983.

SEZIMA, K. Podobizny a reliéfy. Praha: J. R. Vilímek, 1927.

SEZIMA, K. Krystaly a průsvity. Praha: J. R. Vilímek, 1928.

NOVÁK, A. Česká literatura a národní tradice. Brno: Blok, 1990.

FISCHER, O. Literární studie a stati. Praha: FF UK, 2014.

DRTIL, A. Výbor z prací. Praha: Přehled, 1913.

První avantgardní proudy se v české literatuře objevují v posledních letech před první světovou válkou a představují zásadní rozluku s klasickou modernitou konce století. Nástup těchto směrů doprovází především programová kritika, v níž někdejší esej ustupuje novému kritickému žánru: manifestu. Nicméně války rozvoj avantgardy přerušila a poválečný návrat ke kritice se už děje v jiném kontextu, v němž leccos nabývá jiných podob. V éře nové, levicové avantgardy se její předchůdci v rolích kritiků stávají nejaktivnějšími jejími odpůrci.

V opoře studujeme s. 55-62.

ČAPEK, K. O umění a kultuře I. Praha: ČS, 1984.

ČAPEK, J. Publicistika 1. Praha: Triáda, 2008.

KODÍČEK, J. Kritické stati. Praha: Divadelní ústav, 2016.

PEROUTKA, F. Sluší-li se býti realistou. Praha: MF, 1993.

RUTTE, M. Nový svět. Praha: O. Štorch-Marien, 1919.

RUTTE, M. Skrytá tvář. Vyškov: F. Obzina, 1925.

ČERNÝ, V. Tvorba a osobnost. Praha: Odeon, 1992.

V situaci konce první světové války a po vzniku samostatného státu se etablovala levicová avantgarda, nejprve hlásající program proletářského umění a posléze poetismus. Tyto různé umělecké průboje jsou doprovázeny čilou kritickou činností. S rozpadem Devětsilu a v souvislosti s krizí avantgardy na přelomu 20. a 30. let prochází i kritika mnoha pr.oměnami – diferencují se různé kritické přístupy, ale také se rodí dogmatická kritika marxistická.

V opoře studujeme s. 63-71

Přečtěte si recenzi Julia Fučíka na román Karla Čapka První parta (úryvek najdete v opoře) a pokuste se v krátkém souvislém textu odpovědět na otázku, jaká jsou východiska kritického soudu, co především kritik v díle hledá a zkoumá a co naopak pomíjí.

GÖTZ, F. Literatura mezi dvěma válkami. Praha: ČS, 1984.

PÍŠA, A. M. K vývoji české lyriky. Praha: ČS, 1982.

PÍŠA, A. M. Dvacátá léta. Praha: ČS, 1969.

TEIGE, K. Stavba a báseň. Praha: Vaněk & Votava, 1927.

VÁCLAVEK, B. Od umění k tvorbě. Praha: Svoboda, 1949.

VÁCLAVEK, B. Tvorbou k realitě. Praha: Svoboda, 1946.

HORA, J. Poesie a život. Praha: ČS, 1959.

FUČÍK, J. Stati o literatuře. Praha: Svoboda, 1951.

Od počátku 20. let – zejména pak v letech třicátých – se rozvíjí katolická kritika, která na rozdíl od dřívější lidovýchovné či dogmatické klerikální kritiky nyní hledí k vysokým uměleckým hodnotám. Vedle toho se v návaznosti na A. Nováka a další starší kritiky rozvíjí i kritika konzervativní a tradicionalistická. Oba tyto proudy se různě proplétaly, ale i střetávaly. Představovaly oba zásadní alternativu k avantgardistickému výkladu umění a světa, jenž reprezentoval levicovou kulturu v meziválečném Československu.

V opoře studujeme s. 72-77.

Přečtěte si stať Jana Strakoše "Tabu v současné literární kritice" z roku 1932 (je obsažena ve výboru O české literatuře, kritice a historii, úryvek najdete v opoře) a krátkým souvislým textem formuluje odpovědi na otázku, jakou roli má podle Strakoše kritika a jaké nástroje či postupy k tomu potřebuje?

DURYCH, J. Polemiky a skandály. Olomouc: Periplum, 2002.

DVOŘÁK, M. Svítání kritikovo. Praha: CHERM, 2017.

FUČÍK, B. Kritické příležitosti I. Praha: Melantrich, 1998.

KNAP, J. Cesty a vůdcové. Turnov: Müller a spol., 1926.

STRAKOŠ, J. O české literatuře, kritice a historii. Praha: CHERM, 2012.

VYSKOČIL, A. Kritikova cesta. Brno: Vetus via, 1998.

Po roce 1945 se výrazně proměnily společenské a tím i kulturní poměry, které zákonitě zasáhly i oblast literatury, potažmo literární kritiky. Jestliže ještě v době tzv. třetí republiky bylo lze pozorovat jistou pestrost literárněkritických a estetických postojů, po roce 1948 byla situace definitivně zmrazena jednoznačným příklonem k ideologii a dogmatismu.

Po tzv. Vítězném únoru převládne jediný estetický směr a tím bude socialistický realismus, následovaný tzv. ždanovskou estetikou. Období nejtužšího stalinismu vystřídá pozvolné „oteplování“ poměrů, které se promítne i do postupné liberalizace v literárněkritické praxi (květňáci, spory o avantgardu, polemiky nad verši Pavla Kohouta ad.).

V opoře studujeme s. 78-88.

Přečtěte si úryvek z Chalupeckého statě Kultura a politika.

1. Zamyslete se nad tím, jakým způsobem v tomto úryvku Chalupecký argumentuje? Jaké dva činitele klade proti sobě?

2. Co všechno podle něj je možné „obětovat“ ve prospěch „věci socialismu“?

Blok se věnuje proměnám československé kultury a společnosti od konce 50. let až do konce let 60. Zabývá se klíčovými událostmi na počátku 60. let, zlomovým rokem 1963 a některými polemikami, které tyto události, jako byly publikace významných knih, tzv. liblická konference o Kafkovi, zrod mnohohlasí v próze, provázely (např. polemiky o rehabilitaci avantgardy). Následuje kapitola o nejvýznamnějších koncepcích myšlení, které se zřetelně ukazovaly v časopiseckých platformách. Ty pak měly mj. značný vliv na celospolečenský proces, který dnes označujeme jako Pražské jaro.

V opoře studujeme s. 89-96.

Přečtěte si úryvek z článku Jiřího Brabce Třináct let po Třiceti letech.

1. V ukázce určete, v čem podle Brabce spočívají hrubé Štollovy dezinterpretace literatury?

2. Pokuste se vyjádřit, do jaké role stylizoval Ladislav Štoll sám sebe?

Blok se věnuje hlavním rysům tzv. normalizace, které ovlivňují i literární život a potažmo literární kritiku (bezčasí, konzumerismus, hodnotová vyprázdněnost ad.). Následně se zaobírá funkcemi kritické práce v jednotlivých komunikačních okruzích a tím, jak se tyto funkce v důsledku znovuzavedení totality posouvají k hlediskům morálky a etiky. Ve druhé polovině se věnuje denunciačním a propagandistickým kampaním a následně nejvýraznějším polemikám v exilové a samizdatové kritice.

V opoře studujeme s. 97-104.

Přečtěte si krátký úryvek z článku Jana Lopatky Literatura v katakombách?

1. Jak Lopatka charakterizuje dva typy tvůrců a dva typy literatury?

2. Pomocí výkladu nad textem vyjádřete, co společného mají dle Lopatky autoři jako Deml, Zajíček a Fr. Gellner?

Blok se zabývá proměnami literární kritiky, která byla nucena reagovat na zcela nové společenské poměry po roce 1989 a na zcela jiné „společenské objednávky“. Spisovatel, ani kritik už si nyní nemohou nárokovat roli „svědomí národa“ a často to ani nechtějí. Naopak konstatují, že teprve nyní mohou konečně svobodně tvořit, neboť až nyní končí české národní obrození (spisovatel Jiří Kratochvil). Literární kritika jako součást širšího literárního života začíná přirozeně podléhat zákonům trhu, nabídky a poptávky.