První avantgardní proudy se v české literatuře objevují v posledních letech před první světovou válkou a představují zásadní rozluku s klasickou modernitou konce století. Nástup těchto směrů doprovází především programová kritika, v níž někdejší esej ustupuje novému kritickému žánru: manifestu. Nicméně války rozvoj avantgardy přerušila a poválečný návrat ke kritice se už děje v jiném kontextu, v němž leccos nabývá jiných podob. V éře nové, levicové avantgardy se její předchůdci v rolích kritiků stávají nejaktivnějšími jejími odpůrci.

V opoře studujeme s. 55-62.