Od počátku 20. let – zejména pak v letech třicátých – se rozvíjí katolická kritika, která na rozdíl od dřívější lidovýchovné či dogmatické klerikální kritiky nyní hledí k vysokým uměleckým hodnotám. Vedle toho se v návaznosti na A. Nováka a další starší kritiky rozvíjí i kritika konzervativní a tradicionalistická. Oba tyto proudy se různě proplétaly, ale i střetávaly. Představovaly oba zásadní alternativu k avantgardistickému výkladu umění a světa, jenž reprezentoval levicovou kulturu v meziválečném Československu.

V opoře studujeme s. 72-77.