První knihovní zákon

První knihovní zákon, známý jako Zákon o veřejných knihovnách obecních č. 430/1919 Sb., byl schválen Národním shromážděním dne 22. července 1919. Tento zákon byl ovlivněn anglo-americkou knihovnickou tradicí a ukládal povinnost zřídit veřejnou knihovnu v každé obci a menšinovou knihovnu tam, kde žila jiná národnostní skupina. Zákon také ustanovil nezávislé knihovní rady na úrovni obcí, které byly odpovědné za správu knihovny, včetně výběru personálu, akvizic a výpůjčního řádu.

Tímto zákonem byl také poprvé formulován právní požadavek na knihovnické vzdělání v České republice, zejména v obcích s více než 10 tisíci obyvateli. Tento požadavek vedl k založení Státní knihovnické školy o rok později.

Na Zákon o veřejných knihovnách obecních navazovalo Nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. listopadu 1919, č. 607 Sb. z. a n., kterým byl upřesněn způsob provádění tohoto zákona. Nařízení definovalo účel veřejných knihoven jako podporu vzdělání obyvatelstva prostřednictvím knihovních fondů, které zahrnují jak naučnou, tak zábavnou literaturu s reálnou hodnotou.

Ministerstvo školství a národní osvěty (MŠANO) tehdy také získalo pravomoc rozhodovat o dokumentech, které měly být z knihovního fondu vyřazeny, a stanovilo tzv. "přenesené působení knihoven," což zahrnovalo péči o knihovny v zařízeních jako sirotčince, útulky, nemocnice atd. Ministerstvo rovněž doporučovalo, aby veřejné knihovny poskytovaly odbornou pomoc jiným institucím, které zakládaly své vlastní knihovny, například vojenským institucím.