(1914–1945)

Kapitola stručně shrnuje bouřlivý rozvoj, který se uskutečnil v českém divadle od počátku první světové války po konec druhé světové války: a to rozvoj, který české divadlo zásadně proměnil.

Z velkého množství vrcholných projevů české divadelní kultury této doby je položen důraz na expresionismus – jak jej rozvíjel Karel Hugo Hilar nejprve ve Vinohradském divadle a následně v divadle Národním –, na ústřední díla české dramatiky v čele s Karlem Čapkem, Františkem Langerem a Fráňou Šrámkem a na poetiku české divadelní avantgardy s jejím unikátním inscenačním stylem a škálou podob.

Představení díla Voskovce a Wericha – zcela svébytného i v evropském kontextu (ale nikoli jediného z tohoto období, které do něj velmi výrazným způsobem proniklo) – výklad zakončuje.

Cíle kapitoly:

• poskytnout orientaci v bohatém a rozvrstveném divadelním dění daného období; 
  
• seznámit s počátky české divadelní avantgardy, představit její zdroje a cíle;
  
• přiblížit její hlavní osobnosti a divadla/divadelní soubory;
  
• představit především dramatickou tvorbu Karla Čapka;
  
• představit především inscenační tvorbu režiséra Karla Hugo Hilara.
  

V opoře studujeme strany 93–110.