Hlavní a vedlejší text dramatu 1. Drama je typem literárního textu, který je nutně složen ze dvou textových komponent: z hlavního a vedlejšího textu. Dvojitá projekce, která je v případě dramatického textu nezbytná, při čtenářské konkretizaci drama odlišuje od ostatních literárních druhů. 2. Hlavní a vedlejší text jsou v dramatu od sebe odlišeny funkčně a většinou i graficky. A) První komponentou je tzv. hlavní text, který zahrnuje repliky dramatických osob. Jak tyto repliky, tak osoby, které je pronášejí, jsou součástí zobrazovaného světa. B) Vedlejší text dramatu zahrnuje všechen zbývající textový materiál dramatu (jméno autora, titul, podtitul, seznam dramatických osob, seznam hereckých postav a informace o první jevištní realizaci, předmluva – někdy ve formě manifestu, doslov, speciální inscenační pokyny autora, kompoziční členění díla, časoprostrová lokace děje, označení mluvčích před každou replikou, scénické poznámky, seznam použitých zdrojů a pramenů, informace o genezi textu a jeho inscenační historii, ediční poznámka, případný medailonekvautora). Kontextualizuje jednotlivé promluvy dramatických osob (pokud v textu vůbec nějaké jsou). Tím, že většinou uvozuje mluvčí, napomáhá čtenáři orientovat se v díle a přispívá k ustavení dramatických postav (pokud lze o nějakých dramatických osobách mluvit), neboť je odlišuje od ostatních elementů textu. Vedlejší text pomáhá dotvářet časoprostorovou dimenzi dramatického díla – tedy díla narativního - a společně s hlavním textem zakládá fikční svět.
Analýza dramatického textu – témata rozboru (pomocný manuál) výběr textů zahrnuje období od konce 19. století po dnešek - během 20. století došlo k radikální proměně dramatu a všech myslitelných kategorií, které dramatický text charakterizují a tvoří - základní hledisko semináře: drama jako text. 1. O textu Autorství (autor = původce) Autor - 1 či více - autor překladu, dramatizace, (inscenační) úpravy - vztah ke konkrétnímu divadlu, pro které byl text napsán Datace - poukazuje na vztah k dnešku a na vztah ke své době datum napsání textu, překladu, úpravy, případně uvedení - vzath ke konkrétní divadelní situaci určitého historického období (vliv dobového herectví, scénografie, architektury divadelních budov, technických možností) a překračování dobových možností Varianty textu (geneze) - přepracování po prvním uvedení - přepracování pro nový prostor - přepracování pro určitou příležitost (slavnostní uvedení pro zahraniční návštěvníky, před krávským dvorem) - zásahy cenzury a přepracování po zásahu cenzury - text k jevištnímu uvedení – text určený k publikování
Text hry, dramatický text Typ informací - explicitní – „děje se v roce 1932“ - implicitní – „za hospodářské krize“ Vztah k jiným textům - dramatickým, prozaickým, básnickým - obdoby, nápovědi, odkazy, přímé citace - přiznání se k inspiracím v doslovu, předmluvě, mottu ke hře, v podtitulu, ve scénické poznámce, ve věnování Žánr - groteska, komedie, tragédie, fraška, kronika, tragikomedie Členění, struktura - dějství, akt, obraz, výstup, scéna - názvy scén, obrazů, číslování (Shakespeare III/5) - vztahy mezi jednostlivými částmi textu – kontinualita, protikladnost, dynamika, montážní skladba - potlačená struktura (realismus), zvýrazněná (avantgarda) – forma, formální uspořádání zasahující do obsahu a ovlivňuje vnímání událostí/děje - osamostatnitelnost jednotlivých částí (Brecht)
Členění textu - text hlavní - text vedlejší: „každá součást, která přímo nebo nepřímo ovlivňuje čtenářskou recepci i divadelní realizaci, avšak není zjevně k akustické či optické realizaci určena“ (Lukeš, Milan, UMĚNÍ DRAMATU, Praha 1987, s. 27) - dramatický text je nápadně dvouvrstevnatý - typ vedlejšího textu: název, podtitul, předmluva, seznam dramatických postav, určení mluvčího před replikou, označení části (obraz, akt), scénická, režijní nebo autorská poznámka apod. Dramatická postava - seznam osob (dramatis personae) a jejich základní charakteristika, případně určení vztahů mezi nimi - postavy hlavní a vedlejší - sociální, generační určení postav - postava jako psychologické individuum s osobitými rysy (realistické tendence) – postava typ se zobecnitelnými rysy (tendence stylizovaného divadla) - proměna postavy během hry - konfigurace postav – četnost výstupů postavy v jednotlivých částech hry - spojitost postav neboli konkomitantní postavy (Dobšinskij a Bobšinskij v Revizorovi) Dramatická situace - základní jednotka dramatického textu - vztahuje se ke kategorii zde a nyní (hic et nunc) - určena jednáním postav: „Proto se také podle některých jejich výtvory nazývají dramata, protože předvádějí osoby jednající.“ (Aristoteles, POETIKA, Praha 1964, s. 37) - jednání vnější (Shakespeare), jednání vnitřní (psychologický realismus, symbolismu
SLEDOVAT Monolog / Dialog - promluva - lingvistické pojetí Mukařovského a Veltruského Téma a motivy - základní téma dramatického textu - dílčí motivy - rozvíjení, prohlubování tématu - zrcadlení a paralelnost motivů (slepota Leara a Glostera), refrénovité opakování v určitých situacích, na určitých místech hry Chronotop (časoprostorové určení, dimenze
Chronotop (časoprostorové určení, dimenze – termín Bachtinův) Čas - časové údaje v hlavním i vedlejším textu - čas dějový - - čas dějství, aktů, obrazů, výstupů, scén - čas syžetový – čas příběhu, ve kterém se hra odehrává (např. jaro, léto, podzim); posloupnost dění, pomlky a cesury v ději; symbolický charakter času, do kterého je děj vsazen; čas, s nímž jsou spjaté náladotvorné a atmosférotvorné motivy; implicitní odkazy v reáliích (např. jednání lidí, oblékání, řeč, společenské uspořádání, etiketa) - čas fabule – zachycuje nejzazší události, které jsou v textu zmíněny (minulost, přítomnost a budoucnost) a které ovlivňují jednání postav - vstup do děje – vztahuje se k syžetu, ke strategii výstavby: od počátku (ab ovo), od konce, v polovině děje (in media res)
Jazyk hry - próza, verš, řeč rytmizovaná, písně, songy - spisovný, dialekt, sociolekt, obecná čeština (+ vztah k jazyku originálu – např. italské dialekty) - specifický jazyk autora (např. V. Havel) - jazyk jako téma hry (Ionescova Plešatá zpěvačka) - funkce faktická, expresivní, apelativní, estetická (Mukařovský) Komponenty vedlejšího textu Druhý bod vychází z proklamovaného funkčního pojetí dramatu jakožto dynamické struktury. Hlavní a vedlejší text jsou v dramatu od sebe odlišeny funkčně a většinou i graficky. A) První komponentou je tzv. hlavní text, který zahrnuje repliky dramatických osob. Jak tyto repliky, tak osoby, které je pronášejí, jsou součástí zobrazovaného světa. B) Vedlejší text dramatu zahrnuje všechen zbývající textový materiál dramatu (jméno autora, titul, podtitul, seznam dramatických osob, seznam hereckých postav a informace o první jevištní realizaci, předmluva – někdy ve formě manifestu, doslov, speciální inscenační pokyny autora, kompoziční členění díla, časoprostrová lokace děje, označení mluvčích před každou replikou, scénické poznámky, seznam použitých zdrojů a pramenů, informace o genezi textu a jeho inscenační historii, ediční poznámka, případný medailonek autora). Kontextualizuje jednotlivé promluvy dramatických osob (pokud nějaké jsou). Tím, že většinou uvozuje mluvčí, napomáhá čtenářovi orientovat se v díle a přispívá k ustavení dramatických postav (pokud lze o nějakých dramatických osobách mluvit), neboť je odlišuje od ostatních elementů textu. Vedlejší text pomáhá dotvářet časoprostorovou dimenzi dramatického díla – tedy díla narativního - a společně s hlavním textem zakládá fikční svět.
Dramatické osoby, herecké postavy a informace o jevištní realizaci dramatu Také seznam dramatických postav uvedený na začátku textu, většinou v tzv. kapitálkách, má důležité konsekvence pro čtení dramatického textu. Za prvé tzv. dramatis personae usnadňují dramaturgům a dalším potenciálním inscenátorům výběr textu, zvlášť ve chvíli, kdy je dotyčný determinován konkrétními možnostmi svého souboru. Za druhé, taková expozice dramatických postav v úvodu textu odlišuje podstatným způsobem literární recepci a konkretizaci dramatu například od čtení románu, ale v konečném důsledku i od čtení divadelního představení. Díky tomu může čtenář očekávat příchod jednotlivých postav na scénu, anticipovat jednotlivé střety mezi nimi (když zapojí „kombinatoriku―, vyjde mu určitý počet jejich možných variant) a podobně. Seznam dramatických postav bývá nezřídka opatřen jejich drobnou charakteristikou. Zmíněné dílčí popisy čtenáře informují o věku, pohlaví, sociální příslušnosti daných postav, ale také o jejich vzájemných vztazích, jejich individuálních rysech a podobně. Způsob, jakým jsou seřazeny, taktéž v naprosté většině případů podléhá určitému interpretačnímu klíči. Tak například v období klasicismu se postavy uváděly zásadně podle svého sociálního statutu. Postava krále, který mohl být například z hlediska děje marginální epizodní postava, byla podle stávajícího úzu uvedena na prvním místě. Genderový klíč můžeme najít například v dramatech například z 19. století, kde ženské postavy byly většinou uvedeny ať po svém manželovi, či v případě neprovdaných hrdinek po svém otci. V současných dramatech jsou dramatické postavy seřazeny většinou podle jejich významu pro rozvoj děje, dále podle pořadí, ve kterém přicházejí na scénu příběhu, nebo jednoduše podle abecedy. Výčet dramatických osob bývá mnohdy doplněn také seznamem hereckých postav, čímž jsou čtenáři zpraveni o obsazení jednotlivých rolí při prvním divadelním provedení textu. Výčet hereckých postav je, společně s dalšími podrobnějšími textovými a obrazovými informacemi o inscenaci, přímou spojnicí mezi textem a divadlem. Seznam hereckých postav zároveň prozrazuje (již mnohokrát zmiňované) funkční propojení dramatického textu s divadelním (případně rozhlasovým) uměním.
Scénické poznámky Scénické poznámky představují část vedlejšího textu dramatu, který, stejně jako uvození mluvčích, stojí v textuře bezprostředně vedle hlavního textu. Proto je nutné je od něj jasně typograficky a prostorově odlišit. Často se uvádějí v závorkách a v kurzivě. Pracovně se dají rozdělit do několika skupin podle jejich zaměření. Některé poznámky ošetřují podobu a proměny scénického prostoru, další se váží k herecké akci, jiné zase ke scénické hudbě či osvětlení. Scénické poznámky se mohou dělit také podle kontextu, v němž vznikly. O obou typech kategorizace scénických poznámek píše Petr Průša ve skriptech příznačně nazvaných O poznámce v dramatickém textu. Kontext scénických poznámek je podle Průši dán dvěma faktory. Prvním je původce poznámky. Ten není ve všech případech identický s autorem hry. Druhý faktor, který vlastně doplňuje faktor první, je situační. Popisuje podmínky jejich geneze. Scénické poznámky podle kontextu pak následně rozděluje do čtyř kategorií: autorských poznámek, poznámek vzniklých na základě pozdějších realizací (pravděpodobně divadelních), poznámek v dramatizaci a poznámek v oblasti divadel malých forem. Autorské poznámky jsou, jak je již z názvu jasné, dílem autora – tedy dramatika. Jak je ale rozeznat například od režijních poznámek? „Jsou fixovány rukopisem hry či autorizovaným vydáním. Jejich realizace může sledovat dva cíle, přesně podle již jednou zmíněných globálních funkcí dramatického textu. Jednoduše řečeno, můžeme se setkat se dvěma typy autorských poznámek, z nichž ten první sleduje cíle literární a druhý divadelní. Funkce poznámek v prvním typu textu je tedy zjevná. Poznámky, ale také hlavní text, musí být nositeli veškerých akcí, musí navodit patřičnou atmosféru, nabídnout čtenáři vizuální představu prostoru apod. Druhý typ, který označuje poznámky vzniklé na základě pozdějších realizací, se v divadelní „branži― nazývá režijní poznámky. Jsou to nejčastěji poznámky režiséra zanesené do režijní knihy, které se pak zpětně můžou uplatnit i v některém z následujících autorizovaných vydání. Zbývající dva druhy poznámek (poznámky v dramatizaci a poznámky v oblasti malých jevištních forem) jsou podle mého názoru na úplně jiné úrovni, než přecházející dva typy. Z toho důvodu se jim jiţ dále věnovat nebudu a přímo přejdu ke klasifikaci Elaine Astonové a George Savony, která v českém prostředí není zatím příliš známá. Podle nich v dramatickém textu existují dva základní typy scénických poznámek (stage directions). Za prvé jsou to poznámky zakomponované přímo do dialogu, jimž říkají intra-dialogické. U nás se pro tento druh poznámek vžilo označení verbální (slovní) kulisy, které jsou signifikantní například pro alžbětinskou dramatiku. Zbývající poznámky označují jako extra-dialogické. Oba druhy pak člení podle jejich zaměření do šesti skupin. První se vztahují přímo k postavám (jejich základní identifikaci). Druhá skupina konkretizuje fyzickou podobu a třetí zvukovou kvalitu projevů jednotlivých postav. Čtvrtý typ je zacílen na formální podobu řeči (typy komunikačních situací apod.) a pátý typ vymezuje podobu scény. Poslední z nich specifikuje technické elementy konstruované inscenace (scénické zvuky a svícení). Toto dělení obsahuje implicitní předpoklad, že dramatický text je projektem inscenace,86 v němž je do určité míry předem rozvržená herecká, scénická, hudební, světelná i složka. S tímto předpokladem, který opět zdůrazňuje dvojí funkci dramatického díla, budu pracovat i v následující části studie, kde nejprve popíšu základní funkce dramatického textu, jakožto díla literárního, ale, díky konceptu projektovaného inscenátora a diváka, také jeho funkce (proto)divadelní.
Základy práce s hercem Práci s hercem má samozřejmě na starost režisér. Jeho job je v podstatě intermediální převod dvourozměrného scénáře do trojrozměrného díla a jeho snahou tedy logicky co největší přesnost a dokonalost této transkripce podle jeho představy a nejlepšího vědomí a svědomí. Herci se soustředí na svůj vlastní výkon, mají za úkol sledovat scénář jak po stránce textové, tak s ohledem na všechny ostatní poznámky, které se jejich role týkají. Režisér však musí mít přehled o všem, komplexní nadhled a dohled nad celým procesem tvorby filmu. Což mu ale zároveň poskytuje výhodu, z níž vyplývá svoboda a možnost realizovat se, která je ovšem vykoupena tvrdou prací. Nelehká úloha. Jak tedy na to? Za velmi podstatnou považuji schopnost empatie, a to hned na dvou úrovních. Je potřeba se vžít do postavy, snažit se jí porozumět, přemýšlet nad ní a snad i pochopit a zároveň se vžít do herce a pokusit se rozpoznat a vycítit, proč třeba něco dělá jinak, než si představujeme a než po něm chceme. Pokud se tohle podaří, dalším krokem je komunikace se samotnými aktéry. Spousta režisérů na herce křičí (například se to často říká o Věře Chytilové), někteří je dokonce údajně nutili jíst trávu. Tohle je u studentského filmu rozhodně špatná cesta. Jedinou hercovou odměnou bude asi pivo někde večer v hospodě, pozvánka na festival a s trochou štěstí uznání od pár známých, takže přílišná režisérova nespokojenost projevená afektovaným řevem a vrháním předmětů hercovým směrem může celkem jednoduše vést k ne zrovna příjemnému rozloučení protagonisty s celým projektem. Což nechceme. Je tedy většinou lepší snažit se všechno vyřešit v klidu a v pohodě. Nezapomínejme, že herec do postavy nezbytně nutně vkládá kus sebe sama a i tím utváří konečný dojem díla. Ale pozor, rozhodně si nenechme moc mluvit do naší vize, na kterou máme nejen plné právo, ale zároveň je povinností ji mít dostatečně přesně ujasněnou a snažit se ji naplnit. Přeci jen, herec je herec, tečka. Nemusíme s ním zbytečně diskutovat, v tomto jsme v právu, s možností veta. Režisér by měl být do značné míry psycholog, měl by lidi pod sebou motivovat, popohnat, je-li třeba, pochválit za dobrý výkon a špatné provedení naopak vytknout a srozumitelně vysvětlit svůj postoj. Nelehká a často nevděčná role. Režisér má jakýsi zvláštní vztah se všemi herci. Musí ke každému z nich přistupovat individuálně, ale zároveň je brát jako kooperující celek, protože právě harmonie je nezbytná ke vzniku vyváženého díla.
MEZI DVĚMA TEXTY Dvojím textem míním na jedné straně text dramatický, výchozí text divadelní tvorby, a na druhé straně text divadelní, konečnou podobu divadelního díla (inscenaci textu dramatického, audiovizuální strukturu v pohybu). Slova text bude tedy používáno (z důvodů, které vyplynou později) nejen pro text literární (drama), ale i pro texty „psané“ v jiných „jazycích“ než jazycích přirozených. Jurij M. Lotman nadepisuje hned první kapitolu své knihy Struktura uměleckého textu – „Umění jako jazyk“. „Každý systém, ktorý sa používá na komunikáciu medzi dvoma alebo viacerými jednotlivcami, možno pokladať za jazyk (...). V tomto zmysle môžeme ako o jazykoch hovoriť nielen o ruskom, francúzskom, alebo hinduskom jazyku a iných jazykoch, nielen o systémoch umele vytvorených rôznými vedami a používaných na opis určitých skupin javov (nazývajú sa „umelými“ jazykmi alebo metajazykmi vied), ale aj o zvykoch, rituáloch, obchode, náboženských predstavách. Právě v tomto zmysle možno hovoriť o „jazyku“ divadla, filmu, výtvarného umenia, hudby a umení vcelku ako o jazyku organizovanom zvláštnym zpôsobom.“1 V poslední skupině příkladů se jedná o druhotné jazyky, druhotné (sekundární) modelující systémy – „komunikatívne systémy tvoriace nadstavbu nad rovinou prirodzených jazykov (...). Druhotné modelujúce systémy (ako aj všetky semiotické systémy) sa tvoria na spôsob jazykov. (...) Umenia možno takto opísať ako druhotný jazyk a umelecké diela ako texty tohto jazyka.“2 Historicky podmíněný způsob inscenování je latentně obsažen v celé struktuře dramatu. Nejzjevněji se projevuje v textech, které nejsou určeny ke zveřejnění ústy herců (jako promluvy dramatických postav – dialogy a monology), ale jsou adresovány buď čtenáři dramatu nebo jeho inscenáorům. Jde o tzv. autorské (scénické) poznámky. Jejich míra a funkce se u jednotlivých autorů liší. Starší dramata se bez nich takřka obešla, téměř vše bylo vyjádřeno prostřednictvím promluv dramatických postav. Naproti tomu v moderním dramatu, zejména psychologickorealistického typu, mají poznámky značný rozsah a značnou závažnost. Základní funkce poznámek lze utřídit asi takto: a – označení mluvčího; b – popisy fyzických akcí, jimiž se jazyk slov doplňuje o další způsob dramatické komunikace – s tímto druhem poznámek se hojně setkáváme v „akčních“ komediálních žánrech (např. Labichovy, Feydeauovy frašky), kde se postavy schovávají, pronásledují, fyzicky utkávají apod.; c – popisy prostředí (včetně kulisy zvukové a hudební), v němž se jednotlivé scény odehrávají; d – charakteristiky dramatických postav, jejich vzhledu, rozpoložení, způsobu chování, charakteristiky vztahů, situací, atmosféry; e – různé autorské komentáře a úvahy. Relevance jednotlivých typů poznámek je rozličná: poznámky a a b jsou nezbytným doplňkem dialogů a monologů – bez nich by byl dramatický děj neúplný a mnohdy by ztratil smysl; poznámky c poskytují nezbytnou orientaci lokální i časovou, ale často i nadbytečné podrobnosti, návrhy konkrétního scénického řešení apod.; poznámky d se vztahují k jevištní interpretaci – nabádají, ale nezavazují; poznámky e jsou z hlediska inscenace nadbytečné – jsou to vlastně metatexty (autorské texty o vlastním dramatickém textu) v rámci dramatu hybridní a signalizují dramatikův sklon k literárnosti, knižnosti (jejich vlastní místo je spíše v autorské předmluvě nebo doslovu – viz případ G. B. Shawa, který připojoval ke svým hrám studie často delší než hry samy, ale hřešil nadbytečností i v samotných poznámkách uvnitř dramatu).
Připravit závěrečnou prezentaci/referát v následujících tematických okruzích: Úvod do studia inscenace. Čtené, prostorové, herecké, technické, osvětlovací, hlavní, generální zkoušky, první uvedení, premiéra, reprízy. Vedení a spolupráce inscenátorů a herců. Vedení individualit a kolektivu, taktika a strategie zkoušení. Pohybová, choreografická, zvuková, hlasová a pěvecká spolupráce. Inscenace a její propagace.
Připravit závěrečnou prezentaci/referát v následujících tematických okruzích: Úvod do studia inscenace. Čtené, prostorové, herecké, technické, osvětlovací, hlavní, generální zkoušky, první uvedení, premiéra, reprízy. Vedení a spolupráce inscenátorů a herců. Vedení individualit a kolektivu, taktika a strategie zkoušení. Pohybová, choreografická, zvuková, hlasová a pěvecká spolupráce. Inscenace a její propagace.