Území středomoří mělo příznivé klimatické podmínky, a tak se v oblasti velmi rychle rozvinuly vyspělé kultury – minojské, mykénské a kykladské kultury, které vytvořily základ jedinečné společnosti starověkého Řecka, které se stalo kolébkou evropské kultury, umění, filozofie a ovlivnilo vývoj kultury a vzdělanosti na celém světě. Období do 8. století se často označuje i obdobím temna, jelikož se jedná o období, kdy ještě nebyly vzdělávací instituce a výchova probíhala jen v rodině. Řeci ve výchově dávali za příklad vlastnosti hrdinů Trojské války, které v 8. století opsal Homér ve svém díle Ilias a Odyssea. V něm opsal hrdinství, udatnost, tělesnou zdatnost, ale i moudrost, výřečnosti, zručnost v zacházení se zbraní. Vysoce oceňovali vlastnosti osobnosti hrdinů jako je statečnost, odvaha, smysl pro spravedlnost – k těmto vlastnostem vychovávali své syny. Postupně se se složitějšími společenskými vztahy společenský život začal formovat do městských útvarů zvaných polis. V období rozkvětu bylo na poloostrově kolem sto padesáti městských států.

V 7. až 6. století dosáhly nejvýznamnějšího postavení v Řecku městské státy Sparta a Atény, které měly rozdílné výchovné systémy.

Ve Spartě vládla rodová šlechta a vše vlastnil stát. Výchova ve Spartě měla vojenský charakter, vládla zde přísná vojenská disciplína. Rodina byla slabá. V starším období byla na celém řeckém území společensky tolerovaná infanticida. Tyto skutky vojenská vláda ve Spartě přímo legitimizovala. Týkalo se to především zdravotně znevýhodněných dětí. Podle Lykurgových zákonů[1] (4. stol. p. n. l.) měl otec právo narozené defektní dítě, anebo dítě, které nechtěl, ihned po narození zabít. Podle jeho zákonů každé nově narozené dítě ihned po narození prohlédla zvláštní komise složená z nejstarších členů rodu (fylé) z otcovy strany (Cambiano, 2005). Plutarchos o tom píše: nezáviselo jen od otce, zda chce vychovat narozené dítě, ale musel ho přinést na místo, kde byli shromážděni nejstarší z cechů. Pokud bylo silné a dobře urostlé, určili, aby se vychovalo, a poukázali mu jeden z devíti tisíců přídělů, bylo-li ale slabé a zle urostlé, nechali ho hodit do tzv. apothetai, hlubokých propastí na hoře Taygere, protože sa domnívali, že takový člověk musí být na obtíž sobě i státu“ (in Neumann, 1970, s. 219). O tom, že tyto uzákoněné zvyklosti pokládali za správné, svědčí i skutečnost, že je schvalovali i takové osobnosti jako Platón a Aristoteles. Každé nově narozené dítě prohlédla zvláštní komise, která rozhodla, zda je dítě životaschopné a jestli bude ku prospěchu společenství a státu. Zdraví chlapci zůstávali v rodině do sedmi let. V sedmi letech byli chlapci rodičům odebráni a byli vychováváni v zvláštních táborech k přísné disciplíně pod státním dozorem v družinách, které byly rozděleny podle věku. Každé skupině velel dvacetiletý muž, kterého museli bezpodmínečně poslouchat. Učili se střídmosti v jídle a pití, v odívání i v bydlení.

Základem výchovy byla náročná fyzická příprava. Chlapci se cvičili v běhu, skoku do dálky, zápasení, hodě oštěpem a diskem, jen v menší míře se věnovali psaní, čtení, hudbě, výběrově se věnovali i memorování homérských básní a státních zákonů.

Sparťanská výchova byla založená na bezpodmínečné poslušnosti, vytrvalosti a v odolnosti vůči zátěži. Podporovali je v dravé soutěživosti a v touze po vítězství v boji. Od dvanácti let se jejich výchova stávala ještě tvrdší. Dravost chlapců cíleně podporovali tím, že je nechávali polosyté – stravu měli chudší a museli si přilepšovat krádežemi. Když byli při krádeži přichyceni, byli surově zbiti a bití často končilo smrtí. Pokud zemřeli bez pláče, postavili jim pomník. Základem byla kondice, zdatnost, otužilost: chodili chatrně oblečeni, bosí, spávali na tvrdém lůžku.

V osmnácti letech se stali dospělými, procházeli vojenským výcvikem a zúčastňovali se takzvaných kryptií (nočních útoků na obydlí otroků, které týrali, bili a i usmrcovali). Tělesné tresty, hlad, žízeň, překonávání zimy anebo horka byly součástí výchovy. Do 20. roku věku byli v efébiích, vykonávali výcvik a přípravu na vojenskou službu. Do 30. roku života museli sloužit ve vojsku a až potom se z nich stali plně právní občané a mohli si založit vlastní rodinu.

Výchova chlapců ve Spartě byla tedy zaměřena na tělesnou zdatnost, odvahu, statečnost, skromnost, otužilost, obratnost a bezpodmínečné podřizování se rozkazům svých velitelů. Vzdělání nebylo všeobecné, ale výchova byla omezená jen na svobodné mužské obyvatelstvo. (Somr, 1987, s. 20)

Dívky byly ponechány i po sedmém roce života doma, dostávalo se jim však výchovy gymnastické a taneční, a dokonce s chlapci i závodily. Sparťanské dívky byly trénované ve všech disciplínách pětiboje, v různých druzích skoků, tanci a míčových hrách. Ve Spartě byla žena považována jako matka vojáka, zejména když měla víc synů.

V Aténách byly jisté zásady výchovy stanovené už od doby zákonodárce Solóna. Péče o výchovu byla věcí rodičů a stát na ni na rozdíl od Sparty jen dohlížel. Dítě žilo do sedmi let v rodině, potom navštěvovalo školu podle volby rodičů.

Chlapci, synové svobodných občanů, navštěvovali od sedmi let školu v doprovodu sluhy, označovaného jako „paidagogos“ (byl to vzdělaný otrok, který učil chlapce slušnému chování a doprovázel je až do doby dospělosti na cestě do školy a nosil jim tabulky, staral se o jejich bezpečnost a dohlížel, aby si nehráli s dětmi otroků), tzv. gramatickou školu, kde se učili číst, počítat, kreslit, základy gramatiky řeckého jazyka a seznamovali se s některými literárními díly. Současně mohli navštěvovat školu kytaristů do 14. roku věku. Ve školách kytaristů se chlapci učili hrát na kytaře nebo lyře, zpívat, tancovat, nazpaměť recitovat Homérovy básně. Zároveň se učili i zeměpis, dějepis, mytologii, politiku a společenské chování. Současně byli trénováni v gymnastice. Od třinácti let navštěvovali palestru (zápasnickou školu), kde cvičili vzpírání, běh, skoky, házení diskem a plavání. Vyšší formu vzdělávání představovaly gymnaziony, které navštěvovali pouze chlapci bohatších rodičů. Zde si rozšiřovali vědomosti z rétoriky, filozofie, politiky, literatury.

Z některých gymnazionů se později vyvinuly vyšší filozofické školy, například Platónova akademie anebo Aristotelovo lyceum, Zenónova stoya a Epikurova zahrada. Po skončení gymnazionu, v osmnácti letech, synové z aristokratických rodin odcházeli na dva roky studovat do efébie. V efébiích získali další vzdělání literární, politické, rétorické a především vojenské. Ve dvaceti letech se stali plně právními občany Atén.

Dívky v Aténách vychovávaly matky, dostávaly pouze domácí výchovu. Učily se pracím v domácnosti, ručním pracím, hudbě a zpěvu. Zřídka je učili i číst a psát. V antickém Řecku se literatura využívala na zprostředkování velkého množství poznatků z různých oblastí, např. zeměpisu, historie, přírodních věd.