2. Historie a etiologie specifických poruch učení
19. století v rámci Evropy pojem slovní slepota, Kussmaul i Hinshelwood články o slovní slepotě a zrakové paměti.
Kussmaul (1877) slovní slepota ztráta schopnosti číst následkem poškození mozku,
avšak za zachované dobré inteligenci, neporušené řeči a dobrém zraku. Slovní hluchota
představovala ztrátu schopnosti rozeznávat slova při shodných podmínkách.
Kerr (1896) v práci O školní hygieně zmiňoval žáky trpící školní slepotou nebo píšící při dobrých počtech (bláboliví)
Objevy neurologů C. Wernicka (1874) a P. Brocka (1861) lokalizováno:
BMCŘ v čelním laloku levé hemisféry
WSCŘ v zadní části temporálního laloku levé hemisféry odpovědné za obsahovou složku mluveného projevu a porozumění mluvené řeči.
Morgan (1896) případová studie 14letého chlapce Percyho. Navzdory úsilí ze strany pedagogů dokázal s obtížemi vyhláskovat slabiky jednoho slova.
50. léta USA
speciální vzdělávací program pro žáky s poruchami chování a emocí, se senzorickým postižením,
tělesným postižením a mentálním postižením.
Žáci vykazující závažné vzdělávací obtíže, kteří do žádné z kategorií nespadali.
Žáci nevykazovali příznaky postižení, nebyli schopnosti osvojit si základní dovednosti a učivo.
Mylně označováni za emočně narušené, napravované žáky, napravované čtenáře, příp. s MP.
Goldstein (1932) a následně Kirk (1976) upozorňovali na nesrovnalosti v diagnostice těchto žáků.
Od roku 1975 se začal formálně používat termín „Learning Disabilities“
Nejdříve vnímány jako obtíže vznikající z jiného onemocnění/postižení a odlišně k nim bylo přistupováno v jednotlivých zemích.
neurolog a psychiatr
S. T. Orton (1925) zabýval se poruchami čtení z pohledu neuropsychologie a neuroanatomie na počátku 20. století.
Popsal základní příznaky dyslexie:
(reverze slabik, slov, písmen, potíže s pravolevou orientací, funkční nedostatky centrálního nervového systému, nevyhraněná lateralita).
Rozšířil definici dyslexie, tj. syndrom zahrnující potíže v:
Po Ortonově smrti vznikla společnost věnující se podpoře žáků s dyslexií, která nese název
IDA (International Dyslexia Association).
U nás:
Průkopníkem Heveroch, ten přispíval do pedagogických časopisů
(Pedagogické rozhledy, Česká škola)
„Dítě neposeda“ (dítě s lehkou mozkovou dysfunkcí) a
„O jednostranné neschopnosti naučiti se čísti při znamenité paměti“
Dyslexie byla pojímána jako jednostranná porucha na základě drobných anomálií řečové
oblasti levé kůry mozkové.
Systematická péče o žáky byla rozvíjena v polovině 20. století
Kučera a Langmeir, lékaři na dětském oddělení v Havlíčkobrodské psychiatrické léčebně.
1952 Počátek nápravné péče o žáky s dyslexií
1954 ústřednou pro léčebnou péči a nápravu dyslektiků u nás Dětská psychiatrická léčebna v Dolních Počernicích.
Koncem 20. století systém péče propojen s pedagogicko-psychologickým poradenstvím.
Z. Matějček definoval v publikaci „Dyslexie“ (1987) pětistupňový model nápravné péče o žáky se specifickými poruchami učení, který byl založen na míře závažnosti potíží.
Nejlehčí formy dyslexie napravovány třídním učitelem mateřského jazyka v běžném výukovém procesu.
Druhý stupeň podpory zajišťoval zřízení dyslektického kabinetu, vedeného speciálním pedagogem, proškoleným pedagogem, příp. zaměstnancem pedagogicko-psychologické poradny.
Pokud nebylo možné zvládat potíže žáka ve vyučovacím procesu, byla zařazena speciální nápravná cvičení, prováděná nejlépe rodiči (podpora role zákonných zástupců a práce s jejich pocitem viny).
Odborný zaměstnanec poradny pouze řídil a kontroloval průběh nápravy.
Nápravná cvičení v rodině prováděl ten, kdo měl „lepší nervy“. Pro žáky se závažnějšími stupni poruch pravopisu a učení, kteří by nejspíše v běžných třídách selhávali, se mohly zřídit specializované třídy.
Pro úplně nejtěžší případy dyslexie, jež vyžadovaly soustředěnou komplexní péči, mohli žáky hospitalizovat v dětských psychiatrických léčebnách.
Etiologie:
Teorie Brigitte Sindelar
Brigitte Sindelar ve své teorii zdůrazňuje, že poruchy učení nejsou výsledkem jednoho faktoru, ale složitou interakcí biologických, psychologických a environmentálních vlivů. Sindelarová se zaměřuje na deficit dílčích funkcí, které mohou být příčinou poruch učení.
Deficity dílčích funkcí – Brigitte Sindelar hovoří o tom, že poruchy učení mohou být způsobeny oslabením nebo dysfunkcí dílčích kognitivních funkcí, jako je například pozornost, paměť, percepce, jazykové schopnosti a prostorová orientace. Nedostatečná podpora těchto funkcí v raném věku může vést k rozvoji dyslexie, dyskalkulie, dysgrafie a dalších poruch učení.
Pozornost: Děti s poruchami učení mohou mít problémy s udržením pozornosti na úkolu nebo s rozdělením pozornosti mezi více úkoly.
Paměť: Oslabení pracovních a dlouhodobých paměťových schopností může negativně ovlivnit schopnost si zapamatovat a aplikovat nové informace, což je klíčové při učení čtení, psaní i matematiky.
Percepce: Poruchy percepce mohou ztěžovat vnímání písmen, čísel nebo prostorových vztahů, což je obvyklé u dyslexie a dyskalkulie.
Teorie přetrvávajících primárních reflexů M. Volemanové
Teorie přetrvávajících primárních reflexů vychází z předpokladu, že primární reflexy, které jsou přítomny v raném dětství, se obvykle během vývoje dítěte ztrácejí. Pokud se některé z těchto reflexů neintegrují správně, mohou způsobit problémy ve vývoji motoriky, koordinace a kognitivních funkcí. Reflexy a poruchy učení – Neztracené nebo neintegrované reflexy mohou vést k různým poruchám učení. Například, pokud se reflex "předklonu" neintegruje správně, může způsobit problémy s pozorností, soustředěním a učením, což je časté u dětí s dyslexií. Reflex "moro", který je spojený s odpovědí na překvapení nebo stres, může narušit schopnost dítěte soustředit se nebo se vypořádat s novými situacemi, což může být příčinou poruchy čtení nebo psaní.
Tato teorie propojuje nejen biologické a neuropsychologické aspekty poruch učení, ale také praktické metody, jak přístup k vývoji dítěte a jeho podpoře v procesu vzdělávání může zlepšit funkční schopnosti a snížit vliv těchto poruch.
Doufám, že tento doplněný text odpovídá vašim požadavkům a poskytuje ucelený přehled o poruchách učení, jak v jejich klasifikaci, tak v jejich neuropsychologických a vývojových aspektech. Doporučená rozšiřující lit. M. Volemanové viz prezentace a https://poradna-matouskova.cz/pretrvavajici-primarni-reflexy/
Primitivní reflexy hrají významnou roli pro přežití dítěte v raných fázích života a poskytují tak základní trénink pro další pohybové dovednosti.
Mezi ty nejznámější patří tonicko-šíjový reflex (tzv. šermířská pozice), Moroův reflex („úlekový“) či reflex Babinského, který pozorujeme, když miminko „polechtáme“ na noze.
V průběhu vývoje nervového systému by však tyto reflexy měly být potlačeny nebo kontrolovány vyššími centry mozku.
Pokud se tak nestane, může podle některých současných výzkumů přetrvávání primitivních reflexů souviset také se specifickými poruchami učení nebo ADHD, které je velmi často spojeno s určitým druhem motorických problémů.
PPR mohou postihnout: