Věcná práva
Věcná práva
Věci mj. rozdělujeme na hmotné a nehmotné.
Mezi nehmotné věci řadíme právo duševního vlastnictví, např. ochrannou známku.
Ustanovení občanského zákoníku regulující věcná práva se vztahuje na hmotné i
nehmotné. Pro věcná práva platí rovněž zásada materiální a formální publicity.
Zatímco relativní majetková práva vychází ze zásady dispozitovnosti právní
úpravy, tak věcná práva vychází ze zásady kogentnosti, tj. nelze se od nich
odchýlit.
Držba
Držba je upravena v § 987 OZ a
násl. Držet lze právo, které lze právním
jednáním převést na jiného a které připouští trvalý nebo opakovaný výkon.
Například je řádným držitelem vlastnického práva kupující, který si koupil dům.
Vlastnické právo pak drží ten, kdo se věci ujal jako vlastník; tím se liší
držba o tzv. detence. Detentor nemá vůli vykonávat právo pro sebe. Držitel má
právo na ochranu a nikdo nesmí svévolně zasahovat do pokojné držby. Držbu lze nabýt bezprostředně tím, že se jí držitel
ujme svou mocí. Bezprostředně se držba nabývá v rozsahu, v jakém se jí držitel
skutečně ujal.
Občanský zákoník
rozlišuje držbu řádnou, pravou a poctivou. Má se přitom za to, že držba je
řádná, pravá a poctivá (§ 991-993).
Řádná držba - Držba je řádná, pokud se zakládá na platném
právním důvodu. Kdo se ujme držby bezprostředně, aniž ruší cizí držbu, nebo kdo
se ujme držby z vůle předchozího držitele nebo na základě výroku orgánu veřejné
moci, je řádným držitelem.
Poctivá držba - Kdo má z přesvědčivého důvodu za to, že mu
náleží právo, které vykonává, je poctivý držitel. Nepoctivě drží ten, kdo ví
nebo komu musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží.
Pravá držba - Neprokáže-li se, že se někdo vetřel v držbu
svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo že někdo usiluje
proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou, jde o pravou
držbu.
Vlastnictví
Vlastnictví je jedním
z nejvýznamnějších práv zaručených přímo v čl. 11 Listiny základních
práv a svobod. Vše, co někomu patří, všechny
jeho věci hmotné i nehmotné, je jeho vlastnictvím. Vlastník má právo věc držet,
užívat, požívat z ní užitky či ji zničit. Zároveň ale platí, že
vlastnictví zavazuje, a proto se vlastníku zakazuje, aby ad míru přiměřenou
poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž
hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit. Vlastnické
právo může být omezeno jen na základě zákona, např. vyvlastnění.
V případě, že někdo neoprávněně zadržuje věc, může vlastník žalovat na
vydání věci. Vlastnictví je rovněž omezeno celou řadou různorodých předpisů,
např. zákonem o státní památkové péči či stavebním zákonem či zákon o ochraně
přírody a krajiny. S vlastnickým právem je spojena rovněž jeho ochrana.
Pokud někdo protiprávně zadržuje věc, má vlastník právo na vydání věci (§ 1040
OZ).
Sousedské
imise
Součástí
vlastnického práva a tzv. sociální koncepce vlastnictví je povinnost vlastník,
aby se zdržel všeho, co by mohlo způsobit, že odpad, voda, kouř, prach, plyn,
pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) by vnikaly na
pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a
podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat.
Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru
takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní
právní důvod (§ 1013 OZ). Kamenem úrazu tzv. sousedských sporů je právě
interpretace pojmu „v míře nepřiměřené poměrům“. Existuje celá řada soudních
rozhodnutí, ve kterých je tento pojem interpretován. Obecně platí, že tento
pojem musí být interpretován s ohledem na okolnosti konkrétní situace;
např. jinak bude tento pojem vykládán na vesnici, ve které je běžné, že
v ni lidé chovají hospodářská zvířata a jiná situace ve městě, kde takový
chov běžný není.
Obtěžování imisemi představuje takový výkon vlastnického práva k věci,
jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve
vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat
objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je
povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci. Závěr o tom,
zda se jedná či nikoliv o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, tak odráží
individuální poměry každého případu zejména tam, kde absentují objektivní
kritéria napomáhající učinit závěr o míře obtěžování (např. při obtěžování
hlukem existují objektivní hlukové limity dané normativní právní úpravou).
V takových případech je na soudu, aby v každém jednotlivém případě zvážil, kdy
účinky působení věci je druhá osoba povinna snášet a kdy jí již vzniká právo na
obranu, neboť se jedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a ze dne
26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013).
Stanovení toho, zda jde v konkrétní věci o obtěžování nad míru
přiměřenou poměrům, proti kterému je třeba poskytnout ochranu, je do značné
míry věcí soudcovského uvážení. Soud musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování
nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním
místě; bude-li obvyklá míra obtěžování v daném místě vyšší, než je míra
obvyklá v jiných obdobných lokalitách (např. v obytných sídlištích), přičemž
tato vyšší míra bude způsobena jednáním, pro které není území v takových
lokalitách určeno (např. hlučné hudební produkce v obytné zástavě či v její
blízkosti), bude pro posouzení věci rozhodující nižší míra obtěžování obvyklá v
obdobných místech; místní zvyklosti v tomto případě nejsou rozhodující
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005).
Rozhrady
Má
se za to, že ploty, zdi, meze, strouhy a jiné podobné přirozené nebo umělé
rozhrady mezi sousedními pozemky jsou společné. Společnou zeď může každý užívat
na své straně až do poloviny její tloušťky a zřídit v ní výklenky tam, kde na
druhé straně nejsou. Nesmí však učinit nic, co zeď ohrozí nebo co sousedovi
překáží v užívání jeho části (§ 1024 OZ).
Nezbytná
cesta
S ohledem na narušování vlastnického
práva v minulosti se v současné době stále zřejmé, že celá řada
nemovitostí, např. domů či chat, stojí na pozemcích, ke kterým vede cesta pouze
přes pozemek jiného vlastníka. Právě pro tyto případy existuje v zákoně
institut tzv. nezbytné cesty. Jde o případy, kdy vlastník nemovité věci (např.
pozemku či domu) ji nemůže užívat, neboť není dostatečně spojena s veřejnou
cestou. V takovém případě pak nárok, aby mu soused umožnil užívat svůj
pozemek. Platí ovšem, že soused má nárok na náhradu. Vždy však musí být
vlastník sousedního pozemku omezován co neméně (§ 1029 OZ). Toto právo ovšem
neplatní absolutně, neboť soud nepovolí nezbytnou cestou, pokud by např.
zajistila pohodlnější spojení nebo si vlastník cesty způsobil nedostatek
přístupu z hrubé nedbalosti (§ 1032 OZ).
Připadá-li do úvahy více možností, jak zřídit nezbytnou cestu, je třeba
vybrat tu, která bude pro vlastníka zatíženého pozemku nejméně obtěžující;
je třeba též vážit, zda by méně zatěžující a přiměřenější z hlediska požadavku
minimalizace zásahů do vlastnického práva vlastníka zatěžovaného pozemku nebylo
vhodnější zřídit cestu přes pozemek jiného vlastníka. Zákon nestanoví
výslovně kritéria pro posouzení toho, jaká varianta je méně zatěžující a tudíž
přiměřenější. Je třeba vzít do úvahy zejména výměru části pozemku, která má
sloužit jako nezbytná cesta, způsob využívání zatěžovaného pozemku i
stavby, které má cesta sloužit, a míru rušení jeho vlastníka. Významná je i
skutečnost, že na pozemku, který připadá pro zřízení nezbytné cesty do úvahy,
je již vybudována cesta. Pohodlí oprávněného při užívání cesty není hlavním
kritériem, při existenci více přibližně rovnocenných variant by však neměla být
volena ta, která by umožňovala užívat cestu jen s většími obtížemi (usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 22 Cdo 4239/2017).