Soukromé právo - úvod
Úvod
Občanský
zákoník je nejen základním zákonem soukromého práva, ale také celého českého
právního systému. Občanské právo přitom prošlo velkým vývojem. Základy
evropského soukromého práva, ke kterému bezpochyby náleží i právo české, leží
v římském právu, které formulovalo některé významné zásady. Současné české
soukromé právo nejvíce ovlivnil Všeobecný občanský zákoník (rakouský), ABGB,
který na našem území platil od roku 1812 až roku 1950. Současný český občanský
zákoník se k němu z velké části vrátil. Patrná je zejména
přirozenoprávní koncepce, na které je ABGB postaven a která ovlivnila občanský
zákoník v mnoha směrech.
Občanské právo nebylo vždy kodifikováno. Snahy o jeho
kodifikaci se objevily v 18. století. Pvrvním, byť nikoli úspěšným kodexem
byl tzv. josefínský občanský zákoník. Kodifikace pak byla úspěšně dovršena
v roce 1811 přijetím Všeobecného občanského zákoníku (dále jen „ABGB“),
který na našem území platil a do roku 1950 a např. v Rakousku platí a je
účinný již více než 200 let. ABGB je stále v Evropě i na světa považován
za jeden z nejlepších kodexů soukromého práva. V období tzv. první
republiky se objevily snahy o modernizaci ABGB při zachování jeho základních
principů. Vláda připravila osnovu
občanského zákoníku v roce 1937. Vzhledem ke společenské a mezinárodní
situaci související s druhou světovou válkou se přípravy dále neposunuly.
Po druhé světové válce pak došlo k celkovým změnám právního řádu a vládní
návrh občanského zákoníku byl nahrazen občanským zákoníkem, který byl ovlivněn
sovětskou právní vědou; došlo např. k oddělení rodinného práva od práva
obecného občanského. Soukromé právo tak nebylo ušetřeno tzv. sovětizaci práva.
Tradiční soukromoprávní odvětví byla v občanském zákoníku z roku 1950
nahrazována novými a byla upřednostňována zejména veřejnoprávní regulace
s odůvodněním, že jednotlivec se musí podřídit celku. Tehdejšímu
soukromému právu pak dominovalo socialistické vlastnictví a hospodářský plán.
Občanský zákoník z roku 1964 vznikl v době změn, které souvisely
s přijetím tzv. ústavy vítězného socialismu. Zákoník prohloubil odklon od
tradic evropského práva. Občanské právo pak bylo pojato jako nástroj řízení
socialistické společnosti. Např. kategorie dobrých mravů byla nahrazena „pravidly
socialistického soužití“. Pro roce 1989 došlo k zásadní novelizaci
občanského zákoníku a s tím i celého soukromého práva. Zásadní bylo
přijetí obchodního zákoníku, který měl usnadnit podnikatelské prostředí tím, že
upravoval postavení podnikatelů a
obchodní závazkové vztahy. Od roku 1993 pak probíhaly jednání o vytvoření
nového kodexu občanského práva s různými přestávkami. Práce na novém
kodexu byly obnoveny po roce 2000 a v roce 2001 pak schválila tehdejší
vláda věcný záměr, který se stal jedním z podkladů současně platného a
účinného občanského zákoníku (Důvodová zpráva, str. 2-10). Současně platný a
účinný občanský zákoník navazuje na vládní návrh z roku 1937 a ABGB.
Výkladová část
České právo
můžeme na dvě velké skupiny: na právo soukromé a právo veřejné.
Soukromé právo
zahrnuje:
Občanské právo
Rodinné právo
Pracovní právo
Obchodní právo
Mezinárodní právo soukromé
Veřejné právo
zahrnuje:
Ústavní právo
Trestní právo
Správní právo
Finanční právo
Právo sociálního zabezpečení
Existuje celá
řada různých teorií, které rozlišují soukromé a veřejné právo, např. teorie
zájmová, organická či subordinační. V praxi je někdy obtížné rozlišit, zda
konkrétní předpis spadá do oblasti práva soukromého či veřejného. Jednou
z pomůcek, jak zjistit, zda se jedná o soukromoprávní či veřejnoprávní
předpis, je podívat se na postavení jednotlivých subjektů. Některé zákony,
např. zákon o zdravotních službách, obsahuje jak prvky práva soukromého, tak
práva veřejného.
Příklad:
Policie České republiky uložila řidiči (pachateli) pokutu za
rychlou jízdu. V tomto vztahu mezi správním orgánem a pachatelem (řidičem)
existuje vztah, ve kterém správní orgán vystupuje v nadřazeném postavení,
tj. autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech konkrétního subjektu;
správní orgán rozhoduje o veřejném subjektivním právu v nadřazeném
postavení.
Typickým
příkladem soukromoprávního vztahu je pak nájemní smlouva – pronajímatel i
nájemce vystupují v rovném postavení.
Právní odvětví:
Pracovní právo – pracovní právo řadíme mezi právo soukromé.
Pracovní právo upravuje vztah mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem při výkonu
závislé práce. Upravuje rovněž právní vztahy kolektivní povahy a vztah
k odborovým organizacím. Zaměstnanec je fyzická osoba, která se zavázala k výkonu
závislé práce; zaměstnavatelem může fyzická i právnická osoba, pro kterou
zaměstnanec vykonává závislou práci v pracovněprávním vztahu. Pracovní
poměr je pak založen pracovní smlouvou, ve které je specifikováno např. místo
výkonu práce, odměna apod. Pracovní právo řadíme mezi odvětví soukromého práva,
neboť se jedná o vztah rovnocenný, tj. v tom smyslu, že žádná ze stran
není v nadřazeném postavení a nemůže tak autoritativně rozhodovat o
právech a povinnostech strany druhé. Samozřejmě, v rámci pracovněprávního
vztahu může zaměstnavatel udělovat pokyny zaměstnanci – jedná se o závislou
práci, ale zaměstnanec se k výkonu této práce se k tomu svobodně
zavázal. Pracovní právo je ovšem velmi ovlivněno právem sociálního zabezpečení,
které řadíme tradičně mezi právo veřejné, neboť zde vystupuje v nadřazeném
postavení orgán veřejné moc, např. Česká správa sociálního zabezpečení.
Rodinné právo
Mezi odvětví soukromého práva
řadíme tradičně také právo rodinné. Je upraveno především o občanském zákoníku.
Rodinné právo reguluje vznik manželství, práva a povinnosti manželů, např.
výživné, rodičovskou odpovědnost nebo manželské majetkové právo. Rodinné právo
vychází ze vztahu mezi manžely; manželství je pak definováno jako svazek muže a
ženy, a mezi rodiči, resp. prarodiči a dětmi. Úprava v rodinném právu je
pak dále specifikována dalšími právními předpisy, např. zákonem o registrovaném
partnerství, či zákon o sociálně-právní ochraně dětí.
Obchodní právo
Obchodní zákoník již v České
republice neplatí. Obchodní právo je tak za současné platné a účinné právní
úpravy obsaženo v občanském zákoníku a v zákoně o obchodních
korporacích. Obchodní právo reguluje především závazky mezi podnikateli,
ochranu hospodářské soutěže a obchodní korporace. Jde smlouvy mezi podnikateli,
ale také mezi podnikatelem a spotřebiteli. Důležitou součástí těchto smluv je
také ochrana spotřebitele. Na pomezí práva soukromého a práva veřejného je
ochrana hospodářské soutěže. Soukromoprávní část ochrany hospodářské soutěže –
nekalá soutěž – je upravena v občanském zákoníku. Nekalou soutěží je pak
např. klamavá reklama, parazitování na pověsti či porušení obchodního
tajemství. Veřejnoprávní ochrana hospodářské soutěže je pak obsažena zejména
v zákoně č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže, který reguluje
dohody soutěžitelů, zneužití dominantního postavení nebo spojování soutěžitelů;
zákon upravuje rovněž postavení Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže. Ochrana
hospodářské soutěže je rovněž regulována předpisy práva EU. Jde především o
Smlouvu o fungování EU, která v v čl. 101 a násl. obsahuje pravidla
pro dohody mezi podniky či zneužití dominantního postavení; významnou roli
v této oblasti sehrává Evropská komise.
Významným předpisem soukromého práva je pak
zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, který upravuje obchodní
společnosti, tj. veřejnou obchodní společnost, komanditní společnost,
společnost s ručením omezeným a akciovou společnost, a družstva.
V praxi se nejčastěji setkáváme se společností s ručením omezeným.
Občanský zákoník, resp. ustanovení o spolcích budou aplikovány na obchodní
korporace, pokud tak stanoví zákon. Provázanost těchto dvou předpisů je zřejmá.
Mezinárodní právo soukromé
Mezinárodní právo soukromé
reguluje soukromé právo s mezinárodním prvkem. Např. společnost A se
sídlem v České republice uzavře smlouvu o dílo se společností B se sídlem
v Polsku. Smlouvu o dílo má soukromoprávní povahu. Je však nutné určit,
kterým právem (tzv. rozhodným právem) se tato smlouva bude řídit, tj. zda
českým (např. občanským zákoníkem), rakouským (např. ABGB) anebo zcela jiným
právem. Toto právní odvětví je úzce spojeno s unijními právními předpisy.
V prvé řadě jde o Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008
ze dne 17. června 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (tzv. Řím
I), který upravuje rozhodné právo, tj. právo, kterým se bude řídit smlouva.
Mimosmluvní závazkové vztahy jsou pak upraveny Nařízením Evropského parlamentu
a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro
mimosmluvní závazkové vztahy (tzv. Řím II). Mezi mimosmluvní závazkové vztahy
řadíme např. náhradu škody způsobenou vadou výrobku či škodu na životním
prostředí. Např. společnost A se sídlem v České republice vypustila do
řeky nebezpečný jed a způsobila tak újmu na zdraví a majetku občanům sousední
německé vesnice. Podle Nařízení Řím II pak bude určeno rozhodné právo, tj.
kterým právem se bude řídit náhrada škody apod. Typickým příkladem aplikace
nařízení Řím II je pak situace, kdy rakouský lyžař zraní na sjezdovce
v Itálii německého lyžaře apod. V oblasti rodinného právo je pak
významné Nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se
zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a
rozluky. Upravuje tak rozhodné právo pro rozvody s mezinárodním prvkem.
V české právním řádu je platný a účinný zákon č. 91/2012 Sb., o
mezinárodním právu soukromém. Upravuje např. kolizní otázky v souvislosti
se způsobilostí fyzické osoby mít práva a povinnosti či omezení svéprávnosti.
Mezinárodní právo soukromé
zahrnuje rovněž procesní předpisy, tj. který soudu bude rozhodovat spor
s mezinárodním prvkem. Např. podle Nařízení Řím II bude rozhodné právo
německé, tj. hmotné právo. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č.
1215/2012 ze dne 12. prosince 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních
rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (tzv. Brusel I) určí, který soud,
tj. zda český, německý či jiný. Toto nařízení rovněž upravuje uznání a výkon
rozhodnutí.
Občanské právo procesní
Občanské právo procesní řadíme
mezi právo veřejné. Klíčovým předpisem, který reguluje civilní procení právo je
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Tento zákon upravuje např. pravomoc
a příslušnost soudů, postavení účastníků řízení, náležitosti žaloby, průběh
řízení a řádné i mimořádné opravné prostředky. Např. občanský soudní řád
stanoví, že k řízení je příslušný obecný soud účastníka proti němuž návrh
směřuje, tj. žalovaného, není-li stanoveno jinak. Na občanský soudní řád pak
navazují další procesní předpisy, např. zákon č. 120/2001 Sb., exekuční řád, či
zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon; insolvenční zákon upravuje řešení
úpadku či úpadku hrozícího, který může být řešen konkursem, oddlužením či
reorganizací.
Ústavní právo
Ústavní právo je zaměřeno na
Ústavu a ochranu lidských práv. Zabývá se rovněž politickými systémy, formami
vlád apod.
Trestní právo
Trestní právo
řadíme mezi právo veřejné. Klíčovým předpisem je zákon č. 40/2009 Sb., trestní
zákoník, který upravuje hlavní zásady trestního práva, např. zákaz
retroaktivity v neprospěch pachatele, trestní odpovědnost, vymezení
trestného činu či různé druhy trestů a ochranných opatření. Klíčový je rovněž
zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti
nim. Tento předpis upravuje základy trestní odpovědnosti právnických osob,
zejména pak pachatele a přičitatelnost, tresty a ochranná opatření. Liší se
samozřejmě tresty, které lze právnické osobě uložit. Přirozeně nelze např.
právnické osobě uložit trest odnětí svobody. Lze však uložit trest zrušení
právnické osoby, zákaz činnosti, peněžitý trest či zákaz přijímání dotací a
subvencí. Dalším předpisem je pak zákon č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech
mládeže. Mládeží se rozumí děti a mladiství. Zákon upravuje zásady, které
směřují zejména k ochraně dětí a mladistvých. Soudnictví ve věcech mladistvých a ve věcech posuzování činů
jinak trestných spáchaných dětmi mladšími patnácti let vykonávají soudy pro
mládež (§ 4). Procesním
předpisem je pak zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád. Trestní řád upravuje
postup orgánů činných v trestním řízení; o vině a trestu pak rozhoduje
soud.
Správní právo
Velmi rozmanitou právní oblastí je
správní právo, které je právem veřejným. Správní právo obecně dělíme na právo
hmotné a na právo procesní. Správní právo procesní zahrnuje v prvé řadě
zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Správní řád je někdy označována jako tzv.
bible úředníků, neboť upravuje základní zásady správního řízení. Upravuje
postup orgánů moci výkonné a orgánů územních samosprávných celků. Klíčové jsou
pak zásady činnosti správních orgánů, které se vztahují na všechna správní
řízení. Správní právo hmotné pak upravuje jednotlivé oblasti veřejné správy,
např. správa na úseku stavebním či školství. Správní rozhodnutí pak mohou být
přezkoumána soudem. Tento přezkum je upraven v zákoně č. 150/2002 Sb.,
soudní řád správní. Soudy na správním úseku nejčastěji rozhodují o žalobách
proti rozhodnutí správního orgánu.
Finanční
právo
Finanční
právo bylo tradičně součástí práva správního. V současné době je již
považováno za samostatné právní odvětví se svými zásadami. Klíčovým předpisem
je zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád, který upravuje postup správců daní a práva a povinnosti daňových subjektů a
třetích osob, které jim vznikají při správě daní. Na daňový řád pak navazují
další daňové předpisy, např. zákon č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů nebo
zákon č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. Podstatnou součástí
finančního práva je organizace finanční správy, která je upravena v zákoně
č. 456/2011 Sb., o finanční správě České republiky.
Právo
sociálního zabezpečení
Právo sociálního zabezpečení je
výrazně spjato s právem pracovním a právem správním. Toto právní odvětví
zahrnuje rovněž celou řadu oblastí. V prvé řadě se jedná o ochranu zdraví,
např. zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, které upravuje nejen
pravomoc hygienických stanic, ale také péči o životní a pracovní podmínky.
Podmínky poskytování zdravotních služeb, včetně výkonu státní správy, jsou pak
upraveny v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách. Veřejné
zdravotní pojištění je regulováno zákonem č. 48/1997 Sb. Kromě zdravotnictví je
pak spojeno právo sociálního zabezpečení s důchodovým a nemocenským
pojištěním či poskytováním sociálních služeb a dávek státní sociální podpory,
např. životní a existenční minimum nebo dávky pěstounské péče.
Mezinárodní
právo veřejné
Mezi odvětví práva veřejného řadíme
rovněž mezinárodní právo veřejné. Samo označování jako právní odvětví je
problematické, neboť se, byť menšinově, objevují v právní teorii názory,
že se nejedná o právo; chybí totiž základní znak práva, kterým je vynutitelnost
státní mocí. Mezinárodní právo veřejné reguluje vztahy mezi státy a mezi
mezinárodními organizacemi. Základním pramenem jsou mezinárodní obyčeje a
mezinárodní smlouvy; např. Úmluva Organizace Spojených národů o mořském právu,
která reguluje právní status pobřežního moře či mořského dna.
Právo
EU
Práva EU má své specifické postavení, neboť
stojí na pomezí práva vnitrostátního a mezinárodního. Prameny práva EU
rozdělujeme tradičně na primární právo, které obsahuje zejména Smlouvu o EU a
Smlouvu o fungování EU. Sekundární právo je pak odvozeno od práva primárního;
mezi sekundární právo řadíme nařízení, směrnice, rozhodnutí, stanoviska a
doporučení. Právo EU má rovněž velký vliv na české soukromé právo; zřejmé je to
v oblasti ochrany spotřebitele či v oblasti ochrany hospodářské
soutěže.