1         ÚVOD -  VYMEZENÍ RELEVANTNÍCH VEŘEJNOPRÁVNÍCH POJMŮ

Výklad problematiky pracovního práva ve veřejné správě je nezbytně podmíněn znalosti obsahu pojmů a struktury veřejné správy.  Úvodní část studijního textu je proto věnována jejich rámcovému výkladu.

Nabýt povědomí o základních institutech veřejné správy, což umožní orientaci ve vymezení následujících pracovněprávních či služebně právních vztazích.

Veřejná moc, státní moc, nestátní veřejná moc, státní správa, územní samospráva, decentralizace, dekoncentrace.

1.1          VEŘEJNÁ MOC

Pojem „veřejná moc“ není v současné době definičně vymezen, nicméně je možno k tomu aplikovat dřívější stanovisko Ústavního soud ČSFR, které fakticky převzal
a akceptuje i Ústavní soud ČR.

Veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech                                                                             nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení
s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu[1].

Od moci jako takové, to je obecné schopnosti vnutit a vynutit určitý způsob chování jiného subjektu, kterou má nejen stát ale i jednotlivec (např. rodič) se veřejná moc podstatně liší tím, že její subjekty ji uskutečňuji jednak nikoliv v osobním, nýbrž ve veřejném zájmu
a k zabezpečení veřejného zájmu.

Veřejná moc je tak nástrojem zabezpečování žádoucích vztahu ve společnosti. Oproti státní moci však vyjadřuje sílu celé občanské společnosti v hranicích státu nebo i jeho územní části. Sílu způsobilou prosadit vytvoření a zabezpečení určitých všeobecně uznávaných a chtěných společenských vztahů, třeba i proti vůli státní moci. Obsah pojmu moc veřejná je tak širší než pojmu moc státní, když tato moc je součásti moci veřejné.  Z toho vyplývá, že moc veřejná je vykonávána jak

■ orgány státní moci tj. orgány  mocí

Ø  zákonodárné,

Ø  výkonné,

Ø   soudní,                                                                                                                                tak

■ dalšími nestátními subjekty, zejména orgány  samosprávy (územními, zájmovými), tzv. veřejnoprávními subjekty.

STÁTNÍ MOC

Státní moc je tak druhem veřejné moci. Disponuje ji sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím zvláštního aparátu, označovaného jako státní mechanismus.

 Státní moc je často charakterizována jako   

„schopnost státu vnutit svou vůli subjektům, které jsou v dosahu jeho právního
řádu“.

Slouží jako prostředek organizace a řízení společenských vztahů uvnitř určité státní formy společnosti. V novějším pojetí je státní moc chápána jako zastupitelská demokracie, která je rozšířená o přímou demokracii (spoluúčast občanů).

Podle ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je zdrojem veškeré státní moci lid, který tuto moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.^[2]

MOC ZÁKONODÁRNÁ [3]

Zákonodárství obecně představuje tvorbu a přijímání zákonů zákonodárnými orgány,
tj. oprávnění k vydávání zákonů.  Jedná se o jednu z nezávislých součásti státní moci
(vedle moci výkonné a soudní) svěřené zákonodárci.

Zákonodárce je orgánem vykonávajícím zákonodárnou moc.  Tím je v ČR dvoukomorový Parlament. Komory tvoří Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a Senát.

Oprávnění zákonodárce upravovat prostřednictvím zákonů různé oblasti společenských vztahů vyplývá z Ústavy ČR[4].  Zákonodárce pak již při vydávání zákonů není ničím omezen, může normovat kteroukoli oblast společenských vztahů, aniž by k tomu potřeboval zvláštní zmocnění. Nicméně při tom nesmí překročit ústavní rámec. Stalo-li
by se tak může Ústavní soud předmětný zákon nebo jeho část zrušit.

MOC VÝKONNÁ – EXEKUTIVA

Další součásti státní moci je moc výkonná.  Je vykonávána orgány výkonné moci,
kterými jsou v ČR  zejména prezident, vláda a orgány veřejné správy.  K jejích základním úkolům zejména orgánů veřejné správy patří výkon zákonů přijatých moci zákonodárnou. Z uvedeného je možno dovodit, že:

                                                              ■ zákonodárné orgány zákony vytváří,

                                                              ■ orgány veřejné správy zákony provádí.

Na tom nic nemění skutečnost, že veřejná správa se  sice  podílí 

Ø  na  přípravě zákonů (např. zákonodárná iniciativa krajů), nicméně  její  vůle  není  pro přijetí zákonů rozhodující.

Ø  na tvorbě práva (vydávání podzákonných právních předpisů – nařízení vlády,
vyhlášky ústředních správních úřadů, obecně závazných vyhlášek a nařízení krajů
i obcí), nicméně se nejedná o zákonodárství, ale o odvozenou normotvorbu,
tj. vydávání právních předpisů „na základě zmocněni v zákoně, k provedení zákona  a v jeho mezích“.

Bylo–li výše uvedeno, že veřejná správa je projevem výkonné moci ve státě můžeme
ji vymezit i z negativního hlediska, a to jako státní činnost, která je státem vykonávána vedle zákonodárství a soudnictví.

MOC SOUDNÍ

Moc soudní vykonávají nezávisle soudy, které jsou podle stupňů rozhodování a působností uspořádány do soudní soustavy. Jejich cílem je zákonem stanoveným způsobem zajišťovat v :

Ø  občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv,

Ø  trestním řízení rozhodovat o vině a trestu za trestné činy,

Ø  správním soudnictví přezkoumávat akty orgánů veřejné správy,

Ø  ústavním soudnictví rozhodovat o souladu právních předpisů i rozhodnutí
s ústavou,

Ø  dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny.

Svou podstatou je i soudnictví výkonnou činnosti orgánů státu, tedy prováděním
(výkonem) zákonů. Rozlišující znaky s veřejnou správou však nalezneme v případě
jejich:

v  funkčního rozlišení, když soudnictví představuje  nalézání práva ve sféře
soukromých i veřejných zájmů, v případě veřejné správy nejde o primárně o nalézání práva, ale zejména o realizaci  zájmů veřejných v mezích práva,

v  organizačního rozlišení, když oproti veřejné správě je soudnictví realizováno
orgány, které si jsou vzájemně rovny, a i přes hierarchické uspořádání jejich
soustavy jsou na sobě, co se týče jejich nadřízenosti a podřízenosti a z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů, zcela nezávislé. Nezávislí jsou ve svém rozhodování i jednotliví soudci.

v

vSoustava soudní se takto vyznačuje koordinaci. Soustava orgánů veřejné správy spíše subordinaci, tj. nadřízenosti a podřízenosti, vč. z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů,

v

1.2          ZBÝVAJÍCÍ VEŘEJNÁ MOC

     Jedná se o tu část veřejné moci, která je v příslušném rozsahu svěřena  státem subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí. Tím je současně od státní moci odvozena a nemůže s ní být v rozporu. Projevuje se jako decentralizovaná státní moc a její subjekty společně se státem zabezpečují správu státu, jakožto veřejnou správu.

Zmíněné subjekty jsou nazývány veřejnoprávními samosprávnými korporacemi, které
se člení na :

●  územní veřejnoprávní korporace, kterými jsou

             • základní územně samosprávné celky (obce),

             • vyšší územně samosprávné celky (kraje),

● zájmové  veřejnoprávní korporace (neúzemního charakteru), mezi které patří např. veřejnoprávní korporace s povinným členstvím (lékařská komora, komora daňových
poradců, notářská komora, advokátní komora, stomatologická komora), veřejnoprávní korporace s nepovinným členstvím (hospodářská a agrární komora) či vysoké školy.

Nestátní subjekty sice svou subjektivitu odvozují od státu nicméně  se  od státních orgánu odlišují zejména  vlastní právní subjektivitou a z toho  vyplývajícími :

                                - vlastním majetkem,

                                - vlastní odpovědnosti,

                                - vlastními volenými orgány apod.

Státní úředníci a zaměstnanci ve služebních úřadech vykonávající státní službu ve služebním nebo pracovním poměru

Úředníci a zaměstnanci územně samosprávných celků vykonávající veřejnou správu v pracovním poměru

 

1.3           

1.3         VEŘEJNÁ SPRÁVA

Vztahy mezi subjekty, regulace jejich chování v každé organizované společnosti ovlivňuji každého člena. Tyto vztahy přímo nebo nepřímo ovlivňují a vymezují jednání i seberealizaci člověka. Jak je výše uvedeno, je taková společnost v zájmu svého bezkonfliktního vývoje, oprávněná předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit. Hovoříme pak o správě veřejných záležitosti, tj. o veřejné správě, jejíž systém fungování pak vychází z principu, že svoboda jednoho občana končí tam, kde začíná ohrožovat svobodu jiného občana[5].

Lze konstatovat, že žádný právní předpis používající pojmu veřejná správa neobsahuje její definici.  Německý administrativista E. Forsthoff dokonce prohlásil, že veřejná správa může být jen popsána, nikoli však definována.[6] 

Na základě výše uvedeného je snad možno veřejnou správu charakterizovat jako :

“soustavu řídících i výkonných činností, které vyplývají z objektivní potřeby organizovaného uspořádání společnosti a jsou na území státu zabezpečovány specifickými
orgány veřejné správy“.

V současném pojetí tak chápeme veřejnou správu v ČR jako systém složeny z části (subsystému), kterou je státní správa a z části (subsystému) tvořené samosprávou. Nicméně za součást veřejné správy je vedle správy území státu, krajů a obcí, správy veřejných financí, správy užívání veřejných věcí a zařízení považována i správa veřejných záležitostí. Její smysl je dán:

Veřejná správa je formou společenského řízení. Jde tedy o řízení lidí lidmi.

Vykonavateli veřejné správy jsou lidé (způsobilé fyzické osoby, které  jsou v přímém  kontaktu s jejími adresáty, tj. cílovými subjekty  veřejné správy) a lidmi jsou také adresáti jejího působení.

1.4         VEŘEJNÝ SEKTOR

Ve společnosti má veřejný sektor významnou a nezastupitelnou roli. Oproti soukromé sféře (soukromým podnikům – soukromoprávním korporacím), které vyvíjejí aktivity směřující zejména k  dosažení maximálních ekonomických efektů, tedy zisku a s jejichž pomocí uspokojují své vlastní potřeby, je smyslem fungování  veřejného sektoru  a jeho organizací především uspokojování  nikoli vlastních potřeb, nýbrž potřeb cizích.

Jedná se zpravidla o takové statky a služby, které jsou ekonomicky neefektivní, a tedy pro soukromé organizace nezajímavé. Jsou vždy, na rozdíl od soukromých statků
a služeb, financovány z veřejných zdrojů, musí být přístupné všem, z jejich spotřeby nemůže být nikdo vyloučen. Pro úspěšné naplňování svého poslání musí dobře fungovat komunikace mezi všemi úrovněmi veřejné správy (státní – ústřední, krajské, obecní)
a mezi všemi ostatními aktéry, kterým jsou služby primárně určeny.

Veřejný sektor je zastoupen především veřejnou správou, kterou tvoří soustava institucí s centrální nebo územní působností. Hovoříme pak o státní správě a samosprávě.

Rozlišování veřejného a soukromého sektoru nachází odezvu i v pracovněprávních vztazích, konkrétně např. v ustanoveních o odměňování za prací. V soukromé –
nestátní sféře je za práci poskytována mzda, kdežto ve státní sféře plat[7].

1.5          ZAMĚSTNANCI  VEŘEJNÉ SPRÁVY

Personální základ veřejné správy je založen na tom, že veřejná správa je formou
společenského řízení. Jde tedy o řízení lidí lidmi.

 Právní předpisy nestanoví pouze vůči jakému okruhu osob je veřejná správa adresována, určují rovněž, které osoby a s jakými předpoklady mohou veřejnou správu vykonávat.

Vykonavateli veřejné správy jsou lidé a lidmi jsou také adresáti jejího působení. Z hlediska funkčnosti je proto důležité právně reglementovat specifické podmínky
a požadavky na  personální obsazování  institucí veřejné správy. Oporou takového požadavku je nepochybně skutečnost, že bezprostředními vykonavateli veřejné správy jsou v naprosté  většině  způsobilé fyzické osoby, které  jsou v přímém  kontaktu s jejími
adresáty  (cílovými subjekty  veřejné správy). Na místě svého pracovního či funkčního
zařazení pak reprezentují nejen sebe, ale především jsou reprezentanty příslušného úřadu, obce, kraje a státu.

Zaměstnancem veřejné správy zpravidla rozumíme,

fyzickou osobu, která je k veřejné správě vázána na základě svého pracovního nebo obdobného vztahu (služebního).

Bezprostředními vykonavateli veřejné služby jsou tak její zaměstnanci zařazení do příslušných orgánů veřejné moci, potažmo orgánů veřejné správy. Nicméně oproti
zaměstnancům soukromé sféry (nestátního sektoru) vykonávajících tzv. závislou prací, vymezenou pouze zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákoník práce) je právní regulace činnosti osob vykonávajících
veřejnou službu obsahem rozsáhlejší škály právních předpisů. Tato situace je dána tím,
že výkon veřejné správy je vnitřně strukturovaný a právě podle personálního zařazení fyzických osob do příslušného veřejnoprávního orgánu se rozlišuje právní regulace jejich činnosti při výkonu práce.

1.6          VEŘEJNÁ SLUŽBA

Jak bylo uvedeno v úvodu, používá se pro obecné vymezení činnosti a označení právního postavení veřejných zaměstnanců pojmu veřejná služba.

V užším smyslu se pod tento pojem zařazuje jen právní postavení a činnost

Ø  úředníků 1.7          PRACOVNÍ POMĚR A  SLUŽEBNÍ POMĚR

1         ÚVOD DO PRACOVNÍHO PRÁVA

Pozornost je v této kapitole věnována obecným a základním pracovněprávním institutům a jejich přenosu do problematiky pracovněprávních vztahů zaměstnanců a úředníků působících ve veřejné správě.

Cílem kapitoly je podat výklad obecných pojmů pracovního práva jakými jsou :

·         společenské vztahy pracovní,

·         funkce pracovního práva,

·         pracovněprávní vztahy a služebněprávní vztahy,

·         formy pracovněprávních vztahů,

·         druhy pracovněprávních (služebněprávních) vztahů. 

Pracovní poměr, pracovněprávní vztah, funkce pracovního práva, organizační funkce, ochranná funkce formy pracovního práva, předpoklady vzniku pracovněprávních vztahů.

POJEM PRACOVNÍHO PRÁVA 

V následující části studijního textu nebude odděleně rozborován pracovní a služební poměr, když v obou případech se faktický jedná o výkon práce za odměnu. Smysl a obsah obou forem výkonu práce je tak totožný. V této části textu bude proto použito pouze pojmu pracovní právo i pro služební poměr.

Systém práva ČR je tvořen řadou právních odvětví veřejného nebo soukromého práva, která upravují určité společenské vztahy. Každé právní odvětví tak upravuje specifické chování lidí, které má jeden nebo více společných znaků vymezujících toto právní odvětví.

V případě pracovního práva pak považujeme za společný znak vztahů, které jsou jimi upravovány, „realizaci práva na práci“. Z toho můžeme dovodit následující definiční ustanovení.

 „Pracovní právo je soubor právních norem upravujících společenské vztahy, jejichž prostřednictvím je v ČR realizováno právo občanů na práci, tj. společenské vztahy pracovní“.

Mezi zaměstnavatelem, který zpravidla disponuje vlastnictvím výrobních prostředků
a v případě veřejné správy je i nositelem veřejné moci, na jedné straně a zaměstnancem, tj. vlastníkem schopnosti pracovat na straně druhé, se uskutečňuje výkon práce, tj. zaměstnání na základě smluvního ujednání, jehož obsahem je i odměna za sjednaný výkon práce. Hovoříme pak o námezdní práci, tedy o práci vykonávané za odměnu (mzdu nebo plat), a též o závislé práci (viz daňové předpisy).

Jak bylo uvedeno, pracovní právo upravuje tzv. společenské vztahy pracovní, tj. pracovně-právní vztahy. Považujeme za ně:

-    vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli při realizaci smluvního výkonu práce
za úplatu (mzda, plat, odměna);

-    vztahy související a doplňující, na nichž jsou účastny jako jejich subjekty odborové organizace, rady zaměstnanců, úřady práce apod.

Pracovní právo neupravuje vztahy týkající se práce, kdy vlastník výrobních prostředků:

- pracuje pouze sám na sebe a nikoho nezaměstnává;

- pracuje pouze pro své potěšení (hobby).

Pro pracovněprávní vztahy je typické (viz závislá práce), že jeden z účastníků – zaměstnavatel, má řídící nadřízené postavení, zatímco druhý účastník – zaměstnanec je řízen
a je vůči zaměstnavateli v podřízeném postavení (viz § 2 zákoníku práce (ZP)). Nicméně jako v každém společenském vztahu i zde vznikající mezi jeho subjekty navzájem nejen subjektivní práva, ale současně i subjektivní povinnosti.  Tato práva a povinnosti jsou zakotvena v normách pracovního práva.

Normami pracovního práva se pak naplňuje teze o soukromoprávní i veřejnoprávní
regulaci pracovního práva. Veřejnoprávní regulace pracovního práva představuje
stanovení mantinelů pro možnosti chování subjektů pracovněprávních vztahů a zaručuje svými normami jejich ochranu, případně jejich vynutitelnost státní mocí. Soukromoprávní regulace je možností subjektů nastavit si vlastní podmínky pracovněprávního vztahu, možností využít práv daných objektivním právem, v rámci jeho mantinelů, kde plnění těchto podmínek je vynutitelné státní mocí.

Pracovní právo se tak od počátku konstituovalo jako právo ochranné s cílem vyrovnat nerovnost účastníků těchto individuálních právních vztahů. Nelze ovšem pominout,
že zákoník práce na straně druhé poskytuje ochranu i zaměstnavatelům proti
nesvědomitým zaměstnancům.

Pracovněprávní vztah vzniká na základě projevu svobodné vůle subjektů. Předpokladem vzniku pracovněprávního vztahu je existence objektivního práva a vymezení prvků
vztahu. Těmi jsou subjekty, objekt a obsah.

1.1          FUNKCE  PRACOVNÍHO  (SLUŽEBNÍHO) VZTAHU

Specifické funkce pracovního práva jsou ty, které se v jiných právních odvětvích nevyskytují vůbec, nebo se v pracovním právu projevují ve specifické podobě, výrazně odlišné od jiných právních odvětví.

Funkce pracovního práva chápeme jako soubor určitých trvale vymezených úkolů nebo směrů působení pracovního práva na společenské vztahy vznikající při výkonu tzv. závislé práce a v souvislosti s ní.

Pracovní právo plní tři základní funkce:

·         ochrannou

• organizační  
• výchovnou

Ochranná funkce

Ochranná funkce patří k nejdůležitějším. Pracovní právo chrání zájmy zaměstnance jako strany z ekonomického hlediska slabší. Jedná se zejména o ochranu života a zdraví před nepříznivými vlivy práce a pracovního prostředí a také o ochranu zájmu na zachování určité sociální úrovně.

Pracovní právo tedy posiluje právní pozici zaměstnance, dává mu v určitých případech více práv oproti právům zaměstnavatele svými veřejnoprávními zásahy.

Konkrétní projevy:

§ vytváří předpoklady pro to, aby práce byla vykonávána za podmínek neohrožujících životy a zdraví zaměstnanců, nebo alespoň aby bylo ohrožení minimalizováno

§ jsou stanoveny meze využívání pracovní síly - předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, o pracovních podmínkách žen, mladistvých a osob zdravotně postižených, ale i předpisy upravující nejkratší možnou dovolenou, minimální délku pracovní doby,

§ přestávky v práci atd.

§ posiluje právní postavení zaměstnance při skončení pracovního poměru (je podstatně silnější než právní postavení zaměstnavatele, zejména pokud jde o možnost jednostranného skončení pracovního poměru)

§ úprava odpovědnosti za škodu - zaměstnanec je výrazněji chráněn, jedná se o subjektivní odpovědnost, možnost splátek, výše náhrady škody je vždy limitována, úprava srážek ze mzdy

§ určitá ustanovení mají za úkol chránit také zaměstnavatele a jeho zájmy - zaměstnanec je povinen střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele, jeho podnikatelské zájmy

Organizační funkce

Bývá někdy označována jako funkce řídící nebo organizátorská. Dává zaměstnavateli možnost organizovat a řídit práci zaměstnanců a vytváří tedy rámec a podmínky, za nichž se uskutečňuje pracovní proces. Stanoví pravidla, za nichž má fungovat trh práce, vymezuje míru práce odměny za práci, obsahuje určité záruky realizace přiznaných práv.

Za projev organizační funkce se v užším smyslu považuje působení norem pracovního práva, které slouží bezprostředním zájmům organizátora pracovního procesu (zaměstnavatel určuje začátek a konec pracovní doby, rozvrh směn apod.).

Organizační funkce dále prostřednictvím konkrétních ustanovení motivuje zaměstnance  k řádné a pečlivé práci, což se projevuje ve dvou přístupech:

§ pozitivní - odměňování dobré práce podle jejího přínosu k plnění cíle zaměstnavatele, nejdůležitější roli sehrává institut mzdy nebo platu,

§ negativní - systém sankcí, které mají odradit zaměstnance od porušování právních povinností; dnes již systém represí neexistuje, nalezneme jej jen v podobě výpovědi.

Výchovná funkce

Je dána tím, že pracovní právo ovlivňuje procesy motivace lidí, které určují jejich jednání. Adresáti si pak volí chování v souladu s dispozicí právní normy, popř. alespoň takové, které se jí neprotiví. Tato funkce má směřovat ke zvýšení kultury práce. Při motivaci jsou nejdůležitější psychické prožitky - podněty, které jsou vyvolány různými vlivy vzbuzujícími určité chování (jednání či zdržení se) nebo k němu nutí.

V předpisech pracovního práva nalezneme velké množství vzorů chování zaměstnanců zahrnující nejrůznější povinnosti jako je svědomitá a řádná práce, řádné hospodaření               s prostředky zaměstnavatele, zachovávání státního a služebního tajemství, dodržování dobrých mravů a podobně. Vedoucí zaměstnanci jsou navíc zavázáni co nejlépe organizovat práci, zabezpečovat odměňování zaměstnanců a diferencovat mzdu podle výkonnosti a zásluh o konečný výsledek práce a tak dále.

Dochází k vytváření eticko-právního systému spolupráce, díky němuž dobře fungující zaměstnavatel může nejen realizovat své záměry, ale rovněž sehrává roli výchovného subjektu.

Nezbytným předpokladem realizace výchovné funkce je znalost právních předpisů.

1.2          PRACOVNĚPRÁVNÍ  VZTAHY

Pracovněprávní vztahy jsou společenské vztahy, v nichž jeho subjekty (účastníci),
vystupují jako nositelé subjektivních práv a subjektivních povinností stanovených
normami pracovního práva. Jsou to právem upravené vztahy subjektů, které vznikají
v souvislosti s jejich účastí v pracovním procesu při výkonu závislé práce.

Uvedená práva a povinnosti jsou zakotvena v normách pracovního práva. V objektivním smyslu, jsou normami pracovního práva stanovené hranice možností chování, mezi kterými se subjekty pracovněprávních vztahů mohou pohybovat a jejichž dodržování je státem vynutitelné. Naproti tomu práva v subjektivním smyslu jsou možnostmi chování subjektů v konkrétním pracovněprávním vztahu, kde takové chování je chráněno objektivním právem. Subjektivní povinností účastníků pracovněprávního vztahu je určitá objektivním právem daná povinnost se chovat určeným způsobem. Plnění takové povinnosti je opět vynutitelné státní mocí, prostřednictvím právních norem.

Zde se naplňuje teze o soukromoprávní i veřejnoprávní regulaci pracovního práva. Veřejnoprávní regulace pracovního práva představuje stanovení mantinelů pro možnosti
chování subjektů pracovněprávních vztahů a zaručuje svými normami jejich ochranu, případně jejich vynutitelnost státní mocí. Soukromoprávní regulace je možností subjektů  nastavit si vlastní podmínky pracovněprávního vztahu, možností využít práv daných objektivním právem, v rámci jeho mantinelů, kde plnění těchto podmínek je vynutitelné státní mocí.

Pracovněprávní vztah vzniká na základě projevu svobodné vůle subjektů. Předpokladem vzniku pracovněprávního vztahu je existence objektivního práva a vymezení prvků vztahu. Prvky pracovněprávního vztahu, jejichž prostřednictvím dochází k realizaci objektivního práva, jsou:

Ø  Subjekty pracovněprávních vztahů, kterými rozumíme jejich účastníky, kteří
vystupují jako nositelé subjektivních práv a subjektivních povinností v rámci těchto vztahů. V návaznosti na občanský zákoník vymezuje zákoník práce, ale i služební zákon, kdo a za jakých podmínek může být účastníkem pracovněprávních vztahů.

Subjekty mohou být fyzické nebo právnické osoby v různých podobách. V pracovněprávních vztazích může vystupovat fyzická osoba buď jako zaměstnanec, tedy závislý subjekt konající práci za odměnu (mzdu nebo plat), nebo jako zaměstnavatel, tj. subjekt, pro kterého zaměstnanec pracuje. Právnická osoba vystupuje v pozici zaměstnavatele či odborové organizace. Ve státní službě má postavení zaměstnavatele stát. Nicméně současně je stát garantem zákonem daných práv a povinností zaměstnanců i zaměstnavatelů. Tuto činnost vykonává prostřednictvím  Předpokladem účasti subjektu na pracovněprávním vztahu musí být jeho právní subjektivita.

Fyzická osoba (člověk) muže být v pracovněprávním  / služebním vztahu v postavení:

·         zaměstnance

·         zaměstnavatele (ne ve služebním)

·         uchazeče o zaměstnání

Právnická osoba může vystupovat v pracovněprávním/ služebním vztahu 

v postavení:

·         zaměstnavatele

·         odborové organizace

·         státu (jako zaměstnavatele)

Ø   

Ø   

Ø   

Ø   

Ø  Obsah pracovněprávního vztahu je tvořen vzájemnými právy a povinnostmi, které vznikají mezi účastníky tohoto vztahu. Především se jedná o práva
a povinnosti, které

-   mají smluvní základ, tj. vznikají na základě svobodného právního úkonu účastníků pracovněprávního vztahu (např. pružná pracovní doba, kratší pracovní doba, sjednání konkurenční doložky apod.)

-    smluvní základ nemají, jsou obsaženy jako závazná (kogentní, neměnná) pravidla v normách pracovního práva a stávají se automaticky součástí
obsahu pracovněprávního vztahu, jakmile tento pracovněprávní vztah vznikne. Účastníci pracovněprávního vztahu jejich působení nemohou
nijak vyloučit nebo změnit (např. ustanovení týkající se ochrany před
rozvázáním pracovního poměru, zákazy výpovědi, zákazy prací pro určité kategorie zaměstnanců apod.).

Ø  Objektem, nebo-li předmětem pracovněprávního vztahu je to, ohledně čeho subjekty pracovního práva vstoupily do konkrétního pracovněprávního vztahu, cíl, ke kterému směřuje chování účastníků pracovněprávního vztahu (zejména výkon závislé práce).

Např. zaměstnanec vstupuje do pracovního vztahu se zaměstnavatelem, aby získal      realizací svých práv a povinností mzdu či plat za práci, kterou je povinen odvést ve prospěch zaměstnavatele. Na druhé straně zaměstnavatel vstupuje do téhož vztahu, aby získal zisk nebo jinou užitnou hodnotu z práce zaměstnance, za kterou je povinen zaměstnanci zaplatit.

1.3          DRUHY PRACOVNĚPRÁVNÍCH A SLUŽEBNÍCH VZTAHŮ

Objekt (předmět) pracovněprávních vztahů je nejrespektovanějším obecným kritériem rozlišování jednotlivých druhů pracovněprávních vztahů. 

V souladu s tímto kritériem dělíme pracovněprávní vztahy na:

◙ individuální pracovněprávní (služební)  vztahy - právní vztahy, které vznikají mezi zaměstnancem na straně jedné a zaměstnavatelem na straně druhé, v souvislosti s účastí na pracovním procesu. Mezi individuální pracovněprávní vztahy řadíme i vztahy další,
tj. ty, které vytvářejí předpoklady pro vznik pracovněprávního vztahu, jakož i ty, které
pracovněprávní vztahy upevňují a chrání.

        Individuální pracovněprávní vztahy můžeme dále rozdělit na:

■ individuální pracovněprávní vztahy základní, jejichž prostřednictvím se přímo
realizuje pracovní proces. Základními pracovněprávními vztahy jsou:

          - pracovní poměr/služební poměr

           - právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr
(dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce)

       ■ individuální pracovněprávní vztahy odvozené - související, kterými jsou:

          - právní vztahy v oblasti zabezpečení práva na zaměstnání

    - kontrolní vztahy vznikající při kontrole nad dodržováním pracovněprávních předpisů a předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci

◙ kolektivní pracovněprávní/služební  vztahy - vztahy vznikající mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem.

1.4          PŘEDPOKLADY VZNIKU PRACOVNĚPRÁVNÍCH A SLUŽEBNÍCH VZTAHŮ

Pro vznik každého právního vztahu je prvotní podmínkou existence příslušných právních norem (formálních pramenů práva), které tento právní vztah reglementují
(např. pramenem občanského práva  je zejména občanský zákoník, trestního práva pak trestní zákon, pracovního práva zejména zákoník práce). Právní předpis sám o sobě ovšem nemůže založit právní vztah. Ten vznikne pouze tehdy, pokud nastane konkrétní právní skutečnost aprobovaná předmětným právním předpisem. Zjednodušeně řečeno,
do té doby pasivní právní předpis je „aktivován“ (oživen) nastalou právní skutečností. Existence konkrétního pracovněprávního vztahu je tedy založena na příčinné souvislosti mezi příslušným pramenem pracovního práva (zákoníkem práce) a předmětnou
pracovněprávní skutečností (např. jmenováním, podpisem pracovní smlouvy, pracovním
úrazem).

V souladu s výše uvedeným bude následující výklad věnován pramenům pracovního práva a následně typickým pracovněprávním skutečnostem.

1          OBECNÉ  PRAMENY  PRACOVNÍHO A  SLUŽEBNÍHO  PRÁVA

Kapitola se věnuje tradičnímu obsahu všech studijních textů věnujících se právní problematice. Každé právní odvětví disponuje prameny své právní úpravy. V našem případě se jedná normativní akty upravující společenské vztahy v oblasti pracovního a služebního práva. Důraz je kladen na zejména vnitrostátní prameny, když mezinárodní jsou obsahem přednášek předmětu. Zmíněny jsou zde i historické mezníky předmětné právní úpravy.

Nezbytným předpokladem každé právní disciplíny je znalost právních předpisů, které jsou předpokladem vzniku předmětných právních vztahů. K tomu směřuje i obsah této kapitoly. Seznamuje se

·         základními (prvotními) a

·         podzákonnými právním

právními předpisy pracovního práva ve veřejné správě.

Právo, prameny, zákony, předpisy, normy, vyhlášky, nařízení, parlament, senát, veřejná správa, normativní akty, rozhodnutí. 

1.1          VNITROSTÁTNÍ  HISTORICKÉ MEZNÍKY ZÁKLADNÍCH PRAMENŮ PRACOVNÍHO PRÁVA

Prvky pracovního práva se objevují za  vlády Marie Terezie a Josefa II. Tehdejší osvícenství přineslo, mimo jiné i rozvoj ochranného zákonodárství, které se nejvíce projevilo
v ochraně pracujících dětí, ale i jiných zranitelných sociálních skupin. Prvky vymezující pracovní právo jsou spojeny s robotními patenty, které umožňovaly
v omezené míře konat vedle roboty i jinou práci. Například patent z roku 1775 stanovoval délku robotního dne v zimním období na 8 hodin, čímž měl poddaný částečně možnost konat i jinou práci nebo se věnovat řemeslu.

V roce 1804 byla ve Francii naplněna snaha po komplexní kodifikaci soukromého práva, a to prvním vydáním občanského zákoníku, kterým byl (dosud platný ve znění novel) napoleonský Code civil Francois (zvaný též Code Napoléon). Tento zákoník inspiroval přijímání obdobných legislativních děl v dalších evropských zemích. Pro české země
a pracovní právo má velký význam rakouský Všeobecný občanský zákoník
(Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, zkratka ABGB) z roku 1811, jenž na našem území platil do roku 1950 (a v části věnované pracovnímu právu až do poloviny
šedesátých let). Na území Rakouska platí ABGB dodnes. Svým obsahem byl velmi
rozsáhlým legislativním dílem, když se členil na 3 části, 38 hlav a 1 502 paragrafů. Jeho součástí bylo mimo jiné (např. právo rodinné) i právo pracovní. „Krčilo“ se ovšem
pouze v hl. 26, která obsahovala celkem 24 paragrafů. Ne všechny se ale týkaly
pracovního práva. V této hlavě byla totiž upravena i smlouva o dílo a smlouva
nakladatelská.

Všeobecný občanský zákoník prošel zejména v letech 1914 až 1916 třemi poměrně
rozsáhlými novelizacemi, které se zde obsažených institutů pracovního práva nijak
zásadně nedotkly.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 došlo k široké recepci rakousko –
uherského práva, tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. V rámci něho došlo i k recepci ABGB v Čechách (na Slovensku platilo až do roku 1950 uherské zvykové právo). V části věnované pracovnímu právu platil až do roku 1965. Za takřka 150 let platnosti ABGB došlo pouze k dílčím legislativním počinům dotýkajícím se pracovního práva. Např. v roce 1936 byly samostatně upraveny pracovní poměry redaktorů a v roce 1949
domovníků.

Rozsáhlá právní rekodifikace, ke které došlo v 50. letech dvacátého století, poněkud pominula pracovní právo. V rámci takřka komplexní kodifikace práva v tehdejší
Československé republice nabyl (k 1. 1. 1951) účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Tento právní předpis již ale úpravu pracovněprávních vztahů neobsahoval
a nečinil tak ani žádný jiný právní předpis z té doby.

K historicky první samostatné kodifikaci pracovního práva na našem území tak došlo
až zákoníkem práce, který byl ve sbírce zákonů publikován jako zákon č. 65/1965 Sb. Nejvýznamnější novelizace tohoto zákona proběhla na konci osmdesátých let minulého století (období tzv. perestrojky). K návrhu vládního zákona proběhla takřka všelidová diskuze, jejímž výstupem bylo takřka 150 000 připomínek. V jejich důsledku došlo např. ke stanovení dvouměsíční výpovědní lhůty, a to jak pro organizaci, tak pro pracovníka, dále se prodloužila zkušební doba na 3 měsíce, dohoda o provedení práce byla omezena na 100 hodin, byly rozšířeny výpovědní důvody i důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru.

Význam společenských změn, nastartovaných v listopadu 1989, měl samozřejmě dopad
i na obsah pracovněprávních vztahů a potažmo i na zákoník práce. Zákon č. 105/1990 Sb. vytvořil podmínky soukromého podnikání, které bylo samozřejmě spojeno s možností zaměstnávat zaměstnance. Na to reagovalo nařízení vlády č. 121/1990 Sb., o pracovněprávních vztazích při soukromém podnikání občanů. V té době tedy platila fakticky dvoukolejnost v úpravě pracovněprávních vztahů. Ta byla odstraněna až v roce 1994. Posléze se v samostatných zákonech upravily mzdy a cestovní náklady. V roce 1991
se poprvé uzákonila tzv. minimální mzda (tehdy ve výši 2 000 Kčs měsíčně). Z pracovníků se stali zaměstnanci a z organizací zaměstnavatelé. Ve znění rozsáhlých novel se zákoník práce z roku 1965 zachoval až do konce roku 2006, když 1. 1. 2007
nabyl účinnosti historicky druhý samostatný kodex upravující základní instituty
pracovněprávních vztahů, a to zákon    č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který ovšem
prochází soustavným novelizačním procesem (viz. dále).

1.2          PRAMENY PRACOVNÍHO PRÁVA

Prameny pracovního práva mají různé formy, a to zejména:

·         normativních právních aktů, tj. ústavních zákonů, právních předpisů ES, zákonů, nařízení vlády, vyhlášek ministerstev, zejména pak Ministerstva práce a sociálních věcí,

·         normativních smluv, tj.

-          mezinárodních smluv, upravujících zejména sociální práva občanů,

-          kolektivních smluv, specifikujících některé pracovní, mzdové a jiné podmínky mezi svými smluvními stranami,

·         interních normativních aktů – vnitřních předpisů (§ 305), pracovních řádů (§ 306),

·         individuálních normativních aktů - rozhodnutí soudů.

Z hlediska svého původu dále rozlišujeme mezinárodní a vnitrostátní prameny
práva.

1.3          MEZINÁRODNÍ  PRAMENY

Zejména po druhé světové válce bylo přijato velké množství mezinárodních smluv, které patří k základním pramenům pracovního práva. Cílem a smyslem těchto smluv je ovlivnit vnitřní zákonodárství jednotlivých států a zaručit tak v nich, pokud možno na stejné
úrovni, základní sociální práva občanů.

Na tomto místě je nezbytné připomenout, že podle čl. 10 Ústavy ČR (Ústavní zákon
č. 1/1993 Sb.) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. To znamená, že v ČR ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy jsou závazné a mají přednost před
vnitrostátními zákony.

Organizace spojených národů

Před vymezením závazných pramenů mezinárodního práva dotýkajících
se pracovněprávních vztahů je třeba se zmínit o nezávazné deklaraci, která není
mezinárodní smlouvou, nicméně má pro svou mravní sílu obrovskou váhu (nepřímý
 pramen práva). Jedná se o Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou VS OSN v prosinci 1948, nikoliv jako mezinárodní smlouvu, ale jako deklaratorní rezoluci (mravní kodex). Deklarace obsahuje výčet nejvýznamnějších lidských práv včetně práv na úseku vztahů pracovních a sociálních. Tak je tomu např. v těchto článcích:

K závazným pramenům pracovního práva OSN vydaných ve formě mezinárodních smluv (přímé prameny práva) se řadí:

• Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Oba byly schváleny Valným shromážděním OSN v roce 1966. Naším státem pak byly ratifikovány a publikovány ve Sbírce zákonů č. 120/1976 Sb.

Rada Evropy[1]

• Evropská sociální charta Rady Evropy

Byla přijata Radou Evropy v roce 1961 s účinností od roku 1965. Publikována
byla pod č. 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv.

Mezinárodní organizace práce

K dalším mezinárodním pramenům pracovního práva patří také úmluvy Mezinárodní organizace práce (MOP), které přijímá její vrcholný orgán – Mezinárodní konference práce.

V souvislosti s novelou předchozího zákoníku práce (ZP) č. 155/2000 Sb. je možno se zmínit o úmluvách, které byly přetransformovány i do současného zákoníku práce. Byly to zejména:

·   Úmluva MOP č. 26, o způsobech stanovení minimální mzdy

·   Úmluva MOP č. 29, o nucené nebo povinné práci (publikovaná pod č. 506/1990 Sb.)

·   Úmluva MOP č. 87, o právu sdružovat se a o ochraně práva odborově se organizovat

·   Úmluva MOP č. 100, vymezující zásadu stejného odměňování mužů a žen za stejnou práci

·   Úmluva MOP č. 111, o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání, která byla
publikována pod č. 465/1990 Sb.

Evropská unie

Normotvorba EU spočívá ve vydávání nařízení a směrnic. V oblasti pracovního práva
je možno konstatovat, že je poměrně aktivní, což vychází z potřeby jisté unifikace
pracovněprávních podmínek občanů EU. Zákoník práce obsahuje přímo uvádí v předmětu své činnost,  že zapracovává právní předpisy EU a pod čarou vyjmenovává takřka
30  nařízení a směrnic, které to jsou.  

1.4          VNITROSTÁTNÍ  PRAMENY

Obecně vnitrostátní prameny práva rozlišujeme na:

Zákon o úředních územních samosprávných celků, je zákonem speciálním k zákoníku práce a užije se přednostně tam, kde má speciální úpravu,  a to především pro vznik, 

trvání a zánik pracovního poměru úředníků obcí a krajů. V případech, kdy zákon 

o úřednících územních samosprávných celků odchylku neobsahuje, použije se zákoník práce.  Cílem speciální (zvláštní) právní úpravy je  chránit právní postavení úředníků při výkonu veřejné správy ve vztahu k voleným orgánům územních samosprávných celků.

V případě, že se bude jednat o zaměstnance územních samosprávných celků, kteří 

nenaplňují znaky úředníka, řídí se úprava jejich pracovního poměru v celém rozsahu 

zákoníkem práce.

1          PŘEDMĚT (PŮSOBNOST) ZÁKONŮ  VEŘEJNÉ SLUŽBY

Obdobně jako u předchozí kapitoly je zde řešen jeden ze základních institutu každé právní disciplíny, a to její předmět či působnost. Výklad je zde soustředěn na předmět obou zvláštních právních předpisů upravujících pracovněprávní vztahy ve veřejné správě. Těmi jsou zákon o státní službě a zákon o úřednících územně samosprávných celků. Jejich předmět je zde vymezen z hlediska pozitivního i negativního. Přehled je zpracován formou srovnávacích tabulek. Text kapitoly je zapotřebí sdílet s následující 5. kapitolou, která upravuje navazující předmět zákoníku práce.

Kapitola umožňuje studentům :

-          získat přehled o předmětu (působnosti) zákona o státní službě

-          získat přehled o předmětu (působnosti) zákona o úřednících územně samosprávných celků

-          v obou případech je rozbor proveden z hlediska pozitivního
a negativního vymezení. 

Předmět, působnost, obsah, zákon, služební vztah, státní služba, služební poměr, pracovní poměr, úředník, zaměstnanec, pojmy.

1.6         PŮSOBNOST ZÁKONA O STÁTNÍ SLUŽBĚ                                                  Předmětnou působnost je možno vymezit v následujícím obrazci takto :

1.6.1      

POZITIVNÍ  VYMEZENÍ

Zákon upravuje : ● právní poměry státních zaměstnanců vykonávajících ve správních úřadech státní správu, ● organizační věci státní služby, ● služební vztahy státních zaměstnanců, ● odměňování státních zaměstnanců, ● řízení ve věcech služebního poměru. ●  organizační věci týkající se zaměstnanců ve správních úřadech, kteří pracují v základním pracovněprávním vztahu.

Zákon se nevztahuje na: ● člena vlády, jeho poradce a na zaměstnance, který vykonává další činnosti pro člena vlády, včetně zaměstnance zařazeného v kabinetu člena vlády, ●vedoucího Úřadu vlády České republiky (dále jen „Úřad vlády“) a zaměstnance, který vykonává činnosti pro vedoucího Úřadu vlády, ●náměstka člena vlády a zaměstnance, který vykonává činnosti pro náměstka člena vlády, ● člena Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, ● předsedu a člena Rady Českého telekomunikačního úřadu, ●předsedu a místopředsedu Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, ●předsedu a místopředsedu Energetického regulačního úřadu, ●předsedu a inspektora Úřadu pro ochranu osobních údajů, ● předsedu a místopředsedu Českého statistického úřadu, ● zaměstnance, který vykonává pouze pomocné, servisní nebo manuální práce ve správních úřadech, a na zaměstnance, který pouze řídí, organizuje a kontroluje výkon pomocných, servisních nebo manuálních prací, ● ředitele a inspektora Ústavu pro odborné zjišťování příčin leteckých nehod. ● zaměstnance zařazeného v bezpečnostním sboru, Generálním štábu Armády České republiky, Vojenské policii, Vojenském zpravodajství a v Národním bezpečnostním úřadu.

Z uvedeného pozitivního a negativního vymezení působnosti zákona o státní službě lze dovodit, že  tento právní předpis :

◙ nahrazuje zákoník práce tam, kde upravuje pra-covněprávní  poměry  stát-ních zaměstnanců vykoná-vajících ve správních úřadech státní správu (obsahuje však řadu delegačních odkazů na zákoník práce). Primárně tak cílí jen na státní zaměstnance (státní úřed-níky).

◙ neupravuje pracovně-právní poměry státních zaměstnanců, kteří nevyko-návají ve správních úřadech státní správu, tj. zaměstnanců  kteří zde pouze ■ vykonávají pomocné, servisní nebo manuální práce,                                                          ■  řídí, organizují a kontrolují výkon pomocných, servisních nebo manuálních prací.          Pracovněprávní poměry za-městnanců  tvořících uváděný  „pomocný personál„  jsou nadále upraveny zákoníkem práce.

◙ neupravuje pra-covněprávní poměry úředníků územně sa-mosprávných celků (obcí a krajů)

NEGATIVNÍ  VYMEZENÍ

 

1.6.2        

1.6.3        

1.6.4        

1.6.5        

1.6.6        

ZÁKLADNÍ POJMY SLUŽEBNÍHO ZÁKONA

1.7          PŮSOBNOST ZÁKONA  O ÚŘEDNÍCÍCH                                                      Předmětnou působnost je možno vymezit v následujícím obrazci takto :                                       

1.7.1      

POZITIVNÍ  VYMEZENÍ

NEGATIVNÍ  VYMEZENÍ

Zákon upravuje : ● pracovní poměr úředníků územních samosprávných celků                                          ● jejich vzdělávání.  Na pracovněprávní vztahy úředníků územních samosprávných celků se vztahuje zákoník práce, nestanoví-li tento zákon jinak (subsidiární vztah).

Zákon se nevztahuje na zaměstnance územního samosprávného celku : ● zařazené v jeho organizačních složkách,            ● zařazené jen v jeho zvláštních orgánech,       ● kteří vykonávají výhradně pomocné, servisní nebo manuální práce nebo kteří výkon takových prací řídí.

◙ neupravuje pracovně-právní poměry zaměstnan-ců územně samosprávných celků,                                              ● zařazené v jeho organizačních složkách,            ● zařazené jen v jeho zvláštních orgánech,                        ● kteří vykonávají výhradně pomocné, servisní nebo manuální práce nebo kteří výkon takových prací řídí. Pracovněprávní poměry za-městnanců  tvořících uváděný  „pomocný personál„  jsou nadále upraveny zákoníkem práce.

Z uvedeného pozitivního a negativního vymezení působnosti  zákona o úřednících lze dovodit, že  tento právní předpis :

◙ neupravuje pracovně-právní poměry státních zaměstnanců vykoná-vajících ve správních úřadech státní správu

.◙ upravuje pracovně-právní poměry úředníků územně samosprávných celků (obcí a krajů) vykonávajích správní řízení v přenesené státní správě, přičemž je uplatněn princip subsidiarity obecného a zvláštního právního předpisu. Zvláštní právní předpis – zákon o úřednících má přednost před obecnou úpravou zákoníku práce.

 

1.7.2        

1.7.3        

1.7.4        

1.7.5        

1.7.6        

1.7.7        

ZÁKLADNÍ POJMY ZÁKONA O ÚŘEDNÍCÍCH

Pro účely služebního zákona se rozumí:

1          PŘEDMĚT ZÁKONÍKU PRÁCE

V předchozí kapitole byl proveden výčtovým způsobem rozbor zvláštních a základních  právních předpisů upravujících pracovní poměr ve veřejné správě. V této kapitole je proveden rozbor předmětu základního právního předpisu v oblasti pracovního práva, a to zákoníku práce. Po základním výčtu dílčích části předmětu zákoníku práce je proveden výklad nejvýznamnějšího pojmu zákoníku práce, kterým je závislá práce. Další dílčí součásti předmětu zákoníku práce jsou rozborovány v následujících kapitolách.

Studenti prostudováním kapitoly získají přehled o obsahu základních pojmů vymezujících předmět zákoníku práce. Současně je zde k osvojení rozpracován základní pojem vymezující práci, která je předmětem zákoníku práce. Tím je „závislá práce“.

Předmět, závislá práce, schwarcz systém, nadřízenost, podřízenost, zaměstnavatel zaměstnanec, kolektivní vyjednávání, odbory, činnost před vznikem pracovního poměru, nemocenská.

Zákoník práce vymezuje předmět své úpravy tak, že tím současně vymezuje pracovněprávní vztahy. Ve svém úvodním ustanovení stanoví, že tento zákon: