Pracovní právo ve veřejné správě

Týden 1

1         ÚVOD -  VYMEZENÍ RELEVANTNÍCH VEŘEJNOPRÁVNÍCH POJMŮ

Rychlý náhled kapitoly

Výklad problematiky pracovního práva ve veřejné správě je nezbytně podmíněn znalosti obsahu pojmů a struktury veřejné správy.  Úvodní část studijního textu je proto věnována jejich rámcovému výkladu.

 

 

Cíle kapitoly

Nabýt povědomí o základních institutech veřejné správy, což umožní orientaci ve vymezení následujících pracovněprávních či služebně právních vztazích.

 

 

Klíčová slova kapitoly

Veřejná moc, státní moc, nestátní veřejná moc, státní správa, územní samospráva, decentralizace, dekoncentrace.

 

 

1.1          VEŘEJNÁ MOC

Pojem „veřejná moc“ není v současné době definičně vymezen, nicméně je možno k tomu aplikovat dřívější stanovisko Ústavního soud ČSFR, které fakticky převzal
a akceptuje i Ústavní soud ČR.

 

Definice

 

Veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech                                                                             nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení
s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu
[1].

 

 

Od moci jako takové, to je obecné schopnosti vnutit a vynutit určitý způsob chování jiného subjektu, kterou má nejen stát ale i jednotlivec (např. rodič) se veřejná moc podstatně liší tím, že její subjekty ji uskutečňuji jednak nikoliv v osobním, nýbrž ve veřejném zájmu
a k zabezpečení veřejného zájmu.

 

Veřejná moc je tak nástrojem zabezpečování žádoucích vztahu ve společnosti. Oproti státní moci však vyjadřuje sílu celé občanské společnosti v hranicích státu nebo i jeho územní části. Sílu způsobilou prosadit vytvoření a zabezpečení určitých všeobecně uznávaných a chtěných společenských vztahů, třeba i proti vůli státní moci. Obsah pojmu moc veřejná je tak širší než pojmu moc státní, když tato moc je součásti moci veřejné.  Z toho vyplývá, že moc veřejná je vykonávána jak

 

■ orgány státní moci tj. orgány  mocí

Ø  zákonodárné,

Ø  výkonné,

Ø   soudní,                                                                                                                                tak

■ dalšími nestátními subjekty, zejména orgány  samosprávy (územními, zájmovými), tzv. veřejnoprávními subjekty.

STÁTNÍ MOC

Státní moc je tak druhem veřejné moci. Disponuje ji sám stát a zabezpečuje ji prostřednictvím zvláštního aparátu, označovaného jako státní mechanismus.

 

Definice

 

 Státní moc je často charakterizována jako   

 

„schopnost státu vnutit svou vůli subjektům, které jsou v dosahu jeho právního
řádu“.

 

 

 

Slouží jako prostředek organizace a řízení společenských vztahů uvnitř určité státní formy společnosti. V novějším pojetí je státní moc chápána jako zastupitelská demokracie, která je rozšířená o přímou demokracii (spoluúčast občanů).

Podle ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů, je zdrojem veškeré státní moci lid, který tuto moc vykonává prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní.[2]

MOC ZÁKONODÁRNÁ [3]

Zákonodárství obecně představuje tvorbu a přijímání zákonů zákonodárnými orgány,
tj. oprávnění k vydávání zákonů.  Jedná se o jednu z nezávislých součásti státní moci
(vedle moci výkonné a soudní) svěřené zákonodárci.

Zákonodárce je orgánem vykonávajícím zákonodárnou moc.  Tím je v ČR dvoukomorový Parlament. Komory tvoří Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a Senát.

 

Oprávnění zákonodárce upravovat prostřednictvím zákonů různé oblasti společenských vztahů vyplývá z Ústavy ČR[4].  Zákonodárce pak již při vydávání zákonů není ničím omezen, může normovat kteroukoli oblast společenských vztahů, aniž by k tomu potřeboval zvláštní zmocnění. Nicméně při tom nesmí překročit ústavní rámec. Stalo-li
by se tak může Ústavní soud předmětný zákon nebo jeho část zrušit.

 

MOC VÝKONNÁ – EXEKUTIVA

 

Další součásti státní moci je moc výkonná.  Je vykonávána orgány výkonné moci,
kterými jsou v ČR  zejména prezident, vláda a orgány veřejné správy.  K jejích základním úkolům zejména orgánů veřejné správy patří výkon zákonů přijatých moci zákonodárnou. Z uvedeného je možno dovodit, že:

                                                              ■ zákonodárné orgány zákony vytváří,

                                                              orgány veřejné správy zákony provádí.

Na tom nic nemění skutečnost, že veřejná správa se  sice  podílí 

Ø  na  přípravě zákonů (např. zákonodárná iniciativa krajů), nicméně  její  vůle  není  pro přijetí zákonů rozhodující.

Ø  na tvorbě práva (vydávání podzákonných právních předpisů – nařízení vlády,
vyhlášky ústředních správních úřadů, obecně závazných vyhlášek a nařízení krajů
i obcí), nicméně se nejedná o zákonodárství, ale o odvozenou normotvorbu,
tj. vydávání právních předpisů „na základě zmocněni v zákoně, k provedení zákona  a v jeho mezích“.

Bylo–li výše uvedeno, že veřejná správa je projevem výkonné moci ve státě můžeme
ji vymezit i z negativního hlediska, a to jako státní činnost, která je státem vykonávána vedle zákonodárství a soudnictví.

  

MOC SOUDNÍ

 

Moc soudní vykonávají nezávisle soudy, které jsou podle stupňů rozhodování a působností uspořádány do soudní soustavy. Jejich cílem je zákonem stanoveným způsobem zajišťovat v :

Ø  občanskoprávním řízení ochranu subjektivních práv,

Ø  trestním řízení rozhodovat o vině a trestu za trestné činy,

Ø  správním soudnictví přezkoumávat akty orgánů veřejné správy,

Ø  ústavním soudnictví rozhodovat o souladu právních předpisů i rozhodnutí
s ústavou,

Ø  dalších věcech, které jsou jim zákonem svěřeny.

Svou podstatou je i soudnictví výkonnou činnosti orgánů státu, tedy prováděním
(výkonem) zákonů. Rozlišující znaky s veřejnou správou však nalezneme v případě
jejich:

v  funkčního rozlišení, když soudnictví představuje  nalézání práva ve sféře
soukromých i veřejných zájmů, v případě veřejné správy nejde o primárně o nalézání práva, ale zejména o realizaci  zájmů veřejných v mezích práva,

 

v  organizačního rozlišení, když oproti veřejné správě je soudnictví realizováno
orgány, které si jsou vzájemně rovny
, a i přes hierarchické uspořádání jejich
soustavy jsou na sobě, co se týče jejich nadřízenosti a podřízenosti a z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů, zcela nezávislé. Nezávislí jsou ve svém rozhodování i jednotliví soudci.

v

vSoustava soudní se takto vyznačuje koordinaci. Soustava orgánů veřejné správy spíše subordinaci, tj. nadřízenosti a podřízenosti, vč. z toho vyplývající vázanosti příkazy výše postavených orgánů,

v

1.2          ZBÝVAJÍCÍ VEŘEJNÁ MOC

     Jedná se o tu část veřejné moci, která je v příslušném rozsahu svěřena  státem subjektům nestátního charakteru ke správě veřejných záležitostí. Tím je současně od státní moci odvozena a nemůže s ní být v rozporu. Projevuje se jako decentralizovaná státní moc a její subjekty společně se státem zabezpečují správu státu, jakožto veřejnou správu.

 

Zmíněné subjekty jsou nazývány veřejnoprávními samosprávnými korporacemi, které
se člení na :

  územní veřejnoprávní korporace, kterými jsou

             • základní územně samosprávné celky (obce),

             • vyšší územně samosprávné celky (kraje),

zájmové  veřejnoprávní korporace (neúzemního charakteru), mezi které patří např. veřejnoprávní korporace s povinným členstvím (lékařská komora, komora daňových
poradců, notářská komora, advokátní komora, stomatologická komora), veřejnoprávní korporace s nepovinným členstvím (hospodářská a agrární komora) či vysoké školy.

Nestátní subjekty sice svou subjektivitu odvozují od státu nicméně  se  od státních orgánu odlišují zejména  vlastní právní subjektivitou a z toho  vyplývajícími :

                                - vlastním majetkem,

                                - vlastní odpovědnosti,

                                - vlastními volenými orgány apod.

 

 

 

 

 

 

Veřejná moc je taková moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo, nebo zprostředkovaně, přičemž subjekt, o jehož právech nebo povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí od vůle subjektu.

VEŘEJNÁ MOC

 

STÁTNÍ A NESTÁTNÍ VEŘEJNÁ MOC

 

 

 

STÁTNÍ
vykonávána státními orgány 

 

 

ZÁKONO- DÁRNÁ

VÝKONNÁ

SOUDNÍ

NESTÁTNÍ                                      vykonávána samosprávnými orgány -
veřejnoprávními korporacemi

VEŘEJNÁ SPRÁVA

Ústřední správní úřady

Územní správní úřady

Vyšší územní samosprávné celky

Základní územní samosprávné celky (veřejnoprávní korporace)

ÚZEMNÍ

ZÁJMOVÁ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


SAMOSPRÁVA

vykonávána  nestátními

veřejnoprávními korporacemi

 SHAPE  \* MERGEFORMAT

Organizační pojetí

Ústřední správní úřady

Ministerstva a jiné ústřední správní úřady

Územní

Územní správní úřady

Dekoncentrovaná státní správa územní - regionální

Vyšší územně samo-správné celky KRAJE

 

Přenesená

působnost

Samostatná

působnost

Základní územně samo

správné celky - OBCE

Samostatná

působnost

Přenesená

působnost

 

 

VEŘEJNÁ  SPRÁVA

podzákonná, výkonná, nařizovací

Zájmová

Ústava čl. 105 „Výkon státní správy lze svěřit orgánům samosprávy jen tehdy, stanoví-li to zákon“ = přenesená státní správa

STÁTNÍ  SPRÁVA

vykonávána státními správními úřady

Státní úředníci a zaměstnanci ve služebních úřadech vykonávající státní službu ve služebním nebo pracovním poměru

Úředníci a zaměstnanci územně samosprávných celků vykonávající veřejnou správu v pracovním poměru

 

1.3           

 

 

 

 

 


1.3         VEŘEJNÁ SPRÁVA

Správa veřejných záležitostí

Vztahy mezi subjekty, regulace jejich chování v každé organizované společnosti ovlivňuji každého člena. Tyto vztahy přímo nebo nepřímo ovlivňují a vymezují jednání i seberealizaci člověka. Jak je výše uvedeno, je taková společnost v zájmu svého bezkonfliktního vývoje, oprávněná předmětné vztahy, mechanizmy a procesy organizovat a řídit. Hovoříme pak o správě veřejných záležitosti, tj. o veřejné správě, jejíž systém fungování pak vychází z principu, že svoboda jednoho občana končí tam, kde začíná ohrožovat svobodu jiného občana[5].

 

Lze konstatovat, že žádný právní předpis používající pojmu veřejná správa neobsahuje její definici.  Německý administrativista E. Forsthoff dokonce prohlásil, že veřejná správa může být jen popsána, nikoli však definována.[6] 

 

Definice

 

 

Na základě výše uvedeného je snad možno veřejnou správu charakterizovat jako :

soustavu řídících i výkonných činností, které vyplývají z objektivní potřeby organizovaného uspořádání společnosti a jsou na území státu zabezpečovány specifickými
orgány veřejné správy“.

 

 

 

V současném pojetí tak chápeme veřejnou správu v ČR jako systém složeny z části (subsystému), kterou je státní správa a z části (subsystému) tvořené samosprávou. Nicméně za součást veřejné správy je vedle správy území státu, krajů a obcí, správy veřejných financí, správy užívání veřejných věcí a zařízení považována i správa veřejných záležitostí. Její smysl je dán:

 

“objektivní potřebou existence organizovaného a řízeného uspořádání společnosti prostřednictvím vytváření pro cílové subjekty přijatelných

○ vnitřních vztahů,

○ souborů mechanismu,

○řídících procesů

 v zájmu bezkonfliktního vývoje společnosti“.

 

Veřejná správa je formou společenského řízení. Jde tedy o řízení lidí lidmi.

 

Vykonavateli veřejné správy jsou lidé (způsobilé fyzické osoby, které  jsou v přímém  kontaktu s jejími adresáty, tj. cílovými subjekty  veřejné správy) a lidmi jsou také adresáti jejího působení.

1.4         VEŘEJNÝ SEKTOR

Ve společnosti má veřejný sektor významnou a nezastupitelnou roli. Oproti soukromé sféře (soukromým podnikům – soukromoprávním korporacím), které vyvíjejí aktivity směřující zejména k  dosažení maximálních ekonomických efektů, tedy zisku a s jejichž pomocí uspokojují své vlastní potřeby, je smyslem fungování  veřejného sektoru  a jeho organizací především uspokojování  nikoli vlastních potřeb, nýbrž potřeb cizích.

 

Zásadním cílem není cíl ekonomický, nad ním vždy převažuji cíle společenské.
To je v první řadě zajištění veřejných statků a služeb, které občanům zajistí základní životní a sociální potřeby, jako je péče o zdraví, bezpečnost, možnost bydlení, vzdělávání, kulturní a společenské vyžití, sociální služby, informování, vzájemná pomoc apod.

 

Zajištění veřejných statků a služeb

Jedná se zpravidla o takové statky a služby, které jsou ekonomicky neefektivní, a tedy pro soukromé organizace nezajímavé. Jsou vždy, na rozdíl od soukromých statků
a služeb, financovány z veřejných zdrojů, musí být přístupné všem, z jejich spotřeby nemůže být nikdo vyloučen. Pro úspěšné naplňování svého poslání musí dobře fungovat komunikace mezi všemi úrovněmi veřejné správy (státní – ústřední, krajské, obecní)
a mezi všemi ostatními aktéry, kterým jsou služby primárně určeny.

 

Veřejný sektor je zastoupen především veřejnou správou, kterou tvoří soustava institucí s centrální nebo územní působností. Hovoříme pak o státní správě a samosprávě.

 

Rozlišování veřejného a soukromého sektoru nachází odezvu i v pracovněprávních vztazích, konkrétně např. v ustanoveních o odměňování za prací. V soukromé –
nestátní sféře je za práci poskytována mzda, kdežto ve státní sféře plat[7].

1.5          ZAMĚSTNANCI  VEŘEJNÉ SPRÁVY

Personální základ veřejné správy je založen na tom, že veřejná správa je formou
společenského řízení.
Jde tedy o řízení lidí lidmi.

 

 Právní předpisy nestanoví pouze vůči jakému okruhu osob je veřejná správa adresována, určují rovněž, které osoby a s jakými předpoklady mohou veřejnou správu vykonávat.

 

Vykonavatele veřejné správy

Vykonavateli veřejné správy jsou lidé a lidmi jsou také adresáti jejího působení. Z hlediska funkčnosti je proto důležité právně reglementovat specifické podmínky
a požadavky na  personální obsazování  institucí veřejné správy. Oporou takového požadavku je nepochybně skutečnost, že bezprostředními vykonavateli veřejné správy jsou v naprosté  většině  způsobilé fyzické osoby, které  jsou v přímém  kontaktu s jejími
adresáty
  (cílovými subjekty  veřejné správy). Na místě svého pracovního či funkčního
zařazení pak reprezentují nejen sebe, ale především jsou reprezentanty příslušného úřadu, obce, kraje a státu.

 

Zaměstnancem veřejné správy zpravidla rozumíme,

 

fyzickou osobu, která je k veřejné správě vázána na základě svého pracovního nebo obdobného vztahu (služebního).

 

Zaměstnanci veřejné správy

Právní postavení veřejných zaměstnanců

Bezprostředními vykonavateli veřejné služby jsou tak její zaměstnanci zařazení do příslušných orgánů veřejné moci, potažmo orgánů veřejné správy. Nicméně oproti
zaměstnancům soukromé sféry (nestátního sektoru) vykonávajících tzv. závislou prací, vymezenou pouze zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen zákoník práce) je právní regulace činnosti osob vykonávajících
veřejnou službu obsahem rozsáhlejší škály právních předpisů. Tato situace je dána tím,
že výkon veřejné správy je vnitřně strukturovaný a právě podle personálního zařazení fyzických osob do příslušného veřejnoprávního orgánu se rozlišuje právní regulace jejich činnosti při výkonu práce.

 

STRUKTURA VYKONAVATELŮ – ZAMĚSTNANCŮ  VEŘEJNÉ SPRÁVY

Zaměstnancem veřejné správy zpravidla rozumíme, fyzickou osobu, která je k veřejné správě vázána na základě svého pracovního nebo obdobného vztahu (služebního).

 

 

v  zaměstnanci zařazení do státních úřadů nebo orgánů obcí a krajů (služebních úřadů), kteří však nevykonávají státní správu ani samosprávu, ale jsou pracovně činní jako servisní a obslužný personál; jejich pracovně právní postavení je upraveno pouze zákoníkem práce a výše uvedené zvláštní právní předpisy se na ně zpravidla nevztahují.

 

v  úředníci, přičemž tyto je třeba podle místa výkonu služby členit na

 

státní úředníky zařazené do orgánu státní správy – služebních úřadů
 a vykonávajících tak státní službu ve služebním poměru; jejich pracovně právní postavení je právně vymezeno zákonem č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů

 

 

úředníky územně samosprávných celků pracovně zařazených  do úřadů obcí či  krajů a zajišťující výkon přenesené státní správy (decentralizovaná státní služby)  a samosprávy; jejich pracovně právní postavení je právně vymezeno prvotně zvláštní právním předpisem, tj.  zákonem č. 312/2002 Sb.
o úřednících územně samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů

 

312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších přepisů (dále zákon o úřednících nebo úřednický zákon),  ke kterému má zákoník práce  opět pouze subsidiární postavení,                                                                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


1.6          VEŘEJNÁ SLUŽBA

Jak bylo uvedeno v úvodu, používá se pro obecné vymezení činnosti a označení právního postavení veřejných zaměstnanců pojmu veřejná služba.

V užším smyslu se pod tento pojem zařazuje jen právní postavení a činnost

Ø  úředníků 1.7          PRACOVNÍ POMĚR A  SLUŽEBNÍ POMĚR

 

V úvodu obecného pojednání o pracovním právu  je  třeba zmínit význam a vztah pojmů  pracovní poměr a služební poměr při výkonu veřejné správy.  Zásadní je, že oba tyto poměry jsou součásti pracovněprávních vztahů v uvedené oblasti.  

 

  • Služební poměr je spojen s výkonem závislé práce ve státní službě tj. při výkonu státní správy. Jedná se o poměr veřejnoprávní, což má za následek, že řízení ve věcech služebního poměru je (klasickým) správním řízením (rozhodování s ním spojené představuje výkon veřejné moci) , ve kterém nadřízený služební funkcionář vystupuje jako správní orgán (ve vrchnostensky nadřazeném postavení). Služební poměr tak např. nevzniká pracovní smlouvou ale rozhodnutím o přijetí do služebního poměru a všechna rozhodnutí vydaná ve věcech služebního poměru pak běžně podléhají přezkumu ve správním soudnictví ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., a tedy se jedná o úkony správního orgánu, jimiž se autoritativně zakládají,
    mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti[8].

 

  • Pracovní poměr je obecně typickým poměrem soukromoprávním když jeho účastníci mají rovné postavení. Zahrnuje pracovněprávní vztahy jak v nestátní
    sféře tak výkon závislé práce zaměstnanců všech územně samosprávných celků
    a zaměstnanců státní správy, kteří však nevykonávají jako závislou činnost státní správu, ale jejich pracovní činnost zahrnuje ve státní správě obslužné a servisní činnosti. Základní pracovní poměr zde proto vzniká zejména pracovní smlouvou.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Schéma aplikace pracovního a služebního poměru.

ZÁKONÍK                                      PRÁCE

(262/2006 Sb.)

 

PRACOVNÍ

POMĚR

ZÁKON O STÁTNÍ                                SLUŽBĚ

(234/2014 Sb.)

 

SLUŽEBNÍ

POMĚR

 

 PRACOVNÍ                        POMĚR

pracovní smlouvou

jmenováním

Vznik pracovní smlouvou                             --úředníci a zaměstnanci

Vznik jmenováním                    - ved. úředníci / ved. úřadu

Vznik jmenováním               - představení

 

Vznik pracovní smlouvou                 státní zaměstnanci           (výkon obslužných a servisních činnosti)

DOHODY O PRACÍCH KONANÝCH MIMO PRACOVNÍ POMĚR

Dohoda o pracovní činnosti                                                                                                 

Příklad  zvláštní úpravy PPV

ZÁKON                                 O ÚŘEDNÍCÍCH ÚSC (312/2002 Sb.)

 

PRACOVNÍ                         POMĚR

Vznik rozhodnutím                    státní zaměstnanci            (výkon správních činností)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


§ 6

Dohoda o provedení práce

 

 

 

 

 



[1] Usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, U 3/2 SbNU, sp. zn. II. ÚS 75/93

 

[2] Klasickou teorii o rozdělení státní moci na moc zákonodárnou, moc výkonnou a moc soudní vypracoval v první polovině 18. století francouzský ideolog osvícenectví CH. L. MONTESQUIEU žijící v létech 1689 - 1755.

[3] Latinsky  potestas legislativa

[4] Ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů

[5] Již prvotní křesťané  a později i katolický filozof sv. Tomáš Akvinský (1225 –7.3.1274) učil, že veřejné – obecné  blaho (salus publica - commune), má přednost před blahem jedince (salus persona).  Od toho také historické pravidlo Salus Populi Suprema Lex Esto - Blaho lidu nechť je nejvyšším zákonem.

[6] Forsthoff, E.: Lehrbuch des Verwaltungsrecht, sv.1, München, Beck, 1973

[7] Výjimkou např. odměňování na vysokých školách podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů. Odměna za prací je zde poskytována ve formě mzdy.

[8] Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně deklaroval, že řízení ve věcech (veřejnoprávního) služebního poměru je správním řízením, ve kterém služební funkcionář vystupuje jako správní orgán, tedy orgán vůči osobě ve služebním poměru ve vrchnostensky nadřazeném postavení. Tento právní názor vyplývá např. z rozsudků Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2011, č. j. 3 Ads 79/2011-62, ze dne 30. 4. 2012, č. j. 4 Ads 153/2011-75, či ze dne 27. 11. 2013, č. j. 3 Ads 133/2012-19, ze dne 31. 7. 2014, č. j. 6 As 102/2014-39, a řady dalších.