1         ÚVOD DO PRACOVNÍHO PRÁVA

Pozornost je v této kapitole věnována obecným a základním pracovněprávním institutům a jejich přenosu do problematiky pracovněprávních vztahů zaměstnanců a úředníků působících ve veřejné správě.

Cílem kapitoly je podat výklad obecných pojmů pracovního práva jakými jsou :

·         společenské vztahy pracovní,

·         funkce pracovního práva,

·         pracovněprávní vztahy a služebněprávní vztahy,

·         formy pracovněprávních vztahů,

·         druhy pracovněprávních (služebněprávních) vztahů. 

Pracovní poměr, pracovněprávní vztah, funkce pracovního práva, organizační funkce, ochranná funkce formy pracovního práva, předpoklady vzniku pracovněprávních vztahů.

POJEM PRACOVNÍHO PRÁVA 

V následující části studijního textu nebude odděleně rozborován pracovní a služební poměr, když v obou případech se faktický jedná o výkon práce za odměnu. Smysl a obsah obou forem výkonu práce je tak totožný. V této části textu bude proto použito pouze pojmu pracovní právo i pro služební poměr.

Systém práva ČR je tvořen řadou právních odvětví veřejného nebo soukromého práva, která upravují určité společenské vztahy. Každé právní odvětví tak upravuje specifické chování lidí, které má jeden nebo více společných znaků vymezujících toto právní odvětví.

V případě pracovního práva pak považujeme za společný znak vztahů, které jsou jimi upravovány, „realizaci práva na práci“. Z toho můžeme dovodit následující definiční ustanovení.

 „Pracovní právo je soubor právních norem upravujících společenské vztahy, jejichž prostřednictvím je v ČR realizováno právo občanů na práci, tj. společenské vztahy pracovní“.

Mezi zaměstnavatelem, který zpravidla disponuje vlastnictvím výrobních prostředků
a v případě veřejné správy je i nositelem veřejné moci, na jedné straně a zaměstnancem, tj. vlastníkem schopnosti pracovat na straně druhé, se uskutečňuje výkon práce, tj. zaměstnání na základě smluvního ujednání, jehož obsahem je i odměna za sjednaný výkon práce. Hovoříme pak o námezdní práci, tedy o práci vykonávané za odměnu (mzdu nebo plat), a též o závislé práci (viz daňové předpisy).

Jak bylo uvedeno, pracovní právo upravuje tzv. společenské vztahy pracovní, tj. pracovně-právní vztahy. Považujeme za ně:

-    vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli při realizaci smluvního výkonu práce
za úplatu (mzda, plat, odměna);

-    vztahy související a doplňující, na nichž jsou účastny jako jejich subjekty odborové organizace, rady zaměstnanců, úřady práce apod.

Pracovní právo neupravuje vztahy týkající se práce, kdy vlastník výrobních prostředků:

- pracuje pouze sám na sebe a nikoho nezaměstnává;

- pracuje pouze pro své potěšení (hobby).

Pro pracovněprávní vztahy je typické (viz závislá práce), že jeden z účastníků – zaměstnavatel, má řídící nadřízené postavení, zatímco druhý účastník – zaměstnanec je řízen
a je vůči zaměstnavateli v podřízeném postavení (viz § 2 zákoníku práce (ZP)). Nicméně jako v každém společenském vztahu i zde vznikající mezi jeho subjekty navzájem nejen subjektivní práva, ale současně i subjektivní povinnosti.  Tato práva a povinnosti jsou zakotvena v normách pracovního práva.

Normami pracovního práva se pak naplňuje teze o soukromoprávní i veřejnoprávní
regulaci pracovního práva. Veřejnoprávní regulace pracovního práva představuje
stanovení mantinelů pro možnosti chování subjektů pracovněprávních vztahů a zaručuje svými normami jejich ochranu, případně jejich vynutitelnost státní mocí. Soukromoprávní regulace je možností subjektů nastavit si vlastní podmínky pracovněprávního vztahu, možností využít práv daných objektivním právem, v rámci jeho mantinelů, kde plnění těchto podmínek je vynutitelné státní mocí.

Pracovní právo se tak od počátku konstituovalo jako právo ochranné s cílem vyrovnat nerovnost účastníků těchto individuálních právních vztahů. Nelze ovšem pominout,
že zákoník práce na straně druhé poskytuje ochranu i zaměstnavatelům proti
nesvědomitým zaměstnancům.

Pracovněprávní vztah vzniká na základě projevu svobodné vůle subjektů. Předpokladem vzniku pracovněprávního vztahu je existence objektivního práva a vymezení prvků
vztahu. Těmi jsou subjekty, objekt a obsah.

1.1          FUNKCE  PRACOVNÍHO  (SLUŽEBNÍHO) VZTAHU

Specifické funkce pracovního práva jsou ty, které se v jiných právních odvětvích nevyskytují vůbec, nebo se v pracovním právu projevují ve specifické podobě, výrazně odlišné od jiných právních odvětví.

Funkce pracovního práva chápeme jako soubor určitých trvale vymezených úkolů nebo směrů působení pracovního práva na společenské vztahy vznikající při výkonu tzv. závislé práce a v souvislosti s ní.

Pracovní právo plní tři základní funkce:

·         ochrannou

• organizační  
• výchovnou

Ochranná funkce

Ochranná funkce patří k nejdůležitějším. Pracovní právo chrání zájmy zaměstnance jako strany z ekonomického hlediska slabší. Jedná se zejména o ochranu života a zdraví před nepříznivými vlivy práce a pracovního prostředí a také o ochranu zájmu na zachování určité sociální úrovně.

Pracovní právo tedy posiluje právní pozici zaměstnance, dává mu v určitých případech více práv oproti právům zaměstnavatele svými veřejnoprávními zásahy.

Konkrétní projevy:

§ vytváří předpoklady pro to, aby práce byla vykonávána za podmínek neohrožujících životy a zdraví zaměstnanců, nebo alespoň aby bylo ohrožení minimalizováno

§ jsou stanoveny meze využívání pracovní síly - předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, o pracovních podmínkách žen, mladistvých a osob zdravotně postižených, ale i předpisy upravující nejkratší možnou dovolenou, minimální délku pracovní doby,

§ přestávky v práci atd.

§ posiluje právní postavení zaměstnance při skončení pracovního poměru (je podstatně silnější než právní postavení zaměstnavatele, zejména pokud jde o možnost jednostranného skončení pracovního poměru)

§ úprava odpovědnosti za škodu - zaměstnanec je výrazněji chráněn, jedná se o subjektivní odpovědnost, možnost splátek, výše náhrady škody je vždy limitována, úprava srážek ze mzdy

§ určitá ustanovení mají za úkol chránit také zaměstnavatele a jeho zájmy - zaměstnanec je povinen střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele, jeho podnikatelské zájmy

Organizační funkce

Bývá někdy označována jako funkce řídící nebo organizátorská. Dává zaměstnavateli možnost organizovat a řídit práci zaměstnanců a vytváří tedy rámec a podmínky, za nichž se uskutečňuje pracovní proces. Stanoví pravidla, za nichž má fungovat trh práce, vymezuje míru práce odměny za práci, obsahuje určité záruky realizace přiznaných práv.

Za projev organizační funkce se v užším smyslu považuje působení norem pracovního práva, které slouží bezprostředním zájmům organizátora pracovního procesu (zaměstnavatel určuje začátek a konec pracovní doby, rozvrh směn apod.).

Organizační funkce dále prostřednictvím konkrétních ustanovení motivuje zaměstnance  k řádné a pečlivé práci, což se projevuje ve dvou přístupech:

§ pozitivní - odměňování dobré práce podle jejího přínosu k plnění cíle zaměstnavatele, nejdůležitější roli sehrává institut mzdy nebo platu,

§ negativní - systém sankcí, které mají odradit zaměstnance od porušování právních povinností; dnes již systém represí neexistuje, nalezneme jej jen v podobě výpovědi.

Výchovná funkce

Je dána tím, že pracovní právo ovlivňuje procesy motivace lidí, které určují jejich jednání. Adresáti si pak volí chování v souladu s dispozicí právní normy, popř. alespoň takové, které se jí neprotiví. Tato funkce má směřovat ke zvýšení kultury práce. Při motivaci jsou nejdůležitější psychické prožitky - podněty, které jsou vyvolány různými vlivy vzbuzujícími určité chování (jednání či zdržení se) nebo k němu nutí.

V předpisech pracovního práva nalezneme velké množství vzorů chování zaměstnanců zahrnující nejrůznější povinnosti jako je svědomitá a řádná práce, řádné hospodaření               s prostředky zaměstnavatele, zachovávání státního a služebního tajemství, dodržování dobrých mravů a podobně. Vedoucí zaměstnanci jsou navíc zavázáni co nejlépe organizovat práci, zabezpečovat odměňování zaměstnanců a diferencovat mzdu podle výkonnosti a zásluh o konečný výsledek práce a tak dále.

Dochází k vytváření eticko-právního systému spolupráce, díky němuž dobře fungující zaměstnavatel může nejen realizovat své záměry, ale rovněž sehrává roli výchovného subjektu.

Nezbytným předpokladem realizace výchovné funkce je znalost právních předpisů.

1.2          PRACOVNĚPRÁVNÍ  VZTAHY

Pracovněprávní vztahy jsou společenské vztahy, v nichž jeho subjekty (účastníci),
vystupují jako nositelé subjektivních práv a subjektivních povinností stanovených
normami pracovního práva. Jsou to právem upravené vztahy subjektů, které vznikají
v souvislosti s jejich účastí v pracovním procesu při výkonu závislé práce.

Uvedená práva a povinnosti jsou zakotvena v normách pracovního práva. V objektivním smyslu, jsou normami pracovního práva stanovené hranice možností chování, mezi kterými se subjekty pracovněprávních vztahů mohou pohybovat a jejichž dodržování je státem vynutitelné. Naproti tomu práva v subjektivním smyslu jsou možnostmi chování subjektů v konkrétním pracovněprávním vztahu, kde takové chování je chráněno objektivním právem. Subjektivní povinností účastníků pracovněprávního vztahu je určitá objektivním právem daná povinnost se chovat určeným způsobem. Plnění takové povinnosti je opět vynutitelné státní mocí, prostřednictvím právních norem.

Zde se naplňuje teze o soukromoprávní i veřejnoprávní regulaci pracovního práva. Veřejnoprávní regulace pracovního práva představuje stanovení mantinelů pro možnosti
chování subjektů pracovněprávních vztahů a zaručuje svými normami jejich ochranu, případně jejich vynutitelnost státní mocí. Soukromoprávní regulace je možností subjektů  nastavit si vlastní podmínky pracovněprávního vztahu, možností využít práv daných objektivním právem, v rámci jeho mantinelů, kde plnění těchto podmínek je vynutitelné státní mocí.

Pracovněprávní vztah vzniká na základě projevu svobodné vůle subjektů. Předpokladem vzniku pracovněprávního vztahu je existence objektivního práva a vymezení prvků vztahu. Prvky pracovněprávního vztahu, jejichž prostřednictvím dochází k realizaci objektivního práva, jsou:

Ø  Subjekty pracovněprávních vztahů, kterými rozumíme jejich účastníky, kteří
vystupují jako nositelé subjektivních práv a subjektivních povinností v rámci těchto vztahů. V návaznosti na občanský zákoník vymezuje zákoník práce, ale i služební zákon, kdo a za jakých podmínek může být účastníkem pracovněprávních vztahů.

Subjekty mohou být fyzické nebo právnické osoby v různých podobách. V pracovněprávních vztazích může vystupovat fyzická osoba buď jako zaměstnanec, tedy závislý subjekt konající práci za odměnu (mzdu nebo plat), nebo jako zaměstnavatel, tj. subjekt, pro kterého zaměstnanec pracuje. Právnická osoba vystupuje v pozici zaměstnavatele či odborové organizace. Ve státní službě má postavení zaměstnavatele stát. Nicméně současně je stát garantem zákonem daných práv a povinností zaměstnanců i zaměstnavatelů. Tuto činnost vykonává prostřednictvím  Předpokladem účasti subjektu na pracovněprávním vztahu musí být jeho právní subjektivita.

Fyzická osoba (člověk) muže být v pracovněprávním  / služebním vztahu v postavení:

·         zaměstnance

·         zaměstnavatele (ne ve služebním)

·         uchazeče o zaměstnání

Právnická osoba může vystupovat v pracovněprávním/ služebním vztahu 

v postavení:

·         zaměstnavatele

·         odborové organizace

·         státu (jako zaměstnavatele)

Ø   

Ø   

Ø   

Ø   

Ø  Obsah pracovněprávního vztahu je tvořen vzájemnými právy a povinnostmi, které vznikají mezi účastníky tohoto vztahu. Především se jedná o práva
a povinnosti, které

-   mají smluvní základ, tj. vznikají na základě svobodného právního úkonu účastníků pracovněprávního vztahu (např. pružná pracovní doba, kratší pracovní doba, sjednání konkurenční doložky apod.)

-    smluvní základ nemají, jsou obsaženy jako závazná (kogentní, neměnná) pravidla v normách pracovního práva a stávají se automaticky součástí
obsahu pracovněprávního vztahu, jakmile tento pracovněprávní vztah vznikne. Účastníci pracovněprávního vztahu jejich působení nemohou
nijak vyloučit nebo změnit (např. ustanovení týkající se ochrany před
rozvázáním pracovního poměru, zákazy výpovědi, zákazy prací pro určité kategorie zaměstnanců apod.).

Ø  Objektem, nebo-li předmětem pracovněprávního vztahu je to, ohledně čeho subjekty pracovního práva vstoupily do konkrétního pracovněprávního vztahu, cíl, ke kterému směřuje chování účastníků pracovněprávního vztahu (zejména výkon závislé práce).

Např. zaměstnanec vstupuje do pracovního vztahu se zaměstnavatelem, aby získal      realizací svých práv a povinností mzdu či plat za práci, kterou je povinen odvést ve prospěch zaměstnavatele. Na druhé straně zaměstnavatel vstupuje do téhož vztahu, aby získal zisk nebo jinou užitnou hodnotu z práce zaměstnance, za kterou je povinen zaměstnanci zaplatit.

1.3          DRUHY PRACOVNĚPRÁVNÍCH A SLUŽEBNÍCH VZTAHŮ

Objekt (předmět) pracovněprávních vztahů je nejrespektovanějším obecným kritériem rozlišování jednotlivých druhů pracovněprávních vztahů. 

V souladu s tímto kritériem dělíme pracovněprávní vztahy na:

◙ individuální pracovněprávní (služební)  vztahy - právní vztahy, které vznikají mezi zaměstnancem na straně jedné a zaměstnavatelem na straně druhé, v souvislosti s účastí na pracovním procesu. Mezi individuální pracovněprávní vztahy řadíme i vztahy další,
tj. ty, které vytvářejí předpoklady pro vznik pracovněprávního vztahu, jakož i ty, které
pracovněprávní vztahy upevňují a chrání.

        Individuální pracovněprávní vztahy můžeme dále rozdělit na:

■ individuální pracovněprávní vztahy základní, jejichž prostřednictvím se přímo
realizuje pracovní proces. Základními pracovněprávními vztahy jsou:

          - pracovní poměr/služební poměr

           - právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr
(dohoda o pracovní činnosti a dohoda o provedení práce)

       ■ individuální pracovněprávní vztahy odvozené - související, kterými jsou:

          - právní vztahy v oblasti zabezpečení práva na zaměstnání

    - kontrolní vztahy vznikající při kontrole nad dodržováním pracovněprávních předpisů a předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci

◙ kolektivní pracovněprávní/služební  vztahy - vztahy vznikající mezi odborovou organizací a zaměstnavatelem.

1.4          PŘEDPOKLADY VZNIKU PRACOVNĚPRÁVNÍCH A SLUŽEBNÍCH VZTAHŮ

Pro vznik každého právního vztahu je prvotní podmínkou existence příslušných právních norem (formálních pramenů práva), které tento právní vztah reglementují
(např. pramenem občanského práva  je zejména občanský zákoník, trestního práva pak trestní zákon, pracovního práva zejména zákoník práce). Právní předpis sám o sobě ovšem nemůže založit právní vztah. Ten vznikne pouze tehdy, pokud nastane konkrétní právní skutečnost aprobovaná předmětným právním předpisem. Zjednodušeně řečeno,
do té doby pasivní právní předpis je „aktivován“ (oživen) nastalou právní skutečností. Existence konkrétního pracovněprávního vztahu je tedy založena na příčinné souvislosti mezi příslušným pramenem pracovního práva (zákoníkem práce) a předmětnou
pracovněprávní skutečností (např. jmenováním, podpisem pracovní smlouvy, pracovním
úrazem).

V souladu s výše uvedeným bude následující výklad věnován pramenům pracovního práva a následně typickým pracovněprávním skutečnostem.