1          OBECNÉ  PRAMENY  PRACOVNÍHO A  SLUŽEBNÍHO  PRÁVA

Kapitola se věnuje tradičnímu obsahu všech studijních textů věnujících se právní problematice. Každé právní odvětví disponuje prameny své právní úpravy. V našem případě se jedná normativní akty upravující společenské vztahy v oblasti pracovního a služebního práva. Důraz je kladen na zejména vnitrostátní prameny, když mezinárodní jsou obsahem přednášek předmětu. Zmíněny jsou zde i historické mezníky předmětné právní úpravy.

Nezbytným předpokladem každé právní disciplíny je znalost právních předpisů, které jsou předpokladem vzniku předmětných právních vztahů. K tomu směřuje i obsah této kapitoly. Seznamuje se

·         základními (prvotními) a

·         podzákonnými právním

právními předpisy pracovního práva ve veřejné správě.

Právo, prameny, zákony, předpisy, normy, vyhlášky, nařízení, parlament, senát, veřejná správa, normativní akty, rozhodnutí. 

1.1          VNITROSTÁTNÍ  HISTORICKÉ MEZNÍKY ZÁKLADNÍCH PRAMENŮ PRACOVNÍHO PRÁVA

Prvky pracovního práva se objevují za  vlády Marie Terezie a Josefa II. Tehdejší osvícenství přineslo, mimo jiné i rozvoj ochranného zákonodárství, které se nejvíce projevilo
v ochraně pracujících dětí, ale i jiných zranitelných sociálních skupin. Prvky vymezující pracovní právo jsou spojeny s robotními patenty, které umožňovaly
v omezené míře konat vedle roboty i jinou práci. Například patent z roku 1775 stanovoval délku robotního dne v zimním období na 8 hodin, čímž měl poddaný částečně možnost konat i jinou práci nebo se věnovat řemeslu.

V roce 1804 byla ve Francii naplněna snaha po komplexní kodifikaci soukromého práva, a to prvním vydáním občanského zákoníku, kterým byl (dosud platný ve znění novel) napoleonský Code civil Francois (zvaný též Code Napoléon). Tento zákoník inspiroval přijímání obdobných legislativních děl v dalších evropských zemích. Pro české země
a pracovní právo má velký význam rakouský Všeobecný občanský zákoník
(Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, zkratka ABGB) z roku 1811, jenž na našem území platil do roku 1950 (a v části věnované pracovnímu právu až do poloviny
šedesátých let). Na území Rakouska platí ABGB dodnes. Svým obsahem byl velmi
rozsáhlým legislativním dílem, když se členil na 3 části, 38 hlav a 1 502 paragrafů. Jeho součástí bylo mimo jiné (např. právo rodinné) i právo pracovní. „Krčilo“ se ovšem
pouze v hl. 26, která obsahovala celkem 24 paragrafů. Ne všechny se ale týkaly
pracovního práva. V této hlavě byla totiž upravena i smlouva o dílo a smlouva
nakladatelská.

Všeobecný občanský zákoník prošel zejména v letech 1914 až 1916 třemi poměrně
rozsáhlými novelizacemi, které se zde obsažených institutů pracovního práva nijak
zásadně nedotkly.

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 došlo k široké recepci rakousko –
uherského práva, tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. V rámci něho došlo i k recepci ABGB v Čechách (na Slovensku platilo až do roku 1950 uherské zvykové právo). V části věnované pracovnímu právu platil až do roku 1965. Za takřka 150 let platnosti ABGB došlo pouze k dílčím legislativním počinům dotýkajícím se pracovního práva. Např. v roce 1936 byly samostatně upraveny pracovní poměry redaktorů a v roce 1949
domovníků.

Rozsáhlá právní rekodifikace, ke které došlo v 50. letech dvacátého století, poněkud pominula pracovní právo. V rámci takřka komplexní kodifikace práva v tehdejší
Československé republice nabyl (k 1. 1. 1951) účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Tento právní předpis již ale úpravu pracovněprávních vztahů neobsahoval
a nečinil tak ani žádný jiný právní předpis z té doby.

K historicky první samostatné kodifikaci pracovního práva na našem území tak došlo
až zákoníkem práce, který byl ve sbírce zákonů publikován jako zákon č. 65/1965 Sb. Nejvýznamnější novelizace tohoto zákona proběhla na konci osmdesátých let minulého století (období tzv. perestrojky). K návrhu vládního zákona proběhla takřka všelidová diskuze, jejímž výstupem bylo takřka 150 000 připomínek. V jejich důsledku došlo např. ke stanovení dvouměsíční výpovědní lhůty, a to jak pro organizaci, tak pro pracovníka, dále se prodloužila zkušební doba na 3 měsíce, dohoda o provedení práce byla omezena na 100 hodin, byly rozšířeny výpovědní důvody i důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru.

Význam společenských změn, nastartovaných v listopadu 1989, měl samozřejmě dopad
i na obsah pracovněprávních vztahů a potažmo i na zákoník práce. Zákon č. 105/1990 Sb. vytvořil podmínky soukromého podnikání, které bylo samozřejmě spojeno s možností zaměstnávat zaměstnance. Na to reagovalo nařízení vlády č. 121/1990 Sb., o pracovněprávních vztazích při soukromém podnikání občanů. V té době tedy platila fakticky dvoukolejnost v úpravě pracovněprávních vztahů. Ta byla odstraněna až v roce 1994. Posléze se v samostatných zákonech upravily mzdy a cestovní náklady. V roce 1991
se poprvé uzákonila tzv. minimální mzda (tehdy ve výši 2 000 Kčs měsíčně). Z pracovníků se stali zaměstnanci a z organizací zaměstnavatelé. Ve znění rozsáhlých novel se zákoník práce z roku 1965 zachoval až do konce roku 2006, když 1. 1. 2007
nabyl účinnosti historicky druhý samostatný kodex upravující základní instituty
pracovněprávních vztahů, a to zákon    č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který ovšem
prochází soustavným novelizačním procesem (viz. dále).

1.2          PRAMENY PRACOVNÍHO PRÁVA

Prameny pracovního práva mají různé formy, a to zejména:

·         normativních právních aktů, tj. ústavních zákonů, právních předpisů ES, zákonů, nařízení vlády, vyhlášek ministerstev, zejména pak Ministerstva práce a sociálních věcí,

·         normativních smluv, tj.

-          mezinárodních smluv, upravujících zejména sociální práva občanů,

-          kolektivních smluv, specifikujících některé pracovní, mzdové a jiné podmínky mezi svými smluvními stranami,

·         interních normativních aktů – vnitřních předpisů (§ 305), pracovních řádů (§ 306),

·         individuálních normativních aktů - rozhodnutí soudů.

Z hlediska svého původu dále rozlišujeme mezinárodní a vnitrostátní prameny
práva.

1.3          MEZINÁRODNÍ  PRAMENY

Zejména po druhé světové válce bylo přijato velké množství mezinárodních smluv, které patří k základním pramenům pracovního práva. Cílem a smyslem těchto smluv je ovlivnit vnitřní zákonodárství jednotlivých států a zaručit tak v nich, pokud možno na stejné
úrovni, základní sociální práva občanů.

Na tomto místě je nezbytné připomenout, že podle čl. 10 Ústavy ČR (Ústavní zákon
č. 1/1993 Sb.) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. To znamená, že v ČR ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy jsou závazné a mají přednost před
vnitrostátními zákony.

Organizace spojených národů

Před vymezením závazných pramenů mezinárodního práva dotýkajících
se pracovněprávních vztahů je třeba se zmínit o nezávazné deklaraci, která není
mezinárodní smlouvou, nicméně má pro svou mravní sílu obrovskou váhu (nepřímý
 pramen práva). Jedná se o Všeobecnou deklaraci lidských práv přijatou VS OSN v prosinci 1948, nikoliv jako mezinárodní smlouvu, ale jako deklaratorní rezoluci (mravní kodex). Deklarace obsahuje výčet nejvýznamnějších lidských práv včetně práv na úseku vztahů pracovních a sociálních. Tak je tomu např. v těchto článcích:

K závazným pramenům pracovního práva OSN vydaných ve formě mezinárodních smluv (přímé prameny práva) se řadí:

• Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
• Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Oba byly schváleny Valným shromážděním OSN v roce 1966. Naším státem pak byly ratifikovány a publikovány ve Sbírce zákonů č. 120/1976 Sb.

Rada Evropy[1]

• Evropská sociální charta Rady Evropy

Byla přijata Radou Evropy v roce 1961 s účinností od roku 1965. Publikována
byla pod č. 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv.

Mezinárodní organizace práce

K dalším mezinárodním pramenům pracovního práva patří také úmluvy Mezinárodní organizace práce (MOP), které přijímá její vrcholný orgán – Mezinárodní konference práce.

V souvislosti s novelou předchozího zákoníku práce (ZP) č. 155/2000 Sb. je možno se zmínit o úmluvách, které byly přetransformovány i do současného zákoníku práce. Byly to zejména:

·   Úmluva MOP č. 26, o způsobech stanovení minimální mzdy

·   Úmluva MOP č. 29, o nucené nebo povinné práci (publikovaná pod č. 506/1990 Sb.)

·   Úmluva MOP č. 87, o právu sdružovat se a o ochraně práva odborově se organizovat

·   Úmluva MOP č. 100, vymezující zásadu stejného odměňování mužů a žen za stejnou práci

·   Úmluva MOP č. 111, o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání, která byla
publikována pod č. 465/1990 Sb.

Evropská unie

Normotvorba EU spočívá ve vydávání nařízení a směrnic. V oblasti pracovního práva
je možno konstatovat, že je poměrně aktivní, což vychází z potřeby jisté unifikace
pracovněprávních podmínek občanů EU. Zákoník práce obsahuje přímo uvádí v předmětu své činnost,  že zapracovává právní předpisy EU a pod čarou vyjmenovává takřka
30  nařízení a směrnic, které to jsou.  

1.4          VNITROSTÁTNÍ  PRAMENY

Obecně vnitrostátní prameny práva rozlišujeme na:

Zákon o úředních územních samosprávných celků, je zákonem speciálním k zákoníku práce a užije se přednostně tam, kde má speciální úpravu,  a to především pro vznik, 

trvání a zánik pracovního poměru úředníků obcí a krajů. V případech, kdy zákon 

o úřednících územních samosprávných celků odchylku neobsahuje, použije se zákoník práce.  Cílem speciální (zvláštní) právní úpravy je  chránit právní postavení úředníků při výkonu veřejné správy ve vztahu k voleným orgánům územních samosprávných celků.

V případě, že se bude jednat o zaměstnance územních samosprávných celků, kteří 

nenaplňují znaky úředníka, řídí se úprava jejich pracovního poměru v celém rozsahu 

zákoníkem práce.