Pracovní právo ve veřejné správě

Týden 3

1          OBECNÉ  PRAMENY  PRACOVNÍHO A  SLUŽEBNÍHO  PRÁVA

 

Rychlý náhled kapitoly

Kapitola se věnuje tradičnímu obsahu všech studijních textů věnujících se právní problematice. Každé právní odvětví disponuje prameny své právní úpravy. V našem případě se jedná normativní akty upravující společenské vztahy v oblasti pracovního a služebního práva. Důraz je kladen na zejména vnitrostátní prameny, když mezinárodní jsou obsahem přednášek předmětu. Zmíněny jsou zde i historické mezníky předmětné právní úpravy.

 

 

Cíle kapitoly

Nezbytným předpokladem každé právní disciplíny je znalost právních předpisů, které jsou předpokladem vzniku předmětných právních vztahů. K tomu směřuje i obsah této kapitoly. Seznamuje se

·         základními (prvotními) a

·         podzákonnými právním

právními předpisy pracovního práva ve veřejné správě.

 

 

Klíčová slova kapitoly

Právo, prameny, zákony, předpisy, normy, vyhlášky, nařízení, parlament, senát, veřejná správa, normativní akty, rozhodnutí. 

 

 

1.1          VNITROSTÁTNÍ  HISTORICKÉ MEZNÍKY ZÁKLADNÍCH PRAMENŮ PRACOVNÍHO PRÁVA

Prvky pracovního práva se objevují za  vlády Marie Terezie a Josefa II. Tehdejší osvícenství přineslo, mimo jiné i rozvoj ochranného zákonodárství, které se nejvíce projevilo
v ochraně pracujících dětí, ale i jiných zranitelných sociálních skupin. Prvky vymezující pracovní právo jsou spojeny s robotními patenty, které umožňovaly
v omezené míře konat vedle roboty i jinou práci. Například patent z roku 1775 stanovoval délku robotního dne v zimním období na 8 hodin, čímž měl poddaný částečně možnost konat i jinou práci nebo se věnovat řemeslu.

První významné právní předpisy dotýkající se pracovního práva

V roce 1804 byla ve Francii naplněna snaha po komplexní kodifikaci soukromého práva, a to prvním vydáním občanského zákoníku, kterým byl (dosud platný ve znění novel) napoleonský Code civil Francois (zvaný též Code Napoléon). Tento zákoník inspiroval přijímání obdobných legislativních děl v dalších evropských zemích. Pro české země
a pracovní právo má velký význam rakouský Všeobecný občanský zákoník
(Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch, zkratka ABGB) z roku 1811
, jenž na našem území platil do roku 1950 (a v části věnované pracovnímu právu až do poloviny
šedesátých let). Na území Rakouska platí ABGB dodnes. Svým obsahem byl velmi
rozsáhlým legislativním dílem, když se členil na 3 části, 38 hlav a 1 502 paragrafů. Jeho součástí bylo mimo jiné (např. právo rodinné) i právo pracovní. „Krčilo“ se ovšem
pouze v hl. 26, která obsahovala celkem 24 paragrafů. Ne všechny se ale týkaly
pracovního práva. V této hlavě byla totiž upravena i smlouva o dílo a smlouva
nakladatelská.

Všeobecný občanský zákoník prošel zejména v letech 1914 až 1916 třemi poměrně
rozsáhlými novelizacemi, které se zde obsažených institutů pracovního práva nijak
zásadně nedotkly.

 

Po vzniku Československé republiky v roce 1918 došlo k široké recepci rakousko –
uherského práva, tzv. recepčním zákonem č. 11/1918 Sb. V rámci něho došlo i k recepci ABGB v Čechách (na Slovensku platilo až do roku 1950 uherské zvykové právo). V části věnované pracovnímu právu platil až do roku 1965. Za takřka 150 let platnosti ABGB došlo pouze k dílčím legislativním počinům dotýkajícím se pracovního práva. Např. v roce 1936 byly samostatně upraveny pracovní poměry redaktorů a v roce 1949
domovníků.

 

Rozsáhlá právní rekodifikace, ke které došlo v 50. letech dvacátého století, poněkud pominula pracovní právo. V rámci takřka komplexní kodifikace práva v tehdejší
Československé
republice nabyl (k 1. 1. 1951) účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník. Tento právní předpis již ale úpravu pracovněprávních vztahů neobsahoval
a nečinil tak ani žádný jiný právní předpis z té doby.

 

K historicky první samostatné kodifikaci pracovního práva na našem území tak došlo
až zákoníkem práce, který byl ve sbírce zákonů publikován jako zákon č. 65/1965 Sb. Nejvýznamnější novelizace tohoto zákona proběhla na konci osmdesátých let minulého století (období tzv. perestrojky). K návrhu vládního zákona proběhla takřka všelidová diskuze, jejímž výstupem bylo takřka 150 000 připomínek. V jejich důsledku došlo např. ke stanovení dvouměsíční výpovědní lhůty, a to jak pro organizaci, tak pro pracovníka, dále se prodloužila zkušební doba na 3 měsíce, dohoda o provedení práce byla omezena na 100 hodin, byly rozšířeny výpovědní důvody i důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru.

 

Význam společenských změn, nastartovaných v listopadu 1989, měl samozřejmě dopad
i na obsah pracovněprávních vztahů a potažmo i na zákoník práce. Zákon č. 105/1990 Sb. vytvořil podmínky soukromého podnikání, které bylo samozřejmě spojeno s možností zaměstnávat zaměstnance. Na to reagovalo nařízení vlády č. 121/1990 Sb., o pracovněprávních vztazích při soukromém podnikání občanů. V té době tedy platila fakticky dvoukolejnost v úpravě pracovněprávních vztahů. Ta byla odstraněna až v roce 1994. Posléze se v samostatných zákonech upravily mzdy a cestovní náklady. V roce 1991
se poprvé uzákonila tzv. minimální mzda (tehdy ve výši 2 000 Kčs měsíčně). Z pracovníků se stali zaměstnanci a z organizací zaměstnavatelé. Ve znění rozsáhlých novel se zákoník práce z roku 1965 zachoval až do konce roku 2006, když 1. 1. 2007
nabyl účinnosti historicky druhý samostatný kodex upravující základní instituty
pracovněprávních vztahů, a to zákon    č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který ovšem
prochází soustavným novelizačním procesem (viz. dále).

1.2          PRAMENY PRACOVNÍHO PRÁVA

Prameny pracovního práva mají různé formy, a to zejména:

·         normativních právních aktů, tj. ústavních zákonů, právních předpisů ES, zákonů, nařízení vlády, vyhlášek ministerstev, zejména pak Ministerstva práce a sociálních věcí,

·         normativních smluv, tj.

-          mezinárodních smluv, upravujících zejména sociální práva občanů,

-          kolektivních smluv, specifikujících některé pracovní, mzdové a jiné podmínky mezi svými smluvními stranami,

·         interních normativních aktů – vnitřních předpisů (§ 305), pracovních řádů (§ 306),

·         individuálních normativních aktů - rozhodnutí soudů.

Z hlediska svého původu dále rozlišujeme mezinárodní a vnitrostátní prameny
práva.

1.3          MEZINÁRODNÍ  PRAMENY

Zejména po druhé světové válce bylo přijato velké množství mezinárodních smluv, které patří k základním pramenům pracovního práva. Cílem a smyslem těchto smluv je ovlivnit vnitřní zákonodárství jednotlivých států a zaručit tak v nich, pokud možno na stejné
úrovni, základní sociální práva občanů.

 

Na tomto místě je nezbytné připomenout, že podle čl. 10 Ústavy ČR (Ústavní zákon
č. 1/1993 Sb.) jsou vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí právního řádu. Stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. To znamená, že v ČR ratifikované a vyhlášené mezinárodní smlouvy jsou závazné a mají přednost před
vnitrostátními zákony.

 

Organizace spojených národů

 

Všeobecná deklarace lidských práv

Před vymezením závazných pramenů mezinárodního práva dotýkajících
se pracovněprávních vztahů je třeba se zmínit o nezávazné deklaraci, která není
mezinárodní smlouvou, nicméně má pro svou mravní sílu obrovskou váhu (nepřímý
 pramen práva
). Jedná se o Všeobecnou
deklaraci lidských práv přijatou VS OSN v prosinci 1948, nikoliv jako mezinárodní smlouvu, ale jako deklaratorní rezoluci (mravní kodex). Deklarace obsahuje výčet nejvýznamnějších lidských práv včetně práv na úseku vztahů pracovních a sociálních. Tak je tomu např. v těchto článcích:

 

čl. 23

-

právo na práci bez jakékoliv diskriminace, právo na svobodnou volbu zaměstnání, právo na spravedlivé a uspokojivé pracovní podmínky, právo na ochranu proti nezaměstnanosti, nárok na stejný plat za stejnou práci, právo zakládat odborové organizace a přistupovat k nim apod.,

čl. 24

-

právo na odpočinek a zotavení, právo na placenou dovolenou apod.,

čl. 25

-

právo na životní úroveň schopnou zajistit zdraví a blahobyt občana včetně jeho rodiny, tj. potravu, šatstvo, bydlení, lékařskou péči
a ne-zbytná sociální opatření apod.

 

K závazným pramenům pracovního práva OSN vydaných ve formě mezinárodních smluv (přímé prameny práva) se řadí:

  • Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech
  • Mezinárodní pakt o občanských a politických právech

Oba byly schváleny Valným shromážděním OSN v roce 1966. Naším státem pak byly ratifikovány a publikovány ve Sbírce zákonů č. 120/1976 Sb.

 

 

Rada Evropy[1]

 

  • Evropská sociální charta Rady Evropy

Byla přijata Radou Evropy v roce 1961 s účinností od roku 1965. Publikována
byla pod č. 14/2000 Sbírky mezinárodních smluv.

 

Mezinárodní organizace práce

 

dalším mezinárodním pramenům pracovního práva patří také úmluvy Mezinárodní organizace práce (MOP), které přijímá její vrcholný orgán – Mezinárodní konference práce.

V souvislosti s novelou předchozího zákoníku práce (ZP) č. 155/2000 Sb. je možno se zmínit o úmluvách, které byly přetransformovány i do současného zákoníku práce. Byly to zejména:

·   Úmluva MOP č. 26, o způsobech stanovení minimální mzdy

·   Úmluva MOP č. 29, o nucené nebo povinné práci (publikovaná pod č. 506/1990 Sb.)

·   Úmluva MOP č. 87, o právu sdružovat se a o ochraně práva odborově se organizovat

·   Úmluva MOP č. 100, vymezující zásadu stejného odměňování mužů a žen za stejnou práci

·   Úmluva MOP č. 111, o zákazu diskriminace v zaměstnání a povolání, která byla
publikována pod č. 465/1990 Sb.

 

Evropská unie

 

Normotvorba EU spočívá ve vydávání nařízení a směrnic. V oblasti pracovního práva
je možno konstatovat, že je poměrně aktivní, což vychází z potřeby jisté unifikace
pracovněprávních podmínek občanů EU. Zákoník práce obsahuje přímo uvádí v předmětu své činnost,  že zapracovává právní předpisy EU a pod čarou vyjmenovává takřka
30  nařízení a směrnic, které to jsou.  

1.4          VNITROSTÁTNÍ  PRAMENY

Obecně vnitrostátní prameny práva rozlišujeme na:

  • prvotní normativní akty, kam na úseku pracovního práva řadíme zejména Listinu základních práv a svobod, zákoník práce, občanský zákoník, zákon o zaměstnanosti apod. (viz. dále);
  • podzákonné normativní akty, tj. zejména nařízení vlády a prováděcí vyhlášky
    ministerstev a jiných ústředních správních úřadů.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ústava ČR

Na ústavní úrovni je vymezena veřejná služba v první řadě v ustanovení čl. 79 odst. 2 Ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava ČR (dále Ústava) takto :

„Právní poměry státních zaměstnanců v ministerstvech a jiných správních úřadech upravuje zákon“.

Z principů demokratického právního státu navíc vyplývají ústavní principy veřejné služby:

Ø  úcta k právům a svobodám člověka,

Ø  uplatňování veřejné moci jako služby občanům,

Ø  princip rovnosti a zákaz diskriminace,

Ø  rovnost v přístupu k veřejným funkcím.

 

Listina základních práv a svobod (LZPS)

Tato součást ústavního pořádku byla schválena již Federálním shromážděním tehdejší ČSFR jako Ústavní zákon č. 23/1991 Sb.. Po vzniku České republiky byla opětovně schválena usnesením předsednictva ČNR pod č. 2/1993 Sb..

Z hlediska pracovního práva jsou nejvýznamnější ustanovení čl. 9, čl. 26 až 30 LZPS.

 

Čl. 9

odst. 1 - Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.

odst. 2 - Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na:

a)      práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody nebo osobám vykonávajícím jiný trest nahrazující trest odnětí svobody,

b)      vojenskou službu nebo jinou službu stanovenou zákonem namísto povinné vojenské služby,

c)      službu vyžadovanou na základě zákona v případě živelných pohrom, nehod nebo jiného nebezpečí, které ohrožuje životy, zdraví nebo značné majetkové hodnoty,

d)      jednání uložené zákonem pro ochranu života, zdraví nebo práv druhých.

 

Čl. 26

odst. 1 - Každý má právo na svobodnou volbu povolání a přípravu k němu, jakož i právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost.

odst.  2 - Zákon může stanovit podmínky a omezení pro výkon určitých povolání nebo
činností.

odst. 3 - Každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje, podmínky stanoví zákon.

odst. 4 - Zákon může stanovit odchylnou úpravu pro cizince.

Čl. 27

odst. 2 - Odborové organizace vznikají nezávislé na státu. Omezovat počet odborových orga-nizací je nepřípustné, stejně jako zvýhodňovat některé z nich v podniku
nebo             v odvětví.

odst. 4 - Právo na stávku je zaručeno za podmínek stanovených zákonem, toto právo
nepřísluší soudcům, prokurátorům, příslušníkům ozbrojených sil
a příslušníkům ozbrojených sborů.

 

 

Z hlediska výkonu veřejné služby je třeba zmínit, že podnikat  a právo zakládat a sdružovat
se v stávku.                                                                                    Příslušníci bezpečnostních sborů a ozbrojených sil navíc mohou mít zákonem zakázáno sdružování v odborových organizacích, Vybrané navazující a doplňující právní předpisy pracovního právq

K obecné úpravě pracovněprávních vztahů provedené zákoníkem práce se dále váží následně uváděné právní předpisy, které z podstatné části doplňují i základní právní předpisy veřejné služby.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Prvotní normativní akty

·         Zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů, (úplné znění zákon č. 25/2007 Sb.) upravuje kolektivní vyjednávání mezi příslušnými odborovými organizacemi a zaměstnavateli za případné součinnosti státu, jehož cílem je uzavření kolektivní smlouvy. Upravuje náležitosti kolektivní smlouvy a postup při uzavírání kolektivních smluv, kolektivní spory, stávku ve sporu o uzavření kolektivní smlouvy aj.

·         Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisůupravuje zabezpečování státní politiky zaměstnanosti, jejímž cílem je dosažení plné zaměstnanosti a ochrana proti nezaměstnanosti, rovné zacházení a zákaz diskriminace při uplatňování práva na zaměstnání, činnost úřadů práce a jejich působnost, posuzování zdravotního stavu fyzických osob a součinnost zdravotnických zařízení při posuzování jejich zdravotního stavu, právo na zaměstnání.

·         Zákon č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, ve znění pozdějších předpisů.

·         Zákon č. 245/2000 Sb., o státních svátcích, o ostatních svátcích,
o významných dnech a o dnech pracovního klidu, ve znění pozdějších právních předpisů.

·         Zákon č. 251/2005 Sb., o inspekci práce, ve znění pozdějších právních předpisů, který upravuje zřízení a postavení orgánů inspekce práce jako kontrolních orgánů na úseku ochrany pracovních vztahů a pracovních podmínek, působnost a příslušnost orgánů inspekce práce, dále práva a povinnosti při kontrole a sankce za porušení stanovených povinností.

·         Zákon č. 198/2009 Sb.,  o rovném zacházení a o právních prostředcích před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon)

·         Zákon č. 309/2006 Sb.,  o zajištění dalších podmínek bezpečnosti
a ochrany zdraví při práci
, ve znění pozdějších předpisů,
kterým se upravují další požadavky týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a také zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy.

·         Zákon č. 187/2006 Sb,.o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů, který upravuje nemocenské pojištění pro případ dočasné pracovní neschopnosti, nařízené karantény, těhotenství a mateřství, ošetřování člena rodiny nebo péči o něj a organizaci a provádění pojištění. Prováděním pojištění se rozumí též posuzování zdravotního stavu pro účely pojištění.

·         Zákon č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, který zaručuje právo na sociální zabezpečení všem občanům. Dávky sociálního zabezpečení jsou poskytovány státem a nepodléhají zdanění. Právo na dávky sociálního zabezpečení nezaniká uplynutím času.



 

Podzákonné normativní akty

·         Nařízení vlády č. 309/2006 Sb., o dalších požadavcích v BOZP v pracovněprávních vztazích.

·         Nařízení vlády č. 564/2006 Sb., o platových poměrech zaměstnanců ve veřejných službách a správě. (změněno nařízením vlády č. 381/2010 Sb. – dvě platové stupnice pedagogických pracovníků)

·         Nařízení vlády č. 565/2006 Sb., o platových poměrech vojáků z povolání.

·         Nařízení vlády č. 567/2006 Sb., (změněno NV 273/2018 Sb.) o minimální mzdě,
o nejnižších úrovních zaručené mzdy, o vymezení ztíženého pracovního prostředí a o výši příplatku ke mzdě za práci ve ztíženém pracovním prostředí.

·         Nařízení vlády č. 590/2006 Sb., kterým se stanoví okruh a rozsah jiných důležitých překážek v práci.

·         Nařízení vlády č. 591/2006 Sb., o bližších minimálních požadavcích na BOZP
na staveništích.

·         Nařízení vlády č. 595/2006 Sb., o způsobu výpočtu základní částky, která nesmí být sražena povinnému z měsíční mzdy při výkonu rozhodnutí a o stanovení částky, nad kterou je mzda postižitelná srážkami bez omezení (nařízení o nezabavitelných částkách).

·         Nařízení vlády č. 366/2007 Sb., o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, o úpravě náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě
a o úpravě nákladů na výživu pozůstalých (úprava náhrady).

·         Vyhláška č. 333/2018Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Vztah zákoníků práce a občanského zákoníku

Ve vztahu uvedených právních předpisů se uplatňuje zásada subsidiarity (nikoliv delegace), která je zdůrazněna v níže uvedeném ustanovení ZP, takto

 Zákoník práce  § 4                                                                                                                                                                                                                                                                                        Pracovněprávní vztahy se řídí tímto zákonem; nelze-li použít tento zákon, řídí se občanským zákoníkem, a to vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.                                    

Delegační princip

Již Ústavní soud přispěl svým nálezem ke změně dotýkající se předchozí aplikace
delegačního principu v zákoníku práce. Učinil tak před novelou zákoníku práce
k 1. 1. 2012 zrušením tehdejšího znění
§ 4, který upravoval vzájemný vztah zákoníku práce a občanského zákoníku na základě principu delegace. Podle něj bylo možno použít ustanovení občanského zákoníku pouze pokud na něj zákoník práce přímo odkazoval. Ústavní soud dospěl k závěru, že metoda delegace použitá v tehdejším znění
§ 4 podpůrné uplatnění občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích podstatně omezila, čímž do jisté míry zpřetrhala základní funkční vazby k soukromému právu,
a současně vnesla do pracovněprávních vztahů značnou míru nejistoty. V souvislosti
se zrušením tehdy platného § 4 vztah zákoníku práce a občanského zákoníku využíval
a i nadále bude využívat principu subsidiarity (podpůrnosti),
tj. podpůrného použití občanského zákoníku i na pracovněprávní vztahy.

V souladu s tímto principem se pracovněprávní vztahy nadále řídí zákoníkem práce. Není-li však možno použít zákoník práce, řídí se tyto vztahy občanským zákoníkem,
ale vždy v souladu se základními zásadami pracovněprávních vztahů.

Občanský zákoník ve svém ustanovení § 2401 výslovně stanoví, že

Ø  pracovní poměr, jakož i práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele z pracovního poměru, upravuje jiný zákon (zákoník práce) a 

Ø  totéž platí v rozsahu stanoveném jiným zákonem o smlouvách o výkonu závislé práce, zakládajících mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem obdobný závazek, 
tzn. výkon závislé práce.

Je tedy jasné, že i po nabytí účinnosti občanského zákoníku se tento na pracovněprávní vztahy použije až tehdy, jestliže uvedenou problematiku zákoník práce
neobsahuje
. V souladu s ustanovením § 4 občanského zákoníku přitom není nutná žádná speciální právní úprava ani žádný zvláštní odkaz na možné použití občanského zákoníku.

PŘEHLED  NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH  USTANOVENÍ  OBČANSKÉHO  ZÁKONÍKU  S  PŘÍMÝM
(SUBSIDIÁRNÍM) DOPADEM  NA  PRACOVNĚPRÁVNÍ
VZTAHY

  • § 1 a následující  -  základní zásady, obecná ustanovení,
  • § 15 a následující - osoby (fyzické a právnické), právní osobnost (dříve    označené jako způsobilost k právním úkonům),
  • § 23 a následující  - fyzické osoby, osobnost člověka,
  • § 118 až § 435 - právnické osoby,
  • § 545 a následující  - právní skutečnosti – právní jednání (dosud právní úkony)
  • § 574 a následující - neplatnost právních jednání,
  • § 589 a následující - relativní neúčinnost,
  • § 605 a následující. - počítání času,
  • § 609 a následující – promlčení,
  • § 629 a následující - promlčecí lhůty,
  • § 654 – prekluze,
  • § 2045 - dohoda o srážkách ze mzdy nebo jiných příjmů,
  • § 2048 - smluvní pokuta,
  • § 2401 - pracovní poměr,
  • § 3025  a  § 3046  - odborové organizace

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


1.5          PRACOVNÍ  A  SLUŽEBNÍ  POMĚR VE VEŘEJNÉ SLUŽBĚ

Jak bylo již výše uvedeno relevantními právními předpisy upravujícími postavení
úředníků jsou :

Zákon č. 234/2014 Sb., o státní službě, ve znění pozdějších předpisů

Specifika přijetí zákoníku práce

Specifikou tohoto zákona je, že byl původně vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 28. května 2002 jako zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech
a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech
, ve znění pozdějších předpisů (·        

 

ČÁST JEDENÁCTÁ - PŘECHODNÁ A ZÁVĚREČNÁČÁST PRVNÍ - VŠEOBECNÁ USTANOVENÍ (§ 1 - § 19)

ČÁST DRUHÁ - SLUŽEBNÍ POMĚR (§ 20 - § 76)

ČÁST TŘETÍ - POVINNOSTI A PRÁVA STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ, PŘÍKAZY
K VÝKONU SLUŽBY A OCENĚNÍ ZA PŘÍKLADNÝ VÝKON SLUŽBY
(§ 77 - § 86)

ČÁST ČTVRTÁ - KÁRNÁ ODPOVĚDNOST (§ 87 - § 97)

ČÁST PÁTÁ - PODMÍNKY VÝKONU SLUŽBY (§ 98 - § 121)

ČÁST ŠESTÁ - NÁHRADA ŠKODY, SLUŽEBNÍ ÚRAZ A NEMOC Z POVOLÁNÍ
(§ 122 - § 125)

ČÁST SEDMÁ - SOCIÁLNÍ ZAJIŠTĚNÍ STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ (§ 126 - § 128)

ČÁST OSMÁ - INFORMOVÁNÍ STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ A PROJEDNÁNÍ VĚCÍ SLUŽBY, ODBOROVÉ ORGANIZACE, RADA STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ
A ZÁSTUPCE STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ PRO BEZPEČNOST A OCHRANU ZDRAVÍ

(§ 129 - § 143)

ČÁST DEVÁTÁ - ODMĚŇOVÁNÍ STÁTNÍCH ZAMĚSTNANCŮ (§ 144 - § 152)

ČÁST DESÁTÁ - SPOLEČNÁ USTANOVENÍ (§ 153 - § 183)

 USTANOVENÍ (§ 184 - § 205)

ČÁST DVANÁCTÁ - ZRUŠOVACÍ USTANOVENÍ (§ 206)

 

 

 

·          

·          

·          

 

 

 

·          

·          

·          

·          

·          

·          

·          

·          

 

 


·         Zákon č.  [2] byl hlavním důvodem jeho přijetí zánik
okresních úřadů k 31.12.2002, ze kterého vyplývá "zvýšená důležitost úpravy postavení úředníků územních samosprávných celků pro kvalitu výkonu veřejné správy", přičemž "přínosy reformy územní veřejné správy pro občany by byly podstatným způsobem
znehodnoceny, pokud by úředníci územních samosprávných celků nebyli dostatečně
odborně zdatní a pokud by nebyly posíleny právní záruky jejich nestrannosti." V obecné části důvodové zprávy se dále říká, že "hlavním cílem návrhu zákona o úřednících
územních samosprávných celků je zajištění kvalitního, efektivního a nestranného výkonu veřejné správy v území. Předpokladem k tomu je profesionalizace úředníků samospráv. Profesionalizací se rozumí zvýšené nároky na jejich odbornost, stanovení povinností
odpovídajících charakteru jejich práce a poskytnutí záruk a kompenzací,
které by vyvažovaly rozšířené nároky a povinnosti."

Zákon o úředních územních samosprávných celků, je zákonem speciálním k zákoníku práce a užije se přednostně tam, kde má speciální úpravu,  a to především pro vznik, 
trvání a zánik pracovního poměru úředníků obcí a krajů. V případech, kdy zákon
o úřednících územních samosprávných celků odchylku neobsahuje, použije se zákoník práce.  Cílem speciální (zvláštní) právní úpravy je  chránit právní postavení úředníků při výkonu veřejné správy ve vztahu k voleným orgánům územních samosprávných celků.
 
V případě, že se bude jednat o zaměstnance územních samosprávných celků, kteří 
nenaplňují znaky úředníka, řídí se úprava jejich pracovního poměru v celém rozsahu
zákoníkem práce.
 

ZÁKON č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů
(systemaytika)

 

 

ČÁST PRVNÍ - ÚŘEDNÍCI ÚZEMNÍCH SAMOSPRÁVNÝCH CELKŮ § 1 - § 43

ČÁST DRUHÁ - Změna zákoníku práce § 44

ČÁST TŘETÍ - Změna obchodního zákoníku § 45

ČÁST ČTVRTÁ - Změna zákona o hlavním městě Praze § 46

ČÁST PÁTÁ - Změna zákona, kterým se stanoví některé další předpoklady pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky a Slovenské republiky § 47

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

1.6           

 


1.6         INTERNÍ  NORMATIVNÍ  AKTY

Oproti obecně závazným právním předpisům, k jejichž základním znakům patří obecnost, interní normativní akty tento znak postrádají. Jejich závaznost směřuje vždy do konkrétní organizační struktury (interní) a zavazují tak pouze subjekty, které jsou její součásti.  

                          

■ V případě pracovního práva k nim patří zejména kolektivní smlouvy a vnitřní
předpisy (pracovní řády)
.
  Ve služebním poměru sem patří zejména  kolektivní dohody a služební řády.

 

Kolektivní smlouva (dohoda[3])

Postup při uzavírání kolektivní smlouvy, včetně řešení sporů mezi smluvními stranami, upravuje zákon č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, ve znění pozdějších předpisů.

Pro kolektivní smlouvy i kolektivní dohody platí tyto podmínky

Za zaměstnance ji smí uzavřít pouze odborová organizace.

 

► Odborová organizace je uzavírá také za zaměstnance, kteří nejsou odborově organizováni. Působí-li u zaměstnavatele více odborových organizací, musí zaměstnavatel jednat o uzavření se všemi odborovými organizacemi;

 

Je možné v nich upravit práva zaměstnanců v pracovněprávních vztazích, jakož
i práva nebo povinnosti smluvních stran této smlouvy/dohody. K ujednáním, která zaměstnancům ukládají povinnosti nebo zkracují jejich práva stanovená zákonem, se nepřihlíží.

 

Mohou je uzavřít zaměstnavatel nebo více zaměstnavatelů, nebo jedna nebo více organizací zaměstnavatelů na straně jedné a jedna nebo více odborových organizací na straně druhé.

 

► Odborové organizace vystupují a jednají s právními důsledky pro všechny zaměstnance společně a ve vzájemné shodě, nedohodnou-li se mezi sebou
a zaměstnavatelem jinak.

 

Může být uzavřena na dobu určitou nebo na dobu neurčitou. Je-li uplynutí doby podle věty první vázáno na splnění podmínky, musí smlouva/dohoda obsahovat nejzazší dobu její účinnosti. Kolektivní smlouvu/dohodu je možné písemně vypovědět nejdříve po uplynutí 6 měsíců od data její účinnosti. Výpovědní doba činí nejméně 6 měsíců           a začíná prvním dnem měsíce následujícího po doručení výpovědi druhé smluvní straně.   Při zániku smluvní strany jednající za zaměstnance skončí účinnost smlouvy/dohody nejpozději posledním dnem následujícího kalendářního roku.

 

► Zaměstnanec má právo předkládat smluvním stranám podněty ke kolektivnímu vyjednávání a má právo být informován o průběhu tohoto vyjednávání.

Musí být uzavřena písemně a podepsána smluvními stranami na téže listině.

 

Smluvní strany jsou povinny s obsahem seznámit zaměstnance nejpozději do 15 dnů od jejího uzavření. Zaměstnavatel je povinen zajistit, aby byla kolektivní smlouva/dohoda přístupná všem jeho zaměstnancům.

Postup při uzavírání, včetně řešení sporů mezi smluvními stranami se řídí zákonem upravujícím kolektivní vyjednávání.

                                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Dále pro kolektivní smlouvu/dohodu platí (od počátku roku 2014), že

Ø  ji není možné nahradit jinou smlouvou,

Ø  není možné se domáhat ani její relativní neúčinnosti,

Ø  není možné ji zrušit odstoupením jedné ze smluvních stran; sjednají-li si smluvní strany právo odstoupit od kolektivní smlouvy, nepřihlíží se k tomu.

 Služební předpisy (§ 11 zákona o státní službě)

Služební předpisy je obdobou pracovního řádu vydávaného podle zákoníku práce, zejména v nepodnikatelské sféře. Jedná se o předpisy vydávané pouze správními úřady a jeho obsahem  je stanovení organizačních věci služby. Jsou závazné

Ø  jak pro státní zaměstnance,

Ø  tak pro zaměstnance v pracovním poměru, kteří vykonávají činnosti a osoby
ve služebním poměru podle jiného zákona, které jsou zařazené k výkonu práce ve služebním úřadu
.

Služební předpisy jsou oprávněni vydávat

·         náměstek pro státní službu,

·         státní tajemník,

·         vedoucí služebního úřadu.

Služební předpis musí být vydán v písemné formě a nesmí být v rozporu s

q  právním předpisem nebo

q  služebním předpisem vydaným                                                                                                        ■ služebním orgánem v nadřízeném služebním úřadu nebo                                                                   ■ náměstkem pro státní službu.

Služební úřad je povinen zajistit, aby osoby, pro které jsou služební předpisy závazné, byly
s nimi náležitě seznámeny a měly k nim zajištěn přístup
. Dále je povinností služebního orgánu, aby vedl přehled platných služebních předpisů a aktualizoval jej.

Je-li služební předpis v rozporu s právním předpisem a má-li příslušný služební úřad nadřízený služební úřad, vyzve služební orgán v nadřízeném služebním úřadu příslušný služební orgán ke zjednání nápravy a současně pozastaví účinnost takového služebního předpisu. Účinnost služebního předpisu je pozastavena dnem doručení rozhodnutí
služebního orgánu v nadřízeném služebním úřadu o pozastavení účinnosti služebního předpisu příslušnému služebnímu orgánu. Služební orgán v nadřízeném služebním úřadu v rozhodnutí současně stanoví přiměřenou lhůtu ke zjednání nápravy.

 

Zjedná-li příslušný služební orgán nápravu ve stanovené lhůtě, služební orgán v nadřízeném služebním úřadu své rozhodnutí o pozastavení účinnosti služebního předpisu zruší neprodleně poté, co obdrží sdělení příslušného služebního orgánu o zjednání nápravy, jehož přílohou je i opatření příslušného služebního orgánu, kterým byla zjednána náprava.

Nezjedná-li příslušný služební orgán nápravu do 30 dnů od doručení výzvy, služební orgán
v nadřízeném služebním úřadu takový služební předpis zruší a o rozhodnutí o zrušení služebního předpisu informuje příslušný služební orgán.

 

1.7         OSTATNÍ  PRAMENY

Výčet pramenů pracovního práva je možno doplnit i o další normativní akty s dopadem v oblasti pracovního práva. Jsou jimi např. ty části technických norem, které se dotýkají bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.

 

Zmínit je možno i nálezy Ústavního soudu, které sice netvoří právo, ale mohou zrušit zákony nebo jejich jednotlivá ustanovení, jsou-li v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

 

Často se za pramen pracovního práva považují i tzv. dobré mravy, které sice rozhodně nepatří k právním normám, nicméně jako normy morální musí být aplikovány, pokud
to přikazuje právní předpis. Jsou-li tedy dobré mravy vyžadovány právní předpisem (pramenem práva), pouze tehdy získávají normativní sílu.

 

Příklady

 „Za škodu odpovídá i zaměstnanec, který ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům“. (§ 261 odst. 1 ZP) 

„Zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu, která mu vznikla při plnění pracovních úkolů

nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností nebo úmyslným jednáním proti dobrým mravům“. (§ 265 ZP)

1.8         VZTAH ZÁKONÍKU PRÁCE,  ZÁKONA O STÁTNÍ SLUŽBĚ A ZVLÁŠTNÍCH PRÁVNÍCH PŘEDPISŮ

Princip subsidiarity

Prameny pracovního práva  jsou vedle výše uvedených (zejména služebního zákona
a zákona o úřednících) dále zvláštní právní předpisy, které upravují pracovněprávní
vztahy určitých profesí. Vztah zákoníku práce a těchto zvláštních předpisů, s výjimkou služebního zákona) je vztahem obecným (ZP) a zvláštním, přičemž přednost před
obecnou právní úpravou pracovně-právních vztahů provedenou ZP mají vždy tyto
zvláštní právní předpisy (princip subsidiarity).

 

Takovými zvláštními právními předpisy jsou např.:

 

·         pedagogičtí pracovníci:

-          Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším
odborném  a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších
předpisů,

-          Zákon č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.

-     Vyhláška č. 263/2007 Sb., kterou se stanoví pracovní řád pro zaměstnance škol
a školských zařízení zřízených Ministerstvem školství, mládeže
a tělovýchovy, krajem, obcí nebo dobrovolným svazkem obcí.

 

·         akademičtí  pracovníci:

-       Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (zákon o vysokých školách)

 

 

Dále též :

·  Zákon č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů                                                                             

·  Zákon č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů

·  Zákon č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů,
ve znění pozdějších předpisů                                                                                                                                       ·  Zákon č. 221/1999 Sb., o služebním poměru vojáků z povolání, ve znění pozdějších předpisů

 

 

 



[1] Rada Evropy(anglicky Council  of  Europe, CoE) je mezivládní organizace sdružující v současné době 47 zemí. Členství je otevřené všem evropským zemím, které akceptují a zaručují právní stát, základní lidská práva a svobodu pro své občany. Československo vstoupilo do Rady Evropy roku 1991 a do konce roku 1992 ratifikovalo 22 mezinárodních smluv, sjednaných v rámci Rady Evropy, včetně většiny smluv lidskoprávních. Rada Evropy má od roku svého založení 1949 sídlo ve Štrasburku, stejně jako její nejznámější instituce Evropský soud pro lidská práva.

 

[2] sněmovní tisk 1162, III. volební období

 

[3] V podmínkách státní služby má naprosto stejné postavení kolektivní dohoda, kterou  je možné  upravit práva státních zaměstnanců, jakož i práva a povinnosti stran této dohody. Postup při uzavírání kolektivní dohody, jakož i řešení kolektivních sporů se řídí zákonem o kolektivním vyjednávání. Platnost a účinnost kolektivní dohody se řídí zákoníku práce (§ 26).