Pracovní právo ve veřejné správě

Týden 5

1          PŘEDMĚT ZÁKONÍKU PRÁCE

Rychlý náhled kapitoly

V předchozí kapitole byl proveden výčtovým způsobem rozbor zvláštních a základních  právních předpisů upravujících pracovní poměr ve veřejné správě. V této kapitole je proveden rozbor předmětu základního právního předpisu v oblasti pracovního práva, a to zákoníku práce. Po základním výčtu dílčích části předmětu zákoníku práce je proveden výklad nejvýznamnějšího pojmu zákoníku práce, kterým je závislá práce. Další dílčí součásti předmětu zákoníku práce jsou rozborovány v následujících kapitolách.

 

 

 

Cíle kapitoly

Studenti prostudováním kapitoly získají přehled o obsahu základních pojmů vymezujících předmět zákoníku práce. Současně je zde k osvojení rozpracován základní pojem vymezující práci, která je předmětem zákoníku práce. Tím je „závislá práce“.

 

 

Klíčová slova kapitoly

Předmět, závislá práce, schwarcz systém, nadřízenost, podřízenost, zaměstnavatel zaměstnanec, kolektivní vyjednávání, odbory, činnost před vznikem pracovního poměru, nemocenská.

 

 

 

 

 

Zákoník práce vymezuje předmět své úpravy tak, že tím současně vymezuje pracovněprávní vztahy. Ve svém úvodním ustanovení stanoví, že tento zákon:

 

 

·         upravuje právní vztahy vznikající při výkonu závislé práce mezi zaměstnanci a zaměstnavateli (tyto vztahy jsou vztahy pracovněprávními)

Toto ustanovení nelze ovšem chápat jako zcela absolutní, když sám zákoník práce se dále dotýká i jiných právních vztahů, jejichž subjekty nejsou jen zaměstnanci a zaměstnavatelé. Příkladem
je např. ustanovení § 206 odst. 2. Zde je zákoníkem práce ukládána povinnost všem právnickým a fyzickým osobám poskytnout zaměstnanci potřebnou součinnost, aby mohl zaměstnavateli prokázat překážky v práci. Zmínit je možno také ustanovení § 336 odst. 3.
Zde jsou ukládány povinnosti provozovateli poštovních služeb k uložení nedoručené zásilky
a vydání písemného oznámení o neúspěšném doručení s výzvou k vyzvednutí.                                              Z ustanovení rovněž vyplývá, že mimo ochranu poskytovanou zákoníkem práce jsou např. osoby samostatně výdělečné činné. V jejich případě totiž nejde o závislou práci mezi zaměstnancem
a zaměstnavatelem.

 

·         zapracovává příslušné předpisy Evropských společenství.                            Jedná se zejména o směrnice Rady či Evropského parlamentu, které se týkají sociální politiky
a  jejichž výčet je uveden v úvodu zákoníku práce pod čarou.

 

·         upravuje právní vztahy kolektivní povahy (právní vztahy kolektivní povahy, které souvisejí s výkonem závislé práce, jsou vztahy pracovněprávními)                                                                                                       Právní vztahy kolektivní povahy související s výkonem závislé práce se rovněž řadí mezi vztahy pracovněprávní. Nejedná se tedy již pouze o vztahy mezi zaměstnavateli a zaměstnanci, nýbrž též o vztahy, kdy na straně zaměstnanců jednají v jejich zastoupení se zaměstnavateli kolektivní zástupci, tj. odborové organizace, rady zaměstnanců či osoby odpovědné za bezpečnost
a ochranu zdraví při práci. Vztahy kolektivní povahy nejsou zcela souměrné, když  zákoník práce v mnoha případech stanoví jednostranné povinnosti zaměstnavatele nebo více zaměstnavatelů k zástupcům zaměstnanců. Patří sem i specifické právo na uzavření kolektivní smlouvy.

 

·         upravuje též některé právní vztahy před vznikem pracovněprávních vztahů.

·         Právní závaznost vztahů mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem vzniklých před vznikem pracovněprávních vztahů a návazně i před vznikem pracovního poměru je v právně teoretické rovině poněkud neurčitá. O postupu zaměstnavatele před vznikem pracovního poměru (§ 30 až  § 32) je samostatně pojednáno dále.

 

·         upravuje některá práva a povinnosti zaměstnavatelů a zaměstnanců při dodržování režimu dočasně práce neschopného pojištěnce podle  zákona     o nemocenském pojištění a některé sankce za jeho porušení.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Závislá práce

 

Ústavní vymezení práva na práci

Z uvedeného výčtu lze rozhodně jako základní vztahy pracovněprávní označit vztahy vznikající při výkonu závislé práce. Předcházející zákoník práce tento pojem nedefinoval. Současným přesným vymezením dochází ke zřetelnému odlišení pracovněprávních
vztahů vymezených zákoníkem práce a práce osob samostatně výdělečně činných
či vykonávaní jiných činností než pracovněprávních. Podle již citovaného ustanovení čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, je totiž právo na práci  právem každého z nás získávat prostředky pro své živobytí svobodně zvolenou prací. Přičemž se může jednat o výkon nesamostatné práce, tedy práce závislé, nebo práce vykonávané nezávisle tj. např. soukromým podnikáním.

 

Na otázku, jakou práci lze považovat za závislou, odpovídá sám zákoník práce. V souladu s definičním ustanovením § 2 lze vymezit znaky, které musí vykonávaná práce
vykazovat, aby mohla být označována za závislou.

 

ZNAKY  ZÁVISLÉ  PRÁCE

 

 

 

                                 PODMÍNKY  VÝKONU  ZÁVISLÉ  PRÁCE

 

 

 

                                 PODMÍNKY  VÝKONU  ZÁVISLÉ  PRÁCE

 

 

 

 

 

 

●vykonávaná ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance,   

● jménem zaměstnavatele,

● podle pokynů  zaměstnavatele,                                                                                                                                                                       ● zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává  osobně.

 

 

výkon práce za mzdu, plat nebo odměnu za práci,                                

● na náklady zaměstnavatele a na  odpovědnost zaměstnavatele,

● v pracovní době

● na pracovišti zaměstnavatele, popř. na jiném dohodnutém místě                                                                                                                             

  může být vykonávána výlučně v základním pracovněprávním  vztahu, není-li upravena zvláštními právními předpisy (např. zákon č. 218/2002 Sb., služební zákon, zákon č. 312/ 2002 Sb., o úřednících územně samosprávných celků). 

 

Základními pracovněprávními vztahy jsou:

a)      pracovní poměr,

b)      právní vztahy založené dohodami o pracích konaných mimo pracovní poměr,

c)      podle § 307a, účinného od 1. 1. 2012, je za závislou práci považováno
i agenturní zaměstnávání.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Znaky osobní závislosti zaměstnance

 

Jak bylo uvedeno, Listina základních práv a svobod vymezuje právo na práci bez ohledu, zda je práce vykonávána jako závislá či „nezávislá“. Zákoník práce upravuje pouze práci závislou.

Je právem každého z nás získávat prostředky pro své živobytí svobodně zvolenou prací. Přičemž se může jednat o výkon nesamostatné práce, tedy práce závislé, nebo práce
vykonávané nezávisle tj. např. soukromým podnikáním. Otázkou pak zůstává, kde je
hranice mezi závislou prací a výkonem práce např. na základě smlouvy o dílo či smlouvy mandátní, tj. při soukromém podnikáním. Tedy, kdy se na právní vztah aplikují
ustanovení zákoníku práce a kdy ne. Základním východiskem rozlišení je osobní
(právní) závislost zaměstnance
, která se vyznačuje dvěma základními znaky:

 

-          vázaností pokyny zaměstnavatele a 

-          začleněním do zaměstnavatelovy organizační struktury.

 

Další znaky osobní závislosti

 

Vedle uvedených základních znaků výkonu závislé práce je možno vymezit další,
pomocná hlediska, která se neprojevují vždy nebo se projevují s různou intenzitou:

zaměstnanec podléhá kontrole a disciplinární odpovědnosti – zaměstnavatel
má možnost činnost zaměstnance kdykoliv kontrolovat (to předpokládá stálou
dosažitelnost zaměstnance) a může zaměstnance též sankcionovat (např. napomenutím, výpovědí aj.);

zaměstnavatel poskytuje k výkonu práce své prostředky – zaměstnanec neužívá většinou vlastní kapitál (nebo je mu plně nahrazen);

zaměstnanec neodpovídá za zdar nebo nezdar práce, jež jdou na účet zaměstnavatele; 

trvalost (stálost) pracovního poměru k jednomu zaměstnavateli – i když v době
 částečných pracovních poměrů je toto hledisko oslabeno.

 

Např. koná-li člověk práci výhradně doma, je-li zde zároveň i určitý prvek stálosti (trvalosti), a nesmí-li navíc užívat k plnění úkolů třetích osob, jde ve většině případů o zaměstnance. Tento fakt bývá podpořen tím, že zadavatel práce (zaměstnavatel) dodá zaměstnanci pracovní prostředky (hardware, software), přebírá náklady internetového připojení apod. Jiná je situace ve chvíli, kdy osoba pracující doma nabízí své služby více subjektům a vybírá si z nejlepších nabídek. Práci vykonává na vlastním zařízení, čímž nevyhnutelně vkládá svůj kapitál. Navíc není v pravidelném kontaktu se zadavatelem a zpravidla odevzdává až hotový výsledek své práce (např. počítačový program). Pak se většinou jedná o osobu samostatně výdělečně činnou.