Právo sociálního zabezpečení

Týden 4

1      prvky  právních  vztahů  práva  sociálního zabezpečení

 

Rychlý náhled kapitoly

Po osvojení si problematik vzniku, změn a zániku právních vztahů sociálního zabezpečení podle předchozí kapitoly je dále věnována pozornost prvků předmětných právních vztahů. Za situace, že právo sociálního zabezpečení je regulováno velmi rozsáhlou škálou právních předpisů, jak bylo výše uvedeno, je kapitola zaměřená víceméně na zobecnění uváděných prvků.

 

Cíle kapitoly

K znakům každé samostatné právní disciplíny, mimo jiné, patří též určení jejího

-          předmětu,

-          obsahu,

-          subjektu.

Kapitola je věnována rozboru těchto prvků v právu sociálního zabezpečení.

 

 

Klíčová slova kapitoly

Odvětví práva, subjekty, fyzické osoby, právnické osoby, pojištěnec, pojistitel, oznamovatel, obsah, objekt, předmět

 

 

 

 

 

 

Vnitřní struktura právních vztahů sociálního zabezpečení je tvořena jeho prvky, kterými jsou

     ●  subjekt

                 ●  obsah

                           ● předmět


 

 

 

1.1    SUBJEKTY  PRÁVNÍCH  VZTAHŮ  PRÁVA SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ

Definice

 

„Subjektem právních vztahů sociálního zabezpečení jsou nositelé práv a povinností, které jsou obsahem těchto vztahů.

 

Subjekty, tedy nositeli práv a povinností v sociálním zabezpečení je možno strukturovat způsobem uvedeným v následujícím obrazci.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

ZÁKLADNÍ

    

 

DALŠÍ

Orgány sociálního zabezpečení

 

● rozhodují o právech a po- vinnostech / nositelé poji-štění

 

● základním úkolem je rozhodování o nároku a výši dávek sociálního zabezpeč-čení, poskytování těchto dávek a realizace jejich výplaty,

 

● v rámci své rozhodovací činnosti předepisují orgány sociálního zabezpečení také k úhradě přeplatky na dávkách (při splnění podmínky právní odpovědnosti)

 

● rozhodují o uplatnění sankcí, tj pokut či penále.

Fyzické

 osoby

 

● subjekty, o jejichž právech a povinnostech  rozhodují orgány sociál-ního zabezpečení,

● v právních předpisech se používají různá označení jako např. občan, osoba, pojištěnec, oprávněný. Z hlediska procesního práva se však jedná o účastníky řízení, i když je předpisy někdy označují jako žadatele, příjemce atd.

Fyzické a právnické osoby

 

Právní předpisy určují speciální povinnosti
i některým dalším sub-jektům, kterými mohou být jak právnické, tak fyzické osoby.

Jedná se především
o povinnosti oznamova-cího nebo ohlašovacího charakteru (zaměstna-vatele, zdravotní zaříze-ní, ale i pozůstalí apod.)

Tyto fyzické a práv-nické osoby tak rovněž vstupují do právních vztahů sociálního zabez-pečení jako subjekty těchto vztahů.

 

Založeny

●  na administrativním principu - ČSSZ nebo

●  na bázi veřejnopráv-ní instituce - zdravotní pojišťovny, které vyvíjí činnost v oblasti sociální pojištění proto také na- zývány nositeli pojištění

Správní řád § 2 odst. 3

DOTČENÉ  OSOBY                        

 

osoby, jichž se činnost správních orgánů v jednotlivém případě dotýká   

 

Zákon č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů                       

§ 68c Účastníci řízení

V řízení o dávku podle tohoto zákona jsou účastníky řízení

a) oprávněná osoba,

b) příjemce dávky,

c) osoba společně s oprávněnou osobou posuzovaná, další fyzická nebo právnická osoba, jde-li o řízení o přeplatku na dávce                                                 d) fyzická nebo právnická osoba, jde-li o rozhodnutí o ustanovení zvláštního příjemce.

Zákon 435/2004 Sb., o zaměstnanosti             § 3 Účastníci právních vztahů                        a) Česká republika, za kterou jedná ministerstvo a Úřad práce,                                b) fyzické osoby, které mají způsobilost být zaměstnancem; fyzickými osobami jsou státní občané České republiky a za stejných podmínek cizinci, kteří splňují podmínky pro zaměstnávání stanovené tímto zákonem,                                                      c) zaměstnavatelé; za zaměstnavatele se považují rovněž organizační složky zahraniční právnické osoby nebo zahraniční fyzické osoby oprávněné podnikat na území České republiky podle zvláštních právních předpisů,                                                                    d) právnické a fyzické osoby a další subjekty podle zvláštních právních předpisů.

(2) Státní příslušník jiného členského státu Evropské unie (dále jen "občan Evropské unie") a jeho rodinný příslušník7) mají stejné právní postavení v právních vztazích upravených tímto zákonem jako občan České republiky, pokud tento zákon nestanoví jinak.

(3) Rodinní příslušníci občana České republiky, kteří nejsou státními příslušníky České republiky ani jiného členského státu Evropské unie, mají v právních vztazích upravených tímto zákonem stejné právní postavení jako občan České republiky, pokud tento

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Právní postavení subjektů vztahů sociálního zabezpečení je závislé na právní úpravě právní subjektivity. Ta je dána dvěma základními  právními skutečnostmi,  které se váží k fyzickým  a právnickým  osobám a jsou vymezeny obecně občanským zákoníkem. Těmito skutečnostmi   jsou :

 

SVÉPRÁVNOST

způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva
a zavazovat se k povinnostem (právně jednat)

v řízení procesní způsobilost

Právní osobnosti ani svéprávnosti se nikdo nemůže vzdát ani zčásti; učiní-li tak, nepřihlíží se k tomu.

 

PRÁVNÍ  OSOBNOST

způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti

 

 

v řízení účastnická způsobilost

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 


Právní subjektivita vymezena oběma uváděnými právními skutečnostmi je samozřejmě typická i pro subjekty právních vztahů sociálního zabezpečení. Výše uváděné základní i další subjektů práva sociálního zabezpečení jsou ve svém souhrnu právnickými nebo fyzickými osobami, u nichž rozlišujeme jak právní osobnost, tak svéprávnost.

.

Je třeba zohlednit, že oproti právní subjektivitě právnických osob práva sociálního zabezpečení, není právní úprava právní subjektivity fyzických osob sociálního zabezpečení shodná pro všechny vztahy sociálního zabezpečení. Zejména vznik a zánik právní osobnosti
a svéprávnosti těchto osob neupravují jednotlivé právní přepisy sociálního zabezpečení dílčí jednotně. Je to dáno tím, že každý subsystém práva sociálního zabezpečení má specifický charakter, a to zejména z hlediska povahy řešené sociální události a jejího dopadů na život cílových fyzických osob.  V právních předpisech práva sociálního zabezpečení je možno vymezit tři způsoby řešení problematiky právní osobnosti a svéprávnosti fyzických osob, a to:

 

▀ Originární, která představuje samostatnou právní úpravou nezávislou na jiných právních předpisech či právních odvětvích.

 

▀ Subsidární, kdy předmětný právní předpis právní odkazuje na jinou, již dříve formulovanou  právní úpravu (např. občanskoprávní nebo pracovněprávní).

 

▀ Analogická (per analogiam) tj. použitím právní úpravy obsažená v jiném právním předpise, ale nikoli na základě přímého odkazu, nýbrž na základě podobnosti, sepětí
a příbuznosti s jinými právními vztahy příslušného systému (příbuznost právních vztahů).

 

1.1.1    PRÁVNÍ  OSOBNOST   A  SVÉPRAVNOST  PODLE  OBČANSKÉHO  ZÁKONÍKU

Základní vymezení osob a jejich právní způsobilosti jsou obecně upraveny v občanském zákoníku[1], a toto vymezení přejímají zvláštní právní předpisy, vč. právních předpisů sociálního zabezpečení. Osoby zákoník rozlišuje jako  fyzické  a právnické.                                                                                                                              

ZÁKLADNÍ  CHARAKTERISTIKA OSOB V OBČANSKÉM ZÁKONÍKU

 

§ 19

(1) Každý člověk má vrozená, již samotným rozumem a citem poznatelná přirozená práva, a tudíž se považuje za osobu (z ABGB 1811). Zákon stanoví jen meze uplatňování přirozených práv člověka a způsob jejich ochrany.

(2) Přirozená práva spojená s osobností člověka nelze zcizit a nelze se jich vzdát; stane-li se tak, nepřihlíží se k tomu. Nepřihlíží se ani k omezení těchto práv v míře odporující zákonu, dobrým mravům nebo veřejnému pořádku.

 

§ 20

(1) Právnická osoba je organizovaný útvar, o kterém zákon stanoví, že má právní osobnost, nebo jehož právní osobnost zákon uzná. Právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.

(2) Právnické osoby veřejného práva podléhají zákonům, podle nichž byly zřízeny; ustanovení tohoto zákona se použijí jen tehdy, slučuje-li se to s právní povahou těchto osob.

 

§ 21

Stát se v oblasti soukromého práva považuje za právnickou osobu. Jiný právní předpis stanoví, jak stát právně jedná.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


1.1.2    VZNIK A ZÁNIK PRÁVNÍ OSOBNOSTI

Právní osobnosti je nadán subjekt, který má práva a povinnosti[2].      

◙ Vznik právní osobnosti

F Fyzická osoba je právní osobností od okamžiku narození (výjimečně početí).

F Právnická osoba je právní osobnosti od okamžiku svého vzniku (zápisem do veřejného rejstříku.


◙ Zánik právní osobnosti

F Fyzická osoby :

  • smrtí;
  • prohlášením člověka za mrtvého;

F Právnická osoby :

  • výmazem z veřejného rejstříku.

Omezení  svépravnosti  fyzické osoby

 

Podle platné právní úpravy lze člověka ve svéprávnosti pouze omezit (nikoli úplně zbavit) a to tehdy pokud by  mu hrozila újma a nelze-li mu pomoci jinak (např. podpůrcem či zastoupením členem domácnosti). Nepůjde člověka omezit ani  v běžných činnostech každodenního života.

Pro případy, že nelze jinak stanoví zákoník podmínky omezení svéprávnosti

Ø  z vážných zdravotních důvodů,

Ø  na určitý čas  :                                                                                                                – na dobu nutnou pro vyřízení určité záležitosti,                                                        - jinak určenou určitou dobu, nejdéle však na 3 roky                                                   - je-li  zjevné, že se v této době stav nezlepší v uvedené době, pak na dobu delší, nejdéle však na 5 let

Ø  rozhodnutím soudu                                                                                                                                                                                                                                          ▪ po shlédnutí soudcem a                                                                                                                                                                                                               ▪ jen nestačí-li mírnější postup.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Soud musí určit konkrétní rozsah omezení, např.

 

 

 

 

 

 

Obecné způsoby právního zastoupení (při absenci nebo omezení svépravnosti)

 

JEDNÁNÍ ZA FYZICKOU OSOBU

 

■  zástupcem ze zákona:

     ● na základě zákona  rodiči(em)

     ● z rozhodnutím soudu  opatrovníkem (opatrovnická

        rada)

■ opatrovníkem ustanoveným správním orgánem

■ smluvním zastoupením –  na základě plné moci

………………………………………………………………..

■ s podpůrčím opatřením tj.

▪  předběžným opatřením do budoucna listinou

▪  s podpůrcem smlouvou schválenou  soudem 

▪  členem domácnosti (3 roky) schválí soud

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


SZ většinou vylučuje plnou moc

Právní předpisy sociálního zabezpečení většinou vylučují možnost přijetí dávkového plnění zástupcem na základě plné moci. Specifickým institutem je zvláštní příjemce. Jeho základním smyslem je zajistit, aby dávkové plnění bylo použito ve prospěch oprávněného.

Právnické osoby jednají :

 

■ statutárním orgánem

■ opatrovníkem (ustanoveným soudem i bez návrhu)

■ zástupcem, tj. zmocněncem

■ smluvně

▪ na základě plné  moci

▪ prokuristou

 

 
 

 

 

 

 

 

 


1.1.3    PRÁVNÍ  OSOBNOST  FYZICKÝCH  OSOB  V PRÁVNÍCH VZTAZÍCH SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

 

Podle zákona o sociálním zabezpečení vzniká právní osobnost  v právních vztazích sociálního zabezpečení narozením a zaniká smrtí, případně prohlášením za mrtvého (§ 4 odst. 1 zák. 100/1988 Sb.).

V sociálním zabezpečení se rozlišuje osobní rozsah sociálního zabezpečení, který je chápán jako okruh osob, jimž může vzniknout nárok na dávky sociální zabezpečení, resp. jako okruh osob, které se při splnění dalších právních skutečností mohou stát subjekty sociálního zabezpečení. Z toho vyplývá, že i když způsobilost k právům a povinnostem vzniká narozením a zaniká smrtí, přesto je okruh subjektů omezen v některých organizačně právních systémech. Nejširší rozsah mají tyto právní vztahy sociálního zabezpečení

- právní vztahy vznikající při poskytování léčebně preventivní péče,

- právní vztahy vznikající při poskytování služeb a dávek sociální péče

- právní vztahy vznikající při poskytování rodičovského příspěvku.

Naproti tomu jen na ekonomicky činné obyvatelstvo (případně na jeho rodinné příslušníky), ovšem s jistými výjimkami, jsou omezeny právní vztahy nemocenského pojištění
a důchodového pojištění

Specifickými rysy se vyznačuje právní úprava právní osobnosti osob samostatně výdělečně činných (OSVČ). Hmotně právní podmínky výkonu samostatné výdělečné činnosti jsou upraveny v jiných předpisech, na které předpisy sociálního zabezpečení odkazují (dosažení určitého věku, vzdělání v konkrétním oboru).


Vznik právní osobnosti.

Nikoliv nasciturus

V právních vztazích důchodového pojištění a sociální péče je samostatná právní úprava zakotvená v právních předpisech tohoto subsystému. V zásadě se neliší od občanskoprávní úpravy, protože vzniká narozením. Na rozdíl od občanského práva však ve vztazích důchodového pojištění a sociální péče právní subjektivitu nemá nasciturus. V důchodovém pojištění ani v sociální péči neexistuje žádný dávkový nárok, jehož subjektem by nasciturus byl. Právní úprava přechodu nároku je založena na speciální sukcesi, podle níž v případě smrti oprávněného náleží výplata částek nevyplacených do okamžiku smrti subjektům taxativně v právním předpise vyjmenovaným. Pouze pokud je použití této speciální úpravy vyloučeno, použije se princip obecné sukcese, což znamená právní úpravu dědění. Proto, aby se právní postavení nascitura nezhoršilo, použije se analogie.

V právních vztazích veřejného zdravotního pojištění a státní sociální podpory vzniká právní osobnost rovněž narozením. Právní předpisy o veřejném zdravotním pojištění směřují k vymezení vzniku účasti na pojištění, nikoli ke vzniku právní subjektivity. Právě v těchto vztazích je vznik právní osobnosti narozením jasný a nepochybný, protože celá řada nároků z těchto systémů vzniká bez ohledu na věk a způsobilost k právním úkonům. U veřejného zdravotního pojištění platí tento závěr téměř bez výjimky. Úprava právní osobnosti v těchto vztazích se nejvíce podobá úpravě občanskoprávní.


V právních vztazích nemocenského pojištění je situace složitější, právní předpisy řeší právní osobnost pouze u osob samostatně výdělečně činných. Na ostatní subjekty se uplatňuje per analogiam úprava zákoníku práce, a to jak pro fyzické osoby jako zaměstnance, tak i na zaměstnavatele.

Uzaměstnanců v 15. létech

U zaměstnanců vzniká právní způsobilost zásadně dosažením 15 let věku, při současném ukončení základní školní docházky. Právní předpisy nemocenského pojištění neznají žádný dávkový nárok, který by mohl předcházet vzniku právní subjektivity před tímto věkem. Co se týče přechodu nároku po zaměstnanci, předpisy nemocenského pojištění obsahují zvláštní pravidlo o nástupnictví, které je založeno na taxativním výčtu subjektů. Použití obecné sukcese nepřichází v úvahu, nelze však vyloučit použití principu per analogiam, protože zákoník práce například neřeší vznik způsobilosti u jiných osob (například pozůstalých).

Na vznik právnické osobnosti fyzické osoby zaměstnavatele se rovněž použije analogicky zákoníku práce, zde však právní osobnost vzniká narozením a připouští se sukcese
v případě právní události – smrti zaměstnavatele fyzické osoby.

Součástí sociálního pojištění jsou právní vztahy pojistného, které dále dělíme na                    - pojistné na sociální zabezpečení a na                                                                                               - pojistné na veřejné zdravotní pojištění.

Pojistné na sociální zabezpečení obsahuje pojistné na nemocenské a důchodové pojištění
a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Subjektivita se zde řídí definováním osobníhoa věcného rozsahu věcné povinnosti. Osobní rozsah určuje okruh subjektů, na které se vztahuje povinnost z pohledu hmotného práva (poplatník). Věcný rozsah směřuje k základu, ze kterého se pojistná povinnost stanoví (např. vyměřovací základ). U fyzických osob jde většinou o subjekty pracovněprávního vztahu (zaměstnanci, zaměstnavatelé)
 a o OSVČ. Věcný rozsah je určován výdělečnou aktivitou subjektů (zaměstnanec, OSVČ). Ve vztazích pojistného vzniká zaměstnanci i zaměstnavateli právní subjektivita stejně jako u vztahů nemocenského pojištění. To platí i o té části pojistného, která představuje pojistné na důchodové pojištění, kde je rovněž vznik pojistné povinnosti spojen
s pracovně právní úpravou. Pouze u dobrovolné účasti na důchodovém pojištění vzniká právní osobnost stejně jako u vztahů důchodového pojištění – narozením.

U zdravotního pojištění vychází právní subjektivita ve vztazích pojistného z definice osobního a věcného rozsahu. Fyzické osoby – většinou zaměstnanci a zaměstnavatelé
a osoby, jejichž účast na zdravotním pojištěním je spojena s podmínkou trvalého pobytu, což znamená, že osobní rozsah je tu o něco širší než u pojistného na sociální zabezpečení. Tomuto širšímu rozsahu odpovídá i rozsah věcný, protože vznik pojistného vztahu tu – na rozdíl od sociálního zabezpečení – není omezen jen na výdělečné aktivity.

Zánik způsobilosti.

Způsobilost zaniká ve většině případů smrtí. Není tomu tak ve všech vztazích. Platí to
na vztahy nemocenského pojištění, veřejného zdravotního pojištění, pojistného na sociální zabezpečení, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a státní sociální podpory.
Jiná je úprava u důchodového pojištění a sociální péče (pomoci), kde je úprava speciální, od občanského práva poněkud odlišná. Tak ve vztazích důchodového pojištění a sociální péče (pomoc) zaniká smrtí nebo prohlášením za mrtvého.

1.1.4  svéprávnost   fyzických osob v právních vztazích sociálního zabezpečení  (procesní způsobilost)

Svéprávnost je schopnost v právních vztazích sociálního zabezpečení nabývat práv
a brát na sebe povinnosti, které jsou obsahem těchto vztahů (procesní způsobilost).

Vzniká v sociálním zabezpečení obecně  dovršením 16. roku věku (§ 4 odst. 2 zák. 100/1988 Sb. o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů. Právní úprava svéprávnosti však není jednotná, rozdíly jsou především ve vzniku způsobilosti. I zde platí tři základní modely právní úpravy (vlastní - samostatná, subsidiarita, analogie).

Důchodové pojištění

Vlastní úpravu obsahují předpisy důchodové pojištění, a to

● obecnou, podle které vzniká svéprávnost fyzických osob dosažením zletilosti (dosažením
18 let věku nebo uzavřením manželství před dovršením tohoto věku).

● speciální, která platí v případě uplatnění nároku na plný nebo částečný invalidní důchod. Zde se přihlíží k charakteru dávek, k naplnění podmínek vyžadovaných pro dávkové plnění.

Sociální péče

Ve vztazích sociální péče (pomoci) vzniká svéprávnost dovršením 16. roku věku.

Nemocenské pojištění

Ve vztazích nemocenského pojištění je to podobné jako u právní subjektivity – normy upravující vztahy nemocenského pojištění upravují svéprávnost pouze
u OSVČ, která vzniká zásadně dosažením věku 16 roků. Musí však být naplněny podmínky, které zvláštní předpisy pro vznik této způsobilosti, případně pro vznik právní subjektivity, vyžadují. Což znamená, že ke vzniku svéprávnosti může dosažením 16 roků věku dojít jen výjimečně.

Pracovněprávní vztahy

U subjektů pracovněprávních vztahů se analogicky použije úprava zákoníku práce. Právní úprava účasti na nemocenském pojištění je na pracovněprávní úpravě přímo závislá (trvání zaměstnání). Svéprávnost zaměstnance vzniká ve vztazích nemocenského pojištění zásadně dosažením věku 15 let, při současném ukončení základní školí docházky. U fyzické osoby zaměstnavatele, až na výjimky dosažením 18 let věku.

Veřejné zdravotní pojištění

Právní předpisy upravující vztahy veřejného zdravotního pojištění ustanovení o svéprávnosti neobsahují. V řadě případů se však zabývají výkonem práv a povinností
z těchto vztahů vyplývající zákonným zástupcům nezletilých osob a osob zbavených způsobilosti k právním úkonům.  U vztahů pojistného  na sociální zabezpečení a na veřejné zdravotní pojištění (VZP) se svéprávnost řídí stejnými pravidly jako
u právní osobnosti, tzn. Vymezením osobního a věcného rozsahu pojistné povinnosti.
V případě subjektů pracovněprávního vztahu vzniká svéprávnost ve stejný okamžik jako
u nemocenského pojištění (zaměstnanec dosažením 15 let, zaměstnavatel dosažením 18 let). U OSVČ vzniká zásadně dosažením zletilosti (18 let). U pojistného na VZP se analogicky použije občanskoprávní úprava, tedy vzniká zletilostí.

Státní sociální podpora

U státní sociální podpory je svéprávnost upravena samostatně v ZSSP, a to jako procesní způsobilost. S ohledem na odkaz na občanskoprávní úpravu lze dovodit, že vzniká
i v těchto vztazích dosažením zletilosti. Zvláštní úprava se týká řízení o dávkách rodičovského příspěvku a porodného. V tomto řízení má právo jednat i nezletilý rodič (starší 16 let. Vzhledem k tomu, že v tomto speciálním případě může nezletilý rodič starší 16 let
v řízení o dávce samostatně jednat a dávku přijímat, disponuje fakticky i způsobilostí k právním úkonům.

Deliktní způsobilost (viz dále Odpovědnost v právu SZ)

Způsobilost k protiprávním jednáním nebo opomenutím (deliktní způsobilost, čili povinnost nést právní důsledky svého protiprávního jednání)  není v právu sociálního zabezpečení upravena a je třeba pro vymezení tohoto pojmu použít (per analogiam iuris) trestního zákona. Tato otázka má význam například v souvislosti s povinností vrátit přeplatek
na dávkách. Způsobilost k protiprávním úkonům má v právu sociálního zabezpečení nezávisle na věku či duševní poruše ten,

-  kdo je schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky                                            -  kdo v daném okamžiku uvedené schopnosti neměl, jestliže se však do stavu, v němž     není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, uvedl vlastní vinou.

Zastoupení

S právní úpravou svépravnosti souvisí i institut zastoupení. Zákonné zastoupení řeší postavení fyzické osoby, která nedisponuje svépravnosti (nesplnila podmínky stanovené předpisem, byla způsobilosti zbavena nebo byla její způsobilost omezena). V případě nedostatku věku jsou zákonnými zástupci rodiče, v ostatních opatrovník stanovený soudem.

Právní předpisy sociálního zabezpečení většinou vylučují možnost přijetí dávkového plnění zástupcem na základě plné moci. Specifickým institutem je zvláštní příjemce. Jeho základním smyslem je zajistit, aby dávkové plnění bylo použito ve prospěch oprávněného.

 

 

 

 

1.2    OBSAH  PRÁVNÍCH VZTAHŮ  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Obsahem práva sociálního zabezpečení  při úpravě uvedených vztahů  je právně reglementovat zejména  

-          právní režim vzniku právních poměrů sociálního zabezpečení,

-          obecné právní postavení subjektů vztahů,

-          charakter stanovení práv a povinností,

-          způsob ochrany práv a

-          prostředky zabezpečující plnění povinností.

 

Z uvedeného je možno dovodit definíční ustanovení, podle kterého jsou

Definice

obsahem právních vztahů  práva a povinnosti subjektů, takže                                                    obsahem právních vztahů sociálního zabezpečení jsou práva a povinnosti subjektů těchto vztahů.

 

 

Tato práva a povinnosti mají buď materiální nebo procesní charakter. Právo sociálního zabezpečení se ovšem vyznačuje poměrně úzkým sepětím své hmotněprávní a procesní úpravy. Obojí je velmi úzce svázáno. Je tomu tak v případech kdy nejen samotné rozhodnutí o dávce, ale i splnění podmínek nároku na dávku  je spojeno s realizaci procesního úkonu. Tak je tomu např. v případě přiznání starobního důchodu podle zákona o důchodovém pojištění (§ 31). Stejná situace nastává   u povinnosti oznamovacího a ohlašovacího charakteru, které stanoví předpisy práva sociálního zabezpečení. Tyto povinnosti mají procesní povahu, přičemž právní důsledky  nesplnění stanovených povinností  zakládají odpovědnostní vztah, jehož obsahem jsou hmotná práva a povinností.

 

Hmotněprávní stránka:

■ Základní povinností fyzické osoby je splnění podmínek dávkového nároku.  Tomu  

   odpovídá oprávnění orgánu SZ splnění těchto podmínek vyžadovat

■ Základním právem fyzické osoby je nárok na dávku a na poskytnutí dávkového

   plnění, a to po splnění všech zákonných podmínek. Tomu odpovídá povinnost 

   orgánu sociálního zabezpečení   takové plnění poskytnout.

             ■ V právních vztazích prvého subsystému sociálního zabezpečení, tj. sociálního

    pojištění, přistupuje na straně fyzické osoby plnění pojistné povinnosti. Tomu

    odpovídá  oprávněním orgánu sociálního zabezpečení přijímat toto plnění.

 

Procesní stránka:

■ Procesním právem účastníka řízení je především jeho právo uplatnit nárok, podat

   žádost, uplatnit opravný prostředek. Tomuto právu odpovídá povinnost orgánu     

   sociálního zabezpečení reagovat na podání podle příslušné procesní úpravy.

 

Právo a nárok

 

Takřka ve všech právních odvětvích se uplatňují pojmy právo a nárok.  Vlastní význam
a náplň těchto pojmů jsou poněkud odlišné v soukromém právu (zejména občanském) na straně jedné  a v právu sociálního zabezpečení na straně druhé.  V občanském právu se pod pojmem subjektivního práva, resp. oprávnění rozumí zásadně jedná složka obsahu právního vztahu a pod pojmem nároku  vynutitelnost takového subjektivního práva soudem. Oproti tomu v právu sociálního zabezpečení se nárokem rozumí splnění hmotněprávních podmínek, které jsou právními předpisy o sociálním zabezpečení stanoveny pro přiznání dávkového plnění.

 

Nárok na dávku a nárok na výplatu dávky

 

Výplata dávek

Právní předpisy na úseku sociálního zabezpečení rozlišují mezi nárokem na dávku a nárokem na výplatu dávky. Tato diferenciace je významná zejména u dávek spojených
s peněžitým plněním, protože pouze u takových dávek lze hovořit o výplatě. U dávek, kde plnění má věcnou povahu, lze rozlišovat mezi nárokem na dávku a jejím faktickým poskytnutím.

Nárok na dávku tedy znamená splnění hmotněprávních podmínek pro její přiznání.         Nárokem na výplatu dávky se rozumí splnění podmínek pro poskytnutí dávkového plnění peněžní povahy.

Splnění podmínek nároku na výplatu dávky předpokládá zejména existenci samotného nároku, nárok na výplatu je pak spojen s dalšími podmínkami, z nichž nejčastější je podání žádosti. Důsledky spojené s posouzením otázky nároku na dávku a nároku na výplatu dávky nemusí nastat ve stejném okamžiku (dávky důchodové). Rozhodnutí, kterým je nárok na dávku přiznán, zpravidla současně zakládá i nárok na výplatu této dávky. To však neplatí bezvýjimečně (viz výklad  k jednotlivým subsystémům).

 

Právo sociálního zabezpečení však zejména vymezuje sociální události, které vyvolávají plnění ze sociálního zabezpečení. Pod pojmem  sociální událost tak chápeme událost právem uznanou, tedy událost, s níž právo spojuje vznik, změnu nebo zánik práv a povinností, pomocí jichž lze předejít, zmírnit nebo překonat tíživou životní situaci způsobenou takovou událostí.

Právo sociálního zabezpečení má velmi úzké vztahy k jiným právním odvětvím, zejména k právu pracovnímu a správnímu, které upravuje některé procesy při realizaci práva sociálního zabezpečení. Svou povahou náleží do sféry práva veřejného, i když vykazuje určité soukromoprávní rysy.

 

1.3    PŘEDMĚT (objekt)   PRÁVNÍCH  VZTAHŮ  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

Právně relevantní chování

Předmětem a objektem právní úpravy práva sociálního zabezpečení je právně relevantní chování lidí ve společenských vztazích vznikajících při sociálním zabezpečení a konkrétní dávkové plnění, k němuž směřuje chování subjektů právního vztahu, tj. při

● poskytování preventivní a léčebné péče,

● zabezpečení v dočasné pracovní neschopnosti,

● zabezpečení dlouhodobé a trvalé pracovní neschopnosti,

● zabezpečení těhotných žen, matek a novorozenců,

● zabezpečení výchovy a výživy děti v rodině,

● zabezpečení ve stáří,

● zabezpečení při ztrátě živitele,

● zabezpečení sociálně potřebných občanů.

Okruh dávek a služeb, na které vzniká nárok nebo které mohou být poskytnuty občanům v právních vztazích sociálního zabezpečení, se označuje jako věcný rozsah sociálního zabezpečení.

Dávky a služby můžeme rozlišovat .

Ø  podle toho, zda občanovi na ně vzniká nárok či nikoliv na obligatorní a fakultativní, 

Ø   plnění je buď peněžité (dávky) nebo věcné (služby) povahy.
O který druh plnění půjde, je odvislé od charakteru sociální události, na niž je závislý vznik daného vztahu sociálního zabezpečení. Ve vztazích nemocenského a důchodového zabezpečení  se jedná o plnění peněžité, kdežto  ve vztazích státní sociální podpory a sociální péče o plnění věcné nebo peněžité. Z povahy sociálních událostí, které zakládají vztahy veřejného zdravotního pojištění či sociálních služeb  pak vyplývá, že předmětem těchto vztahů je plnění věcné.

Ø   podle délky doby výplaty dávek rozlišujeme jednorázové a opakující se.

 

 

Chování subjektů je velmi úzce spjato s výkonem práv a s plněním povinností, které jsou obsahem právních vztahů sociálního zabezpečení. Realizuje se pak prostřednictvím různých hmotněprávních nebo procesních úkonů. 

Hmotněprávními úkony jsou ty, které směřují ke splnění podmínek nároku na dávku, například plnění pojistné povinnosti.

Procesními úkony jsou např. žádost nebo podání opravného prostředku.

Shrnutí kapitoly

Kapitola je věnována výkladu jednotlivých prvků práva sociálního zabezpečení, obsahu, předmětu a zejména pak subjektů z hlediska jejich vzniku a zániku právní osobnosti
a svéprávnosti obecně a v právu sociálního zabezpečení. Obsahuje jeden až dva krátké odstavce, kterými shrneme právě probranou látku.

 

 

 

 

 

2      odpovědnost  v právu sociálního zabezpečení

Rychlý náhled kapitoly

Obecně je právní odpovědnost považována za zvláštní právně kvalifikovaný druh právní povinnosti, jejíž vznik jako povinnosti sekundární, předpokládá porušení povinnosti primární. Se vznikem této sekundární povinnosti vzniká i nový vztah práva sociálního zabezpečení, a to vztah odpovědnostní.  Je relativně nezávislý na původním, primárním vztahu.

 

Cíle kapitoly

Kapitola je v první části zaměřena na obecný výklad problematiky právní odpovědnosti jako takové, která je z důvodu přehlednosti zpracována v obazcích. To umožňuje následně přistoupit k výkladu specifik tohoto právního institutu v podmínkách práva sociálního zabezpečení. 

 

 

Klíčová slova kapitoly

Odpovědnost, právní odpovědnost, morální odpovědnost, subjektivní odpovědnost, objektivní odpovědnost, funkce odpovědnosti, právní jednání, zavinění, příčinná souvislost, sankce, pokuta.

 

 

2.1    OBECNÁ  USTANOVENÍ  O  PRÁVNÍ  ODPOVĚDNOSTI

 

 

 

 

 

V reálné praxi je možno se setkat s odpovědnostmi, které jsou uvedeny v následujících obrazcích.

 

 

OBECNÉ DRUHY ODPOVĚDNOSTI
 

 

 

 


Druhy odpovědnosti

 

 

omluva, újmy, a to zpravidla
v penězích (relutární náhrada), výjimečně naturální (restitutio in natura)

 

povinnosti, které je zákonem označeno za přestupek – pouze zákon – povinnosti stanovené

֎ reparační (kompenzační)                            

 ● zpravidla v souvislosti  s majetkovou právní odpovědnosti                                           ● může mít dvojí formu: naturální restituce, odškodnění (reparace)

 

▀ Politická odpovědnost – za výkon politické funkce

 

▀  Ústavní odpovědnost – smíšeného charakteru (politickoprávní odpovědnost) – např. důvěra Poslanecké sněmovny vládě

 

▀Morální odpovědnost – rozlišujeme vnitřní dimenzi (svědomí) a vnější rovinu (sankce = odsouzení veřejností)

 

▀ Právní odpovědnost – porušení právních povinností protiprávním jednáním (deliktem)

● může být založena pouze právními normami, které vytváří určitý systém vztahů a vazeb v horizontální
a vertikální linii

● neopominutelným znakem odpovědnosti je  sankce, která  představuje povinnost snést újmu, při porušení právní skutečnosti předvídanou určitou právní normou

 

 

subjektivní

objektivní

֎ preventivní

● preventivní moment obsahují v určité podobě i všechny ostatní funkce              ● cílem je předcházet vzniku situací porušení právní povinnosti                     

 

ZÁKLADNÍ FUNKCE PRÁVNÍ ODPOVĚDNOSTI
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Funkce odpovědnosti

 

 

 

 

֎ satisfakční

● např. v oblasti práva na ochranu osobnosti                                                           ● užívá se institut zadostiučinění ve vhodné formě (např. omluva v tisku, popř.
 i přiměřená finanční náhrada)

 

֎ represivní

● následkem újma, která vzniká tomu, kdo porušil právní povinnost                        ● typická pro trestněprávní odpověd-nost a další druhy veřejnoprávní odpovědnosti

 
 

 

 

 

 

 

 


2.2    ODPOVĚDNOST  V PRÁVU  SOCIÁLNÍHO  ZABEZPEČENÍ

Sekundární druh povinnosti

Jedná se o zvláštní právně kvalifikovaný druh právní povinnosti, jejíž vznik jako povinnosti sekundární, předpokládá porušení povinnosti primární. Se vznikem této sekundární povinnosti vzniká i nový vztah práva sociálního zabezpečení, a to vztah odpovědnostní.  Je relativně nezávislý na původním, primárním vztahu.  Může totiž existovat i po jeho skončení, tedy fakticky nezanikne ani tehdy, zanikne-li původní právní vztah a  naopak, zanikne-li vztah odpovědnostní, neznamená to ukončení vztahu primárního.

Účelem právní úpravy odpovědnosti v předpisech sociálního zabezpečení je zjednání nápravy a odstranění důsledků, které protiprávním jednáním vznikly. Obsahem těchto odpovědnostních vztahů jsou zvláštní povinnosti, které vznikají namísto nebo vedle povinností vyplývajících z původního právního vztahu.

Odpovědnost v právu sociálního zabezpečení je druhem sankce. Sankcí je například :           

■  penále, když se jedná o odpovědnost z titulu prodlení v plnění peněžní povinnosti,              ■  pokuta, která se ukládá v jiných případech se při porušení povinnosti,                                  ■ vrácení přeplatku, a to buď přeplatku na pojistném ze strany instituce, která pojistné přijala, nebo přeplatku na dávce ze strany příjemce dávky. Předpisy sociálního zabezpečení stanoví podmínky vzniku odpovědnosti za přeplatek na dávce ve vztazích nemocenského pojištění, důchodového pojištění, státní podpory a sociální péče. U zdravotního pojištění vrácení přeplatku nepřipadá v úvahu.

Pro vznik odpovědnosti za přeplatek patří k základním předpokladům :

Ø  protiprávní jednání, kterým je takové jednání, které je v rozporu s právní normou
a v jehož důsledku vznikne přeplatek, takovým jednáním je např. porušení ohlašovací nebo oznamovací povinnosti, a to i ve formě opomenutí,

Ø  vznik přeplatku, tj. plnění nad rámec nároku podle hmotněprávních podmínek,

Ø  příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním a důsledkem, tedy vznikem přeplatku (takže nemůže vzniknout odpovědnost za přeplatek v případě, kdy příjemce sice
opomine ohlásit důležitou okolnost, ale nárok na dávku vůbec nevznikl, například       nesplněním potřebné doby pojištění).

Ø  zavinění, čili vnitřní psychický stav odpovědného     subjektu k jeho jednání
a k následkům takového jednání. Zavinění známe ve formě úmyslu nebo nedbalosti.

Ve vztahu k zavinění rozlišujeme v sociálním zabezpečení subjektivní a objektivní odpovědnost

Subjektivní odpovědnost

V sociálním zabezpečení se v naprosté většině případů jedná o odpovědnost subjektivní, čili založenou na zavinění. Velmi podrobná pravidla pro úpravu subjektivní odpovědnosti stanoví předpisy v nemocenském pojištění, důchodovém pojištění, státní sociální podpoře i sociální péči, resp. pomoci.

Jestliže subjekt právního vztahu nesplnil některou jemu uloženou povinnost a zavinil vznik přeplatku, vzniká mu povinnost přeplatek na dávce vrátit. Důkazní břemeno o zavinění subjektu  nese orgán sociálního zabezpečení. Ke vzniku právní odpovědnosti postačí zavinění ve formě nedbalosti, případně i nevědomé nedbalosti (to platí o vztazích důchodového pojištění, státní sociální podpory a sociální péče). U důchodového pojištění
a státní sociální podpory přichází v úvahu i společná odpovědnost příjemce dávky a dalšího subjektu (např. osoby společně posuzované, zaměstnavatele). Povinnost vyplývající
z odpovědnostního vztahu je pak založena na solidárním principu.

Objektivní odpovědnost

Objektivní odpovědnost je situace, kdy zavinění není předpokladem odpovědnosti. Tato odpovědnost je v sociálním zabezpečení spíše výjimečná. Zejména se dotýká některých vztahů důchodového pojištění a státní sociální podpory. Může vzniknout například                                 

ü  při souběhu starobního důchodu s příjmem z výdělečné činnosti,

ü  v případě přeplatku na dávce vdovského nebo vdoveckého důchodu při uzavření nového manželství,

ü  na dávce sirotčího důchodu z důvodu dosažení 26 let věku.

U státní sociální podpory by mohlo dojít k povinnosti vrátit částky vyplaceného rodičovského příspěvku, pokud například nebyly splněny podmínky nároku nebo nárok na příspěvek zanikl (třeba z důvodu příspěvku při péči o osobu blízkou nebo jinou osobu).

Nicméně deliktní odpovědnost dotýkající porušování povinnosti v oblasti sociálního zabezpečení je vymezena nejen v právních předpisech sociálního zabezpečení, nýbrž
i v přestupkovém a trestním zákoně (viz. dále). Porušení povinností v právu sociálního zabezpečení tak  může vyvolat vedle správně právní  i trestně právní odpovědnost.

 

PříKLADY  PRÁVNÍ  ÚPRAVY DELIKTŮ  V TRESTNÍM PRÁVU

 

Trestní zákon - Díl 2
Trestné činy daňové, poplatkové a devizové

§ 240
Zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby

(1) Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami,
b) poruší-li k usnadnění takového činu úřední uzávěru, nebo
c) spáchá-li takový čin ve značném rozsahu.
(3) Odnětím svobody na pět až deset let bude pachatel potrestán, spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 ve velkém rozsahu.

§ 241
Neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby

(1) Kdo jako zaměstnavatel nebo plátce ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost za zaměstnance nebo jinou osobu odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti nebo pojistné na zdravotní pojištění, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta nebo zákazem činnosti.
(2) Stejně bude potrestán, kdo jako zaměstnavatel ve větším rozsahu nesplní svoji zákonnou povinnost odvést pojistné na úrazové pojištění zaměstnanců.
(3) Odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného značný prospěch.
(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, získá-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu.

§ 242
Zvláštní ustanovení o účinné lítosti

Trestní odpovědnost za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby (§ 241) zaniká, jestliže pachatel svou povinnost dodatečně splnil dříve, než soud prvního stupně počal vyhlašovat rozsudek.


§ 350
Padělání a vystavení nepravdivé lékařské zprávy, posudku a nálezu

(1) Kdo padělá lékařskou zprávu, posudek nebo nález nebo podstatně změní jejich obsah v úmyslu užít je v řízení před orgánem sociálního zabezpečení anebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení, nebo kdo užije v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení takové zprávy, posudku nebo nálezu jako pravého,bude potrestán trestem odnětí svobody až na dvě léta nebo zákazem činnosti.

(2) Stejně bude potrestán, kdo jako lékař nebo jiná způsobilá zdravotnická osoba vystaví nepravdivou nebo hrubě zkreslenou lékařskou zprávu, posudek nebo nález nebo v něm zamlčí podstatné skutečnosti o zdravotním stavu svém nebo jiného, aby jej bylo užito v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení, nebo kdo užije takové lékařské zprávy, posudku nebo nálezu v řízení před orgánem sociálního zabezpečení nebo před jiným orgánem veřejné moci, v trestním, občanském nebo jiném soudním řízení.

(3) Odnětím svobody na šest měsíců až pět let nebo peněžitým trestem bude pachatel potrestán,
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 sobě nebo jinému značný prospěch, nebo
b) způsobí-li takovým činem značnou škodu.

(4) Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán,
a) opatří-li činem uvedeným v odstavci 1 nebo 2 sobě nebo jinému prospěch velkého rozsahu, nebo
b) způsobí-li takovým činem škodu velkého rozsahu.

 

Shrnutí kapitoly

Neopominutelnou podmínkou státem vymezeného práva je, že při neplnění zákonem stanovených povinností je nutno jejich plnění vymáhat, a to mnohdy i represivní formou. Kapitola je proto věnována výkladu jinak obecného pojmu odpovědnost a následně rozboru této problematiky v právu sociálního zabezpečení.

 

 

 

 

 

 

3      financování  sociálního  zabezpečení

Rychlý náhled kapitoly

Náklady na sociální zabezpečení tvoří zásadní část státních rozpočtů všech sociálních států. Další pojednání je proto věnováno obecným koncepcím financování sociálního zabezpečení, včetně jejich historických aspektů, jakož i financování konkrétních součásti sociálního zabezpečení v České republice

Cíle kapitoly

Kapitola směřuje k umožnění osvojení si

-          historického vývoje financování sociálního zabezpečení,

-          současného institucionálního členění koncepci financování,

-          rozdílů mezi koncepcemi,

-          způsobu financování jednotlivých části sociálního zabezpečení apod.

 

 

Klíčová slova kapitoly

Koncepce financování, druhy financování, státní, soukromé, zprostředkované, Beveridgovský model, Bismarckovský model, Etatistický model, vzájemnost, solidarita rovnost.

 

 

3.1    HISTORICKÉ  I  SOUČSNÉ  OBECNÉ  MODELY  A  KONCEPCE  FINANCOVÁNÍ

Na základě abstrakce historického vývoje lze identifikovat tři historické modely financo- vání systémů sociálního zabezpečení.

 

FBismarckovský model  (Otto von Bismarck, německý říšský kancléř, 1883)

ú  orientace na  zaměstnanecký poměr a rozdělení osob do skupin podle jimi vykonávané činnosti (dělník, zaměstnanec, úředník)

ú  financování z pojistného (placeného zaměstnavateli i zaměstnanci a s pomoci státních příspěvků).

FBeveridgovský model (1942, ekonom lord Beveridge) vychází z principu, že

     každý člen společnosti má právo na základní zabezpečení v nemoci, ve stáři  

      apod.

ú  předpokládá stejné základní potřeby u každého lidského jedince

ú  orientace na určitý minimální standard paušálně poskytovaný

ú  financování ze stejného základního pojistného a z daňových prostředků.

FEtatistický model (SSSR)

ú  ideologický záměr široce a autoritativně pojaté péče státu o sociální záležitosti

ú  pevně začleněn do systému národního hospodářství

ú  financuje navenek stát prostřednictvím daně z příjmu, tím však současně  fakticky podstatnou část nákladů nesly podniky

ú  pro všechny zaměstnance účast v systému povinná, tím dosaženo značně vysokého stupně pokrytí.

 

V současnosti existují fakticky tři koncepce financování sociálního zabezpečení podle zajišťující instituce (institucionální členění koncepcí financování) :

F státní

ú  financuje stát sám (skrze státní správu – orgán)

ú  stát přejímá hlavní zodpovědnost za občana

Fsoukromá

ú  soukromé instituce

ú  akcent na zodpovědnost občana

ú  stát stanoví pouze rámcová pravidla fungování soukromých systémů

Fzprostředkovací

ú  kdy stát vytváří zabezpečující nástroje (např. povinné sociální pojištění)

ú  zabezpečující instituce stojí mezi státem a občanem

 

Možné jsou i systémy vytvářené zaměstnavateli (jde pak o doplňkové zabezpečení).

 

Rozdíl mezi státním financováním a financováním prostřednictvím sociálního pojištění

 

Ve státním systému občan odvádí státu daně do státní pokladny, odkud se na základě parlamentem schváleného rozpočtu vyplácejí dávky sociálního zabezpečení.

V sociálním pojištění občan povinně pojišťuje sám sebe pro případ budoucí pojistné (sociální) události, popř. jej pojišťuje někdo jiný (zaměstnavatel). Sociální pojištění je zbudováno zejm. na principech vzájemnosti a solidarity.

 

Vzájemnost představuje pomoc poskytovanou jednotlivým osobám, které ji potřebují,
a to z prostředků získaných od ostatních účastníků.

Solidaritu lze rozlišit

-          intergenerační , tj.  mezi generacemi (mladých se starými)

-          intragenerační, tj. uvnitř generací (zdravých s nemocnými; bohatých s chudými).

 

Můžeme však hovořit i o dalších principech, které jsou v sociálním zabezpečení uplatňovány. Jsou jimi např.

-          zásluhovosti, kdy nárok na výši dávky závisí na osobním přičinění, tj. v souvislosti s odpracovanými léty, dosaženým příjmem a výši placeného pojistného,

-          rovnosti, tj. stanovení stejných pravidel, podle nichž se dávka přiznává.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

FINANCOVÁNÍ  SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Rozdíl mezi státním financováním a financováním prostřednictvím sociálního pojištění

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Historické modely systémů sociálního zabezpečení :

 

FBismarckovský model  

  FBeveridgovský model

  FEtatistický model

 

 

 

Současné koncepce financování podle zajišťující instituce :

 

  F státní

  Fsoukromá

  Fzprostředkovací

 

 Státní systém

 

 občan odvádí státu daně do státní pokladny, odkud se na základě parlamentem schváleného rozpočtu vyplácejí dávky sociálního zabezpečení

Sociální pojištění

 

občan povinně pojišťuje sám sebe pro případ budoucí pojistné (sociální) události, popř. jej pojišťuje někdo jiný (zaměstnavatel)

Sociální pojištění je koncipováno  zejména na těchto principech :

■ Vzájemnosti                ■ Zásluhovosti

■ Solidarity,                   ■ Rovnosti

   a to  :        

-          intergenerační ,

-          intragenerační,

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

3.1.1.1      

 

 

 

 

 


.

 

 

 

Příspěvkově a dávkově definované systémy

 

o    Příspěvkově definovaný penzijní systém (defined contribution – DC) předem definuje určitým způsobem výši příspěvku, které účastníci, zaměstnavatel či stát mají odvádět
a odtud se pak stanoví výše dávek, které je možné dále vyplácet. Přitom dávky, jejíchž přesná výše není předem známá, představují tolik, kolik lze v systému dosáhnout nejen
v závislosti na odvedených či v budoucnu předpokládaných příspěvcích, ale také
v závislosti na vývoji demografických a ekonomických parametrům včetně skutečné
či v budoucnu předpokládané kapitálové výnosnosti.

o    Dávkově definovaný penzijní systém (defined benefit – DB) předem definuje určitým způsobem výši dávek, které účastníci mají pobírat, a odtud se pak stanoví potřebná výše finančních nákladů, tedy i výše vyžadovaných příspěvků. I zde existuje vedle závislosti na vyměřených dávkách podstatná závislost finančních nákladů na vývoji demografických
a ekonomických parametrů. Kolísání těchto parametrů pociťují na rozdíl od příspěvkově definovaných penzijních plánů více účastníci v aktivním věku než penzistů. Odpovídající pojistně-matematické výpočty zde mohou být poměrně složité.

Existují však i hybridní systémy (různě konstruované).

 

Způsoby financování sociálního pojištění

 

Rozlišujeme dva základní způsoby sociálního pojištění.

 

Průběžné financování (PAYG = Pay As You Go),

ú  příspěvky plynoucí od aktivních účastníků se okamžitě rozdělí

ú  dávky se vyplatí oprávněným poživatelům dávek dle jejich okamžitých nároků

ú  jedná se o pouhé přerozdělení, aniž by se vytvářel nějaký fond.

Výhoda: relativní spolehlivost (neznamená však stabilitu).

Nevýhoda: velká citlivost na demografický vývoj.

Fondové financování (funding)

ú  zakládá se fond pro všechny (i budoucí) závazky penzijního plánu jejích systematickou kapitalizací

ú  důraz se přesouvá na investiční fond

Výhoda:  pojištěnec má přehled o stavu svých prostředků, a tím i o své budoucnosti. Nevýhoda:  rizika spojená s investiční činností.

  Uvnitř fondového financování se rozlišují někdy dvě jeho metody:

§  „saving“ – důraz na spoření

§  „pooling“ – důraz na výhodnost smlouvy.

 

3.2      FINANCOVÁNÍ TUZEMSKÉHO SYSTÉMU SOCIÁLNÍHO ZABEZPEČENÍ PODLE JEHO OBLASTÍ

 

Důchodové pojištění a nemocenské pojištění

 

-      do státního rozpočtu se odvádí pojistné

-      ze státního rozpočtu jsou pak hrazeny dávky

-      odvozené příjmy státního rozpočtu – penále, pokuty, přirážky

-      existuje zvláštní účet důchodového pojištění – poměrná část pojistného na sociální zabezpečení (pojistné 2x a příspěvek jsou 3 v 1 a tak nelze identifikovat), zvláštní pravidla hospodaření s přebytkem na účtu DP

-      zvláštní účet pro nemocenské pojištění není

 

Veřejné zdravotní pojištění

 

-      poskytování a solidární hrazení zdravotní péče ve veřejném zdravotnictví založeno článkem 31 LZPS

-      v této oblasti se poskytují věcná plnění – na základě smluv mezi pojišťovnami a zdravotnickými zařízeními

-      v zásadě se financuje z pojistného na veřejné zdravotní pojištění

-      hrazeny z pojistného jsou však pouze některé výkony

-      vícezdrojové financování (pojištění, rozpočty státu, kraje a zřizovatelů)

-      od 1.1.2008 spoluúčast pacientů formou regulačních poplatků

-      odvod pojistného přímo na účet pojišťovny

 

Lékař zajišťuje péči ve prospěch pojištěnců proti úhradě od zdravotní pojišťovny. Úhrada zdravotní péče existuje za výkon i na hlavu.

 

Státní sociální podpora

-      do státního rozpočtu se odvádějí daně

-      ze státního rozpočtu se pak poskytují dávky

 

Sociální pomoc

-      hmotná nouze – orgány dostávají dotaci ze státního rozpočtu

-      sociální služby ▪ příspěvek na péči obce ze státního rozpočtu, MPSV

                  ▪  financování služeb buď za úhradu, za částečnou nebo bezplatně;

-    sociální péče

zdravotně postižení – rozdělují obce, ale jde ze státního rozpočtu.

 

Shrnutí kapitoly

Obsahem kapitoly je shrnutí všech historických i současných forem a způsobu financování sociálního zabezpečení v sociálních státech, včetně jejich výhod či nevýhod. Následně je rozvedeno současné tuzemské financování. 

 

 

4      evropská unie  a  sociální  zabezpečení

Rychlý náhled kapitoly

Vstupem České republiky do Evropské unie (EU) 1. 5. 2004 se začalo na ČR vztahovat evropské právo sociálního zabezpečení. Toto právo plně respektuje jeden ze základních principů EU, kterým je právo občanů na volný pohyb. Pro oblast sociálního zabezpečení z toho vyplývá povinnost členských států zacházet s migrujícími občany EU stejně jako s vlastními státními příslušníky tak, aby nebyla omezena jejich možnost pracovat
v jednotlivých členských zemích.

 

Cíle kapitoly

V oblasti sociálního zabezpečení nedochází Evropské unii k harmonizaci národních sociálních systémů členských států, ale pouze k jejich koordinaci. Důvodem je různorodost sociálních systémů těchto zemí, které jsou založeny na odlišných principech a mají
 i různá institucionální uspořádání. Kapitola se proto zabývá oblastmi, které jsou v oblasti sociálního zabezpečení závazné pro členské státy.

 

 

Klíčová slova kapitoly

Evropská unie, koordinace, harmonizace, nařízení, směrnice, pravidla, státní příslušnost, bez státní příslušnosti, export dávek.

 

Vstupem České republiky do Evropské unie (EU) 1. 5. 2004 se začalo na ČR vztahovat evropské právo sociálního zabezpečení. Toto právo plně respektuje jeden ze základních principů EU, kterým je právo občanů na volný pohyb. Pro oblast sociálního zabezpečení
z toho vyplývá povinnost členských států zacházet s migrujícími občany EU stejně jako
s vlastními státními příslušníky tak, aby nebyla omezena jejich možnost pracovat
v jednotlivých členských zemích. V oblasti sociálního zabezpečení nedochází k harmonizaci národních sociálních systémů členských států, ale pouze k jejich koordinaci. Důvodem je různorodost sociálních systémů těchto zemí, které jsou založeny na odlišných principech a mají i různá institucionální uspořádání. Koordinace ponechává národní předpisy beze změn, to znamená, že rozdíly mezi národními systémy zůstávají. Koordinace nahrazuje pouze ta národní pravidla, která jsou pro migrující občany nevýhodná a pro tyto případy vytváří EU pravidla vlastní - koordinační.

.Nejdůležitějšími koordinačními právními předpisy v této oblasti byla  do 30. 4. 2010

Fnařízení Rady (EHS) 1408/71 

Fnařízení Rady (EHS) 574/72, tzv. koordinační nařízení.

Od 1. 5. 2010 vstoupila v účinnost nová koordinační nařízení, a to

Fnařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) 883/2004 

Fnařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) 987/2009

Nařízení představují základní, přímo závazné a nad národní právní předpisy postavené předpisy EU, které koordinují systémy sociálního zabezpečení všech členských států.

Smyslem nařízení je zajistit, aby migrující osoba neztratila své nároky na sociální dávky z důvodu jiného občanství, bydliště či proto, že v žádném státě nesplnila potřebnou dobu pojištění stanovenou předpisy daného státu.

VĚCNÝ ROZSAH NAŘÍZENÍ

Věcný rozsah je vymezen pozitivním výčtem oblastí sociálního zabezpečení a také výčtem negativním.

POZITIVNÍ VYMEZENÍ

Nařízení se dotýkají právních předpisů členských států, které upravují dávky
v případě:

  • nemoci,
  • mateřství a týkají se též odpovídajících dávek otcovských (vloženo nově),
  • invalidity,
  • stáří,
  • úmrtí (pohřebné) a pozůstalosti,
  • pracovních úrazů a nemocí z povolání,
  • nezaměstnanosti, předdůchodových dávek (vloženo nově),
  • rodinných dávek,
  • zvláštních smíšených nepříspěvkových peněžitých dávek.

 

NEGATIVNÍ VYMEZENÍ

Nařízení nezahrnuje

§  sociální a léčebnou pomoc,

§  dávky obětem války, vojenských akcí a trestných činů, obětem škod způsobených státními činiteli při výkonu služby aj.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


OSOBNÍ ROZSAH NAŘÍZENÍ

Unijní pravidla platí pro  :

▀ státní příslušníky

▀ osoby bez státní příslušnosti a uprchlíky, kteří mají bydliště v některém z členských států EU, na Islandu, v Lichtenštejnsku, Norsku nebo Švýcarsku a kteří jsou nebo byli pojištěni v některé z uvedených zemí, a dále také pro jejich rodinné příslušníky.

KOORDINACE SOCIÁLNÍCH SYSTÉMŮ V EU

 

Koordinace národních sociálních systémů je založena na čtyřech základních principech. Stanovují je všechna výše zmíněná koordinační nařízení.

 

Zásady koordinace sociálních systémů v EU

 

• rovnost zacházení – je-li osoba pojištěna v členském státě, podléhá stejným právům a povinnostem jako státní příslušníci dotyčného státu,

• pojištění v jednom členském státě – v daný okamžik může být osoba pojištěná pouze v jednom členském státě,     

• export dávek – získá-li osoba nárok na dávku v jednom členském státě, dávka jí bude vyplácena i v případě, kdy se přestěhuje do jiného členského státu,

• sčítání dob pojištění – nezíská-li osoba potřebnou dobu pojištění
v jednom členském státě pro vznik nároku na dávku, připočtou
se k této době pojištění i doby pojištění získané v jiných

členských státech.

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


PŘÍSLUŠNOST K PRÁVNÍM PŘEDPISŮM

Jestliže osoby (zaměstnanci či OSVČ) migrují za prací po státech EU, je nutné vědět, v kterém státě budou pojištěny. Účast migrujícího pracovníka na nemocenském, důchodovém a zdravotním pojištění se řídí právními předpisy o sociálním zabezpečení toho členského státu, který byl určen jako příslušný podle nařízení. Základním pravidlem je, že zaměstnanci a OSVČ podléhají právním předpisům sociálního zabezpečení toho členského státu, na jehož území pracují bez ohledu na jejich bydliště nebo státní příslušnost. Pokud zaměstnavatel vyšle svého zaměstnance do jiného členského státu, aby zde pro něj vykonával práci po dobu nepřesahující od 1. 5. 2010 2 roky, jedná se o tzv. vyslání. Vyslaný zaměstnanec zůstává pojištěn ve vysílajícím státě, přestože dočasně vykoná činnost v jiném členském státě. Toto platí obdobně i pro OSVČ. Příslušnost k právním předpisům se dále určuje v případech, kdy osoba souběžně vykonává svou činnost
na území více členských států nebo u zvláštních kategorií osob (např. státní úředníci, diplomatický personál). Jestliže určení příslušnosti podle ustanovení koordinačních nařízení dotčenému pracovníkovi nevyhovuje, může v odůvodněných případech požádat o udělení výjimky z příslušnosti k právním předpisům. Určení příslušnosti k právním předpisům sociálního zabezpečení v České republice provádí ČSSZ.

 

Důchody v Evropské unii

 

V případě důchodového pojištění ve dvou nebo více členských státech se při přiznávání starobních, invalidních a pozůstalostních důchodů uplatňuje koordinační princip sčítání dob pojištění. Je to zejména z toho důvodu, aby se vyloučil nepříznivý důsledek situace, kdy osoba, která byla pojištěna ve více státech, nesplňuje v některém z nich (nebo v žádném z nich) podmínku potřebné doby pojištění pro nárok na důchod.

V tomto případě členský stát přihlédne pro získání nároku na důchod i k dobám pojištění získaným v ostatních členských státech. Pro získání nároku na důchod podle koordinačních nařízení se berou v úvahu také doby pojištění získané podle právních předpisů jiného členského státu před vstupem ČR do EU. Žádost o důchod se podává obvykle ve státě bydliště žadatele. V ČR je to místně příslušná OSSZ (PSSZ/MSSZ). Řízení
o důchodu se zahraničním prvkem je administrativně a časově náročnější než řízení pouze podle právních předpisů ČR. Podílí se na něm více institucí, aplikují se pravidla právních předpisů více států o sociálním zabezpečení a evropská koordinační nařízení.

 

Peněžité dávky v nemoci a mateřství v EU

 

a)      Bude-li občan pobývat v jiném členském státě EU (např. jako turista nebo vyslaný pracovník) a zůstane pojištěn v ČR, budou mu peněžité dávky v nemoci
a mateřství poskytovány podle platných českých právních předpisů.

b)      Jestliže se občan rozhodne pracovat v jiném členském státě a v tomto státě bude i nemocenský pojištěn, řídí se výplata nemocenských dávek v nemoci a mateřství podle právních předpisů daného státu.

 

OSVČ se mohou i nadále rozhodnout, zda se k nemocenskému pojištění přihlásí - jejich pojištění je dobrovolné. Dobrovolně se může přihlásit k nemocenskému pojištění také zahraniční zaměstnanec. Tedy člověk pracující v ČR pro zahraničního zaměstnavatele se sídlem ve státě, se kterým nemá ČR uzavřenou mezinárodní smlouvu o sociálním zabezpečení a nejde ani o stát EU.

Způsob výplaty a dokladování

Lidem, kteří trvale bydlí v cizině, se důchody vyplácejí

Ø  na osobní účet u peněžního ústavu v cizině nebo

Ø  na osobní účet u banky v ČR.

Výplata na účet v zahraničí se provádí v měně daného státu nebo v jiné volně směnitelné měně, a to bezhotovostně vždy za zpětnou dobu a v časových intervalech, které si příjemce důchodu určí.

Výplata na účet v ČR je vždy v českých korunách za zpětnou dobu, a to prostřednictvím České národní banky. Aby mohla ČSSZ lidem, kteří žijí mimo území ČR, vyplácet důchod, potřebuje k tomu vyplněné „Potvrzení o žití“. Tento tiskopis (vyplněný, vlastnoručně podepsaný a s úředně ověřeným podpisem) je třeba ČSSZ poslat alespoň jedenkrát ročně.

Dávky nemocenského pojištění je možné vyplácet do ciziny jen na účet pojištěnce u banky v cizině, a to na základě žádosti pojištěnce a za úhradu nákladů této výplaty.

 

Shrnutí kapitoly

Kapitola je věnována aspektům uplatnění sociálního zabezpečení v současných podmínkách Evropské unie. Tedy zejména ke koordinaci právních předpisů členských zemí v oblasti sociálního zabezpečení

 

 

 

Literatura

Richter, J. Právo sociálního zabezpečení, studijní opora, SU OPF, Karviná, 2020

Koldinská, Tröster a kol., Právo sociálního zabezpečení, Praha, C.H. Beck 2018,  ISBN: 978-80-7400-692-0.

Goldmann, Radoslav  a kol. Vybrané kapitoly ze sociálních disciplín. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2006, s. 12.

 

Shrnutí studijní opory

Studijní opora je věnována poměrně nové samostatné právní disciplíně, která se vydělila s všezahrnujícího pracovního práva. Přestože se pro studium předmětu požaduje úspěšné absolvování studijního kurzu.  Právo, nebylo možno se v textu znovu nezabývat, alespoň ve zkrácené formě, některými obecnými právními instituty, aby bylo možno přistoupit k výkladu jejich specifik v podmínkách práva sociálního zabezpečení (např. právní subjektivitou subjektu práva, právní odpovědnosti apod.). To se týká i úvodní kapitoly, která se věnuje zkrácenému výkladu obecných pojmů jako stát, sociální stát či sociální politika státu a to přesto, že tato problematika je obsahem též jiných předmětů přednášených na fakultě.

 

 

 


[1]  Fyzické (lidé) § 23 - § 117,  právnické § 118 - § 488 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník                                                                                                                                    

 

[2] Problematika právní subjektivity je zde  rozborována s přiměřenou mírou omezenosti, když  je předmětem intenzivní výuky v prvním semestru v předmětu Právo.

Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše