1           systém státní správy a samosprávy

Kapitola se s vyšší mírou intenzity zabývá zejména organizaci státní správy z hlediska její :
• dekoncentrace, tj. přenesení výkonu státní správy z ústředních správních orgánů na jejich územní pracoviště  a                                                                                                                                                  • decentralizace, tj. přenesení výkonu státní správy na nestátní veřejnoprávní korporace (územně samosprávné celky).                                                                                                                                     Výklad směřuje i na  organizaci veřejnoprávních korporací, tedy územní, tj, vyšších a základních územně samosprávných celků a okrajově i zájmové samosprávy.

V této rozsáhle kapitole jsou z hlediska jejich postavení, působnosti a pravomoci důsledně rozpracovány všechny ústřední i územní státní orgány státní správy, jakož i orgány územní
i zájmové samosprávy.

Výklad obsahuje i systém vzájemných vztahů mezi uváděnými orgány veřejné správy.

Státní orgány, ústřední orgány, územní orgány, ministerstva, jiné ústřední správní orgány, dekoncentrace, decentralizace, přenesená působnost, veřejnoprávní korporace, územní samospráva, zájmová samospráva, obce, kraje.

Vstupní organizační struktura :

1.1         STÁTNÍ SPRÁVA

správní úřady s celostátní působností

Soustavu správních úřadů tvoří ministerstva, jiné ústřední správní úřady a další správní úřady s celostátní působnosti, které jsou přímými vykonavateli státní správy jako součásti veřejné správy. Činnost tzv. ústředních správních úřadu (ministerstev a jiných ústředních správních úřadů) řídí, kontroluje a sjednocuje vláda České republiky.

Jednotlivá ministerstva, včetně jejich působnosti a jiné ústřední správní úřady vymezuje tzv. kompetenční zákon, tj. zákon č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy, ve znění pozdějších předpisů. I když obě skupiny ústředních správních úřadů vykazují řadu odlišnosti je třeba se v první řadě zmínit o tom co je jim společné, tedy co je spojuje. To obecně stanoví „Zásady činnosti ústředních orgánů státní správy“, které jsou vymezeny  v ustanoveních §§ 20 - 27 uvedeného kompetenčního zákona. Podle uvedených zásad ústřední správní úřady mj. v okruhu své působnosti plní úkoly stanovené jim v zákonech a v jiných obecně závazných právních předpisech, ve své činnosti se řídí ústavními a ostatními zákony, jakož i usneseními vlády. Dále zkoumají společenskou problematiku v okruhu své působnosti, analyzují dosahované výsledky a činí opatření k řešení aktuálních otázek Ministerstva a jiné správní úřady.

Dále pracovávají koncepce rozvoje svěřených odvětví a řešení stěžejních otázek, které předkládají vládě České republiky, za svěřená odvětví předkládají podklady pro sestavení návrhu státního rozpočtu, připravují návrhy zákonů a vydávají k jejich provedení prováděcí právní předpisy (vyhlášky) byly-li k tomu zákony zmocněny.

Ministerstva

Každé z výše uvedených ministerstev má postavení odvětvového, případně průřezového ústředního správního úřadu (např. ministerstvo financí ve věcech správy státního rozpočtu pro ostatní resorty). Jedná se o monokratické orgány, v jejichž čele stojí ministr. Od jiných ústředních správních úřadů se odlišují zejména tím, že:

·         ministři jsou vždy jmenování a odvolávání prezidentem republiky na návrh předsedy vlády,

·         ministři jsou současně z titulu své funkce členy vlády,

·         oproti jiným ústředním správním úřadům je působnost ministerstev zpravidla širší, některé z nich zahrnuji i více správních odvětví např. Ministerstvo práce a sociálních věcí,
Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstvo průmyslu a obchodu.

Působnost jednotlivých ministerstev je vymezena výše zmíněným kompetenčním zákonem.

\s

 Článek 79
(3) Ministerstva, jiné správní úřady a orgány územní samosprávy mohou na základě a v mezích zákona vydávat právní předpisy, jsou-li k tomu zákonem zmocněny.

Jiné ústřední správní úřady

Jak již bylo uvedeno soustavu ústředních správních úřadu, tvoří vedle ministerstev i jiné ústřední správní úřady (monokratické), jejichž výčet stanoví kompetenční zákon, tak jako společné zásady jejich činnosti jako ústředních správních úřadů. Jinými ústředními orgány státní správy rozumíme správní orgány státní správy s celostátní místní působností a specializovanou působností věcnou.

Oproti ministerstvům je pro jiné ústřední správní úřady charakteristické zejména, že:

·           v jejich čele nestojí ministři (členové vlády), ale předsedové (ředitel)příslušných úřadů, kteří jsou v naprosté většině jmenováni a odvoláváni vládou ČR (není tomu tak v případě předsedů Českého statistického úřadu a Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, předsedy a členů Prezidia Komise pro cenné papíry, které jmenuje a odvolává prezident republiky na návrh vlády ČR),

·           předsedové ústředních správních úřadu nejsou členy vlády a jejich jednání se zúčastňují pouze na pozvání,

·           ve své působnosti se oproti ministerstvům se vyznačují užší specializaci.

Kompetenční zákon vyjmenovává 12 jiných správních úřadů. Přičemž mezi ně řadí i Úřad vlády, který se ale svou působnosti od ostatních liší tím, že má víceméně charakter poradenské a obslužné činnosti.

Další správní úřady s celostátní působností

Celostátní působnost mají i další státní úřady zřizované příslušným zákonem, které však nelze zařadit mezi ústřední, neboť nejsou nejvyššími správními úřady. Jejich specifické postavení je dáno tím, že nejsou řízeny přímo vládou, jsou podřízeny příslušnému ústřednímu správnímu úřadu, vedoucího tohoto úřadu jmenuje a odvolává příslušný ministr nebo vedoucí jiného ústředního správního úřadu, vedle plnění vlastních specifických úkolů zpravidla zprostředkovávají i řídící a kontrolní vztahy sobě nadřízeného ústředního správního orgánu k jemu podřízeným  územním správním úřadům.

územní (regionální) státní správa

Výkon územní státní správy

Ve veřejné správě je rozhodující role přikládána ústřední státní správě. Nicméně reformy správních systému zahájené ve vyspělých demokratických zemích od počátku sedmdesátých let minulého století byly vyvolány poznáním, že veřejnou správu nelze vykonávat pouze prostřednictvím jejich ústředních orgánu (z centra). Zejména z hlediska její dostupnosti cílovým subjektům, tj. právnickým a fyzickým osobám, je její výkon náležitě úrovňově strukturován v návaznosti na stávající územně správní členění jednotlivých států do nižších stupňů veřejné správy. Vedle ústřední státní správy tak hovoříme i o územní státní správě. Tvoří ji nižší úrovně správy než ty, které jsou vykonávány ústředními správními orgány.

Reformy veřejné správy v České republice a v jejím rámci i územní státní správy probíhá jako v jiných zemích ve znamení uskutečňování základních cílů reformy, tj. přiblížení veřejné správy jejím adresátům, výkonu veřejné správy jako výkonu veřejné služby a v neposlední řadě realizace jejich základních principů, kterými jsou demokratizace, decentralizace, dekoncentrace, o nichž bylo pojednáno v části zabývající se organizačními principy veřejné správy.

Jak již bylo dříve uvedeno je možno rozlišit tyto subjekty územní státní správy:

·         územně dekoncentrované (odvětvové) správní úřady (státní),

·         veřejnoprávní korporace (nestátní), při výkonu státní správy, která na ně byla zákonem přenesena (přenesena státní správa).

DEKONCENTROVANÁ STÁTNÍ SPRÁVA

Vytváření územně dekoncentrovaných správních úřadů se opírá o organizační princip vertikální dekoncentrace státní správy, který předpokládá rozdělení jejího výkonu mezi ústřední správní úřady a jejich nižší organizační složky. Dalším organizačním principem, který je v jejich činnosti uplatňován je princip odvětvový (rezortní), přičemž odvětvová působnost je jím dána odvětvovou působnosti svého zřizovatele, kterému jsou v celém rozsahu své činnosti podřízeny.

Příklad :.

Ministerstvo práce a sociálních věcí je mj. ústředním správním úřadem na úseku zaměstnanosti a k výkonu této působnosti si jako podřízený územní orgán zřizuje Úřady práce. Ministr práce a sociálních věcí jmenuje a odvolává ředitele úřadu práce.

V současné době nelze konstatovat, že územní působnost územně dekoncentrovaných správních úřadu se kryje s územním členěním státu (kraje, okresy, obce) a pokud se kryje, pak zpravidla nezahrnuje všechny stupně územního členění. Příkladem  kdy se místní působnost orgánu státní správy nekryje  s územním členěním státu  je např. státní báňská správa, která je postavena
na územní působnosti tzv. obvodních báňských úřadů, jejichž celkový počet je deset.

Pro účely státní správy je území České republiky rozděleno na základě zákona č. 36/1960 Sb.,
o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů, do určitých územních jednotek. Uvedený zákon stanoví, že území České republiky se dělí na kraje, kraje se dělí na okresy, a okresy se dělí na obce a vojenské újezdy. Podle tohoto zákona bylo dříve zřízeno 7 krajů, ke kterým můžeme započíst také území hlavního města Prahy, které tvoří samostatnou územní jednotku.

Krajská úroveň

Významnou a nedílnou součásti reformy veřejné správy v České republice bylo a je vytvoření Ústavou České republiky vymezeného středního článku územně správního členění státu, tj. vyšších územních samosprávných celků. Právní základ k tomu byl dán

·           Ústavním zákonem č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů a

·           zákonem č. 129/2000 Sb. o krajích, ve znění pozdějších předpisů

Pojednání o územně dekoncentrovaných správních úřadu krajské úrovně je nezbytně nutné poněkud rozšířit o výklad související současné právní úpravy vymezující kraje jako vyšší územně samosprávné celky z hlediska územního členění státu, krajského zřízení a tzv. regionu soudružnosti. Důvodem je, že tato problematika se jeví nejen laické veřejnosti poměrně nepřehlednou a mnohdy i matoucí. Toto stanovisko ověřené praxi je opíráno o rozbor dále uvedených a souvisejících obecně závazných právních předpisů.

Rozlišujeme základní a vyšší územně samosprávné celky, kterými jsou obce a kraje (země). Předmětně vymezení rozvinul Ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, který vytvořil 14 krajů, včetně hl. města Prahy. Jedná se o samosprávné subjekty veřejné správy (veřejnoprávní korporace), které se vyznačují nejen svým ohraničeným územím, ale i svými občany, vlastním majetkovým základem, vlastními orgány (zastupitelstvem kraje, radou kraje, hejtmanem kraje, krajským úřadem a zvláštními orgány kraje) a vlastní  působnosti kraje.

Podle zákona č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů, se Česká republika člení na 7 krajů a hl. město Prahu s postavením kraje. Zmíněné kraje jsou tvořeny celkem 76 okresy, včetně tzv. městských okresů (Brno – město, Ostrava – město, Plzeň -  město), které jsou v tomtéž zákoně rovněž přímo vyjmenovány. I přes vznik 14 vyšších územně samosprávných celků (krajů) v roce 1997 je zde několik odvětvových územně dekoncentrovaných správních úřadů zřizovaných ústředními správními úřady, které vykonávají svou působnost v krajích, případně okresech koncipovaných v roce 1960 výše uvedeným zákonem. Území takových krajů a okresů tak mnohdy tvoří správní obvody zmíněných dekoncentrovaných správních úřadů.  Faktem ovšem je, že zákon o územním členění státu pojednává pouze o územních plochách a sám k nim neváže žádné veřejnoprávní či jiné instituce. Tak činí až zvláštní zákony, které do zákonem o územním členění státu vymezených území umístily správní, ale i soudní orgány (typickými jsou krajské soudy, krajská státní zastupitelství).

NUTS (La Nomenclature des Unites Territoriales Statistiques – Nomenklatura územních statistických jednotek)

Vzhledem ke zmínce o možných nejasnostech v pojetí krajů je třeba upozornit i na tzv. regiony soudržnosti, o kterých hovoří zákon č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoj, ve znění pozdějších předpisů. Přijetí zákona předcházelo usnesení vlády č. 707/1998 vymezující po vzoru zemí Evroské unie (dále jen EU) tzv. územní jednotky NUTS (La Nomenclature des Unites Territoriales Statistiques – Nomenklatura územních statistických jednotek) i na území ČR. Vymezení 5 velikostních stupňů NUTS v pojetí Statistického úřadu Evropské unie (Eurostatu) i v České republice bylo nezbytné proto, abychom se mohli ucházet  o prostředky z jejich strukturálních fondů. Stabilizované regiony jsou v zemích EU respektovány a jsou i dobře porovnatelné nikoliv ovšem podle rozlohy, ale podle počtu obyvatel. Je zde též uplatňován princip skladebnosti v soustavě NUTS, což znamená, že např. regiony úrovně NUTS III se seskupují do regionu úrovně NUTS II a ty zase do úrovně NUTS I. Krajská struktura v ČR ovšem je pouze zčásti kompatibilní s regionálním uspořádáním EU.

Obecně se v tuzemsku vymezuje jednotka NUTS I územím celé ČR. V EU se o ní hovoří jako
o jednotce velkých oblastí tj. zemí či makroregionů určitého státu. Při respektování početních hodnot EU by byly v ČR ideální dvě regionální jednotky NUTS I (zemské), a to Čechy a Morava se Slezskem.

Důležitým článkem evropských regionálních strategii a častým příjemcem jejich dotačních titulů je jednotka NUTS II. Obvykle se jedná o střední článek územně správního členění členského státu. V EU se mimo jiné vyžaduje na takovou statistickou jednotku počet obyvatel v rozsahu 1 – 2 milióny (průměr 1 830 tis. a 23 tis. km2). V našich podmínkách však 1 mil. obyvatel přesahuji jen 4 kraje zřízené v roce 1997, včetně hl. města Prahy. Krajské zřízení je v České republice vymezeno 14 vyššími územně samosprávnými celky, tím je znemožněno plně aplikovat NUTS II na většinu stávajících krajů.  Proto se obecně tyto jednotky ztotožňují v České republice se zmiňovanými 8 regiony soudružnosti, koncipovanými zákonem o podpoře regionálního rozvoje, a to cestou nepřirozeného seskupení některých občansky méně početných krajů. Pouze regiony soudržnosti nazvané Praha, Střední Čechy a Moravskoslezsko se územně kryjí se stávajícími kraji. V ostatních případech bylo nutno 2 kraje do regionu soudržnosti spojit a v případě regionu Severovýchod dokonce 3 kraje (Liberecký, Královohradecký, Pardubický). Uplatnění zmiňovaného principu skladebnosti je tak v ČR poměrně složité.

V uvedené souvislosti je nutné se zmínit i o zákonu č. 129/2000 Sb., o krajích, ve znění pozdějších předpisů, který nejasnosti vztahu regionu soudržnosti a NUTS dále zvýrazňuje. V ustanovení svého § 35 odst. 2 písm. f) totiž stanoví, že zastupitelstva kraje volí své zástupce do regionálních rad regionu soudržnosti. Za chybu tohoto zákona je možno považovat, že sám nevymezil však právní status takovýchto regionálních rad, ale zejména pak ani odkazem na zákon o regionální podpoře neurčil jaké regiony soudružnosti má na mysli. Zda regiony vymezené zákonem o státní podpoře či jiné. V odborné literatuře se tak již objevily názory, že nemusí jít o prvně uvedené regiony, ale o seskupení krajů se zahraničními vyššími územně správními celky. S určitou mírou absurdity by pak bylo možno dovodit, že vnitrostátně neomezeným „soudržováním“ může být vytvořen region soudružnosti Morava a Slezsko. Oklikou bychom se tak dostali k odmítanému zemskému zřízení.

Z hlediska EU jsou dalšími nomenklaturními územními statistickými jednotkami s přímou vazbou na její strukturální fondy NUTS III. V průměru tyto jednotky představují 410 tis. obyvatel a 5,4 tis. km2. V České republice je považováno za jejich ekvivalent 14 stávajících krajů. Z předchozího pojednání o NUTS II pak ovšem vyplývá, že regiony soudružnosti Praha, Střední Čechy a Moravskoslezsko představují jak NUTS II, tak NUTS III. Za jednotku NUTS IV se v EU považují mikroregiony nebo okresy. V České republice se jsou představovány stávajícími okresy. Za jednotky NUTS V jsou v EU i v České republice považovány jednotlivé obce.

Jak z uvedeného vyplývá, musí občan České republiky ucházející se o některou ze státních služeb poskytovaných na úrovni kraje, ale i okresu, disponovat poměrně rozsáhlou mírou znalosti předmětné problematiky. Jemu potřebná krajská instituce se totiž v kraji podle zákona z roku 1997 nemusí vůbec vyskytovat. Nezbývá než věřit, že veřejné instituce, které vykonávají svou působnost v krajích zřízených v roce 1960 se postupně cestou nových právních úprav a novelizací stávajících zvláštních zákonů přizpůsobí novému krajskému zřízení z roku 1997. Vzhledem k finanční a personální náročnosti procesu však jistě nelze hovořit o aktuální záležitosti.

Zdroj: http://www.hajduch.net/cesko/administrativni-cleneni

Okresní úroveň

Pro okresní úroveň platí obdobně totéž co  bylo uvedeno v pojednání o krajích založených zákonem č. 36/1960 Sb., o územním členění státu, ve znění pozdějších předpisů, když tento zákon vymezuje i zmiňovaných 76 okresů. Tyto okresy jsou totožné se správními obvody územně
dekoncentrovaných úřadů, jakými jsou např. Okresní správa sociálního zabezpečení, Okresní veterinární správa. Nelze předpokládat, že správní obvody úřadů vykonávajících svou působnost ve stávajících okresech se přizpůsobí zániku okresních úřadů a vzniku obcí s rozšířenou působnosti.

Další úroveň

Další úroveň územních dekoncentrátu zahrnuje široký okruh správních úřadů zpravidla na vyšší než obecní úrovni, která však nedosahuje úrovně okresní (finanční úřady) nebo takových, které vůbec nerespektují krajské a okresní členění státu a vytváří si své vlastní správní obvody (obvodní báňské úřady, správy lesů, celnice a celní ředitelství, správy národních parků apod.).

Zdroj: vlastní

decentralizovaná státní správa

Z hlediska ekonomického a technického zabezpečení není účelné, aby pro veškerý výkon státní správy existovaly zvláštní dekoncentrované správní orgány. Státní správu proto vykonávají také jiné subjekty veřejné správy než stát, na které byl výkon státní správy, za předpokladů uvedených v zákoně, přenesen.

Výkon státní správy může být přenesen (decentralizován) na základě zákona na orgány obcí a krajů. Přenesení výkonu státní správy vyplývá přímo z Ústavy České republiky. Samosprávné organizace potom vykonávají státní správu v tzv. přenesené působnosti. Tato koncepce vychází z tzv. smíšeného modelu, samosprávné územní celky pak vykonávají

·           vedle vlastní samosprávné moci (samostatná působnost) i

·           svěřenou část výkonu státní moci (přenesená působnost), jako orgány dekoncentrované státní správy.

Přenesená působnost v krajích je vykonávána krajským úřadem, případně jiným orgánem kraje v rozsahu svěřeném mu zákonem. Přenesenou působnost v obcích vykonávají především obecní úřady, ale také jiné orgány, na které byl její výkon přenesen zákonem. Za účelem výkonu státní správy jsou obce rozděleny do tří stupňů podle rozsahu zákonného zmocnění.

V prvním stupni  (obce se základním pověřením) se jedná o obce, které vykonávají státní správu pouze v základním rozsahu a v územním obvodu obce, který se kryje s jejími hranicemi.

Ve druhém stupni se hovoří o pověřeném obecním úřadu, protože je mu svěřen výkon státní správy v širším rozsahu než v prvním stupni a v územní působnosti, která je dána hranicemi více obcí, pro které vykonává pověřený obecní úřad státní správu. Výkon takto rozšířené působnosti se týká zpravidla náročnějších otázek státní správy.

Ve třetím stupni takovéto obce označujeme obce s rozšířenou působností. Obecní úřady těchto obcí vykonávají státní správu ještě v širší věcné působnosti než v předchozím stupni a ve větším správním obvodu. Tato rozšířená věcná působnost může být určena pouze zákonem. Každá obec na území České republiky musí spadat do správního obvodu některé z obcí s rozšířenou působností.

další vykonavatelé územní státní správy

Přenesený výkon státní správy se však neomezuje pouze na správní orgány samosprávných celků, ale může být svěřen také osobám soukromého práva (fyzickým a právnickým osobám). Jedná se například o lesní stráž nebo o státní technickou kontrolu vozidel. Lesní stráž je fyzická osoba zajišťující ochrannou službu v lesích při obecném užívání lesů občany. Lesní stráž je při své činnosti oprávněna zjistit totožnost osoby, která při obecném užívání lesa porušuje ustanovení zákona, může ukládat a vybírat pokuty za přestupky v blokovém řízení nebo předvést bezodkladně policejnímu orgánu osobu, kterou přistihne při přestupku, nelze-li jinak zjistit její totožnost.

1.2          SAMOSPRÁVA

Samospráva je součást veřejné správy, která je vykonávaná jinou institucí než státem (nestátním subjektem - veřejnoprávní  korporaci). Je relativně samostatná, nezávislá na státu. Stát bez samosprávy může existovat, samospráva bez státu však ne. Relativnost samostatnosti vyplývá ze skutečnosti, že stát vytváří pro samosprávu podmínky jejího fungování. Její nezávislost tak není absolutní. Stát zasahuje do samosprávy tím, že vydává zákony, kterými vymezuje rozsah výkonu,
a to působnost, pravomoc samosprávy.

Do samotných rozhodnutí samosprávných orgánů stát zasahovat nemůže. Zasáhnout může pouze v případě, vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Některá mocenská rozhodnutí samosprávy jsou vykonatelná jen za pomoci státního donucení (policie, armády).

Samosprávu také můžeme chápat jako výraz autonomie a nezávislosti na celku ve spojení s výkonem povinností, které jsou na samosprávu státem delegovány, aby ovlivňovala určitou skupinu společenských vztahů. K výše uvedenému účelu jsou samosprávě propůjčeny jisté státně mocenské oprávnění k zefektivnění jejího působení ve společnosti.

Samospráva se dělí na územní a zájmovou. Samosprávu chápeme jednak jako činnost územní,
tj. vykonávanou obecními nebo krajskými samosprávami. Zájmovou samosprávu uskutečňují různá zájmová společenstva, jako jsou profesní komory, např. advokátní komora, lékařská komora dále podnikatelské komory. Obě formy samosprávy spojuje to, že stojí v protikladu státní správě a jsou závislé na úrovni její decentralizace.

Existence zájmové samosprávy vyplývá z principu, že subjektům, které spojuje určitý společný zájem, může být svěřeno právo na samostatné rozhodování o vlastních záležitostech.

Významnou složkou právního základu zájmové samosprávy je možnost regulovat svými předpisy chování členů samosprávného společenství. Vydává-li zájmová samospráva předpis, mluvíme nejčastěji o tzv. statutárním předpise.

ZÁJMOVÁ SAMOSPRÁVA

Zájmová samospráva je nejčastěji reprezentována subjekty uvedenými v následujícím schématu.

 SHAPE  \* MERGEFORMAT

územní samosprávné celky a jejich vývoj

Územní samospráva je prostorově vymezený funkční celek, který je nadán právem sám rozhodovat o svých záležitostech. Územní samosprávu v České republice tvoří územní samosprávné celky, a to

• obce jako základní územní samosprávné celky.

Specifické postavení při výkonu územní samosprávy má hlavní město Praha, které je obcí s působnosti kraje.

Územní samosprávné celky jsou v Ústavně České republiky vymezeny jako územní společenství občanů, která mají právo na samosprávu. Ústavními reprezentanty
a vykonateli této samosprávy jsou pak zastupitelstva obcí a krajů, jejichž členové jsou
 na 4 roky přímo voleni občany tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva. Relativní oddělení územní samosprávy od státu a státní správy je zvýrazněna dalším ústavním vymezením územních samosprávných celků jako veřejnoprávních korporací, které mohou mít svůj vlastní majetek, mohou hospodařit podle vlastního rozpočtu a k tomu jsou vybaveny vlastní právní subjektivitou. Občanský zákoník v souladu s tím zařazuje obce a kraje mezi právnické osoby.

Historicky je České republice aplikován tzv. spojený systém výkonu územní veřejné správy.
To má za následek, že územní samosprávné celky vykonávají nejen samosprávu v rámci své samostatné působnosti, ale v souladu se stále posilovanou decentralizaci státní správy je na ně přenášeno i plnění úkolu státu. Hovoříme pak o výkonu přenesené působnosti. Rozsah přenášené působnosti je ovšem limitován Ústavou České republiky tak, že nikdo jiný než zákon nemůže územně samosprávným celkům stanovit, kdy jsou správními obvody a nikdo jiný než zákon nemůže svěřit jejich orgánům výkon státní správy.

Pro novodobý vývoj veřejné správy, vykonávané územně samosprávnými celky, byl mezníkem rok 1990. Přijetím zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení) bylo v České republice obnoveno obecní zřízení v intencích předválečných a rakouskouherských právních úprav. Nicméně po přijetí tohoto zákona byla s účinnosti od 1.1.1993 přijata Ústava České republiky, která přinesla dílčí úpravy v postavení obcí. Posléze byl přijat ústavní zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územně samosprávných celků, který novelizoval ústavní vymezení územní samosprávy. Stále intenzivnější proces začleňování České republiky do evropských struktur vyvolal i potřebu přizpůsobit obecní zřízení evropským standardům vymezeným zejména v Evropské chartě místní správy Rady Evropy, ke které jsme v roce 1999 přistoupili. V druhé polovině devadesátých let minulého století se začínají připravovat jednotlivé fáze reformy územní veřejné správy.  Tyto a další dílčí důvody jakými byly např. potřeba právní reglementace vztahu obcí a krajů, přesnějšího vymezení postavení statutárních měst a jejich vztahů k městským částem nebo obvodům, dozor nad dodržováním zákonnosti v činnosti obecních orgánů, vedly k potřebě nové právní úpravy.

Další etapa moderního vývoje územní veřejné správy vyvrcholila na přelomu století a tisíciletí. V souladu s realizaci reformy veřejné správy v České republice byl v roce 2000 s účinnosti ke dni voleb do zastupitelstev krajů (12. listopadu 2000) přijat soubor tří zákonů, které v současné době tvoří základní právní vymezení územně samosprávných celků o nichž je pojednáno v následující kapitole (zákon č. 129/2000 Sb., o krajích  (krajské zřízení), nový zákon č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze a zejména pak i nový zákon č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení))

PRAMENY PRÁVA ÚZEMNÍ SAMOSPRÁVY

Základní mezinárodní dokumenty územní samosprávy

• Evropská charta místní samosprávy,
• Evropská charta regionální samosprávy (dosud v náývrhu),

Evropská charta místní samosprávy stanoví, že princip místní samosprávy je uznáván vnitrostátním zákonodárstvím a dle možnosti též ústavou. Místní samosprávu vymezuje jako výraz práva a schopnosti místních společenství v mezích zákona uspořádat a spravovat podstatnou část veřejných záležitostí ve vlastní odpovědnosti a v zájmu místního obyvatelstva s tím, že toto právo je vykonáváno radami nebo shromážděními, jejichž členové jsou voleni svobodně a tajným hlasováním na základě přímého, rovného a všeobecného volebního práva.

Rady nebo shromáždění mohou zřizovat výkonné orgány, které jsou jim odpovědny. Tím není omezena možnost, aby o určité věci rozhodlo shromáždění občanů, či aby se konalo referendum, anebo byla využita jiná forma přímé účasti občanů, jestliže to právo dovoluje.

Základní pravomoc a působnost orgánů místní samosprávy určí ústava nebo zákon. Těmto orgánům může být nadto zákonem svěřena speciální pravomoc a působnost. Orgány místní samosprávy mají právo zabývat se v rámci zákona všemi záležitostmi, které nejsou vyňaty z jejich působnosti anebo svěřeny do pravomoci jiného orgánu, a to v plné a výlučné působnosti. Ta nesmí být zpochybňována nebo omezována žádným ústředním ani regionálním orgánem, není-li k tomu zákonný důvod. (Čl. 2, 3, 4).

Evropská charta místní samosprávy je dokument přijatý v rámci Rady Evropy ve Štrasburku dne 15. 10. 1985. Jménem České republiky byla podepsána 28. 5. 1998, následně byla publikována ve Sbírce zákonů České republiky a vstoupila v platnost dne 1. 9. 1999.

Evropská charta regionální samosprávy. Regionální samospráva je v současnosti v Evropě vzhledem k vzrůstajícímu významu regionů velmi aktuálním a diskutovaným tématem. Trend posilování regionální samosprávy lze sledovat ve většině evropských států. Ovšem v některých státech panují z posílení samosprávy v regionech značné obavy a i z těchto důvodů jsou některé státy k jakýmkoli mezinárodním závazkům v této oblasti velmi rezistentní. To se dotýká i Evropské charty regionální samosprávy, která je přes takřka patnáctiletou snahu o její přijetí dosud ve stádiu návrhu. Přesto letitá kvalifikovaná diskuse v této oblasti přinesla své ovoce, a to alespoň v podobě konsensu ohledně principů pro regionální samosprávu. Posledním významným počinem je přijetí pracovního návrhu Charty dne 31. 5. 2008 a přejmenování na Chartu regionální demokracie.

Základní vnitrostátní prameny

Ústava České republiky předně v rámci základních ustanovení čl. 8 zaručuje samosprávu územních samosprávných celků (tj. obcí a krajů), za druhé věnuje územní samosprávě celou hlavu sedmou (čl. 99 až 105). Ústava stanoví, že ČR se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky a na kraje, které jsou vyššími samosprávnými celky. Územní samosprávné celky charakterizuje jako společenství občanů, která má právo na samosprávu. Obec je vždy součástí kraje, který lze vytvořit nebo zrušit jen ústavním záko

Ústava České republiky předně v rámci základních ustanovení čl. 8 zaručuje samosprávu územních samosprávných celků (tj. obcí a krajů), za druhé věnuje územní samosprávě celou hlavu sedmou (čl. 99 až 105). Ústava stanoví, že ČR se člení na obce, které jsou základními územními samosprávnými celky a na kraje, které jsou vyššími samosprávnými celky. Územní samosprávné celky charakterizuje jako společenství občanů, která má právo na samosprávu. Obec je vždy součástí kraje, který lze vytvořit nebo zrušit jen ústavním zákonem. Orgán, který samostatně spravuje obec nebo kraj je zastupitelstvo. Ústava České republiky rovněž stanoví závazně právní formu obcí a krajů. Tyto celky jsou veřejnoprávními korporacemi, které mohou mít vlastní majetek
a hospodaří podle vlastního rozpočtu. Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem. Působnost zastupitelstev obcí a krajů může být stanovena jen zákonem a obce a kraje mohou v mezích své působnosti vydávat obecně závazné vyhlášky.

Je nutno si v úvodu uvědomit, že správa obce a kraje představuje správu věcí veřejných (jde o výkon tzv. veřejné správy, při kterém je např. nakládáno s veřejným majetkem). I z tohoto důvodu musí být určitá základní pravidla pro chod územních samosprávných celků stanovena přímo příslušnými právními předpisy, které samozřejmě navazují na příslušné mezinárodní prameny práva, jimiž je Česká republika vázána. K tomu je třeba uvést, že vnitrostátní právní úprava neodporuje evropským principům územní samosprávy, jak byly vytyčeny v Evropské chartě místní samosprávy, která dává ve svých formulacích vnitrostátní legislativě možnost vyjádřit zvláštnosti dané kulturou a tradicí té které země.

1.3         CHARAKTERISTICKÉ ZNAKY ÚZEMNĚ SAMOSPÁVNÝCH CELKŮ

Z hlediska obecného systému veřejné moci a správy charakterizujeme obce a kraje jako veřejnoprávní korporace a zejména pak jako vyšší či základní územní jednotky státu. Současně jsou
ale i společenstvím občanů žijících na jejich území, jejichž zájmy a priority se v jednotlivých krajích a obcích často velmi výrazně odlišují. S jistou mírou zobecnění lze jejich postavení  v systému veřejné správy vymezit těmito základními charakteristickými znaky:

• občanský (personální) základ, vycházející z existence občanů krajů a obcí, kterými jsou fyzické osoby s právně  kvalifikovaným vztahem k nim,
• územní (teritoriální) základ, opírající se o vlastní území,
• právní základ, vyplývající z právní subjektivity, tj z práva vystupovat v právních vztazích svým vlastním jménem a nést odpovědnost v těchto vztahů vyplývající,
• majetkový (ekonomický) základ, jenž do značné míry souvisí s předchozí právní subjektivitou a  opírá se o vlastní majetek  a hospodaření podle vlastního rozpočtu,
• samosprávný základ, který se vyznačuje právem a způsobilosti konkrétního společenství občanů spravovat své záležitosti samostatně.

Rozbor jednotlivých principů je rozpracován na podmínky obcí v následujících kapitolách.

Rozsáhlá kapitola patří ke stěžejním částem studijní opory, když jsou zde vymezeny takřka veškeré instituce působící v oblasti veřejné správy. Zdůrazněn je rozsah jejich úkolů, kterými jsou pověřeny, jakož i podílu, kterým se účastní naplňování cílů celé veřejné správy.

Upozorněno je i na problematické skutečnosti vyplývající z vnitrostátní právní úpravy v oblasti regionální správy v návaznosti na systém platný  v EU (NUTS a kraje).